Pár textů, které vznikaly před nějakými patnácti či kolika roky. První, které se mi nedochovaly, vycházely v Skautingu. Tam jsem se dostal na dištanc, neb jsem v jednom pokračování psal o potřebě koedukace. Po letech jsem pokračoval v Kapitánské poště. Nejsem si úplně jist, zda jde o sloupek, fejeton či jaký útvar, tak jsem to nazýval mé bláboly. Každé pokračování začínalo oslovením Bratři a podtitulem, který se vztahoval k obsahu. Mám jich v šuplíku ještě pár, vybral jsem to, co se mi zdá aktuální i dnes. A možná ještě přidám další.
Bratři

O hrdinech a vzorech

V literárním útvaru, který několik let píšu do Kapitánské pošty a z terminologického nedostatku ho nazývám Mé bláboly, se mi některá témata vrací. Jedním z nich je vztah nás Čechů k hrdinům, potažmo otázka, máme-li pro skauty dostatek vzorů, se kterými by se mohli identifikovat.

Díky obrozencům, vzniku samostatného státu a následně komunistům, kteří to posunuli do třídní polohy jsme si glorifikovali husitství. Ač jsem jako kluk hltal Jiráska případně Vávrovu husitskou trilogii, je to stejné, jakoby Srbové, Bosanci, Chorvati a další za slavné období jednou brali občanskou válku po rozpadu Jugoslávie. Probůh, vždyť obojí byly války občanské, které bývají vždy horší než ty pravidelné. Trpí civilní obyvatelstvo, země je devastována. Ostatně co jiného byla válka Růží, francouzské války katolíků s hugenoty, na jejichž pozadí se odehrávají oblíbené příběhy hrdinných tří mušketýrů.

Většina národů si své hrdiny opěvuje v baladách, písních, pověstech a legendách. My Češi tohle nemáme. Dokonce si sice vzpomínáme na Přemyslovce, jako jedinou národní dynastii, ale co o nich víme? Sv. Václav a jeho bratr Boleslav, Oldřich, pak král železný a zlatý a tím celkem končíme. O jejich době nic nevíme. A máme v těch staletích velké postavy. Páni z Lipé, Markvartici, páni z Rýzmburka čili Hrabišici a další rody daly české historii postavy, které by stály za znovuobjevení. Takový Havel z Lemberka stojí neprávem ve stínu své ženy Zdislavy. To byl politik formátu, který bych dnešním Čechům přál. Renesanční doba má také své postavy. Kryštof Harant, Jindřich z Pernštejna. Poslední Rožmberk nebyl jen děvkař a alkoholik, ale velice vzdělaný a sečtělý člověk. Podobně kutnohorský rváč, pijan a výtržník Mikuláš Dačický z Heslova byl člověk vzdělaný, spisovatel, básník.

Eskymo Welzl je brán spíše za humornou figurku, to hledač australských opálů Čeněk Paclt, botanik a lovec orchideí Benedikt Roezel, Enrike Stanko Vráz, Dlouhý lovec Alberto Vojtěch Frič jsou na tom lépe. První Čech na ledu Antarktidy, dr Vojtěch, který tragicky zahynul doslova v předvečer první vlastní expedice na skautské akci v Sadské. Kdo z Vás zná tato jména? Vojáci, legionáři, civilové prvního, druhého i třetího odboje.

 Jenže většina příběhů, které tu naznačuji, je pro Vás vzdálená v čase. Jsou starší než já a já už jsem pro mnohé foslie. Máme dnešní, současné hrdiny, které bychom mohli dávat za vzor našim mladším sestřičkám a bráškům? Donedávna jsem si myslel, že současné vzory chybí. Řada přírodních katastrof posledních let mne však naučila, že hrdinové dosud žijí mezi námi.

Poznal jsem o jako malé vlče. Byl zvláštní. Na kluka pohledný, slušný. Žádný rozježený pihovatý přidrzlík, o jakých pak říkáme, to je správný kluk. Ale vůbec ne putička či buchta. Nebyl rvavý, jak vlčáčtí rafani bývají, ale když jsem zařadil úpolové hry, byl jedním z posledních, kteří vypadávali. Byl šikovný manuálně, ale současně chytrý. Školní vědomosti ale i naše skautské dovednosti mu lezly do hlavy snad samy. Ale nebyl to typ podlézavého šprta a rošťárnami mě dokázal vytočit. Jeho humor nebyl takový ten třeskutý dětský humor postavený na gagu, z kterého vychází němé grotesky. Ač dětský, byl to typ jemného intelektuálního humoru. V scénkách u táboráku výtečně parodoval televizní reklamy. Když na nás dospěláky lezla na táboře chandra a basebolka se začínala jevit nejlepším nástrojem komunikace na ose vedoucí – vlčata, stačilo zavolat a říci: „ Udělej Halinu“. Místo drobného vlčete před námi stála lehce bulvární celebrita rozměrů odrostlé kosatky. Jeho videoklipy MAHAGON TV, které na flotilové stránky umístil v průběhu  posledního tábora tam ještě můžete najít. Před zahajovacím ohněm Lesní školy 2009 jsem zvažoval, zda vhodit polínko i za něj. Ač by měl na to, aby si nějakou Lesní školu vybral, případně na některé přednášel, na žádnou nepůjde. Nakonec jsme to polínko s Neewou vhodili po konci oficiální části.

