Než se někdo náhodou začte do následujícího, varování autora. Bacha, já jsem děsně ukecaný. Prý až do jiráskovské epické šíře.

Vidět Moravské pole jsem chtěl dávno. Snad proto, že mám určitý kladný vztah k historii, zejména naší. Asi dvakrát jsme se tím směrem vydali, ale vždy z toho nějak sešlo. Jednou pes odmítl s námi dál cestovat v autě, když bylo venku pětatřicet ve stínu. Podruhé už ani nevím, co onu cestu zhatilo. O návštěvě archeoskanzenu v Modré jsme také uvažovali nějaký pátek. Tak nakonec padl plán na dovolenkovou cestu severem Maďarska tam a Slovenskem zpět. První den Dürnkrut neboli Suché Kruty a poslední den Modrá. A mezi to itinerář na zbylých třináct dní.

Když Maďarsko, tak Balaton, pochopitelně. Tam jsem byl asi čtrnáct dní někdy v jedena-dvaašedesátém s rodiči a snad hodinu někdy v roce 1999, při návratu z trochu partyzánské humanitární mise do bosenského Kotor Varos. Tam jsme s mladším synem a kamarádem vezli auto materiálu, který jsme stihli za šest týdnů nashromáždit pro tamní vznikající skautskou skupinu. Někdo mi po návratu tvrdil, že jsem při tom překročil zákonů a nařízení asi tak na dva roky natvrdo. Snad už je to promlčené.

Když jsme u té mé lásky k historii, jako kluk jsem měl sílu číst Jiráska. Takže se nabízí Sarospatak. Neznáte? No přeci slavná porážka bratřických vojsk na Šarišském neboli Blatném potoce. To se maďarsky řekne Sarospatak (dozvěděli jsme se, že saroš je jejich výraz pro blata, čili bažinatý terén). A bratříci ? Tak to se pochopitelně hlásí do centra zájmu i Spišský hrad, o který je připravila zrada Marii Bodorovské, takto milenky Jana Talafúse. A určitě i hrad Muráň. Když přidáme Svidník a okolí Dukelského průsmyku, Medzilaborce s Ondráškem Varcholovým, či jak jej zná svět s Andy Warholem, cesta dostává obrys.

Tak jo, konečně nadešel čas a my začali balit. Pojedeme pochopitelně Glowormem. On to tedy v našem podání není žádný červ, ale VW Transportér, ze kterého jsem utvořil obytný vůz. Kdosi pravil, že z toho bude bydlobudka, to mi připomnělo bedlobytku a byl tu Gloworm. O tom broukovi se zmiňuji v povídání, kterak jsme ženili na Zélandu syna.

Sobota, den první.

Já chtěl, abychom jeli již v pátek odpoledne, protože nás znám. Ráno pomalu vstáváme, než se rozkoukáme, vyjíždíme odpoledne. Jenže na pátek jsme oba nějak špatně spali a já jsem se prostě necítil na nějaké delší řízení. Kupodivu jsme v spobotu vyrazili jen s malým zpožděním. A tak jsme mířili k Mikulovu za poslechu audioknihy Marťan. Protože jsme věděli, že na dálnici jsou uzávěry, jeli jsme raději mimo ni. Ostatně já po dálnici tak jako tak jezdím nerad. Kdekdo tam jezdí jak magor, do toho občas kamion, nic extra. Jenže letos se nějak urodilo a uzávěry byly všude. Byli jsme tudíž pomalejší, než jsem čekal a rakouské hranice jsme přejížděli až kolem šesté.

Řeči cizí naslouchám                                      

jen havranům rozumím.

Zase na cestě

Do Suchých Krut jsme dorazili kolem sedmé. Moravské pole, kde byla slavná bitva, není jen tak nějaký lán. Je to poměrně rozlehlé území jižně od moravských Valtic, západně od slovenských Malacek a severovýchodně od rakouské Vídně, rozlohou není úplně prťavé. Pokud jsem se dočetl, v rakouských pramenech není ona porážka našeho Přemysla II Otakara uváděna jako bitva na Moravském poli ale u Suchých Krut nebo-li Dürnkrut.

Krajina je tu příjemně zvlněná, pole nejsou socialisticky zcelena do obrovských lánů, ale zas na druhou stranu nejde o nějaké úzké kopaničářské proužky. Prostě kontinuálně obhospodařovaná krajina, která nepropadla zemědělské velkovýrobě. Takže je poseta různobarevnými plochami, kde mezi obilnými poli a vinicemi je hodně žluté. Ale ne synteticky jedovaté řepkové žluti, je to teplá žluť Vincentových slunečnic.

Suchý krůty, jak městečko překřtila Alena, je stejně úhledné jako okolní krajina. Projeli jsme jím, ale bohužel jsme neměli, jako několikrát na téhle cestě, moc času se v něm zastavit. Nějak jsme ovšem nikde neviděli ceduli, která by nás nasměrovala na bitevní pole.

Na konci městečka jsme narazili na benzínku, kde seděl jakýsi muž. Majitel či host? Nevím. Zato lámal češtinu, já mluvil trochu líp německy, takže jsme se dozvěděli, kam máme jet. Na křižovatce, kde jsme na kraji Dürnkrut zahnuli doprava do města, jsme měli zahnout vlevo. Z města, směrem na sousední Jedenspeigen.

Kousek za hranicí města je kámen, respektive pomník, bitvu připomínající. Je na něm vytesán rytíř ve zbroji a proč tu stojí. Ten kámen. Je výrazně větší, než jsme si představovali podle fotek, které jsme viděli v bedekru a na netu. Kolem je pár stromů, parkoviště, sezení. Maně jsem si vzpomněl, kterak jsem stál na pahorku (nejspíš uměle navršeném) vprostřed bojiště u Grunwaldu. Poláci na tuto srážku jsou velice hrdi, takže celý areál je národní památkou. Uvnitř pahorku je návštěvnické centrum s expozicí. Na vrchu pak vyhlídková plošina, kde dva staří muži sváděli neméně krutou bitvu, jako byla ta, která se tu odehrávala před několika stoletími. Ovšem zaplať Bůh, pouze na šachovnici. My se kochali výhledem, muži byli zaujati hrou. Tu se pahorek otřásl a rozezněl se dusot stovek kopyt a ryk bitvy. V návštěvnickém centru pustili sekvenci bitvy z filmové verze Sienkiewiczových Křižáků. 

Takovou kulisu jsme zde neměli. Jen jsme stáli v poklidné podvečerní krajině u kamene, který hlásal, že tu kdysi zahynuly stovky mužů včetně jednoho krále, kvůli ambicím dvou panovníků. Ano, Přemysl II Otakar byl král, na kterého vzpomínáme dodnes. Ale záleželo na králově velikosti vdovám a sirotkům jeho vojáků?

Zlato, moci vábení

dnes přívětivé stráně.

Zem tu pila krev

Neděle, den druhý

V notesu, do kterého jsem si psal poznámky z cesty, je nedělní zápis uveden : Jsem ulepený v kempu v Ostřihomi. Dnešek byl zvláštní.

No bodeť by nebyl zvláštní. V jeden den jsme překročili několikerou hranici. Maďarsko rakouskou, pak rakousko maďarskou. Následovala maďarsko slovenská a opět slovensko maďarská, maďarsko slovenská a ještě jednou slovensko maďarská. Přičemž trojí přejezd na konci výčtu je cesta po jednom mostě tam, zpět a ještě jednou tam. Jestli se v tom maglajzu někdo vyzná, tak je dobrý. Já to tedy rozvedu, aby ty přechody hranic byly jasnější.

Notnou část cesty se budeme setkávat s městy, kterými cestoval literární hrdina Švejk do války. Minuli jsme Bruck an der Leitha, Nesiderské jezero, nyní jsme v Šoproni, pojedeme kolem Hatvanu, mineme Solnok, pojedeme do Humeného a budeme kousek sledovat trasu, kudy pokračovali do Haliče.

Dnešní dopoledne věnujeme Šoproni. Historické jádro města, pro který mají Maďaři univerzální výraz Belváros je starý, zachovává středověké členění a je z části obklopen původními hradbami.

Bedekr (se ženou používáme výraz bedekr pro každého knižního průvoce, ať je to Lonely planet, Dorling nebo, jako v případě Maďarska Rough Guides, to jen tak na vyvětlenou) uvádí, že jde o nejhistoričtější maďarské město, které nebylo vypleněno Mongoly ani Turky. Dokonce i původní římská osada Scarbantia zde zanechala základy domů.

Dojeli jsme na náměstí Szécheni tér. Slovo tér není známka, že je náměstí vyasfaltované, ale jde o maďarský výraz pro náměstí. Popravdě jsme měli v navigaci zadánu Rákoczi utca (Rákóciho ulici), ale něco jednosměrek nás povodilo kol dokola koukolem, až jsme zastavili kousek od pošty na zmíněním náměstí. To je na rozhraní Belvarosu a novější části města. V centru protáhlého náměstí je park s několika plastikami a turistickým informačním centrem.

Dovolte odbočku. Miluji češtinu. Hovořím-li, užívám jazyk obecný, v psaném projevu se snažím o jazyk spisovný. Ač si s ním někdy hraji. Několik lidí mi dokonce řeklo, že mé texty jsou do cizozemského jazyka téměř nepřeložitelné, právě pro onu občasnou hru s jazykem. Nemám rád současné zatahování anglismů a amerikanismů do mateřštiny, protože náš jazyk považuji za bohatší, než je angličtina. A přeci se občas k anglismu uchyluji. Například místo posledního termínu před závorkou jsme si s Alenou navykli používat poněkud kratší I site, vysloveno Aj sajt. Znamená totéž a výjimečně nám to leze snáze z huby. Takže mne v dalším povídání omluvte, použiji-li tento termín.

K zmíněnému centru jde turista z náměstí kolem nápisu Sopron. On to je nápis-plastika. Písmena mají zhruba výšku dospělého člověka a jsou pomalována kytičkami, nějakými zvířátky, prostě obrázky navozujícími veselí. Navštěvovat informační centra se Alena naučila kdysi od bratra Giganta (skautský klasik docent Václav Břicháček), se kterým jsme se náhodně sešli krátce po revoluci na poznávacím zájezdu Burgundskem. A tak vždy z cest přivezeme zásobu prospektů, které pak doma protřídí a notnou část vyhodí.

Zatím co má žena prohlížela informační materiály a použila tamní toilety okukoval jsem bustu Ference Liszta, nevelkou kašnu a plastiku ve tvaru židle.

Když se znovu objevila, vydali jsme se po Templom utca (Kostelní ulice), což je jedna z osových komunikací šoproňského Belvarosu. Je lemována gotickými, mnohdy barokně přestavěnými domy a paláci. Většinou si zachovávají původní podobu s širokým mázhausem a hospodářskými budovami obklopujícími dvory. Tyto vnitřní stavby jsou mnohde změněny na obytné se sloupovými arkádami. Několik takových mázhauzů a dvorů jsme okouzleně prolézali.                                                                                                                                        Na Templom utca stojí kromě zmiňovaných domů luteránský kostel. U něj je plastika připomínající poválečné vyhnání Němců z této oblasti. Je na něm, mimo jiné, znázorněno roztržení zdejšího území. To je tak: za hranicí v Rakousku je nejmenší spolková země Burgenland (Hradsko). Její hranice odpovídá původní hranici mezi Rakouskem a Uhrami. Toto území bylo vždy součástí Uher, i když obyvatelstvo bylo ze tří čtvrtin německé. Nikdy nebylo součástí Předlitavska nebo rakouského Arcivévodství. Jenže po rozpadu Rakousko-Uherska se snažilo vznikající Rakousko ovládnout celé území bývalých žup Mošoňské, Šoproňské, Vasské a Pressburské. Proto měl být plánovaný název této země Vierburgenland. Jenže ne všichni obyvatelé takovou změnu přivítali, tudíž v Trianonu došlo k dělení. Malá část připadla Rakousku, místo Čtyřhradska zbyl jen Burgenland, v Maďarsku vznikly župy Sopron, Vac, Moson, Poszony. Aby to nebylo až tak jednoduché, centrum župy Pozsony se posléze, s krátkou epizodou snahy přejmenovat je na Wilsonovo město, stalo Bratislavou. Poslední rána přišla po válce, kdy, jako mnoho jiných zemí včetně nás, se Maďarsko zbavilo velké části německého obyvatelstva prostým vysídlením (nebo že by vyhnáním?). Jak jsem tak stál před památníkem říkal jsem si, jak by se asi tvářili naši spoluobčané, kdyby někdo chtěl takový postavit třeba na místě odstraněného památníku obětí první války v parčíku před libereckým kostelem Povýšení kříže. Myslím, že bychom museli rozdávat živočišné uhlí po hrstech.

Kousek za luteránským kostelem je Hlavní náměstí (Fö tér) s takzvaným Kozím kostelem. Ten své jméno dostal na základě legendy, že peníze na první kostel v těchto místech věnoval pasáček, jehož kozy někde vyhrabaly poklad. V zdejších palácích je několik muzeí, restaurací a v jednom dokonce bydlel nějaký čas Matyáš Korvín.

Úhlopříčně od ústí Templom utca na Fö tér je Hasičská věž. Ne že by se z n í hasilo, ale patrolovala na ní požární hlídka. Dnes slouží tahle více než šedesátimetrová věž jako rozhledna. Návštěvník může vystoupat na ochoz zhruba do výše padesáti metrů. Odtud je krásný rozhled nejen na střechy Belvarosu, ale i na široké okolí Šoproně. Dnes je součástí věže Brána loajality. Ta byla vztyčena v roce 1921 na počet obyvatel Šoproně, neboť odmítli nabízené rakouské občanství.

Když jsme sestoupili z věže, měli jsme v plánu vydat se na Ikva híd, most který překlenuje malou říčku, Šoproní protékající. Jenže jsme se nepříliš dobře orientovali v plánku města. Měl jsem pocit, že máme jít doprava, ale zlákal mne k nahlédnutí průchod. Tím jsme se dostali k městským hradbám. A byl problém. Sice jsem trval na svém, že bychom se měli vrátit a jít jinam, ale má žena, která trpí orientačním nesmyslem (o to víc si užívá, hodím-li kufra já), rozhodla, že jdeme dál. Popravdě jsem moc neprotestoval, protože jsme šli romantickou promenádou podél hradeb. Když jsme přišli z boku k luteránskému kostelu, bylo to pro Alenu poměrně velké překvapení. Leč nesla ho statečně.

Vrátili jsme se na Fö tér a opět jsme se dohadovali kudy. Já chtěl bránou v Hasičské věži, žena mne přesvědčila, že chci jít jinou cestou. Tentokrát, sice neúmyslně, našla základy římských staveb, které jsme tak jako tak chtěli navštívit.

Ocitli jsme se vně hradeb a našli zajímavou plastiku. Kašnu se sousoším tří postav, které symbolizují vznik uherského státu, vznik Maďarska a osvobození od totality. V kašně si dva puberťáci máčeli pruhy plátna, jednak jimi na sebe cákali, jednak si je motali na zápěstí. Nebyl jsem schopen vzpomenout si, zda to vymyslel Kneip nebo Priesnitz. Nakonec, kdo si dnes na nevzpomene. Tak co. To už jsme měli kousek na most Ikva híd. No asi tam je. Jako v Liberci je nedaleko domu U zeleného stromu brod přes Harcovský potok. Akorát v Šoproni je na říčce normální ulička, zatímco v Liberci je na brodu terminál MHD Fügnerova ulice.

Bránou loajality jsme se vrátili na Fö tér a ke Glowormu se vraceli druhou osovou ulicí Belvarosu, Uj utca. Téhle ulici se kdysi říkalo Szidó utca, neboli Židovská ulice. Nad ulicí je na průsvitné látce několik fotografií bývalých šoproňanů jako vzpomínka na ty, kteří skončili v Osvětimi. V Uj utca bývaly dvě synagogy. Stará a nová. V Nové synagoze sídlí daňový úřad, ale stará je přístupná. Je v ní zachovaná mikve, rituální lázeň kde se Židé očišťovali před páteční návštěvou bohoslužby a pak vlastní synagoga. Ona je to vlastně synagoga jen po jméně, neboť nemá vlastní tóru. Není zcela originální, protože se dochovala v troskách, takže je z části dostavovaná. Součástí je i malá expozice s menorami, šófarem a dalšími židovskými liturgickými předměty.

Új utca ústí na Voršilské náměstí, kde byl stejnojmenný klášter. Jako velká část Belvarosu i tohle náměstí prochází rekonstrukcí a vypadá, že bude velmi působivé. Zatím je to staveniště. Z Voršilského náměstí jsme se vrátili na Szecheni tér. Lehce jsme poobědvali a při odchodu jsme zapomněli na lavičce čutoru, kterou kdysi dostal náš mladší syn, když v rámci působení v oddílu, který jsme s Alenou vedli, prodělával své indiánské období. On z toho vyrostl, tatík a z části i matinka už zůstanou praštěnými romantiky až do penálu. Když jsme to zjistili, byl jsem smutný. Jednak pro horký letní den to byly nějaké tři litry vody, které se daly nosit na popruhu na rameni a hlavně, byla památka na synkovo dětství. Holt, stane se, no. Sakra.

Jeli jsme zase úhlednou, mírně zvlněnou krajinou, občas na obzoru kopečky. V navigaci jsem měl omylem nastaveno, abychom se vyhnuli placeným úsekům. Takže jsme najednou stáli na okresce, která opouštěla Maďarsko do Rakouska. Na přechodu policista. Viděl dodávku jedoucí z jihu, espézetka třetí země, auto nepříliš luxusního vzhledu a už nás šíboval ku straně. Slušně požádal o pasy a než je Alena vyhrabal, sdělil jsem mu : “Keine imigranten“. Nahlédl dovnitř okénkem spolujezdce, viděl složené spacáky, postele, vrátil pasy a mávl, bychom jeli. Ani nechtěl abychom roztřepali spacáky, případně nahlédnout pod postel. Bratru jednu syrskou rodinu bychom převezli.

