Timeo danaos et dona ferentes pravil Laokoon. Nato z moře vylezli hadi a na základě dalšího děje vznikala dlouhá staletí umělecká díla. Jsem zastáncem demokracie. Ale ano, vím, že neuspokojí každého. Nebo neuspokojí každého vždy. Každé demokratické rozhodnutí může mít odpůrce. Třeba protikuřácký zákon. Já jako nekuřák ho vítám, protože se v restauraci cítím zakouřeným prostředím omezen. Můj syn se cítí omezen zákazem kouření. Vím, neb jsem též byl blb a kouřil jsem, že obrázek rakovinou rozežraných plic kuřáka neodradí. A bude kouřit, ač si je vědom zdravotního rizika. Dobře, ať si poškozuje vlastní zdraví, jenže na nelevnou léčbu jdou i mé peníze. Což mi nemusí být zrovna po chuti. Ovšem štíhlý sportovec se může cítit poškozen, že musí přispívat na léčbu mé hypertenze, kterou jsem si pořídil neb jsem toho v životě nemnoho nasportoval, v důsledku čehož netrpím obezitou (tou trpívají dámy), ale jsem obyčejně tlustý jak jateční vepř.Tenhle diskurz do mé zdravotnické profese není výpad proti solidárnosti v péči o zdraví. I když opilým šoférům a šílencům na motorkách bych léčbu k úhradě dával. Tohle mělo být zamyšlení nad tím, že najít v demokracii řešení pro všechny výhodné, nejde. Ona demokracie je křehká květinka, o tu třeba pečovat. A to i tím, že nebudu jen chtít, ale jsem ochoten u něco dávat. Téměř čtyřicet let jsem prožil v totalitě. Když na nás udeřila svoboda byl jsem pochopitelně naivní. Věřil jsem v revoluční étos. Hipíes v šedesátých věřili ve věk Vodnáře. Ten se ujímal vlády v devadesátých letech. Nespojoval jsem si víru ve svobodu přímo s Vodnářem, ale stejně naivně jsem věřil, že bude vše krásné, lidé budou nadšeni ze svobody, budou se starat o věci společné (neplést s Věcmi Veřejnými), budou se obětavě snažit, abychom se všichni měli bezvadně. Ano, vadilo mi, jak brzy se začali objevovat policisté, kteří nás měli chránit a místo toho na vedlejšák dělali výběrčí výpalného pro některé kmotry. Případně menší kmotry sami dojili. Vadilo mi, jak záhy hoši z Prognosťáku nahradili v politice lidi s morálním kreditem. Když pan Klaus začal razit pragmatickou tezi, že peníze nesmrdí, čímž morálně posvětil mnohý křivý obchod. Pochopitelně mi nesmírně vadí tajemní strýčkové, kteří najednou přispějí synovci politikovi tu na byt, tu na něco jiného. Vadí mi nesmírně, že doktor Rath (již neříkám kolega) je přichycen při zločinném chování a nejen že není odsouzen, ale ještě má drzost požadovat náhrady za ušlé poslanecké požitky za dobu, kdy byl ve vazbě. A nejen že má žaludek na tohle chucpe, on to skutečně vysoudí. Vadí mi dotace pro solární barony, kterým se tak vyplatí ve chvíli, kdy nesvítí slunce, nahodit naftový agregát a ještě na tom vydělat. A solární elektrárny jsou začasté na zemědělské půdě.
Nehorázně mi vadí každoroční jarní icterus krajiny (sorry jako, že nám krajina zežloutne). Půda, která sloužila pěstování potravin, je zaplevelena řepkou. Její výnosy jsou zvyšovány chemickou vraždou krajiny. Co je děsivé, pěstitel, zpracovatel řepky a výrobce hnojiv je táž osoba. Navíc na všech úrovních svého podnikání nejvíc vydělává na dotacích, které jsou ale určeny úplně někomu jinému. Je toho mnohem víc, co mi vadí, bulvarizace médií, stále primitivnější zábava, nárůst užívání drog, násilí mezi mládeží atd atd. Ale stále věřím, že demokracie je to nejlepší, čeho jsem se mohl dožít. Všimli jste si, že se někdy věci či události řetězí? To se mi přihodilo nyní. Připouštím, že Babiše jsem neměl rád od jeho vstupu do politiky. Vždy jsem ho považoval za grázla a populistu, který jde za vlastním prospěchem. Bylo mi (jako řadě mých známých) nepochopitelné, kolik lidí mu věří a podporuje ho, ač jeho , velmi eufemisticky řečeno, nečestné chování vyplouvá na povrch. Ono řetězení: začala vládní krize. Našel jsem anonci na knihu Timothy Snydera Tyranie – 20 lekcí z 20.století, koupil jsem si ji a přečetl. Začaly protizemanovské a protibabišovské demonstrace, kterých jsem se zúčastnil. V Liberci byla projekce dokumentu Selský rozum, na které byla prodávána kniha Žlutý baron. Projekci jsem navštívil, knihu koupil a přečetl. V archivu ČT2 jsem si našel dokument, který se časově kryl s produkcí Selského rozumu a týkal se ruských desinformací, zaměřených na naši republiku a shlédl jsem ho. Výsledek tohoto řetězce je strach. Ano, ve svých pětašedesáti letech se bojím o svoji zemi. Pánové Okamura, Konvička, Robejšek jsou v podstatě úsměvní kašpárci. Najdou si své sympatizanty, ale zásadněji nezabodují. Andreje Babiše považuji dnes za výrazně nebezpečnějšího jedince, než, řekněme, před měsícem. S vládní krizí časopisy Respekt a Reflex zveřejnily články a reportáže týkající se jeho osoby. Andrej Babiš není hloupý.
Poučil se z debaklu Věcí veřejných a vytvořil si silný myšlenkový tým, který mu připravil strategii cesty k moci. Ve výsledku spojil Andrej Babiš neskutečně velkou moc ekonomickou (cesty k této moci jsou dost dobře zdokumentvány v Žlutém baronovi i zmíněném filmu), mediální (ovládnutím dvou velmi vlivných novin, nejposlouchanějšího soukromého rádia Impulz, TV Barandov a podle některých známek i silný vliv na TV Prima) a dnes i politickou. Nenechme se ukolébat tím, že byl díky vládní krizi odvolán. Jak se dal slyšet jeden z jeho spolupracovník z Agrofertu, ministerstvo financí bylo nejlepší akvizicí tohoto holdingu. Ovšem hnutí Ano se podařil husarský kousek. Před schválením služebního zákona dosadilo lidi Agrofertu do tolika státních institucí, že nebude-li Babiš ministrem, dokáže úspěšně vládnout jejich pomocí dál. Problém je, že podle nového služebního zákona jsou těžko (pokud vůbec) odvolatelní. Jednání Andreje Babiše je v Snyderově knize Totalita – 20 lekcí z 20. století podrobně popsáno. Jen tam není jmenován. Snyder mluví o totalitě fašistické, komunistické, o cestě Donalda Trumpa do Bílého domu. Babiše tam ale najdete snad na každé potištěné stránce.Andrej Babiš rád opakuje teze o spiknutí proti jeho osobě, o tom, že média mají na něj zadání, že jde o placenou kampaň. Opakuje to tak často a přesvědčivě (Snyder hovoří fašistickém stylu vyjadřování), že i někteří mí známí a kamarádi mu věří a dění během vládní krize považovali za nespravedlivou štvanici. Ač stár, beru dodnes vážně svůj skautský slib, ctím skautský zákon, při lesoškolském iniciačním obřadu jsem přijel za své heslo, které jsem umístil v záhlaví svých stránek. Skauti se vždy stavěli proti zlu, proti totalitě. Fajn. Takže i já mám zadání na Andreje Babiše.
oslavili jako Carl Mydans, Marion Post Wolcot a další.
že právě teď máme na výběr mezi občanskou společností a autoritou. Že v demokracii je občan povinen si stát za svým názorem, i kdyby zdánlivě nic nedosáhl. Protože jen to je rozdíl mezi tím, jsme-li občani nebo lid. Proto jsem byl včera podruhé na náměstí v rámci akce Proč? Proto! a příští týden tam budu zas. Demokracie možná není ideální. Ale nic lepšího neznám
gedie jsem se šel podívat kapitánem přístavu a Vezírem druhý den, protože nám bylo jasné, že budeme vysvětlovat. Když jsem stál nad dvěma kalužemi, jejichž voda byla dosud zbarvena jeho krví, bylo mi do breku a proklínal jsem to něco nad námi za takovou nespravedlnost. Jenže jsem neměl slzy. (Fyzicky brečet jsem dokázal až v neděli.) Na ARO v Liberci žil do středy.
. A stál jako slušný domek v Melbourne, na konci téže dekády ještě stál co automobil. S našimi dvaceti tisíci se to nedá srovnávat. Navíc drobná letadélka, která tehdy na trase létala byla náchylná na vlivy počasí víc, než dnešní stroje, se kterými to i při jejich velikosti někdy hází dost divoce. Proto ještě v té době evropští imigranti používali raději lodní dopravu. Cesta po moři trvala tehdy zhruba pět týdnů.
a dát jehňatům pít. Láhev musíte držet kolmo vzhůru a když je prázdná, vtrhnout ji mrňatům z tlamičky, protože by napolykala mnoho vzduchu. Jakmile je jedno nakrmeno, hned se vrhá po druhé lahvi. Tu je třeba s malým hladovcem bojovat, aby se dostalo na všechny. Jehňata jsou nakrmena, takže hurá na oficiality.
spásy si tak vydělává na svoji činnost Ostatně jsem několikrát viděl podobné obchody Červeného kříže.
Pochopitelně, ničeho si nevážící Češi hned objeví, že vojín s puškou v ruce na památníku padlým v první světové, kterou tu dosud někdy označují jako Velkou, poněkud připomíná našeho Karla IV. Když se totiž na panovníkovu sochu , která stojí na staroměstské straně jeho mostu podíváte z náležitého úhlu, listina opatřená pečetí změní tvar a největší z našich panovníků se najednou objeví ve velice lidské pozici. Močící. Panovník je stár, naopak vojín, jak se sluší, stojí ve vzorném pozoru.
Jednou z atrakcí Wanganui je parník Waimarie. Je to rekonstruovaný říční kolesový parník postavený v Londýně roku 1899. Dalších padesát let obstarával přepravu po Whanganii river
Gordonova farma je v kopcovitém terénu, zabírá tři bočná údolí a hřebeny mezi nimi. Většina půdy jsou příkré stráně a není divu, že pády ovcí a krav do údolí ho připraví ročně o dost zvířat. Farma je rozdělena na jednotlivé pastviny systémem ohrad. Vzhledem k rozloze a kopcovitému terénu se po farmě jezdí na čtyřkolkách. Není to tak malebné, jak kdyby jezdili na koních, ale musím uznat, že je to praktičtější. Ostatně koně jako dopravní prostředek Gordon po škole ještě zažil. Když z kluků vylezlo, že nepůjdeme pěšky, má duše se zatetelila očekáváním. Nejen proto, že jsem si chtěl čtyřkolku vyzkoušet již doma, ale hlavně proto, že jsem se těšil na Aleninu reakci. Kdysi ji bratranec setřásl z motorky, když v lužických Brtníkách jezdili nakupovat. Ač se jí nic nestalo, nemá-li kolem sebe karoserii, bojí se. Nejezdí na kole, na motorku nesedne, když jsem se ji snažil na Krétě přimět, abychom si půjčili čtyřkolku, došlo několikrát k razantní výměně názorů. Synáčci ale s maminkou nediskutovali. Přistavili obě čtyřkolky, mne si za sebe posadil Tomáš, Alena měla místo za Davidem. A vyrazili jsme. Přejeli jsme silnici, první vrata a pak blátivá cesta vzhůru. Jak jsme stoupali otvíraly se výhledy na další údolí, vyvstávala členitost krajiny. Svahy připomínaly valchu. Tu na praní, ne hráčskou. Ovce, ač jsou považovány obecně za tupá zvířata, nejsou blbé zúplna. Proč by hledaly stále nové cesty, lezly do kopců, sestupovaly do údolí. To ať si dělají ti blázniví lidé. Ovečky si pěkně chodí po vrstevnici již jednou prošlápnutou cestou, až vychodí jakési terasy. Ovšem pokud se odněkud vyřítí ta černá štěkající bestie, na kterou pán volá Mint, go on, nebo ji řídí pískanými signály, to pak berou roha bez ohledu na kopec.
K tomu se používá lis na vlnu. To jsou dvě dřevěné bedny. Do jedné se vloží prázdný pytel a naplní se volně nastříhanou vlnou. Druhá bedna má místo dna rošt z železných tyčí. Také ona se naplní vlnou, navrch se dá další rošt. Pak se vrátkem zdvihne, umístí na bednu s pytlem, tyčový rošt se vytáhne a pákovým systémem se všechna vlna slisuje. Horní bedna se odstraní chlopně pytle překryjí vlnu a drátěnými sponkami se spojí. Potom už stačí lis otevřít a žok, který má notně víc než metrák vytáhnout, založit nový pytel a celý proces opakovat. Jelikož na Severním ostrově se nedaří ovcím merino, pokud jsem dobře rozuměl, měly by v často rozmoklé půdě problémy s kopyty, tato dřina dá farmářům tak na zaplacení střihačů a vlastní zisk je mizivý. Přesto se ovce stříhat musí.
. Kluci mně varovali, abych dával pozor, ale nechápu proč, když až na tuny bláta je cesta docela pohodlná. Navíc je směr jasný. Farma je orientována od východního hřebenu do údolí na západě, boky jsou ohraničeny ohradami sousedů. Ani nepozoruji úbytek světla. Sestupuji do jednoho z bočních údolí kterým se chci dostat k cestě, která prochází celé Kaukatea valley. Cestu mi přehradila ohrada, ve které se v dálce pasou krávy. No, kus půjdu touhle ohradou a najdu nějaká vrata, kterými ji před setkáním s hovězím opustím. Jenže ouha, vrata nikde. Krávy mají u sebe telata. Jak to říkala včera Jenny? Nejčastější smrťáky farmářů jsou ze čtyřkolek, na druhém místě krávy s telaty. Tohle nejsou naše mléčné stračeny, to je polodivoký dobytek chovaný volně na pastvinách. Když se navíc krávy, jak jsem se blížil, shlukly do chumlu, dvě nebo tři sklonily hlavy a začaly bučet hlubokým stakatovaným hlasem, ani jsem nehledal výmluvu a zařadil zpátečku. Šero přecházelo ve tmu. Cesta stoupala, klesala a najednou druhá ohrada plná krav. A nešla obejít. Jeden cíp byl víc podmáčený než ostatní pozemek, zarostlý suchým loňským rákosím. Prodral jsem se štiplavým porostem. Krávy stály a koukaly na cvoka, který se je snaží obejít. Jenže pak jim došlo, že se děje cosi, co není úplně běžné a začaly utíkat. Bohužel směrem, kterým jsem potřeboval odejít já. Po cestě procházející pastvinami. Jenže narazily na vrata. Ta je obrátila zpět. Vzhledem k tomu, že tento zážitek popisuji, je vnímavému čtenáři jasné, že mne minuly. Ale adrenalin ze mne cákal proudem. Jak jsem byl po setkání s bifteky na pochodu vyklepaný, za vraty jsem zahnul na špatnou stranu. Ne že by hrozilo závažné bloudění, základní směr byl dán, ale holt jsem sem si prodloužil cestu a přišel k woolshedu , místo na cestu. Vše špatné je k něčemu dobré. Kdybych sešel až na Kaukatea valley road, jak jsem měl v úmyslu, minul bych se s Euenem. Potenciální příbuzný měl obavy, že jsem se ztratil a vydal se mne hledat. Takhle jsme se setkali, když jsme s Alenou a Davidem jeli od woolshedu na farmu.
K Ruapehu jsme jeli horší, zato delší cestou, neboť jsem chtěl jet podél Whanganui river. (Dlouho jsem netušil, proč u řeky i města jednou vidí Wanganui, podruhé Whanganui. Je to proto, že transkripce s h odpovídá maorštině. Necíc wh Maoři čtou f, takže Whanganui se čte Fanganui.) Tuhle řeku jsem poznal, ještě než jsme přijeli na Zéland. Hraje důležitou roli ve filmu River queen. Je to příběh z období maorsko anglických válek, z nichž některé se odehrávaly na horní Whanganui. Děj filmu je prostý. Bílá dívka se zamiluje do maorského mladíka, mají spolu dítě, on je zabit a ona posléze opustí bílou komunitu a žije mezi Maory. Jenny mi řekla, že scénář vycházel z reálného příběhu, teprve ve wanganuiském infocentru jsme se dozvěděli, že je to fikce. Dobrá, připusťme, že takové příběhy se stát mohly. Na každý pád je Whanganui river nádherná. Kalná voda se valí korytem v hluboce zaříznutém údolí. Stráně jsou pokryty stromovými kapradinami a rozsáhlými porosty goursu neboli hlodáše. Každou chvíli tu lze narazit na označený sceenic lookout, leč řada krásných výhledů je i na neoznačených místech. Silnice, po které jedeme, patří spíše do kategorie gravel road, nebo-li štěrkovek. Ukazuje ale, na co musíme být připraveni. Po nedávných deštích je na řadě míst postižena sesuvy půdy, takže se míjíme se stavebními stroji. Je neděle, nejsou v akci, jen blokují průjezd. V Pipiriki opouštíme řeku. Na chvíli si dáváme pausu, protahujeme končetiny. Na návsi , dá-li se to tak nazvat, je do země zapuštěno torso waka – válečné kanoe, prý kolem stopadesáti let staré. Je tu i informační tabule, která upozorňuje na významně hezký visutý most, nesmírně romantický, prostě úplně nelepší. Akorát že ho nejde nalézt. Jedeme směrem, kterým nás naviguje šipka, dostáváme se na jakési náměstíčko, z kterého není východ kromě silničky, po které jsme přijeli. Vzdáváme snahu najít most a jedeme dál. Za dlouho doma se zcela náhodou dozvím, že je to most nikam. Oni mu dokonce oficiálně říkají Bridge to nowhere. I tady se staví ne vždy s rozmyslem. To je tak, když skončila druhá světová, vrátilo se mnoho válečných vetetránů. O takové lidi je vhodno se postarat. No tak bylo rozhodnuto, že bude otevřen pravobřežní kraj při Wanganui river. Protože prorazit cestu bušem je snažší, než postavit most, postavili nejdřív most. Materiál a stroje byly dopraveny po vodě. Silnice měly vzniknout v druhé vlně. Nějak se přihodilo, že projekt zkrachovalo s dokončením mostu, tak tu stojí silniční most, který vede z buše do buše, ke kterému se dostanete buď na jet boatu nebo splujete na kanoi či raftu. Cestou jsem si poprvé všiml modrého ptáka s červenou hlavou. Slípka pukeko, jeden z nejběžnějších zélandských ptáků. Alespoň jak se zdá mně. I když k mému překvapení jsme později viděli poměrně dost bažantů. Konečně jsme v Ohakune. 
Jako všechna městečka či vesnice na Zélandu main street a pak uličky s domky v zahrádkách. Občas shluk stromů. Kvetou azalky, rododendrony, řada stromů a keřů, které neznám. David nám dělá okružní jízdu, ukazuje nám nádraží, ulici s bary, kam chodí po lyžovačce hosté střediska na Ruapehu, bar, kam chodí zasněžovači, bar, kde pár dní pracoval jako vyhazovač, když mu skončil kontrakt na kopci, stanici rangerů, která je na samém kraji města. Pak už nás veze do Ohakune lodge, což je nedokončený dům, kde bydlí zasněžovačská parta. Dnes jsme spali snad nejdéle za svůj pobyt tady, Je fakt, že posun času mezi Evropou a Novým Zélandem nám místní zpestřili posunem mezi letním a zimním časem. Sice nás na to Angela i Gordon upozornili, ale jak my s Alenou tak i David jsme na to zapomněli. Teprve když jsme včera šli spát, se David praštil do čela. „Nojo, brácha nejel do práce dřív, my přijeli díky posunu později“. Takže jsme vylezli až kolem desáté. Na vedlejší posteli spal Tomáš, který se vrátil z noční na kopci. Vystrčil oko ze spacáku :“ Na kopci je hnusně“ a pokračoval ve spaní. Davida jsme vytáhli z postele, šel vyzkoušet jak se spí v dodávce a spal jak nemluvně. Když se dohrabal do společenské místnosti, měl pro nás jobovku. Kopec je pro vítr zavřený. Na internetu jsme našli stránky Mount Ruapehu. com a skutečně, pouze Maedow je otevřené. To je ta nejnižší, nejzákladnější sjezdovka, kterou zavírají snad jen při přírodní katastrofě, aby mohli říci, že areál není zavřený. David našel i meteorologický model, podle kterého se mezi Austrálií a Zélandem točí nějaká níže, jejíž fronta nás ohrožuje. Snad to nebude to, co způsobilo prašnou bouři, jejíž záběry jsme sledovali v televizi na letišti v Sydney. David nás dovezl do centra. Ohakune, jako vše co jsme ze Zélandu viděli, je roztahané do šířky. Patrovou budovu tu snad nenajdete. Centrum svými falešnými průčelími připomíná westernová městečka. V centru jsme nakoupili. Nastávající tchyně bude dnes péct „typical czech weddings cakes“, které natrénovala doma. Nákup jsme dali do dodávky a rozloučili se se synkem. Vyrazili jsme na Mangawhero river walkway. 
Je to procházková trasa podél stejnojmenné říčky. Je upravena pro využití místních i návštěvníků Okahune. Příbřežní pěšina sleduje zákruty stejnojmenné říčky, několik travnatých prostranství je vybaveno dřevěným tělocvičným nářadím. Prožíváme tu zdejší jaro. Příroda se probouzí z mírné zélandské zimy. Opadavé stromy raší, kvetou pampelišky a sedmikrásky, které připomínají české jaro. Kromě toho spousta místní květeny. Včera jsme cestou po Whanganui river road obdivovali obrovské trsy kaly, které u nás bývaly populárním základem svatebních kytic. Tady k Alenině lítosti rostly volně na pastvinách mezi kravami a ovcemi, které si zjevně nevážily vzácnosti, kolem které se pohybovaly. Než jsme prošli nedlouhou walk way zesílil vítr a přihnal mraky. Začalo mžít. Došli jsme na Miro road. Klasika, já jsem byl přesvědčen, že máme jít doleva, Alena doprava. Poukazo vání, že kousek vlevo jsou vidět Tura Yurt (dřevěné chatky pro turisty, postavené ve stylu mongolských jurt) , mi nebylo nic platné. Alena byla přesvědčena, že hledaná South Ridge road je doprava. Vzhledem k tomu, že většinou mám orientaci v krajině lepší, vydali jsme se směrem, který jsem prosazoval já. Alena mne s brbláním následovala. Měl jsem štěstí, trefil jsem se.Když jsme dorazili k domu, David s kolegou Stanem stahovali possuma, kterého v noci na včerejšek ulovil. Kozy, possumové a k našemu překvapení i pávi jsou tu škodná, kterou je třeba střílet. Ptal jsem se Gorgona, co je pravdy na tvrzení, které jsem slyšel od jednoho z našich kluků, že pávi dokáží napadnou jehně. Kupodivu mi to potvrdil a netvářil se, že by si dělal z hloupého Evropana legraci. Possum patří mezi vačicovité. Má protáhlý čenich, chápavý ocas jak opice, drápky, pokud jsem dobře Gordonovi rozuměl, zatahovací jak kočka a samice má na břiše vak, ve kterém nosí mladé. Jak kuriosní svět. V Austrálii, odkud se sem rozšířil, je chráněný, tady se vyplácí odměna za kůže. Dokonce se začíná spřádat srst, která má vlastnosti dutého vlákna a ve směsi s ovčí vlnou se užívá k výrobě ponožek. Když Jenny přijela za Tomášem, přivezla mi jedny possumí ponožky. Jsou vynikající. Zato ragů, či co to vlastně David z úlovku vytvořil, mne nenadchlo. Snad proto, že ani králíka, kterému je possumí maso nejblíž, nemusím. Dalo se do deště. Tedy slejváku, téměř bouře. Zatmělo se. Domem, který má parta snowmakerů pronajatý, protahoval vítr, že téměř vlály záclony. David si odskočil do krámu pro „kořenovou zeleninu“ a Alena začala připravovat pečení. A tak, zatím co na sporáku bublal possum á la králík, v troubě zlátly první české svatební koláče. Kolem šesté se začali v domě houfovat zasněžovači. Tomáš si v noci odkroutil poslední šichtu na kopci a tak mají domluvenu rozlúčku pracovní spojenou s jeho loučením se svobodou. Pochopitelně nahoře na kopci.
Venku se zatím vyjasnilo, modré nebe, Mt Ruapehu svítí sněhovou pokrývkou. Zasněžovači vypadli, Alena dopekla poslední plech první dávky a vypadli jsme také. Jen tak na chvíli. Nakonec to nebyla tak malá chvika. Kluci nám doporučili, že nad stanicí rangerů jsou nějaké pěkné procházky. Vydali jsme se tedy směrem k Ruapehu. Prošli jsme kolem barů, některé vypadají docela zajímavě. Jenže co v nich, když alkohol mi vadí i v kapičkách na kašel.Za cedulí, která oznamuje konec Ohakune, dopravní značka upozorňující, že začíná kiwi zóna. Myslel jsem, že kiwi jsou jen na jednom malém kousku Northlandu, není to tak. Značku upozorňující na tenhle zélandský symbol ještě narazíme mnohokrát. Jsou ale ohroženi a hrozí jim vyhubení. Sice míjíme ukazatel, který upozorňuje, že tady odbočuje walk way, jdeme raději dál po silnici. Trochu s šeří a walk way je proražena poměrně hustým bušem. Takže je-li šero na silnici, uvnitř bude tma veliká. Navíc, pokud jsem klukům rozuměl, by měl být ze silnice výhled na Ruapehu. Šli jsme po silnici poměrně dlouho. Kolem hustý, neprostupný porost, provoz směrem od Ruapehu byl větší než tam. Snad to bylo večerem, snad zavřenou většinou areálu.. Když silnici překřížila walk way, zabočili jsme na ni, protože na ní mělo být poměrně nedaleko odpočívadlo. Jestli tam odtud nebude slibovaný výhled, vrátíme se. Kolem půlnoci jsme dopekli poslední koláče, poklidili a padli do postele. Ráno přijeli zasněžovači z trachtace. Součástí byl pochopitelně Flip cup, hospodská zábava na Zélandu prý dost oblíbená. To se postaví podél každé strany stolu jedno družstvo. Každý člen má před sebou panáka kořalky. Na startérův pokyn do sebe první hodí své panáky, poklepou si jimi na hlavu, když ho postaví na stůl, pokračuje další. Které družstvo dopije první vyhrává. S Alenou jdeme ven. Chceme se podívat na Rimu walk way a následně Forerest walk way. Jsou to dvě trasy, které začínají kousek za stanicí rangerů. Rimu ww je „krátká“, podle značení asi patnáctiminutová trasa. Délka v metrech je skutečně nevelká. Jenže to by člověk nesměl na vše hledět jak Alenka v říší divů a snažit se zachytit toho co nejvíc na kartu ve fotoaparátu. Snaha přeložit a zapsat popisky u stromů také na rychlosti nepřidá. Mohutné rimu (borovice černé), tee tree což nejsou čajovníky, liány, nepojmenované křoví, stromové kapradiny, palmy nikau vše v nepřehledné změti. Bušem je proražena zpevněná cesta, připadá mi lepší než gravel road v Kaukatea valley. Tam, kde je výraznější mokro, je dřevěný chodník. Trámky překryté prkny. Žádná oklouzaná kulatina z našich hor. Později podobně upravené cesty uvidíme i v místech hůře dostupných. Prvně tu vidíme fígl, který bychom nejraději doporučili horské i u nás. Prkenný chodník je pokryt králičím pletivem, aby chodec po mokrých prknech neklouzal. Vypadá to jako ptákovina, ale jde se po tom fajně. Nedlouhou Rimu walk way jsme posléze přeci jen prošli. Forrest walk way vychází ze stejného místa, je ale delší. Prochází rovněž bušem, mimo cestu stejně neproniknutelným. Stoupá proti toku Mangawhero river. Na několika místech se stezka k říčce přiblíží natolik, že mohu až na břeh a pokusit se o nějaký ten záběr. Porost je složen ze stejných zástupců jako na Rimu ww, protože jde o stejný les. Přesto si slabikujeme popisky,snažíme se poznat stromy o který jsme již četli. Užíváme si trek (no procházku) jako malé děti návštěvu botanické zahrady. Nakonec jsme prošli i tuhle trasu a podařila se nám kuriosní věc. Alena se vydala na toalety. Já zatím fotil značky s kiwi (ptákem),
informační tabule, fotící Japonce, močícího psa, stanici rangerů a viadukt a nějak se stalo, že Alena prošla kolem mne. Ona přehlédla mne, já ji. Jak se nám to podařilo, ví Bůh. A na malér bylo zaděláno. Posléze jsme hledali a proklínali jeden druhého. Jak už to bývá, oba jsme hledali jinde než byl hledaný. Po obědě přišla lekce řízení. Musím předeslat, že Tomášovu vanu (dodávce) se říká Tibet. Tomáš jako mnoho mladých je zastáncem osvobození Tibetu. A na zadních dveřích vanu má velký, z nějaké izolepy vyvedený nápis Free Tibet. Mankote, my kvůli tomu (v kombinaci s věkem) byli za exoty větší, než jsou prostí Evropané. Jéžiš to byla show. Tomášovi z nešikovného tatíka tekly nervy. Automat má zpátečku dřív než dopředný chod, jede docela sám, volant je na špatné straně, člověk sedí na jiné pozici, vjíždět na kruhový objezd a zatočit vpravo je proti přírodě, pravačka pořád šátrá po šaltpáce (řazení) a pokaždé narazí na dveře. Když jsme dorazili zpět na Ohakune lodge, měl jsem pocit, že Tomáš litoval své neuvážené nabídky, že nám auto půjčí. Podruhé jsem vyjel již s Alenou na palubě. Byla spokojená, jako každá manželka, která nejraději řídí auto z pozice spolujezdce. Sám jsem ji požádal, aby mne na záludnosti cesty upozorňovala. Jeli jsme po Mountain road. Naším cílem byly dva vodopády, které jsou na cestě k Mt Ruapehu: Mangawhero fall a Waitongu fall. Silnice stoupá, ale výhled na zasněženou hru se neotevírá, stále je čímsi zacloněna. Projíždíme několika uzávěrami, které jsou dnes naštěstí otevřené. Úsek, který je nesjízdný začíná až dále. Na jednom místě míjíme parkoviště, od kterého dál je v zimě vyhlašována povinnost jízdy s řetězy. Kdo tuto pomůcku nevlastní, může si ji v případě nutnosti půjčit. Vpravo spadá silnice do údolí, v něm zahlédneme jakýsi neoznačený vodopád, až konečně jsme u cíle. Milovníci filmového Pána prstenů mají na Zélandu řadu průvodců po lokalitách, kde byly točeny exteriéry. Z filmu o filmu Pán prstenů vím, že Mangawhero fall je vodopád, kde Faramir zajal Gluma. My nesejdeme dolů do míst, kde se scéna odehrála. Scénic lookout neboli vyhlídka je snad pět minut od parkoviště, dolů stezka nevede. Alespoň ne z míst, kde jsme. Je to první z řady vodopádů, které na Zélandu uvidíme. Samozřejmě, na Jizerkách na Áčku u Kristiánova je vodopád, na Černém potoce rovněž, viděli jsme vodopády v Slovenském ráji, Mumlavský v Krkonoších i lotyšský největší evropský vodopád v Kuldize (tedy pozor, on je sice dlouhý asi 230 m, ale zato vysoký tak metr padesát). Ale ty zélandské jsou pro mne z nějakého ne přesně popsatelného důvodu působivější. Protože je Ruapehu uzavřeno, jsme na nejvyšším bodě dnešní vyjížďky a proto se vracíme pár kilometrů k východišti stezky k Waitongu fall. Stezka je opět pohodlně upravena, trasa, kterou chceme jít je podle tabule čtyřicetiminutová. Nejprve jdeme jen do mírného kopce, posléze po mostě přecházíme jakýsi potok a cesta začíná stoupat. Natolik, že stoupáme po schodech. Naštěstí krátce a zase více méně traverz. Najednou holá pláň v sedle mezi dvěma kopci. Vlastně je to rašeliniště, prochází jím haťová cesta. 
