Liberecký fotograf Ibrahim al Sulaiman mne osočil, že v povídání o Czech Press Photo se málo věnuji Fotografii roku, která vzbudila velké diskuze. Mimo jiné i proto, že byla pořízena mobilním telefonem.

To je tak. Říkám-li že mne kolega osočil, neberte mne až tak vážně. S Ibrahimem se známe více než deset let, byli jsme členy téže fotoparty a nyní jsme členy jiné. A protože jsme kamarádi často se jedujeme. Ibrahim mne neskutečně vytáčí, když mne označuje za předsedu našeho sdružení. Já mu za to hrozím cizineckou policií. Ač dobře vím, že má nějakých dvacet let české občanství.

Fotoaparát v mobilu mne zajímá asi jako klimatizace v autě. Štve mne, protože si auto či telefon bez téhož dnes nemohu pořídit. I když ani klimatizaci ani foťák v mobilu nepoužívám. Fotografii mám rád a fotomobilní telefony vedly k její devalvaci. Díky facebooku máme možnost vidět záplavu snímků, které nebýt pořízeny, by neochudily svět.

Žijeme v době relativizace hodnot. Česká kinematografie, poté co se zbavila komunistických klišé, nabízí spoustu pseudotémat a prvoplánové řachandy. Skutečně kvalitních filmů není o tolik víc než za minulé éry, zdali vůbec. Televize nabízí na většině kanálů převážně jen plytkou zábavu. Do téhle mozaiky zapadá i většinová mobilní produkce.

Nepletu-li se, byl to Jan Šibík, kdo řekl, že mobilní telefon poškodil, ne-li zabil fotožurnalistiku. Respektive alespoň její část zaměřenou na problematiku válek a přírodních katastrof. Proč by agentura vysílala (a platila) do nejistého prostředí fotografa s drahou výbavou, když je od prvního okamžiku zaplavena snímky, které místní pořídili na mobilní telefon. Z toho množství si dva tři potřebné snímky vybere. Možná o něco horší než od profesionála, ale po tom zítra pes neštěkne.

Nechci být špatným prorokem, ale doba reportáží jako byly Venkovský doktor nebo Španělská vesnice od W.E. Smithe otištěných na přelomu čtyřicátých a padesátých let v magazínu Life, je pryč. V českém prostředí snad jen magazín Reportér k otištění podobného materiálu má dnes chuť, prostor a odvahu. Příkladem budiž poslední číslo a reportáž Jany Ašenbrennerové Jsem rád, že aspoň dejchám.

Ovšem týž Jan Šibík se netají, že fotí na mobil a (opět si nejsem zcela jist, nemýlím-li se, nerad bych mu škodil) dokonce dělá semináře o mobilním focení. V tom je pravděpodobně onen příslovečně zakopaný pes. Vezme-li mobil do rukou dobrý fotograf, dostane z něho kvalitní snímek. Středoformát v rukou neumětela vyprodukuje nanejvýš průměr.

A bude hůř. Narazil jsem na informaci, nevím nakolik relevantní, že Lytro končí s aparáty a svoji plenoptickou technologii chce coby licenci přenechat výrobcům mobilních telefonů.

Dobře a co obsahová stránka? Jakési „programové prohlášení“ libereckého Fotošálku říká, že fotografie je natolik mnohotvárné médium, že si každý může najít svůj šálek čaje.

V Libereckých Lidových sadech aktuálně vystavuje jablonecký fotoklub Balvan. Na odložené vernisáži jsme s jedním kolegou obdivovali zátiší v klasickém stylu typická pro tvorbu paní Lühringové. Přistoupil k nám Petr Šimr, jehož cvikovskou výstavu jsem tu zmiňoval před nějakým časem, s tím, že tohle ho tedy naprosto neoslovuje. To je přesně tak, jak by to mělo být. Někdo holky, jiný vdolky.

Delší dobu sleduji Prague Photo. První jsem viděl ještě v Mánesu, nyní na něj jezdím do Kafkova domu. Je to velká přehlídka fotografie, kterou obesílají jak galerie, tak i fotografické školy. Musím říci, že s řadou školních projektů nenacházím společný pohled na věc. Ze škol je jediná, která mne vždy potěší. Je to pražská střední škola Michael. Práce jejích studentů jsou moderní, ale ne prvoplánově buřičské. Studenti Michaela nehledají originalitu za každou cenu, což se mi zdá hlavním tématem mnoha vysokoškolských prací. Jiří Hanke, s nímž jsem se kdysi bavil v DOXu, řekl větu, kterou často cituji. Školy dělají umění, ale já mám rád fotky.

Říkám o sobě, že jsem nehodný žák starých čínských Mistrů Čuanga a Lao ć. Jedním z jejich principů je wu wej (konání nekonáním). Někdy se to zadaří i mně. Takže Ibrahime, svým nevěnováním se Fotografii roku jsem názor projevil. Dobrá ale nezaujala.