Ve čtvrtek 23. července v odpoledních hodinách na našem táboře probíhala pokladová hra. Posádky za krásného počasí hledaly po jezeře indicie k nalezení pokladu. Kolem sedmnácté hodiny se přihnala vichřice. Bez příznaků, ale o to prudší. Spíš smršť či orkán, než jen vichřice. Já v té době byl v Liberci, kam se to přihnalo o něco později. Dokázal dostat posádku z vody na břeh, ukryl ji na břehu do zděné boudy a vyrazil nějakých 400 – 500 metrů do tábora pro pomoc. Přišel poryv, který vyvrátil sedm stromů naráz. Některé výrazně tlustší v pase než já. Navíc jeden padl kolmo na ostatní a vyplnil mezeru mezi nimi. Pod ním ho našli. Já byl na táboře zhruba hodinu poté, protože jsme tam měli mít setkání skautských záchranářů.

Na místo tragedie jsem se šel podívat kapitánem přístavu a Vezírem druhý den, protože nám bylo jasné, že budeme vysvětlovat. Když jsem stál nad dvěma kalužemi, jejichž voda byla dosud zbarvena jeho krví, bylo mi do breku a proklínal jsem to něco nad námi za takovou nespravedlnost. Jenže jsem neměl slzy. (Fyzicky brečet jsem dokázal až v neděli.) Na ARO v Liberci žil do středy.

Ten čtrnáctiletý kluk byl z rodu hrdinů o kterých se píší balady. Do konce svého života budu pyšný, že prošel mou smečkou. Nenechme jméno a odkaz Jirky Bělského – Mahagona zapadnout Naplnil naše skautské ideály ad maximum. Aby zachránil, dal svůj život.
(Jak hezké, povodně české)
Mám rád déšť. Miloval jsem masochisticky i přívaly s pořádnou bouřkou ( to když jsem je mohl sledovat kryt alespoň plachtou táborové kuchyně.
Divné je srdce lidské Do mého se vkradl strach Viděl jsem v televizi snímky povodní na Mississippi a v Bangladéši. Šimrání v krajině, kde skot má svíčkovou jsem sice cítil, ale nohy měl v suchu. Dvě hodiny poté, co jsem viděl první snímky ze záplav na Moravě, se mi zdvihlo ve sto dvaceti kilometrech víko motoru na Felicii. Udržel jsem se na silnici a ani autu se nic moc nestalo. V tu chvíli se mi, přiznám se studem, zdály pomačkané plechy auta možná důležitější než zatopená třetina Moravy.
Letošní první vzestup hladin mi dokonce utekl. Pak ale přišel šok. Hrůza.
Nemohlo se mi nic stát, protože Harcovský a Ostašovský potok jsou toky pramalé. I když ten Harcovský, nad kterým bydlím a který napájí naši přehradu, se rozdurdil a přehradu naplnil, jak jsem za čtyřicet pět let co u ní bydlím, neviděl.
Po letech jsem seděl u televize a sledoval povodňové zpravodajství, jako kdysi operaci Desert Storm. Seděl jsem v křesle a měl intensivní pocit, že jsem někde, kde nemám být. Že je víc míst, kde bych byl třeba. Nesmírně jsem chtěl něco dělat, ale vodní záchranáři neměli o posádku raftu, kterou jsem jim nabídl zájem. Nakonec nás povolal děčínský krizový štáb. Stáli jsme v ulici, kterou stoupala voda, byli jsme žhaví vyrazit a nakonec nám řekli, že jsme laici a mají dost hasičů, takže můžeme jet… domů. Nakonec jsem přeci jen vyrazil s frekventanty Selešky do Višňové, která je vytopena každý rok. V zapadlé pojizerské vísce jsme likvidovali náplav v nádrži, o kterou se léta nikdo nestará.
Místní lesáci hleděli velice nedůvěřivě, když nastoupila banda v zářivě bílých trikách a žlutých čepicích naší lesní školy. Měli jsme likvidovat naplavené dříví, včetně macatých klád. Velké procento dívek ve skupině naši důvěryhodnost nezvyšovalo. Hasiči, když nás viděli, se sebrali se slovy:“ To je stejně tak nacucaný, že i když byste něco sebrali, nebude to hořet.“ Netušili, s kým mají tu čest. Průměrný skaut je pyroman. Za půl hodiny hořely vatry, od kterých posléze chytaly i padesáticentimetrové klády. A to jsme odmítli na podpal benzín z pily, který nabídli lesáci.
Při projednávání, zda nabídnout lesní školu na pomoc při záplavách jsem zažil jedno z velkých zklamání svého života. To když jsem slyšel, že je sice lákavé říci:“Hurá, jdeme zachraňovat“, jenže jsme nejprve skauti a pak záchranáři, máme povinnost k frekventantům i k organizaci. Lesní škola má přeci řadu předepsaných témat a ta bychom možná ne stihli přednést Nota bene jsme dostali dotaci na vzdělávací akci. Pokud budeme kdesi v místě živelné katastrofy a ne tuto v bezpečí Lužických hor imitovat, mohl by ji po nás někdo chtít zpět. Podruhé mě těžká nausea (pocit na zvracení) postihla, když bratři došli za šoférem lakatoše (lehký kolový traktor – obecně užívaný lesní mechanismus, ne rasově motivovaná poznámka), aby nám vytáhl padlý strom z vody. Opáčil, že má padla a odjel.
Ač jsem nebyl nikde v centru katastrofy, byl jsem hrdý, když jsem viděl místní starostku, která fascinovaně pozorovala naše frekventanty v dávno již ne zářivě bílých trikách. Trika tmavla, místy prosvítala kůže propálenými dírami. Po předchozí zkušenosti s armádou a hasiči z okolí jsme pro ni byli zážitkem. A to po nás ještě na pár dní nastoupila Námořní akademie.
Nevím, zda lidé z tohohle zapadlého koutu naší republiky viděli reklamní plakáty, kterými se podbízí naše organizace. Vím ale, že tam mnoho lidí nyní již nehledí na skauty jako na historický relikt, vhodný jen co okrasa při kladení věnců