Opět rakouská krajina bez zcelených lánů. Alena měla strach, abychom nedojeli na slovenské území On by to v podstatě nebyl problém, jenže elektronická dálnička nám začne platit až za několik dní. Když se objevil další přechod a policistka na něm, poměrně vylekaně vykřikla. Že na druhé straně je maďarská vlajka jí v tu chvíli nikterak nevadilo. Já strhl volant a dupl na brzdy. Když jsem se zorientoval, že se vlastně nic neděje a jedeme dobře, zacouval jsem kousek a chtěl pokračovat. Policistka ale z divokého manévru dospěla k poznání, že máme problémy. Tak se rozběhla k nám. Asi také mají heslo pomáhat a chránit.

Sice jsme pokračovali Maďarskem, ale sílilo v nás podezření, že nás navigace skutečně dovede na Slovensko. Najednou došlo k jevu, který jsme již jednou zažili. Jeli jsme do táhlého kopce, který Aleniny multifokály nějak přetočily nohama vzhůru a tak jsme se chvíli dohadovali, neb měla pocit, že naopak jedeme z kopce. Tohle jsme již jednou zažili. A to cestou po západních Čechách, když jsme jeli do Aše.

Most. Široká řeka. Doprkýnka. Dunaj. Mapůůůůůů!!!!!!

Naštěstí z Komárna do Štůrova vedou podél Dunaje okresky, tak můžeme jet. NA slovenské straně dlouhé, nepříliš pohledné vesnice, jedna za druhou asi jako z Raspenavy do Hejnic. No úplně tak nenavazovaly, ale byly natěsnány. V každé několik prodejců melounů. Nádherných. Velkých. Určitě šťavnatých. Jéžiš, já bych si v tom hicu dal studeného melouna. No jo, pravdu má Alena, že jsou fakt velké a v autě nemáme ledničku.

Štúrovo a na druhé straně Dunaje Ostřihom. Kemp je na břehu, kousek od mostu, takže jsme do vlastního města vůbec nevjížděli. Alena se pustila do přípravy večeře a ve mně se najednou probudil fotograf. Kruci to je krásné světlo. To musí být pohled na ostřihomskou baziliku ze štúrovské strany. No to jsem to zvojtil. Nojo, než jsme se najedli, to nejkrásnější světlo bylo v čudu. I tak jsme přejeli na štúrovskou stranu. Bazilika je fakticky monumentální.  Proti bazilice je na slovenské straně promenáda, kde bylo poměrně plno. Lidé korzovali, lízali zmrzlinu, fotili selfíčka, konverzovali. Už jsem se chtěl sebrat a jet na maďarskou stranu, když si Alena vzpomněla, že jsem jí kdysi říkal, že noční fotografie se nejlépe fotí již za šera, když ještě není tma. A nejspíš bude bazilika nasvícena. Nechal jsem se přesvědčit a fakticky to stálo za to.

Vody řeky se valí dál

staletý chrám se vzpíná.

Stálost pohybu

 

 

Pondělí den třetí

Z promenády jsme včera sledovali několik lodí -hotelů, brázdících vody Dunaje po i proti proudu. Mou ženu posedla touha, plout po Dunaji alespoň na menší říční lodi. Takové hodinové plavby totiž nabízela reklamní tabule na nábřeží ve Štúrovu. Tak se dnes poplavíme po Dunaji. Ráno jsme vstali celkem brzo. Při snídani jsem zaregistroval, že bychom mohli chytit loď odplouvající již v deset. Alena sice měla pocit, že to nemůžeme stihnout ani omylem, ale stihli. A ještě příjemné překvapení, parkoviště u promenády je grátis. Pochopitelně o plavbě jako takové není mnoho co říci. Nejprve jsme pluli proti proudu, pak po proudu. V podstatě loď plula po rovném úseku před ostřihomskou bazilikou. Pouze při cestě po proudu jsme nahlédli do úseku, který je označován jako Ohbí Dunaje. Je to místo, kde řeka narazí na Karpatský oblouk, její tok se zvlní, aby se vzápětí stočil z východního směru více méně pravoúhle k jihu do srdce Maďarska. Pro Maďary je to asi srdeční záležitost, dokonce náš bedekr uvádí Ohbí Dunaje jako jednu z kapitol, na které je rozdělen. Pro mne osobně to zas taková hitparáda není. Tedy pozor, ne že by široká řeka vinoucí se mezi kopci nebyla pěkná. Ale viděl jsem řeky, z kterých jsem byl unesen víc. Třeba Whanganui na dolním toku podél River road. Nebo peřeje v Oulanka NP na stejnojmenné řece.

Loď přistála a my již po několikáté přejeli most na ostřihomskou stranu. Auto jsme nechali u mostu a vydali se do prudkého kopce k bazilice po tak zvaných Kočičích schodech. No nějaká kočka se tam promenovala. Nebyla jich nějaká přehršel, jak by bylo lze z názvu soudit. Ze schodů má být krásný výhled na část města, které říkají Vodní čtvrť. Možná jsem to neviděl kvůli těm červeným kruhům, které se mi před očima množily. Nevím. Já viděl pár běžných střech. Pohled z Hasičské věže v Šoproni mi přišel malebnější a romantičtější.

První, nač jsme se šli podívat, je plastika sv Štěpána, který je zachycen v okamžiku, kdy mu jakýsi prelát vkládá na hlavu královskou korunu. Není to ošklivá plastika, ač se Štěpánovi trochu olupuje plášť a rozpadá se podstavec. Ale oni si ho Maďaři určitě opraví. Jsou na něj pyšní, byl to první jejich král a jako první se nechal pokřtít. Sousoší je na ostrožně nad řekou, je odtud krásný výhled na Dunaj, Štúrovo a kopečky na slovenské straně. Mimochodem, Štúrovo bylo přejmenováno poměrně nedávno. Až teprve v roce 1948 bylo našim novým vládcům původní Parkany moc maďarské.

Od korunovaného Štěpána jsme kolem dalších dvou z jeho soch (inu, možná to byl jiný z Hunů, oni si byli v sošném provedení všichni dost podobní) pokračovali k bazilice. Velké kostely jsem již viděl. Ale tohle je fakt monumentální záležitost. Stojí na místě původní katedrály, ve které byl syn jejich vévody Gejzy Vajk po křtu korunován na prvního křesťanského krále Štěpána. Stavba netrvala ani tak dlouho jako u našeho sv Víta. Začali v roce 1822 a byla dokončena již v roce 1869. To již byla sto osmnáct metrů dlouhá a čtyřicet metrů široká bazilika třináct let vysvěcena. Stavbu kryje sto metrů vysoká kopule. Pro Maďary je obdobným symbolem víry a státnosti jako pro Čechy sv Vít na Pražském hradě. V kryptě baziliky je pochován kardinál Mindszenty. Tento konzervativní monarchista, odpůrce komunismu a současně kritik politiky Vatikánu byl v roce 1948 zatčen, mučen a odsouzen na doživotí. V průběhu maďarského povstání v roce 1956 byl osvobozen a uchýlil se na velvyslanectví USA v Budapešti. Tam žil, vyhnanec  v centru Budapešti, dalších patnáct let, načež byl přinucen opustit Maďarsko a roku 1975 zemřel v Rakousku exilu. Teprve v roce 1991, u příležitosti papežovy návštěvy Maďarska, bylo možno jeho ostatky převézt zpět a uložit v ostřihomské bazilice.

Interiér, kromě vlastní výzdoby nabízí několik dalších lákadel. Jednak je to krypta, kde jsou ostatky význačných církevních hodnostářů, pak kdesi ve výši u paty kopule ochoz s zajisté krásným výhledem a klenotnice. Zaplatit se prohlídku sušených prelátů nás nelákalo. Ten pravý rajc pro nás neměla ani možnost za pár set forintů si vyšlapat několik set schodů na ochoz (Naštěstí forint je asi desetník, nebo tak nějak, ale stejně.) Takže jsme si koupili vstupenku do klenotnice. Ornáty, zlaté a stříbrné krucifixy, dózy z čirého křišťálu, liturgické předměty, monstrance, schránky na ostatky, sbírka biskupských berel, drahokamy, štóly, mankote, nejde vám už hlava kolem dokola? Mně tedy šla ani ne v půli expozice. Mít zlatou žílu, šilhal bych i z ní.

Za vstupné do klenotnice se člověk může podívat na panorama Dunaje. Jedno nebo dvě patra nad klenotnicí je prostor, kde je nevelká kavárna s obrovským oknem. Možná deset, patnáct metrů dlouhé polokruhové okno se zdobnou mříží a výhledem na Dunaj. Nejsem si jist, zda kavárna tu není proto, aby se turista jen tak zadarmo nekochal. Takže jsme se podívali na nabídku, Alena si vybrala presso a já horkou čokoládu. K ní bylo šlehačky, že mi naskočila zpět polovina kil, které jsem v posledních měsících pracně odhazoval.

V místech, kde stojí bazilika, stával i královský palác. Dnes je v něm muzeum. Jelikož jsme byli památek syti z klenotnice, chtěli jsme si prohlédnout areál jen tak z venčí, do muzea jsme nechtěli.

V bráně stál jakýsi Pepíček Ochranka a že dovnitř nesmíme. Tak jsem se ho otázal anglicky, mohu-li na konec támhle té zdi, aby si vyfotil nádvoří a vypadl. Na to mi Pepíček odpověděl Toilet in čerč. Takže jsem otázku zopakoval, No ingliš. Aha, jasně. Sprichst Du deutsch? Ne, Slovensky? Ne. Govoriš po rusky (sakra já jsem polyglot)? Ne. Seš blbej jak vačice? Ne. Tak jsem to vzdal.

Prostory bývalého královského hradu jsme opustili Rondelem. V něm je expozice zvonů, většinově poškozených a socha svatého Jagrnauta. To je taková naše rodinná vzpomínka na Hedvíkovské údolí v Železných horách říznutá zážitky z letošního skautského Ob Roku.

Alena objevila nejprve v bedekru, pak i na plánu města tržiště. Protože docházela čerstvá zelenina a chtěla si přivézt pravou maďarskou papriku (koření), šli jsme na trh. Ostřihomské Dolní město je omšelé, přiměřeně opršalé, chátrající, neodpovídající pompě baziliky a jejího komplexu. Ulice, kde měl být trh byla natolik rozkopaná, že jsme se v půlce vzdali, vrátili se na hlavní a vlezli do COOPu. Ten mají také. Pořídili jsme chleba, venku velice dobrou zmrzlinu a loudali se k autu To již padlo rozhodnutí pokračovat až zítra, vrátit se do kempu a využít dobrodiní bazénu, který je v jeho ceně. Což jsme učinili.

Stoupám svahem k nebi

Zelená chrámu střecha

Kočičí schody

Úterý, den čtvrtý

Donedávna jsem si myslel, že Gabčíkovo a Nagymaros jsou naproti sobě, na protilehlých březích Dunaje. Pak jsem se dozvěděl, že leží každé jinde. Dnes vím, že jsou poměrně daleko od sebe. Gabčíkovo kus nad Komárnem, Nagymaros kus pod Ostřihomí. Dokonce Nagymaros má svůj protějšek na protilehlém břehu. Tím je Visegrád. Dokonce údajně existuje rčení v Nagymaros, které říká Visegrad má hrad, my máme výhled.

Visegradský hrad je na vysokém kopci nad Dunajem. Dá se k němu dojet autem, ale když jsme se tam vyškrábali, bylo parkoviště zcela zaplněno. Museli jsme tedy pokračovat dál do kopce, kde v sedle je rozlehlé parkoviště, lanové centrum a kiosek. U kiosku toalety. Ovšem za cenu, že i má toaletmilovná žena usoudila, že okolní širé lesní porosty jsou k tomuto účelu též vhodné. Dokonce mi ani částku nesdělila.

Vnořili jsme se do lesa. Cesta klesala, zprvu nepříliš prudce, později přidávala na spádu. Být po dešti, bylo by asi notně klouzavo. Takto zas chvílemi ujížděl drobný přírodní štěrk jak kuličky v ložisku. Pokud stezka kopírovala vrstevnici, byla sklopena po svahu, což se mým nohám, zejména levé s rozhašenou ostruhou nemnoho zamlouvalo. Ale zvládli jsme to.

Visegrádský hrad je, jak jsem již řekl, nedaleko parkoviště, které jsme míjeli jako první. Je třeba k němu vystoupat po nedlouhém schodišti, které ovšem naznačuje, že těch výškových změn bude víc. A také ano.

Je to zřícenina. Prosím, proč ne. Zřícenina opravovaná. No, dejme tomu. Zřícenina dostavovaná. Ale, ale,ale. Pro mne prasecky. Mnohá místa jsou viditelně dostavována betonem. Dalo by se říci, jo, přiznávají dostavbu. To když jsme byli v Pobaltí, také přiznávali. Ale ctili původní materiál. Vzpomínali jsme na Mirka Kubů, takto karlštejnského kastelána, kterak se chytal za hlavu, když nám ukazoval Mockerovy dostavby našeho národního klenotu. Nebo na archeologa Severočeského muzea, který nám říkal, že současný trend je sanace ruin, aby nepokračoval jejich rozpad, ale nedostavovat. A to nemluvím o Evansovi, kterému nemůže odborná veřejnost odpustit jeho betonové dostavby mínojského Knossu.

Maďaři propadli vosku. Přesněji voskovým figurínám. Kam člověk vleze, tam mu vnucují muzeum voskových figurin. Já chci vidět hrad a ne nějaké více či méně povedené panáky uplácané z včelího produktu. Takže jsme si pořídili vstupenky jen na prostou prohlídku hradu. Od brány vede cesta jakýmsi nádvořím, kde stojí dva bojové vozy, které asi ukořistili Bratříkům, jedna píšťala (střelná zbraň, z českého píšťala se pozdeji v cizozemsku, snad Itálii, vyvinul název pistole, aby se posléze do češtiny) a velmi středověkého děla. Stojí tu i katapult (metací zbraň, ne ponk kata) a ohrada, kde se člověk může za pár euro projet dvě kolečka na koni. Kolem těchto atrkcí dojde návštěvník ku hradbám, odkud je krásný výhled na Dunaj, Nagymaros za ním a kopce za Nagymarosem.

Následují schody do paláce, kde je expozice o rytířích řádu sv Jiří, který založil některý z maďarských králů.Nechtějte vědět který, nevím to a nenašel jsem ani na netu. Pak se kolem vaxmuzea a toilet (díky ženě znám tato zařízení v mnoha zemích světa) projde na další nádvoří. Hrozný betonový most dovede návštěvníka betonovou věží do horního hradu. Tam je v jednom křídle expozice zbraní, v druhém expozice lovu. Jsme zhýčkáni našimi hrady a zámky. Kdyby vynechali beton a výstavy horního hradu, byla by to zajímavá zřícenina. Ale výhledy do kraje tu mají excelentní, to jim musím přiznat.

Trochu jsme se obávali výstupu k hornímu parkovišti, ale jen se potvrdilo staré pravidlo, že táž cesta vzhůru bývá snažší, než dolů. Tedy v přírodě. Kariérní sešup někdy bývá nato tata.

Ve Visegradu je kromě hradu v kopci ještě královský palác a citadela se Šalamounovou věží dole zhruba v úrovni řeky. V královském paláci jsou sice placené prohlídky s průvodcem, ale vzhledem k faktu, že je ve stavu kvalitních rozvalin, navíc přehlédnutelných od pokladny, ulovili jsme pár záběrů a šli k citadele. Přístup k ní chránila Šalamounova věž, což byl fortifikační prvek. Na přístupu k citadele věž obehnaná hradbami s dvojí bránou. Dobyvateli se tak na cestě k vlastní citadele postavila do cesty další pevnost, kterou musel dobýt, neb nešla obejít. Ovšem vzhledem k počtu mixů s betonem, které byly evidentně použity na dostavbu věže i hradeb, se mi nechtělo jít dál ale blinkat. Obava, že Maďarům zebleju citadelu ve Visegradu jak Alík, mi zabránila v pokračování směrem k této památce.

Do Nagymaros se z Visegradu člověk dostane na přívozu. Protože jsme přívozy či trajekty nejvíc jezdili při našich cestách za synkem na Nový Zéland, často používáme pro takovýto způsob překonávání vodní překážky automobilem jejich výraz ferry, případně ferryboat pro trajekt. Tady tomu říkají kompa, což mám, nevím ani proč, spojeno spíš s Malajsií či Indočínou. Protože jsme parkovali u informačního střediska, otázali jsme se, nemají-li jejich jízdní či plavební řád. Měli. A my podle něj měli čas. Takže jsme si dopřáli celkem dobrou zmrzlinu, i když nejlepší mimo Liberec jsme při této cestě měli v Ostřihomi. Když jsme dolízali, co na parkovišti. Takže jsme odjeli k přístavišti kompy. A ejhle, právě připlouvala. No fajn, času dost.

Nebylo. Sotva auta a pasažéři opustili palubu, už nás posádka honila k nalodění. Naprosto mimo rozvrh se s třemi auty a několika lidmi pustli na druhou stranu. No bodeť. Na nagymarosské straně fronta snad třiceti aut. Tak proto, snaží se zlikvidovat frontu.

Vyhlídka z Nagymaros na Visegrad by tu byla. To beze sporu. Ovšem promenáda je tu mírně řečeno ošizená, proti Štúrovu. Snad to bude tím, že kromě říční pláže, výhledu a pár domků v Nagymaros nic není. Ovšem zato pláž byla plná koupajících se, několika vodáků s kajaky a vícemístnými kanoemi. U břehu byla zakotveny i dva motorové čluny, kolem, kterých se pohybovalo pět mužů. Vypadali, že na jednom člunu cosi opravují, za chvíli do něj začali lít benzín a za další chvíli nastartovali a odpluli.

Dnes bychom se chtěli dostat až do Jagru (Eger po maďarsky, odtud pochází známé červené víno Egri bikavér= Jagerská býčí krev). Vyrazili jsme proto na Vác. Tohle město na konci Dunajského ohbí náš bedekr moc nechválil. Za největší lákadlo tu má sloužit botanická zahrada. Moje žena má mičurinské sklony. Okna máme plná květin, rajčat, feferonek, Jalapeňos, Habaner, orchideí,kolem pergoly fuchsie, růži z Jericha, plodící révu nejasné marky (letos sedm hroznů),pak by tu byla bylinková zahrádka, malinkaté vřesoviště a další a další pokusy. Jo, pardon, opomněl bych něco bonsaí. Takže mne překvapilo, že nemá touhu si cizí botanku prohlédnout. Má ovšem pravdu, že maďarské ani latinské názvy u většiny rostlin jsou pro nás nic neříkající. Takže nás moc nerozhodilo, když nás navigace nedovedla přímo do Vácu, ale jeli jsme po obchvatu.