Kostel svatého Bonifáce stojí tak nějak stranou pozornosti Liberečanů. A přeci se tu v posledních letech děje mnohé. Tu koncert, tu výstava. Dnes zde například končila výstava paní Ilony Chválové. Když jsem dostal pozvánku, hovořilo se v ní o výrazném geniu loci. Protože jsem chtěl navštívit jinou akci v centru, omluvil jsem se. Přišlo druhé pozvání, ve kterém byl zmíněn inspirační zdroj vystaveného souboru. To jsem již odmítnout nemohl.

S paní Ilonou Chválovou se znám z dob, kdy ještě nebyla Chválová a zdaleka ne paní. Jelikož hovořím o dámě, nechci uvádět, jak dlouho se známe.Nikdy jsme nebyli intimně blízkými přáteli, a přeci se naše životy podivně prolínaly. Oba žijeme v témže městě, nevidíme se někdy i pár let. Leč při každém setkání mám pocit, že se setkávám s někým velice blízkým.

Naši otcové byli profesními kolegy. Její starší sestra Martina byla mou první láskou, kterou jsem (prý) chtěl v mateřské školce pojmout za manželku. Znovu jsme se sešli za gymnaziálních studií. V té době jsme se s Ilonou setkali prvně. O její dvě (dnes již hodně dospělé) dcery jsem se staral coby pediatr. Její první manžel, vynikající psychosomatik, mne hodně ovlivnil profesně. Když jsme v naší trampské osadě ženili šerifa a chtěli mu sehrát divadelní kus, Ilona nám namalovala kulisu. Dosud ji mám pověšenou na zdi. Tedy kulisu, ne Ilonu. Po letech se občas hrůzou zapotím, když si vzpomenu, kterak jsem jí u ní doma téměř hodinu tahal ze zad nitrokožní steh po operaci vážného úrazu. Steh, který krapánek zarostl. Zcela mokrý potem a hrůzou, jsem to vzdal a pokračovala má manželka. Otráven vývojem našeho zdravotnictví jsem odešel mimo obor a stal se na pár let čajovníkem. V naší čajovně jsme vystavovali nejen práce Iloniny, ale i její maminky paní Evy Kubínové a jejího druhého manžela Horsta. Tady jsem s ní dělal i besedu o výtvarném umění a jejích cestách za lidojedy na Nové Guinei nebo pobytu v nepálském klášteře.

Díky občasnému střetávání jsem měl možnost z povzdálí sledovat její tvorbu. Jelikož jsem ve výtvarnu nulově vzdělán, je do značné míry drzost, chci li se k Iloninu dílu vyjadřovat.

Je až s podivem, jak působily Iloniny obrazy osmdesátých let (pro mne) až brutálně depresivně. Vybavuji si například portrét jejího manžela, který drží na kolenou dceru. Převažují na něm odstíny šedi, pokud jsou použity jiné barvy, mají též šedý nádech. Podobně byl poměrně depresivní obraz, který jsem měl možnost pozorovat při seminářích na pracovišti manžela Vladislava. Dvojice poměrně bledých postav ležící na širokém lůžku, to vše na dosti temném prostředí. Dá-li se u někoho bez obav, že bude vyřčeno klišé, hovořit o křehké duši, pak je to Ilona Chválová. Takto se v její tvorbě odrážela doba končící normalizace.

V devadesátých letech se Iloniny obrazy rozsvětlily a nabraly barevnost. Zároveň alespoň to co jsem z nich viděl, ztratilo, byť i dříve mnohdy nezřetelný, tvar a Ilona vytvářela čistou abstrakci. Kolem přelomu milénia vlivem pobytů v exotice se součástí jejích prací stává nepálský ruční papír, který si díky jeho struktuře oblíbila v Nepálu.

Pokud v pozvání hovořila Ilona o geniu loci výstavního prostoru u sv. Bonifáce, nemluvila planě. Pro výstavy je to prostor ne úplně obvyklý. Schody do zvonice, v každém patře nevelká místnůstka. Popravdě je to pro výstavy naprosto nevhodné, navíc několik odložených kostelních plastik prostor zmenšuje. A přeci je to prostor, který diváka čímsi těžko uchopitelným osloví.

Aktuálně vystavený soubor je jakousi katarzí dvou let od smrti, která ukončila dlouhou chorobu autorčina druhého manžela. Jak v příhovoru při dnešním loučení s výstavou Ilona uvedla, při instalaci výstavy si teprve sama uvědomila, jak intensivně se s manželem souborem loučí. Po dlouhé době se na obrazech objevují figury. Není to realistické pojetí, jednotlivé postavy jsou  naznačeny. Jen jakési snové či možná podvědomé otisky bytostí, které rozdělilo to jediné, co je rozdělit mohlo. Rozdělilo, ale neoddělilo. A postava, jejíž těhotenství díky nezřetelnému zpodobnění lze spíše jen tušit, jakoby otevírala bránu naději, že koncem jedince nekončí vše. Velice příjemným překvapením pro mne bylo, že oproti výše zmíněným depresivním normalizačním obrazům je soubor, uzavírající velmi nelehké životní období při vší tragice námětu, vlastně velice optimistický.