Nízká oblačnost omezuje možný výhled na minimum, některé u okolních vrcholů jsou již v mracích. Fouká silný vítr. V středu sedla jezírko s rezatou rašelinovou vodou. A jsme na druhé straně a klesáme. Pláň končí a opět se noříme do lesa. Stezka, to co vystoupala, nyní ztrácí. A opět klesá prostřednictvím schodů. Ovšem tak vysokých, že jsou téměř neschůdné. Jsme zvědavi na zpáteční cestu. Začíná pršet ve chvíli, kdy jsme sestoupili k místu výhledu na vodopád. Za lepšího počasí by byl výhled hezčí. Přeci jen v lezavé zimě a dešti, který stříká na objektiv to není úplně ideální. Od vyhlídky jde úzká pěšinka ke břehu. Na stromě nad vodou je velký oranžový trojúhelník, šikmo na protějším břehu druhý. Brod na Old Blyth trecku, jedné z tras, kterou si zde návštěvník může zvolit. Od vodopádu vede po stejné cestě jako naše trasa. Dělí se až u rozcestníku, který naši stezku půlí. Údajně na stejnou vzdálenost. Prvních dvacet minut jsme šli čtvrt hodiny, druhých dvacet minut jsme šli pětařicet. Alena nemusí bouřku obecně a je-li jí zachycena ve volné přírodě, je notně nesvá. Když jsme vyfuněli obří schody, které se nahoru šly lépe než dolů, práskl do některého z kopců po naší pravici blesk. Silně. Pecka jak hrom, být v baráku, napsal bych, že se třásly okenní tabulky. Takhle se roztřásla má žena. Pláň v sedle jsme přelítli jak rychlovlak. Asi že jsme nebyli Tatrách ale v parku Tongariro, další hromy a blesky se nekonaly. Slejvák jo. Ten se zadařil, takže nám promokly i batohy. Do Ohakune lodge dorazily klukům místo rodičů dvě téměř utopené myši Všechno je tu jinak. Jako by nestačilo, že tu chodíme hlavou dolů, šišky rostou z tlustých větví a ne z kvetoucích konců. Je řada záludných dotazů, které se jako legrace dávají u nás doma. Například jak je to s měsícem a jeho fázemi. Tak to vám řeknu. Exaktně jsem si ověřil, že zatímco doma ubývá, tedy Couvá a přibývá, tedy Dorůstá, tady na C přibývá. Musím se ještě zeptat Jenny, jestli mají nějakou mnemotechnickou pomůcku. A voda ve výlevce se skutečně točí naopak. Ale abych postupoval popořadě. Ráno jsme měli většinu věcí suchých, některé Alena hodila do sušičky a současně mi oznámila, že si k Vánocům sušičku nadělíme. Po zkušenosti v Ohakune lodge se přesvědčila o jejích výhodách. Jenže jsme se tím zdrželi. Vyrazili jsme tedy až kolem desáté. Ohakune má, stejně jako řada našich měst, památník obětem první války. Na Zélandu se hlásí i k veteránům té druhé světové, korejské a dalších válek, v kterých vojáci ANZAC (Astralien New Zealand Army Corps ) bojovali. Kolem něj jsme vyjížděli směrem na Desert road. Ta nás má dovést nahoru do Taupa. Respektive k jezeru Taupo. Krajina východně od Mt Ruapehu je nehostinná s drsným počasím. Nic tu neroste, tedy nic rozumného, jen nějaké křáčí a gorse nebo-li hlodáš. Krajina není zemědělsky využívána, a tak se do ni nastěhovala armáda. Byli jsme varováni. Na Desert road nestavte mimo vyznačená parkoviště a už vůbec neopouštějte silnici. Mohli byste přijít i k zastřelení. Sice se mi chvílemi zdálo, že vztah k armádě tu není tak předpojatý (dobře, že ji lidé nepovažují za tak zbytečnou jako u nás), ale na druhou stranu tu asi vojáci blbnou jako všude jinde. Před pár lety při zimním cvičení na Ruapehu devatenáct z nich prý umrzlo pár metrů od šeltru. Smůla. Na počátku Desert road jsme narazili na památník Tangiway disaster,
železničního neštěstí z roku 1953.Proud sopečného bahna laharu z kráteru Ruapehu se na Štědrý den valil korytem řeky a odnesl s sebou několik sloupů železničního mostu v okamžiku, kdy na mostě byl vlak. Vagony byly až šedesát metrů od trati a v troskách zahynul sto padesát jeden cestující. Poslední vagon byl nalezen v řečišti jeden a půl míle pod troskami mostu. Dnes neštěstí připomíná pomník z černého kamene s nápisy v angličtině a maorštině, stojící uprostřed nezpevněného parkoviště. Půda je tu zjevně měkká, sopečného původu. Řeka, tekoucí od Ruapehu, pravoúhle mění směr, aby památník širokým obloukem minula a zmizela pod „novým“ silničním mostem, neboť původní byl rovněž zničen. Z Ruapehu jsme neviděli nic než hromadu mraků a mlhy. Uslzeným dnem jsme ujížděli na sever. Řízení mi nedělalo až takové problémy. Ano, občas jsem se, třeba na parkovišti, přistihl v protisměru, ale pravička už řadící páku hledá jen sporadicky. Ostatně k čemu by mi v automatu byla. Naší další zastávkou je geotermální lokalita Tokaanu Thermal walk. Cesta k ní nás vede kolem geotermální elektrárny Tokaanu nalepené na úpatí kopce, z jehož vrcholu sbíhá soustava potrubí. Tokaanu je nejen přírodní památka, ale také lázně, kam si můžete přijít za devět dolarů poležet či postát v horké vodě. Jste-li dítě, za šest. Maorové zdejší horké prameny používali nejen jako léčivé, ale také k vaření. Nezbytné parkoviště, přejdete můstek a buď vejdete do lázeňské budovy, nebo se dáte doleva a procházíte se přírodním areálem. Jdete mezi jezírky, bahnitými děrami, kolem vás to bublá, pukají bubliny bahna, z hladiny stoupá sirná pára, občas vám ji vítr zanese přímo do tváře. První setkání s geotermálními jevy je působivé. Můj minimální čich mi pachové vjemy filtruje, čemuž jsem rád, protože pro normálního člověka mohou být některé úseky výživné. Celkem bych řekl, že dojem je přímo infernální. Ale není třeba se bát. Cesta je pevná a jen blázen či hazardér by ji opustil a vstoupil na nepevnou slupku. Jsem příliš málo Čechem, abych to zkoušel. Popravdě na Zéland asi jezdí ti rozumnější z nás, protože tu mezi Čechy není tolik smrťáků jako v Tatrách či Chorvatsku. Taupo je to největší zélandské jezero, na jehož jižním konci je Turangi, na severním město Taupo, které bylo naším dalším cílem. Rozhodli jsme se jezero objet po západním břehu. Když naše, respektive Tomášova dodávka vystoupala na vrchol hřebenu nad jezerem a sestoupili jsme na druhou stranu, ocitli jsme se v příjemně zvlněné krajině. Jednotlivé kopečky, vlny či hřbítky byly lemovány, děleny a parcelovány ploty farem. Na jednotlivých pastvinách byla větší či menší stáda ovcí či krav. Pochopitelně, našinec je trochu poznamenán filmovým Pánem prstenů, ale tady bych skutečně čekal, že po cestě rozšafně přejde nějaký hobit, projede Gandalf, kmitne se některý z hraničářů. Alena, která je trochu praktičtější než já, poslední úsek do Taupa prožila ve stresu. Rozsvítilo se nám totiž na palubní desce hladové oko, signalizující, že benzínu je pomálu. O co kráčí, řekl jsem si pochopitelně, jenže má žena má pro většinu situací po ruce katastrofický scénář. Palivo nám dojde. Pochopitelně mimo ves, nikdo nepojede, pumpa bude zavřená. Budeme spát na silnici, potká nás něco mezi policejní pokutou a zastřelením od nerudného farmáře. Vše ale dobře dopadlo. Nejen, že jsme dojeli jsme do Taupa, ale zastihli jsme pumpu otevřenou, takže jsme byli zachráněni před zkázou. Navíc jsme mohli vyrazit na sever do Moon craters, což je další termálně aktivní lokalita. Jelikož na Zélandu jsou odbočky k takovýmto atraktivním místům dobře značeny, neměli jsme problém ji najít. Velká hnědá tabule nás navedla. Problém ale nastal vzápětí. Přijeli jsme k otevřené bráně, u které byla cedule, že se brána zavírá 5.30.p.m. To by mi nevadilo, jenže Alena nabyla dojmu, že nás tam zavřou. A trvala na návštěvě přilehlého parkoviště, protože tam bude informační tabule. No nebyla. Alespoň ne s informacemi, po kterých jsme pásli. Parkoviště sloužilo jako východiště cyklotras a nějakých pěších traků, které, pokud jsme rozuměli, s Moon craters neměly nic společného. Takže po nějakých deseti minutách jsme vzdor Aleniným obavám projeli branou a jeli dál. Další parkoviště. A malé stavení, v něm babka, která nám vysvětlila, že jsme tu sice dobře, ale pozdě. Poslední návštěvníky dovnitř areálu pouští čtyřicet pět minut před závěrečnou. Takže máme peška či pryskyřici, no prostě smůlu. Dobře, nechcete nás tu, nenecháme tu svých šest dolarů a jedeme dál. Tentokrát hledat nocleh. Volné tábořiště by mělo být na Reid´s farm na břehu Waikato river, nedaleko Huka falls jenže na druhém břehu. Tomáš nám nakreslil, kde tábořiště najdeme takže nebude problém. Huka falls jsme měli při cestě zpět do Taupa, kolem odbočky jsme již dnes projeli. Pár metrů po odbočce z hlavní silnice Taupo Rotorua, po které jsme jeli od Moon craters je vyhlídka na jezero. Taupo je jezero rozlehlé. Velikostí připomíná některá jezer mazurských. Je opět pod mrakem, oblačnost není souvislá a nad vodní plochou a kopci ji obklopujícími jsou dramatické hrady z mraků. Černošedá barva se odráží v jezerní hladině a vytváří velmi fotogenickou kombinaci. Pokochali jsme se a rozhodli se pohnout kostrou k vodopádu. A hle, co jsme neviděli. Odbočku na Reid´s farm. Inu prozkoumáme to později, vodopád volá. Opět parkoviště, brána a nápis, že se zavírá v dobu, kdy by se z nás mohli stát nedobrovolní vězni. Takže jsme dodávku zaparkovali na horním, ani nevím, zda zcela oficiálním, ale neuzavřitelném parkovišti a seběhli k řece. 
Tak tenhle vodopád má onomatopoetické jméno. V korytu Huka falls je opravdu hukot. Jenže tato poetika je přístupná jen nám Čechům, v maorštině huka znamená jistě cosi jiného, než že řeka hučí v klínu rozervaných skal. Skalním korytem se řítí neskutečné masy bíle zpěněné vody. Řeka, která je nad vodopádem snad šedesát metrů široká, se najednou zúží na nějakých patnáct metrů. A tímhle korytem se řítí zhruba čtyřicet, padesát metrů, než překročí práh a padá do hloubky. Co se týče vlastní výšky, nepatří k těm nejvyšším které jsme na Zélandu dosud viděli a ještě uvidíme, ale určitě bude patřit k nejimpozantnějším vzpomínkám. Řev vodní masy, vibrace skály, kterou si zpěněná voda vymlela koryto, to je cosi nezapomenutelného. Řeka Waikato je nejdelší z novozélandských řek a protéká geotermální oblastí. Navíc je na ní a v jejím bezprostředním okolí řada vodních, geotermálních a jedna tepelná elektrárna, takže její údolí produkuje zhruba 75% elektřiny z vodních elektráren Severního ostrova, 25% všech elektráren Severního ostrova a 15% procent veškeré novozélandské produkce. Řeka vytéká z jezera Taupo. Na výtoku jsou postavena vrata, která se na noc zavírají, aby se pošetřila voda pro zmíněné elektrárny.První most klenoucí se nad korytem, kterým se valí vody řeky Waikato byl postaven již roku 1800. Nyní je vodopád jedním z nejnavštěvovanějších míst Zélandu. Od návštěvnického centra vychází stezka, končící v Taupu. Kilometráž na těchto stezkách obvykle chybí, zato údaje v hodinách jsou tu stejně spolehlivé, jako třeba ve Slovenském ráji. Druhá stezka vede asi dvouhodinovou procházkou k peřejím a první přehradě pod Huka falls. Protože se již zvolna šeřilo, neprošli jsme stezku k Taupu celou, ale po chvíli jsme se otočili zpět. Úseky, kde jsme šli podle vody nás přesvědčily, že nás některý ze zélandských bohů či duchů miluje. Za deště v minulých dnech nás odměnil vysokým stavem vody. Pobřežní vegetace byla z větší části zhruba padesát centimetrů pod vodou. Camp, spíš tábořiště na Reid´s farm je příjemné. Sice je tu jen suchý záchod, není to ale prkenná, smrdutá a čistotou neoplývající fekální budka, která zdobí řadu podobných tábořišť u nás. Kdybychom si k zaparkování nezvolili podmáčený dolík, nebylo by nač si stěžovat. 
Vařte asi hodinu v kuchyni na sporáku v prádelnim hrnci vodu. Pak si do ní rozklepněte dva tři pukavce a než se pozvracíte, nabudete dost přesný čichový vjem z Wai o tapu, běžněji psaného dohromady. Již doma jsem si v bedekru nebo-li průvodci našel o Waiotapu geotermal wonderland, kde je mimo jiné Lady Knox geyser, nějaké informace.. Krásy tohoto parku byly vychvalovány velice velmi a mimo jiné mě zaujal zmíněný gejzír. Kromě toho, že nejsem z domova na gejzíry zvyklý, protože jich u nás není zrovna přehršle, tento má jednu zvláštnost. Chrlí denně v 10:15. Tedy plus mínus. To přijedete do Waiotapu, koupíte si vstupenku za třicet dolarů a dáma na kase vám začne vysvětlovat, že si máte znovu sednut do auta a odjet. Jste-li mocni komunikace v kiwi, pochopíte hned, co se vám snaží říci. Jste-li na tom jako my, připadá vám sdělovaná informace natolik kuriosní, že se nevěřícně dožadujete jejího opakování. Napodruhé či napotřetí, dáma je velmi trpělivá, pochopíte, že onen kýžený Lady Knox geyser je asi deset minut autem od vlastního wonderlandu. Takže tam dojedete a zjistíte, že tu nejste sami. Polokruhový amfiteátr se zvolna plní lidmi všech možných národností. Lidé evropsky vyhlížející, Japonci, Číňani, Indonésané či Srílančani, usedají. Okamžitě mi vytanul na mysli jeden známý, který mne lákal před lety do USA. Nabízel mimo jiné návštěvu Yosemitského parku. Yelowstone ale striktně odmítl : Tam je to samej stánek na hamburgry, amici tam sedí, cpou se tím sajrajtem a kolou, pak zazvoní zvonec, každý Joe zvihne zadek, přesune se do amfiteátru, gejzír zagejzá, wow, wonderful, amezing a jde se na další burger. Tady nezvoní zvonec. Jakýsi ranger přelezl ohrádku, přistoupil ke kouřícímu kuželu a držel řeč. O tom, že u tohohle gejzíru, asi to původně bylo jen jezírko, ne komín, ten asi narostl v důsledku turistifikace, si prala lady Knox prádlo (on upřesnil, že ponožky) a když jí do vody spadlo mýdlo, vytryskl gejzír. Vysvětlil to několikaminutovým výkladem, z kterého jsem nabyl dojmu, že se jedná o cosi s povrchovým napětím. Když mýdlo vypění, uvolní cosi a voda může vytrysknout. Ještě si nějakým mně neuchopitelným způsobem zaryl do Australanů, protože když o nich pohovořil, 
auditorum se smálo . Domluvil, jak salonní kouzelník ukázal pytlík s mýdlovými vločkami a vysypal ho do jícnu. Chvíli to vypadalo na vracení vstupného, pak jícen začal předvádět, co umí. Pěnil až přišla kýžená erupce sloupu vody. Pochopitelně, nebýt obklopen stovkou turistů, byl bych raději. Ale i tak to byl neskutečný prožitek. Gejzír chrlil statečně a tak dlouho, že jsme nedočkali konce. Před koncem se zvedlo více diváků. To by mi až tak nevadilo, jenže problém byl v tom, že se všichni přesunuli zpět ke vchodu do wonderlandu. Návštěvník tu má na vybranou tři trasy, nejdelší je asi tříkilometrová. V podstatě jde o jednu okružní trasu, kde se spojkami lze vrátit dříve. Procházíte kolem jezírek, aktivních kráterů, zkolabovaných kráterů, fumarol a bahnitých bazénů. Kolem vás to šplouchá, ze země stoupá pára, mlaskavě praskají bubliny bahna. Někde to zapáchá. Jinde to vlhce zapáchá. Dokonce vlhce a horce zapáchá. Někde to prostě obyčejně smrdí. Je to neskutečné divadlo a také je sledují lidé všech ras. Sklon k rasismu jsem nikdy neměl, ale přiznám se, že jsem jednu chvíli zvažoval, zda by mne porota osvobodila, kdybych v horkém bahně uvařil Japonce. Mohlo mu být tak mezi osmi a deseti. Šel s rodiči a dvěma, na nudící se děti oplocenými, bratry. On měl píšťalku. Více snad není co dodávat. Tatínkovi naštěstí došla trpělivost dřív než mně. Musím říci, že nevím, které ze zastavení mi učarovalo více. Sintrové terasy, fumaroly, Champagne poole, kde kalnou vodou stoupají drobné bublinky jako v sklenici šampáňa, jezero Ngakoro, krátery, které již nejsou aktivní a proto si v nich ptáci dělají vytápěná hnízda v nich nemusí sedět na vejcích a ta stejně nevychladnou,
barevné vývěry zbarvené sírou, železem, manganem. Vše tu míjíte, prohlížíte, čicháte. Jedním z průhledů si dokonce připomenete okolí Hluboké. V čisté zélandské přírodě se zdvihá elektrárenská chladící věž . Po odjezdu z Waiotapu jsme zamířili zpět k Taupu, ale cestou byla plánovaná ještě jedna zastávka. Jak jinak v údolí Waikato river, opět geotermální lokalita. Leží asi dvacet kilometrů od silnice Rotorua- Taupo a jmenuje se Orakei Korako. Klidně to čtěte, jak napsáno, o fonetický přepis výslovnosti v kiwi angličtině se ani nepokouším. Když jsem o tuto lokalitu našel v Dorlingovi, (ostatně jsem zjistil, že stejného průvodce používal v úvodu zmiňovaný Šimánek), dočetl jsem se, že k sintrovým terasám je třeba se přepravit lodí. Nějak jsem si vytvořil představu plavby nejméně půlhodinové, prostě vzdálenost pokud možno převeliká. A ono houby. Kolem trosek dřevěné kanoe, která vozila lidi ještě v sedmdesátých letech dojdete do centra, kde vám prodají vstupenky, můžete si dát kávu a jako medvídek Pú něco menšího. Když jste připraveni, nasednete na motorovou loď. Ta vás převeze na protější břeh. Výhoda je, že řidič člunu je ochoten nečekat, až loď naplní. Převeze klidně i pouhé dva pasanty. Již od člunu jdete kolem sintrových teras, hned na začátku vás uvítá Diamond geyzer, za nevelkým ostrohem je ve stěně nad vámi Saphyr geyzer, který na rozdíl od toho Diamantového ukázal, že se umí rozdivočit. Ne tak vysoký jako Lady Knox, navíc stříká z jeskyně v kolmé stěně, ale jeho erupce horké vody je působivá. Pomineme-li jezírka ve Waiotapu, je Orakei Korako barevnější. Výlevy nechávají na sintrových vrstvách mapy, o jejich barvě jsme se nemohli dohodnout. Nejpřesnější určení bylo cosi mezi rozteklým, ještě nesraženým vejcem a dětskou průjmovou stoličkou. Kamarádka mé matky, po rodičích sudetská Němka, pro takovou barvu měla termín kaklgelb. 
I zde kráčíte od výlevů horké vody, menších či větších gejzírů, k mlaskavě bublajícím bahenním bazénům. Duším romantickým se vybaví scéna ze Syna lovce medvědů, kde se zlí indiáni v Yellowstonském parku snaží hodného bělocha spustit do jícnu plného žhavého bahna, až jako deus ex machina přijde Old Shaterhand s Vinetouem a hodnými indiány, aby mučení překazil. Stezka vás provede celým areálem, aby vás vytáhla prakticky na vrchol kopce, na jehož úbočí se Orakei Korako nachází. Zdola jsem viděl jakási dřevěná pole, která stupňovitě stoupala po úbočí. Poměrně naivně jsem se utěšoval, že je to oplocení a cesta tam nepůjde. Leč jak praví staří latiníci, erare humanum est, čili mýliti se je lidské. Vystoupali jsme téměř vzhůru a narazili na křižovatku. Jedna nás posílala do jeskyně, jedna k bahenním jezírkům. A bylo připojeno upozornění, že do jeskyně má návštěvník jít nejprve. Nad radami na podobných stezkách člověk nemá moc přemýšlet. Většinou jejich logiku objevíte následně a pokud ne, jde obvykle o řehtání šimlíka úředníčka, které stejně normální člověk nepochopí. Popravdě řečeno, těch prvních případů jsem na svých toulkách potkal víc. Tady jsem to poznal vzápětí. Do jeskyně se sestupovalo po tolika schodech, že Alena v jejím ústí usoudila, že jí pohled zhůry stačí. Já poctivě sešel až na dno, kde bylo průzračné jezírko. Natolik průzračné, že v průvodci, kterého návštěvník dostane se vstupenkou, upozorňují, že se stává, že nepozorný jedinec vodu zaregistruje v okamžiku, kdy má neodbytný pocit, že mu teče do bot. No nevím. To je buď zélandský pokus o humor, nebo by musel být člověk dost velký trotl. Alespoň mně se vodu přehlédnout nepodařilo, ač mi Alena upozornění přečetla, až když jsem vyfuněl zpět k ní. A to jsem notně roztržitý. V hloubi jeskyně jsem narazil na všudypřítomné Japonce či japonsky vypadající Číňany. Lezli po kamenech v jezírku, dívky zaujímaly půvabné pózy, hihňaly se, jak už tak holky v každém věku mají ve zvyku. Kluci kolem nich poletovali s mobilními telefony a fotili. Nejvíc mě dostal jeden, který svou partnerku režíroval do potřebné pozice bez ohledu na to, že stála o nějakých deset výškových metrů výše a navíc proti nebi, nad ústím jeskyně. Obávám se, že si s tímto problémem jeho mobil neporadil. Alespoň já bych se do toho nepouštěl ani s mou zrcadlovkou od Canonu. Nu dobře, vrátili jsme se na křižovatku, ještě chvíli stoupali podél zábradlí, které jsem zdola považoval za oplocení, abychom vzápětí sešli zpět až na úroveň řeky. Dobrá, přeháním. Ale hodně hluboko to bylo. Dovedu si představit, jak by návštěvník, kterého by nahoře neupozornili, že má jít nejprve do jeskyně, hovořil. Já bych nejméně kačátka ošklivá použil, ne-li cosi expresivnějšího. Jako i ve Waiotapu, nechybí v Orakei Korako ukázka typického zélandského buše. Pak už jen obhlédnete areál z druhé strany, pokocháte se vyhlídkou na řeku, po které se turisti nechají vozit na jet boats, neboli tryskových člunech a už stojíte na molu a čekáte na Maora řídícího přívoz. Tenhle mi byl obzvláště sympatický, protože byl tak obézní, že i já jsem si vedle něho připadal dost podvyživený. Po absolvování druhé geotermální atrakce, jsme usoudili, že v Moon craters se k nám zachovali ošklivě a tak se na ně vykašleme. Popravdě jsme fumarol a kráterů měli protentokrát dost. Takže jsme si to definitivně namířili do Taupa. Měli jsme od Tomáše úkol. Potřeboval asi deset metrů rep šňůry. V Taupu jsou tři sportovní obchody. O dvou se vyjádřil, jak kdyby byl placen konkurencí a nakreslil nám plánek. Byl v očekávání svatby poněkud rozrušen, uklidňoval se nějakým tím panáčkem, takže jsme ani tenhle plánek zcela nepochopili. Zastavil jsem dodávku proti taupské knihovně a vydali jsme se směrem, který jsme považovali za správný. Na Spa road jsme nakonec sport skutečně našli. Nezdálo se však, že by to byl ten pravý. Panáček za pokladnou se tvářil ochotně, ale asi neuměl pořádně anglicky, protože mu dalo dost práce pochopit, co chceme, ač jsme mu říkali, že to je potřeba při climbingu a je to tlusté kolem dvouapůl milimetru. Můžu já za to, že to vyslovuje clajmbing a ta rep šňůra se řekne ještě zběsileji? Nakonec nás poslal ke konkurenci, ale dost dobře nám neuměl vysvětlit, kde to je. Ergo výsledek, jako by nás poslal, kam by nás směřoval Čech. Dost nezatíženi věděním, jsme se vydali hledat další dva sportovní krámy. Nebudu líčení naší anabáze prodlužovat. Našli jsme všechny tři obchody. Ten třetí byl správný, zavřený a dvacet metrů od auta. Jen neměl v názvu sport, ale cosi jiného, takže jsme od něj šli s klidem na druhou stranu. Z Taupa do Wanganui jsme to měli kolem dvouset kilometrů. Vyrazili jsme v šest. Protože Desert road je docela dobře sjízdná, počítal jsem, že budeme ve Wanga mezi osmou devátou. I tak se bude Tomáš zlobit, protože mě varoval, že jezdit po Zélandu potmě, je o dutinu hubní. Po silnici pobíhají kiwi, possumové, krávy, ovce, nejsi zvyklý na levou stranu a vůbec. Já se mu nedivím. Z platu zasněžovače na Ruapehu živí dva lidi ( Jenny dělá na rodinné farmě, ergo zadarmo), dvě auta, čili jeho dodávka je stará šunka, jejíž pojištění by stálo víc, než co by dostal v případě pojistné události. Takže ano, rozumíte tomu dobře. Člověk, který téměř čtyřicet let jezdil vpravo, s manuálním řazením, mnoho let jezdí na předním náhonu a osobákem, nyní řídí po Zélandu vlevo automat, který je nepojištěnou dodávkou. To je pro jejího majitele na antidepresiva. Kór když v případě nehody může přijít o oba rodiče najednou. Až do Ohakune to šlo. Vlastně tak do třetiny vzdálenosti Kune Wanga. Pak začaly úseky v rekonstrukci. A omezení na třicítku. Čas ubíhal, padla devátá. Byla hodně za námi, když jsme dorazili do Wanga. Jenže hledejte potmě, v cizím městě, kde jsou jedna vedle druhé uličky podobných rodinných domků neoznačenou silnici vedoucí kamsi do hor, do Kaukatea valley. S problémy a po jistém bloudění jsme Wanga opustili správným směrem. Dokonce jsme našli odbočku na Kaukatea valley. Jenže jsme ji minuli, neb z našeho směru nebyla označena. Když jsme zjistili omyl, nezbývalo nám než vystoupat z Okotea valley až k Fordelu , než jsem se mohl otočit a vrátit se dolů. Na farmu jsme dorazili těsně po desáté. Gordon se nemohl walky talky dovolat do woolshedu, tak jsem se tam vydal pěšky. Byl jsem skoro u něj, když u mne zastavila čtyřkolka s Tomášem a Jenny. Jsem rád, že ty šutráky, co jim spadly ze srdce, když mě poznali, mi nespadly na nohu. Je pátek, den před svatbou. Jelikož jsem se do dlouhodobých příprav svatby nezapojil, nějak jsem ne
měl takovou tu předsvatební horečku. Možná, že to je i tím, že přeci jen otcové prožívají tohle méně. Gordon je rovněž výrazně klidnější než Angela. Jenny došívá svatební šaty, Tomáš dává pozor, aby dodržel zvyk, že ženich smí nevěstu ve svatebním vidět až při obřadu. Než někam vstoupí, zavře oči, zakryje je rukou. Před domem stojí stan, který dodala cateringová firma a dva přístřešky. Pod jedním jsou dva grily, pod druhým stůl, tam bude bufet. Stan a přístřešky včera stavěli kluci. Pod přístřeškem, kde normálně parkují auta Angely a Gordona stojí pojízdný chlaďák. V hale, která spíš slouží jako sklad, se na kulečníkovém stole a kolem něj vrší zásoby. Kartony piva Tui, sekt, cracery, devět krabic s Pawlovou. Ne by tam ležela nějaká naporcovaná Ruska. Je to nejpopulárnější zélandský dort. V podstatě cosi jako sněhové pusinky, jenže velikosti dortu s krémovou náplní. Jenny se ji pokoušela při návštěvě v Liberci upéct. Omlouvala se, že se jí nepovedla. Houby, chuťově to bylo stejné a že se vprostřed trochu propadla, no Bóže. Kuriosní je, že se o autorství tohohle desertu se slovanským jménem sváří Zéland s Austrálií. Odpoledne v několika skupinách dorazili zasněžovači. Dali si po pivku a začali krájet veky, nejrůznější druhy zeleniny, vařit rýži, brambory, smažit kuřata a připravovat saláty. Sten s jednou z dívek kompletoval třípatrový dort, který přivezli. Angela mezi tím
poletuje, je tu i Sera a Georgi, Jennynina kamarádka, která studuje v Wanganui sklářskou školu. Všude vládne předsvatební organizovaný zmatek. Nastal onen slavný den. Svatba je ve tři v Paloma gardens ve Fordelu. Je to část farmy, která je v podstatě za plotem Gordonovy, ale chce-li se na ni člověk dostat, je třeba to širokým obloukem přes Okotea valley obejet. Jenže zatím je dopoledne, takže Jenny došívá černé ubrusy, neboť tabule bude pojednána černobíle. Kamarádky a zasněžovači míchají z připravených ingrediencí saláty, Gordon přivezl jehně, které Craig bude rožnit. Konečně jsou došity ubrusy, začínáme prostírat dlouhé stoly v zahradním stanu. Zatím Jenny usedá, aby si nechala namalovat obličej na ksicht, Angela odjela ke kadeřníkovi. My s Alenou se motáme nejvíc v kuchyni. Vzhledem k tomu, jak jsem jazykově hendikepován, přijímám pokyny od Aleny, jinak myji nádobí. Pořád. Opakovaně. Dokola. Mladé Zélanďanky nejsou v kuchyni z nejzručnějších. Nějaká organizace práce je pojem téměř neznámý. Průměrný český chlap by v poměru k vykonané práci spotřeboval asi polovinu nádobí. A to nás naše manželky ohovárají, jak moc ho naděláme. Doma nádobí myji, na to jsem ženat již dost dlouho, ale tolik, kolik jsem si ho užil na Zélandu, dlouho mýt nebudu. Jen pohodář Gordon se nevzrušoval. Tomáš s Davidem odjeli do Paloma gardens, najednou se Euenova starší dcera objevila v bílém drůžičkovském dresu a já pochopil, že se schyluje k akci. Pak vyšla Jenny v bílém, maminky se hodily do gala, Gordon se objevil v kravatě. Parkoviště u Paloma gardens bylo paddocku. Tedy na cestě mezi dvěma ohradami, ze kterých nás okukovala zvědavá telata. Když člověk prošel branou a sešel schody, ocitl se v jiném světě. Stromy snad z celého světa,
kaktusy, palmy, jezírko s klenutým mostkem, prostě prostředí, pro romantickou svatbu jak dělané. Ženich a jeho dva svědci v černých kalhotách s černou košilí a bílou kravatou, on na hrudi rudou růži, svědci žlutou. Oddávající je také na místě. Není to obecní notábl jako u nás, ale jakási žena, která si udělala licenci na oddávání. Nad schody zazněl zvon, scházejí drůžičky, pak dvě svědkyně nevěsty a konečně Gordon přivádí Jenny. Nechtějte po chlapovi, který nota bene oddávající rozumí každé desáté slovo, aby hodnotil svatbu svého syna. Máme to za sebou. (Snad jen: cestou zpět jsem opět jednou špatně odbočil. Dostal bych se k přejezdu u ústí Kaukatea valley, ale po horší cestě. Jak jsem se otáčel, nezpevněná krajnice mi pod zadkem auta povolila. Kolo bylo ve vzduchu, auto stálo, i vyskočil jsem, abych obhlédl situaci. David, který jel kus za námi můj omyl zpozoroval a vydal se za námi. Sdostatek včas, aby lehce sprdnul tatíka, který opustil nastartované auto, aniž by vyřadil rychlost. Vyřazování rychlosti u automatu mi bude dělat potíže celý pobyt.) Neděle, den po svatbě. Vítám se s Jenny, Hallo, how are you, mrs. Brabec? Just fine, thank you, dad. Jo hochu zvykej si. Už jen vysvětlovat včera některým podnapilým kiwi, že se nejmenuje Brejbek bylo náročné. S Angelou, Alenou, Jenny a pár kamarádkami likvidujeme následky svatebního veselí. V domě se povaluje několik mrtvol více či méně obalených blátem. Přeci jen cesta z woolshedu, kam se část hostí přesunula na dopitnou, byla nad ránem (pochopitelně po deštích minulých dní) hůře schůdná. Alena o zuby pečuje. Možná proto, že s nimi má odmala problémy. To já jsem spíš vepř a mám je v relativním pořádku. Tohle sebemrskačské přiznání není bezdůvodné. Návštěva zubaře není nic povznášejícího, ani když jste doma. Jste-li na cestách, je to nepříjemnější. V našem případě asi o sto padesát dolarů. Nejsem přítelem globalizace a velkého zkracování vzdáleností. Sledování katastrof, konfliktů a podobně v přímém přenosu je cosi, co bych nepostrádal. Ovšem v případě ošetření, byť by se dalo říci že nezávažného, je příjemné vzít telefon, vytočit kontaktní číslo a obdržet informaci, že ošetření sice člověk musí zaplatit, ale po návratu mu bude suma proplacena.. V Ohakune se Aleně totiž uštípl kus zubu. Euen po našem návratu na farmu sehnal zubaře, ale až na úterní dopoledne. Pondělní dopoledne tedy trávíme ve Wanganui. Mladá paní se nabídla, že tchyni a tchánovi ukáže, kde je zubní ordinace. Při té příležitosti nám ukáže něco z Wanganui. Ordinace, kterou máme zítra vyhledat je naštěstí na Viktoria street a ještě dost viditelně označená. První naše zastávka je muzeum. Protože Zélanďani mají do muzeí vstup lacinější v rámci jakého si vzdělávacího programu, platila Jenny. Wanganuiské muzeum je skutečně pěkné. Řada maorských artefaktů včetně waka (válečné kanoe), do kterých se vešlo až sto i více bojovníků, výrobky z greenstonu (nefrit, jadeit). Ukázky zbraní a nářadí z předevropské éry, pasti do kterých chytali ptáky, vrše na ryby. Památky na maorské války, uniformy anglické armády i maorských jednotek v ní bojujících.(Oni byli Maoři dlouho dost nesvorní, takže se nechali najímat při tažení proti soupeřícím kmenům. No se zvykem spolupracovat s tím, kdo je u moci máme i své zkušenosti, že?) Školní třída z koloniálního období, pochopitelně preparovaní ptáci a zvířata. Hračky. Ulička s maketami dobových obchůdků, která mi připomněla podobnou v Malmö. Parkovali jsme u Sarjeant galery. Do ní jsem psal před odjezdem, že naše malá parta fotografů měla zájem o nějakou spolupráci, jestli by mi nezprostředkovali kontakt na místní amatérské fotografy. Kurátor mi slušně odpověděl, že tedy oni ne, ale že mi dá kontakt na Jacqui Mc Gowan. Nebylo mi jasné, jestli se galerie jmenuje po někom, kdo se jmenoval jako poddůstojnická hodnost, nebo byl jejím nositelem. Ostatně ani Jenny si nebyla zcela jistá. Galerie je na mírném návrší nad městem, hned vedle je městská knihovna, kam chodí kluci na mail. Ostatně já jeho služby také několikrát použiji, abych odeslal pár fotek na Rajče. Táta a pár kamarádů mě ukecali, abych podal obrazový report o naší cestě. Na cestě od galerie k muzeu je majestátní schodiště v koloniálním stylu. Široké schodiště se dělí na dvě ramena obloukem obcházející památník s mramorovými deskami na nichž jsou jména padlých v jakési válce. Na vrchu je spící (nebo zemřelý?) lev. Již jsem řekl, že si Zélanďani váží veteránů. Takovéhle památníky u nás také najdete, ale na kopci, na který jsme stoupali, nedaleko od Sarjeant galery je obelisk u kterého stojí kanón. To co pro nás bylo symbolem jakéhosi komunistického militarismu, je tady naprosto normální. Nejen ve velkých městech, tedy velkých v zélandském smyslu, ale i v malých městečkách jsou pamětní desky, ale nejen ty. Kanóny, houfnice, děla a jak se všechny tyhle potvory jmenují, v přímořských osadách miny. A pamětní síně s dostupnými fotografiemi a údaji o jednotlivých veteránech z příslušné oblasti. U Sarjeant galery není jen válečný památník, ale i naopak mírový památník. 
