Film Dva muži ve městě je herecký koncert legend filmového plátna, Jeana Gabina a Alana Delona.Vypráví příběh mladého profesionálního zločince, který se kvůli dívce a s pomocí probačního úředníka snaží vrátit na správnou stranu zákona. Je ovšem natolik šikanován policistou,že ho v afektu zabije. Film končí poměrně expresivně podanou scénou jeho popravy gilotinou

Název filmu si vypůjčila dvojice libereckých fotografů aby jím pojmenovali společnou výstavu v nedávno znovuotevřené Malé výstavní síni.

Oba autoři, Petr Šimr a Ibrahim al Sulaiman, se ve svévolné tvorbě zaměřují hlavně na (sociální) dokument. Bývá zvykem, že fotografové s podobným viděním se sdružují v témže fotoklubu. Ne tak Petr a Ibrahim. Petr Šimr je zakladatel a spiritus movens libereckého klubu Obscura, zatímco Ibrahim al Sulaiman po řadě let, které prožil v libereckém Fomaklubu spoluobnovil činnost sdružení Fotošálek

Když jsem , s drzostí sobě vlastní, recenzoval výstavu Petra Šimra Pachuť a vůně žití ve cvikovském centru Sever, obdivoval jsem empatii, se kterou vyprávěl příběh hromadného propouštění v novoborském Crystalexu. Příběh dramatický, ale ne depresivní, plný osobních tragédií a přeci ne úplně beznadějný. O to hůř na mne působila beznaděj, kterou jsem cítil z fotografií v Malé výstavní síni. Mnoho lidí na nich Petr nezachytil. O to víc je v souboru snímků, které mi evokují píseň Mikiho Ryvoly Tereza (Osamělý město)
Do prázdnejch beden zotvíranejch aut
zaznívá odněkud něžný tón flaut
a v závěji starýho papíru
válej se černý klapky z klavírů.

Vybydlené domy za drátěným pletivem, napůl servané bilboardy,dokonce ani ta auta, pokud lidé, pak jakoby ztraceni v osamění prázdného města. A přeci z jedné fotky jakoby probleskovala naděje, že vše není ještě ztraceno. Malá postava kráčí jakýmsi průchodem (oním tunelem na konci žití?) a vchází do světla. Ať tak či tak, jde ze tmy do světla. Je svým způsobem jedno, zda do lepších chvil tady nebo do bezbolestného světa tam. Prostě jde někam, kde se zbaví své trýznivé samoty.

Ibrahim, je Syřan který je snad již čtvrt století českým občanem. Jak s jistou nadsázkou říkám, pokud uvádím některou z výstav sdružení Fotošálek, pro řadu lidí je prvním živým Syřanem a současně dokladem, že Syřan nerovná se terorista. Ibrahim, vystudovaný žurnalista, absolvent Karlovy univerzity je člověk s nesmírně silným sociálním cítěním. Z jeho volné tvorby mám nejraději dvě fotografie z jeho rodného města. Na jedné je kurdskýprodavač oliv s možná

půlmetrovým knírem, na druhém jednooká stařena, snad Romka.

I v Malé výstavní síni Ibrahim vystavuje snímky lidí na okraji.společnosti A hlavně jejich.portréty. Lidská tvář popsaná vráskami příběhů, které její nositel prožil, je pro Ibrahima zdrojem inspirace. Něčím, co rád fotí. A co umí převědčivě vyfotit. Divák, ač nezná foceného či focenou, čte ty příběhy a chápe jejich bolestnou složitost.

Protože jsem nějakou tu fotografii také nasnímal a případně vystavil, vím, jak je někdy složité vysvětlit divákovi, co autor chce tím kterým snímkem říci. Proto se vždy, když hovořím o fotografiích druhých, nesnažím vyslovit nějakou obecně platnou pravdu, ale svůj subjektivní (a pochopitelně možná zcela mylný) názor. A tak prosím, aby bylo bráno i jakési shrnutí výstavy Dva muži ve městě. Zatímco ve filmu Gabinův probační úředník odchází z popravy a život se mu v podstatě hroutí, protože na jeho konci ztrácí víru ve spravedlnost, které se celý život snažil sloužit stejnojmenná výstava vyznívá optimističtěji. Pokud divák postupuje od Šimrova opuštěného města k al Sulaimanovým živoním ztroskotancům uvědomí si, že sice je současnost hodně odosobněná, doba řečeno s básníkem Vymknuta z kloubů bolestí šílí. Ale dokážeme-li i v lidech hodně na okraji vidět lidské bytosti (jako je v nich vidí Ibrahim) a ne jen nepotřebný odpad společnosti, máme šanci na obrodu.

A tak je i tahle, na první pohled velmi depresivní, výstava vlastně velmi optimistická.