O výstavě, ale skoro vůbec o umění
Zahajoval jsem v září výstavu fotografií německé fotografky Wasznerové v čajovně. Je dnes v módě říkat, že neuvedeme jméno, aby to nebyla skrytá reklama. Jenže vy všichni víte, že jde o Čajovnu 82 vůní, takže co bych to zbytečně tajil. A jestliže to někdo neví anebo tam dokonce nebyl, jeho chyba.
Tu výstavu jsem prvně viděl v Žitavě v Johaniskirche a měl jsem pocit, že stojí za to, abychom ji ukázali i v Liberci
Co ale má říci na zahájení člověk, který sice ví, že styl vídeňské secese (Klimt a další) je trochu jiný, než secese pařížská (např. Mucha), slyšel pojmy imprese, exprese, Nová věcnost či prerafaelisté, ale stejně rozlišuje umělecká díla na ta, která se mu líbí a ta ostatní. Takže bude lépe mluvit o něčem jiném.

Když jsem byl malý kluk, měl jsem o světě poměrně jasno. Na jedné straně stojí zlí Němci a na druhé my ostatní, kteří jsme jimi ohrožováni. Jak si to nemyslet, když to do nás valí film, škola a televize. A když ten kluk ví, že se rodiče poznali v Terezíně, kam přišli 10 května s Červeným křížem likvidovat gheto, Malou pevnost a litoměřická dělostřelecká kasárna. Když ví se strejda je po tatínkovi Žid a viděl v jedné synagoze všechny jeho židovské příbuzné napsané na zdi spolu s dalšími tisíci lidí, kterí se nevrátili z Osvětimi a dalších táborů. Uvolnění v sladkých šedesátých letech mě zastihlo právě když jsem se začal prát s pubertou ( po pětatřiceti letech ten boj stále prohrávám).Tehdy jsem slyšel snad prvně místní názvy Bytíz, Leopoldov, Mírov, Jáchymov. Prvně jsem vnímal, kolik lidí z mého širokého okolí tam někoho mělo. A prvně jsem se začal ptát, jestli je to národností, nebo něčím jiným. Pak jsme měli být na věky s někým a nikdy jinak osvobozeni od vlastního názoru.
V polovině osmdesátých let jsem měl tu čest být u zrodu sportu psích spřežení u nás. Jako nejčastější cizinci u nás startovali musheři z tehdejšího NDR. Bylo příjemno se s nimi dopoledne utkat na trati a večer za sednout k jednomu, příjemným sklem obloženému stolu. A my jsme najednou viděli, že Helmut z Luckenwalde, Michael ze Suhlu, nebo Hans-Joachim mají se psy i úřady úplně stejné problémy jako my. Jen tak mimochodem, snad nejhezčí trať na které jsem startoval byla právě nad Suhlem v Oberhofu.
Proběhl jeden podzim a najednou to bylo jinak. A náhle jsme mohli cestovat tak daleko, kam měla naše peněženka chuť. Pokaždé, když jsem překračoval hranice, jsem hledal kolem přechodu na zemi tu čáru, kterou nám kreslí do map. Budete se divit, ale já ji nikde nenašel.
Tehdy mi definitivně došlo, že ta čára není nikde v přírodě, na horách či řekách. Ta čára je pouze v našich myslích a našich srdcích. A je pouze na nás, abychom řekli těm které si zvolíme, aby nám vždy znovu řekli, že se o nic nemáme starat, protože oni se lépe starají za nás, dost. My se chceme s těmi odtamtud domluvit. Tak nás nechte, nebo vás konečně pošleme, kam patříte.
Abychom mohli ty čáry vymazat, je třeba se poznat. Kdo nám může to vzájemné poznání zprostředkovat lépe, než umělci.
A tak jsem místo o asociacích mezi fotomontážemi a jejich názvy či o jejich estetice mluvil o tom, co jste právě četli
O kořenech a ukradených prarodičích
Svět se zmenšuje. A to tak, že ukrutně. Když mi napíše Tom z Edmontonu, nebo Beruška ze Sydney, dostanou moji odpověď, pokud zrovna nejsem líný, druhý den. Anebo včera. Nikdy si totiž nejsem jistý, jak je to s těmi posuny časových pásem.
Tom je v Kanadě od roku 1968. když před několika roky po mnoha letech zase stál v našich dveřích, nevrátil se Čechokanaďan, ale plynou češtinou, jen s malým anglickým akcentem, hovořící Kanaďan, který přeci nebere vážně těch pár frankofoníoch křiklounů.
Jo, česká komunita? Ne, s těmi se nestýká. Jen se hádají a pomlouvají. Inu Češi.
Beruščin manžel se osvědčil v Praze jisté nadnárodní společnosti, takže nakonec skončil jako manažer v Austrálii, aby dal firemní zájmy v té oblasti dohromady a naučil bušmeny pracovat. Jsou tam tři, čtyři roky. Jestli má Beruška akcent nevím, ale občas nám popíše, jak o školním volnu byli se syny v country, nebo jak Ondra ráno zlobil a málem nestihl schoolbus. Jasně, žiie v anglicky mluvícím prostředí a kontakt s češtinou jí zprostředkovává pouze korespondence s rodiči a pár známými. Mnohokrát jsem si říkal, jak to přijde, že člověk začne opouštět své kořeny a tak dokonale se asimiluje někde naprosto jinde, že začne měnit svůj jazyk. Ano, jasně, já když přijedu od kamaráda z Klatov, nebo se pár dní toulám kolem Brna, tři týdny protahuji koncovky nebo mám tendenci hantýrovat. Ale vím kam patřím.