Ze ženy si dělám legraci, že trpí orientačním nesmyslem. Ač bývá v autě obložena tolika mapami, že obvykle nestíhá sledovat šipky s názvy osad, velice často se ztrácí a nachází se takových dvacet třicet kilometrů za krizovým úsekem. Navíc loni jsme byli ve Finsku, nyní jsme v Maďarsku a třikrát Nový Zéland, kde řada místních názvů je maorských (dlouhá slova, hodně w a h), takže v těchto zemích přečíst směrovou tabuli z jedoucího auta je mnohdy úkol téměř nadlidský. Když jsme ale dojeli kamsi k okraji Budapešti, kde jsme měli uhnout východně z našeho aktuálního jižního směru, podělal jsem to já. Navigace říkala jeďte vlevo, žena říkala jeď vlevo, já říkal jedu vlevo a neomylně jsem jel doprava. Naštěstí na sjezd z rychlostní silnice, ne někomu do cesty. Nojo no, to je moje vada. Já si ve svých pětašedesáti ne už, ale stále ještě pletu levou a pravou stranu. Byly chvíle, když jsme ještě neměli navigaci, že mi žena coby navigátor říkala ke mně, k tobě. To když jsem se cítil utahaný a museli jsme jet dál. Před třiceti lety jako musher jsem občas sloužil za klauna, když jsem vydal povel vpravo, malamut Adak zahnul vpravo, já doleva a dali jsme si oba na hubu. To pak na mne hleděl (on to byl Pan pes, který pohledem mluvil) a říkal Pane, ty si ale vůl. Jen tou packou si moc na čelo neklepal. Přeci jen mne bral za šéfa. Naštěstí jsem měl poměrně záhy možnost chybu napravit, takže jsme ztratili snad pět minut.

V bedekru jsem našel kemp Tulipán na pokraji egerského Szepassony völgy, tedy údolí Szepassony. Tohle údolí má být plné vinných sklípků. Ovšem rovnou bedekr upozorňuje, že se člověk nemá nechat zmást jejich vzhledem, neboť jejich vchody vypadají jak vchody do protileteckých krytů. Takže jsem do navigace zadal rovnou adresu tohoto kempu. Jak jsme se blížili k Jagru, kolem silnice se táhly obrovské rozlohy vinic. Mám pocit, že byly větší, než na Jižní Moravě,

Ubytovali jsme se v kempu nevelkém, ale o to plnějším. Již při vjezdu do Jagru jsme míjeli velké množství sklepů. Sotva jsme odbočili z centra na Szepassony, objevily se další. Snad kilometr sklep vedle sklepu. Co do jejich vzhledu bedekr neuváděl celou pravdu. Nevypadaly jak protiletecké kryty. Vypadly jak hodně zchátralé protiletecké kryty. Kdeže jsou naše moravské, bíle a modře nalíčené, žudrem zdobené sklípky.

V údolí je kašna se sochou, která na první pohled vypadá, jak roztančená ohnivá Maďarka. Ovšem již na druhý pohled je zřejmo, že netančí, ale šlape hrozny v kádi. Samo Szepassony völgy více méně není v údolí, ale z vlastního údolí stoupá.Je to cesta podél sklípků ve svahu, strana do údolí je lemována restauracemi, které připomínají řecké letní taverny. Končí jakousi návsí či prostranstvím ze tří čtvrtin obklopeným kopci, kde je opět jeden sklípek vedle druhého. Tyto jsou již výstavnější, mají předzahrádky, u každé tabule s názvy nabízených odrůd.

Protože ve sklípcích připravovali jen nějaké palačinky a podobné zákusky k vínu, vrátili jsme se k restauracím a jednu si vybrali. Chtěli jsme si, když jsme v Maďarsku, dát haláslé. Štědrovečerní rybí polévku moc nemusím, sním ji spíš z povinnosti, ale haláslé to jo, to smím. Ovšem mohu s klidem potvrdit, že má manželka dělá lepší než to, které jsme jedli v Szepassony. Během večeře padl návrh na další změnu v itineráři. Zítra pojedeme do Aggteleckého NP, podívat se na krasovou jeskyni, vrátíme se do Tulipánu a teprve zítra si Alena vybere nějaké víno domů.

Vinice a Býčí krev

houslí táhlé vzlykání

Szepassonská noc

Středa, den pátý

Jsme zhýčkáni Moravským krasem, Punkevní jeskyní a dalšími našimi krasovými oblastmi. Neskutečný zážitek byly i Waiotomo caves, zejména Gloworm cave, kde jsme splouvali podzemní řeku v tak naprostém tichu, že pád kapky na hladinu byl provázen ohlušující ránou a nad hlavou ve tmě svítily prdelky bedlobytek. Takže nás jeskyně jen tak na hyždě neposadí. Byli jsme tedy zvědavi, zda jeskyně v Aggteleckém NP nás nějak ohromí. Dobře tedy, alespoň zaujmou.

Aggtelecký NP je součástí Bukových hor, které leží na samé maďarsko slovenské hranici. Nachází se v něm dva jeskynní systémy, Béké a Baradla. V soustavě Baradla se dělají různě dlouhé prohlídky. Sice mne lákala tříhodinová verze, ale nakonec jsem couvl. Mám v anamnese několik let klaustrofobie. Alena za svobodna opakovaně ráno přišívala na mém spacáku zip, když jsem se v noci venku vzbudil, nemohl jsem spacák rychle rozepnout, takže jsem rozpažil… A bylo. Pustilo mne to a poslední záchvat jsem měl, když byli naši kluci malí a já s nimi a kamarádem šel na prohlídku stříbrného dolu v Kutné hoře. Venku hic jen o málo menší, než nás provází na naší aktuální cestě. Vstoupili jsme do úzké chodby. Z důlní štoly to zavanulo, chlad mi sevřel srdce. Stěny se daly do pohybu. Já taky. Prchal jsem proti proudu návštěvníků a venku jsem ani neprahl po navrácení vstupného. Horko posledních dní ve mně vzbudilo obavy z recidivy, tak jsem souhlasil s Alenou, že krátká, hodinová varianta bude stačit.

Z Jágru jsme to měli zhruba osmdesát kilometrů krajinou, kde se zprvu střídaly vinice s listnatými porosty. Vystoupali jsme na náhorní planinu s pastvinami, poli a občas nějakou vesnicí. Do Aggtelecu jsme přijeli těsně před odchodem výpravy, takže Alena běžela koupit lístky. Bohužel vedle pokladny byly toalety. No stihla to, ještě než za námi průvodkyně zavřela dveře.

Jeskyní systém Baradla je pěkný, to se musí nechat. V počáteční fázi jsme šli podél potoka, který, pokud jsme rozuměli, přitékal ze slovenské strany a dokázal se rozvodnit, že museli občas na několik dní jeskyně uzavřít. Výklad probíhal většinou v maďarštině, takže jsme chvílemi čekali, jestli na závěr proslovu řekne třeba ištem bazmek nebo három, három rumcajs frťan. To by nám tak k rytmu řeči a tomu co jsme tak pochytali, pasovalo. Občas něco proložila krátkou anglickou vysvětlivkou.

Popisovat stalgtity, nity, náty je zbytečné. To si dovede představit každý, kdo nějakou jeskyni navštívil. A pro toho kdo ne, je to stejně těžko popsatelné. Fakt je, že některé útvary měly až filigránské vzezření.

Najednou nějak ubylo světla a my šli v šeru. Matně jsme tušili, že jsme došli do jakéhosi dómu, který jsme však neviděli. Opět proslov. Nevím proč, sem by mi pasoval závěr simsala bim. Nestalo se. Průvodkyně cosi zmáčkla. Prostorem se rozlehla hudba a začala světelná show. Do skladby se rozsvěcela a zhášela světla. Bodový reflektor nasvítil jeden tenký sloup, aby vzápětí široký proud světla ozářil sintrový vodopád a poté se rozzářil celý obrovský dóm a znovu pohasl a boďák osvítil jeden konkrétní detail. Dozněla orchestrálka, rozezněla se jakási árie. Snad z muzikálu Fantom opery, ale krk na to nedám. Nádherný zážitek.

Dál nás poslala samotné. Tedy ona asi šla na konci dlouhého lidského hada, který se vinul podzemím. Nějak jsme na můj vkus pořád klesali. Při představě schodů, které nás na konci čekají směrem vzhůru, mi vytanula na mysli hláška, užívaná zejména mou ženou od doby, kdy jsme trávili Štědrý den na Tongariro crossing (kus jsme tehdy šli po úbočí Ngauruhoe, kteroužto sopku znají milovníci filmového Pána prstenů jako Horu Osudu). Tam jsme klesali z nějakých devatenácti set metrů na sedm set padesát. Hodně po schodech. Od té doby, vidí-li má žena víc jak pět schodů, pronese procítěně „Kurva schody“ Tohle mi tehdy říkala celých dvět stě kilometrů, které jsme pak museli urazit v autě z Whakapapa do Wanganui.

Jenže schody ani stoupání nikde. Ba naopak, najednou denní světlo na konci tunelu a my byli venku. Ježkovy voči, mámo rozsviť. My nejsme v Aggtelecu, ale v Josvafö. To je vesnice vedle, akorát za hřebenem od Aggtelecu. Naštěstí počítají s línými turisty, tak přistavili autobus, který nás do Aggtelecu dovezl.

Dovedete si představit dodávku, která stojí dvě hodiny na poledním slunci v horkém letním dni? Když jsem otevřel dveře a dýchlo to na mě, srolovaly se mi žárem nehty na nohou. Kam ale vypouštět vedro, když venku je jen o málo menší.

Vrátili jsme se, již poněkud zchladlým Glowormem do Josvaf’ö. Je tam celkem kulové, tak to chceme vidět. Bedekr píše, že prý opevněný kostel, reformovaný kostel a jeskyně. Inu jeskyni již máme za sebou, takže ty kostely. Ač stojí vedle sebe, nebyli jsme schopni je zcela lokalizovat. Takhle, ten opevněný jsme našli hned. Má kolem sebe celkem běžnou, kamennou, tak metr a půl vysokou zídku, jakou u nás má řada venkovských kostelíků. No dobře, turistu je třeba na něco ulovit. Pár metrů od kostela je hřbitov a před ním nějaká stodola. Tedy stodola. Stodolovitá stavba, která má vytaženou střechu dopředu. Jenže ta střecha kryjící vchod je na stodolu nízko. Tam by žádný vůz nezajel. No a na márnici je to zas moc veliké. Teprve když jsme rozeschlými vraty, respektive škvírami v nich nahlédli dovnitř, došlo nám, že tohle je ten druhý kostel. Do kempu jsme dorazili ulepení, zmordovaní vedrem. Chladivá voda ze sprchy, áááááách ta lahoda

Cesta má vede mne dál

slunce bělí oblohu

saje mou sílu

Po očistě těla a regeneraci sil opět do Szepassony völgy. Na jídlo a pro víno. Nejprve jsme obešli sklepy, protože většinou nabízeli sudové do petek. Já mám, možná ne zcela racionální, averzi proti stáčení víba do plastu. V mých představách víno patří buď do skleněné lahve, nebo keramického džbánu. Alena měla racionální obavu, že víno cestující v pet lahvi, v horkém letním počasí, v autě bez lednice, projde procesem octovatění. Moc nepomáhalo, že jsem ukazoval do otevřených sklípků, kde stálo i lahvové víno. Dvakrát jsme obešli Szepassony, až nás ulovili u jednoho sklepa. Nebyl v téhle části nejhonosnější. Venku seděl majitel? nadháněč? s jakousi společností. Pravda, už ji měl jak z praku. Vystartoval a začal nabízet, přemlouvat, vnucovat. Podařilo se mu Alenu vtáhnout do sklípku. Za chvíli vyšla, že nechtěl ani slyšet o vínu ve skle a pořád hovořil o stáčeném do petek. Vrátila se poněkud rozmrzelá a tak jsme šli o dům dál.

Jenže nakonec jsme se vrátili, že provedeme druhý pokus. Tentokrát na nás onen dobrý muž poslal mladíka, který znal anglicky o něco lépe. Tedy taky nic moc. Pak přišel třetí a ten už byl schopný jakési komunikace. Doprovodil jsem Alenu do sklípku. Muž jak šlejfíř mlel a vychvaloval víno jejich sklepa. Já zatím cítil, jak můj žaludek reaguje na pach (nebo vůni?) vinného sklepa, kyselinky, kvasinky a jak se to všechno jmenuje. Pročež jsem se omluvil, že musím neprodleně ven. Nojo, vinař měl pocit, že mu prchá zákazník a nechtěl mne pustit. Naopak mi neustále chtěl dát ochutnat. Jedno suché bílé, jedno červené. Sakra.

Nakonec jsem se ven dostal. Mocně jsem vdechoval vzduch letního večera, když přišlo další nebezpečí. Onen dobrý muž, který nás odchytil jako první, nalil dva decáky bílého a šel si se mnou připít. Přitom mi vysvětloval, že ty honosné sklepy kolem, to je jen pompa. Marketing. Oni že vsázejí na kvalitu vína. Pro Čechy je těžko pochopitelné, když vysvětluji, že mi asi čtvrt století alkohol smrdí víc než práce. A to prosím bez léčení. Nojo, ale vysvětlujte to podnapilému maďarskému vinaři anglicky. Po chvíli se tvářil, že pochopil. Fajn. Přihodil jsem, že nepiji ani kávu a nekouřím. To už společnost koukala, jako by se divila, že mne pouští ven bez ošetřovatele. Jen s dámou vletech, která mne navíc ani kale nehlídá. Tak jsem přidal poslední kapku. Mí příbuzní v znojemské vinařské oblasti mají vinohrad a ani s nimi se nenapiji. Nepochopitelné. Konečně Alena uzavřela koupi, nechala se ukecat na plast a nesla si lahev Bikavéru a lahev Chardoné. Předběhnu, dovezli jsme.

Čtvrtek, den šestý

Jáger mám spojený s Jiráskovým Bratrstvem. Zde sídlil velký a zlý nepřítel bratříků, jagerský biskup. Ale ano, dnes již vím, že ono to bylo s těmi bratříky trochu jinak, nebylo to žádné nic než než národ, dokonce ani s tím Jiskrou to nebylo tak jednoduché. On byl prostě condotiér, který sebral vojsko pro každého, kdo nabídl peníze. A o ty šlo až v první řadě již tehdy, nejen dnes.Jenže nechte mi romantické vzpomínky na dobu her a nezralých plodů.

Jo, takže jsme dojeli k I situ, jenže tam bylo pro Čechy moc drahé parkování. Zajel jsem o pár ulic vedle, kde bylo také drahé, ale již snesitelně. Když jsme zdárně prošli orientačním procesem, vyrazili jsme na hrad. Jen tak projít kolem, pokoukat po nádvoří, žádná prohlídka expozice.

Jagerský hrad je velký, ale ani na nádvoří nás nepustili bez vstupného. Tak jsme si zakoupili vstupenky v základní sazbě a vyrazili. Pardon, jen jsme si mysleli, že vyrazíme. Kerberos, kterému jsme museli lístky předložit trpěl fixní ideou, že nám musí vysvětlit, jak jsou benevolentní a co vše za ten pakatel smíme navštívit. Že nám to řekli již u pokladny a tak jak tak nás mučírna, maďarsky obligátní voskové muzeum nebo katakomby moc neberou, si nenechal vysvětlit. Jářku, přežil to on i my, tak co.

Zhruba ve středu hradu je arcibiskupský palác a několik dalších budov. Arcibiskupský palác je jednou z mála dochovaných gotických staveb severovýchodního Maďarska. Kameny oblouků jsou od pohledu hodně čerstvé, neomšelé, bez staleté patiny. Dokonce jsem chvíli přemýšlel, že jde o dostavbu, dokud jsem si v bedekru neověřil jeho původnost. Tak je třeba otryskali pískem. Součástí je i zjevně nově zrekonstruovaný prostor s třemi kříži. Je to připomínka čehosi křesťanského z maďarské historie, ale nějak nevím čeho vlastně. Hrad je z větší části v ruinálním provedení. Na několika místech probíhají pokusy o změnu stavu. Jen doufám, že ho nepoprzní betonem jako Visgrad.

Z hradeb je kouzelný výhled na město a okolí. Jako památka na osmanskou nadvládu stojí v městě anorekticky štíhlý minaret. Je zřejmé, že nejlepší má již za sebou, takže je obestaven jakousi kovovou konstrukcí, která ho podepírá jako stojan vánoční jedličku. Také se nabízí dojem rakety před startem. Potulovali jsme se hradem, prohlíželi jednotlivé části, okoukli jsme dva kanóny,které tu mají vystavené. Jeden z nich je obklopen čtyřmi zhruba dvoumetrovými koši, které by v reálu byly vyplněny se zeminou, kterak známe z historických filmů.

Hrad není ošklivý. Pokud bychom měli víc času, možná bychom navštívili i nějakou tu expozici a byl by ještě pohlednější. Jenže má žena celkem prožívala, že sice máme zaplacené parkování, ale na dobu časově omezenou. A jak praví staří latiníci, hora ruit. Což neznamená, jak to překládali pánové Šimek s Grossmanem, že jsou hory zruinované, ale že hodiny běží. Takže Alena nahlédla do suvenýrovny, zda si vybere nějaký pohled. Měli leccos, ale pohledy ne. Tak jsem si alespoň koupil dva cínové vojáčky do své nesoustavné sbírky.

Opustili jsme hrad a scházeli do podhradí. Cestou další suvenýrovna, takže Alena získala něco pohledů, které rozesílá do všech stran. Nejvíc Tomášovi a jeho slečně Šárce na Nový Zéland Část si přivezeme domů a uložíme do některého z alb. Potomci budou mít dilema, zda památky na cesty rodičů vyhodit či zachovat. Dobře jim tak. Nás taky nikdo v tomto směru nešetřil.

