Uléhám k poslednímu spánku v malé řecké vesničce na břehu moře. I lehký dotek prostěradla, pod kterým spím, je velmi nepříjemný. Předloktí a bérce mám plné šrámů a odřenin, nyní již většinou zakrytých Novikovem, jak říkáme tomu zelenému, co patláme na rány. Více než kdy jindy připomínám šaška počmáraného a již těším se na zítřek. Co spoluzájezdníci, co řečtí a později čeští celníci na letištích.
Jak je možné se na běžném, až skoro paďourském zájezdu takhle zřídit? Snadno. Stačí být cvok.
Vodu mám rád. Raději ve sklenici, než v botách, ale nejraději v řekách, rybnících, přehradách, mořích. Moře, djó moře, říkal Nerudův pan Rybář z Malé strany a občas to říkám i já. Nemusím se koupat, stačí sedět na břehu, poslouchat příboj, to táhlé syčení přecházející v rachocení či naopak zvonění převalovaných valounů. Vnímat nesmírnou energii. Ráno, v noci, za poledne.
Letos ke mně moře nemluvilo. Voda byla teplá a nádherně čistá. Viděl jsem prvně mořské houby živé a ne v koupelně, koupal jsem se i v Modré laguně ze známého filmu, který se točil na Antipaxu, ale moře bylo němé. O to víc mě táhly hory, které se zvedaly hned za pláží. Ne že bych přímo zajásal, když se zhoršilo počasí a já místo válení v písku mohl vyrazit do kopců. Ale nebyl jsem zklamán. Vydal jsem se z Pargy po silnici vzhůru do sedla, ze kterého se dalo dojít na pláž Lichnos, nebo na vrcholek jednoho z kopců, ke kostelíku Agia Eleni. Tam směřují „náročné vycházky“ návštěvníků letoviska. Já chtěl ze sedla stoupat olivovými háji na druhou stranu .Do vnitrozemí. Na rozdíl od Kréty, kde háje poměrně bezproblémově přecházely do volné krajiny, zde jsem narazil na neprostupné houští. Jeden pokus, druhý a pak hledání vhodného nástupu na hřeben ukončily mraky. Černé, dešťové, jdoucí mi naproti od vrcholů. Sprcha spustila naštěstí, až když jsem kráčel po korzu na nábřeží.
Další dny pršelo, takže jít do hor bez slušné výbavy byla hloupost. Pak pršet přestalo a pluli jsme na zmíněný výlet na Antipaxos a Paxos.
Poslední den. Brňák by řekl zoncna rumpluje. Česky se to řekne ukrutnej hic. Poslední příležitost se pořádně vykoupat. Ale i vystoupit na kopce. Takže na pláž jde žena sama. Já stoupám uličkou mezi penziony vzhůru.
Konec turismu, dál jsou jen terasy plné olivových stromů. Jediný směr, kterým jsem si jist, je vzhůru. Tu kus doleva či doprava, ale jen abych posléze mohl opět stoupat. Žádné klesání. Vedro, strmé stoupání a moje přescentůra dělají divy. Plíce jak sentinel, srdce láme žebra mocným tlukotem. Tři terasy, vydýchat, teď jsou mírnější, tak čtyři, ale pak vyfunět. Jelikož jsem tušil, že něco podobného vyvedu, vzal jsem si k moři půjčené teleskopické hůlky. Tak ten batoh pod trikem táhnu i rukama.
Cesta. Prostě najednou cesta, která se vine hájem. Jde se po ní pohodlněji, tak proč ne. Ale jen pokud stoupá. V okamžiku, kdy se láme a začíná klesat, adios. Teď znám jen opačný směr.
Jsem na kolikáté terase od cesty, když se ozve volání: „Doo you speak english?“ „Yeh, a little.“
Ten zdánlivý amerikanismus, je prostý nedostatek vzduchu. Ptá se na cosi, čemu rozumím jako town. Ale jsme lidé, tak se brzy domluvíme, že chce ne town, ale top the hil. Odpověď: „I go too top too, but I dont know the way“ ze mě evidentně nedělá důvěryhodného souputníka. Mám za sebou již pěkných pár výškových metrů, když tam ještě stojí a kroutí hlavou.