Je to vyhlídka na Wanganui, kde jsou dvě nízké spirálně se do sebe zavinující zíďky, na bocích kryté kachli s otisky rukou a podpisem dárců. Takovýchhle stěn z donačních kachlí jsme za naši cestu viděli více a je to systém, který se mi líbí. V úterý jsme naložili dodávku a vyrazili na cestu. S nutnou zastávkou na Victoria avenui. Zubní ordinace měla v přízemku recepci, po vyplnění vstupního dotazníku s anamnézou jsme konečně byli vpuštěni dovitř. Zjevně tam působilo více zubařů, bylo tam několik ordinací. Musím říci, že jsem docela srab, co se zubaře týče. Jako dítě jsem omylem pokousal zubařku. Ne ze vzteku, to ne. Neměla mi ale říkat skousni, když měla oba ukazováky v mé puse. A když už udělala takový nesmysl, bylo nespravedlivé, že mi za to dala facku, až jsem spadl z křesla. Od té doby jsem začal u zubaře bát. Dnes už to zvládám vůlí, ale byl jsem dítě z kategorie neošetřitelných. Zdejší prostředí však působilo uklidňujícím dojmem, že bych se snad nechal ošetřit. Alenu si vzal do práce sympaticky vyhlížející mladý zubař, snad Ind či Srílančan. A byl nejen sympaticky vyhlížející, podle Aleny i zručný a jemný. Zub byl vyspraven a mohli jsme podniknout další nezbytné kroky před tím, než opustíme Wanganui. Jelikož jsem slíbil průběžně dávat na internet fotky jako zprávy z naší cesty, potřebovali jsme najít knihovnu. Zdejší knihovny mají pochopitelně internet zdarma, takže jsem odeslat pár fotek Jenže jak se vytahuji, že nemám nejhorší orientační smysl, tady jsem vyhořel a nemohl jsem najít žádný z orientačních bodů. Chvíli jsme kroužili po Wanganiu, než jsem se zorientoval a zaparkoval na parkovišti mezi knihovnou a Sarjeant galery. Já odeslal fotky, Alena se podívala na svou poštu, což jsem odmítl. Jsem na dovolené, z druhého konce světa stejně nic nevyřeším, tak co. (Ale poslyšte, těch šest týdnů bez netu a mobilu, to vám byl balzám na duši). Potřebovali jsme ještě natankovat do auta a nakoupit proviant.. Cestování po Zélandu není nepříjemné. V době, kdy NZD byl asi 12,5 Kč a litr naturalu u nás přišel na nějakých 30 Kč, jsme nejdražší benzín na Zélandu platili 1,63 NZD. No nesvezte se, za ty prachy. Jenže musíte vědět jak se tankuje. U jednoho supermarketu byla samoobsluha bez pomocného personálu, takže jsme pokusy nabrat pohonné látky vzdali asi po dvaceti minutách. U druhého supermarketu obsluha byla. Jenže dáma hovořila tak domorodě, přičemž naše školská czenglish byla zas nesrozumitelná pro ni, že jsme to málem vzdali též. No natankovali jsme. Pak byl ještě jeden problém. Pro pobyt na Zélandu nepotřebujete velkou hotovost. Stačí vám výpis z banky a platební karta. Ta česká. Jen musíte odhalit režim, ve kterém chcete platit. To není jako v českém supermarketu, kde do strojku vložíte kartu a pin a je vymalováno. Na Zélandu mají tři různé režimy. Musíte vědět, jestli patříte do bussines, citizens nebo toho třetího. To už se nám podařilo odhalit dříve. Jenže nyní v Pek´n save jsme narazili. Nevím proč, ale česká karta jim najednou nebyla dost dobrá. Naštěstí jen v této jedné provozovně, v těch dalších jsme již neměli problémy. Konečně jsme vyrazili na sever. Během nákupní anabáze se nám začaly trhat mraky nad hlavou. Zprvu jsme to nekomentovali. Co kdyby si komentářů někdo nahoře všiml a zase zatáhl. Byl jsem varován, že zélandská policie přísně stíhá rychlostní přestupky. Naštěstí jsem jel cizím, nezvyklým autem, navíc s řízením na druhé straně, takže jsem rychlost dodržoval. Většinou. Musím říci, že mnozí kiwi si s rychlostí problémy nečiní. Obvykle nehodnotím řidiče v cizí zemi a ani zde jsem neseznal, že by jezdili výrazně divočeji, ale několik horkých chvilek jsem za volantem zažil.Vcelku bez problémů jsme se dostali do Opunake. To byl cíl první etapy. Našli jsme kemp, sjíždělo se do něj strmou silnicí zaříznutou do čehosi, co připomíná bílé útesy Doverské, jen to není bílé ani křídové. Všudy přítomná sopečná hornina je i zde. Kemp se nám nijak nezamlouval, i podnikli jsme marný pokus najít jiné bydlení. Říkám-li marný, je z toho pochopitelné, že jsme se do něj posléze vrátili. Vybavenost zdejších kempů je dobrá. Všude jsme našli funkční čisté kuchyňky, čisté toalety, tekoucí teplou vodu. Pravda, někdy byla na mincovní automat, ale nebylo to drahé. V kuchyňkách jsme vždy našli dostatek vařičů ba i nádobí. Prostě bylo vidět, že turisti zdejší lidi živí. Jediný problém tady v Opunake byl reproduktor. Poměrně uřvaný a hlavně nešel ani ztišit, natož vypnout. Jen fakt, že jsem zde cizinec mi zabránil přeřezat přívodní kabely. Probudili jsme se do chladného, ale slunečného dna. A to je na téhle cestě zatím cosi, co se počítá. Fouká chladně, naštěstí si vaříme v kuchyňce. Jenže tu však opět křičí ten prokletý reproduktor. Abych ho nemusel rozmlátit, šli jsme raději, nabaleni jak pumpy, na zimu, snídat ven pod stříšku s výhledem na pláž. Nu kosa byla taková, že jsme zkrátili dobu snídaně a vypadli. Projeli jsme Opunake a hledali začátek zdejší walkway . 
Značení tu mají obecně, řekněme, svérázné. Ovšem naše značení je dost unikátní, takže jsme zhýčkáni. Sice jsme naráželi na jednotlivé úseky, ale najít začátek byl problém. Nakonec nám přeci jen štěstí přálo. Cesta začíná u Opunake lake, a poměrně hned schází úbočím do Opunake bay, kde je kemp, ve kterém jsme spali. Jako většina zdejších pláží, které jsme zatím viděli alespoň z dálky, má i Opunake beach černý písek. Snad že je tu vše sopečného původu. Znovu jsme vystoupali na úroveň města, které je nějakých patnáct, dvacet výškových metrů na mořem, aby nám vzápětí ww nabídla sestup na Middleton beach. To se Alena vzbouřila, takže šla po vršku, já seběhl dolů sám a na druhé straně k ní vystoupal. Walk way pokračovala poslední ulicí Opunake před útesem. Značení stezek a cest walk way, jak jsem již řekl, je tu svérázné. Tedy nejsou-li proraženy jinak neprostupným bušem. Tam není kam uhnout. Jedinec, zvyklý na české značení, může být zklamán. Například tato walk way je značena dlouhými dřevěnými tabulemi z prkna či trámu s nápisem walk way, postavenými podél stezky. Když ale stezka opustila městské ulice a vydala se na jakýsi mys mezi jednotlivými zátokami, značení plynule přešlo na kůly, na nich byla dvě propletená w. Tato značka se střídala s kůly s oranžovým vrškem, nebo s oranžovými trojúhelníky. Na špici útesu stála dřevěná vyhlídková věž postavená místním Lions klubem. Vůbec jsem si všiml, že podobné kluby a spolky jsou tu aktivní a podílí se na životě komunity. Opakovaně jsem si všiml tabulí, že to či ono sponzorovali nebo postavili svým nákladem tu rotariáni či lvi. Několikrát jsem viděl symbol, který jsem prvně zaregistroval na jednom z domů, kolem nichž se vjíždí do Wanga. Rozevřené kružítko postavené na krokvi, stojící na hrotě. Zajisté svobodní zednáři. Kromě rozhledny jsme na špici útesu narazili na silnici vedoucí k moři. Kousek jsem po ní sešel, abych měl lepší výhled na kamenný vlnolam, navršený do moře. Kolem bylo několik jednoduchých staveb v různém stadiu troskotání. Těžko říci, zda zaniklý rybářský přístav či cosi podobného. Popravdě mi to nejvíc připomínalo některé přímořské partie v Řecku. Útes jsme nechali za zády. Walk way nás dovedla až na městský hřbitov.
Pravděpodobně jsme nevcházeli hlavním vchodem, spíš z boku. Soudím tak jedna dle toho, že jsme hlavní branou hřbitov opouštěli, jednak dle toho, že v místě vstupu byla upravena vzpomínková zóna s křížem z hrobu Eleanor Morrisonové. Ta žila v Opunake se svým synem majorem a měla tu čest být první pohřbenou na nově otevřeném hřbitově. Nedlouhá bílá historie Zélandu vede k národní hrdosti, kterou bychom mohli závidět. První pohřbený běloch, první narozené bílé dítě, to vše je důvod postavit pomník. Nevím, není-li to trochu morbidní, ale občas se rád procházím po hřbitovech. Nemyslím dušičkové objíždějí rodinných rovů. Máme s Alenou ty hroby po půlce Ćech, tak to skoro ani není možné, respektive se tím alespoň snadno vymlouváme. Ale rád si prohlížím staré hřbitovy. Obdivuji dnes opomíjenou tzv funerální architektru. Náhrobky na opunackém hřbitově mě okouzlily. Otevřené knihy, kříže nejrůznějších tvarů a velikosti, polštáře vroubené šňůrou s třapci, to vše vyvedeno v bílém mramoru, pochopitelně. Co nemůže na Zélandu chybět je vojenský hřbitov. Desky vojáků, pilotů a námořníků z distriktu Opunake, ať již padlých ve válce či veteránů, kteří zemřeli dlouho po poslední válce. To je další rys Zélandu, kterého jsme si všimli. Nejen že mají pomníky padlým z Velké, jak na nich stojí psáno (rozuměj první), války, ale několikrát jsme narazili na přístupné síně s fotografiemi padlých z té druhé a větší, ale i z Korei, Vietnamu, Indonesie . Holt my Češi si k našim padlým budeme ještě dlouho hledat vztah. Možná se to změní, až se některá příští generace přestane stydět za to, jak bylo nakládáno s válečnými veterány po únoru 48. Cestu zpět jsme zvolili po main street, protože walk way při návratu s nepatrnými odbočkami více méně kopírovala cestu ke hřbitovu.Nemohu se nabažit center zdejších městeček. Falešná průčelí, nápisy jako Mc Mahoney´s buildings 1926, ale i boční stěny pokreslené nejrůznějšími výjevy, to vše vytváří pitoreskní atmosféru. Když jsem ukazoval Angele a Gordonovi na notebooku fotky z Čech, které jsem jim přivezl ukázat, byli nadšeni barokem, renesancí, gotikou a dost nemohli pochopit, že se mi jejich mladá města a městečka tak líbí. Když ony mi evokují dobrodružné knihy a filmy. Opunake ww má dvě větve. My jsme parkovali prakticky v místě, kde se dělily. Na kratší jsme nechtěli, protože obchází jezero Opunake, nevelkou vodní plochu, přehlédnutelnou od našeho auta. Zajímal nás pouze starý maorský hřbitov, který je na jejím začátku. Nevím, zda jsme našli vše, co jsme hledali, protože na označeném místě byly pouze dva, tři náhrobky, evidentně sem přenesené odněkud, několik skupin kamenů, které se zdály být jaksi uspořádány a toť vše. Tak nevím. Naším dalším cílem byl Stratfort, město pojmenované tak na Shakespearovu poctu. Chtěli jsme se podívat na Taranaki, konkrétně na Dawson falls, eventuálně na několik dalších míst na úbočí. To bychom zvládli z Opunake snadněji, než návratem do Hawery s následnou odbočkou na Stratford. Rozhodli jsme se ale, že navštívíme Pioneer village, což je skanzen před Stratfordem.
V Dorlingovi jsem ji částečně úmyslně přehlédl. Ač jsem vypsal řadu muzeí, přeci jen jsem předpokládal, že spíš budeme courat přírodou. Dokonce cestou k skanzenu jsem si nebyl zcela jist správnosti rozhodnutí, navštívit ho. Ale jen do okamžiku, kdy jsme do vesnice vstoupili. Sestává ze čtyřiceti domů, které sem byly sneseny z celého regionu. Prohlídka začíná na nádražíčku, pokračuje kolem budovy soudu, přenosné školy, které se stavěly v místech, kde dosud nebyla škola stálá, několika osadnických domů, části městské ulice s lékárnou a drogistickým obchodem, módním salonem, bankou, klempířstvím, řeznictvím a dalšími obchody, krámy a dílnami, pokračuje kostelem, uličkou kde je vězení , policejní stanice, poštovní ústředna a nemocnice. Ta nás, vzhledem k naší profesi, pochopitelně velice zajímala. A musím říci ani nezklamala. Staré pomůcky a přístroje, některé jsme buď zažili, nebo alespoň viděli na fakultě, jiné, nad kterými jsem s dojetím postáli. První defibrilátor, bedna jak hrom, staré dýchací přístroje, železné plíce a další přístroje. Když jsme vyšli z nemocnice, připojil se k nám jakýsi pracovník skanzenu, který se zajímal, zda jsme již viděli hasičárnu. Byl zjevně zklamán, když jsme mu sdělili, že dosud ne. A vydal se v našich stopách. Inu bodeť ne, chudák po nás zavíral jednotlivé domy, neboť jsme byli opět posledními návštěvníky. Ve Stratfordu jsme podnikli pokus o vyhledání turistického informačního centra. Jak bláhoví a zhýčkaní jsme, my Evropani. Po šestnácté hodině muzea, jeskyně, zahrady ale i turistická centra zavírají. Máš, turisto, chodit v čas. To nás až tak nezaskočilo, protože nás směr byl jasný. Hora, která se tyčila nedaleko a dokonce pomalu vylézala z mraků. Cílem byl zmíněný Dawson fall. Nezní vám to jméno povědomě? Jasně, těžká romantika zlatokopů, nádherné povídky Jacka Londona. Jenže jsme pod rovníkem, takže vodopád je asi pojmenován podle jiného pana Dawsona. Po necelých dvaceti kilometrech jsme odbočili z hlavní. Silnice začala stoupat. Nejprve mezi pastvinami, pak jsme vjeli do tunelu regulérně vysekaného v buši. Jasně, kdysi dávno, bušem je natažena asfaltka, ale již místo krajnice neprostupný buš, který se místy nahoře nad silnicí zavírá. Silnička úzká, na třech místech vprostředku ponechaný ostrůvek, obtékaný jednosměrkou, aby se mohla rozměrnější auta vyhnout. A na začátku upozornění, že začíná kiwi zóna Konečně návštěvnické centrum, pochopitelně zavřené. Obouváme pohory a rozmýšlíme se, kudy jít. Na stěně centra je mapka s několika treky. Jenže podél silnice ležel sníh, tady ho je docela dost a my nevíme, jak to v lese vypadá. Volíme prozatím nejjednodušší trasu. 
Sejdeme kousek po silnici k místu, kde ji jeden z trailů kříží. Z auta jsem zaregistroval, že to tu je k vodopádu pět minut. Jakmile jsme opustili asfalt, konec dobrot. Rozbředlá sněhová břečka a bahno. Bůh suď, co je lepší. Nebýt toho, nebyla by cesta zlá. Pohodlná pěšinka, kolem nezbytné stromové kapradiny a další stromy tvoří těžko prostupné houští. Rozcestí, šipka k patě vodopádu. Sestupujeme do hloubky. Ostrá zatáčka, zčásti zavalená sesutou hlínou. Musel jsem Alenu notně přesvědčovat, že zavalené místo přejde a nezřítí se dolů. Výsledek stojí za to. Z výšky padá proud, tříšť vzniklá dopadem vodní masy plní vzduch, rosí objektiv. Nejprve to vypadá, že po deštích a sněhových bouřích posledních dní máme štěstí a vody je dost. Pak registruji, že nahoře jsou ve skále vyhlazena koryta dvě. Zatímco jedním se valí voda, druhé je téměř prázdné. Vyfoceno, pokocháno, je čas se vrátit. Protože má cesta k vodopádu trvat asi dvacet minut a my u něj byli ani ne za deset, rozhodl jsem se poslat Alenu, kterou bolí paty jak čerti, po silnici nahoru, zatím co sám se dám na Kapuni lodge, ubytovací zařízení nedaleko od návštěvnického centra. Je to neskutečná cesta. Kapradiny , yuky a palmy lemují stezku, po které se brodím sněhovou čvachtou. Nedávná sněhová bouře polámala a zohýbala stromy, které zatím rangeři nestihli odstranit, takže se na jindy téměř až padoursky upravené stezce prodírám divočinou. Opakovaně se při prolézání vývratů zapletu nohami stativu, který mám v batohu na zádech. Navíc se stezka zprvu točí jinam, než jsem čekal a ještě klesá. V jednu chvíli jsem ztrácel víru, že jdu po správné stezce. Posléze zaplať Pán Bůh začíná stoupat a točí zpět do směru, který bych od ní očekával. Další zrada. Mýtina či palouk, kde stojí pod sněhem voda. Tak se brodím tím studeným čímsi, hledám kudy dál a přitom se ohlédnu. Ten pohled je odměnou za prožité strázně. Nade mnou se tyčí vrchol Taranaki, z boku nasvícený
zapadajícím sluncem. Úchvatný pohled se snažím zachytit foťákem. Jen doufám, že alespoň jedna fotka vyjde. Aniž bych to tušil, toto místo je vlastně jen řadou stromů odděleno od Kapuni lodge, nyní bohužel zavřené, Jinak bych byl proto tu přespat a počkat si na týž pohled, pouze nasvícený sluncem tentokrát raním. Takhle se musíme na noc vrátit do Stratfordu. Řada zélandských měst má jakousi historicko naučnou stezku, které se říká heritage a něco
zvonkohry jsou na věži okna, která se otevírají, v nich se jak apoštolové na orloji vynořují Romeo a Julie. Divák absolvuje tři dialogy z téhle Shakespearovy hry. Je to nesporně zážitek, ale ku konci mě zajímá spíš můj přeplněný močový měchýř. Ještě že jsme na Zélandu, kde jsou ve městě toalety dostupné, čisté a gratis. Opouštíme Stradtford a míříme severně. Naším cílem je krasová oblast Waiotomo. Jenže to vypadá, že nám nebude dáno. Zéland je sice dost zaměřen na turisty, ale nějak nepočítá s blázny. Nyní myslím blázny, kteří se chtějí pohybovat podle mapy. Slušná turistická mapa neexistuje. Respektive možná ano, ale my na ni nenarazili. A kluci i Jenny také o žádné nevěděli. Ani autoatlas není to, co bychom s evropskou zkušeností čekali. Například nyní. Při průjezdu Ingelwoodem. je směr na Waiotomo značen ne úplně ideálně. Podle autoatlasu jsme jakýsi výjezd našli. A jeli jsme. Jelikož jsme byli upozorněni, že zélandské silnice nejsou nic moc ani ve srovnání s polskými, nevzrušovalo nás, že jedeme po čemsi, co se tvářilo o řád níže, než naše okresky. Tedy co do šíře. I gravel roads jsou naopak o řád lépe vyspravené. Jen ta jistota, že jedeme skutečně správným směrem se nedostavovala. Posléze byla vystřídána nejistotou, zda se k Waitomo dostaneme i směrem, kterým jedeme. Až když jsme narazili na tabuli Welcome to Tarata jsme to vzdali. Měli jsme před sebou nových třicet kilometrů do Ingelwoodu, průjezd týmž stádem krav, které nevzrušeně kráčely po silnici a auto je zjevně nevzrušovalo. Kolem téhož possuma, ( kterého někdo střelil při přelézání ohrady a on se před smrtí stihnul zavěsit na horní drát svým chápavým ocasem. Jelikož byl zcela mumifikovaný, musel tu viset hodně dlouho). Konečně správná odbočka. Návěstí, že máme odbočit je umístěno hodně stranou na domě, takže jsme je přehlédli. Zato natolik markantní znamení jako trať, podle které jsme měli Ingelwood opouštět, se do autoatlasu vůbec nedostalo. Kopcem sjíždíme k Waitomo. Návštěvu jeskyní si díky bloudění necháme až na zítřek. Dnes se chceme jednak ubytovat, jednak sehnat nějaké informace. Najednou parkoviště a visitors centre čili návštěvnické středisko. Vzápětí se ukázalo, že jsme tu špatně. Tedy přesněji tuhle jeskyni nehledáme. Odsud startuje Black water rafting. Asi je to zážitek zajímavý, ale sem bych Alenu určitě nedostal. To vás navléknou do neoprénu, vyfasujete duši od traktoru, skočíte do ponorné řeky a plujete tmou, až vás po delší plavbě odchytnou a vytáhnou. Zhruba o tři jeskyně dál. Abych pravdu řekl, sám jsem s pobytem v jeskyních a temných prostorách opatrný, protože jsem klaustrofobik. V dobách mládí mi žena, tehdy vlastně ještě má slečna, musela opakovaně sešívat spacák. Když jsem v noci dostal záchvat, zasekl se zip a já musel stůj co stůj ven, prostě jsem roztáhl ruce, ryc a bylo.. Naštěstí mne tenhle problém opustil. Doufejme. Asi o dva kilometry dále je to co hledáme, Gloworm cave visitors centre. Gloworm je housenka nočního motýlka , který se česky jmenuje bedlobytka. Žije v jeskyních, tunelech ale i ve volné přírodě. Ve zdejší jeskyni má ideální podmínky, neboť je tu stálá teplota, nejsou tu predátoři a je tu dostatečně tma. Housenka žije na stropě, pod sebe spouští vlákno a na ně chytá jiný noční hmyz. No jiný, sežrat se dá vše a hmyzu se z kanibalismu zas až tak žaludek nezvedá. Malá housenka ani její vlákno nejsou ve tmě patrné. Tou atrakcí, na kterou jsou lákáni turisti je fakt, že housence svítí zadeček asi jako našim světluškám a tady jich je nepřeberně. Budova střediska, ve které sídlí pokladna, muzeum, obchod se suvenýry je obložen kachlíky se jmény donátorů,
kteří na zbudování a provoz přispěli. U vchodu je nezbytná tabulka s datem otevření a jménem význačného státního představitele, který se otevření zúčastnil. Tyhle tabulky lze nalézt ne-li na všech, pak na většině muzeí, galerií, památníků, správních budov přírodních pamětihodností i vyhlídkových tras. Je to projev toho, jak si zdejší váží svých památek.Obdrželi jsme potřebné informace, včetně bližšího určení místa, kde najdeme tábořiště. Tam jsme se také přesunuli. Tábořiště bylo v údolku pod silnicí, kolem protékal potok. Protože jsme na Zélandu, tábořiště je současně parkoviště. Většina lidí se přesunuje v nějakém motorovém bydliku, takže stany mimo hory nejsou tak frekventované jako u nás. Zajeli jsme nejdál, kam to šlo, abychom měli alespoň trochu soukromí. Navíc jsme zaparkovali nedaleko stolu a lavice z půlkuláčů, abychom nemuseli vařič a kuchyňské potřeby stavět na zem. Kousek od nás začínalo několik walk ways. Jelikož se blížil večer, Aleně se moc nechtělo, ale nakonec souhlasila s krátkou procházkou. Jen, nevím proč, do mne zaryla, že doufá, že to nebude má obvyklá vycházka. No pravda, vyšli jsme si za těch pětatřicet let párkrát na malý špacír, který se nějak proměnil tu v brodění se bahnem, tu v pochod terénem lépe schůdným v pohorách než městských střevících. Ale vždy jsme to přežili ve zdraví. A ten kotník si Alena zlomila, když bujně přeskakovala kaluž, doskočila do bláta, krásně se sklouzla a nohu si přisedla na vycházce, kterou si sama vymyslela. Tak co. Jelikož jsme byli, jak již řečeno v údolku, walk way nejprve stoupala vzhůru proražena bušem. Posléze jsme vyšli na pastvinu, po níž jsme ještě chvíli stoupali . Ač nás synci varovali před vstupem na cizí pozemky, usoudili jsme, že tady to nebude tak horké, když jdeme po, byť zélandsky, značené stezce a po přelízkách jsme překonali několik plotů. Kus jsme šli dokonce i po cestě. Jenže tady nastal problém. Cestu jsme měli opustit a opět pokračovat pastvinou. Problém ani tak nebyl v tom, že cesta přetínala loučku, která pokračovala srázem napravo vzhůru, nalevo dolů, jako spíš v tom, že na ní bylo stádo hovězího. Jennino varování ať si na krávy , zejména mají-li u sebe telata, dáváme pozor, že to nejsou české krotké mléčné stračeny Aleně nějak utkvělo v hlavě. Nechtěla pokračovat, ani když jsem se ji pokusil uklidnit, že to nejsou krávy s telaty, ale bejčci. Dokonce ji neuklidnilo, kdy jsem stádem prošel a volal na ni z druhé strany, že je to pohoda. Jenže ví, koho si vzala, takže to nakonec vzdala a vyrazila. Pánové, kdo jste ženat, dovedete si představit s jakými komentáři. A mělo být hůř. Srázy se přibližovaly až se cesta změnila v travers příkrou strání. Naštěstí za jakýmsi ostrohem, který vybíhal na údolí. Ten jsem obešel jako první. Jedna kráva stála na cestě, druhá ve svahu a cestu ohlodávala. Již jsem chtěl svou milovanou zastavit, když se hovězí rozhodlo, že se bude bát ono a obě zvířata se otočila a prchala. Než k mně Alena došla, byla mezi námi a nimi vzdálenost únosná. Došli jsme k silnici, kterou jsme překřížili a po břehu potoka pokračovali zprvu bušem, posléze opět pastvinami. Stezka nebyla po deštích minulých dní z nejsušších, ale schůdná. Tedy až do okamžiku, kdy jsme měli po přelízce vstoupit do kaluže zvící menšího rybníku. Mně se podařilo jakousi piruetou se skokem vzad a stranou dostat se na relativně suchou zem. Alena mi jako správná manželka, poté co nedoskočila a šlápla do vody, připsala veškeré zásluhy za výběr trasy. Cesta v této části nebyla náročná. Jen to, že se stmívá a hodinovou cestu jdeme o pětačtyřicet minut déle, bylo jaksi zvláštní. Zprvu jsme to přičítali zdržení s hovězím. A tomu, že v počáteční stoupavé fázi jsme byli pomalejší, než jsme měli být. Později se nám zdálo stále zřejmějším, že je cosi špatně. Jen jsme netušili co. Teprve když jsme dorazili do cíle, jsme zjistili, že zatím co naším směrem byla cesta označena jako hodinová, táž cesta zpět je značena jako dvouhodinovka. Vzhledem rostoucímu šeru a mokru v jedné Alenině botě jsme se rozhodli k návratu po nedaleké silnici. Kupodivu po ní návrat netrval ani hodinu. Když jsme přicházeli k autu, proběhly tábořištěm dva drobné stíny. Nepostřehl jsem, jestli to byly kočky či possumové. Ráno bylo deštivé jako celá tahle část naší cesty. Naštěstí nejde o slejvák jako Ohakune, ale je to nepříjemné. Pořídili jsme si combo, vstupenku do Aranui cave a Gloworm cave. Je to sice pálka, ale zase lacinější, než kdybychom šli do jedné a pak se rozhodli i pro druhou. Guidka na pokladně nás poměrně nesrozumitelnou kiwienglish poučila, že pro nás přijede mikrobus. Na otázku, kde máme čekat, odtušila že venku, ale neupřesnila kde, ani přesný čas, kdy by měl přijet. Přeci za chvíli. Zélandské take it easy. Jenže my jsme si takhle zaplatili na Krétě zájezd do Knosu a lehce zaspali. Šest stovek v toaletě a klasická rodinná výměna názorů, kdo blbě nařídil budík. Naštěstí jsme mikrobus nepropásli a vyjeli jsme na Aranui cave. Jaké bylo naše překvapení, když vstup byl v betonovém čemsi na konci naší včerejší vycházky. Včera jsem se rozhlížel, zda jsme omylem nevlezli do ZOO, protože mi to nejvíc připomínalo stylizované skály, které často kryjí vchody zvěře z výběhu do pavilonu. Byli jsme pochopitelně zvědavi , protože jsme přeci jen zhýčkaní nádherou Moravského krasu a jen tak něco nás neohromí. Po točitém schodišti jsme sešli několik pater do foyeru s jakousi fontánkou do které z výšky padala voda. Průvodce dlouze pohovořil o krasu a nechal nás, díky jisté jazykové bariéře nepříliš dotčené věděním. Pak jsme vyrazili. Byl to zážitek. Ani ne tak díky výzdobě. Některé naše jeskyně jsou bohatší množství stalag titů/nátů/tátů, sintrových polí a jezírek. Zde to byly rozměry, co mě okouzlilo. Respektive to nebyly jen rozměry. Některé síně a dómy byly vysoké, někde jsme naopak šli po můstcích měli pod sebou hloubku, kterou jsme neviděli. Ale to vše bylo doplněno ozvěnou. Kdesi ve tmě šuměly, zpívaly a duněly tu vodopády tu ponorná řeka nebo jen z výšky dopadaly kapky. Celý systém chodeb byl plný ozvěny. Nevím, bylo-li vodopádů pět, padesát či sto padesát. Průvodkyně číslo dávala jako hádanku a já si je nepamatuji. Ten dojem 
monumentality skryté v čiročiré tmě plné hlasů vody je ale těžko sdělitelný. A to nemluvím o křiku, jeku a smíchu, které se v jednu chvíli ozvaly. Snad dvacet metrů pod námi proplouvali na traktorových duších účastníci Black water raftingu. Mikrobus nás vyklopil u návštěvnického střediska a my jsme se přesunuli necelý kilometr ke vstupu do Gloworm cave. Průvodce Mark mluvil srozumitelnou angličtinou a byl šoumen. Výklad prožíval. S požitkem vyprávěl, o objevu jeskyní pro bílé, ( místní Maoři o nich věděli, jen chvíli trvalo než do nich bílé pustili), o náčelníkovi místního kmene, jehož potomci tu dělají průvodce dodnes. Jemu jsme rozuměli, že jeskynní systém je zhruba 45 kilometrů dlouhý, protéká jím řeka Waitomo, ale není dosud zcela probádaný. Zpřístupněny jsou dva a půl kilometry. Popsal i celý životní cyklus gloworma, kterého nám ukázal na světle, takže jsme viděli i ona vlákna. Jen ty tisíce jedinců pořád nebyly. Tu a tam nějaký seděl, někde jich byla metrová šňůrka, někde tvořili skvrnku na tmavém stropě. Pak nás Mark dovedl k podzemnímu přístavišti. Nastoupili jsme do plechového člunu. Mark se nám snažil pomáhat při nastupování. Netuší že my, vodní skauti, máme mezi prsty na nohou plovací blány a nastupovali jsme do lodi na nejrůznějších místech. Připomněl mi jednoho plavce ve Hřensku. Když jsme s deseti vlčaty a žabičkami ( kluci a holky mezi první a čtvrtou třídou) nastoupili do podobné plechové vany, abychom bráškům a sestřičkám za odměnu za jejich výkon na závodech ukázali soutěsky v Hřensku, zhoupl loď, jakože se chystáme překlopit. Nebožák netušil, co za sebranku nalodil. Když šla voda přes bort, vyměkl i on. Jedna německá turistka předstírala mořskou nemoc. Když se nalodila celá skupina, chopil se Mark lana, které bylo nataženo u stropu jeskyně a začal ručkovat kamsi do tmy. Chodba, či spíše kanál se náhle pravoúhle lomil a my jsme se octli ve tmě. Tedy tmě jakou najdete jen hluboko v jeskyni, kam neproniká ani zlomek paprsku denního světla. Jenomže v okamžiku, kdy jsme zvedli oči ke stropu, byli jsme unešeni. Nad námi byly tisíce drobných, stříbřitě namodralých světýlek, která vytvářela dojem hvězdného nebe za bezměsíčné noci, kdy ani na vzdáleném obzoru neruší světelný smog. Mark doručkoval na konec chodby a my splouvali naprostým tichem, jen sporadicky protrženým hlukem kapky dopadlé na hladinu, krky vyvrácené k té úchvatné podívané. Ještě dlouho po přistání se hovor rozbíhal jen zvolna.. Kiwi je pro Nový Zélandnd symbolem. Žije tu pták kiwi, roste tu kiwi fruit, Zélanďané se sami nazývají kiwi a mluví 
Je to jakási ptačí ZOO. V prodejně vstupenek a suvenýrů najdete kiwi čepice, kiwi magnetky, záložky do knih, trika, šály, hrnečky, talířky, kiwi malé, kiwi velké, pohledy s kiwi. Pochopitelně kiwi je hlavní atrakcí, ač tu představuje menšinovou populaci. Přesněji řečeno, v době naší návštěvy byli v kiwi house chováni dva jedinci. Jak jsem řekl, kiwi je noční pták. Aby si ho za své peníze turista užil, mají zdejší chovanci uměle převrácený denní rytmus. Jeden spal. Dokonce v době, kdy jsme je okukovali, byl čas krmení. Lenocha dalo ošetřovatelce práci přesvědčit, aby si šel zobnout. To druhý byl čilouš. Ba nejen čilouš, on byl čilouš typu potměšilý. Nevím, jestli jste kiwiho viděli alespoň na obrázku. Jeho dominantou je dlouhý, mírně prohnutý zobák. Lenoch spal v rohu své voliéry, kousek od stěny z pletiva, která oddělovala jeho a čiloušovu voliéru. Toho čilouš využil. Pomalu a přikrčeně jak pravidelný divák akčních filmů se připlížil ke stěně, jedním okem v pletivu lenocha klovl a rozběhl se do úkrytu. Lenoch nic. Čilouš se chvíli schovával, pak se přikrčil a znovu se připlížil k pletivu. Klov a úprk. Stáli jsme tam s Alenou, pozorovali hru těch dvou ptáků, takže jsme se dočkali zmiňovaného krmení. Leč jak praveno, jsou obyvateli Kiwi house i jiné druhy . Najdete tu voliéry se slípkami pukeko, které se mi modrou náprsenkou a červenou hlavičkou velice líbí. Navíc je to jeden z nejběžnějších zélandských ptáků, alespoň podle našeho pozorování. Najdete tu tuie, silver eye, spousty papoušků, kachen. Je tu kia nestor což je druh papouška z Jižního ostrova. Je zvláštní tím, že je to plastofág. Necháte v kempu karimatku, papouch ji sežere. Alespoň kus. Davidovu kamarádovi ohlodali těsnění kolem dveří auta. Součástí je i veliká voliéra, do které vstoupíte, octnete se v lese a kolem vás poletují nejrůznější opeřenci. Od okamžiku kdy jsme do voliéry vstoupili, se k nám přidala kachna somračka. Dorážela na nás, v jednu chvíli vzlétla na stojan s popiskami jednotlivých ptačích druhů a jala se oštipovat Aleně ruku. Když se neobjevilo nic k jídlu, byla zjevně dost uražena. Dávala nám najevo, že nechápe, co tam vůbec děláme. Trochu mi připomněla Cimrmanova yetiho, který k polárníkům má docela dobrý vztah, neboť přinesou potravu a zmrznou. V Kiwi house jsme prožili docela dlouhý čas. Když jsme vypadli, stále pršelo. Proti vchodu do Kiwi house je park. Jako řada zdejších veřejných prostranství je v péči spolku.