Prarodiče jsou mi ukradeni. Pozor, já neřekl, že jsou mi lhostejni. Já řekl, že jsou mi ukradeni. Jak by mi mohli být lhostejni. Babička a děda jsou přeci vzpomínkou na nejintimnější dětství. Proto, ač má babička a můj děda, o které jde, prožili větší část života, na který se pamatuji, v Mostě, spojuji si je s Osekem. Tam jsem za nimi jezdil na prázdniny, tam jsem měl kamarády kluky Suchopárojc, tam jsem měl svůj radvaneček, ve kterém jsem vozil shrabané listí či seno a se svým nákladem jsem hrdě kráčel vedle dědova velkého radvance. ( O pár desetiletí později jsem slyšel tohle slovo značící trakař a koncovky ojc u jmen od malíře Andrleho v jeho rozhlasovém cyklu Láska za lásku a začal jsem se divit, kde se u babičky, která prožila život mezi Mostem a Osekem, vzaly tyto nářeční prvky od Rakovníka). V Oseku jsem chodil s babičkou „přes luka“ na pravidelný týdenní nákup do obchodu na náměstí a naprosto jsem netušil, že ten chátrající klášter, který míjíme, je velká kulturní památka. Tam jsem s dědou jezdil občas na kole kolem „Izoláku“ na ryby k rybníku u Háje. Nic jsem tehdy netušil o řídícím učiteli Zelenkovi, který zde kdysi působil. Podle této hornické vesničky měl později krycí jméno a měl posléze štěstí, že se stihnl zastřelit., když přišel na schůzku k Moravcům, u kterých již díky Čurdovi bylo gestapo. S klukama Suchopárojc jsem si chodíval hrát do lesů pod Haltravem, jak děda místním sudetským jménem říkal Stropníku. Nebo jsme chodili na výlety k zřícenině Rýzmburka, aniž bych cosi tušil o kdysi mocném rodu Hrabišiců, kteří se po tomto hradě psali i z Rýzmburka. Chodíval jsem kolem pomníku katastrofy na Nelsonu a teprve později jsem se dozvěděl, že tam děda, coby důlní záchranář, tahal ze závalu mrtvé kamarády. (Po mnoha letech jsem projížděl Osekem a zastavil v uličce, kde stál rodinný dům, ve kterém děda u svého bratra a mého prastrejdy bydlel. Procházel jsem se kolem plotu, nahlížel do zahrady, kde již dávno nebyly švestky, blumy a špendlíky, které jsem pod stromy sbíral, ani ty stromy již nebyly. Asi jsem budil podezření,. Přišel chlapík ze sousední zahrady, co jako hledám. Asi mi špatně rozuměl, když jsem odpověděl, že své dětství.Jaké že svědectví, zeptal se. No co byste řekli tomu troubovi?)
Prarodiče jsou mi ukradeni. Nikdy jsem moc neobjížděl hroby. Ostatně ono by to bylo trochu složité Táta je ze Souše u Mostu a po okolní důlní krajině jsou rozeseti jeho
předci. Máma byla z Prahy, ale rodina pocházela z Tvořihráze u Znojma, kde Oxenstierna nebo Thorstenson zapomněl nějakého lancknechta a většina Švédů leží v okolních vesnicích. (Rodinné romantické versi, že to byl oficír, který se zamiloval do selské dívky, moc nevěřím.) Já bez prvních dvou let celý život žiji v Liberci. Kam tedy patřím, kde mám vlastně své kořeny? Na své mrtvé jsem si vzpomínal spíš v ušáku, se zapálenou tyčinkou než nad jejich fysickým hrobem. Ale věděl jsem kde leží.
Nevím z jakého kovu se dělají urny. Nevím tedy, jestli je zloděj ukradl pro barevné kovy, nebo proto, že neměl do čeho dát své mrtvé. Ukradl mi je oba. Jsou-li naše kořeny tam, kde máme své mrtvé, pak doufám, že dědu a babičku vysypal někde na louce nebo v parku. Nerad bych měl své kořeny v popelnici.
O srozumitelném a nesrozumitelném
Nemám rád násilí. A to ani ve verbální podobě. Před pár dny jsem prosadil změnu čehosi, o čemž mnozí tvrdili, že s tím již nejde nic dělat. Ano, udělal jsem to kvůli dětem, které nám věří, že pro ně děláme to nejlepší. Jenže jsem použil násilí. Jen verbální. Příslušnému bratrovi jsem dal na vybranou, buď zveřejní změnu, nebo já zveřejním původní materiál s mým komentářem. A proto nemohu mít radost, že se dobrá věc podařila, když jsem jí dosáhl násilím. V čem se tedy liším (kromě platu) od presidenta Bushe?
Válka je generalisované násilí. Proto nemohu mít válku rád. I když si dovedu představit, že bych se jí za určitých okolností účastnil. Tedy, abych byl upřímný, takhle od stolu nemohu říci, zda bych našel odvahu. Ale alespoň bych na to téma uvažoval a kdybych odvahu nenašel, asi bych se cítil provinile před statečnějšími.