Naproti suvenýrovně byla vinotéka. Ač paní právě zamkla a měla v úmyslu odejít, když viděla zákazníky, ruče odemkla a zvala nás dále. Inu nemohli jsme odolat a vstoupili. Kvanta vína, kvanta pálenky, na mne lezlo malinkaté delirium jen z toho pohledu. V přední místnosti prodejny krásné staré regály. Bohužel dáma uměla cizozemsky jen počítat, takže vyrazit z ní byť jen orientační stáří zařízení se mi nepodařilo ani s Aleninou pomocí. Takže má žena doplnila zásoby o dva litry vína a litr třešňovice a pokračovali jsme tam, kde jsme tušili jagerský Belvaros. Ovšem pokud manželka vypije to, co si vezeme již teď (a to máme v cestě ještě tokajskou oblast a Spiš), tak její jaterní testy bych nechtěl.

Hlavní jagerské náměstí se jmenuje Dobó Ištván tér. Tak to si přímo říká o překlad do češtiny : Náměstí asfaltéra Štěpána Dobeše. Tedy vážně Dobó Ištván byl uherský šlechtic, který žil převážně v Horních Uhrách, dnešním Slovensku. V letech 1549-53 velel jako kapitán posádce jagerského hradu, kde účinně zadržoval osmanskou expanzi na sever. Následně působil v Sedmihradsku a Levicích, až v roce 1567 se zapletl do protihabsburské vzpoury. To mu vyneslo doživotní internaci, což v jeho případě znamenalo pět let kriminálu. Jagerské náměstí nesoucí jeho jméno je rozlehlý prostor hned pod svahem, na kterém stojí hrad. Takže pěkný výhled v ceně pobytu. Na straně pod hradem stojí mohutné sousoší bojovníků, připomínající obléhání z roku 1552. Nedaleko stojí jeden z prý nejkrásnějších barokních kostelů v Evropě. A víte, že má vztah k Čechám? On ho postavili jistý Kilián Ignác Dietzenhofer.

Na protilehlé straně Dobešova náměstí je kašna. Něco jako v Liberci před Plazou. I zde pochopitelně byla plna dětí, živě se cákajících a povykujících. Děti jsou děti. V tom hicu jsem měl dosti silné cukání se k nim připojit. Pohlednou uličkou jsme došli od cachtajících se dětí k paláci, o kterém jsme se záhy dozvěděli, že je to arcibiskupský palác. Budova proti bráně, dvě křídla, baroko jak vystřižené. Hned naproti začíná další palác. Výrazně větší. Neznám mnoho maďarských rodů. Ale Esterhazyiové, to mi něco říká. Esterhazyiovský palác se táhne až na náměstí s parkem, na jehož protější straně je jagerská katedrála. Velká, zajisté mnohokrát přestavovaná, nejméně v barokní době. Ale ruku a srdce, proti ostřihomské je to nevelký venkovský kostelík.

Blížil se čas, kdy mělo končit naše parkovné. Vrátili jsme se k autu. Alena doplatila menší peníz a šli jsme se naobědvat do arcibiskupského parku. Nebylo to daleko, parkovali jsme hned vedle. Že by arcibiskup chodil na špacír do parku pěšky z paláce, to se mi nezdá. Asi se vozil kočárem. Osové komunikace parku jsou prosluněné. Zato vedlejší jsou kryty korunami stromů, takže poskytují příjemný stín, zejména v současném horkém létě. Ve středu je fontána, u které se sbíhají osové komunikace. Jelikož Jager není tak kopcovitý jako Liberec, jezdí zde poměrně hodně kolařů. Musím říci, že někteří jezdí jak magoři, asi jako po promenádní cestě u přehrady. Tady je alespoň více prostoru.

Hurá na Hodrobagy. O Hordobagyské pusztě jsem kdysi slyšel nebo jsem o ní četl a mnoho let jsem toužil ji navštívit. Měl jsem, nevím proč, dojem, že je až kdesi na jihu, u bulharských či srbských hranic A ono ne. Je pár kilometrů od Debrecínu. Teď se mi má touha splní. Uvidíme, zda se potvrdí staré pořekadlo, že nejlepší cesta,kterak zabít sen, je uskutečnit ho

V Hodrobagy nás přivítalo tržiště. To prosím musíte uznat, že jsem si ho nemohl nechat ujít.

 

Pátek, den sedmý

Hortobagy, můj sen. Puszta je step. Hortobágyský NP je největší v Maďarsku a jeden z největších v Evropě. Rozloha celé puszty je zhruba čtrnáct set kilometrů čtverečních, z toho osm set dvacet kilometrů čtverečních bylo prohlášeno Národním parkem. Na první pohled je puszta suchá, vyprahlá rovina, v níž nenajdete ani nejmenší vrch. Skrývá ale i mokřady, které jsou domovem mnoha druhů ptáků. Atrakcí, kterou se ale nepodaří spatřit každému, je výskyt faty morgany, maďarsky zvané delibáb. Vyskytuje za horkých, suchých, bezvětrných dní. No tak v takovém počasí jsme zde byli a co myslíte? Přesně. Lze to též vyjádřit mírněji, nic.

Centrem pusty a NP je vesnice Hortobagy. Protéká jí stejnojmenný potok, který překlenuje Devítiobloukový most. Jeho délka je sto sedmdesát metrů a je nejdelším kamenným mostem v Maďarsku. Ve vsi je hřebčín, kde chovají koně plemene Nonius ( celkem kolem dvou set čtyřiceti koní, z toho šedesát klisen) je zde Návštěvnické centrum parku, dalším lákadlem je Hortobagy czárda, Pastýřské muzeum a Körsztyn, nápadné kruhové stavení s doškovou střechou.

Od návštěvnického centra jezdí prohlídkové jízdy na vozech tažených koňmi. Je samozřejmě možno jít do puszty sám, ale dost se to nedoporučuje, neb je to placka, v které je snadno zabloudit. A vody, pochopitelně, člověk nedohledá. Navíc, to co jsme chtěli absolvovat, obsahuje jednak ukázky života v pusztě, jednak jezdeckou show místních czikošů. Pozor, to není nic rasově zaměřeného. Czikos (čikoš) je maďarský výraz pro chovatele koní, česky koňáka.

První skupina vyjíždí v deset dopoledne, což bylo přesně to, co jsme chtěli stihnout. A také se nám to podařilo. Zastřešený valník tažený párem koní plný turistů. Kočí práskl bičem a jeli jsme. Puszta je pláň, placka, rovina, open range. Do nedohledna se táhne posečená, vyprahlá, prašná planina vyschlá jak troud. Bylo nám řečeno, že současné teploty jsou nezvyklé i pro domácí. Za námi jel druhý vůz, který chvílemi pro prach námi zvířený, není vidět. Go west, young man. Takhle nějak to muselo vypadat, když táhly karavany vozů osídlovat Západ.

V dálce s puszta začala hýbat. Ach ne, to není fata morgana. To k nám pastevec žene stádo hovězího. Je to velmi primitivní plemeno, chované tu v pusztě po staletí. Tak vidím prvně na živo stádo longhornů, jaké hnávali po Chisholm trail z Texasu do Kansasu. Vozy zastavily a stádo pomalu kráčí kolem. Pro některé kusy jsme atrakcí a tak si nás chtějí prohlédnout. Jenže průvodce, který jede na kozlíku našeho vozu vedle kočího, seskočil a vysvětluje jim, že nás nemají očumovat. Stádo pokračuje ve své pomalé pouti pusztou do míst, kde se v prachu tyčí sloupy vahadlových studní, tak typických pro obrázky maďarského venkova.

Nohy stáda prach víří

široké gatě mužů

zaniklé žití

Pusztou se blíží další vůz. Tentokrát není tažen párem koní, ale čtyřspřežím volů. Také dlouhorohých. Dráhy spřežení a našich vozů se proťaly. Zastávka, focení, výklad. Podsední vůl se stáčí k našemu vozu, jeho vozka ho ale usměrňuje. Když jsem tak obcházel spřežení a vůz, zaregistroval jsem, že zadní kola vozu jsou zabrzděna a ještě zajištěna lanem. Vznesl jsem dotaz na našeho průvodce, ten se otázal vozky. Jde o mladé kusy, které se učí. Tak kdyby začaly blbnout, budou mít činnost ztíženu.

Zezadu přijíždí jezdec na koni. Na hlavě širák, leč pochopitelně jiného typu, než které nosím já, oděn v modrou halenu a modré gatě. Tak to zas pozor, ono se to skutečně po jejich gatě jmenuje. Halena i gatě bývaly původně bílé, ale po objevu modrotisku se začaly užívat modré. Tedy, já tomu nerozumím, ale modrotisk je, jak název praví, tisk, zatímco oblečení pastevců bylo na modro barveno. Co je nepochybné, jen na rukáv haleny bylo potřeba jeden a půl metru látky, na široké gatě hned metrů šest. Klobouk hortobágyských pastevců má poměrně nízké dýnko, zato krempa je ohnutá a vysoká, takže dýnko téměř přesahuje.

Volské spřežení odchází v dál, my pokračujeme prašnou pusztou. Míjíme ohradu, kde se v bažině chladí vodní buvoli. Snad avarští předci, snad mongolští nájezdníci přivedli tohle plemeno skotu do Maďarské nížiny a od té doby je tu pěstováno. Ve vedlejší ohradě je několik prasat mangalica. Tohle není náš běžný chlívkový čuník. Je to prase osrstěné, které vypadá tak trochu jako ovce. Uvádí se, že jeho maso ne chutnější, než naše běžné vepřové (to vlastně je normální i u prášku na praní, že ten inzerovaný je lepší, než váš běžný. Ale já fakt nemám procento z prodeje za reklamu). Mangalica přibývá pomaleji, nechová se v chlívku, ale venku. Rádo ryje, takže jsem se dočetl, že je dobře mu do výběhu nasadit topinambury, aby si je v zimě vyrylo. A je dobře mu nechat výběh. No zatím nemám ani domek, tak nehrozí ani mangalica.

V pusztě je stavení, které si nějak s Maďarskem spojuji. Kryté rákosovou střechou, sahající až na zem. Blíží se k nám tři jezdci, jeden z nich nás nedávno míjel. Křížem přes prsa nemají karabinu, ale bič. Odmotají je a bang, bang, práskají. Tedy bang je nejen onomatopoické vyjádření prásknutí, ale také odborné označení, kterým bičaři zdařilé prásknutí označují. Práskají pěkně synchronizovaně, asi dlouho cvičili. Před časem jsme se Skautským zdravotnickým týmem zajišťovali roverské jamboree ObRok. Tam byl kdosi, kdo učil práskat bičem. Když jsem neměl službu, šel jsem si to zkusit. Nejen, že jsem sám sebe neseřezal, ale dokonce se mi povedl (pozor, naprostým omylem) tak zvaný double bang. To jako že mi práskl dvakrát na jedno máchnutí. Ovšem abych si troufl na bičařské desatero, které v jedné ze svých knih publikoval Frank Elstner, tak to ani náhodou. Ještě jedno prásknutí a jezdci popohnali koně. Kroužili kolem nás za hlasitých bangů. Pak koně položili a sedli si na ně, následně si na ně stoupli, to vše za neustálého práskání. Nakonec se koně posadí, zapřeni předníma nohama. V českém povídání, které jsme dostali s lístky na projížďku, je psáno, že práskání mělo v minulosti koně trénovat na možné přestřelky a zalehnutí mělo pastevcům, případně zbojníkům (loupežníkům) usnadnit skrývání ve vysoké trávě.

Nakonec povozili turisty. Již nasednout není jednoduché. Sice jezdí v sedle, ale to sedlo je jen volně přehozeno přez koňský hřbet bez podbřišníku. Tedy sedlo, nemají klasickou deku a na ní buď sedlo s hruškou, jaké bylo zde v historii a dnes je známe jako sedlo westernové, nemají ani placaté sedlo anglické. Koni na záda dají cosi jako filc a na to takový divný podprdelník, dámy prominou. Třmeny mají, to zas jo. A oni prosím nasedají na to nepřipevněné sedlo za pomoci třmenu. Normální člověk by sedl z výše na řiť.

Zatím co se spolucestující řadí k projížďce, mám zvědavý dotaz. Koně bývají buď okováni (do města, na dláždění a podobně) nebo bosí, tedy bez podkov. To bych v pusztě nakonec i chápal. Jenže zde jsou koně na zadní bosí, vpředu okutí. Průvodce vyslal jakýsi zvuk směrem ke koňákům a trochu jiný následně oni k němu. Pak mi ten zvuk převedl do angličtiny. (Dělala-li si ze mne exsnacha legraci, že hovořím czenglish, on hovořil magyalisch). Je to pro trik se sedícím koněm, podkovami se lépe zapře.

Poslední zastávkou na projížďce je dlouhé stavení, opět kryté rákosovou střechou na zem sahající. Je to ovčín, ve kterém chovají plemeno racka. Zas je to hodně primitivní plemeno. Nejen berani, ale i ovce mají poměrně dlouhé podélně šroubovitě zatočené rohy, které ční do stran. Rouno splývá v dlouhých pramenech téměř až na zem.

Na základně nás nechá průvodce vystoupit, děkuje za pozornost a nemáme odcházet, za pět minut bude v sousední ohradě czikos show. O ruské trojce člověk slyší relativně často. Ta ale je zapřažena do saní či bryčky. Tady se jedná o pětispřeží. Vpředu tři koně, za nimi pár. Na podsedním z páru sedí czikos. U pasu má cosi jako plstěné sněžnice. Průvodce zas cosi povídá, pak jezdec nazuje ony sněžnice a postaví se na zadní pár. Ano, on stojí rozkročen mezi oba koně. Pak spřežení pobídne a ono se dá do pohybu.Ten sebevrah je pobízí do klusu. Od kopyt se zvedají kotouče prachu, muž v podřepu vyvažuje pohyb koňských hřbetů. No fajn, je to zajímavé a chlap je borec, o tom žádná. Jenže mi vrtá hlavou význam tohoto cviku. Odpověď mne překvapuje. To nemělo nijaký praktický základ, ale vzešlo to z výtvarného umění. Jakýsi rakouský malíř, jehož jméno je sice dohledatelné, ale pro mne neznámé, tudíž vcelku zbytečné, nakreslil začátkem minulého století obraz z cirkusového prostředí. Na něm byl v manéži jezdec na pěti koních. Naši furianti jsou všude. Kampak na nás. Když to dokáže nějaký cirkusák, tak poctivý maďarský czikos to zvládne taky. A od té doby to dělají jako svérázného křížence mezi sportem a show pro turisty.

A to byl skutečný konec vyjížďky. Ještě jsme si mohli projít stáje, kde mají klisny s hříbaty a pár hřebců. Koníci jsou to pěkní, ale vzhledem k tomu, že jsem donedávna měl z koní respekt (ztratil jsem ho asi tak v době, kdy vedle mne vyrostl první malamut, takže to není ani pětatřicet let), vůbec se v nich nevyznám.

Čápi krouží oblohou

nebe bílé od slunce

další žhavý den

Původně jsme uvažovali o druhé vyjížďce, tentokrát za zvířaty, ale ukázalo se, že jde o zvířata stejná, jako jsme viděli. Ta za divokými ptáky a další faunou, je čtyřhodinová a stojí výrazně víc. Navíc je třeba ji objednat dopředu. No nic, prohlédneme si muzeum, expozici v czárdě a gratis expozici řemesel v Körsztynu. Takže jsme se vrátili k centru Hortobagy. Tady je kruhový Körsztyn, tam začneme.

Ještě než jsme začali, zjistili jsme, že je vše jinak. Expozice v czardě je zavřená, zato Körsztyn již není grátis. Na druhou stranu je do ceny combo vstupného zahrnuta návštěva muzea a expozice v Návštěvnickém centru parku. Neberte to za ty prachy.

Řemeslná expozice není sice nijak rozsáhlá, ale zajímavá. V jednotlivých částech je naznačeno, kterak vypadala dílna a vedle toho i výrobky. Kovář, tesař, provazník, sedlář. V sedlářské dílně jsme viděli jakási zdobená pouzdra ze surové kůže, která jsme viděli včera na tržišti. Tady k nim měli přivázány ocílky, takže snad pouzdro na troud? U sedláře je i několik bičů. Jsou to biče, dnes označované za australské. Pramen je k rukojeti připevněn okem.

V muzeu jsou instalovány skupinové výjevy pastevců v táboře, při vaření, při práci. Součástí je i kolekce zdejších kabátů, které nosili spíš jako plášť přehozené přes ramena, je tu i šuba, což je opět místní název kožichu z kůže ovcí racka. Člověk vněm vypadal jak snop vlny s hlavou a nožičkami. V zimě chránil před chladem, v létě ho nosili do puszty jako postel či spíše spacák. Ovčák se do něj zachumlal a houby zle, i když uhodily přízemní mrazíky.

Pochopitelnou součástí jakékoli expozice je dnes smyčka dochovaných a digitalizovaných dokumentů a nových rekonstrukcí některých činností života v minulosti. Celá smyčka končí dokumentem z roku 1939, který zachycoval trh a slavnosti, které ho doprovázely. Na těchto dokumentech jsme viděli dvě zajímavosti. Tedy mimo jiné, pochopitelně. Jednak tu používali laso. Záběry czikose, který pěšky chytil do lasa koně a pak za ním hopsal, než ho přesvědčil, aby postál, byly skoro humorné. Pro mne bylo na celé věci zajímavé, že používali laso, které jsme loni viděli ve Finsku jako nástroj pastevců sobů. To se poněkud liší provedením i způsobem hodu od toho, které známe z westernů. Druhou zajímavostí byla pastýřská hůl. Ta je zakončena zvláštní hákovitou hlavicí. Ovšem hák nevypadá na první pohled nějak funkčně. Tyto hlavice prodávali včera na tržišti (pochopitelně v blyštivě turistické podobě), ale byly u v Körsztynu v kovářské dílně (tady v obyčejné pracovně železné podobě). Mysleli jsme, nějaká forma zbraně, kterou se ovčák bránil při napadení. Jo houby. Ovčák si vyhlédl ovci, přiblížil se k ní a holí s hákem na konci ji chytil za rouno, přitáhl si ji a mohl opracovat kopýtka, ostříhat a podobně. Jo a ještě jedna zajímavost. Jídlo, které si vařili v pusztě. To vzali slaninu a nakrájeli na kostičky. Hodili do kotlíku pod kterým hořel oheň. Když byla rozpuštěna, nakrájeli na ni syrové brambory. Osmahli je a přisypali cosi jako zlomky nudlí. Daly by se asi užít fleky. Zalili vodou. Hodili koření, neptejte se jaké. Vařili do vyvaření vody. Vznikla těstovitá hmota, tu ve filmu jedli a tvářili se velmi šmakesně.