V tomto případě je to Rotary klub, který se prostřednictvím partnerství s rotariány z Kalifornie zapojil do projektu záchrany kteréhosi ohroženého druhu borovice. Tenhle spolkový život propojený s věcmi veřejnými se mi na Zélanďanech líbí. U nás tohle bylo do války, respektive až do osmačtyřicátého. Pak přišly spolky k zrušení nebo převedení do Národní fronty, což mnohdy znamenalo faktickou likvidaci, ač navenek spolek existoval dále. Mám dojem, že to po čem u nás voláme a co je označováno jako občanská společnost, tady funguje bez velkých řečí. Během prohlídky Kiwi housu se opět zatáhlo a dalo se do deště. Byla počasí na cestu jsme neměli nejlepší. Jenže co můžeme chtít. Čas odpovídá našemu březnu či dubnu, což nejsou nejsušší a nejteplejší měsíce ani ve Střední Evropě. Main street Otorohangy je zašmouraná, snad jako kdyby přicházela mlha či hodně nízký mrak. Auta jezdí s rozsvícenými reflektory, což dělá na mokré vozovce odrazy, ale není čas na focení. Stále hledám krám, kde bych si koupil klobouk. Nosím klobouky dlouho. Začal jsem v době, kdy to ještě nebyla móda. Respektive pokud byly, bylo to něco na způsob mysliveckých tyroláčků. Coby tramp jsem po lesích v klobouku běhal dlouho. Až na svatební cestě, kdy jsme cestovali po vlastech Českých, jsem si koupil v podnikové prodejně Tonaku Nový Jičín krásný hnědý klobouk s širší krempou. Takový ten typ, který swingové potápky nosily zformovaný jako Tatru. Protože jsem v něm byl v té době poněkud nápadný, chvíli mi trvalo, než jsem ho začal skutečně pravidelně nosit. Když už byl poněkud unavený (vždy jsem se hodně potil, takže za nějaký čas na něm byla místa, kde sůl z potu vyžrala barvu) pořídil jsem si další. Nyní mám klobouků několik. Plstěné i látkové, jeden australský se střechou z nějaké přijatelné plastové síťoviny. V devadesátých letech přišla móda širokých kožených klobouků. Těch australských je všude moře. Hladkých i semišových, z hověziny i z klokaní kůže. Nedováží je jen firma Bushmen, ale i jiní dovozci. Začaly se objevovat i ve vietnamských tržnicích. Ty mi dost výrazně připomínají americké pouťově westernové oblečení. Protože najednou měl kožený klobouk kdejaký mamlas, nějak mě tenhle typ nelákal, i když se mi některé líbily. Jenže já u nějaké pumpy zahlédl zdejší zélandský. A furiant ve mně se ozval. Australáka má u nás leckdo, ale zélandský ne. A začal jsem ho hledat. Jako na potvoru, když něco hledáte, nepadnete na to. Přitom byly všude. Jen ne ten, který jsem hledal. Najednou jsem v obchodě s oblečením do přírody na hlavní třídě Otorahangy a okukuji klobouky. Zejména jeden mě zaujal. Ani ne tak tím, že byl nejkrásnější jako spíš že byl nelacinější. Dvacet pět dolarů je oproti běžným +- osmdesáti cena, která člověka osloví. Mají i mou velikost, což není úplně běžné. Mám totiž poslední číslo hlavy, pak už jsou jen melouny a dýně. Jenže pak přišlo zklamání. Zeptal jsem se, je-li místní provenience. Ale kdeže. Američani je vyrábí v Číně. Prodavač nebyl sto pochopit cizince, který je takový blázen, že odmítne takovou láci s tím, že chce výhradně zélandský kobouk. Tak jsem z Otorahangy směrem na Kawhii vyjížděl bez nového klobouku, zato s novými teplými ponožkami z mixu merrino/possum. Jelikož v Tomově vanu nejde topení jsou výrazně víc potřeba než klobouk. V Kawhii se spalo dobře. Kemp ani nebyl přehnaně drahý a kempovník byl sympaťák našeho věku, trochu napadající na nohu. Když jsme opustili kemp, dojeli jsme na nábřeží, pokochat se mořem. Moře miluji. Nejen plavbu po něm, k tomu jsem neměl mnoho příležitostí. Stačí mí sedět na břehu a poslouchat příboj. Mírné syčení na písku, hukot vzedmutého moře, chrastění oblázků, pří bojem posouvaných. A cítit tu sílu. Pokud je to doplněno červenozlatým kýčovitým západem slunce, je to dokonalé. Prozatím jsme vlezli do každého moře, u kterého jsme byli. Dokonce i do Baltu na poloostrově Hel. Ač kolem chodili Poláci v péřovkách. Tasmanovo moře mě zatím teplotně nepřesvědčilo, že bych do něho měl skočit. Pokoukali jsme, něco mušliček nasbírali, černým sopečným pískem , jaký mají zélandské pláže často, jsme se pocourali. Pobřeží široké, členité zátoky Kawhia harbour je padesát sedm kilometrů dlouhé, sama Kawhia je pět kilometrů od vlastního Tasmannova moře. Na moři se objevily čluny. Veslice, něco jako závodní skify, ale hlubší, širší, kormidlované dlouhým veslem a šestičlennou posádkou. Zajímavé, u nás nevídané lodě. Přesunuli jsme se do centra Kawhie. Hlavní třída se táhla od nábřeží k jakémusi návrší, na jehož úbočí byl památník, knihovna a stožár se zélandskou vlajkou. Jako v řadě měst jsme k našemu překvapení na hlavní třídě našli hned dvě galerie. Nechci se dotknout zélandských příbuzných, ale říkám-li města, hovořím velice často o osídlení menším, než jsou jizerskohorské Bedřichov či Josefův důl. Ale pozor, tím je nechci hanět, naopak obdivuji život těchto městeček, protože jsou úpravná, mají fungující veřejné knihovny a prodejní galerie, kde lze najít obrazy a grafiky na velmi slušné úrovni. 
Zastavili jsme před General store, což jak jsme se posléze přesvědčili, odpovídá sortimentem naší venkovské pultovce za komančů, jen tady měli velký výběr videokazet. My jsme ale měli jiný problém. Podle Dorlinga by tu někde měla být pohřbena Tanui, kanoe, na níž sem připluli první Maorové. Měla by být u shromažďovacího domu Anaukiterangi. Měla by být dvacet tři metry dlouhá, nad přídí a zádí kámen a původně byla připoutána ke stromu pohutukawa. Místo jednoho stromu by dnes měla celá skupina stromů téhož druhu, ale stále jsou předmětem úcty místních Maorů. Ha, tamo je muzeum a Turistické informace. Eh kletě, jsme na Zélandu. Muzeum má otevřeno od 11-15 hodin. Je devět a my jsme bez šance. Vedle generálního storu je jedna z místích galerií. Tam bych předpokládal personál alespoň průměrně inteligentní s určitým rozhledem. Takže se snažím vysvětlit galeristce, že hledáme burried Maori kanoe. Buď jako mnoho Zélanďanů nerozumí anglicky, nebo se nám snaží cosi zatlouci. Fyziognomicky nezapře částečně maorský původ, třeba nechce, aby z posvátného místa byla turistická atrakce. Jediné, do z ní dostaneme je maorský termín pro kanoe a to waka . Odcházíme a pomalu vzdáváme hledání, když dostávám spásný nápad. V Dorlingovi nacházíme odstaveček o Kawhii, jedeme do konkurenční galerie a ukazujeme výrazně příjemněji vypadající paní maorské slovo z textu. Podívala se pravila „A, Maketu marae“a nakreslila nám plánek, jak se ke kýženému místu dostaneme. Klasika. Vchod do areálu byl nějakých třicet metrů od místa, kde jsme před hodinou stáli. Jako řada maorských míst je areál Maketu marae bez povolení rady iwi, neboli kmene nepřístupný pro turisty potažmo bílé návštěvníky. Vztah Maorů k většinové populaci je citlivé téma, na které se Jenny nechce moc vyjadřovat. V podstatě jde o to, že nejprve se Angličané na Zélandu usadili, zakládali misie, obraceli Maory na křesťanství. Maoři první pakehy (bělochy) nejen vítali. Oni o ně soupeřili. Ba co víc, považovali je za majetek kmene. Pak došlo k smlouvě ve Waitangi, kterou uzavřeli s Brity nejprve některé severní kmeny, posléze k ní přistoupili zástupci všech Maorů. Smlouva z Waitangi legalizovala anglickou nadvládu při zachování práv původního obyvatelstva. To však bylo posléze připraveno o většinu půdy a se octlo v druhořadé pozici. Navíc přistěhovalectvím bílých a bratrovražednými mezikmenovými boji se původní obyvatelé stali menšinovou populací se všemi důsledky. Jenže začala snaha o emancipaci Maorů, nastalo jisté stydění se za nedávnou historii a s tím potíže. Maoři dostali velkou část půdy zpět do kmenového vlastnictví, navíc vláda vydala notný peníz jako odškodné a začala vyplácet velké dávky. A je to tu, problém jaký známe od nás. Část Maorů zjistila, že dávky od vlády jim na běžný život stačí a není třeba se honit do práce. Kmenové rady začínají požadovat nejrůznější dávky za užívání kmenové půdy, například za sloupy a dráty dálkového elektrického vedení. To se pochopitelně nelíbí bílé populaci. Na druhou stranu mnoho Maorů či maorsky vypadajících lidí pracuje a žije, komunikuje a žení se s bílou populací. Nevidím do toho zcela, ale myslím, že je to jako s Indiány, Inuity i našimi Romy. My bílí jsme rozvrátili lidem jiné rasy jejich životní styl, případně zabrali jejich zemi. Pak jsme jim místo perspektivy dali peníze. A teď jsme překvapeni, že máme problém. Abychom se nedopustili nějakého faux pas, raději jsme areál obešli po pláži. Našli jsme kameny, které ohraničují waka, i skupinu stromů, které loď hlídají. Shromažďovací dům, za nímž je waka pohřbe
na, jsem si raději fotil na dálku teleobjektivem. Naštěstí mám dobrý ultrazoom, takže to vypadá k světu. Vymotali jsme se z Kawhie, abychom se vydali po štěrkové silnici směrem na Raglan. Nebyla tak špatná, jak jsme čekal. Pravda, kde je štěrku vrstva, zadní náhon naší dodávky na něm trochu plave, ale jinak to jde. Hlavně: provoz je tu minimální. Tak si šofér může užívat jízdy bušem plným stromových kapradin či výhledů na zélandskou krajinu. Ta je zvlněna zcela jinak než ta naše. Ten náš hrbatý fátrland, jak říká s láskou můj táta, je takový gemütlich. Ač pochází ze Sudet, je Čech jak poleno, to jen tak svojsky vyjadřuje lásku k domovu. A skutečně, jak řada našich slov onomatopoií dokresluje význam, tak mazlivé slovo pro krajinu jako ono gemütlich v češtině těžko pohledat. Zato české kulaťoučké jablíčko, jak už říkal pan Werich, anglicky nevyjádříte ani za nic. Zélandská krajina je kopcovitá, ale člověk tu nenajde mnoho táhlých návrší, jaká máme v našich horách. Téměř každý svah je členěn údolky, dalšími pahorky, kopečky, zjizven stopami čerstvých i dávných sesuvů, neboť sopečná půdy na jílovitém podloží nepředstavuje nejpevnější materiál.A pochopitelně ovcemi je vyšlapán do teras.Ostatně i silnice, po které jedeme, je po nedávných deštích a sněhové bouři na mnoha místech tu více tu méně zúžena sesutým materiálem. Naštěstí vždy na druhé straně, takže nejsme ohroženi. Jen jednou za celou cestu se utrhl svah těsně před námi. Bylo to naštěstí jen pár kyblíků zeminy, takže jsem to ani neobjížděl a projel čerstvým sesuvem. Jedeme sice směrem na Ragalan, ale naším cílem je Bridal weil falls. 55 metrů vysoký závojový vodopád. Podle mapy je nedaleko silnice po níž jedeme. Sami jsme netušili, že se k němu můžeme dostat kratší cestou, než dojet až k Raglanu a pak teprve odbočit. Tak podrobně k nám půjčený autoatlas nepromlouvá. Zjišťujeme to teprve v okamžiku, kdy nám silničáři oznamují, že zkratka je uzavřena, takže nám stejně nezbývá, než jet původně zamýšlenou trasou. 
Konečně Bridal veil scenic reserve. Na začátku stezky hajzlíky. Nevím pánové, jaké máte po této stránce se ženami zkušenosti, ale ta moje je jak kropící konev. Vypije hrnek kávy, vymočí pět litrů. Po částech, pochopitelně. Takže cesta autem je rozsekána na krátké úseky mezi čúrpausami a zpestřena hledáním vhodného místa, kde se dá zastavit, je tam lesík či alespoň křoví, není tam moc kopřiv či bodláků. Také nyní honem běží vyzkoušet ty zdejší boudičky. Kultura národa se prý pozná podle veřejných toalet. V tom případě jsou Zélanďané nejkulturnější národ, jaký jsem dosud poznal. Záchody ať v kempech u přírodních památek, veřejné záchody ve městech, městečkách i větších vsích jsou čisté, nepáchnou, nejsou popsané ničím, natož blasfemickou poetikou a grafikou jejich českých protějšků. Pisoáry v nerezu, mísy, nejsou-li porcelánové, rovněž nerez, aby je bylo možno udržovat. U Bridal veil falls byl první suchý, ale opět mísa v nerezu a hajzldáma, která tu šůrovala. Nejbližší ves , ze které dojížděla, třináct kilometrů. Nemáme cosi k závidění? Stezka k vodopádu je upravena. Štěrkovka. Jak jsme zjistili, dělají tu tyhle stezky dost podobně silnicím. Na silnici z evropského pohledu nic moc, na stezku k vodopádu fantastické. Je-li klesání či stoupání, nejstrmější úseky jsou opatřeny schody. Okolí stezky je neskutečné. Otočíte-li se, aby vám upravená stezka vypadla ze zorného pole, máte dojem pionýra prodírajícího se bušem v minulém, respektive již v předminulém století. Najednou se vám staví do cesty zábradlí. Na jednu stranu to mát
e minutu na hranu vodopádu, na druhou minutu k vyhlídce. Když se nahnete přes zábradlí zatočí se vám hlava. Pětapadesát metrů pod vámi dopadají vody Bridal veil falls do bazénu, rozstřikují vodní tříšt, aby peřejemi bazén opustily. Nevím, je-li působivější pohled na koryto, kterým se valí voda, již poněkud napěněna, aby přepadla přes skalní hranu, nebo pohled z vyhlídky, kdy poprvé spatříte vodopád v celé délce či výšce, prostě monumentalitě. Dorling hlásil strmou a náročnou stezku po úbočí k bazénu vodopádu. Ano pětapadesát výškových metrů je pětapadesát výškových metrů. Jenže je něco jiného je lézt to necestou po úbočí, zatímco tady jde člověk opět po příjemně upravené cestě. Pohled zdola je jednoznačně nejpůsobivější. Masa padající vody, roztrhaná během pádu, takže vytváří dojem krajkového závoje obří nevěsty, to doplněno hučením vody dopadající do jezírka i peřejí, kterými voda odtéká, poletující tříští vytváří neopakovatelný dojem. Pobíhám s aparátem na stativu, část snímků stejně bude pokažena kapičkami na filtru, hledám místa pro záběry, zkouším experimentovat s časem. Bude lepší čas krátký, který zastaví potrhané vody vodopádu, nebo delší, který je naopak rozmaže? Konečně dofoceno, objektiv otřen od vody a sedám k Aleně, abychom spolu pozorovali úchvatné divadlo. Nevím proč, cestou vzhůru se dávám do zpěvu dvou nebo tří spirituálů, které znám. (A to jsem měl od některých učitelů zakázáno zpívat s ostatními, neboť sice nemám hlas, rytmus neudržím, ale zato o sluchu se u mně nedá mluvit už vůbec). Raglan je přímořské městečko dokonce označované za jediné přímořské letovisko oblasti Waikato. Zdejší příboj je vhodný pro surfování. Ba stal se populárním díky left hand wave, čili vlně na levou ruku ve Whale bay, asi deset minut autem jižně po pobřeží Co to znamená se mě neptejte, ale asi je to něco extra, když za tím jezdí surfaři z celého světa. Jako všechna města a městečka Zélandu má pár obyvatel, ale je roztahaný na velké ploše. Inu, má-li každá rodina mít vlastní domek s, byť nevelkou, zahrádkou, stojí to něco plochy. Podél celé hlavní ulice je alej rozsochatých stromů, které poskytují stinné posezení u kaváren. Na jejím konci hned nad pláží je pomník ženě, dceři pastora, která se tu jako první evropské dítě narodila. Kolem jsou stromy a na jeden přilétl tui. Chtěl bych ho ulovit objektivem, protože černé peří s dvěma bílými bambulkami pod krkem dělá dojem pastora či soudce. Stále nemohu najít dobrou pozici. Najednou se za mnou ozývá jakési bouchání. Já si nevšiml, že na druhé straně pomníku je týž nápis v maori a lavička. Na laviče, na ní puberťák s kalhotami hluboko pod hyžděmi a pinká si míčem. 
Když zaregistroval můj pohled, nasupeně vstal a odešel. Bohužel mi vyplašil tuie, takže ho stále nemám. Zato jsem tu ulovil silvereye, ptáčka velikostí mezi sýkorou a kosákem v hnědém kabátku s žlutě lemovaným okem. Pobřeží u Raglanu je rovněž dost členité. Po mostě jsme přešli na ostrov, za nímž by měla zátoka přecházet ve volné moře. Pocourali jsme se a na Alenu začal dotírat hlad. A navíc ji posedla touha vyzkoušet jídlo, které je ve všech koutech commonwelthu. Narazili jsme na ně i na řeckém Rhodu ve vesničce, kam jezdí mladí Angličani slopat za nízký peníz. Populární fish and chips. Dokonce když jsem se zeptal Jenny, zda je na Zélandu cosi jako národní jídlo, obdoba našeho knedlo, zelo, zamyslela se a přisoudila tuto poctu právě fish and chips. Oba naši kluci nás neustále přemlouvali, že to musíme ochutnat. Tož jsme jednu porci zakoupili. Byla dost velká.Ale nezklamalo mě to. Obří porce pomfritů z fritézy, tamtéž udělaná ryba v těstíčku, nemnoho slané, o to víc mastné, fritézou chuť unifikovaná do jedné, připomínající mastný pivní tácek. Nemít žlučník v lihu na patologii, asi bych dostal žlučníkovou koliku. Výživáři se pozastavují nad naší stravou, je tučná, těžká, obsahuje málo zeleniny, ale dá se jíst. Zélanďani, ač by člověk čekal, že každý z národů, který se na jejich vzniku podílel, mohl národní kuchyni obohatit, mají stravu plnu zeleniny, ryby a mořské plody jsou častější, ale že by to bylo extra k jídlu, se říci nedá. Rozhodli jsme se, že dnes dojedeme až za Auckland. Cestou jsme se ale chtěli zastavit v Ngaruwahii sídle maorské královny . Naštěstí je tohle město přímo na naší trase. Jenže kde tak může paní královna bydlet? Jeli jsme po hlavním tahu z Hamiltonu do Aucklandu, když jsem uviděl h
nědou tabuli označující jakousi pamětihodnost. Odbočit doprava. Blinkr, raději počkat,ono to levoruké řízení chce větší opatrnost, úhybné reflexy mám jinostranné, a začít odbočování. Opatrně se blížím středové čáře, najednou troubení, strhnu volant a přeřítil se kolem nás nějaký šílenec, který buď blinkr přehlédl, nebo hrál ruskou ruletu v autě. Minuli jsme se, jak se říká, vzdáleností na pohlednici. Ta by se mezi nás vešla. Mít ale nalepenu známku, už ne. Ještě nějakou dobu po dokončeném odbočení se ze mne řinou vulgarity, které ani běžně nepoužívám. Ruce na volantu se ještě delší dobu hodí spíš k cukrování bábovky, než ku řízení.. Hledali jsme usilovně, našli jsme Turangawaewae house, ke kterému nás dovedla hnědá cedule označující pamětihodnosti, ale žádná tabule, popiska, nic. Dlouho si nejsem jist, co jsme to vlastně našli. Dorling hovoří o Turangawaewae marae. Navíc podle fotografie, která je u hesla Ngaruwahia otištěna, je marae obklopeno plotem z palem, zatímco dům, který jsme našli, je přístupný přímo z ulice, No a králku jsme nakonec stejně nenašli. Za maškrtnost, se kterou jsem souhlasil, že ochutnáme fish and chips mě pánbíček potrestal. Nebo za to, že jsem se smál vlastní ženě. Obvykle mi stačí, abych nějakou cestou jel, raději šel, jednou a pamatuji si. Občas také zklamu, ale většinou ji poznám i po letech. Alena naopak dokáže občas zabloudit ve vlastní kapse. To předvedla dneska hned dvakrát. V Ngaruwahii, když jsme se motali a místo sídla královny našli Turangawaewae house, nešlo kolem něho zaparkovat. I přejeli jsme železnici, která tu kopíruje silniční průtah městem a jsme zaparkovali na druhé straně. K domu že se vrátíme. Přešli jsme hlavní ulici a zatímco já si fotil malebné domy, Alena se vydala suverénně na druhou stranu. Když jsem ji dohnal s otázkou, kam se tak vydala, odpověděla, že myslela, že jdeme k Turangawaewae housu. Inu ano povídám, jenže to je támhle a otočím ji o stoosmdesát stupňů. S naší nepříliš rychlou dodávkou a mou jízdou nepřekračující povolených sto km/hod jsme absolvovali jednu z mála zdejších dálnic v evropském stylu a dostali jsme se na začátek Aucklandu. K tomu, že má nějaké dva miliony obyvatel připočtěte zélandskou rozlehlost obytných sídel, která nemají satelity z betonových panelů, přidejte nějakou tu zátoku a záliv do města zasahující a vyjde vám rozloha neuvěřitelná. Když jsme už jeli nějakou dobu poté, co jsme minuli oznámení, že jsme na území zélandského hlavního města, Alena obložena dvěma mapami pravila, že jsme z toho venku, ještě nás čekají nějaké zelené plochy a budeme za městem. Nezdálo se mi to, ale jsem ženat dostatečně dlouho, abych za volantem protestoval. Ovšem v okamžiku, kdy se objevila cedule na Auckland North a vzápětí Sky Tower dost daleko před námi, už to jsem okomentoval. Sečteno s jejím kufrem v Ngaruwahii jsem si z ní dělal srandu až do okamžiku, kdy jsem asi přehlédl návěstí na další exit z dálnice. Tak jsme neplánovaně navštívili sám střed Aucklandu
. Jestli jste se ocitli v cizím velkoměstě, nevěděli kde jste, kolem vás bylo pět proudů jedním směrem, vy pochopitelně uprostřed v pruhu číslo tři, potřebovali jste se dostat do pátého a asi z padesáti směrů naráz na vás houkali nervózní taxikáři (Alena pak tvrdila, že byl jen jeden, ale stejně troubil jak postilion), pochopíte, jak jsem se za volantem cítil. A to neustále mějte na paměti to levostranné řízení, které již jakž takž zvládám, ale v krizovce jsem dosud nejistý. Naštěstí jsem se dostal k odbočení a poměrně rychle vykličkoval z centra To už jsme fakt věděli jistě pouze , že jsme na Severním ostrově. Bližší lokace se mi zdála nemožná. Já sice Gordonovi dokážu se svou angličtinou vysvětlit, že náš politik Paroubek je stupid like possum
ackové a několik dalších, jejichž jména si nepamatuji. Okouzleně jsem se procházel po břehu, pokoušel se fotit ptáky a přitom si vychutnával pro Evropana exotickou přítomnost Pacifiku. Po tomhle moři se tedy plavil van Horn z Jerryho z ostrovů, Mapuhi, tady někde pluk kapitán Achab, když hledal Moby Dicka. Co na tom, že o tisíce mil jinde. Prostě na Pacifiku Nastal čas odjezdu. Protože jsme včera přijeli pozdě, kancelář byla uzavřena. Uposlechli jsme tudíž výzvy na dveřích kanceláře a ubytovali se dle vlastního uvážení. Teď přišel čas účtování. Sice jsme koketovali s myšlenkou, že budeme Češi, ale nakonec zvítězilo dobré vychování a bez placení jsme neujeli. Dáma za pultem byla vstřícná, pochlubila se, že byla v Praze a hned nás lámala, že když zůstaneme, ještě další den, dostaneme slevový pas do místních termálních lázní a na nějaké další atrakce a byla poněkud zklamána, že na slevy nereagujeme. Míříme na sever. Blížíme se k široké křižovatce. Těsně před ní hnědá tabule a nápis Puhoi, Bohemian muzeum. Za námi naštěstí nikdo nejel, takže prudké odbočení nezpůsobilo nijaký problém. Jen žena mi za to leknutí nadávala. Nedlouho. Po čtyřech kilometrech jsem totiž málem boural podruhé. To už na další nadávání neměla sílu.V sedle zélandského pahorku stála, opět v zatáčce, „echt“ česká boží muka. (Dozvíme se po čase, jak už jsou Zélanďani patrioti a vynášejí vše co je první, nej, jediné v jejich lokalitě, pyšní se tím, že jsou to jediná boží muka na celém Novém Zélandu.) 
Už před odletem Alena přišla s informací, že někde na Severním ostrově je česká vesnice, kde se dosud udržuje čeština a osadníci se hlásí k českému prostředí. Jenže si nezapamatovala, kde vesnice je, ani jak se jmenuje. Tudíž jsme její návštěvu nijak neplánovali. Jsme tu dobře. Muzeum je dobře označené, ale dominantní na vjezdu je kostel. Jako nemnoho zélandských kostelů má věž. Pochopitelně je postaven ze dřeva, jako většina venkovských stavení, ale je zářivě bílý. Uvnitř je, jak bývá zvykem příjemný chládek. Na stěnách křížová cesta, vitrážová okna, pod nimi nápisy se jmény Shiska (Jednu se dozvím, že to není transkripce jména Šiška, ale Žižka. To jsou mi věci),Straka, Bayer, Schedewy. Vedle dveří pamětní deska, někdo ze Straků byl zabit ve Velké válce při akci v Belgii. Jaký paradox, rodiče, snad již prarodiče přišli na Nový Zéland za lepším a jejich potomek se vrátí do Evropy najít smrt. Česky znějící jména najdeme zanedlouho i na památníku padlým z druhé války. Rovněž muzeum, které je vedle konventní školy a dvě stavení opodál jsou zářivě bílá.. Do muzea se nedostaneme. Na dveřích je omluvné oznámení, že bohužel není v silách puhoiského historického spolku zajistit celodenní provoz, takže otevírací doba je o prázdninách a víkendech od 11 do 15 hod. No dobrá, to se dá pochopit. U vedlejší školy je jakási slavnost. Asi k začátku školního roku. Procházíme chvíli kolem, každého, kdo se ptá zda něco hledáme zřetelně česky zdravím, ale nikdo se nechytá. Kdosi se nás chystá vyhodit, tak vysvětluji, že jsme z České republiky a proto se tu se zájmem rozhlížíme. Dotyčný mávne rukou a věnuje se dál dětem. 