To je tak. Jsou války, které jsou srozumitelné. Jiné méně. Když sáhneme do naší historie, vezměme si války husitské. Ty jsou jasné. Jako dítě jsem husity miloval. Četl jsem Jiráska, rád jsem se díval na Vávrovu trilogii. Nebo později na komornější Spanilou jízdu s mladým panem Kostkou. My proti všem. Češi hybná síla pokroku v Evropě. Malí již nebudou utiskováni mocnými. To jsme to zas jednou těm Němcům nandali. Skutečně? Vždyť to byla občanská válka. Nesmiřitelná, krutá, nelítostná. Vezmeme-li procentuální úbytek populace v českých zemích, pak mistři genocidy jakými byli Hitler, Stalin či Pol Pot, zůstávají za našimi předky beznadějně na nepostupových místech. Ano, za našimi předky. Křížové výpravy tady až takové škody nenapáchaly. Protože jednotlivým skupinám uvnitř země šlo o to, poctivě naloupit na nepřátelských panstvích co nejvíce, hnali skutečně naši předci křižáky svinským krokem, aby nepřekáželi a nezdržovali. A hrdé spanilé jízdy? Že by šlo o šíření názoru formou diskusního odpoledne na církevním dýchánku, doplněno zpěvem spirituálů, dobročinným bazarem ve prospěch sirotků a rožněním selete na závěr?
První odboj, druhý odboj. Vůbec druhá světová byla, v době kdy probíhala, jednou z nejčitelnějších. Agresor byl jasný, ti proti němu také. Teprve později se začalo dělit, jestli měl pravdu ten, kdo poslouchal BBC nebo ten, kdo poslouchal Moskvu. Myslím, že pro obyčejné lidi, bylo jedno, jestli se do Pečkárny dostali za práci pro východ či západ. Vždyť jako měl provýchodní odboj své Jelínkovy, ale také Fučíka, ten prozápadní měl své Moravcovy, ale i prof. Vaňka.
Když cestu trojice Morávek, Mašín, Balabán lemovaly explose a mrtví příslušníci gestapa, bylo to jasné. Ale se syny jednoho z nich si nevíme rady. Zajisté, bratři Mašínové bojovali proti krutému režimu. Proti režimu, který by pravděpodobně jejich otce zlikvidoval, kdyby to předtím nestihli Němci. Zajisté, potřebovali peníze na svou činnost, tak přepadli auto, které převáželo peníze na výplaty. Potřebovali zbraně, protože režim by se s nimi nemazlil. Proto přepadli stanici SNB. Byla ale nutná smrt pokladníka, který peníze přepravoval? Byla nutná smrt esenbáka, který již byl spoután? Zkrátili dobu vlády jedné strany tihle mrtví alespoň o půl minuty? S touto otázkou si nevím rady. Jediné, co mě uklidňuje( i když ne moc), je skutečnost, že si s ní neví rady moudřejší, než jsem já.
Válka v Zálivu byla jasná. Tedy ta první. Opět agresor a ti, kteří brání slabšího. V povodňových bratrech jsem se vyznal, že jsem první Záliv prožíval. Snad proto, že jsme sami měli svobodu teprve krátce. Možná proto jsem ji intensivněji přál i druhým. Agresor válku prohrál, ale zůstal. Spoléhal se na to, že pokud nevyrazí za hranice, demokratický svět se neshodne na jeho násilném odstranění. A skutečně. Svět se rozdělil na dva tábory. Jeden nepochybuje, že Saddám (tedy Hussein, ne Sosák) je zločinec. Vrah svých spoluobčanů. Jestli použil proti svým obyvatelům chemické zbraně, tak je má. Jiná věc je, zda dovolí, aby je inspektoři našli. Je to psychopat, který si čte rezoluce OSN jako humory před spaním. Ale je třeba s ním jednat dál. Vždyť nakonec určitě povolí. No pravda, možná před tím popraví pár spoluobčanů, ale určitě povolí. Ti druzí sice předem litují případných civilních obětí a budou dělat vše, aby jich bylo co nejméně. Ale na druhou stranu, Saddám by je stejně popravil, takže to není až tak velká cena za jeho svržení.
Obávám se, že nevěřím ani jedné straně. (A militantní protestanty proti všemu, kteří objíždějí svět aby protestovali pro MMF, freonům či týrání saňových psů tím, že je zapřáhneme, neberu vůbec vážně ). Bojí se Němci a Francouzi utrpení obyčejných Iráčanů nebo nárůstu vlivu USA v této oblasti v případě vítězství? Jde USA o osvobození obyčejných Iráčanů, nebo iráckých ropných polí.?
Staří latiníci měli jasno. Inter arma silent musae. Mezi zbraněmi mlčí můzy. Umění mám rád, ale ruku na srdce, co je mi do étrických bab, které ani není za co chytit. Posedí si na Olympu a až zase zmlknou zbraně, budou se cicmat s kdekým. Tak vznikne třeba Hodina mrtvých očí, Komu zvoní hrana, ale i Čtyři z tanku a Kapitán Klos. Horší je, že za války trpí lidé. A děti.
To Starý Mistr pravil, že radovat se z vítězství znamená radovat se ze zabíjení lidí. Že smutečním obřadem se slaví vítězství.
S druhou válkou v Zálivu si nevím rady. Je špatná, ale nejsem si jist, že ji lze jednoznačně odsoudit. Lze si jen přát, aby nebyla dlouhá a hlavně, aby se pád Saddáma nezvrhl v boj klanů.

