Od doby, kdy jsem viděl poprvé film Krokodýl Dundee, říkám svým jarním toulkám obchůzka. Je to český překlad původního aboriginského výrazu. Znamená potulku, toulání krajem. Na rozdíl od mých pěti šesti dní Austrálci mizí v buši i na několik měsíců. Při obchůzce si obvykle vyberu nějakou řeku a jdu po břehu. Snažím se obcházet města a vesnice. Jen já, můj pes a řeka. Té občas zpívám neuměle slova staré americké lidovky:

Žal svůj moři dáš                                                                                                                                                    vem i můj a nes ho chvíli                                                                                                                                      k modrým vodám tvým se skláním                                                                                                                  ó Shenandoah, ó Shenandoah

První noc jsem spal nad řekou vedle chmelnice nedaleko Bohušovic. Když mne ráno slunko vytáhlo ze spacáku, nikde nikdo, modré nebe, mezi mnou a obzorem hora, jež jak řípa z krajiny ční. To věřím, že náš praotec, když se rozhlédl kolem, pravil A končíme vandr, dál se nehneme. Jen by mne zajímalo, co na to původní obyvatelé. No asi nadšeně přijali zvyky kmene Čechů. Před Řípem běžela mezinárodní silnice od Teplic ku Praze. Vidět sice nebyla, hluk dopravy ke mně doléhal jako vzdálený šum příboje, občas pořerušený kvílením sirény sanitních či policejních vozů. Uvařil jsem si čaj, upíjel z pohárku a stresy nechal odplouvat řekou. Nálada na mne zapůsobila, že ze mne náhle vypadlo první z mých haiku. No dobře variací na ně:

V dálce svět si kypí                                                                                                                                      moucha v číšce čaje tone                                                                                                                                       a netečně se řeka valí.                                                                                                                                              O pár kilometrů dále. Poklidná pohoda je pryč. Adak, můj malamut, se rozhodl, že se půjde cachtat do vody. Samo by to nebylo nic proti ničemu, ale on si nesundal brašny. Chléb, další můj proviant i jeho piškoty a kolínka se změnila v beztvarou mokrotu. Ach jo.  V Libochovicích jsem dal ranec na nádraží do úschovy. Chystal jsem se zdolat Házmburk. Jeho vrchol vídáme z Ronova, když si na táboře uděláme výpravu od našeho Jezera Stříbrných volavek. Nyní jsem poprvé u něj, tak si přece nenechám prohlídku ujít.                      V předletním úpalu pár kilometrů k úpatí a pak prudkou strání k vrcholu, to není zcela procházka růžovým sadem. Sucho, všudypřítomné mouchy bzučí,usedají na zpocené čelo. Adakovi se cesta plání bez stínu moc nelíbí. Přestávám chápat, proč tak hnusnému krpálu místní říkají tak poeticky: Hanžbourek.                                                                                                           Za plotem zámeckého parku si vařím čaj. Mám žízeň z celodenní cesty, po které první doušek tak nádherně chutná. Dnes se mi nechce dál, tak roztahuji spacák.                               Spal jsem tvrdě. Když jsem se probudil, byl břeh proti i po vodě lemován rybáři, kteří v pravidelných odstupech soutěžili, kdo uloví více ryb. Jen u mne jedno stanoviště vynechali.                                                                                                                                                                 Loudáme se proti proudu. Protože je opět vedro, několikrát se koupeme. Adak nechce plavat, ale miluje běh mělkou vodou. Před námi další vesnice. Nevím, jaké to bude za ní. Proto se na noc zastavuji u malé chatky. Protější břeh se zdvihá do slušně vysokého hřebenu, na našem břehu je za pásem stromů pruh políček, silnice a trať, za ní se zvedá návrší poseté balvany. Chatka je zhruba dva tři metry nad vodou, posečený trávník, sezení z kulatiny a omšelých prken.       Místo se mi líbí. Roztahuji celtu, na ní karimatku a spacák. Vařím psovi kolínka s masem z konzervy, sobě kudrnatou asijskou polévku s nudlemi. Nad hlavou mi krouží pták. Dravec, to poznám, ale jaký? Zakresluji siluetu do bloku, abych si doma mohl najít v moudré knize, koho že jsem to viděl. V ubývajícím světle si čtu jednoho ze svých milovaných čínských mistrů. Je ticho, dravec již našel své hnízdiště, směnu nastoupili netopýři.

Když spím někde venku, snažím se občas ve zvucích přírody rozpoznat případné lidské kroky. Zde se mi do duše vkrádá jakýsi divný, nezvykle tísnivý pocit. Asi takový, jaký prý mívají lidé na místě násilného činu. Nemám důvod k obavám, navíc strach znám, bál jsem se mnohokrát. Tento pocit je jiný. Jakoby dusi svírala jakási mocná, ledová ruka.

Ráno opět svítí slunko, noční tíseň odnesla řeka s raním rozbřeskem. Jen zvláštní sen si budu dlouho pamatovat a jednou si o něm popovídám s tatínkem jednoho z mých vlčat. (Protože je profesí psycholog, bude povídání o snu zajímavé).

Za stromy zastavilo auto. K chatě se blíží majitel. Klacek v jeho ruce mlčel tak významně, že jsem se raději posadil ve spacáku a pozdravil. Ubezpečil jsem muže, že jsem přišel večer a hned po snídani půjdu dál. Cosi zabručel a otočil se na patách. Ranní balení mi šlo rychleji než v jiné dny.

Nasnídali jsme se s Adakem a já sklízel nádobí. Z chatky vyšel muž a zamířil k nám. Obličej zdobila šmouha od popela. Usedl na lavičku, zapálil cigaretu. „Před týdnem mi chatu někdo vykrad´ . Co neodnesli rozbili. Udělal jsem si dřevěný selský nábytek, z toho si uvnitř udělali táborák.“

Zdálo se mi to, nebo jsem skutečně slyšel vlhko v jeho hlase?