Vedle společenského domu nacházíme mapku s původním rozmístěním domů. Byl tu kovář a švec, připlouval sem parník Podle fotografií, které jsou na molu, dokonce docela velký parník. Jak se sem po nepříliš široké řece dostal je nám záhadou. I když jde o řeku přílivovou . O kus dál je kámen vztyčený na památku českých pionýrů. Když do této oblasti přišli, byl tu neprostupný buš. Maoři je naučili jak v něm přežít, Každý dospělý dostal 40 akrů, dítě 20 a začali. Naši krajani vydrželi.A nejen, že vydrželi.Udrželi se a vybudovali osadu, která na ně dodnes vzpomíná. Hned vedle mola je knihovna. Malá budova o jedné místnosti, stěny obložené knihami. Když jsme se přiznali, že jsme z Čech, byli jsme atrakcí. I když jsme nebyli první či jediní Češi, kteří sem zavítali. Knihovnice, dáma již chvíli v těch nejlepších letech, čili naše vrstevnice je přesně tou knihovnicí, kterou si člověk představuje z anglického venkova. Ukazuje nám knihu o historii obce, jsou v ní faksimile jakýchsi rakouskouherských matrik či čeho se jmény a adresami lidí, kteří do Puhoi v polovině devatenáctého století přišli u okolí Stodu. Ukazuje nám fotografii osadníků z přelomu devatenáctého a dvacátého století, kde jsou ještě i poslední z původních krajanů. Čeština se ještě udržela, jsou tu dosud lidé, kteří česky i čtou. Ptám se, jak je možné, že na Zélandu v každé vesnici vidím knihovnu, zatímco u nás jsou snad všechny zlikvidovány, protože stát nemá na jejich provoz. Co je státu do obecní knihovny ptá se překvapená dáma.Vysvětluje nám, že budova je obecní a půjčují lidé, kteří již jsou v důchodu. Pokud někdo ve vsi vydělá, dá pár dolarů do obecního fondu a je na provoz. Dobře, ptám se, kde tedy berete peníze ne nákup knih?Jak nákup diví se ještě víc. Přeci když někdo jede do města a koupí si dvě tři knihy, po přečtení je dá do knihovny a půjčí si tu jiné. No nejsou ti kiwi k pomilování? Tak tohle je v praxi ta občanská společnost, po které u nás někteří volají Dostávám jeden ze svých bláznivých nápadů a slibuji, že se pokusím nějaké knihy pro knihovnu v Puhoi sehnat. To jsem zvědav, jak se mi to povede. Vzápětí mě Alena nachytala na švestkách. Jestli mi prý není něco divné. Jářku není. Červené stěchy. Ach ovšem, já trouba nevšímavý. Zélandské střechy jsou došeda, jsou modré, hnědé všelijaké, ale naše převažující červená tu je ve výrazné menšině. Před místním hotelem je hrba motorkářů.Zdejší hotel je jejich poutní místo. Veranda a celé okolí jsou plné vousatých drsňáků v kůži, útlých dívek (taktéž v kůži) a silných strojů v chromu. Již během cesty jsem se rozhodl napsat o Puhoi a jeho zakladatelích napsat jakousi reportáž. Třeba do Koktejlu nebo jiného magazinu. První pramen, který se mi dostal do ruky byly Dějiny Nového Zélandu Keithe Siclaira. V dodatku, Češi na Novém Zélandu, který napsal M.Paulik, jsem narazil na nečekaný problém, který mne notně zaskočil.Název Bohem
ian settlement je nepůvodní. Zprvu (do první světové války) to bylo German settlement. I vyhledal jsem stránky Puhoi historical society. A hle, první osadníci pocházeli z Egerlandu a hovořili egerländrem, prý nejnesrozumitelnějším německým dialektem na českém území. Dokonce kroje Bohemian Dancers, které na stránkách lze najít, jsou spíš německé. Tady mi něco nehraje. Egerland je přeci Chebsko, také na stránkách Svazu Němců – region Chebsko jsou jako území Egerlandu vyjmenovány obce, které jsou Plzni notně vzdáleny. Tak jak to tedy je? Tož jsem napsal panu Richardu Šulkovi z Nečtin, jehož adresu jasem našel na stránkách Svazu:. Ano, původní hranice politického okresu Egerland sahaly až k Heřmanovu Městci. Další dotaz směřoval do Stodu. Jsou zde nějaké památky na lidi, kteří se vydali na druhý konec světa? Ubíhaly dny, reakce žádná. Nu což nezadal jsem do mailu žádost o potvrzení přijetí. Pak přišla velká obálka. V ní jedna přednáška, článek otištěný v Koktejlu z roku 2004 a článek z Katolíka z roku 1962. Pokud se mi podařilo poskládat jednotlivé informace, bylo to asi takto. Celé to spustil kapitán Martin Krippner, syn kováře z Mantova. Vystudoval univerzitu ve Vídni, vstoupil do rakouské armády, poměrně rychle postupoval až na hodnost kapitána a byl povýšen do rytířského stavu. Velel posádce ve Frankfurtu n/M. Zde došlo k osudovému zlomu. Seznámil se s malířkou, hudebnicí a studentkou hovořící třemi jazyky, Emily Longdil. Její bratr přesídlil na Zéland a zlákal sestru a švagra, aby ho následovali. Krippnerovi, kteří sebou vzali i dvě rodiny svých sloužících se na Zélandu neúspěšně pokoušeli farmařit. Po krachu farmy se rodiny sloužících postavily na vlastní nohy a Krippner se pustil do organizování skupiny kolonistů z Čech. Prameny líčí cestu prvních 83 kolonistů včetně zastávky v Praze, přijetí u arcibiskupa Schwarzenberga, stošest dní trvající plavbu k břehům nového domova, zklamání z Aucklandu.Ten tehdy tvořil shluk dřevěných stavení a bláto. Všudypřítomné bláto. Leč to nebyl poslední šok. Zbývala plavba šalupou do ústí řeky Puhoi a pak v maorských kanoích proti jejímu proudu. V místě, které pro ně Krippner získal, stály dvě chatrče, zbytek plochy tvořil buš. Hustá neprostupná změť stromů a keřů. Žádné vysněné lány úrodné půdy. V podstatě ani Maoři, kterým původně půda patřila, nechápali blázny, kteří o tuto neprůchodnou divočinu měli zájem.
Citace deníkových zápisků jsou tristní. Jen fakt, že na cestu sem spotřebovali veškeré úspory zabránila mnohým, aby se nesebrali a neodcestovali zpět do původní vlasti. Neměli nástroje, hospodářská zvířata, zbraně. Měli jen své ruce, víru nezdolnost. A soudržnost. Pro tyto vlastnosti jsou obdivováni dosud. V první fázi Maoři, vedení náčelníkem Te Hemera Tauhia, našim krajanům významně pomohli. Naučili je jak přežít. Ukázali jim palmu nikau,jejíž vařený vnitřek chutná jako kapusta, naučili je i dalším dovednostem. Jak s úctou praví deska nedaleko landing stonu (kámen oznečující místo, kde prvně přistáli), která přibližuje návštěvníkům osady její historii, do tří měsíců každá rodina bydlela na svém dílu v chatě z kmenů nikau. Uvědomíme-li si, že přistáli v červnu, tedy tamní zimě, je to výkon obdivuhodný. Jenže ještě nebylo vyhráno. Příděl čtyřicet akrů na dospělého, a dvacet na dítě se zdál být dostatečný. Vzhledem k tomu, že byl zarostlý bušem a navíc nerovný a nevelmi úrodný, byly počátky krušné. Muži klučili pozemky a dříví dopravovali k řece. Po ní dále do Aucklandu. Damaroňové (damaroň jižní neboli kauri)dřevo sloužilo jako stavební, totarové jako piloty v přístavu, dřevo borovice rimu bylo palivové, z její kůry se pálilo dřevěné uhlí. Krippner nezahálel. Sám jako farmář neuspěl, krajanům se snažil pomáhat. Vymyslel pro ně jako výdělek výrobu šindelů, zasadil se u úřadů v Aucklandu, že do Puhoi byla protažena silnice a krajané při jejím budování dostali práci. Vydělané prostředky investovali do hospodářství. Jak krušné byly začátky svědčí opět 
deníkové zápisy. Hovoří například o krávě, kterou si jedna rodina pořídila za dvanáct liber a déle než tři roky ji splácela. Hovoří o třiceti mílích, které pěšky museli krajani absolvovat s vejci a dašími produkty, pokud je chtěli na aucklandském trhu prodat . Problém byl i jazykový. Přistěhovalci neuměli ani slovo anglicky. V jednání s úřady jako tlumočník sloužil Krippner, ale na trhu byli sami. Proto rychle pochopili, že je třeba, aby jejich děti znali anglicky. I postavili školu. Nějaký čas byli učiteli manželé Krippnerovi. Puhoi se zvolna vzmáhalo, po třech vlnách imigrace z Čech přicházeli další osadníci. Snad poslední problémy nastaly během první světové války. Narazil jsem na dvě verze toho, co se vlastně stalo. Podle jedné šlo o udání kohosi, kdo měl zálusk na pozemky vyrvané buši, podle druhé to byl normální administrativní krok státu, který byl ve válce. Šlo o to, že osadníci v Puhoi pocházeli z Rakousko Uherska, se kterým byla Anglie a tudíž i její kolonie ve válce. A jako takoví měli být internováni. Soud nakonec rozhodl, že jsou již naturalizovanými Novozélanďany a výnosy o internaci se na ně nevztahují. Puhoi je za námi a cesta pokračuje. Tady na Zélandu je přírodní pozoruhodnost na každém rohu. Když se roztočíte, a pak naslepo někam ukážete, s největší pravděpodobností na nějakou tím směrem narazíte. Z parkovišť, vesnic, městeček, turistických center ale i obyčejných osad se rozbíhá síť walk ways či traků. Najdete je v průvodcích, najdete je náhodou, protože nikde nejsou uvedeny, najdete je všude. Zrovna se nám to podařilo. Zastavili jsme na odočívadle a hle, walk way k vodopádu. Patnáct minut, to snad Aleniny ostruhy, které dnes zlobí obzvlášť excelentně, zvládnou. Není to skutečně nijak daleko, jen člověk přeběhne dva hřebínky dvě údolka a je tam. Začínám být zmlsaný. Je to vodopád hezký, u nás by se leckde vyjímal, tady po tom, co jsme viděli kolem Kune nebo na Bridal veil: nic moc. Míříme stále ne sever. Protože jsme nad Aucklandem najeli na východní pobřeží, pokračujeme po něm dále. Míříme na Wangarei. Alena jako obvykle hledá cestu ve dvou až třech mapách naráz, což jak jsem již říkal vede někdy ke kuriosním situacím. Hlavně se občas nemůže najít ani na jedné, což je obzvlášť pikantní, přijde-li křižovatka se jmény která jsou sice zajímavě exotická neboť maorská, ale cizinci naprosto nic neříkající. Všechna obsahují hodně W a H a samohlásek, ale přečíst je, aniž by člověk zastavil, je téměř nemožné Chvíli se dohadujeme, kudy vlastně pojedeme. Alena se mi to snaží objasnit a za jízdy ukázat. Jelikož jsem nějak nechápavý (asi víc, než na co je zvyklá) a nejsem si jist, zda nezvolila delší trasu, pochvíli to vzdává objasňuje mi to tak, že tu obě silnice, které můžeme použít, vytváří jakousi kundičku a my jedeme po jejím pravém rameni. Oponuji, že kundička nemá ramena ale labia a jak puberťáci se chvíli bavíme na téma, kudy a po čem to vlastně jedeme. Inu již moje babička říkala, že Brabčáci jsou mravně zvrácená rodina. Alena s mou maceškou Evou si na to téma občas notují, do jaké to famílie se přivdaly, ale v podstatě rády se připojí do debaty. Jemný dvojsmysl ano, vyslovená vulgarita se mi nelíbí. Ostatně na druhém konci světa je v Estonsku město, které je Čechy oblíbeno, dělají tam zajížďky z highway mezi Narvou a Talinem, i když tam nic není. Jen krachující či zkrachovalá cementárna, muzeum cementu, jachetní marína. A tabule, označující začátek města. U té se Češi fotí a pak jedou do informačního centra, kde si kupují trička. Já si vyfotil směrovku k tomu informačnímu centru. Je na ní text Kunda guest house. Jestli někoho z vás tato frivolní pasáž znechutila, omlouvám se. Už se to, doufejme,nebude opakovat. Cesta nás vede podél pobřeží. Nedáme si ujít příležitost a dvakrát sjíždíme k oceánu. Jednou je to v Longbeach , kde nedaleko pobřeží je skupina ostrovů Slepice a Kuřata. Tady prvně dosáhl Cook zélandský břeh. Jako spousta lidí u moře sbíráme mušle. Tady jsou největší, jaké jsme kdy našli. A je tu Wangarei, dnešní cíl. Nejsevernější zélandské město a jediné na Northlandu V Infocentru si bereme mapku města a rovnou jdeme pod kopec, z něhož má být krásný rozhled. Jsou možné tři cesty nahoru, volíme tu, která se nám jeví jako nejméně strmá. Začíná nenápadně, ale zanedlouho jsou tu schody j
ak žebřík do nebe. Treckové hůlky jsou dobrá věc i na příměstskou procházku, stoupá se mi s nimi výrazně pohodlněji. Alena zůstává vzadu, aby, jak říká, nechala doběhnout plíce. Já již cestou na skautskou mohylu na Ivančeně objevil, jak je výhodné mít sebou foťák To se člověk zastaví, fotí a zatím se vyfuní. Stoupáme skutečně inzerovaných čtyřicet minut a vůbec se neflákáme. Nahoře je vyhlídková plošina s výhledem na Wangarei s jeho marínou, či jak tady říkají Town basin, zálivy, řeku a kopce město obklopující. Říká se, a je to pravda, že sestup je vždy horší,než cesta nahoru. Kupodivu tady jsme dole rychleji a bez výraznějších obtíží. Sjíždíme k centru, kde stavíme u jachetního přístavu tedy maríny, a kocháme se krásnými lodičkami. Tedy pardon, jsou to šífy jak hrom. Člověk jako my, který měl v ruce jen pětimětrovou oplachtěnou pramici, německého Delfína či tunovou holandskou vanu Fleet, jen tiše slintá a svědí ho ruce. Nádherný katamaran, několik dvoustěžníků, dva oldtimery evokující éru škunerů. Kdo neseděl na lodi, když voda odstřikuje od přídě, člověk cítí tah otěže a sílu vody vzpírající se kormidlu, asi nepochopí. Okolí Town basinu je upraveno ve stylu koloniální architektury a je neskutečně malebné. Velkým lákadlem Wangarei je Clapham clock muzeum, schraňující více než 1600. Mnohé z nich vyrobil a většinu ostatních během svého života získal hodinář A. Clapham, který svoji sbírku muzeu daroval. 
Claphamovo muzeum je z daleka viditelné podle obrovských slunečních hodin, jejichž rafije ční do výšky přesahující většinu okolních domů. Centrum Wangarei je poměrně sevřené, kolem osmé hodiny již docela prázdné. I mnohé moderní domy mají onen půvabný ráz koloniální architektury, který mě tak fascinuje na venkově. Mezi tím moderní domy, ale ani ty nejsou nijak vysoké. Vzpomímám, jak nás kluci upozornili, když jsme opouštěli po příletu Wellington, mimo velká města si člověk mnoho dvou a více patrových domů neužije. Je to tak..Pěší zónou se vine stezka snad měděných desek, na kterých jsou jednotlivé výjevy z osidlování a budování oblasti Wangarei. I Wangarei má svůj vodopád. Dorling uvádí, že nejmalebnější na Zélandu. Výchozí bod walk way, která k němu vede je prakticky za plotem kempu, kde jsme spali. Zatímco Alena si obouvá boty, jdu se podívat na informační tabuli. A hned také Alenu straším. Že tedy nevím, jestli tu náročnou tůru zvládne. Pochopila, že jde o žert a ptá se, jestli je to alespoň pět minut daleko. Když jsem jí sdělil, že pětset šedesát kroků, nejprve vyprskla, pak mne chytila kolem krku a hlodla mě do tváře. Hrana vodopádu je prakticky v parku, u kterého stojíme. Vypadá skutečně malebně. Není tak divoký jako ty kolem Kune, ani vysoký jako Bridal veil falls, ale velmi poetický. Po mostíku přecházíme řeku a scházíme dolů. Vodopád je širší, než většina těch, které jsme tu viděli, vysoký kolem pětadvacet metrů. Dole k piknikovému stolu, odkud je hlavní vyhlídka vede přes řeku další most. Klenutý, obklopený houštím stromových kapradin a dalších stromů. Vodopád rozstřikuje jako obvykle závoje vodní tříště, kterou vítr unáší, takže je třeba snad po každém snímku otírat objektiv. Dole je, ač je slunečný den, světla méně, hrana po které se hrne zpěněná voda je nasvícena dopoledním sluncem, takže exponovat bez přepalů je téměř nemožné. Nebo za cenu velké korekce. Nevím, jak dopadnou snímky v tmavé části. Histogram je tu témeř k nepoužití. Nebo alespoň pro fotografa mé kvality. Což mi připomíná, že jsem se dlouho nikde nedostal na internet. Posedla mne pýcha ani ne tak fotografická, spíš internetová a slíbil jsem, že budu dávat na fotoserver Rajče snímky. Tedy dostanu-li se k internetu. Pochopitelně volnému, protože za dva dolary na půl hodiny už tak pyšný nejsem. 
Takže jsme sjeli do Wangarei, kde jsme zastavili na jedné odbočce z Bank street. Jednak banky by mohly mít nějakou volnou síť, jednak je tu někde v okolí knihovna, kterou nějak nemůžeme najít. Připojuji se v dodávce poměrně rychle, ale je to nehorázně pomalé, takže mi program opakovaně zamrzá. Na chvíli to vzdávám, k notesu sedá Alena, aby poslala mail dědovi a Helence, která nám zalévá květiny. Já využívám toho, že stojíme před sportovním krámem a současně rybářskými a loveckými potřebami a šel se podívat po klobouku. Rozhodl jsem se přeci, že si přivezu jako suvenýr kožený klobouk. Vychází tu docela levněji než u nás. Než jsem se rozhoupal, viděli jsme je na mnoha místech. Když jsem podlehl touze, už jsme na ně narazili jen mezi dárkovým zbožím. Tudíž ceny nasazené na prachaté Japonce, neb z Evropy sem jezdí hlavně bagkeepři neboli baťůžkáři. A australáka jsem opakovaně viděl u pumpy či potřebách pro farmáře. Budu-li počítat NZD dvanáct korun, pořád mě přijde laciněji než doma. Takže nenajdu-li zélandský za slušnou cenu, bude to klobouk australský. Když kluci viděli itinerář naší cesty, chytali se za hlavu, ač znají mou či naši lásku k historii. Samé muzeum, samý kostel, na to se vykašlete, tady není historie. Prý jediné muzeum, které stojí zato je ve Wanganui, zbytek je šunt. Jsou nějaký čas na Zélandu, řekli jiné slovo na š. Mimochodem, s tímto slovem jsem zažil kouzelné faux pas v Pompejích. Šli jsme po ulici, kterou začíná prohlídka. Rozhlížel jsem se kolem nedíval se kolem. Křivolaké dláždění, které přežilo erupci Vesuvu a tisíce či miliony nohou turistů si vyžádalo daň. Špatný došlap, ztráta rovnováhy a s výkřikem „Shit“ jsem jak kulečníková koule rozrazil skupinu turistů. Distnguovná dáma, která pompejské vedro a útrapy prohlídky přežívala v kostýmu a lodičkách, nezaváhala.. Rukou zkušeného barového vyhazovače mne zachytila, vytáhla z klubka poletujících kolegů a ustavila do více méně svislé polohy. Když jsem nehrozil dalším pádem mile se usmála,pravila: Oh, no, mister, that was this stone“ a odkráčela za dalšími historickými dojmy. Není pravda, že Zéland nemá historii. Jen je ta historie kratší. A odehrávala se i v minulém století. Zélanďané jsou na svou historii hrdí. Všude můžete narazit na pomníčky pamětní desky a jiné připomínky místní historie. Například Russell. Městečko v Bay of Islands. Našinec by řekl díra. Ale mají muzeum. Tohle muzeum jsme chtěli navštívit, protože jsme našli, že tam je hned několik zajímavostí, které nás lákaly. 
Než jsme ale navštívili muzeum, prohlédli jsme si hřbitov kolem Christ church. Tenhle kostel z roku 1836 je nejstarší dochovaný kostel v zemi. Zajímavostí je i to, že jedním z přispěvatelů byl Charles Darwin, který navštívil Zéland o rok dříve. Na hřbitově jsou nedaleko sebe pomník Tamati Waka Nene, maorského náčelníka který zemřel roku 1871 a památník HMS Hazard, která ztroskotala v březnu 1846. Při tomto neštěstí zahynula šestičlenná posádka. Muzeum je domek na hlavní třídě, kolem trávník, starý lodní jeřáb, plastiky v maorském stylu a prasklý kotel, snad památka po velrybářích. Uvnitř artefakty maorské, nezbytné sekyry a ploché ruční zbraně, vzdáleně připomínající raketu na ping pong z greenstonu. Což je místní pojmenování pro nefrit či jadeit. Tuším v muzeu ve Wanga byl popisek, že jadeit a nefrit není totéž co greenstone, na jiných místech se to uvádí jako synonyma, nevím. Ostatně to asi není tak podstatné. Něco památek na bílé osadníky, porcelán, nějaká dýmka, dva tři revolvery, křesadlová a perkusní puška. Skutečně by se dalo říci, že nic moc, ale musíme se na to dívat očima Zélanďana, pro kterého fotka mého dědy jako c.k. lajtnanta je děsná historie. Ale co nás do tohohle muzea lákalo byly dvě věci. Funkční model Cookova Endeavouru a artefakty připomínající návštěvu Zane Greye v Russellu. Endeavour přehlédnout nešlo. Jelikož je to funkční model 1:5, je nepřehlédnutelná. Model byl postaven v Aucklandu a nevíme, zda se do Russellu dostal po vodě či po souši, měla by to být loď plně plavbyschopná. Z nákresů a plánků. které byly kolem, jsme si mohli udělat představu, že Cook a jeho 89 mužů neměli moc místa. Asi to byla nelehká služba.Už jen vyznat se v lanech takeláže, panečku to musela být makačka. Každé lano má své jméno. To hlavní, bramová a košová plachta, kosatka, stěhovka, létavka a vratiplachta jsou brnkačka. Čekal bych trochu ostřejší příď, ne takhle kulatou, některé prvky ovládání plachet mi z nákresů a dobrodružných filmů nebyly jasné, prostě nemohl jsem se vynadívat. Ač je to pochopitelně zakázané a Alena trnula, neustále mne varovala, nevydržel jsem a udělal pár snímků. Další lákadlo russellského muzea jsme hledali poměrně déle v obou místnostech. Ač u nás pozapomínananý, je Zane Grey známým americkým spisovatelem. Takže jsme čekali nějakou nápadnější expozici. Posléze jsme si v rožku, kolem kterého jsme prošli několikrát všimli popisky. Bylo tam jakési zátiší s částečně rozbaleným stanem, dvěma pruty na mořský rybolov, protože navijáky měly plochu talíře. Uvnitř petrolejka, primus. Popiska: Tento americký stan používal Zane Grey, když byl v Russellu rybařit. Z muzea jsme se šli projít pláži Na molu jsme narazili na turistické informace, které pro nás v tuto chvíli byly docela důležité. Potřebovali jsme se dozvědět, jak jezdí fera z Russellu do Paihii. Pokud bychom ji nestihli, museli bychom záliv široce objíždět. Byli jsme uklidněni, že do deseti večer pendluje z jedné strany na druhou. Bez pevného plavebního řádu. Jednu várku naloží, převeze, naloží další auta a vrátí se. Fera nejezdí z přístavu v Russellu, ale ze sousední zátoky, která k městečku patří .Chvíli sbíráme mušličky, jsou tu kónické, asi od nějakých šneků či podobných potvor, pak se jdeme podívat na molo. V jeho centru je budka, kde prodávají nejrůznější plavby pro turisty.
Molo je krásně rozeschlé a impregnované solí a dehtem. Když jsme se vraceli na souš, běhaly po něm dvě krátce pubertální dívky v plavkách. Zjevně by se chtěly koupat, ale teplota moře i vzduchu hovořily proti tomuto nápadu. Mou poznámkou, že je Cold like in russian movie reagují zmateným ústupem z mola. Nevím, zda mne měla za úchyla, nebo měly něco proti ruské kinematografii. Cestou k přístavišti fery jsme narazili na ceduli First capitol of NZ. Šup a už tam směřujeme. Malé kulaté náměstíčko spíš smyčka na otáčení, široce lemovaná zastřiženým trávníkem. Jinak cedule, že jsme tu správně a nic. Vlastně ne. Chlapík venčící psa. Přicházel, když jsme přijížděli. Byl to druhý člověk, kterého jsem viděl, že se o golfovou hůl opírá jak o špacírku. Zvláštní. Jenže v zápětí mně dorazil.Došli na trávník, psík začal pobíhat, pán vytáhl tři míčky, následovaly tři cvičné odpaly, my jsme odjeli a tak jsem ani neviděl, zda míčky dostal zpět. Kvůli této zajížďce jsme přijeli k stanovišti fery , právě když odplouvala. Leč netrvalo dlouho a byla zpět. Za jedenáct dolarů jsme se nechali převézt. Deset auto, jeden Alena. Já jako výbava v ceně auta. Z Paihii, kam nás fera převezla, je to pak už jen skok do Waitangi. To je poutní místo Zélanďanů, tak se mu zítra věnujeme. Ráno drobně prší, nad hlavou řve tui, snad ho konečně mám.
Po snídani si jdeme prohlédnout místo podpisu Smlouvy ve Waitangi. Před vlastním areálem je veliké parkoviště, které je momentálně poloprázdné. Treaty ground je v rekonstrukci. Omlouvají se, vysvětlují co opravují, kdy budou hotovi. Je škoda, že to postihlo nás, ale musíme je pochopit. Omezení malé, jen blbý vchod a omezená prohlídka válečné kanoe waka. Ve vstupním areálu kromě koupi vstupenek a suvenýrů, můžete shlédnout videoprogram o Smlouvě z Waitangi. Tehdy část náčelníků přistoupila dobrovolně na britský protektorát. Jeden z britských účastníků pronesl vzletná a dosti utopická slova o vzniku nového národa Ostatní kmeny postupně ke smlouvě přistupovaly, protože se jim to zdálo prospěšné. Kromě audiovizuálního programu si můžete prohlédnout faksimile smlouvy, obrazy účastníků smlouvy, nákres, jak byly rozestavěny stany kolem Busbyho domu. Areál je vlastně travnaté návrší nad mořem. Pochopitelně, jsme na Zélandu, takže z vzdálenějšího konce louky vychází coastal walk way 
Kousek sledujeme, ale protože se chceme podívat na Haruru falls a já bych rád navštívil chodník procházející mangrovovým porostem, vracíme se. Jdeme trochu jinou cestou a nacházíme posla domova. Jitrocel. Jenže ten zdejší má zhruba ¾ metru na výšku..Kousek od vlastního Treaty house je marae. Je volně přístupné, pouze je nutno se zout. Tohle marae je symbolické, protože společné ne-li všem kmenům, tedy většině. Proto také vnitřní výzdoba je na rozdíl od běžných shromažďovacích domů kombinovaná. Každý kmen tu má své řezby, rohože se svými vzory na stěnách. Jsou to nádherné ukázky řezbářské i tkalcovské práce. Míjíme se s výpravou, která jde s maorským průvodcem. Pokoušíme se chvíli chytat výklad, ale je to nad naše schopnosti. Uvnitř Treaty housu je jednak expozice přibližující život Bushbyho rodiny, jednak vlastní smlouvu a její okolnosti, dále slavnosti, které v areálu probíhaly, včetně odjezdu maorského regimentu do války. A pak něco, co mi připomíná domov. Část exposice je věnována rekonstrukci domu
. Oni si ho totiž Zélanďani málem nechali spadnout. Bushby byl britský rezident, který spravoval zájmy Británie na Novém Zélandu. Právě před jeho domem byla 6.února 1840 podepsána smlouva, která vešla do dějin jako Smlouva z Waitangi. Dům byl nazván Treaty house a v roce 1932 byl i s okolím vyhlášen Národním památníkem. Z Treaty house se vychází zadem, květinovou zahrádkou paní Bushbyové. Jakási zaměstnankyně se opečovává záhonky. Alena, která poznává některé druhy květin, které pěstuje v Liberci, opět sliní jak psi páně Pavlova. To co doma jsou oprašovaní drobečci jsou zde bohaté trsy, zdánlivě bez větší námahy pučící. Když to rozechvěle sděluje ženě, ta slušně předstírá potěšený zájem. Součástí areálu ve Waitangi je maorská válečná kanoe waka. Ta zdejší se jmenuje Ngatokimatawhaorua
na počest kanoe, na které Kupe kolem roku 950 po Kristu doplul z Tahiti na Zéland a vrátil se zpět, takže dle jeho pokynů o čtyřista let později mohli připlout maorští osadníci. Waka má střechu přístřešku ve výstavbě. Proto má příďovou nástavbu s figurou sundánu. I tak je to impozantní plavidlo . Unese až sto dvacet bojovníků, dnes tedy pádlařů, sedících po dvojicích. Je vydlabána ze tří kmenů damaroně, je krásně vidět, jak byly jednotlivé části spojeny švy ze silných provazů. Vodu brázdí vždy ve Waitangi day Na parkovišti jsme lehce pooběvali a vyrazili k Haruru fals. Autem je to k němu snad deset kilometrů. Parkoviště je prakticky u vodopádu. Nevelký, ale docela pohledný. Když jsme se kochali malebným výhledem, dorazili další výletníci. Maorská rodina s puberťačkou, která při obvyklých rodinných fotkách Já a vodopád zaujímala pózy odkoukané z módních žurnálů. Zaujala mne natolik, že jsem ji potajomky několikrát vyfotil. Při posledním snímku mne zaregistrovala a s rozpačitým smíchem se pokusila spadnout do vodopádu. U Haruru falls končila stezka z Waitangi. Tak jsme se vydali proti srsti. Já neustále toužil dojít až na část, která prochází mangrovovým porostem. Zprvu jsme šli podél řeky, která spěla k moři, místy jsme se jí vzdalovali. Na několika stromech seděli v hnízdech kormoráni. Bylo vidět, že jsou zvy
klí na lidi, protože jsme je nikterak nevzrušovali. Kráčeli jsme dál a dál, chodník skrze mangrove nikde. Narazili jsme na porost kaly. Jak je to vše podivné. Květ,který nosí naše nevěsty jako více či méně zasloužený znak nevinnosti tu roste co plevel, místy i vysloveně na smetišti, či něčem podobném. Pragmatická Alena sledovala běh hodin. Začala poukazovat na postupující odpoledne a potřebu hnout se dál. Posléze jsme uzavřeli kompromisní řešení. Ona se vrátí a já půjdu patnáct minut. Pokud nedojdu na chodník mangrovem, vrátím se. Krátce poté, co jsme se rozdělili jsem narazil na velikou kolonii kormoránů, kteří byli dokonce o dost blíž cestě. Natolik blízko, že jsem zůstal stát, abych je nevyplašil. Leč dvě dámy, které kráčely v protisměru neměly tolik skrupulí a rázovaly kormoráni nekormormoráni. Leč ani zde se ptáci nenechali vyrušovat. Těsně na hranici zmíněné doby jsem zaznamenal úspěch a našel hledané. Oh, jak neprávem klneme na značení našich vyhlídkových a turistických tras. Z několika plánků, které jsme viděli nebylo zřejmé, že hledaný úsek je vlastně pouze nedlouhým překřížením řeky, navíc prakticky u Treaty ground. Inu pár fotek a zpět. Než jsem vyrazil za ženou dal se se mnou do řeči mladý muž. Pocházel z Německa, přesněji z jeho východní části, dokonce to z domova neměl
daleko do Čech, studoval ale v Bavořích po absolutoriu si dopřál dva roky prázdnin na cestování. Je to dobře, že padly železné opony a všelijaké zdi. Volné cestování, kdyby nic jiného, za to stojí. Jako vždy, kdy nemluvím s rodilým mluvčím, jsme si dobře poklábosili. K Aleně jsem dorazil v čase, který znalá svého muže, považovala za přijatelný. O Kerikeri jsme se dočetli v Dorlingovi, že je tu jedna z prvních misií, pa, na protějším kopci rekonstruovaná rybářská vesnice. Kerikeri Mission Station je druhou misijné stanicí na Zélandu. Založena byla 1819 a jejím patronem byl místní náčelník Hongi Hika. Misijní dům vzikl 1821 a v roce 1835 byl při misii postaven kamenný dům, který je v současnosti nejstarší dochovaný kamenný dům na Zélandu. Původně sloužil jako skladiště, posléze se z něj stal obchod smíšeným zbožím. Jak je na mnoha fotografiích, i my jsme Stone store viděli přes vody Kerikeri basinu.