 

Lastminut přemítání
Pohříchu vidíme stále, že mládež vstupuje do života nedostatečně připravená, ačkoliv podmínky životní jsou stále těžší a snad ji čekají úkoly ještě nesnadnější, než řešila doba naše. Upadá výchovný význam rodiny i školy a vlivy ostatní jsou stále nepříznivější.
Teď si někdo řekne, do čeho to zase chce ten Jezevec rýpat (také se Vám zdá, že spisovný tvar rejpat je libozvučnější a výstižnější)? Tak pozor, úvodní řádky jsem nevymyslel já. To je pouhá citace. Někteří budete asi autora znát. Je to středoškolský pedagog, jistý profesor Antonín Benjamin Svojsík, který je napsal jako součást předmluvy knihy Fandrlíka a Řeháka Skautský vůdce. Vydáno v roce 1933. Týž Fandrlík v roce 1946 v Listech Jurovi český skauting označuje za sektářský a netolerantí, kdo má jiný názor – upálit. Tedy ruku na srdce, nadáváme-li nyní na mnohé nešvary, vzpomeňme si na latinské: Nihil novum sub sole.
Mé přesvědčení by mě mělo vést k smířlivosti, leč ne vždy se mi to daří. Na posledním Kapitanátu mi jeden bráška vytkl, že jen kritisuji, nic mi není dost dobré. To po mém vystoupení, kdy jsem varoval před narůstající nejednotností. Není sám, i jiný, význačně mladší bráška měl na loňské Selešce pocit, že mu beru jeho názory, že ho potírám jak třídu.
Nemyslím, že bychom nutně museli brát vše, co papá Svojsík před sto lety hlásal. Skok, který společnost za tuto dobu udělala je veliký. Zatím co renesance začíná v Italii koncem čtrnáctého století a přitom vrchol naší gotiky Svatá Barbora v Hoře Kutné vzniká na přelomu patnáctého a šestnáctého století, aby v sedmnáctém století přišlo baroko, jehož stavební dozvuky lze vysledovat začátkem století devatenáctého, za minulé století tu byla secesse vystřídaná kubismem, konstruktivismem, modernou, postmodernou a jen kunsthistorik ví čím vším ještě. Ba skauting není dítě vzletné a lehkomyslné belle epoque, ale upjaté viktoriánské Anglie. Takže ať se nám to líbí, musíme se měnit.
Jsou změny a změny. Hledejme jiné cesty. To jsem říkal již v debatách o koedukaci. Ale i náplň práce by měla projít očistným procesem. Protože si přiznejme, že cesta za romantikou přírody ještě nadchla nás, kteří posloucháme Suchého Padesátník, protože je pro nás. Ale dnes ji děti a mládež tolik neberou. Stále více (z mého pohledu bohužel) je táhne technika, virtuální realita a ne palouk, kde štípají breberky a slunce praží, cola tam široko daleko není a nedejbože i fouká větérek ba i prší.
Jasně, jsou cvoci, kteří lezou po skalách, sjíždějí dravé řeky, ale řeč je o většinovém proudu. A z tohoto pohledu se jeví jako naprosté nepochopení výrok jednoho významného činitele současného skautingu, že takové nesmysly, jako radioskauti se za jeho působení nebudou zavádět.
Jsou ale principy, které jsou jaksi nadčasové a o ně jsme se s jmenovaným mladým bráškou chytli. Skautský zákon, který ať se nám to líbí nebo ne vychází z desatera, ochota pomoci okamžitě a kdykoli bližnímu, věrnost téhle zemi. Ne že by je popíral v té, řekněme, teoretické úrovni. Ke skautingu patří, musíme o nich mluvit, povídat o nich dětem. Jenže jakmile došlo na praktickou stránku věci, již jsme si nerozuměli. Tedy jak tyto požadavky plnit. Jestli cestou masovosti za cenu snížení nároků, nebo udržením nároků za cenu snížení početních stavů v naší organisaci. Vím, že je ve svém pohledu na problém ovlivněn bratrem starostou a lidmi kolem něj, kterým je přičítána tendence udržet početní stavy Junáka, aby nepoklesly pobírané dotace. A tenhle názor jsem nebyl schopen akceptovat a byl jsem, asi hodně, netolerantí. Hovoříme o tom, že jsme nejlepší, tiskneme to na plakáty. Ale nedávný průzkum ukazuje, že si to myslí maximálně rodiče současných dětí, ale ne děti jako takové. To je varující signál, protože rodiče mají větší nabídku než kdysi a nemají zájem nutit děti do skautingu, když je mohou dát na aerobic, floorbal, nebo jinam. Dokonce mnozí rodiče dnes již nerozlišují mezi Pionýrem a námi.
Proto si myslím, že bychom naopak měli snížit stavy, ponechat si jen ty, kteří opravdu chtějí skautovat a s nimi vybudovat Junáka, který bude prestižní. Organisaci, o kterou budou děti stát a budou se snažit stát jejími členy. Jinak se staneme jen další volnočasovou skupinou a to je směr, který je pro mě v podstatě neakceptovatelný.
Ovšem pozor, to co říkám, neznamená, že hned na konci měsíce řekneme, jo panáčku, ty máš čtyřky, tak ahoj a již nemusíš chodit. Sám jsem poznal řadu kvalitních lidí, kteří si nebyli schopni poradit s i/y a naopak řadu vysokoškolsky vzdělaných podrazáků. O to je horší rozhodování, které dítě je pro nás vhodné a které nikoli.
Možná je dnešní přemítání neučesanější než jindy. Když jsem po čase začal své příspěvky do Kapitánské pošty posílat, netušil jsem, že by se z nich měla stát pravidelná rubrika. Nabídl jsem je redakci coby vatu dokud nebude dostatek kvalitnějších článků. Proto mě včera překvapilo, když jsem domontoval postel, kterou jsme si s Neewou po pětadvaceti letech manželství koupili a již jsem se těšil, jak se do ní natáhnu a jen jsem ještě chtěl překontrolovat došlou poštu, že jsem tam měl pobídku, abych urychleně dodal Bratry.
Ježišmarjá lidi pište, nebo bude Pošta pořád uveřejňovat bláboly grafomanů jako jsem já.