Horní patra háje jsou méně udržovaná. Je tu suché bodláčí, které nepříjemně umisťuje ostnaté plody pod okraje šortek.
Konec oliv, konec dobrot. Kdyby za touhle houštinou spala Růženka, řečená Šípková, princ by to zabalil. Sleduji horní okraj háje. Košile je dávno mokrá jako v té průtrži před několika dny. Šátek na čele nestačí zadržovat proudy potu a oči pálí. Horo, dnes mě neodmítej. Mám poslední den. Pustíš mě, nebo mám hledat Tvé slabé místo?
Koryto, kterým se za dešťů valí voda. Po kamenech se prosmýkám houštím. Trny zatím derou kůži, košile i kalhoty jsou celé. Nad pásem houštin je nízký porost s převahou cesmínolistého dubu. Sice nejde výrazněji nad kolena, ale ostnů a ostrých listů má dost. V porostu se objevuje holá hlína a kamení. Že by stezky? Nikdy jsem nebyl tak šťasten z nálezu kozích bobků, jako nyní. Kde projdou drobné řecké horské kozy, projde metrákový český skaut také.
Nižší porost, méně stínu, ale otvírají se výhledy, které běžný návštěvník Pargy nepozná. Na severozápadě Korfu, kde Odysseus hledal pomoc u Fajáků , jihovýchodně se do moře vlévá Acheron, u nás známější jako Styx a v oparu lze tušit pahorek s Necromantiem, kam Cháron převážel po smrti duše a Hades s manželkou Persefonou je soudili.
Mám halucinace. Větvička, která ležela na kameni, utekla. Ach ne, to nejsou halušky, to jsou mimikry. Hmyz jakýsi se přizpůsobil okolí. Ostatně kobylky tu také nejsou zelené, ale hnědavé.
Přihnaly se mraky a spadlo pár kapek. Spíš osvěžení, než malér. Navíc jsem se dostal k velkému převisu. Pravda, pro kozí bobky si není kale kam sednout, ale pár fotografií chci udělat. Tak se točím za strany na stranu, měním široký objektiv za tele a snažím se neuklouznout.
Dofoceno a jdeme dál. Mám žízeň, ale napiju se až nahoře. Za odměnu. Šikmo stoupající, nekomplikovaný travers. Hledím spíš do údolí, stezičku sleduji jen koutkem oka. Přesto zahlédnu, jak kámen, na který chci stoupnout, zatáhl hlavu. Holka, tak tebe si také vyfotím. Želvu jako talíř jsem v přírodě ještě neviděl.
Heuréka ( aby to bylo stylové). Jsem na hřebeni. Podklad se příliš nezměnil, ale stoupá se snadněji. Kůže je trvale mokrá potem, který v hlubších škrábancích pálí. Najednou vidím, že nejsem sám, komu tu bylo těžko. Ohlodaná, sluncem již částečně vybělená kostra. Hlavu bez rohů nacházím o něco později. Takže ovce.
Betonový válec. Na kovové destičce na vrchu nápis alfabetou, proto spíš vytuším, že jde o triangulační bod. Jsem na vrcholku.
Ujdu ještě hodně kilometrů, než se z hor vymotám zpět. Jdu již ale po snazších cestách. Nevím kolik metrů má ta hora, nevím ani, zda má jméno. Mapu okolí jsem v Parze nesehnal Nemyslím, že by to bylo mnoho nad pět či šest stovek metrů. U nás, kde člověk nejde od hladiny moře, by to ani nebylo tak velké převýšení. Zabrat jsem však dostal.
Hora je jako žena. Muž ji nepokoří. Když ho uzná za hodna, dovolí mu, aby ji zdolal. Díky horo.