Kororipo pa (pa=maorská pevnost) někdejší sídlo Hongi Hiky je na kopci nad misií. Protože bychom museli objíždět Kerikeri basin, odpustili jsme si jeho prohlídku. Raději jsme vyšli na kopec na naší straně zátoky, abychom navštívili skanzen Rewa´s village. Pochopitelně bylo po čtvrté hodině, takže zavřeno. Leč neuvěřitelná věc. Na vratech cedule, v případě, že jdete mimo návštěvní hodiny, použijte boční vchod. Tož jsme ho použili. Ve svahu nad mořem byla rekonstruována maorská rybářská vesnice s domem náčelníka,
domy obyvatel vesnice, shromaždovací dům marae, zásobárny potravin pataka. To vše z původních materiálů a staveno předevropským způsobem. Součástí expozice jsou i ukázky pastí na ptáky, vrše a dvě rybářské kanoe. Současně i expozice pěstovaných plodin. A největší překvapení na závěr. Kasička u vchodu s poznámkou ve smyslu, jestli se vám tu líbilo, vstupné je 2 dolary za osobu, tak je sem vhoďte. Ona tam stále byla a ne prázdná, podle zvuku, když jsme tam své dolárky vhodili. Chtěli jsme přespat někde oblasti Doubtless bay. Doubtless bay je poměrně široká zátoka, která se otevírá na východ do Tichého oceánu na severu Northlandu v místech, kde vybíhá poloostrov Aupori. Podle legend se právě zde vylodil mořeplavec Kupe. O mnoho později byla zátoka důležitou základnou velrybářů. Na jižním okraji zátoky nám přišel velmi humorný ukazatel na Hihi/mimi beach. Jelikož jsme věřili, že bude nějaké bydlení dále, neodbočili jsme. O třicet kilometrů dál ten název už tak humorný nebyl, protože se rapidně stmívalo a jiný camp ne a ne najít. S těžkým srdcem jsme se vrátili a přijali s povděkem bydlení v chechtavém tábořišti. Dovolali jsme se s Davidovi. Momentálně jezdí s kolotoči a je v Gisbornu. Odtamtud se budou přesouvat do Hastings na jakousi farmářskou slavnost. My jsme původně nepředpokládali, že bychom jeli až do oblasti Hawk´s bay. Z Rotoruy jsme chtěli jet přímo do Wanganui. Jenže představa, že bychom se se straším synkem neviděli, nás vedla ke změně trasy. Takže předběžně jsme si dali rande někde u Hastings, nejspíše na patě Cape Kidnappers. David najde na pláži místo, uděláme piknik a když to vyjde, zajdeme se na poloostrově podívat na kolonii terejů. Má jich tam být až kolem 1500. Když opouštíme Dubtless bay, ještě jsme se smáli názvu Hihi/mini beach. Každý výsměch je ale po zásluze potrestá, Mne trest postihne o nějakých stotřicet kilometrů dále, prakticky u cíle, kterým je Cape Reinga. Na severním okraji zátoky sjíždíme z hlavní silnice do Mangorui. Je to malá rybářská osada na břehu moře. V podstatě od pláže se zvedá kopec, po jehož úpatí se vine hlavní ulice Mangorui, lemovaná domky. Vedlejší uličky stoupají po svahu vzhůru. Většina budov, lemujících hlavní ulici nese tabuli s popisem, kdo ji postavil a čemu původně sloužila. Tak tu nacházíme původní krám, soudní budovu, poštu, hotel. Pochopitelně nemůžeme vynechat turistické středisko. V téže budově je i krám s keramikou. Když míjíme jeho výklad, padla mi do oka konvička a šálek. Klasický tvar, ale dekor z modrých puntíků mi přijde nějak povědomý. Nedá mi to a jdu se zeptat. Ne není to místní produkce. Je to z Evropy a má to takové divné jméno. Já vám to hned najdu. Ještě než ochotná prodavačka ve faktuře našla kýženou kolonku, říkám, není to Bunzlauer keramik? „Yeh, really. You know it?“ reaguje prodavačka. Vysvětluji jí, že oblast, odkud keramika pochází začíná nějakých padesát kilometrů od nás. Akorát že Bunzlau nebo-li Vratislav je původně německá, dnes polská. Jak malý je svět. V Mongoriu je rybárna, zpracovávající úlovky místních rybářů. Odnesli jsme si pořádnou porci krevetového salátu a v druhé misce salát rybí. Alena občas nějaké krabí prsty přinese, ale neděláme si iluze, nakolik je to nastaveno treskou. V Řecku a na Krétě jsme nějaký ten plod moře okusily, ale v pravdě kus hovězího mi přijde zajímavější. Chobotnice s jejich přísavkami nemusím vůbec. A řeknu vám, krevetový salátek z Mangorui, to vám bylo pošušňáníčko. V místech, kde Northland definitivně přechází v Aupori peninsula jsme míjeli velkou vinici, která nás marně lákala na degustaci. Jelikož jednak řídím, jednak mne potrefila porucha, že ze dne na den mi začal alkohol smrdět víc než práce, mne degustace neoslovila. A asi bych si to vůbec nepamatoval, nebýt úplně jiné pozoruhodnosti. Před křižovatkou velká cedule Gummdigger village. 
Jelikož jsme oba čtenáři dobrodružné až úpadkové literatury, pojem digger nám není cizí. Ale spojení gummdigger? To se musí prozkoumat. Tak jsme absovovali prohlídku kaurifields, lokality, kde se dolovala kaurigumm. No bodeť, také vás spleto slovo gumm? Ono totiž neznamená primárně gumu jako pryž, ale pryskyřici. Takže oni tu dolovali damaroňovou pryskyřici. Diggeři bydleli v takzvaných sackhut, chajdách či stanech z hrubé pytloviny. Kupodivu prý neprosákly, protože vlákna nasákla, roztáhla se a utěsnila škvíry v látce. Kaurikopál museli vykopat, na sítu, kterému říkali hurdy-gurdy neboli kolovrátek přeseli, větší, kvalitnější kusy šly klenotníkům (kaurikopál), horší většina na výrobu fermeže (kauri gumm). Na Zélandu nelze nemluvit o damaroních, respektive jak se tunajším termínem zovou o kauri. Oba ostrovy byly kauri porostlé. Intenzivní těžba ( a to prosím položit jeden byla makačka pro partu chlapů na několik dní) vedla k jejich zásadní redukci. Dokonce hrozilo, že při takové intenzitě těžby dojde k vymizení ve volné přírodě. Kromě dřeva mají kauri pryskyřici. Tak jako Pobaltí je zdrojem jantaru, tedy pradávné zkamenělé pryskyřice borovic, těží se na Zélandu kaurikopál, zkamenělá pryskyřice kauri. 
Míříme na sám sever Zélandu, který bude také místem, kde se otočíme zpět na jih a (bohužel) se nejen naše cesta ale i sám pobyt začnou rychle zkracovat. Počasí je mizerné, prší, je tak nízká oblačnost, že člověk, podobně jako na Jizeských horách chvílemi neví, jestli jede mrakem nebo mlhou. Jak jsem říkal, že zdejší gravelroads jsou vcelku slušné, tady se dostáváme na úsek, který připomíná roletu. Řídí se na tom strašně špatně, člověk má pocit, že pracuje nějakým vibrujcím přístrojem. Začínám se obávat, zda z toho nakonec nebudu mít vasoneurozu. A do toho některé úseky procházejí rekonstrukcí, takže zúžená vozovka, semaforem řízený provoz, prostě chuťovka. Nedaleko před mysem mi z toho hráblo. Vedle silnice kopeček. Vede na něj odbočka, jako že je tam vyhlídka. Při dnešní viditelnosti informace téměř nevýznamná. Ale já se rozhodl, že se tam podíváme. Co podíváme, že tam vyjedu. Alena protestovala, poukázal jsem na stopy, které bylo vidět u paty pahorku a jel. Byl to tedy prďák sice nevysoký ale srázný, téměř na hranicích možností Tibetu.Nebojím se, že by se překotil, ale mohl by se postavit na zadní. Nahoru jsme dojeli. Ohrazená vyhlídka nebyla moc velká, ale zabírala většinu vrcholu. A jejej. No nic, zatím nevěrohodně předstírám kochání se zamlženou vyhlídkou a vzývám všechny svaté, aby cesta dolů byla bez problémů. Taky že byla. Ty problémy jsem si odbyl hned na vršku. Ono tam nebylo místo na otočení se. Jenže couvat, to ani omylem. Takže pokus po kousíčcích otočit van zadkem dopředu, tedy vlastně nyní předkem dopředu prostě čumákem k cestě. Vzhledem k délce vozidla a šíři komunikace nic moc. Navíc na uválcované vrstvě štěrku a hlíny s nezpevněnými okraji. Nevyhnutelné se stalo, silnice se mi pod jedním kolem utrhla. Dovedete si představit, jak reagují manželky, když se něco takového stane. Já vám byl trpajzlíček, který mohl běhat pod Tibetem a ani se nebacil do hlavy. Ale vpravdě jsem měl všechny svěrače stažené, i když jsem dělal haura. Večer se blížil, kdo ví, jestli jsme nebyli v nějakém parku, provoz prakticky nulový. Noc prožitá zde s manželkou pěnící
, jak když si dáte do dřezu moc saponátu neměla příliš velkou přitažlivost. Dostal jsem nás z toho. Ale dodnes na to nerad vzpomínám. Nebylo to nic příjemného. Navíc jsem se styděl, že jsem jim novou cestu na jedné straně zryl jak stádo kanců. Za moment jsme dojeli na parkoviště u areálu Cape Reinga (Reňa s jakousi těžko popsatelnou nosovkou a zahuhňáním). Jako všude, kde jsme chodili, cesta je upravená,pohodlná. Na útesu, ke kterému scházíme je maják. Nevím jak vy, já tyhle staré majáky miluji. Třeba ten v polské Jastarni na Helu. Zdejší není příliš vysoký, ale protože stojí na poměrně vysokém útesu, je prý vidět na vzdálenost 48 kilometrů. Nalevo pod námi je široká zátoka, napravo útesy pokračující k Spirit bay. Z boku útesu po pravé straně majáku vybíhá do moře ještě jeden, taková skalnatá ostuha. Vlastní mys Reinga. Mimo jiné, pokud jsem dobře rozuměl informační tabuli, právě ona skála je jednak hranicí mezi Tasmanovým mořem a Pacifikem, jednak je to takový maorský Acheron, kudy duše vstupují do podsvětí. Na skalnatém výběžku je strom pohutukawa (má latinské jméno , které po mně nechtějte) a u něho začíná pouť duší hawaiki, což je obdoba našeho ráje. Je třeba myslet na nocleh. Silnice tvořící jakousi osu Aupori se nějakých dvanáct, patnáct kilometrů před koncem vidlicovitě větví. Jedno rameno vede na Cap Reinga, druhé do Spirit bay. V Spirit bay by mělo být tábořiště. Normálně bych hodně pledoval pro nocleh v Spirit bay. Již jsem se vyznal z lásky k moři a posezení na břehu, když den odchází by muselo být špičkovým zážitkem. Dnešní deštivý mlhavý den trochu ten zážitek devalvuje. Proto se 
vracíme ještě několik kilometrů jižněji, do posledního kempu. Přeci jen pod střechou se lépe vaří než na dešti, když fouká vítr. Kemp slouží v současnosti částečně jako ubytovna pro dělníky ze stavby silnice. Soužití s nimi však není nijak obtěžující. Mají svoji část se svým zázemím, takže není problém. Naši kuchyňku s námi užívá parta německých mladíků. Na rozdíl od jejich vrstevníků v našich kempech, nechovají se nijak hlučně, takže ani tito sousedé nám nevadí. Když jsme ráno opouštěli kuchyňku, oni si začli připravovat snídani. Jen tak ze sportu jsem se rozloučil německy, což pro ně bylo tak zjevné překvapení, až jsme si s Alenou říkali, zda nás před námi nepomlouvali a nyní si nemyslí, že jsme jim rozuměli. Spirit bay, jak název praví, je duchovní místo maorů. Začíná tu trek na Cap Reinga. Když přijíždíme, je opět počasí pod psa. Sice přímo neleje, ale drobná voda poletuje. Tábořiště je travnaté, poněkud podmáčené. Zatím co se choulíme v goráčových bundách podložených svetry od Armády spásy, pobíhá tábořištěm několik bosých dětí v karťasech. Aniž bychom s nimi mluvili, usuzujeme, že jsou to malí kiwi, protože nikdo jiný by to asi nepřežil. Přez mírnou dunu se dostáváme na pláž. Být slunečno, bylo by tu krásné koupání. Takové tak trochu na konci světa. Kromě několika lidí v kempu prázdno, žádné davy koupajících se, prodavačů cetek a koblih či jiných pochutin, žádná coast guard. Plaveš daleko? Tvůj risk. Jenže v kolmé stěně písčité duny, ohlodávané za přílivu Pacifikem, piksla od koly. Fuck of globalisation zvolám. Netuším, že na farmářské slavnosti v Hastings si to zopakuji jestě výrazněji. 
hosi kopce, který se od moře zdvihá do výše. Pod kopcem se vlévá potůček. Neširoký a byl by i skoro poetický. Jen by v něm nesměla ležet ta kráva. Asi tam leží delší dobu,již zčásti bez srsti, kterou odplavila nepřízeň počasí. No poetika šla do kopru. Trochu přeháním, pravda. Není to kráva, ale trochu odrostlejší tele. Pochopitelně sbíráme mušle. Shelky přímo reklamních rozměrů i menší schránky jiných druhů. V téhle části pláže se zdvihá na hraně vody skála u jakési sopečné horniny. Kolem závěje perleťově se třpytících mušliček velikosti knoflíků . Tedy říkám-li závěje, míním tím snad deset centimetrů vysokou souvislou vrstvu. Neskutečné. Courám se po vyvřelině, obcházím skálu a tvářím se že neslyším Alenu. Pochopitelně se trochu obává, že poměrně rychle stoupající příliv mne odřízne. Zas tak rychle to nestoupá a já mám dobré kožené pohory, které jsem před odjezdem napustil včelím voskem. Vracíme se na jih. Po naší pravé ruce se táhne Ninety miles beach. Je to písečný pruh, který se táhne prakticky od Cap Reinga jižně. Sice se jmenuje Devadesátimílová, ale to je nadnesené. Měří jen devadesát šest kilometrů. Tváří se jako pušť, jsou na ní duny téměř stopadesátimetrové. Ty duny slouží mimo jiné jako atrakce, protože se na nich jezdí na jakýchsi písečných snowboardech. Písek pláže je tak tvrdý, že slouží jako komunikace. Místní ji požívají jako silnici, jezdí po ní nákladní vozy, motorky, autobusy s turisty. Po extempore na Cap Reinga jsem hodný a stačí mi, když se na ni podíváme. Musím si nechat ujít radost z projížďky po ní. Dříve než natrefíme na vhodný vjezd Ninety miles beach, odbočujeme vlevo na Rarawa beach. Moře je tu mělké, začal již odliv a je zima. To dost výrazně ochlazuje můj zájem o koupel v moři. Přeci jen se říká, že jde-li pára od úst, není víc jak dvanáct stupňů. V této teplotě capat nějakých čtyřicet padesát metrů mokrým pískem a pak se na dalších třiceti metrch zvolnas nořit do ledové vody, na to jsem málo otužilý. Tak alespoň fotím ústřičníky (oystercatcher) a racky. Konečně nalézáme konvenujcí odbočku na Ninety miles beach. Projíždíme po cestě proražené mezi dunami. Těsně před vlastní pláží je jakési vydutí, kde odstavuji Tibet a sotva přelezu dozadu na palandu, ztrácím vědomí. Občas na mne za volantem přijde takováhle únava. Cestou z Polského Helu jsem odstavil auto na odpočívadle, Alena hned opustila vůz, ale ještě než zavřela dveře, již jsem byl v hlubokém bezvědomí na jejím sedadle. Když jsem byl exhumován nepršelo a Alena pro mne měla připravené kafe. Ale ano, kafe, ne kávu. Pil jsem kávy dost. Třeba i pět čtvrtlitráků denně. Jenže jako alkohol mi to najednou ze dne na den přestalo chutnat. No dobře, ať to na sebe vyklopím vše, kouřit jsem taky přestal. Tedy ale zase pozor, na odvykačce jsem nebyl. To kouření jsem vzdal ve svém musherském období, čili to za chvíli bude třicet let. Bylo mi hloupé, když jsem dojel a musel si zapálit hned, jak jsem si sundal
lyže(s jedním psem jsem jezdil skandinávskou třídu), abych si protáhl trubky. A ten alkohol a káva, to byl následek zahrávání si s meditací a duchovními cviky. No a tak místo kávy požívám poctivou žitovku s mlékem, když se chci rozcápnout, říznu to cikorkou. Ninety miles beach nezklamala. Na sever i na jih se táhne do daleka. Skoro od nevidím do nevidím, i když dnes to nevidím ještě limituje mlha. I tak je to impozantní. Po nějakém vozidle se od mlhy do mlhy táhnou koleje vyjeté v mokrém písku. V dosahu moře mušličky i mušle. Jelikož je tu opět mělko, vlny příboje vyběhnou pět, osm metrů po písku a s tichým sykotem běží zpět, jao by se lekly své odvahy a utíkaly se skrýt ve vodní mase. Mušle vytváří v couvající vodě ornamenty, které se snažím zachytit objektivem. Fotím i racky a ústřičníky, kteří si cachtají nohy v pobíhající vodě. Občas je nějaká macatá vlna vyleká, takže vzlétnou aby zanedlouho slétli na původní místo. Občas kolem projelo auto. Osobní, nákladní i autobus s turisty, kteří se nechali vyvézt na Cap Reinga. Svrbí mne prsty, rád bych posledních dvacet kilometrů jel po pláži. Aleně se tenhle nápad ještě nezačal líbit a protože jsem po extempore na Cape Reinga ještě v podmínce, neriskuji. Fera nás veze přes záliv do Rawene. Pršet znovu nezačalo, naopak se mraky začínají trhat. Kemp v Rawene je nevelký, ale příjemný. Někdo asi obětoval zahradu. Zatímco Alena domlouvá mobilu, aby začal odesílat zprávy, z verandy fotím zapadající slunce. Jsou to snímky jak z katalogu cestovní kanceláře. Všechny odstíny žluté, zlaté a červěné, v dloužících se stínech černá, siluety palem v popředí. Dokonalá kýčovka. Ale když je to tak působivé. 
Ráno jsme při snídani pohovořili s příjemnými Rakušany. Je to manželský pár snad v našich letech, který si tak trochu cestuje po světě. Jsou jedni z těch, které zaujal nápis Free Tibet na Tomášově dodávce. Musím říci, že sice nejsem buddhista, ale každé okupovavé zemi, tedy i Tibetu volno přeji. Samo Rawene je nevelké. Historická soudní budova velikosti rodinného domku a vězení, nádherné skládací veslice katamarany, rozeschlá rybářská loď, galerie v Boatshed café a necelých sto metrů další. Přístaviště fery, rybářský přístav. Chvíli couráme sem a tam, v galeriích se poptávám po kontaktech na zélandské fotografy, v galeriích slibují předat vizitky, ale nakonec z toho stejně nic nebude. Zélandem okouzlen a jeho ob
yvatelé mi připadají jako sympatičtí pohodáři, hovada existují i tady. Ne ovádi, ale zlí a hloupí lidé. Jsme v Oponui, dalším z malých městeček na pobřeží. Je tu vysoká duna, před Pamětní síní prorezivělá mámořní mina a hlavně socha a a pamětní deska lidské blbosti. Do zátoky Oponui připlul v roce 1955 z moře delfín. Ale již neodplul. Zůstal a natolik si zvykl na lidi, že vozil děti na svých zádech. Pochopitelně se stal miláčkem všech a atrakcí. Žil tu do roku 1956. Asi nebyl miláčkem všech. Možná se někdo bál, že vychytá moc ryb, možná to bylo jen z čisté zloby. Dynamitová patrona ve vodě udělá své. Těch dobrých je víc. Opo má svou sochu s děckem na zádech a o něco dál tabulka označuje místo, kde je pohřben. Pachatel nebyl vypátrán. Jednou z největších atrakcí okresu Hokianga je Kauri forrest, tedy Les Damaroní. Jako všude, kam jezdí běžní turisti cesty lesem jsou upravené a pohodlné. Najdete tu Tane mahuta neboli Lord of kauri (Bůh či Otec lesa / Pán damaroní), Čtyři sestry, Yakas. Řekneme-li velký strom, myslíme buk či dub, nejlépe rostlý jako solitér pár století. Také lípa, třeba Kotelské lípy nedaleko Osečné na Liberecku, může být pěkný macek. V Puhoi nebo v gumdidggerské vesnici jsme viděli fotografie poražených kauri. Klidně dva tři muži mohli stát jeden druhému na ramenou vedl
e řezné plochy kmene. Když jsem kráčel damaroňovým lesem byly tam pěkné kousky. Takový Yakas, pojmenovaný po dalmatském bušmenovi a gumdiggerovi Nicku Yakasovi se svými 12,30 metry obvodu kmene a nějakými 43 metry to je kus. Ale Tane Mahuta s 51,5 metry výška a téměř 14 metry obvodu je neuvěřitelný. Je to jeden z nejstarších žijících stromů na světě, protože jeho věk je odhadován na 2OOO let. Takhle napsáno v číslech je to pěkné, vypadá to neuvěřitelně, čloěk pokýve hlavou, jo to musí být obrovské. I když jsem považován za ukecaného, při popisu dojmu z Tane Mahuta a dalších největších damaroňových stromů mi chybí slova. Nejlépe tu monumentalitu vystihuje fotografie, kterou jsem pořídil. Dalo by se říci rodinná fotografie typu já a… S Alenou tyhle fotky nemáme rádi. Jestli jsem ji před Tane Mahuta postavil, pak proto, aby bylo vidět, že proti přírodě je i manželka malá. Na fotce je kmen Tane Mahuta zhruba po začátek koruny. Zdánlivě nezajímavá fotka kmene. Nezajímavá potud, než si všimnete ve středu dolního okraje drobné tečky, která se ztrácí ve hře světel a stínů pralesa. To je moje žena vysoká téměř stosedmdesát centimetrů s vahou, která být moje, tak řeknu že je obdobná jako u jatečního vepříka. Dojem je prakticky nesdělitelný. Nelze oddělit monumentalitu a věk těchto stromů. Když si uvědomím, že tenhle strom pamatuje časy, kdy Palestinou kráčel muž, který posmrtně změnil velkou část světa, je z toho zážitek, o kterém mohu mluvit dlouho a nikdy nebudete vědět, co jsem cítil. Na noc jsme zarazili v Ovčím světě. Majitel je Ian, správný cvok. Tedy z evropského pohledu. Vidíme se prvně a chová se, jako bychom se na dlouho rozešli včera. Dokonce se nám snaží vyprávět cosi o svých hemeroidech, což je při jistých komunikačnch problémech téma vskutku na místě. U brána je budova, která má dokonce patro. Nahoře bydlí Ian s Gladys, v přízemí je cosi jako ubytovací kancelář, společenská místnost s televizí, sprchy. Výzdobu tvoří historické artefakty, které by dělaly radost každému vetešníkovi. (Jedno krásné zaprášené ušmourané bývalo v uličce za Týnským chrámem Objevilo se v několika filmech a paní Hegerová před ním stála s jedním ze Štaidlů na obalu vinilové LP desky) 
né, pokryté vrstvou letité špíny. 
ládám to, neboť nad dveřmi office je nápis že hostitelem jsou Ian a (tuším) Gladys. Ke kempu patří ovčí farma, nebo naopak. Nevím co je primární. Hned za kempem jsou ohrady, kde jsou jednak nějaké ovce, ale i lamy. Když vyjíždíme, registruji vchod do onoho soukromého zvěřince s malým bistrem, Alena ještě registruje, že ve 2 hod bude ovčí show. Dargavil je běžné zélandské městečko. No dobře, město. Tak jako Puhoi je česká vesnice, Dargavil se stalo domovem početné skupiny chorvatských osídlenců, kteří zde mají společenský dům. Pokud jsme dobře porozuměli informacím, bylo jakýmsi centrem gumdigerů, z nichž mnozí byli právě přistěhovalci z Chorvatska. Je zde mimo jiné pomník na kterém je socha Yakase,jednoho z nejslavnějších gumdiggerů. Loučíme se s Northlandem a míříme na jih. Míjíme Puhoi s potomky českých pionýrů (jak kouzelné je, že tady na pionýry vzpomínají a není to nic kontroverzního, neb význam tu zůstal tolik co průkopník, nezkreslen politikou. Ostatně ono slovo soudruh si komanči také přisvojili ač původně je to druh a předpona sou vyjadřuje cosi společného, viz sou-běh, sou.držnost, sou putník a podobně), míjíme Honeycentrum, kterého jsme si všimli cestou na sever a další nám již známá místa. Sjíždíme z dálnice placené na dálnici neplacenou. Mají tu asi dvacet kilometů dálnice, která má skutečně parametry evropských silnic toho jména, pak pár odpovídajích našim rychlostním komunikacím. S Alenou jsme se shodli v tom, že co tu má dva proudy a čáru kolem krajnice je highway, když to má i slušný povrch, je to expresway . Co má dva pruhy, ale ne vždy čáru kolem krajnice je normální silnice, které jsou v nejrůznějším stupni rozbitosti a v různé míře oprav. No a pak přijdou gravel road, kterých je méně, než jak nás kluci strašili, ale je na nich možné vše.Opravy, rekonstrukce přebudovávání na některou z vyšších tříd.. Díry od malých po nebezpečné. Velmi svérázné je značení. Myslím, že jsem se zmiňoval, že silniční mapy nepovažují za podstatné se zmínit o železničních tratích. Je to škoda, železniční přejezd je v neznámé krajině celkem slušný prostředek, jak se lokalizovat. Kapitola sama pro sebe jsou silniční ukazatele. U nás se na nižších třídách silnic na ukazatelích střídají města a vesnice, které máte ve svém směru a mnohdy se ani neopakují, takže na příští směrovce nenajdete stejná místa jako na té předchozí. Což je dobrý kvíz. Ale alespoň jsou značky a směrovky na poměrně konstatních místech a v konstatních vzdálenostech. To se hodí zejména u návěští. Tady ani omylem. Jednou je směrová tabule na pravé straně, jindy na levé. Jednou před křižovatkou, jindy těsně za ní. To se pak dodávka pěkně naklání, když současně brzdím, zatáčím a snažím se udržet na své nepřirozené straně silnice. Kilometráž na směrovkách je považována za údaj, který netřeba opakovat příliš často. Takže Alena za jízdy přepočítává, odhaduje kde se asi pohybujeme, často zjistí, že jsme o dvacet, třicet kilometrů jinde, většinou ale ve směru, kam máme namířeno. Při ověřování, zda jedeme správným směrem, jsem již několikrát za jízdy vytáhl kompas. Každá cesta, snad i jdoucí k jediné farmě, má své jméno. Ale: jednou je to road, pak street, lana, parade, crescent. Šipky s jejich jmény jsou umístěny viditelně, ale občas spojeny se šipkami, kde najdete chiropraktika, pub, kemp, floristu či něčí jméno. Jak jsem ale pravil, bloudili jsme navzdory mým nářkům jen sporadicky, takže se možná jen v zélandském značení neorientujeme. Výhodou jsou naopak takzvané passig lane. NA některých úsecích se jedem směr rozšíří o pruh, aby rychlejší mohli předjíždět. U nás to v některých stoupáních je také, ale tady je to i na rovných úsecích a hlavně je to avizované tak tři, čtyři kilometry předem, takže dojede-li někdo pomalíka, jako jsem tady já, ví že za moment může předjet. Kromě toho jsou tu Slow vehicle bay, takové výdutě na silnici, kam se můžete zdrcnout, když už je za vámi velká fronta a není příležitost, aby vás rychlejší předjeli.Další zvláštností je one lane bridge. To si to mastíte někde silnicí, najednou na asfaltu slovo one, sotva ho zpracujete, další nápis a to lane, a pak bridge. Tak tady bacha. Normálně široká silnice přechází řeku po jednoproudém mostě. Naštěstí ten, kdo má dát přednost, má většinou čáru, na které má zastavit. Vůbec
nápisy na silnici jsou tu častější než i nás. Např Give way, School a pod. Nápis, který miluju, je v Okoia valley údolí sousedícím s Kaukatea valley. Před přejezdem je tam Rail Way Xsing. Ze silnice se rozloučíme s Waiwerou, kde jsme se prvně setkali s Pacifikem, a již se blíží Auckland. Mám pochopitelně v živé paměti hororové bloudění centrem metropole, proto jsem rozhodnut držet se pořád v pravých dvou pruzích, protože bych byl nerad, kdyby se mi levý pruh nečekaně změnil v sjezd z dálnice. Provoz, jak se metropole blíží, opět houstne do téměř nepříjemné hustoty. A zrychluje se. Je až neuvěřitelné, že se o zélandské policii říká, jak rychlost sleduje a přísně trestá. Do dneška jsem předjel celkem dva jedoucí vozy, jinak jsme předjížděni my. Jak se obecně zvyšuje rychlost jízdy kolem nás, odvazuji se. Ždímám z Tibetu ne sto, ale celých sto deset. Víc raději ani tady neriskuji. I tak předjíždím třetí auto, v zápětí několik dalších. Přejíždíme po mostě záliv a otevírá se pohled na moderní centrum Aucklandu. Bussines centra, Kongresová centra, Hotely, Sky tower. Proč mají lidi touhu hnát své stavby do výše. Co se nepoučíme z pověstí o věži v městě Babylonu? A Dvojčat, která stála tolik lidských životů? V místech kde Alena před několika dny hlásila, že jsme z nejhoršího venku si na to oba prakticky současně vzpomeneme a pronášíme poznámky na to téma. Za Auckladem uhýbáme východně směr Coromandel Penins
ula, neboli poloostrov Coromandel. Poměrně záhy za od bočkou z highway začíná šňůra. Je dlouhá neskutečně, jistě mezi třemi a pěti kilometry. Popojet, stop. Pomalý rozjezd, než se auta posunou, ta přední opět stojí. Pochopitelně, práce na silnici. První město Coromandlu je Thames. Tedy první, které jsme navštívili. 
n kilometr a v Dorlingovi stojí, že je to nejdelší obchodní třída na Zélandu. Ale pozor, stále se bavíme o zélandském městě. Takže i zde na nás dýchá ta směs pionýrských městeček a viktoriánské koloniální architektury. Hlavní ulice je široká, ale i ona má domy maximálně patrové, například Junction hotel. Do očí nás praštil dům označený jako Pumphouse. Dnes je v něm technické muzeum, ale skutečně byl postaven jako důlní zařízení, které z dolů odčerpávalo vodu. Uvědomme si, že Thames je je břehu moře. Nad čárou přílivu je pruh dva, dva a půl kilometru více méně rovné souše a pak se zvedají hory, do jejichž úbočí se zakousli těžaři. Obecně vlhký Zéland je vlhký i uvnitř, takže z dolů zde v Thames, v Coromandlu městě, Waihi, v Karangahake gorge (soutěsce) bylo třeba vodu intenzivně odvádět a u každého stál nějaký ten pumphouse. U dolu na Martha Hill ve Waihi to dokonce byl jeden z nejvyšších zélandských domů, které jsme viděli. Pomineme-li Sky towetr a další šílenosti v Aucklandu, samozřejmě.Já nevím, že se lidé nepoučili z maléru, ke kterému došlo onehdy ve městě Babylon, jehož důsledkem je, že se musíme učit cizí jazyky. Do technického muzea jsme pochopitelně nešli, jen jsme si z venčí prohlédli otevřenými vraty hasičskou stříkačku z roku 1846. V Thames, jako na mnoha dalších místech je památník. Připomínka veteránů. Tu jsme chvíli pracně hledali, protože od něho měla být slušná vyhlídka. Památník stojí nad městem u Waiotahi Creek road. Je to mnohametrový sloup z hrubě opracovaných kamenů. Kolem areál, ze kterého je skutečně vidět na mořský záliv Hauraki Gulf, jehož vody nyní při odlivu dost dalece ustupují. Chystali jsme se, že využijeme kombinace klidu a výhledu, abyhom zde něco menšího pojedli. Najednou vedle Tibetu zastavilo osobní auto, z něho vyběhly čtyři slečny pubertálního věku a bylo po idilce. Každá cigárko, lahev piva, kvanta husího štěbetání a slepičího kdákotu. Radeji jsme vyklidili pole a sjeli dolů do města. Ještě chvíli jsme courali po ulicích, našli Thames School of Mines and Mineralogical muzeum hornické učiliště, spojené s geologickým muzeem. Zde se dávní horníci učili svou profesi. Kousek od školy je dětská železnice. Neviděli jsme ji v provozu, jen jsme si prohlédli nádražíčko Grahamstown, kolejky i závory to má. Kousek od nádražíčka je budova, která mne zaujala. Jmenuje se Workingmens club. Dělnický klub. U nás se po listopadu slovo dělnický trochu odsunulo mezi ta méně užívaná, coby následek jeho profanace v době minulé. Slovo za nic nemůže a mně je tedy milejší dělník než tunelář. Ale to jen tak na okraj. Na výjezdu z Thames je bývalý důl Crown mine, proměněný v expozici zlatého dolování na Coromandelu. Tabule umístěná Lions clubem říká, že důl vyprodukoval za 7 milionů dolarů prutů zlata s stříbra (podle kursu z roku 2009). Do Coromandel Town vede z Thames kroucenka na úzkém pruhu pobřeží, mezi mořem a horami. Samo město Coromandel vděčí za své jméno návštěvě HMS Coromandel v roce 1820. Ta zde naložila damaroňové dřevo pro potřeby Britského královského námořnictva. Původně hornické město dnes, je dnes vyhledáváno umělci a řemeslníky, stejně jako turisty, kteří odtud vyrážejí na tůry, za rybařením, jachtingem. 