 

O tom, co jsem nestihl

V polovině sweet sixties  přišel mladý rozhlasový reportér do školy. Blížilo
se tehdy slavené MDŽ a tak v družině tahal z dětí rozumy, jaké dárečky
maminkám připravují. Dítka se chlubila obrázky a naivními přáníčky. Dítě ví
houby, že jednou přijde na to, že oslavou tohoto svátku napomáhalo zlému
ismu. Proradný reportér zaskočil nevinná děcka dotazem, zda se nebojí, že
maminky se předčasně dozví tajemství. Jenže tam byl jeden chlapeček, který
byl kverulant již tehdy. Zjevná záludnost otázky ho pošťouchla a on odsekl:“
Tak jste se nás na to neměl ptát“. Paní družinářka mu chtěla vysvětlit, co
se sluší, leč nastojte, mladý reportér si pletl drzost s pohotovostí a proto
se mu odpověď líbila. Dokonce natolik, že chlapečka pozval do jakéhosi
pořadu. Jednou, dvakrát, pak mu nabídl práci ve vysílání pro děti. A tak
chlapeček začal mluvit postavičku Vrabčáka Lojzíka.  Dokonce vylosovaní
jedinci dostávali jako odměnu fotku figurky  Lojzíka u mikrofonu. Abych
pravdu řekl, netrvalo to dlouho, protože mladý redaktor byl dobrý. Dostal
nabídku z televize. Jak jsem řekl, byla polovina šedesátých, tály ledy , jak
se říká. Redaktor nabídku neodmítl. To byl sice konec Lojzíka, neboť nebyl
nikdo, kdo by v pořadu pokračoval, ale také redaktora. Stále si pletl drzost
s pohotovostí a tak, když jsme byli od tajících ledů osvobozeni, sám byl dán k
ledu. Šel čas, z Vrabčáka Lojzíka vyrostlo pořádné Jumbo Jet. Jednou
zaregistroval v rozhlase pořad Káva u Kishe, jehož spoluautorem byl Otto
Nutz. Dávno již ne mladý, ale pořád ukrutně dobrý redaktor. Káva u Kishe se
změnila na Kavárnu Bomemii.