A pak tu jsou samozřejmě panely s fotografiemi a popisy. Jeden z panelů byl věnován pusztě za komunistů. Ti kolektivizací (ta vymoženost došla i sem) v podstatě zařízli tradiční život v této oblasti. Jak ale panel uváděl, extenzívní chov dobytka byl tak jako tak již přežitek, takže k změnám by muselo dojít. Jen by u toho nemusely být internace a lágry. Tohle sem také došlo.

Expozice v I situ je celá věnována fauně a floře Hortobágyské puszty. Část je volně přístupná, část, na kterou jsme si koupili lístky v combu, je věnována celá jeřábům. V pusztě žije poměrně velká populace těchto ptáků, další tudy migrují z Finska a severu Ruska.

Pak už jsme se znovu courali tržištěm, respektive dvěma  tržišti, protože na druhé straně státovky , směrem k vlastní vesnici je ještě jedno. Znáte to, spousta nádherného turistifikovaného kýče, který se vydává za echt původní, etnograficky naprosto originální, vlastně zcela unikátní, hand made, to prostě musíte mít. Bože, jak já miluji tyhle hromady naprosto nepotřebného a přitom tak lákavě se tvářícího šuntu. Snad bude něco takového i Christchurch, až tam pojedeme za synem. Dokud bydlel ve Wanganui, sobotu co sobotu (pokud jsme ve Wanga byli) jsem musel dopoledne na Riverside market. Ovšem i naše české trhy a pouti navštěvuji, nejen ty cizozemské.

 

 

V kempu jsme zažili kuriosní setkání. Přistála tam parta slovenských motorkářů,kteří via Maďarsko mířili do Rumunska, aby to pak stočili na Bulharsko a Černou horu. Provázel Čech, který s nimi ale jel jen na rumunské hranice a kvůli tomu se s nimi setkal, tuším, ve Zvolenu, kam za nimi z Jablonce dojel. Jeden si k nám přisedl a dal se do řeči. V okamžiku, když začal chválit Kotlebu, věděl jsem, že další hovor o politice nesmím připustit. Přeci jen český pravdoláskař a sluníčkář vidí některé věci odlišně od slovenského motorkářského národovce. No nic, úrazy na motorkách jsou také zajímavé téma.

Sobota, den osmý

Včera v jednom krámku Alena koupila červenou papriku. Tedy mletou. Koření. Nějak se jí rozleželo, že originál maďarskou papriku uvítá i něco kamarádek, takže jsme dojeli pro další balení. On čtvrtkilový balíček stál pár fotintů, no nekupte to, za tu cenu

A pak hurá, směr Debrecín. To bude nejvýchodnější bod naší pouti, pak na sever a také trochu k západu, až se u Dukly otočíme zcela na západ. Znáte debrecínské párky? Nebo debrecínku? Tak to jsme tam neviděli. Ale nějakou uzeninu, která se jmenovala debrecínská, jsme zahlédli.

Debrecín je celkem příjemné město. Hlavnímu Kossutovu náměstí vévodí katedrála. Tu jsme si s klidem odpustili, protože jsme přeci jen nějaký ten kostel cestou viděli a pak, jsme čeští šetřílci. Tady chtěli vstupné. Plus zvláštní vstupné na věž s krásným výhledem na město. Panující vedro, digitální teploměr na náměstí ukazoval nějakých třicet šest stupňů, představu stoupání po mnoha schodech na katedrální věž činilo zcela nelákavou.

Před katedrálou je sousoší. Nějaký honvéd a žena děkující mu, kdosi s brkem a listinou, státoprávně se tvářící postavy. Sousoší připomíná, že v Debrecínu Maďaři vyhlásili odtržení od Rakouska, z čehož povstal dualismus rakousko-uherský. A my zas utřeli.

Když jsme katedrálu obešli, octli jsme se v parčíku, kde stojí socha Štěpána Bočkaje. To byl sedmihradský šlechtic, který lavíroval mezi Habsburky a Turky. Zapletl se do protihabsburského povstání, jenže spojenci ho vypekli. Jelikož v důsledku Bočkakajova povstání posílili své pozice Osmani. Znovudobili části Uher ze kterých již byli vytlačeni, například Ostřihom. Proto sympatizanti povstání, vedeni myšlenkou, že Habsburk je přeci jen přijatelnější než Turek, začali vyjednávat. Bočkaj, aby nešel s prázdnou, se k jednání přidal a byl potvrzen coby sedmihradský vévoda.

Podél parku, proti katedrále, se táhne kalvínská kolej. On vůbec byl Debrecín kalvinistickým, potažmo protestantským centrem. Nějaký čas tu působil i náš velký Učitel národů Jan Ámos. Než zakotvil v Holandsku, taky toho na svou dobu zcestoval dost. Jo, naši intelektuálové to nikdy neměli s vrchností lehké. Na stěně koleje jsou plakety s portréty slavných absolventů koleje. Ne vždy znamenalo slovo kolej pouze ubytovnu pro studenty, jako v současnosti u nás.

Na Kossutově náměstí stojí hotel Aranibika, tedy Zlatý býk. Prosím, to by nebylo až tak pozoruhodné, na náměstích se to stává. Před hotelem je zajímavá kašna. Těžko ji popsat. Víceúrovňový prostor, obložený keramickými kachli, do jedné části se dá po schůdcích sestoupit. Někde voda stříká, jinde stéká a proudí, celkově velmi zajímavý dojem. Vrcholem byl sloup s nymfou. Byl. Blbci jsou všude. Noc před odhalením fontány nymfa zmizela. Jak to bylo, ví Bůh. Údajně ji bez vědomí autora odstranili páni radní, neb byla na slušné město s protestantskou tradicí moc hambatá. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že paní starostová jí záviděla nymfí proporce, které sama asi před čtyřiceti či kolika kilogramy ztratila.

Náměstí se směrem od katedrály zužuje a přechází v ulici Piac utca. Na křižovatce Piac utca se Szechenyi a Kossut utcami je jednak Malý kostel, který zas tak malý není, a Růžová budova pojišťovny, na kterou upozorňuje bedekr. Je to zajímavá architektura, což o to. Ale co má dělat chudák fotograf, když městské nebe je zadrátované, jak prasklý hrnec.

Od pojišťovny jsme šli hledat synagogu. Klasická manželská domluva. V Debrecínu jsou dvě. Já myslel, že jdeme k té, od které nedaleko parkujeme. Alena usoudila, že chci vidět druhou, starší. Podle plánku vyrazila kamsi. Sice jsme našli další zajímavou vodní plastiku, tomu bych snad ani fontána neříkal, ale bloudili jsme několika ulicemi, abychom synagogu nenašli. Tak jsem manželce ukázal alespoň zadní trakt té, o které jsem věděl. Pochopitelně jsem si z manželčina orientačního nesmyslu robil srandu. Měl jsem být po zásluze potrestán.

Než mne potrefila má antialkolická vada, měl jsem rád tokajské. To jsem netušil, že tokajská vinařská oblast sahá až na Slovensko. Tokaj máme nyní před sebou. Leží na soutoku řek Tisy a Bodrogu na úpatí Tokajských vrchů a je to příjemné městečko plné vinných sklepů. To, co jsme viděli, je nepříliš široký pruh zástavby mezi řekou a svahy kopců. Zastavili jsme nedaleko rákocziovských sklepů, které jsou na nevelkém náměstíčku hned vedle kostela. Jsou spojeny s restaurací, která od pohledu vypadala na nás moc nóbl, takže jsme usoudili, že i víno tu bude pro nás drahé. Tož jsme si prohlédli sochu pijáka sedícího na sudu, možná Baccha, a vydali jsme se hledat nějaké méně honosné sklepy.

Našli jsme tabuli s plánem města, kdy bylo vyznačeno, co jsme hledali. Jen s malým problémem. Nezaregistroval jsem, že cesta k těmto sklepům kříží trať, částí Tokaje procházející. Tož jsem šel rovně. No byli jsme oba trochu ucaprtaní z cesty, vedra a když nešla bouřka meteorologická, zajiskřilo alespoň komunikačně. Leč když je dobrá vůle, i nepohoda se dá přežít. A my ji přežíváme zhruba čtyřiačtyřicet let. Nakonec jsme řadu sklepů našli. Bylo jich méně než v Szepassony völgy, na druhou stranu byly výstavnější. Jeden jsme si vybrali a vešli. Uvnitř seděla slečna a četla cosi od Pratcheta. Tak si Alena veze domů zástupce všech oblastí, kterými jsme projížděli. Modrou frankovku z Soproně (i když koupenou jinde) Egri Bikavér a Chardoné z Jágru a tokajské.

Cestou zpět jsme zažili gag, jaký jsem již dlouho neviděl. Tedy jeho nejlepší část Alena neviděla. První langoš jsem jedl někdy v roce 1962-3, když jsme byli na Balatonu u příbuzných. Ty Švédy z doby třicetileté války v sobě mám.(Doufám, že jen jednoho. Romantické rodinné fámě, že šlo o lásku Torstensonova švédského soldáta a moravské selské dívky moc nevěřím. A to ještě navíc zejména jízdní oddíly byly finské. A to prý byli excelentní raubíři.)S Maďary se to ale má tak, že babička z tátovy strany měla neteř. Ta se vdala za Feryho Kováče, Maďara žijícího v Čechách. Toho si ale vůbec nepamatuji, snad zemřel před mým narozením. Majitel domku u Balatonu Jóži báči byl příbuzný strejdy Feryho. Jasné, ne? Příbuzenský poměr typu naše kráva se napila z vaší louže.

Já jsem měl jednu touhu, dát si opět po letech skutečný maďarský langoš a zjistit, je-li lepší než český. U mostu přes soutok řek jsme již cestou tam viděli stánek, kde je prodávali. Proto jsme tam zamířili. Alena měla zálusk na kávu, já na zmíněnou placku. Malý zděný stánek, v něm kmitaly tři ženy. Vedro, které panovalo venku bylo uvnitř umocněno rozpáleným sporákem a vařící se vodou na kávu. Objednal jsem, Alena s kávou odešla. Já, abych neblokoval okénko, u kterého si lidé objednávali, jsem si stoupl ke dveřím, kterými dámy vynášely objednané langoše a jiná teplá jídla. Konečně byl hotový ten můj. Dělají je se sýrem a kysanou smetanou. Dáma ho chtěla podat kolegyni k expedování. Jenže zapracoval malý, stísněný prostor. Zakopla o několik balení limonád či minerálek v petkách. Z chůze se stal neřízený dopředný pád. Můj langoš s takovou vrstvou kysané smetany, že jen z toho pohledu mi stoupla tělesná hmotnost o kilogram, s rozmachem připleskla kolegyni na zadek. Načež se rozplácla jak žaba. Čiperně vyskočila, nakopla temperamentně karton limonád a při pohledu na zadek kolegyně, ze kterého odkapávala kysaná smetana z mého langoše, propukla v řev. Smála se asi tak bujaře, jak jsem se ještě nedávno smával i já.

Zatím co druhé dvě uklízely stánek, ona seděla na lavičce před ním a byla neschopna jakékoli rozumné akce. Konečně byl stánek zprovozněn a já se dočkal. Musím říci, že to byla fakt dobrota, která nepáchla přepáleným tukem jak mnohdy u nás. Dojedl jsem. Odnesl jsem Aleninu nádobku na kávu a oslovil dámu: Langoš byl vynikající, ale ten gag byl excelentní. Porozuměla mé czenglish. Její smích/řev jsme slyšeli ještě kus za mostem.

Vraceli jsme se kolem rákocziovských sklepů k autu, když jsme uviděli zpívající průvod. To se ke kostelu blížil svatební průvod. V Tokaji. Doufali jsme, že střízlivá byla alespoň od oka tříletá družička, která včele průvodu rozhazovala okvětní lístky.

Neděle, den devátý

Šarišský potok. Blatný potok. Sarospatak. Různé názvy jednoho města. Kdo četl Jiráskovo Bratrstvo či Vondruškovu Husitskou epopej díl pátý, či alespoň dával pozor při dějepisu, ví že tu byla zlomena moc bratříků. Ale ono to bylo trochu jinak. Pochopitelně nebyli bratříci tak vítaní, jak by se zdálo z Jiráskova románu. Oni vůbec byli spíš dobyvateli, kteří se jinak než válkou již neuměli živit. No dobře, on Jiskra z Brandýsa a Čapek ze Sán byli kondotiéři, kteří bojovali za žold, ne za ideu. Můj romantický Talafůs podle Jiráska u Sarospataku nebyl a v jedné Jiráskově povídce se vrátil na rodnou tvrz, kterou bránil proti vpádu Uhrů. A při tom zahynul. Ve skutečnosti to byl celkem slušný raubíř, jako ostatně každý hejtman tehdy. Na Blatném potoce bojoval, ale když viděl, že je to v háji, zavelel balíme, tady to nemá budoucnost. Se svým oddílem se prosekal a hurá do bezpečí na Rychnavu.

Takže naším dnešním cílem bylo podívat se po městě, navštívit hrad, obhlédnout nějaké realizace architekta Makovecze a hlavně: najít nějaký památník dalšího slavného výprasku naší historie.

Zastavili jsme v centru poněkud omšelého města, kolem většinou socialistická architektura. Poněkud jsme se zorientovali v plánku města a vyrazili. Na nedaleké křižovatce nás definitivně zorientovaly informační šipky k hradu Rakocziů. To byl poměrně slavný uherský a sedmihradský rod, spojený s odbojem proti habsburské nadvládě. Jedním z nejslavnějších členů byl František II Rákoczi, který velel povstaleckým kurucům, na rozdíl od Bočkaje se nepoddal Habsburkům a dožíval ve francouzském a posléze osmanském exilu.

Cestou ku hradu jsme míjeli kostel svaté Alžběty. Je to světice populární hlavně v Německu, která se údajně v Sarospataku narodila. Před kostelem je její jezdecká socha. Na koni sedí v dámském sedle a koně vede muž. Sousoší je poněkud moderně méně realistické než třeba sv. Václav, ale muž má přeci jen velmožský, ne-li přímo královský vzhled. Vedle kostela je i dům této svaté, leč nějak jsme nezjistili, co v něm je. Nelze vyloučit, že se tu nalézá i nějaký klášter. Pohybovalo se tu totiž několik jeptišek, které vypadaly jako místní. Ačkoli kdoví, nějaké jeptišky turistky, respektive v jejich případě by byl vhodnější termín poutnice, jsme také viděli. Fotily si kostel, jak jinak dnes, na mobil a vypadalo to nepřípadně až komicky.

V ulici, která nás dovedla ke kostelu sv. Alžběty, jsme narazili na I site. Tentokrát jsem se dovnitř hrnul já dřív, než Alena. Uvnitř byla mladá dívka, která sice zvládala angličtinu, ale zjevně ne historii. Bitva u Sarospataku? Nevím. Neslyšela jsem. No jo, slepice, nezajímá se o historii. Však na hradě budou sdílnější.

Hrad je nedaleko. Byl původně vybudován jako obranný prvek města, později k němu byl přistavěn barokní zámek, takže činí zajímavý komplex. V pokladně se k nám vrhla dáma, která když slyšela češtinu, přiznala částečnou znalost slovenštiny. Mohu-li posoudit, mluvila slovensky dobře. No tak to bude snadná domluva. Bitva u Sarospataku? Nic takového tu nebylo. Bratříci??? Jo husiti, tak ti tu nikdy nebyli. Ne to musela být jiná obec stejného jména. Šariš? No to je oblast na Slovensku. Blatný potok? No jo, to jo. Saros či šariš my říkáme bažinaté krajině, blatům. Ale bitva s husity? Ne to bychom museli vědět.

A je to. Tak kde jsme to, sakra, dostali na frak? Dostupné údaje, jak na Wikipedii tak u zmíněného Vondrušky, který je původní profesí historik mediavelista, hovoří o tom, že jde skutečně o Šarišský potok, čili Sarospatak. Oslovil jsem čtyři známé historiky, tedy dva jsou archeologové, takže tohle by pro ně mohlo být asi taková záludnost, jako by se někdo ptal mne na cosi z oftalmologie. To bych rovněž byl mimo mísu. Však mi nikdo z nich neodpověděl. I když při mé schopnosti práce s počítačem je možné, že mé maily vůbec nedostali.

Třesk mečů ržání koní

zlaté víno rodí kraj

Mřeli zde lidé?

Takže jsme opustili téma bratříci v Sarospataku a zajímali se o návštěvu zámku či hradu. Vysvětlila nám, že buď můžeme jít jen do hradní věže, nebo si zaplatit combo, a můžeme si prohlédnout i rákocziovské pokoje (čtrnáct zařízených pokojů) a Delolejárkou dílnu. Jelikož jsme na slovenském slově delolejár ztroskotali, koupili jsme si combo, abychom odhalili, co v té dílně vlastně dělali.

Původní hradní věž je čtyřhranná třípatrová budova, ke které je přistavěno renesanční křídlo s arkádami, uzavírající nádvoří. V přízemí věže jsou střelecké kasematy a provozní prostory. Poněkud nás zaskočily dvě poměrně hluboké jámy, vysekané do podložní skály. Jaký asi měly účel? Cisterna pod budovou, když nejsou přívodní trubky je nesmysl. Vchod do kasemat, když jsou stěny kompaktní, bez otvorů, je rovněž nesmysl. Že by tam házeli vězně na dožití? No to je také nepravděpodobné. Protože poslední zoufalý způsob, jak rozchodit nějaký přístroj, je přečíst si manuál, po chvíli dohadů jsem se zeptal průvodkyně. A ony to byly krechty na zeleninu. Inu jak prosté, milý Watsone.