Pochopitelně se couráme městem, tedy po jeho hlavních třídách, kocháme se architekturou, já pochopitelně okukuji plachetnice. V Coromandelu jsem nenašel klasickou marínu. Jsou tu můstky a chodníčky, které vás dovedou ke kanálům v hustém mangrovovém porostu, kde je vyklučeno místo na jednu dvě lodě. Protože je odliv, mnohé lodě jsou více méně na suchu. Zatahuje se, blíží se těžce černé mraky. Takže si rychle kupujeme nějaké see foods a zákusky a na poslední chvíli se vracíme do auta. Pak nastal konec světa. Někde nahoře trhli splachovadlem a propukla potopa světa a bouřka jak hrom. Naštěstí je déšť nedlouhý, takže se můžeme projít zbytkem ještě setmělého Comandelu. Obdobně jako v Thames je tu Coromandel School of Mines and Minerological Muzeum. Zalíbila se mi policejní stanice se sochou veterána, která je v původní soudní budově. Vyrazil jsem přes silnici, abych si ji vyfotil. Alena myslela, že jsem přehlédl přijíždějící auto, zakřičela na mne. Tím mne vyvedla z míry a já se začal motat po silnici jak vrtohlavá ovce. Takž mne málem skutečně auto, kterému bych se normálně vyhnul, přejelo. Pánové, znáte manželky. Notně mne za to sprdla. Mířili jsme na Waihi. Stoupali jsme do kopců, vyplňujících vnitřek poloostrova Coromandel. Z lesů, tvořených palmami nikau kapradinami a dalšími pro nás notně exotickými stromy, se pářil. Vystoupali jsme na nejvyšší kopec,odpočívadlo a scenic lookout, neboli vyhlídka. Protože se mraky již částečně přesunuly a obzor se prosvětluje, otevírá se poměrně dramatický výhled na moře. Otvorem v černých mracích prosvěcuje slunce a jak bodový reflektor vytváří na temné hladině světlou skvrnu. Whitianga leží v hloubi Mercury bay. Zátoku pjmenoval James Cook, který se vydal do Tichomoří z pověření Admirality pozorovat pozorovat vzácný astronmický úkaz, kdy se měla dostat Venuše dostat na spojnici mezi Zemí a Sluncem. Při Zélandském pobřeží prováděl i pozorování planety Mercur. Whitianga je oblíbeným místem sportvních rybářů a jachtařů a místní Mercury Bay Boating club je v jachtřském světě docela známý. Chtěli jsme si prohlídnout marínu a pokoukat na plachetnice. Přístav je ale oplocený a branka je na zámek. Tak alespoň z dálky okukujeme lodě a tiše sliníme pavlovovi psi, když slyšeli zvonění. Protože jsme na místě byli již v podvečer, nevyužili jsme možnosti přejet trajektem na Ferry Landing, místo původní Whitiangy. Nedaleko Ferry Landing jsou zbytky pa, nebo-li pevnost, opevněná vesnice ) kmene Ngati Hei. Osídlení Whitiangy se poněkud posunulo a v dnešní době Ferry Landing je sídlem řemeslné výroby a východoště vyhlídkových tras. Na travnatém břehu pozoruji dvě asijské dívky,
které rybaří. Chci si je vyfotit , což neunikne jejich pozornosti. Nenamítají, naopak na mne volají. Po chvilce začínám chápat, že se jedné z nich podařilo zaseknout háček do nějakého dřeva či čeho na dně. Potřebují nůž, aby mohly odříznou vlasec. Patřím k těm, kteří nůž jako nástroj mají neustále u sebe. Když osvobodily prut, chtějí si povídat. Jo, jste z České republiky? Jak to děláte rukama a vytrčí jednu ruku proti mně, pak ji stáhnou a švihnou dolů. Koukám naprosto nechápavě, teprve když upřesňují, že to má souvislost s pub (hospoda) a beer ( pivo) mi dochází. Proboha, kde Číňanky na Zélandu přišly k českému hospodskému přiťuknutí, zakončeným naším Na zdraví. Jak prosté, zjišťuji po chvíli. V jedné ze zdejších hospod vařil Čech, se kterým kamarádily. Vedle nezbytného památníku veteránů staré dělo. Je to pozůstatek HMS Buffalo, lodi dopravující do Austrálie trestance. Ze Zélandu měla přivézt na zpáteční cestě dřevo damaroně, bouře ji ale vrhla na pláž, která dnes nese její jméno. Při návštěvě Whitiangy, nelze vynechat Hahei. Jednu z hlavních atrakcí si musíme nechat utéci. Je jí Cathedral Cove, caverna v bílém mysu skutečně velikosti katedrály. Je ale přístupná jen za odlivu a nám právě vrcholí příliv. Takže alespoň Hot water beach. Zéland, jak již víme, je plný geotermálních lokalit. I pod Hot water beach jsou horké prameny. Za odlivu si můžete půjčit lopatku a ve písku si vyrýt vlastní rýhu, do které zespodu prosákne horká voda a vytvořit si tak vlastní termální bazén. Když jsme nemohli jít na Cathedral Cove, šli jsme se podívat alespoň na začátek stezky, odkud je vyhlídka na moře. Prvně jsem viděl tuie v koruně stromu. Ale asi deset metrů pod sebou. Jenže než jsem si připravil foťák, tui odlétl. O dolu na Martha hill jsem se zmínil o pár stránek dříve. Nyní u něj stojíme u plotu, který ohraničuje jeho areál. Martha mine byl uzavřen v roce 2007, kdy vypršela těžební licence. I pro člověka, který jako dítě jezdil kolem severočeských hnědouhelných povrchových dolů je to jáma impozantní. Hluboká, do šíře neuvěřitelná, dolů se zužující jednotlivými patry. Kdesi dole stojí autobus, který odsud vypadá menší, než angličáky, které jsem miloval v dětství. Obcházíme plot, obdivujeme rozměry dolu, na druhé straně máme výhled na Waihi a okolí. Vedle stezky je socha maorského bojovníka s vysvětlující tabulkou, že původní maorské jméno této oblasti bylo waihihi, což znamená tryskající voda. V běhu času se jedno hi někde ztratilo. Kolem Martha Mine Pumphouse, což je jedna z nejvyšších budov, ač z ní zbývají jen obvodové zdi a střecha, scházíme do Waihi. Je to město rozložené na svazích Martha hill. Co se mi tu líbí, je několik soch a sousoší. Pionýr (zlatkop) dvě dvojice dětí, jedna jakoby pionýrské děti, cachtající se ve vodě, vytékající z dolů ,moderní předpuerťáci, poskakující v teniskách po ulici a hlavně žena, koupající ve vaničce dítě. A u toho tabulka, že je to hold ženám pionýrů, které jim usnadnili jejich osidlovací úsilí tím, že jim vytvořily domov. Poslyšte, tohle je pro mne větší hold ženám, než různé feministické happeningy. 
Podobná železnička je i v Coromandel Town. Tam ji zbudoval hrnčíř Barry Brickell, aby si dovážel dřevo a hlínu. Jako správný kiwi nemyslel jen na sebe, ale dalším efektem železnice je podpora obnovy damaroňových lesů. Hodinová projížďka po Driving Creek Railway and Potteries trvá hodinu, prochází damaroňovými lesy, projíždí tunely a po mostech horskou krajinou v okolí Coromandelu. Tady ve Waihi je úzkokolejná Goldfields Railway. Za patnáct dolarů za zpáteční lístek čekáme na nádražíčku, až nám přistaví vlak, Historická lokomotiva, vagon z předminulého století, výpravčí zvoní na ruční zvon. Nastupujeme na plošiňáček se sedadly, naštěstí déšť již ustal, a vyrážíme. Průvodčí nám a vícečlenné rodině vypráví o historii dolovní ve Waihi a Karangahake Moutains. Pochoptelně to je něco pro nás. Rozumíme nemnoho. Tak pozoruji okolní krajinu či otce rodiny, což je správný týpek v basebolové čepici, s řídkou bradkou. Vláček si supí krajinou, pastvinami i kopci, přejíždí několik docela zchátralých, tudíž malebných mostů, míjíme telegrafní sloupy ještě s izolátory, ale již bez drátů. Konečně vedle trati cedule, že se blížíme do stanice Waikino, navštivte Station Cafe, dejte si nějaký koláč, nechte tu dolary. Jako na každé podobné turistické atrakci. Přeci jen se nám nechce moc utrácet, tak jen dva malé, ale dobré masové pie (koláče), abychom neurazili. Nic závratného jsme neviděli, ale byla to taková příjemná, uvolněná cesta s pěknými výhledy. Po návratu do Waihi jsme vyrazili směrem na Karangahake. Asi přijde změna počasí, Alenu zlobí hlava. Její migréna slouží chvílemi jako barometr. Do soutěsky Karangahake gorge vyrážím sám. Tedy nejsem nerad, máme každý jinou rychlost chůze a někdy se těžko shodneme na kompromisu. Zatímco já dojdu na Crown mine, Alena se natáhne v autě a zkusí se z bolehlavu vyspat. Mám neodbytný pocit, že dohodnutou dobu návratu budu mít problém dodržet. Od trosek Crown batery, provozu, kde se kyanidem z křemenné drtě louhovalo zlato, kráčím neširokou cestou. Tady byly kdysi koleje, po kterých koňka dopravovala vytěženou rudu k dalšímu zpracování. Protože jsem nepředpokládal, že cestou zatmím, nevzal jsem si čelovku. Nyní toho lituji. Cestou jsou otevřené štoly. Žádná mříž, jestli se na to cítíš, vstup. Je na tobě, jestli riskneš, že tě to tu zavalí. Odtud se pomoci nedovoláš. Inu,nořím se do několika štol, co mi denní světlo dovolí a zpět:Moc do hloubky mne nepustí nejen nedostatek světla, ale i má klaustrofobie. Tedy já doufám, že jsem z toho již několik let venku, ale stejně neriskuji, Ten pocit je velmi nepříjemný. Boky údolí se zdvihají do výšky. Tak takhle jsem si představoval zlatonosné kaňony kolem Dawsonu či Čtyřicáté míle. Údolím teče bystrý potok, tady je již kus pode mnou, úzký pruh modrého nebe nad hlavou, těžké romantično. U vchodu do Crown mine je most na druhou stanu údolí. Stoupám k dalšímu dolu,Talisman mine. Jenže mne to táhne do kopce, výhled na potok je krásný a zajímá mne, jak to vypadá za zatáčkou. Pak je tam ještě jedna a další a další, stoupám, cítím se volný a svobodný jak dávný pionýr. Jenže vědomí, že dole mám ženu, ke které se musím vrátit, mne neopouští. Takže aniž bych došel na vrch údolka, obracím se dolů. Třeba jednou… (Ale jo, vím, že to jednou už nepřijde, neberte mi však tu iluzi) (P.S. A víte že přišlo asi o šest let později?)Cesta po pravém břehu prochází zpočátku štolami Talisman mine, protože již v době fungování dolu byla do stěny proražena okna, nazývá se tato část stezky Windows track.
Na téhle straně zůstaly koleje stromy, stezka je lemována informačními tabulemi, člověk může sestoupit do zbytků drtičky a dalších provozních budov, všude je krátce vysvětleno, co se v tom kterém provozu dělo. Zbývají tu betonové základy, občas nějaký kus potrubí či rezavé železné konstrukce. Palmy a kapradiny ve mně budé dojem Chladných pelechů. Ale ne, netvrďte, že vám to nic neříká. Přeci Mauglí, Kihy džunglí, bandar log, had Kaa a Balů s Bagheerou. Vrátil jsem se do údolí. Jěště kousek proti proudu říčky, tam je tunel. Ale u tunelu se již musím otočit, protože již takhle mám zpoždění. Cesta do pekel je prý dlážděna dobrými úmysly. Postavil jsem se na most, který u ústí tunelu překračoval říčku. Černý otvor, řádka světýlek a v dálce tečka denního světla.Tunel je naprostá přímka, to se nedá vynechat. Takže riskuji, že bude žena klnout a nořím se do tmy. Tedy pološera, protože stropní světla dávají něco nažloutlé záře. V temných partiích, vprostřed mezi jednotlivými žárovkami blikavkami, na temném stopě jiskřičky či hvězdy. Ach ano, jasně že vím, že to nejsou jiskry ani hvězdy, ale glowworm. Vybavuje se mi magické kouzlo Clowworm cave. Tunel je proražen hřebenem, který sbíhá k říčce. Jeho špici musím obejít, abych se dostal na parkoviště, kde mám synovo auto a v něm ženu. Poslední kochání se krásou zlaté soutěsky Karangahake a opouštíme poloostrov Coromandel, abychom se vydali do oblasti Bay of Plenty. Přenocovat chceme v Tauranze. Angela na ni pěla chválu, jak je to krásné město. No já nevím. Já bych to tak pozitivně neviděl. Mrtvá díra, roztahaná na mnoho kilometrů. Dorling o Tauranze říká, že že to město rozložné podél zátoky Tauranga Harbour. Protože je tu mírné, vlídné klima,oblíbili si ji zélandští senioři. Též je lákadlem pro lidi , kteří nejraději žijí venku. Okolí nabízí ideální podmínky pro jízdu na člunech, surfování, potápění, ale i síť stezek na ve vnitrozemí. Tauranga byla posádkovým městem za válek v šedesátých letech 19. století. Opevnění a dělodtřeleckou techniku lze dodnes v Monmouth Redoubt z roku 1864 . Alena našla nějaký kamp v papírech, kterých je plno každé informační středisko. To však byl údaj zavádějící. Ona Tauranga je roztahaná i na zélandské poměry. O Liberci drzí návštěvníci tvrdí, že je to jedna zakroucená jednosměrka. Tauranga je krajka uštrikovaná z Frazer avenue. Jedete dvě hodiny rovně, jste stále na Frazer avenue. Zahnete doprava jedete po Frazer ave. Zahnete vlevo, jedete pro Frazer ave. Pochopitelně jsou tu i ulice jiného jména, ale všechno jsou to jen přezdívky a krycí jména Frazer ave. A navíc, ať jsme jeli kterýmkoli směrem, vrátili jsme se nejdéle po půl hodině k jedinému kempu, který jsme našli.Zavřenému. Bydlení jsme tentokrát našli až někdy k půlnoci. Budíme se vrčením. Kolem vanu, tedy ne těsně, ale v nejbližším okolí, běhá správce s elektrickými nůžkami na živé ploty. Znám lepší zvuky budíku. Rychle jsme se najedli a opustili kemp i Taurangu. Zdejší kraj je krajem, kde se nejvíc pěstuje kiwi fruit. Slovo fruit, tedy ovoce přidávají proto, že chtějí zdůraznit, že nehovoří o ptáku. Kiwi fruit není původní Zélandská plodina. Přišla z Číny. Akinidie čínská byla původně nazývána čínský angrešt. První keř byl v Te Puke vyšlechtěn v roce 1918. První sad založil až v p
olovině třicátých let Jim McLoughlin. Byl to pokus najít obživu v době krize. Jenže ovoce se prosadilo nejprve na místních trzích, pak pomalu v zahraničí. Na konci šedesátých let nastal světový rozmach obliby tohoto ovoce a v sedmdesátých letech se mnoho pěstitelů prakticky přes noc vyšvihlo mezi milionáře. Dnes se tu pěstuje kromě obvyklého kultivaru se zelenou dužinou i nový druh s dužinou zlatavou a charakteristicku tropickou chutí. Ten jsme neviděli a sám si nedovedu přesně představit, co to vlastně je ta tropická chuť. Míříme na Rotoruu. To bude naše poslední velká zastávka , pak přejezd k Hastings, abychom se setkali s Davidem. Cestou míjíme další z vesnic, kde je travnatá plocha s vysokými sloupy. Tedy rugbyové hřiště. Rugby je zélandský národní sport, který si oblíbili Maoři. Snad že je to tak trochu kontaktní sport, takže vyhovuje válečnické maorské d uši. Ostatně národní zélandský tým All Blacks tradičně tančí a zpívá haka, válečnou maorskou píseň. Mrzáci odhazují berle a muž stižený dnou se uzdravuje stálo na reklamních letácích, lákajících marody do lázní v Rotorui . Proč ne, též bych se uzdravil, kdybych se měl máčet ve vodě z Rotorui. Jako jsem při popisu prostředí ve Waiotapu, podobně je cítit Tauranga. S tím rozdílem, že zde jsou termální vývěry přímo ve městě. Naše cesta nejrve vede nějakých dvacet kilometrů od Rotorui do oblasti Lake Tarawera. První zastávkou jsou Zelené jezero(Rotokakahi) a Modré jezero (Tikitapu). Zelené jezero je pro turisty nepřístupné, protože je to maorské posvátné místo. Zato Modré jezero je stáole oblíbenějším místem letních aktivit. Parkoviště ja na hřbetě mezi oběma jezery. Obcházíme parkoviště, obdivujeme krásnou barvu vody, v níž se odráží modrá oblaka. Na několika místech jsou zbytky palem, které jsou pokryty řezbami s maorskými motivy Jezera jsou krásná, to bezesporu, ale hlavním lákadlem téhle oblasti, alespoň pro nás, je Te Wairoa, znám také z prospektů jako
burried village (pohřbená vesnice). To jsou takové zélandské Pompee. Nedaleko Te Wairoa se nacházely dvě turisticky atraktivní lokality, Bílé a Růžové terasy. To byly sintrové terasovité útvary s jezírky. V Te Wairoa byl hotel, místní maoři provázeli cizince, byla zde škola, kde učili Charles Haszard a jeho dcera Clara.Tak šel život až do 10.června roku 1886. Tehdy došlo k erupci sopky Tarawera. Erupce začly v 1.30 v noci a kolem 5,30 inferno skončilo. Za čtyři hodiny sopka v pěti po sobě jdoucích erupcích vychrlila bahna, popela a kamení na 500 milionů nákladních aut.( Nekamenujte mne, údaj jsem si nevymyslel, mám ho z muzea a dokonce jsem si ho nafotil, mohu doložit). Vzniklo nádherné jezero Tarawera, krásné geotermální údolí Waimangu, ale zmizely Růžové i Bílé terasy i vesnice Te Wairoa. Materiál , který sopka vychrlila, pokryl plochu 1500 km. Jméno Haszard family vstoupilo do dějin jako symbol katastrofy, protože přežila matka Amelie a dcera Clara, dalších šest členů rodiny zahynulo. Některé z dětí zemřely Amelii v náručí nebo kolem její židle na zadušení. Amelie po vysvobození popisovala, jak se jí synek ptal“ My nemůžeme žít, že“ a ona mu odpovídala, že zemřou spolu a přijde si pro ně Ježíš. V řadě měst najdete ulice pojmenované po některém členu téhle nešťastné rodiny. Te Wairoa nebyla jediná vesnice pohřbená sopkou, současně byly pohřbeny dvě další. Mezi přeživšími byl i Tuhoto Ariki, 104 roky starý Maor. Byl čtyři dny pohřben ve svém domě, než byl objeven. Ariki předpověděl erupci, proto byl některými obviňovám, že ji přivolal. Nebyla to jediná předpověď. Skupina turistů viděla 31.5. 1886 na jezeře Rotohomana božskou kanoi, jak brázdí jezerní vody. V třicátých a čtyřicátých letech minulého století byla Te Wairoa postupně odkryta a změněna v památník a turistickou atrakci. Trasa v informačním středisku začíná muzejní expozicí, jejíž součástí je imitace hotelového pokoje, ve kterém zahynul britský mladík Edwin Bainbridge. Ten si během erupcí psal deníkové zápisky, které byly objeveny a běží tu načteny na magnetofonovou smyčku. A pak procházíte kolem základů hotelu Rotohomana, kovárny, domu Arikiho a dalších. Součástí areálu je Wairere falls (někdy označovaný Te Wairoa falls). Jeho vody padají do hloubky třiceti metrů, rozděleny do tří na sebe navazujících částí. V Rotorui je poměrně velké informační centrum. Tedy když ho najdete. My zaparkovali kousek dál od centra a chvíli se nám 
nedařilo ho najít. Navíc jsme se ztratili. Já na cestách navštěvuji prodejní galerie. Jednak se mi líbí, jednak v naší čajovně mám na starosti výstavní činnost. A tu jsem na jednu narazil. Nejsem kunsthistorik, obrazy a fotky dělím na tři kategorie. První se mi líbí, druhou bych snesl doma na zdi, třetí se mi nelíbí. Tady byly zajímavé obrazy, hezké obrazy a hrozné obrazy. Jako u nás byli donedávna oblíbeni jeleni v říji, tady v podobných galeriích najdete pastevce. Pastevec s koněm, pastevec se psem, pastevec se psem a koněm, pastevec zahleděný do dálky jak socialistický člověk vyhlížející světlé zítřky. Dokonce jsem narazil na portrét sedmi statečných ze známého westernu. Než jsem se vykochal, Alena pokračovala směrem, kde mělo být infocentrum. Jenže když jsem k němu došel, nebyla tam. Běhal jsem po ulici jak dítě bez domova, než jsem zaregistroval, že nedaleko je druhé infocentrum v muzeu. Tam jsem konečně našel spokojenou Alenu s náručí prospektů. Je čas se podívat po nějakém bydlení. Jelikož se snažíme spát v kempech řetězce Holiday park, které se nám jeví jako nejlevnější, jsme klidní. Mělo by jich tu být jak nastláno. Takže běžíme k autu. Jen se chvilku zdržíme, když obejdeme jakousi budovu a otevře se pohled na dva nádherné hydroplány, kotvící na jezeře. Se spaním je to na Zélandu slabší. Jako skauti a trampové jsme zvyklí spát kdekoli. Spali jsme na Vysočině v lese kousek od dálnice, v zříceninách, pod převisy, na nádražích, v suchu i vlhku, ve sněhu, v chatách, srubech, na palandách ve stanech, na holých prknech na půdách chalup i stodol. Protože nás kluci pře bivakem varovali, i když by bylo míst vhodných na přespán mnoho, netroufáme si. Možná si řeknete, cestujete dodávkou, říkáš, že míjíte pláže, odpočívadla, různé odbočky někam, proč nezůstat prostě v autu? Inu pro ty protivné cedule, které tu většinou na podobných místech potkáváte: No camping overnight. Nekempujte přes noc. Vidíme-li, že jsou tu pravidla volná a místní je, alespoň jak se nám zdá, dodržují, nechce se nám být Čechy, kteří dodržují mnohdy jediná dvě pravidla. Co není vysloveně zakázáno, je povoleno. Každý zákaz je buzerace a je třeba ho očůrat. Proto se uchylujeme do kempů. V každém informačním 
centu najdete náruč nejrůznějších materiálů o kempech v místě, v regionu, v sousedních oblastech, vzdálených oblastech. Ale neexistuje sumář, který by vám řekl, jste v Rotorui (Taupu, Waitomo) a ve vašem okolí je ten, ten a ten kemp. Musíte se probrat letáky a mezi atrakcemi hledat informaci o bydlení. Nám vyhovuje řetězec Holiday parků. Jsou skoro všude, mají minimální standard a cena od dvaceti čtyř do třiceti čtyř dolarů za dva lidi a auto nám připadá jako docela rozumná. Možná je v Rotorui Holiday parků jak nastláno. Jenže my je nemůžeme najít. Vyjeli jsme téměř za Rotoruu, již jsme měli obavy, že se vracíme k pobřeží, takže jsme se otočili a pokusili se hledat znovu, z opačného pohledu. Nakonec jsme se vrátili k odbočce na Te Wairoa a co myslíte? Byl tam Redwood Holiday park, který jsme nemohli najít. Zas jednou se mraky roztrhly, je krásně kýčovitý západ slunka, který fotím. V Pek´n save dobrodružná duše Alena koupila jakési exotické ovoce, které jsme chtěli ochutnat po večeři jako desert. Inu připomíná mi to cosi mezi mučenkou a rajčetem. Osobně za chutnější považuji i uzenky Kolíka Aťsepicnu, což naráží na zuřivý odpor mé drah choti, která, řekl bych víc z povinnosti, se tváří, že jí to docela jede. Ráno jsme řešili problém, zda zamíříme do Whakarewarewa nebo na Hell´s gate. Jako již i u nás tu lze dostat v Informačních střediscích sešitky se slavovými kupony na některé atrakce jako muzea, nejrůznější vstupy nebo jídla ve vybraných restauracích. Nakonec jsme se rozhodli, že začneme Whakarewarewou. Je to geotermální lokalita s vesnicí, ve které dosud žijí lidé. Takže vesnice je pochopitelně v moderním stylu, ne tradiční maorská architektura, tradiční je tu marae některé plastiky. Před areálem je něco co mi připomíná dobu nedávnou. Cosi, co vypadá jako bývalé desky cti, s fotografiemi úderníků. Tady jsou ale obrázky významných průvodkyň. I v Te Wairoa se hodně mluvily popisy života před výbuchem o průvodkyních. Nevím, zda průvodcování bylo výhradně ženská práce, nebo je to jen mylný dojem. Ve Whakerewarewě se nás ujímá poměrně hodně obézní průvodkyně. To je mi líbí, protože každý s vahou přesahující moji je mi sympatický. Snažíme se pochytit, co říká. Sama z téhle vsi pochází. Potvrzuje, co nám říkali naši kluci, že dnes není na Zélandu čistokrevný Maor. Každý má bílou příměs.Ona sama má kořeny maorsko irsko italské. Mnoho Maorů odešlo do Austrálie za lepšími životními podmínkami a dnes mají tendenci se vracet. Přesně jsem nerozuměl, proč. Trochu si myslím, že se “ zlepšily“ jejich podmínky. Ty uvozovky považuji za oprávněné, neboť stále vidím rozdíl mezi sociální dávkou a perspektivou. A co jsem ještě z její řeči pochopil, většina zdejších průvodců pochází z rodiny, respektive spíš klanu jednoho z náčelníků zdejšího kmene. Procházíme kolem obytných domů i domů s obchody s turistickou nabídkou. Původkyně nás vede k místnímu hřbitovu. Hroby jsou umístěny nad zemí. Bodeť, chtěli byste mít dědečka vařeného v páře? Vážně, slupka pevné půdy není příliš mocná, takže kopání hrobů nepřipadá do úvahy. Ale pozor, to vaření není nesmysl. U některých domů jsou na dvorku dřevěné ohrádky,většinou na sopouchu či fumarole, když zvednete víko, je v nich králičí pletivo a na ně se pokládá hanga,
jídlo původně balené do listí, dnes do hliníkové folie nebo do sítky, která mi nejspíše připomíná pruban. U některých domků nejsou bedničky na vaření, ale jezírka s horkou vodou, kam kuchařka prostě balíček s jídlem hodí přivázaný na provázek. Průvodkyně nás upozorňuje, že běžný život ve vsi je napojen na zemní energii. Země topí, vaří, ukazuje nám i bazény vytesané ve skále. Po odchodu turistů slouží jako veřejné lázně pro vesničany. Trasa s průvodkyní není dlouhá. Vracíme se do části vsi s obchody. Abychom měli čas utratit své dolárky, máme pauzu a za třičtvrtě hodiny začíná program místního souboru písní a tanců. Písně znějí dost polynézsky, což není divné, protože odtamtud předkové dnešních Maorů připluli. Součástí je haka. Píseň kterou údajně složil náčelník který z ostrova Kapiti ovládalv počátku19 stol jih Severního ostrova. Součástí haka je závěrečný výkřik Há či Hi doplněný hrozivým vykulením očí a vyplazením jazyka. Již dříve jsem si říkal, a představení mi to potvrdilo, že Maoři asi mají pro haka genetické předpoklady. Na konci představení vyučovali turisty tomuhle tanci a, bylo jasně vidět, že pakeha (běloši) co do délky jazyka a poulení očí na Maory nemají. A pochopitelně na konci focení turistů s účinkujícími. Jako skoro každé takové vystoupení se m i tohle líbí, ale současně mě naplňuje jistým smutkem. Asi jako když vidím v Liberci před palácem Dunaj peruánské indiány, jak hrají na Panovu flétnu navlečeni do kožených obleků indiánů ze severoamerických plání. Ukázka tance či zpěvů ano, ale to focení je už na mne moc. Jasně, jako účastník jejich show se na tom podílím, ale vždy mám pocit, že vystupující poněkud 
duchovně či kulturně prostituujeme. Je mi jasné, že lze protestovat, že je pro ně práce, zdroj obživy. Po programu je čas na volnou procházku po areálu. Zdejší Naturwalk je moc pěkná. Trochu menší než Waiotapu, jednotlivé vývěry fumaroly , jezírka vývěry a sopouchy jsou komornější, ale připadá mi, že jsou víc pohromadě, takže kolem vás to bublá, mlaská, šumí, ševelí, fouká, odfukuje. V areálu je i gejzír, který chrlí několikrát denně, takže za naši návštěvu ho vidíme několikrát, pokaždé z jiného úhlu. Horká voda tryská do výše patnácti metrů, ale vlastní proud je vidět jen v první chvíli, protože záhy je zahalen oblakem páry.Konec stezky lemují tabule se jmény zástupců jednotlivých zemí, kteří s maorskými dětmi sázeli tee tree. Na konci trasy je právě tak čas stavit se na hangi pie (jakýsi koláč vařený pomocí zemského tepla). Ouha, máme smůlu. Kantýna je vyžraná jak zub, mají jen maso připravované jako hangi. To je ovšem na náš vkus dost drahé, takže se tohoto požitku vzdáme. Popojdeme kousek dál, mezi domy je stánek, kde Maorka prodává kukuřičné klasy, vařené v horkém jezírku. Ty jsou za přijatelnou cenu, takže ochutnáme. Protože vařenou kukuřici známe, můžeme potvrdit, že tahle chutná jinak, než na co jsme zvyklí. Whakarewarewa mne příjemně překvapila. Vesnice se netají, že žije z turistů. Přitom je si nehraje na původní Maory, (kromě představení a některých artefaktů, jakými jsou sošky jakýchsi tabu, které zakazovaly vstup ně některá duchovní místa, pohřebiště a pod, které jsou s příslušným popisem v areálu,) domy jsou stejné, jako v kterékoli jiné zélandské vesnici.
da se tu koupal, ale místo samo mu připomínalo pekelnou bránu. Až tak bych s proslulým irským ironikem nesouhlasil. Tato lokalita na mne nepůsobí o nic infernálněji, než předešlé. Ani ten sirný pach již necítím. Je skutečností, že můj čich je notně devastován, ale po příjezdu do Rotorui zaprotestoval velmi. Atrakcí Hell´s gate jsou Kahaki falls největší horké vodopády na jižní polokouli, největší zélandské bulblající jezero a Sulphur Bath, o kterém Dorling říká, že údajně měl léčit hnisavé rány a pokousání. Podle vlastních zkušeností bych vynechal to údajně. Ještě jednu noc přespíme v Rotorui. Ač jsme se u Hell´s gate cítili ucapáni, vyšli jsme na procházku městem. Jak jsem již pravil, horké vývěry jsou tu jeho součástí. V městském parku si horké vodě můžete ocachtat nohy, můžete do horkých pramenů nahlížet, nechat se, jako jsme to dělali my, v studeném pršlavém dni ohřát u dýchajíchích sopouchů. Jednou z architektonických památek Rotorui je St Faith´s Anglican church, kostel postavený v tudorovském stylu. Dovnitř jsme se nedostali, protože již je zavřený, ale má v něm být bohatá maorská řezbářská výzdoba. I zvenčí je vidět vitrážové okno s Ježíšem kráčejícím po vodách. To až tak není vzácný motiv, jenže tady je oblečen do maorského náčelnického pláště z pírek.Zevnitř má vypadat, jakoby kráčel po vodách jezera. Vedle kostela je nezbytný hřbitov veteránů, zajímavější je Tamatekapua. Je to marae (shromažďovací dům) místního iwi ( kmene).Dům je pojmenován po kapitánovi kanoe kmene Arawa. Otevřenými dveřmi nakukujeme dovnitř, uvnitř probíhá jakési setkání, snad jazykový kurz. Mnoho dnešních
Maorů již hovoří pouze anglicky, takže se v rámci národnostní emancipace učí svůj jazyk. Na schodech marae sedí kluk snad dvanáctiletý a neregistruje, co se děje kolem. S notebookem na klenou paří nějakou hru. Také příznačné. (Netuším, že za pár dní udělám fotografii, kterou nazvu Fuck of Globalisation. Maor s typickým tetováním v obličeji ve vlněné čepici, ale hlavně v mikině s emblémem jednoho mobilního operátora, který funguje i u nás) Mezi kostelem a marae je cosi jako náměstíčko. Z jedné strany lemované městskými domy, na druhé straně přechází v nepříliš zatravněný svah s několika domky, které ve mně budí dojem sociální zástavby. Nejsou tu boudy z vlnitého plechu jako v klasickém slumu, ale okolí na zélandské poměry dost neupravené. Tu a tam poházené rezavé kovové předměty,
hotel a restauraci, ale dal vznik jezeru Frying Pan, které vypouští páru v celé ploše a je považováno za největší horký pramen na světě. Za infocentrem je první zastavení s panoramatem celého údolí. Pak klesáte pohodlnou cestou kolem jezírek a výlevů. Je zajímavé, že každá z geotermálních lokalit, které jsme zatím navštívili vypadá jinak. Ty rozdíly jsou těžko popsatelné, ale když si území projdete sami, nebudete litovat vstupného a říkat, že když jste viděli jednu, máte představu o všech. Přesněji máte jakousi představu, ale teprve projdete-li všechny, poznáte, jak hodně se liší. Z hlavní trasy odbočuje stezka ke kráteru Inferno. Jeho voda dosahuje teploty kolem 80 stupňů a v třicetidenním cyklu kolísá o osm metrů. Od kráteru se můžete vydat stezkou na Mt Haszard. Stezka údolím končí u jezera Rotohamana, v jehož vodách zmizely Bílé a Růžové terasy. Vzhledem k tomu, že nás čeká přejezd k Napieru, nejen že jsem si odpustil výstup na Mt Haszard, ale vracíme se k infocentru autobusem, který pravidelně pro návštěvníky přijíždí. edeme na jiho východ k Taupu. Dostáváme se do krajiny, která nám je již známá. A hlavně je taková, jakou si podle fotek v cestopisech představujeme. Míjíme Moon craters, ještě se hněváme, tak k nim nezabočujeme. Tedy ve skutečnosti nemluvím pravdu, chvátáme k Napieru a čeká nás ještě dlouhá míle, jak říkala ta babička Švejkovi při jeho anabasi. A je tu jezero Taupo, které musíme objet. Než najedeme na Desert road, odbočujeme vlevo. Dostáváme se hornaté krajiny, silnice zvolna stoupá. Ani se to nezdá ale nakonec nabereme docela slušnou výšku. Zdejší hry jsou prázdné.Tedy liduprázdné. Nikde cesty, vesnice nejsou, jen tu a tam osamělá farma. A ty spíš na začátku či na konci, na celé dlouhé silnici vedoucí horami dvě tři městečka, kterými řidič prosviští, aniž by zaregistroval přerušení horských panoramat .Kolem silnice lesní porosty, stráně porostlé žlutě kvetoucím hlodášem, stráně 
na holo vykácené. Velká část lesního porostu je vysázena v pravidelných řadách, jak spartakiádní cvičenci. Navíc zdejší zvyk zbavovat stromy spodních pater větví, protože kmen není strom, ale budoucí sloup a větve znamenají suky. Naše jehličnaté lesy jsou svou nepravidelností hezčí. I když ve školce jsou stromy rovněž sázeny do řádků, výsledek není tak striktní jako zde. Ač jsou kopce bez viditelných cest, dráty jsou i tady. To máte tak. Fotím. Nepovažuji se za umělce či fotografa, ale chodím po světě s aparátem. Značku neřeknu, neplatí mi.. A každý podobný blázen vám řekne, jak je těžké v civilizované krajině najít záběr, do kterého vám nevlezou dráty elektrického vedení. I zde, vprostřed liduprázdna a horské divočiny se po úbočích šplhají řady sloupů spojených linkami drátů. Silnice skutečně připomíná divočinu. Dlouhá, mírně zvlněná nahoru a dolů, ale prakticky přímka, pak pár zatáček a zase přímka. Něco jako Route 66 natažená lesnatými kopci. Pokuty jsem platil nejen v korunách, ale i třeba ve zlotých. Platit v dolarech, byť jen zélandských, se mi nechce, takže se neženu. Jenže kiwi se svých policistů asi nebojí. Tak kolem nás (ale i v protisměru) ob tu chvíli prosviští nejen osobní auto, ale i trucky. Dlouhé se zaplachtovanou korbou i s vyrovnanými kmeny, drženými řetězy zdánlivě titěrnými. 
