Šimon Pikous je výhonek rozvětveného klanu literátů, výtvarníků a fotografů. Vyučený fotograf, absolvent opavského Institutu tvůrčí fotografie, pedagog na Liberecké škole fotografie, zakladatel dnes již neexistujícího fotoklubu 7,65,pořadatel několika ročníků fotopunkového Blaupunktu. Nedivil bych se , kdybych na některou z jeho aktivit zapomněl.
Fotografií se živí, zaměřuje se na glamour a fashion, v poslední době se hodně věnuje i produktové fotografii. Zúčastňuje se i soutěží jako Czech Press Photo, kde zvítězil s portrétem judisty Krpálka ve své kategorii.
Šimonova volná tvorba není snadno uchopitelná pro každého. Na svých stránkách označuje za vlivy, ze kterých vychází, manýrismus, romantismus a dekadenci. Jedním slovem lze nejspíš za zdroj jeho inspirace punk. Soubory jako Die Walküre, Temnou nocí běží černý pes, Vanitas Kunstkammer a další nejsou líbivé na první dobrou. Divák se k nim musí vracet, chce-li jim přijít na chuť a pak začít hledat, o čem vlastně soubor vypovídá. Pikousova imaginace se proplétá s jeho punkovým pohledem na svět a přivádí na svět soubory temné, z nichž je cítit ono No Future. S tím může divák nesouhlasit, ale musí přiznat, že soubory pomíjivost a marnost všeho vyjadřují emocionálně silně.
V Malé výstavní síni na libereckém náměstí Dr.E. Beneše vystavuje Šimon Pikous soubor Dechberoucí fotografie. Postavy, které mají hlavy ovinuté igelitem, mají ústa zakryta nejrůznějším materiálem a předměty. Pochopitelně, ústa zakrytá igelitem budí hrůzu nejen u mne díky mé profesi. Tragédie této etiologie děsí i nelélaře, protože každá z nich je kýženou potravou bulvarizovaných médií. Ovšem Pikous nemá takto bulvární pohled na mysli. Název i styl fotografií je výsledkem zmiňovaného punkového pohledu na svět. Jako bytostného fotografa Šimona děsí (a nejen jeho) devalvace fotografie díky digitálním technologiím. Projdeme-li se po planetě Facebook, Youtube a dalších, nalezneme řadu stránek lidí, kteří vlastní digitální fotoaparát a po třetím snímku se hrdě označují za fotografa. Nabízejí „profesionální“ služby, které jsou na úrovni onoho třetího snímku. Ale nejen fotografie jako takové procházejí devalvací.I jejich hodnocení se mění. Dnes již nestačí ono hrozné wow, ale vše musí být amazing, dechberoucí. Proto se rozhodl Pikous nafotit soubor skutečně dechberoucích snímků, jako reakci na toto klišé. Jako všechny jeho soubory ani Dechberoucí fotografie nejsou líbivé. Pro člověka, který umění hodnotí podle toho, zda by konkrétní dílo snesl doma na stěně, budou těžko skousnutelné. Přemýšlivý divák si ale možná řekne třeba, hochu, není to můj šálek, ale vyjádřil jsi myšlenku velmi přesně.
Pokud se toto autorovi podaří, má jeho dílo určitě místo na světě.