Pomalu jsme stoupali věží, četli si anglické a německé informativní tabulky, poslouchali pro nás nesrozumitelný maďarský výklad. Ku spokojenosti nám chyběla jen ona celou cestu očekávaná průpovídka simsala bim indulona. Prohlídka věže končila na ploché střeše, kde stávala děla. Rozhled po Sarospataku a okolí je odtud moc pohledný.

Sestoupili jsme na nádvoří a průvodkyně nás propustila. Rákocziovské pokoje si prohlíží každý sám. Místnosti jsou zařízeny dobovým nábytkem, listinnými památkami, vojenskými mundůry a zbraněmi, ukázkami dobového školství a vzpomínkami na Comenia, který i zde nějaký čas trávil svůj exil. Prý tady napsal svůj Orbis pictus.

A konečně delolejári. No pochopitelně. Kovolitci specializovaní na odlévání děl. Že mne to nenapadlo dřív, mohl jsem se před ženou vytáhnout. Tak to je moc pěkná a názorná expozice. Ukazuje celý výrobní postup od přípravy formy, čtyřdenní tavbu, odlévání, rozbíjní formy a následné vrtání hlavně. Oni fakt do kompaktního bronzového sloupu vyvrtali díru, aby z toho byla hlaveň děla. No toto. Bezvadné, ale stejně mi vrtá v palici, jak to bylo s tou bitvou.

Opustili jsme hrad a vydali se hledat v bedekru zmiňované Makoveczovy realizace. Tenhle architekt dost těžce snášel uniformitu socialistické architektury, takže se pochopitelně dostal do konfliktu s vládnoucí mocí. Když se octl na indexu, nesměl přednášet a tvořit v centru, působil mimo jiné v Sarospataku. Tady navrhl obchodní dům, kulturní centrum a obytný dům. I když pro západ je prý jeho obchoďák příliš fádní, v kontextu doby musel být v Maďarsku určitým zjevením, jako Hubáčkův obchodní dům v Liberci. Kulturní i obytný dům nesou stopy jednak maďarské lidové architektury, jednak inspiraci keltskou . Tedy ty Kelty jsem si musel přečíst v bedekru, na ty bych sám nepřišel. Obdobně jak Hundertwasser a další, i Makovecz považoval přímku za zločin. Nebyl ale tak ujetý jako zmíněný Hundertwasser. Jeho veřejné toilety v Kawa Kawa pro mne (i pro mu ženu) zůstávají nehynoucím zážitkem.

Když jsme sedli do auta, počítali jsme poslední kilometry maďarské části naší letošní cesty. Zamířili jsme na Slovenko a naším příštím cílem byla Snina. Když jsme překročili hranice, narazili jsme v malinké vesnici asi tři kilometry za přechodem na benzínovou pumpu. Takovou tu na nádvoří nějakého družstva či místního podniku. Ale Diesel za euro? No neberte to. Jelikož jsme již jeli na rezervu, zplivnul náš bumbrlíček sedmdesát čtyři litry.

Pondělí, den desátý

Tak jsme na Slovensku, Dojeli jsme do Sniny, přičemž jsme minuli Bocianopolis, kterak místní říkají Zemplínskému Hradišti. A to proto, že tam sídlí mnoho čápů V roce 1934, když tu začalo sledování čápů, zde bylo v obci padesát hnízd. V současnosti je jich zhruba polovina. Projeli jsme i Humenné a dojeli k Sninským rybníkům.

Atrakcí těchto rybníků je biokoupaliště. Areál (tady se hovoří o koupacím biotopu) vznikl rekonstrukcí v roce 2010 a tvoří ho tři hluboká koupaliště, dvě různě hluboká broudaliště a to co z toho dělá to bio. Nádrž osázená rostlinami, které vodu filtrují. Takže netřeba vodu chlórovat. Zajímavé, není-liž pravda?

Kemp byl dost plný, hlavně loučících se rodin s dětmi. Rodiče zapíjeli konec dovolenky, děcka se honila, řvala, ječela, prostě frackové na zabití, Herodes nejlepší strejda.

V noci pršelo. Alena, jak má zvykem, sledovala na meteoserverech a v průběhu večera pronášela katastrofické předpovědi, jednu výživnější než druhou. Informace se pochopitelně, jak je běžným zvykem, měnily hodinu od hodiny, takže já jim moc pozornosti nevěnuji. Ono to dopadne nakonec stejně jinak. Ráno pak přišla k informaci, že někde vítr bral střechy a byl vyhlášen třetí povodňový stupeň. Takže zcela klidná nebyla, nota bene, když jí Radar Radarovič neustále strašil silnými lijáky. Průtržemi. Celkově to podle něj vypadalo jako vrcholná fáze tréningu na druhou potopu světa. Takže opět změna programu. Vrátíme se do Humenného, podíváme se na skanzen a na sochu Švejka na nádraží.Pak uvidíme.

Potopa se sice nekonala, zato svítilo slunko jak z partesu. Hic jak v tropech u dveří pekla. A tak jsme se v tom vedru courali po Humenném. Město, jako ostatně celý tento kraj, odskákalo obě světové války. Nejsem stratég, ale proč se právě tudy cpaly všechny armády ze Slovenska do Haliče a zpět moc nechápu. Snad že jinudy top moc nešlo.

Centrum kolem náměstí Slobody s přilehlým bulvárem a parkem a z něj vybíhající ulice jsou tedy nové a vůbec ne ošklivé. Na začátku bulváru s centrálním parkem či odpočinkovou zónou je opět vodní plastika. Voda tu tryská, proudí, protéká zakrytým korytem, aby se opět vynořila a byla překlenuta obloukem mostku. Prostě vodní živel, který v Liberci vcelku postrádám, ač je to již o něco lepší. Jediné co mi nesedlo,byl sloup s bustou Štefánika zcela neorganicky trčící vedle začátku vodní plastiky. Ač ho celkem považuji za borce, tu působí asi tak jako pěst na oční bulvu.

Horní okraj náměstí Slobody zdobí socialistický monument, který by v Čechách asi nepřežil střídání epoch, neb byl vztyčen co pocta osvoboditelům. Nejen Rudé armádě. Text na pomníku praví, že darovaná svoboda je cenná, ale vybojovaná je cennější. Tak s tím lze souhlasit. Na pomníku tak stojí hrdinný sovětský voják, žena a partyzán, Po pravdě Rusů zde padlo hodně, partyzáni tu také byli, tak dobrá.

Za sousoším je humenský zámek a v něm Vihorlatské muzeum. V zámeckém parku se pak nalézá skanzen. Lev na bráně je běžná výzdoba. Na pilířích brány zdejšího zámku stojí lev a lvice poměrně velice realistického provedení. Druhá dvojice je přímo před vchodem do vlastního zámku, jen stranově obrácená.

Muzeum jako takové nás nelákalo. Zato skanzen v parku ano. Je samostatnou částí Vihorlatského muzea a zabírá poněkud svažitou část parku. V pokladně byl vcelku sympatický mladík, který nám oznámil, že pokud nespěcháme, v 12.20 nám otevře kostelík a podá výklad. Jelikož již náš národní klasik prý pravil, že všeliké kvaltování než hovada hodné jest, nespěchali jsme. Otázal se, jak se nám líbilo muzeum. Když mu Alena sdělila, že jsme v muzeu nebyli a přišli jsme vysloveně kvůli skanzenu, bylo to pro něj silné překvapení. Asi byl zvyklý, že lidi berou skanzen jen jako přívažek k muzeu. Tak nás jako bonus upozornil, ať chodíme po vyšlapaných cestičkách, protože my máme sandály a oni v trávníku hodně jetele a tudíž hodně včel. Tak aby nás nějaká nepíchla.

Byl tu vždy chudý kraj, chalupy tedy byly jednoduchá srubová stavení omazaná hlínou, o jedné obytné místnosti, opatřené pecí s kouřovodem vyvedeným do síně. Nad ústím kouřovodu dymník, ze síně vstup do obytné místnosti i do komory na druhé straně. V komorách pochopitelně řemeslnické expozice (košíkář, provazník, truhlář). V další části domu maštal. Ta na rozdíl od od hliněné podlahy v obytné místnosti měla podlahu prkennou.

Udeřil čas, kdy se nám měl průvodce otevřít kostelík. Mladý muž nám povídal o interiéru kostela, o ikonách. Už dávno jsem zjistil, že vědět, není vždy výhoda. Za svůj život jsem tu a tam něco přečetl, viděl a slyšel. A má žena též. Takže občas nás faktografické nesmysly tahají za uši. Zde mladík roušku, kterou Veronika otřela cestou na Golgotu Ježíšovi opocenou tvář, prohlásil za Turínské plátno. Ale jo, jinak byl výklad vcelku OK. Naopak mi poděkoval za dotaz, zda dřevěné části stavby konzervovali býčí krví (neplést s jagerským Bikavérem). Že to začne ve výkladech uvádět. Před kostelem se nás pak ptal, nakolik jsme rozumněli výkladu. Další překvapení pro něj. Slovenština je pro nás stejně srozumitelná jako čeština. Když jsem se pochlubil znalostí slov jako atrament, olovrant a podobně, nevěřícně kroutil hlavou. Chvíli jsme si povídali.Vylezlo z něj, že to má jako brigádu, protože je vystudovaný překladatel a o jeho profesi není zájem. Respektive nabídka překladatelů překračuje poptávku.

Pokračovali jsme v prohlídce opět sami. Po nějakém čase jsme se setkali, když šel otevřít kostel dalším zájemcům. Že jsme ještě v areálu pro něj bylo překvapení. No dorazil jsem ho dotazem, jestli náhodou neví, jak to bylo s bratříky v Sarospataku.To byla pro něj poslední rána. Rázem jsme byli cosi exotického , asi jako kdyby tam chodil růžový slon a sháněl se po čokoládovém dortu. Než o bitvě nevěděl, jen tak mlhavě tušil, že to nějak souviselo s Jankem Hunyadovým. Ach jo. (Prozatím čeká na odpověď pátého historika, tentokrát odborníka na husity z teologické fakulty. Nejspíš také marně.)

Celý den v žáru slunce

za zády zůstaly mi

svahy Tokaje

Prošli jsme se po bulváru a šli hledat nádraží. Ne že bychom chtěli dále pokračovat po železnici, leč tam měl být I site pro Alenu. Mne lákala hlavně socha Švejka. Ty Informace jsme neviděli, Švejka jo. Tady prvně měl jeho maršbatalion vidět známky bojů. A hlavně se tu odehrála epizoda s poručíkem Dubem a lahví koňaku. Socha skutečně stojí u pumpy.

Z Humenného jsme se vydali na sever do Ulické doliny. Je krásný kraj, který je ovšem i dnes to, čemu se říká zapadlý. A to Snina a Humenné nejsou žádná hitparáda slovenských měst. Podle bedekra tu jsou zajímavé staré dřevěné kostelíky. Jak to tu je obecně, i když vypadají stejně,některé jsou pravoslavné, některé řeckokatolické. Rozdíl obou církví je pro mne v tom, že řečtí katolíci používají byzantský (východní) rituál jako pravoslaví, ale uznávají papeže jako naši katolíci. Asi tam budou i jiné rozdíly, ale ty jsou pro mne skryty. Ostatně jak jsme se dozvěděli, nevěděli o rozdílu ani mnozí místní. Mnohdy až v Americe, kam odjeli za prací zjistili, že jsou jiného vyznání, než se domnívali být.

Od Staré Lubovni až po ukrajinskou hranici je území osídleno Rusíny.V následujících dnech jsme také viděli dvojjazyčné názvy obcí. Rusíni jsou v rámci slovanských národů určitou raritou, se kterou si mnozí nevědí rady. Jak to vypadá, ani oni sami se v sobě moc nevyznají. Žijí v Haliči, na Slovensku, v Zakarpatí, Maďarsku a přilehlém Rumunsku. Geneticky jsou dost odlišní od ostatních Slovanů. Jazykově se dělí na několik jazykových skupin a rusínština byla kodifikována teprve v roce 1995. Do té doby byla ovlivňována sousedními jazyky a vykazuje odlišnosti nejen od ruštiny, ale i od ukrajinštiny. Užívá cyrilici ovšem opět s rozdíly od okolí. Na Ukrajině, Maďarsku a Rumunsku se mnozí hlásí k ukrajinské národnosti, na území Haliče a Slovenska se považují za samostatný národ. Aby to nebylo tak jednoduché, za války a po ní zejména haličští Rusíni podporovali UPA, u nás známější jako Banderovci. Upínali se, jako mnozí Ukrajinci, k této kontroverzní formaci jako k šanci na samostatný stát. Vzhledem k tomu Banderovci ovládali rozsáhlé území a byly jimi povražděny stovky, ne-li tisíce, Poláků. Polská vláda tedy přistoupila k akci Wisla, kdy vysídlila ukrajinské obyvatelstvo včetně rusínských Lemků. Někteří odešli na Zakarpatí, někteří na Slovensko, některé odvezli na původní německé území kolem Baltu.

Měli jsme pocit, že projíždíme policejními manévry. Ráno na okraji Sniny jsme byli patrolou kontrolováni. Lze říci, že policisté byli pohodoví až příjemní. Dál, zejména v Ulické dolině, stála auta na křižovatkách, neškodila, ale byla přítomna. V Topole projela policejní dodávka a za ní dva na čtyřkolkách.

První z hledaných kostelíků byl v Jalové. Stál na vršku a byl k němu celkem nepříjemný přístup. Ani ne nepohodlný, nepříjemný. Neoznačený, kolem silnice zahrady, ploty, člověk musí sám najít skulinku, kudy půjde aby cestou zpět viděl, že nejlepší je průchod kolem opuštěného stavení.

Vrátili jsme se k silnici, procházející celou Ulickou dolinou. Zastavili jsme u památníku zdejšího kraje, kterého jsme si předtím nevšimli. Zakrývala nám ho autobusová zastávka. Kameny a dřevěné sloupky, na nich tabulky s informačními texty o historii regionu. Jména zbojníků, buditelů, učitelů spisovatelů. Jedna tabulka je věnována zuřivému reportérovi E E Kischovi, který v okolí působil za války jako c a k infanterista a popisoval své válečné zážitky v dopisech přátelům. Jedna tabulka je také věnována Ladislavu Mňačkovi, slovenskému novináři a spisovateli. Ten v jedné reportáži o tomto území někdy v roce 1945-6 napsal, že Ulič je vesnice na konci světa, která je naprosto zbytečná a on netuší, proč byla po válce obnovena. Na základě téhle reportáže vznikla akce UU (Ulič, Ubl´a). Akce měla pozvednout život v této oblasti. Vedle památníku je směrový ukazatel, který ukazuje směr vzdálenost na Sněžku a další místa, kromě jiného i na světelnou rezervaci na Jizerce. To jednoho potěší

Neměl jsem pocit, že by život v tomhle koutě Slovenska byl nějak nóbl. Proto jsem z nějakého hnutí mysli šel k páru, který kdosi přivezl od Jalové. Měl jsem, nevím proč, potřebu jim říci, že jde o kraj krásný, ale život že tu musí být dodnes tvrdý. Zeptali se, odkud jsme. S odkazem na směrový sloupek jsem řekl, že z pod Jizerských hor. Pán pravil, že je z Litvínova, chodil s Hlinkou (Ivanem, ne Andrejem) do školy, v Liberci nějaký čas pracoval. Nakonec si „vzal Duklianku, která mu halušek navaří“.

Zhruba v polovině Uličské doliny je Topola. A kostelík. A vojenský hřbitov z první války. A židovský hřbitov. Jo,jo, to je pamětihodností na jednu zapadlou horskou ves. Tedy je to vesnice živější než Jalové. I když to není v bedekru, věděli jsme o židovském hřbitově, který v Topole je. Tím jsme chtěli začít. Šipka by tu byla, ukazovala kamsi kolem policejní stanice. Odstavili jsme auto a vyšli hledat hřbitov. Jenže jsme kolem pravoslavné fary došli na fotbalové hřiště. Za hřištěm ve stráni jsme zahlédli hřbitůvek, ale kudy cesta k němu? To je divné. Chvíli jsme chodili kolem policajtovny, až se několika místním zželelo turistů a nasměrovali nás. Musíme skutečně přejít ono hřiště.

Tak jo. Ve stráni je zíďka, za ní hroby s hebrejskými nápisy, informační tabule s historií židovského osídlení Topoly a okolí. Hřbitůvek byl dříve notně zchátralý, nyní prošel rekonstrukcí. Rekonstrukci platil grant Lichtenštejnska a Islandu. Je to zvláštní, ale je to tak. A pak že EU je k ničemu.

Kostel s živým hřbitovem a vojenským je o kus dál na protilehlé stráni. Popojeli jsme a zaparkovali vedle jakéhosi parčíku. V něm byla busta Alexandra Duchoviče, rusínského buditele z 19 století. V parčíku kromě busty byla zajímavá expozice (?). Listy s obrázky a trojjazyčným textem. Rusínsky, ukrajinsky, slovensky. Text bylo buď slovo označující,co je na obrázku, nebo nějaké přísloví.

Ve stráni nad památníkem je kostelík na jedné straně živý hřbitov. Tedy hřbitov, kde se dodnes pohřbívá. Na druhé straně vojenský hřbitov, kde je pochováno zhruba 140 carských vojáků z první světové.Ten živý je pro nás zajímavý jednak rusínskými jmény, jednak (a toho si všimla Alena) pomníky. U nás je od uličky hrob a „v hlavách“ je náhrobní kámen. Nápisem obrácený k hrobu. Tady je náhrobní kámen s nápisem do uličky a hrob ukrytý za ním. Zvláštní. Pro Alenu měl zdejší hřbitov ještě jedno lákadlo. Kadibudku nad hřbitovem. Při její učůrané nátuře ji hned běžela otestovat.

O pár kilometrů dále je Ruský Potok, kde je jeden z nejhezčích kostelíků téhle oblasti. Je třeba k němu odbočit ze silnice boční uličkou. Stojí nad křižovatkou tvaru Y. Vedek němu pár schůdků, kolem plot , vedle zvonička, o dvacet třicet metrů dál nový kostel s pravoslavnými cibulkami.

V Uliči je tábořiště. Louka, z jedné strany silnice z druhé strany říčka. Chtěl jsem tu přenocovat, jenže má žena měla námitky, zapadneme, není tu záchod, louka je rozmáčená, sežerou nás komáři. Vzhledem k tomu, že mám ženu tři v jednom, (manželka, zaměstnavatelka, ošetřující lékařka) jsem poslze s velkým brbláním poslechl. Vrátili jsme se do Sniny k rybníkům.