Jako několikrát jsme i zde narazili na krásný výhled úplnou náhodou. Zastavili jsme na odpočívadle a hle, tabule upozorňující na vodopád, který je z něho vidět. Tedy Walpurgas Falls je nepřehlédnutelný i bez tabule. Dokonce se nám líbil možná víc než Dawson falls či Bridal falls. Jen tu byl jeden malý problém. Byl utopen v buši. Shlíželi jsme na něj do údolí Kolem něho byla neproniknutelná houšť , takže nebýt zde odpočívadlo, byl by asi lidským zrakům ztracen. Přejíždíme druhé horské pásmo a pomalu klesáme do oblasti Bay of plenty, kraje ovocnářského a vinařského. Silnice se přivinula k pobřeží. Od moře nás dělí jedna z nemnoha zélandských tratí a pláž. Jsme na dohled od Napieru. Do města, které je stranou od hlavní silnice nechceme zajíždět. Stavíme tedy na příhodném místě a Alena se pokouší dovolat Davidovi. Já se zatím brodím sopečným pískem pláže, fotím trať, která jak přímka běží na jednu i druhou stranu. Máme to do Hastings asi deset kilometrů a při průjezdu Clivem musíme najít fish and chips Flying Dutchman. To jsme trefili kupodivu napoprvé. Vzhledem k faktu, že je přímo u hlavním, to není až takový kumšt.Nevelký domek který nevypadá nijak honosně, v něm krámek. Holandské sušenky, holandské sýry,holandské ceny. Kromě toho běžný sortiment zdejších smíšenek a hlavně na čich dotírající fish and chips. Než schroustneme jakési místní eskymo, přistál vedle Tibetu Davidův van. Pochopitelně přišla rodinná objímačka a startujeme směrem na pláž. David, který při přejezdu show objevil pláž, kde se dá volně kempovat, nás vede. Pláž zjevně slouží spíše backkeperům a lidem roztoulaným, vyznávající alternativu. Což pro nás není problém. Parkujeme u jakéhosi křáčí, které nás chrání před všudepronikajícím větrem.Jsme nedaleko cap Kidnapers. Ten je pojmenován podle incidentu, který se zde přihodil Cookově výpravě, když se místní Maoři se pokusili unést několik lodníků. Ti byli zachráněni a mys dostal nové jméno. Na mys bychom se rádi podívali, protože tam je velká kolonie terejů. Jako již několikrát máme smůlu. Jednak je přístupný opět pouze za odlivu, jednak je právě sezona hnízdění. Kolem pláže jsou výstaržné tabule, že vstup je ještě zhruba 14 dní zakázán. Rád bych tereje viděl, ale tak dlouho čekat nemůžeme. David přivezl maso, Alena je opekla a tak schouleni do dek a bund rychle polykáme horká sousta, abychom staky snědli než vychladnou a současně se třeseme jak hodně malí pejsci. Po jídle si ještě chvíli povídáme, využíváme toho, že Clive je malý a pár kilometrů od nás, tudíž tu není světelný smog a pozorujeme hvězdy. Hlavně hledáme Jižní kříž. No nejsme si jisti, zda jsme ho skutečně našli. Ráno David odjel než jsme vstali. Nevadí, za chvíli se sejdeme na farmářské slavnosti. Od našeho příletu na Zéland mám pocit, že Zélanďané jsou družní lidé. Jsou na konci světa, neměli fašismus ani socialismus a jsou na svých farmách mezi ovcemi a hovězím, takže jsou rádi, když se sejdou
. Asi je to trochu zjednodušené, ale je to tak nějak. Farmářskou slavnost, alespoň jak se mi zdá, si užívají. Je tu výstava traktorů a různých historických, hlavně motorových, strojů, jsou tu ohrady se výstavními ovcemi a kravami, probíhají soutěže farmářských dovedností. Jednou z disciplin je závod dvojic. Závodní dvojice vybíhá během trojnohým, tedy spoutáni za nohy, uběhnou třicet čtyřicet metrů, rozvážou se, z klády odseknou kůl vrátí se na start, vykopou díru a zasadí kůl do země. Odpoledne budou jezdecké závody. I pro děti jsou tu atrakce a soutěže. Mohou si tu pohopsat na rodeových simulátorech, přeplácat si žaludky u stánků s cukrovinkami. A trhovci. Jako na celém světě při podobných příležitostech. Cítím se tu dobře, jednak mám podobné akce rád, jednak je tu každý druhý v širáku. Klobouky nosím dlouho. Ač už to není u nás taková atrakce, přeci jen to lidem dosud evokuje kovboje. Tady to je normální součást oblečení, takže se nikdo nediví. V klobouku je i jeden z dvojice policistů, kteří procházejí slavností. Mají příjemně modré uniformy, jeden brigadýrku, druhý klobouk. Taky nádherně modrý. Spojení klobouku a mé nejmilejší barvy je pro mne cosi neskutečného. David je součástí show. Jezdí se společností provozující po takovýchto slavnostech kolotoče, autodromy, domy hrůzy a další atrakce. Když se slavností propracujeme k autodromu, prohodíme pár slov, ale je nával, tak synek nemá na rodiče moc času.Takže se po chvíli loučíme. My se ještě chvíli couráme slavností. Tady jsem nafotil onoho Maoŕa s kérkou| (ta moke) a logem nejmenované společnosti. Jenže Alena se již zjevně nebaví, takže ač nerad musím tenhle mumraj opustit. Teď už nás čeká přejezd do Wanganui a závěr naší cesty. 
Probouzí mne opět po delší bečení ovcí a zpěv megpieů. Po třech týdnech se nebudím ve spacáku a studeném vanu, ale v široké, pohodlné, možná až příliš měkké posteli. Ta však stojí v ložnici teď ráno studené jako Tomův van. Rozkošnicky se protahuji pod pokrývkou, kterou jsem si zamiloval. Přeci jen jedna veliká deka má něco do sebe. A to nemyslím na manželský život. Alena ještě funí do polštáře, když vylézám. Kolem deváté by měl z woolshedu přijít Tomáš. Dnes mne čeká jeden z cílů cesty na Zéland. Mám se sejít s Jacqi Mc Gowanem z wanganuiského Camera clubu. Vzhledem k tomu, že si uvědomuji jazykovou bariéru, chci v tomhle případě mít po ruce schopného tlumočníka. První telefonát se nezdařil, ale hned napodruhé úspěch. Ozývá se jakýsi ženský hlas, který po zvuku zrál jak víno již nějaký čas. Přeloženo, tý bábě nebude o moc víc než mně. Hlásím se jako ten fotograf z Čech. Nezabírá, tak si žádám mistra McGowana. Ten chápe lépe, ale hned si na mne zve manželku a předává jí sluchátko zpět. Tehdy mi dochází omyl, jehož obětí jsem se stal Jacqui není od Jacques, ale od Jacqelin. Takže ten Mc Gowan je žena. Nu což, to nevadí. Konečně Jacqui pochopila, o koho jde a začínáme se domlouvat, jak se sejdeme. Potvrzuje se mi opět, že Zélanďani neumí anglicky. Vysvětluji jí, že jsem v Kaukatea valley a můžu u ní být tak za půl hodiny. Ona nechápe, jak to chci z Kalkaty za půl hodiny stihnout. Raději předávám telefon Tomášovi. Po chvilce se domluvili a my vyrážíme. Když jsme na křižovatce, kterou se vjíždí na highway z Palmerstonu North na New Plymouth, Tomáš znejistí a vracíme se, aby zjistil, že jsme jeli správně. O chvíli později odbočuje, na poslední chvíli si to rozmýšlí a vrací se na highway. Tentokrát se u nedaleké pumpy ptá na cestu. Opět odbočoval na správném místě a v zápětí již sledujeme v správné ulici domovní čísla. Pět, sedm, jedenáct. Z okna na nás mává interesantně prošedivělá štíhlá dáma. Chvíli haudůjůdujeme a pak nás zve dovnitř. Wanganuiský Camera club má pětapadesát členů, z toho kolem pětatřiceti aktivních. Scházejí se dvakrát měsíčně aby podebatovali nad fotkami. Každoročně pořádají výstavy, vydávají si sborníky svých prací Jacqui mi několik ročníků ukazuje. Listuji knihami, krajina, portrét, zátiší, glamour. Kam se hrabeme, náš Fošálek je parta čtyř, pěti lidí, z toho Lenka s Danem jsou zarytí krajináři, Wanaču spíš rovněž, Franta, který občas s námi někam jde též fotí krajinu a koketuje s infračervenou fotografií. Já mám rád zátiší, ať komponovaná nebo přírodní, industriální fotky, lidi, ale jak jsem řekl, za fotografa se nepovažuji. Tak to bude zajímavá spolupráce. Chci Jacqui ukázat pár svých obrázků, ale notes se zakusuje jak študák do buřta. Takže nic, alespoň se tedy domlouváme, že se kontaktujeme, až se vrátím domů a budeme si vyměňovat fotky mailem. Pak si vyměníme, jak je nice meet you a padáme. Na farmě zatím Alena vykydala Tomův van jak kolega Herakles Augiášův chlív. Věci rozdělila moje tvoje a nacpala halabala do batohů a několika tašek. Cestou stejně budeme muset přebalit. Kolem jedné přijela i Jenny z wollshedu. Rovněž využila nepřítomnosti svého fugl nového chotě a poklidila doma, zabalila, zbavila uvnitř auto největšího kvanta Mexových ťápot, bahna, slámy a trávy. Během běžného života na farmě tohle neřeší, protože nejdéle hodinu po luxování stejně není úsilí poznat. Zejména v deštivém čase posledních týdnů. Loučíme se s Angelou, opakujeme asi po stopadesáté, aby nechali farmu mláďatům na krku a přijeli za námi do Čech. 
S Gordonem jsme se rozloučili již dříve, vyrážel za nějakou prací do plenéru. Naposledy jedem po štěrkovce dolů údolím, kolem souseda, který se překvapivě snaží uhynulou krávu někam odtáhnout za čtyřkolkou, kolem jeskyně, do které jsme se nedostali. Přejíždíme most a jsme na okresce vedoucí přes Okoiu na Fordel. Prosím Jenny, aby mi zastavila u přejezdu, protože si chci vyfotit upozornění , namalované na vozovce před přejezdem. Zaujalo mne anglickou slovní hříčkou, neb je na silnici napsáno Rail Xing. Jenny stoupá na Fordel, objíždíme Wanga a definitivně míříme na jih. Jedeme za světla silnicí, po které nás Jenny vezla po příletu za tmy. Jen opačným směrem a s vidinou krátícího se pobytu. Tamhleto pohoří, které má zasněžené vrcholky jsme tehdy neviděli. Krajina za jasného slunného dne vypadá jinak než za deštivé noci. Míjíme či projíždíme pobřežní městečka a vesnice, již není čas se v každém zastavit a porozhlédnout se. Náhle Jenny odbočuje doleva a míří do hor. Po zhruba půl, třičtvrtěhodinové jízdě nás vysazuje na parkovišti jednoho z národních parků. Z kufru auta bere chleba, nějaké avokado, sýr, pro Alenu, sebe a Tomáše po lahvi piva. Nebojte, jsou to třetinky a nějaká ta desetinka promile je tu oficiálně povolena. Úzkou pěšinkou scházíme k řece. Chvíli chodíme po kamenitém břehu, než nalézáme vhodný vyvýšený balvan, kolem něhož jsou čtyři menší jako sedátka. Jenny prostřela na kámen ubrousek s Tomášem nakrájela sýr a avokádo, nějaké to rajče a nastal piknik. Pokud dovoluje naše jazykové omezení povídáme si, těšíme se ze sluncem zalitého údolí. I ten gorse, který pokrývá svahy kopce za řekou se nám nefarmářům svými žlutými květy docela líbí. Tomáš obhlíží dychtivě protější srázné stráně, ve kterých jsou skalky či větší balvany. Jako horolezec je nehorázně nadržený. Na rozdíl od Skaláku, Sušek či Vajoletek v okolí Liberce kolem Ohakune ani kolem Wanganui není lezecký terén. Popojíždíme asi o kilometr, kilometr a půl dolů. Jenny nás vede přes visutý most a po krátké procházce se dostáváme k turistické chatě, kterou využívají jak trekaři, tak rafťáci. Volně přístupná, palandy, základní kuchyňské vybavení, dřevo za chalupou.. V parcích a trekařských oblastech je takových přístřešků dost. Člověk si na správě parku v místě, odkud vyráží, koupí povolenku a pak je může využívat bez problémů. Dorling na podobné povolenky upozorňuje například na Whanganui river, ale i na dalších místech. Dnes budeme spát u Creiga. Bydlí v pronajatém domku v Paraparaimu, centru Kapiti coast. Jak název praví, jde o pobřeží, které zhruba šesti kilometrový pruh vody dělí od Kapiti Island. To je desetikilometrový ostrov, kterým po délce probíhá hřeben zdvihající se až do výše přesahující pětset metrů. Pochopitelně, ve srovnání s Taranaki, Ruapehu a dalšími horami Severního ostrova je to výška nevelká. Ovšem vezmeme-li v úvahu, že do zmíněných pětiset metrů se zdvihá od hladiny moře neširokém ostrově, vychází nám převýšení slušné. Kapiti Island byl již koncem devatenáctého století, přesně roku 1897, vyhlášen ptačí rezervací. Přístupný je pouze chartrovým člunem po zaplacení příslušného poplatku. Ještě dříve, ve dvacátých letech 19.stol, se ale stal sídlem jednoho z význačných maorských náčelníků Te Rauparaha z podkmene Ngati Tao. Ten se po letech bojů v Taranaki a Waikato stáhl na Kapiti Island odkud ovládal kmenové území na Jihozápadě Severního ostrova a severní části ostrova Jižního až do své smrti v roce 1841. Te Rauparaha je mimo jiné údajným autorem pověstného haka, válečné písně, kterou před zápasy dnes zpívají rugbisté All Blacks. Kapiti Island je kromě rezervace také území iwi, neboli kmenové. Pokud vím, lidé zde dnes bydlící , jsou posledními legálními trvalými obyvateli. Po jejich smrti, zde budou již jen rangeři a návštěvníci. U Creiga jsme vyložili batohy a vyrazili na pláž. Jako snad všechny pláže, které jsme na Zélandu viděli, je přístupná i pro auta. Naše nová snacha, milovice aut a vášnivá řidička se s námi vřítí na ještě mokrý, mořem udusaný písek a předvede nám, že škola smyku není jen záležitost zasněžených hor či zamrzlých jezer. Když se vyblbla, zajela přeci jen na sušší pruh písku a zastavila. Vystupujeme, procházíme se po pláži, táhnoucí se od obzoru k obzoru, Jenny nám vypráví o dětství, které v Paraparaimu prožila i o Kapiti Islandu, na kterém sama nikdy nebyla. Zpoza Kapiti Islandu stoupají mraky, do nichž zapadá slunce a vytváří neskutečnou atmosféru. Jižní část pobřeží je zalita ubývajícími slunečními paprsky, které pláži, obloze, mrakům i lidem dávají hnědozlatý nádech. Naopak severní je již zacloněna ostrovním hřebenem a zvolna se noří do tmy. Na zacloněné straně ostrova se rozsvěcují jednotlivá světla, zatím co 
moře a pláž mají modrošedé zbarvení. Barevnou atmosféru doplňují sušší a vlhčí pruhy písku, které dokreslují náladu podvečerní pláže. Pochopitelně fotím nejen západ slunce, zvlněný písek, který v záři zapadajícího slunce vytváří dojem leteckých snímků saharských dun, ale i modrou část pláže. Jak zvláštní, pokud takovéhle barvy vytvoří matka příroda, je to nádhera. Pokud je namaluje malíř nebo se je pokusí zachytit fotograf, koleduje si o nálepku šmíráckého kýčaře. Navíc, při pozorování severní, modrošedé části pláže mi napadá, jak je pro Čecha obtížné po Ježkovi nemluvit v tomhle světle o Tmavomodrém světě. K snídani nám Creig připravil paua (ušeň), které minulý týden nasbíral a nyní vytáhl z mrazáku. Zamražené i se skořápkou vypadají nepříliš lákavě. Zato samotné lastury, uvnitř mnohdy vystlané nádherně zbarvenou perletí, jsou krásné. A to prosím tuhle nádheru místní používají jako popelníky. Ó tempora ó mores, chtělo by se nad tím volat. Leč jiný kraj, jiný mrav a lastur paua je na pobřeží tolik, že chápu, proč nejsou přímořským zélanďanům vzácné. Oč krásnější jsou lastury ušní, o to skeptičtěji se dívám na ono cosi se smaženou cibulkou, co jest mi ochutnat. Konzistence toho co jím mi okamžitě připomíná našeho národního klasika Járu Cimmrmana. Jeho hrabě Zeppelin, který se chce chránit před výší alimentačních poplatků též pracuje s materiály na bázi gumopryže, než jeho výrobky se nehodí než ku létání. Jenny nás provezla Wellingtonem a jedeme kamsi po jednom rameni zálivu, v jehož hloubi se původní hlavní město nachází. Hrdlo zálivu se nezdá široké, možná šest, deset kilometrů. Vplouvá loď, která se jeví jak dětská hračka, ale je přitom je zřejmé, že je to „šíf jak kráva“. Protože loď je modrá a na vysokých bocích nemá známky nějakého nápisu, usuzuje Tomáš, že to nebude fera na Jižní ostrov. Ta, jak posléze ukazuje na vzdálený přístav, ostatně kotví u mola. Respektive obě, protože spoj mezi ostrovy zajišťují dvě společnosti a lodi obou, alespoň se tak dohadujeme, ještě neopustily přístav. Jenny staví a jdeme se projít kolem mola, na kterém čekají lidé na malou loďku ( dobrá, míněno v přímořských rozměrech), která slouží jako přívoz do přístavu. Několik Japonců různého věku z mola rybaří. Vedle mola je půjčovna kajaků a tak si s Tomášem říkáme, že by nebylo marné si při naší příští návštěvě jeden půjčit a dva tři dny si dát vodní trek podél pobřeží Abel Tasmann parku. Jen se zmíním, že se budu muset naučit s kajakem zacházet, protože jsem dosud řídil pramici, kanoi, motorák či plachetnci, ale v kajaku jsem ani neseděl. V zápětí se potvrdila pravdivost toho, co jsem několikrát říkal Jenny. We man of Brabec familly are mad and crazzy. My Brabčáci jsme blázni. Patnáct dolarů za půl hodiny? Co to je? Takže se soukám do vesty, která by mne sice neunesla, ale je povinná. Cítím se v ní jak ve svěrací kazajce, ale čert to vzal.. Horší problém se objeví za chvíli. Tenhle mořský kajak je pro courání se po klidné hladině zálivu. Takže je otevřený. Aby nenabíral moc, má odtokové otvory. To ale značí, že když si do něj sedneme, hrkne dírami voda dovnitř. Takže konec dobrot a do trenek. Na to, že po břehu chodí lidi v bundách a sám jsem sundal fleesku, nic moc. Má to ale výhodu. Zadek mám za chvíli tak mrzlý, že ani nezebe. Sice by bylo rozumnější, aby šel dozadu Tomáš, který již na kajaku plul, ale vahový rozdíl hovoří jasnou řečí. Přeci jen loď nemá mít příď moc pod vodou. Půl hodiny se cachtáme od mola k skalnímu ostrohu, za který moc nemáme plout, k bóji označující plavební dráhu a zpět. Přívoz a několik motoráků nás pohoupalo a pomalu byl čas přistát. Tomáš se zeptal, zda jsem se alespoň namočil v některém ze dvou zélandských moří, po jejichž březích jsme chodili. Což jsem vzhledem k zimě, která nás celý pobyt provázela, neučinil. Já blb, jako bych nevěděl, že je to svého otce syn. Naštěstí jsem ho ukecal, že se nechci cvaknout ani u břehu. Hecíř jeden, vandroval do mne i na břehu. Ale to víte že mne dostal. Na druhou stranu, ti mladí už dnes nic nevydrží. Já do té ledárny vlezl dvakrát. Oschnout jsme šli na molo, kam alespoň trochu svítilo slunko. Japonci, stále vrhající do vody jakési kotvy, nerybařili. Oni takto lovili paua zachycené na jakýchsi dlouhých vodních rostlinách. Zatímco jsem okukoval Japonce (chytá-li někdo ryby, rybaří. Chytá-li ušně ušní?) došla k nám Jenny, že by stála o snímek manžela s tchánem. Co bych pro holku neudělal. 
Jenže jak jsme tak stáli na kraji mola, dostal Tomáš další bláznivý nápad. Prý pojď si skočit, tati. Jednou jsem vylezl na třímetrovou věž, podíval se dolů a zase slezl. Můj vztah k výškám, respektive k hloubkám, potažmo skokům do nich, je vysoce negativní. Z okraje bazénu skočím, ale tohle? Nikdy!?? Tak jsem prvně skočil z výšky do vody. Držel jsem se za ruku svého dospělého, čerstvě ženatého syna a skočil jsem do Tichého oceánu. Dovedete si představit takový zážitek? Tedy já si ho vychutnal. Ale až na břehu. To co následovalo poté, kdy jsme se odrazili, nebylo nic moc. Předně jsem si ve své skokanské nezkušenosti neuvědomil, že musím buď připažit, nebo vzpažit. Každý asi znáte pocit, když skočíte placáka. V první chvíli jsem měl pocit, že jsem si ty ruce urazil u samého člověka. Pálit přestaly asi za tři hodiny. Jenže jsem si nebyl jist, zda je horší bolest paží, nebo ledový svěrák, který mi sevřel hrudník a vymáčkl z něj všechen vzduch. Že jsem se na břehu sprchoval studenou vodou, už mi bylo naprosto jedno. Přejeli jsme na druhou stranu zálivu, kolem přístavu a letiště. Sledoval jsem vzlétající letadlo a se smutkem v duši jsem si říkal, zítra tu bude jedno pro tebe.Naším cílem byla mořská rezervace. Pruh pláže se zatravněnými vysokými útesy, ve vodě skály a balvany sopečného původu. Proud lidí oběma směry a pochopitelně offroady, čtyřkolky i crossové motocykly. Zprvu se šlo velmi špatně, protože jsme šli sypkým pískem, do kterého jsme se bořili po kotníky. Posléze jsme přešli na udusaný terén a hned to bylo lepší. Počasí jakoby nás chtělo odškodnit za zamračené dny. Azuro, tu a tam bílý nadýchaný mráček jak nad jihočeskými rybníky, jen té vody je o trochu víc. Příboj doráží s hukotem na skalnaté pobřeží, vlny se bělají hřebeny přepadávající vody. Jsem vzadu, protože neustále nacházím cosi hodné objektivu mého aparátu. Jdeme již skoro hodinu. Je tu krásně, já ale doufám, že nepůjdeme o mnoho dále, protože mi Jenny slíbila, že se půjdeme podívat na kolonii lachtanů. To je můj poslední Zélandský sen. Tedy vztaženo k této cestě. Na Jižním ostrově je vyhlášená kolonie, která je turistickou atrakcí. Jenže v okamžiku, kdy jsme se rozhodli na jih nejezdit, jsem se pozorováním těchto zvířat v přírodě musel rozloučit. Pak jsem ale našel na mapě, že u Wellingtonu je lze nalézt rovněž. Navíc mě Gordon, když jsem se před ním zmínil, že bych lachtany rád viděl, ujistil, že jsou i téměř ve Wellingtonu, jen kousek od mezinárodního letiště. Takže bych je rád navštívil. Ó, já bláhový nedovtipa. Dokud jsme nenarazili na tabuli oznamující, že jsme na pokraji zimní kolonie lachtanů, kam se samci stahují zhruba od března do srpna, aby se vykrmili a nabrali sil na boje o samice a následné páření, mi nedošlo, že mořská rezervace nedaleko wellingtonského letiště je přesně to místo, které jsem toužil navštívit. Jakou asi musela mít ze mne legraci Jenny, když jsem se Tomáše několikrát ptal, kam až po pláži půjdeme. A to ani, když jsem jednoho našel pár desítek metrů před informační tabulí. Hlásil o pozornost velice intenzivně. Musel tam ležet již nějaký čas, protože z obličejové partie čněla holá čelist. Puch který vydával, umocněný všudypřítomným pachem rybiny a mořem vyvržených chaluh byl excelentní. Bohužel za informační tabulí sice byly zajímavé a velmi fotogenické partie, ale lachtan ani jeden. Pacholci, nepočkali na mne a vyrazili za samicemi. No nic, holt si vás holomci schovám jako přání co chci vidět, až přijedeme za dva tři roky a máme naplánovánu cestu na Jižní ostrov. Určitě tam budu chtít navštívit oblast Mt Cook a Malte Brun, které mám spojeny, aniž bych je viděl, s dr. Vojtěchem a Byrdovými psy. Takže teď určitě přibude zastávka v Kaikouře. V moři se pohybují potápěči. Vhledem k tomu, že na desce byla výstraha, že by člověk k lachtanům neměl chodit blíž než na dvacet metrů, nepředpokládáme, že by nějací šílenci mezi ně lezli a aqualungem. Otáčíme se zpět k autu. Tomáš s Jenny se ještě chvíli chtějí vyhřívat na sluníčku. S Alenou jdeme napřed. Mne doženou kvůli mému focení, Alenu kvůli bolavým patám. Alena se ploužila po cestě, já šel podél skal. Sbíral jsem lastury ušní, sledoval modré moře. A pak najednou tam mezi balvany jeden ležel. Živý, 
pomrkával na mne, vyhříval si kožich na sluníčku v závětří. Došel jsem k němu, jak to nejblíže šlo, udělal pár záběrů. Alena byla o něco vepředu, čekal jsem zda se otočí. Když se skutečně ohlédla, zuřivě jsem mával, abych upoutal pozornost. Konečně mne zaregistrovala, pochopila, že se něco děje a vrátila se. Ukázal jsem jí lachtana, který měl mého očumování akorát dost, otočil se a vystrčil na nás zadek. Ve Wellingtonu jsem byl dvakrát, ale že bych o něm moc věděl, to tedy nevím. Spali jsme kdesi v kopci. Byl to dům o nepříliš rozlehlé základně ale o několika patrech. Tím že stojí v strmém svahu, vychází se na zahradu hned z několika pater. Je to dům, který si najímají studenti, bydlí tu nějaký Jennin kamarád či kamarádka a ona tu při pobytech ve městě přespává. Něco málo nám Jenny přeci jen ukázala. Byli jsme na St, Mary´s hill odkud je vyhlídka na město, přístav a okolí. Je to kopec takříkajíc dvoupatrový. Z jakéhosi plateau, kde je pomník s bustou admirála Byrda se jěště zvedá malý bobek, na který vedou schody. Nahoře je oplocení plošina s opravdu dalekým výhledem. Z centra na předměstí na kopci Kelburn vede lanovka. Taková kolejová, jaká v Praze jezdí na Petřín. Jezdí od roku 1902, od roku 1933 byla převedena na elektrický pohon. Míjí Victoria University a končí nedaleko Carter Observatory na zmíněném Kelburnu. Observatoř je zélandská národní hvězdárna. Jako taková neslouží jen vědeckým pozorováním, ale má i populárně vědeckou funkci jak např. Petřínská rozhledna.Vedle Observatoře je obrovský kanón. Je u něho informační tabule s jeho historií, ale popravdě si ji nepamatuji. Je to kanón poměrně velký, měl chránit město před útokem z moře a tuším, že původně stál někde úplně jinde. Celkem by se dal opomenout, jen mne neustále udivuje, že jsou kouty, kde předešlé časy nezdevastovaly vztah k vlastní historii a dokonce ani hrdost na své vojáky, kteří za vlast kdesi v nezměrné dálce bojovali. Ovšem za zmínku určitě stojí Wellington Botanic Garden. Botanická zahrada, která je na úbočí Kelburnu. Založena byla v roce 1868. Původní les nebyl zcela vyklučen, naopak do něho byly začleněny záhony a skleníky se sbírkovými květinami. Informační materiály uvádějí, že kařdoročně je zde vysazeno na 30 000 cibulek tulipánů, pyšní se 106 záhony v Lady Norwood Rose Garden, kolekcemi masožravek, epifytů a dalších rostlin. Já nejsem botanik, takže mne jména až tak nezajímají. Jde mi spíš o celkový dojem, nálady, které květy svými tvary, barvou a vůní vyvolávají. Po šesti týdnech dojmů neprahnu po poučení, jen vnímám květy, jejich rozmanité tvary, zářivé i tlumenější barvy, pokud mi to čich dovolí, opájím se jejich vůní. Pomalu na mne leze smutek, protože již nebude trvat dlouho a naposled obejmu dospělého syna, novou dceru. Ale zatím se procházíme rozkvetlou zahradou, nezávazně tlacháme a my s Alenou se tiše potíme, protože den patří k těm slunečnějším, takže naše kila v tom teple tají. A pak už definitivně odletová hala, okolí runwaye ubíhající za okénky, vzpomínky, slzy, které tečou Aleně a které si chlap nechce dovolit. Přežíváme prý v potomcích. Kruci je to stejně divný pocit být roztržen a rozhozen na protilehlých koncích zeměkoule. No nic, příště se alespoň podíváme na Jižní ostrov.