Duše křehkou zůstala, ale Ilona Chválová se stala silnou. Čemuž jsem rád.

7.12.2017

Tak máme za sebou další ročník soutěže novinářské fotografie. Výstava nejlepších snímků je aktuálně k vidění na Staroměstské radnici Pro libereckou fotografickou komunitu může být zajímavá skutečnost, že v širším výběru se opět ocitl snímek Šimona Pikouse. Letos neobeslal kategorii Sport, ale sobě více vlastní Lifestyle. Ač to tentokrát, řečeno sportovní terminologií, nebylo na bednu, i účast v širším výběru je cenná. Takže gratulace, Šimone.

Potěšil mne fakt, že na soutěžních fotografiích jakoby ubylo přímého násilí. Ano, jsou zde snímky z voleb v Keni, jsou tu snímky z demonstrací proti zasedání G20. Jsou zde i snímky z utečeneckého tábora případně osad zničených válkou v Sýrii a Iráku. Pochopitelně z nich je cítit zmar a tragika lidských osudů, ale objevují se jiskřičky naděje. Například na snímku mužů postávajících a posedávajících u čajovny, z nichž jeden drží v náručí mimino zabalené v dece. Snímek jakoby říkal ano, bylo to hrozné a bude to ještě hodně těžké, ale nový život se hlásí.

Ubývá-li přímého násilí, zaujala mne přítomnost násilí potenciálního. Fotografie či soubory z demonstrací různých radikálů či z výcviku paravojenských skupin. Pochopitelně zde nechybí snímek brněnské skautky a pravicového radikála, který obletěl svět. Tyto snímky jsou mementem, upozorňujícím na to, jak ošidné a nebezpečné je vypouštění džina nacionalismu z lahve.

Jedním z často citovaných protimuslimských argumentů jsou sňatky nezletilých holčiček. Že tohle není problém pouze muslimského světa ukazuje cyklus Martina Bandžáka V Nikaragui jsou matkami děti. Série těhotných či kojících dětí je velice silná a emotivní. Obličeje dívek, které již nejsou dětmi, ale ještě nejsou ženami nevyzařují štěstí z nastávajícího nebo již existujícího mateřství. Je v nich vidět zcela nedětská odevzadanost, ze které čiší cítit tragika jejich života bez perspektivy.

Kategorie Příroda, věda a životní prostředí je tématicky poměrně široká. Tak v ní může divák spatřit soubor z lovu na bažanty i lišky při námluvách, divoká prasata kopulující na skládce u průmyslové zóny bangaldéšské Dháky, působivý snímek pelikána chytajícího rybku vedle (pro mne) až banálního snímku labutí v raním oparu. Nejvíce mne v této kategorii zaujal cyklus Václava Šilhy Mizející Amazonie. „Běžné“ snímky ze života amazonských indiánů kmene Huoarani, podobné z amazonských pralesů přivezlo více autorů, Šilha vypointovává fotografií indiána oblečeného v tradiční bederní šňůrku s dlouhým oštěpem na rameni. který hledí na rafinerii nafty, která vyrostla na území jeho kmene. Tato pointa říká: Sakra lidi, nežijeme nějak blbě?

Šerm nepatří k nejvíce fotografovaným sportům. Nejen proto na mne zapůsobila série Filipa Singera z Mistrovství světa v šermu, které proběhlo v tomto roce v Lipsku. Zásahy, pád, emoce to vše v Singrově podání ilustruje dramatičnost tohoto nepříliš masového sportovního odvětví.

Z jiného soudku je soubor Jirka, devadesátiletý sportovec.Vojtěch Hurich vypráví příběh široké veřejnosti neznámého sportovního hrdiny Jiřího Soukupa, který se narodil v roce 1927. Ve svém věku se věnuje nejen rychlochůzi, ale i běhu, cyklistice a skoku vysokému.

Bylo by pochopitelně možno jít kategorii za kategorií a v každé lze nalézt snímek či soubor, který stojí za zmínku. Nakonec snad tedy fotografie, která mne v ročníku 2017 oslovila nejvíce. Je to portrét Soni Červené od Martina Veselého. Pěvkyně Červená je dáma, která něčeho dosáhla ve své profesi.Co je na ní ale neméně obdivuhodné, je skutečnost, jak jde hrdě proti proudu mainstreemové adorace mládí a krásy. Paní Soňa Červená, ač s tváří vrásčitou, v dvaadevadesáti letech svým šarmem dává na frak o dvě tři dekády mladším liftingovým diblíkům plným silikonu.

Co říci na závěr. Snad jen přání, aby trend upouštění od prvoplánového zobrazování násilí v dalších ročnících sílil.