Cestou jsem zažil nepříjemný zážitek Pavouky nemusím, ale obecně se hmyzu nebojím. Tady jsem periferně zahlédl nějaký pohyb na paži. Podíval jsem se a vyjekl jsem leknutím. Z pod rukávu trika mi vylézala snad deseticentimetrová housenka, pěkně obrvená. Ještě, že má žena se nebojí, za jízdy ji odchytla a vyhodila z okna. Fuj, fuj eklhaft.

Kemp v jedné chvíli vyprázdněný, klídek, pohoda. V druhé chvíli se rozpoutalo peklo. Bouřka, liják, vichr, hromy a blesky. Což o to, já byl v tu chvíli v přístřešku vedle našeho auta. Horší to měla Alena. Byla ve sprše Prásklo někde v okolí,klekla elektřina a ona byla namydlená po tmě ve sprše. Navíc sprcha byla na mincovní automat. Takže s vypadlou elektřinou nešlo vodu pustit a spláchnout se. Zato na mokrých dlažkách namydlené nohy klouzaly jak divé. Nic k závidění.

Úterý den jedenáctý

Ráno ještě poprchávalo, ale již to nebyla taková síla, jako večer a v noci. Naše cesta toho dne vedla nejprve do Osadného.

V téhle malé obci jsou dva kostely. Řeckoktolický a pravoslavný. Jak jsem již řekl několikrát, úplně přesně mi není jasné v čem je rozdíl. A ani je nerozeznám od sebe, protože nejčastěji mají byzantskou cibulku na věži, ikonostas a jsou cítit kadidlem víc než římskokatolické.

V pravoslavném kostele staroruského typu (To jsem si musel najít. Sám o sobě bych nepoznal, pochopitelně.) je krypta s ostatky cca tisícovky ruských vojáků z první světové války. V sklepě, kterému se u kostela říká krypta, je vyzděná jáma, a v ní jsou kosti vojáků. Některé lebky a ploché kosti nesou známky bojové činnosti. Tedy díry po průstřelu či proražené střepinou. Ze soudního si moc nepamatuji, kromě obrázků, ze kterých nám zprvu bylo na zvracení, ale tohle si ještě troufnu poznat. Pochopitelně kolem čtyři ikony a nějaká ta vlajka. Řekl bych, že v Osadném uvažují lidé o něco lépe, než třeba v Jablonném. Tam na takovou atrakci, jakou by pro město mohla být tu v minulu žijící svatá Zdislava člověk nenarazí. Zato v Osadném nabízejí v kostele několik různých suvenýrů. Návštěvnost pochopitelně není taková, že by z toho celá ves jezdila v mercedesech, ale nějakou tu kačku na údržbu to hodí.

Aby se to nepletlo u řeckokatolického kostela je další hřbitov. Vojenský hřbitov byl původně zrušen, posléze vznikl památník dalších čtrnácti set vojáků.

No a pak už směr Medzilaborce. Tohle karpatské město, ležící deset kilometrů od polské hranice, bylo podle bedekra rozflákané na mancáry za první i druhé války. A skutečně. Je tu kostel nad místní hlavní ulicí neboli main street a pak už jen Andy Warhol. Tedy ten kostel je pěkný, což o to, ale protože se na kostely východního ritu koukáme už několikátý den, není to pro nás již taková hitovka jako na začátku.

 

Ač se Medzilaborce k Andymu hlásí, nepocházel Ondrášek Varcholů přímo odtud. Tedy jeho rodiče, pochopitelně. Pár kilometrů je obec Miková a tam odtud vyrazili za americkým snem jeho rusínští rodiče. On sám se narodil v Pitsburgu v Pensylvánii, vystudoval universitu, stal se magistrem umění a posléze uznávaným, i když notně kontroverzním, umělcem. Protože je Miková vesnička nevelká, abych neřekl přímo díra po granátu, padlo rozhodnutí, umístit jeho muzeum do šestitisícového města. Leč v Mikové je dodnes jeho rodný domek, dobře, domek jeho rodičů, a žil tu donedávna strejda. O domek má zájem skanzen v Humenném.

Již jsem řekl, že kostel je na vršku, pod ním hlavní komunikace městem procházející. U ní stojí vzhledem k velikosti města naddimenzované muzeum. Tedy mezi námi, on to musel být dost velký magor. Inu jako mnohý velký umělec. Přiznejme si to, Vincent mít větší duševní rovnováhu, asi by nenamaloval obrazy, které se mi tolik líbí. Ve foyer muzea běží smyčka dokumentů věnovaných Warholovi. Vypovídají tam o něm známí, přátelé, souputníci. A je to velmi svérázná výpověď o nesnadné postavě. Vlastní muzeum vystavuje jednak nějaké památky, osobní věci a fotografie, faksimile dopisů jeho a jeho rodičů, jednak řadu jeho obrazů. Popravdě jsem se na to neptal, ale dle ceny, která se za jeho originál platí, budou to zajisté kopie.

Zajisté, nechybí variace, které vytvořil z portrétu Marylin Monroe, ale i Kennedyů a dalších známých postav. Je tu i slavná Campbelova polévka, pro kterou vytvořil ikonický obal a řada dalších děl. Musím říci, že se mi to hodně líbilo. Expozice je rozsáhlá a naprosto překračuje význam a velikost města, ve kterém je umístěna. Jen by mne zajímalo, kolik Medzilaborčanů Warholovo muzeum navštívilo.

Před muzeem stojí sám Andy v sošném provedení, navíc formou kašny. Když jsme odcházeli, maně jsem si při pohledu na sochu říkal, že mne nikdy nenapadlo, že jeho pověstná hříva je vlastně paruka. V jeho muzeu v Pitsburgu jich mají více než čtyřicet.

První vesnice na našem území, která byla osvobozena v rámci šílené Karpatsko dukelské operace byla Kalinová. V celé poddukelské oblasti jako by se krapítko zastavil čas. Nejen, že zde návštěvník může vidět vojenskou techniku coby pomníky, což jsme v Čechách odbourali hned po Listopadu, ale jsou zde k vidění i plechové poutače, plastiky nebo jak se tomu vlastně říká. Takové ty socialisticky abstraktní, aby ten sovětský voják byl k poznání a kolem nějaké barevné závoje. V Kalinové rovněž, tabule doplněna navíc nápisem, že Kalinová byla první osvobozená osada na území ČSR. Jen ten sovětský voják vypadá, chudák, jako óbrpadouch z hvězdných válek.

Vedle je tabule je památník. Trošičku monumentálně na velikost vsi pojaté schodiště, které končí jakousi pizzetou, na které je sovětský voják, vyhazující do vzduchu děcko. Pažemi, ne dynamitem. Ve stráni je opět kostel a hřbitov padlých vojáků z té první světové. Sestává z několika jednotlivých hrobů a čtyř hromadných. Tři po šedesáti a jeden s čtyřiceti mrtvými. Ach tyhle kopce, které vypadají tak přívětivě dávaly lidem vždy pořádně zabrat.

O pár kilometrů dál je Čertižné. Opět nevelká víska, která má v bedekru dvě poznámky. Jednak tu byla rolnická vzpoura v roce 1935, jednak tu padl Ludovít Kukorelli. Přesněji mezi Čertižným a Haburou. O vzpouře jsem neslyšel, jméno Kukorelli znám od dětství či puberty, kdy jsem o něm viděl dva volně navazující filmy Život na útěku a Nelúč sa a choď. Jeho postavu ztrvárnil pan Kňažko, jeho českého kamaráda včera zemřelý pan Tříska.

S tou vzpourou se to mělo takhle. Tady měli lidé vždy krušný život. Peněz málo, práce nedostatek. Pak přišla krize třicátých let a chudí zchudli ještě víc. A exekutoři řádili již tehdy. Jednou přišli do Čertižného a Habury. V Čertižném chtěli zabavit rolníkovi Dimunovi krávu pro dluhy. Někomu krapet bouchly saze a vesničani exekutory hnali takříkajíc svinským krokem. Ti přišli druhý den s četnickou patrolou. Nojo, jenže tu před lety špacírovala fronta tam a sem, takže v každé chalupě byla nějaká ta flinta. Ono bouchnout občas srnečka a přilepšit rodině, se hodí. Jenže teď kdosi vytáhl flintu ne a srnce, ale na četníky. No těch pušek bylo víc, nějaký ten šutrák letěl. Kdosi si schovával dokonce i kulomet, který také přišel ke slovu. Dva četníci mrtví, několik zraněných. No to obvykle četníci nebo policajti nemají rádi. Takže další den přišly posily (snad kolem 250 četníků). Zatýkali a zatčené podrobili policejnímu násilí. Podle dobových výpovědí je seřezali jak financ kozu, takže chlapi se strachy pomočili a pokáleli. Pochopitelně se toho chytili komunističtí poslanci a celou věc pořádně rozmázli. Nakonec bylo odsouzeni 62 vzbouřenci.

Ludovít Kukorelli byl letecký důstojník. Vlastenec. Po vyhlášení Slovenského štátu jeho útvar měl za úkol zachránit německou ofenzívu v Polsku. Jenže než se mohli zapojit, přišli německým nacistům na bratrskou pomoc slovanští sověti. Ač do bojů nezasáhli, byli příslušníci Kukorelliho útvaru za tuto kampaň vyznamenáni. Jo, jenže kverulant Kukorelli vzal metál, napsal dopis Šaňo Machovi, který tehdy dělal příslušného ministra a v něm mu naznačil, co si s metálem může. Pak ještě omylem při havárii praštil érem o zeměkouli. Tak to už bylo na vojenský erár moc, takže vyfásl devět měsíců na tvrdo, degradaci a vyloučení z armády. V té době už se ale zapojil do odboje a pokračoval i po propuštění. Tehdejší slovenská obdoba estébé po něm ale šla, tak zmizel do Čech. Byl dopaden gestapem, předán na Slovensko, a slovenským četníkům vzal roha. Oknem záchodu jak později Krejčíř. A do hor. K partyzánům. Jenže četnický důstojník, kterému zdrhnul, byl za trest poslán sloužit do horoucích pekel. A jako z udělání tam potkal a poznal Kukorelliho. Zatčení a nový útěk. Tedy já být tím četníkem, neměl bych Kukorelliho moc rád.

Kukorelli dělal náčelníka štábu skupiny Čapájev, která se posléze rozrostla až na nějakých patnáct set partyzánů. Ale uživte tolik lidí v zimě v horách a sežeňte pro ně zbraně a munici. To je makačka. Navíc jak se k skupině Čapájev přidávaly další skupiny roztroušené v horách, přibývalo důstojníků, kteří měli velitelské ambice. Tak to vyřešili po bolševicku, rázně. Vydumlali si z prstu obvinění dosavadního velitele skupiny a několika dalších důstojníků. Velitele poslali zatčeného za frontu letadlem a ostatní obviněné po partyzánském soudu popravili. Však mezi žalobci byli nějací ti enkávéďáci (Velitel byl zproštěn všech obvinění již v roce 1946, ti popravení byli definitivně prohlášeni nevinnými v roce, tuším, 1965.) Ovšem to by nebyl kverulant Kukorelli, aby jako jediný do omrzení netvrdil, že všechna obvinění jsou nesmysl.

Když už byla situace brigády neudržitelná, padlo rozhodnutí prorazit frontu a probít se k Rudé armádě. Tomuto přesunu Kukorelli velel. Tak se tisíc pětset partyzánů vydalo na zhruba dvacetikilometrový pochod zasněženými východoslovenskými horami. U Habury zaútočili na německé pozice a za těžkých ztrát frontu prolomili. Během boje Kukorelli padl. Německé linie útokem utrpěly natolik, že Rudá armáda průlomem postoupila zhruba o šest, osm kilometrů. Ač padlých partyzánů bylo kolem pěti set, Kukorelliho smrt budila hned mnohé pochyby. Proto po úplném osvobození Východního |Slovenska byly jeho ostatky exhumovány. Následná pitva ovšem vše ještě zatemnila. Byl totiž zabit pistolí ráže 6.35, která ovšem nebyla ve výzbroji ani wehrmachtu, ani Rudé armády. Takže se má za to, že mrtvý hrdina měl pro sovětské soudruhy větší cenu, než statečný živý důstojník, který si před nimi nesedl na zadek. Na místě boje je u Habury kaplička a partyzánská stezka, která končí necelý půl kilometr od silnice, v místě, kde Kukorelli zemřel.

Dojeli jsme do Svidníku. Po jistém bloudění jsme konečně našli kemp. No skoro bych řekl že to spíš bylo jen tábořiště. I když sprchu to mělo. Správcem či majitelem byl jinak sympatický chlapík. Pouze v názorech na EU jsme se neshodli.

Středa, den dvanáctý

Jsme ve Svidníku, takže další postup je jasný. Hurá, bereme Duklu ztečí. Pochopitelně, jako většina lidí, kteří se trochu zajímají o nedávnou historii vím, že armáda osvoboditelka se k nám probíjela od Krosna a Jasla přes Duklu ( to vše je na polském území) a Dukelský průsmyk. A také vím, že to byla akce poměrně zpackaná. Padlo při ní zbytečně mnoho vojáků. Osmdesát tisíc sovětů, šest tisíc našich a jen (prý) šest tisíc Němců.

Hory kolem nejsou ani tak moc vysoké. Pokud jsem viděl jiné slovenské hory, byly většinou vyšší, strmější, neprostupnější. Ale dobývat to, zvlášť když tam byla zakopaná německá obrana se spoustou techniky, jo to musel být sakra velký ořech. Navíc naši, podle současných informací, šli do boje bez kvalitního výcviku. Kolikrát jsme o té bitvě či přesněji operaci slyšeli. Kolik hrdinských příběhů nám cpali do hlavy. A přitom to bylo jen utrpení, strádání, čirá hrůza.

Přívětivé vrcholky

tisíců smrt marná

průsmykem cesta

Jak je tady zvykem, cestou jsme míjeli vojenskou techniku co pomníky. Tu tank, tu dělo, tu letadlo. V místě, kde se terén začíná výrazněji zvedat k průsmyku ústí i Dolina smrti, kde stojí fotograficky často citovaný pomník tankové bitvy. Sovětské téčko, snad třicet čtyřka, tu drtí taranem německý tank. Tuhle dolinu jsme si ale nechali na cestu zpět.

Vyjeli jsme ke známému monumentu. Pak kolem něho doprava po hřebeni k vyhlídkové věži. Věž s muzeem a rozhlednou stojí na místě, kde měl Svoboda velitelské stanoviště. Využili jsme služeb parkoviště, odložili Gloworma a pokračovali pěšky. Vedle parkoviště, částečně v lese je jakási poněkud divná plastika. Působilo to na mne jako Botticelliho Zrození Venuše šmrncnuté sousoším Laokoon a synové.

Necelý kilometr k rozhledně jsme šli pohodlnou procházkou. Před muzeem, které je v přízemí věže, je kanón či houfnice, kdo se v tom má vyznat. Obojí slouží k zabíjení lidí. A minomet rozměrů, jaké mne překvapily. Což ovšem není žádný div, protože jsem vojnu prožil zašitý na ošetřovně praporu stavebního vojska. Mimo jiné i proto, že to bylo zakázané, jsme se všichni hrdě hlásili k odkazu pétépáků, i když už naši vojclové u nás nebyli za politiku, ale za tresty v předvojenském civilu a podobně.

V hale muzea stojí vrtulová stíhačka. Tedy nepochopil jsem proč, když je to poválečná Avie, ale na druhou stranu proč ne. V následující místnosti panely s fotografiemi, ukázky munice, výzbroje a výstroje vojáků. Pan průvodce nás spolu s několika dalšími vyvezl do posledního patra. I bedekr připouští, že stavba je po socialisticku poněkud (hodně) přehnaná svými pětapadesáti či ještě více metry.

Skupinka, se kterou jsme prohlídku absolvovali byli Liberečáci a jeden Slovák. Ten po pár průvodcových slovech začal líčit, že jeho otec tu bojoval. Dětem pak vyprávěl, jak je důstojníci varovali, aby si nebrali příklad z Rusů. Aby postupovali od úkrytu k úkrytu, pěkně přískokem vpřed. Ne jako Rusové sto gramů a Uráááá, hrudí vpřed, nas mnogo.

Na věži jsou dvě patra se zasklenými výhledy, doplněno o fotografie s jmennými údaji kopců a pochopitelně i nějaký ten obrázek z války. A pak je tam patro nezakryté, dalo by se říci přímo profučné. Musím říci, že takto, zality slunkem, působí zdejší kopce přívětivě. Když se tu naši drali v blátě, marastu, dešti, ostřelováni německou obranou, nic moc. Přívětivý dojem snad kopcům dává převaha listnatých stromů. Jak krásné musí být nyní, v době podzimní, kdy dopisuji své povídání.

Od průvodce jsme se dozvěděli mimo jiné, že divná plastika, u které parkujeme Gloworma, je na paměť průzkumné hlídky, která jako první vstoupila na území Slovenska. Tady zjistila, že zatím Němci vzali roha směr Svidník. Tedy pardon, oni plánovitě vyrovnali linii obrany.

Sám Dukelský památník je skutečně monumentální. Asi má nějaké geometrické pojmenování, něco jako rotační sférický hypeboloid nebo tak něco. V tomto směru jsem poměrně tabula rasa. Tedy pozor, ne antouškův ponk, ale čistá, nepopsaná tabule. Mám pocit, že jsem někde četl či slyšel termín pylon. Prostě je to taková oblá hrana, od které vzad vybíhají dvě křídla. Celé se to směrem vzhůru zužuje. Zezadu stojí mezi křídly socha vojáka, který vzdává čest. Za monumentem je hřbitov, či spíše čestné pohřebiště se jmény padlých příslušníků I armádního sboru. Ovšem skutečné hroby vojáků jsou spíš na polské straně hranic. Pohřebiště lemuje alej se zhruba patnácti bustami důležitých vojáků, kteří na Dukle bojovali. Většinou jsou to důstojníci, nějaký sovětský seržant by se také našel. Takže se sovětskými generály je tu Klapálek, komunisty poslaný do lágru, Sochor týmiž komunisty zavražděný, Tesařík a další.

Kousek od hraniční čáry je pomník generála Vedrala-Sázavského. Jeho auto tady najelo na minu a kromě něj zahynul i šofér a osobní stráž. Směrem do vnitrozemí je součástí celého areálu expozice ve Vyšném Komárníku. Tady jsou za vsí v lese zemljanky v místech štábu 3 brigády. No, jestli je to skutečná velikost, byly to ajnclíky, kde by se člověk vyspal blbě a ještě jen v sedě.

V Komárníku jsme se šli ještě podívat na další z poddukelských dřevěných kostelíků. Prohlédli jsme si ho zvenčí a opustili hřbitůvek, na kterém stojí. Když přišel jakýsi místní člověk, že by skočil pro kostelníka, aby nás pustil dovnitř, s vřelými díky jsme odmítli. Dosť bolo kostelíkov.

Vrátili jsme se k ústí Údolí smrti To je oblast vesnic Kapišová, Kružlová, Nižná a Vyšná Písaná. Když vázl útok na hlavním směru, poslali sověti tanky, aby se probily horami a uvolnili silnici na Svidník. Tanky a pěchota se tudy probíjely tři dny za velikých ztrát na životech. Památník této akce je svérázný. Člověk jede obcí a najednou za zatáčkou na něj jukne hlaveň tanku, další se schovává v křoví u silnice, dva mezi vesnickými domky. V stráních nad silnicí je znázorněn útok tankové roty, devět tanků rozhozených v plenéru. A samozřejmě u hlavní silnice na Údolí smrti upozorňuje zmíněný památník s taranem. Tahle část celého dukelského památníku je zajímavá a hezky udělaná. Jelikož, myslím si, mám docela slušnou představivost, bylo mi docela úzko z toho, co tu museli ti vojáci prožívat.

V téhle oblasti jsme narazili i na několik vojenských hřbitovů vojáků wehrmachtu. Jsem rád, že tu jsou. Už kdysi jsem schytal na facebooku ran jak o pouti, když jsem napsal o německém vojenském hřbitově, že jsem rád, že se ti vojáci dočkali důstojných hrobů. Hned jsem byl glorifikátor vrahů a podobně. Prdlačky švagrová (to je citát z Hrabala, ne vulgarita). Já jsem rád, že tu padli, protože to byli okupanti. Jen po těch letech si myslím, že řadoví frontoví vojáci měli ten život stejně těžký, jako naši, kteří je odtud vyháněli. A ti řadoví fronťáci byli synové nějaké mámy, která pro ně plakala, když padli. Možná některý byl i táta kluka či holčičky. A tohle děcko muselo vyrůstat bez táty, kterého megalomanský fýrer poslal zabíjet jiné syny a táty. Bylo správné, že padli, ale po těch letech si zaslouží důstojný hrob. A třeba mne za tu svatokrádežnou řeč kamenujte.

Do Svidníku jsme se vraceli po stejné silnici. No, ono se tu nedá vracet moc jinudy. Silnic a ještě  ktomu slušných, je tu nemnoho. Kousek od tábořiště či kempu, kde jsme spali je muzeum Karpatsko- dukelské operace. V parku vedle je, coby venkovní expozice, rozmístěna nějaká ta technika. Té třicet čtyřka, kaťuše, houfnice, protiletadlový kanón, ženijní tank, německý obrněný transportér a samohybka. Neoploceno, lidé volně procházejí kolem, děti si mohou na techniku vylézt, což též činí.

O Bardějovu jsem četl u Jiráska a v učebnici zeměpisu na ZŠ. Měl jsem představu, že to bylo město německých kolonistů, řemeslníků a obchodníků. Leží na území Šariše a procházely tudy obchodní stezky, které zdolávaly Karpaty směrem z Uher do Polska a zpět. Město chránily mohutné hradby, které se z větší části zachovaly. Zachovalo se toho z dob minulých vícero, navíc to docela slušně bratři Slováci zrekonstruovali. Takže je Bardějov zanesen na seznam UNESCO. Inu památky mají. Akorát kemp jim tu chybí. Kruci.

Dobře, nedaleko jsou Bardejovské kúpeĺe, tož hurá směr tam. Tak tam mají pro jistotu zákaz vjezdu do města hned na příjezdu od Bardějova. Noc se blíží, co teď. Vypadneme někam do okolí a najdeme plácek, kde se upíchneme. Však nic nepotřebujeme. Ani tu latrínu ne. Vozíme s sebou rýček. Opustili jsme hlavní silnici a dali se po okresce. Za jednou vsí jsem kousek od silnice zahlédl plácek se venkovním sportovištěm. Asi jako se objevilo třeba tady u přehrady nebo nedaleko ZOO. Chodítko, konstrukce na sedy-lehy, něco jako hrazda a podobně. Asi to také znáte. Ideální plácek nejen k sportování, ale i k přespání v autě. A sakra, cedule, že je to tu hlídáno fotopastí. Tak raději dál.

Dojeli jsme na do míst, kde se silnice nořila do lesa a další cestu zapovídala zákazová značka. Jelikož ze silnice odbočovala polňačka, usoudil jsem, že dál nejedeme, i když žena poněkud protestovala. Pouze jsem se pokusil otočit auto tak, abychom ráno snáze vyjeli. Jak jsem se tak točil, zahlédl jsem z louky opodál kouř. Vzhledem k tomu, že byla louka vybavena dvěma brankami, asi to bylo fotbalové hřiště. Pro jistotu jsme se vydali k ohni, abychom se otázali, zda není nějaký vážný problém, že kousek dál chceme v autě přespat. Nebyl, dokonce nás místní, kteří tu opékali buřty, pozvali, že máme zajet až k nim, že je tu i studánka a záchod. No suchá latrína v prkenné budce. Jenže terén byl natolik rozmoklý, že jsem si netroufl do něj vjet

Čtvrtek, den třináctý

Jéje, jak jsme se krásně vyspali. Ráno jsme posnídali, kolem projeli dřevaři, výhled jsme měli směrem k Polsku, které tu je nedaleko, snad deset či méně kilometrů. Co chtít víc, ne?.

Ač nás Bardějov zklamal co se kempu týče, Belváros je pěkný. Ale ano, jsme pořád v Uhrách, pravda Horních. Od dálnice, (jasně, rychlostní silnice, abych byl přesný) je oddělen dochovaným pásem hradeb, které z větší části dosud historický střed města téměř obkružují. Z obranných důvodů byly poměrně mohutné hradby proraženy jen třemi branami. Jednou z nich jsme vstoupili. Vypadala dost původně. Pokud byla restaurována, pak v původní podobě s lomeným průjezdem, jak už to tak u středověkých fortifikací bývalo. Nevím, týká-li se to celých dochovaných bardějovských hradeb, ale ty části, kolem kterých jsme šli, mají dosud ochoz. Na něj se dá vystoupit, projít po něm a kochat se vyhlídkou za hradby. Což jsme alespoň na části učinili.

Centrem historického města je náměstí. Tak je tomu i v Bardějově. A pochopitelně na náměstí musí být kostel, respektive katedrála. Tedy úplně správně je to bazilika minor, jako v našem Jablonném. Vzhledem k tomu, že podle bedekra se v místní bazilice má nalézat jedenáct dochovaných starých oltářů, chtěli jsme se na ně podívat. Před vchodem však sedělo cosi mezi Kerberem a Golemem, trochu kříženo kosatkou. Míněna orka killer, ne plachta. A chtělo to svůj obolus jak Chárón. Tož jsme raději hodili zpátečku, protože bůhví, zda bychom se vrátili. Pro nás by žádný Orfeus do zásvětí nepřišel.

Před bazilikou stojí radnice. Vypadá docela stodolovitě, humpolácky, ale nenechme se mýlit. Je to první renesanční stavba na Slovensku. Je ozdobena sto devatenácti sochami. Ono jich bylo objednáno jen sto osmnáct. Ta jedna navíc je bonus (prý) od kameníka, který se namíchl kvůli nízkému honoráři. Tak (opět prý) za jednu noc vysochal postavu se spuštěnými kalhotami, která na kolemjdoucí vystrkuje to, kam se v Čechách posíláme. Leč nedosti na tom. Z pomsty ji nejen vysochal, ale umístil nad vchod radnice. To aby ji tehdejší purkmistr viděl z okna a musel se na ni dívat cestou do úřadu. Jejda mane, já bych musel objednat zástup plastik.

Náměstí vypadá pěkně, ale měli jsme z něj jakýsi venkovský dojem. Ale to, prosím, bez pejorativního významu. Ač jsou některé domy zdobeny sgrafity, nemá esprit mé milované Telče. Takto kompaktně se dochoval středověký ráz města proto, že někdy v patnáctém století upadla těžba měděné rudy, které Bardějov živila a přivedla k rozkvětu. Mimochodem, Bardějov měl silné německé osídlení, jako mnoho horních měst.V horní části náměstí je socha kata se sekyrou, stojícího u špalku. Krásně vyveden v bronzu, alespoň myslím, že jsem kov trefil. Chtěl jsem si ho vyfotit, než Alena napíše pohledy Tomášovi a Šárce do Christchurch a Davidovi a Lence do Petrovic. Ač psala pomalu, měl jsem málo příležitosti k focení. Neustále střídaly rodinky turistů a musely se fotit, kterak jeden po druhém kladou hlavu na špalek. Humorné to bylo. Asi jako trpaslíci, které chytal švagr cimrmanovského Děda Vševěda. Snad má kat nějaký význam v bardějovské legendistice. To se mi nepodařilo vypátrat.

 

 

Stranou centra je unikátní soubor židovských staveb. Tak to jsme si nemohli nechat ujít. V Bardějově byla silná židovská komunita. Kolem šesti tisíc obyvatel bylo odvezeno do koncentráků a zpět se vrátilo nějakých šest set. Z toho většina po „vítězném“ únoru odešla raději odešla do nejistoty vznikajícího státu Izrael. Poslední stará Židovka zemřela v roce 2012. A tady je jeden z paradoxů dneška, o židovský komplex a další synagogu se starají a před zánikem zachraňují gojim, tedy nežidovští občané.

Což o to, hrubý směr jsme určili celkem přesně i bez kompasu. Ale jak už to u nás bývá, došlo k debatě. Alena, jako obvykle, měla plánek v ruce, ale spíš se podle něho dezorientovala. Nějak vydedukovala, že komplex bude výrazně dál, takže jsme se chvilku svářeli (to jako hádali, ne že by na nás někdo pracoval autogenem). Já obvykle koukám míň do plánků a víc kolem sebe, takže jsem si všiml za křižovatkou tepané brány s kulatými otvory a v nich zjevně nových mříží tvaru Davidovy hvězdy. Z toho jsem vydedukoval, že to bude mít nějakou souvislost s Židy. Inu, jak prosté, milý Watsone, kapitáne Hastingsi, vrchní inspektore Jappe ( podle libosti).

Došli jsme ke zdi. Brána zavřená, za branou nevelké prostranství, na něm mladík, dvě dámy a starší muž. Co plácám, v našem věku, takže v nejlepších letech. A cedule, že prohlídky jsou od desíti do jedenácti. Jedenáct bylo pryč, takže máme zjevně peška. No co se dá dělat, takže fotku skrze mříž a obejít objekt alespoň zvenčí.

Jenže z boční branky vyběhl onen mladík a zval nás, abychom se ke skupině připojili. I vstoupili jsme na nádvoří, no spíš větší dvorek. Na deskách, připomínajících desky s desaterem jsou jména obětí šoa. A pak je tam zvláštní pomník. Koleje připomínající transporty a na nich dva trojúhelníky. Betonový a kovový, do hněda orezlý. Z nich je složena Davidova hvězda. Kovový trojúhelník míří cípem vzhůru, naznačujíc směr, kterým na konci kolejí pokračovala cesta šesti milionů Židů. Ještě dnes mne při prohlížení fotografií poněkud mrazí v zádech.

 

Hvězda lidu osudná

koleje do nicoty

návrat nemnohým

Bardějov se sice pyšní dochovaným souborem židovských staveb, jenže ty jsou v dezolátním stavu. Soudruzi komanči je užívali jako různá skladiště. To už tak měli ve zvyku, chraň Bůh, Jahve, Wakán Tánka, Příroda a jak tomu kdo říká, aby se ty mrchy vrátily k moci. Je tu rituální koupel mikve i košer jatka. Zachoval se kotel, kterým byla mikve vytápěna (z rituálních důvodů nesměla být ohřívána přímo). Je z počátku minulého století a zachoval se v poměrně solidním stavu. Stojí i společenský dům, kde židovská obec scházela. Přesněji její část, protože díky silné židovské komunitě měl Bardějov synagogy tři.

Do synagogy v komplexu jsme se podívali. Ona vlastně synagogou není. Je to „jen“ svatostánek. Synangogou v židovském rituálním smyslu nemůže být zvána, nemá svoji tóru. Malby na stěnách se dochovaly, ale plně zrestaurovaného stavu jí ještě dost chybí. Měli jsme možnost navštívit i ženskou část. Ženy do hlavní modlitebny nesměly, měly vyhrazenu část, ze které mohly bohoslužbu sledovat. Což nebylo omezení, jak to vidíme my. Muž musel v pátek na bohoslužbu, žena mohla, ale nemusela. Ono to bylo vůbec celé trochu jinak. Židovský muž byl sice hlavou rodiny, ale žena byla střed rodiny. Dar rodit z ní dělal dokonalejšího tvora, než je muž.

Mladík, ač gój, byl zjevně velký fanda s rozsáhlými vědomostmi. Když jsme končili prohlídku, naši spolunávštěvníci nás pozvali, abychom je následovali. Mají domluvenu návštěvu druhé synagogy, která se dochovala ve městě. Ta je uvnitř hradeb v Belvarosu a normálně není přístupná. Tak to si přeci nemůžeme nechat ujít.

O tuhle synagogu se stará pro změnu důchodce, také gój. Pokud jsem tomu dobře rozuměl, nepatří k skupině kolem komplexu, který jsme právě opustili, ale pochopitelně je pojí zájem o židovskou kulturu a historii Bardějova. I on má poměrně rozsáhlé znalosti, mohu-li jako laik posoudit. Tohle je skutečná synagoga. Je tu tóra, kterou nám velmi pietně ukázal. Vysvětloval při tom, že musí být opsána ručně, přpi čtení není dovoleno se jí dotýkat, k tomu slouží kovová ukazovátka tvaru ručičky. Navštívili jsme i školu, což byla část synagogy, kde Židé, a to i dospělí, mohli studovat tóru a talmud. Žel Bohu naši spolunávštěvníci spěchali, takže jsme museli prohlídku ukončit rychleji, než by nám bylo milo.

Dalším cílem bylo Spišské Podhradí, respektive Spišský hrad. Ten a Muráň jsem chtěl navštívit, ovlivněn pochopitelně Jiráskem. Cesta k Podhradí nebyla nijak zlá. To horší přišlo pak. Spišský hrad je na kopci, což hrady mívají ve zvyku. Je to hrad mohutný a populární, tudíž navštěvovaný. Musíte vyjet do sedla hřebenu, na křižovatce zahnete vpravo a jedete asi dva kilometry po hřebeni, tam odstavíte auto a vystoupáte k vlastnímu hradu. Tak to jsme neudělali. Fronta aut, která se nevešla na parkoviště, se táhla až ke zmíněné křižovatce. Z ní stékala na obě strany hřebenu. Do toho občas projel autobus plný turistů. No servus Amálko. Nejde o ty dva kilometry, ale představa, že se v zřícenině proplétáme davy jak na Václavském náměstí, nás poněkud disgustovala. Byl jsem zklamán, bylo mi to líto, ale více méně dobrovolně jsem souhlasil s Alenou, že tady nám pšenka ani jiná obilovina nepokvete. Ale co, Jirásek stejně kecal. Bratříci Máriu Bodorovskou za to, že vydala Spišský hrad Hunyadymu nepopravili. Dožila na Muráni, kam míříme.

Kdeže vcelku mírné kopce kolem Dukly jsou. Stoupáme a klesáme kroucenkami do strmých kopců, místy stoupání má sklon dvanácti procentní. Klesání také. Míjíme Telgárt, dříve Švermovo, předtím Telgárt. Obec byla zle poničena a vypálena za těžkých bojů o tuto oblast během SNP. Dolina střídá dolinu, až konečně přejíždíme poslední hřeben a klesáme do Muráňské doliny. Ta se rozšiřuje a vjíždíme do obce Muráň.

A kruci, do pytle, já se na to vykašlu. Muráň je nejvýše položený hrad v Evropě. Více než devět set metrů. Vede k němu lesní cesta. Fajn. On byl ale vyhlášen Národní park Muráňská planina. Takže zákaz vjezdu. Ze vsi je to osm kilometrů do prďáku. Z Liberce na Ještěd „pod lanama“ je to proti tomuhle milý špacír. Liberečáci vědí, ostatním musí stačit, že je to prostě ekhaft krpál. My máme +- hodinu na prohlídku. Že bychom vyfuněli těch osm kilometrů, okoukli hrad a sestoupili do údolí, tak to bychom pod půlden nezvládali ani v době nejlepší fyzické kondice. Do háje, do háje, do háje, to je den debil. No jo, tak nic. Takže směr Bánská Bystrica kvůli tamnímu kempu.

Bánská Bystrica je město rozlehlé. Sežralo řadu vesnic, jak už to tak velká města dělají, obdobně jako můj téměř rodný Liberec. Tady je to horší o to, že se město svými chapadly rozlézá do řady horských údolí, což napoprvé činí město velmi nepřehledným. Směrovka ku kempu nikde. A to tu mají být dva. Propracovali jsme se do centra jen proto, abychom se v něm ztratili. Kroužili jsme po trojúhelníku ulic, projeli jsme ho třikrát, až nakonec jsem řekl a dost. Vyslal jsem Alenu, aby se na chodníku někoho zeptala. Myslím, že již na počtvrté jí někdo poradil, že musíme do Tajova. Tak jsem řekl: Ó důvtipný Saknuseme a pak jsem toho alchymistu ocitoval. Cod fecit. A jestli se někomu zdá latina hrozná, nechť se podívá do Cesty slepých ptáků.