Jednou mi táta dal krabici od bot plnou fotek. Ať je proberu, co chci
schovám, zbytek vyhodím. Mostecký děda s babičkou, babička bez dědy, máma s
vlčákem, máma s kočárkem na panenky. A hele, tenhle švarný c a k lajtnant je
pražský děda.

Z hromádky fotek jsem vytáhl zvláštní obrázek. Mikrofon, u kterého na
natažené dlani stojí figurka ptáčka. Touha oslovit pana Nutze nabyla na
intensitě. Ale znáte to. Teď není čas, příště do toho něco přijde,  a stál
by o takový dopis vůbec? Pak jsem jednou v autě poslouchal rádio, které mi
řeklo, že jsem to prošvilh a již nemusím psát. Bylo mi moc smutno.

Jiný čas, jiný příběh. Roverky, převis Tisící kámen takhle nad jarem, třicet
spacáků nadívaných trampy obého pohlaví Tedy po jednom, ne současně.. Je
ráno, v noci napadl sníh, zmrzlé kanady nutno nad ohněm rozehřát, neb se
chtějí lámat. Někdo již vstal, rozdělal oheň, cinkají první ešusy. Na kraji
řady leze ze spacáku starý chlap. (Čert vezmi tu relativitu, byl jen o dva
tři roky starší, než jsem teď já. A zkuste mi někdo říci, že jsem starý. To
bude ran jak o pouti.)

A jindy. Jedlová, dole Jiřetín, kousek stranou Tolštejn. Konečně světlo
samoty. Ještě brána s nápisem Ranch 7D. Z otevřených dveří letí za obrovskou
změtí chlupů Fandův hlas :“Gita,nesmíš“ Zajímavý člověk tenhle Rancher
Fanda. Tramp známý široko daleko. Na Ranch , kde bydlel celoročně, se
sjížděly víkend co víkend davy vandráků snad z celých severních Čech. Něco
jako Němci u Gusty Ginzla na Jizerce. Jenže to nebyla největší zvláštnost.
Fanda byl kněz. Tramp a kněz, spíš kněz a tramp. Nikdy před námi o víře
nemluvil, nebo jen velice zřídka. I tak půl roku seděl ve vazbě, protože prý
měl špatný vliv na mládež. Naštěstí mu nic neprokázali, takže ho museli
pustit. Dlouho jsme nevěděli, že byl členem Ekumenické komise, která
překládala do současné češtiny Bibli. Fanda pracoval hlavně na Knize žalmů a
Knize přísloví. Až po jeho smrti jsme se dozvěděli, že napsal i zasvěcenou
monografii o Mistru Theodorikovi, která dodnes nevyšla.

Pak svatba, první dítě, druhé. Ale až kluci povyrostou, vezmeme je za Fandou
na Ranch, tak jako jsi tam kdysi vzala mě,viď? Jednou koncem srpna jsem
listoval sešitkem hrdě zvaným Návštěvní kniha hotelu Island (tehdy ještě na
Island kpt Kida nevedla modrá turistická značka). A hele zápis datovaný na
Sv. Maří Magdalskou a podpis Rancher. Kruci, tehdy jsme byli na Fort Mývalu
o pět kiláků dál. Budeme  muset za Fandou zajet.

Tu zimu si Fanda zlomil nohu a z nemocnice se již nevrátil.

Když jsem psal o tom, jak jsem se málem pomočil na Mazurech, uvedl jsem
Bratry větou, že za všechno může Oskar. Skutečně za to tehdy mohl, protože
on postavil prototyp lodě, na které jsem pak díky úplně jinému šílenci potil
strachy krev.

Jenže nepostavil jen prototyp. Jeho Yachtservis Navigamus co Navigamus
zásobuje všechny zájemce takeláží. Nejen o Navigamech, na srazech kapitánů,
co se teď vlastně jmenují jinak, na táborech a při všech možných a nemožných
příležitostech je možno zavolat a Yachtservis dodá. Ceny kulantní, kvalita
vysoká.

Oskar se teď určitě mračí a při nejbližší příležitosti mě asi sepsuje, že on
není Yachtservis, že je to celá parta a vůbec. Ano je to celá parta, které
buď po právu dík, jsou to machři zruční, až jim člověk závidí. Jenže tu musí
být motor, ta hnací jednotka a současně i tmel, který partu drží po kupě.

 Já vím, HKVS již oficiální ocenění pronesl. Ale jste si jisti, že sami v
sobě nebereme Yachtservis jako naprostou samozřejmost? Něco nad čím není
třeba uvažovat, protože to bezchybně funguje? Proto, abych jednou po letech
nemusel k předešlým příhodám připojit další, Oskare díky.

(Jéžiš není to blbý?Aby to nevyznělo jako Tvůj nekrolog)

 

Pssst. O tom se nemluví
(Pane malíři, ulice reptá, proč chcete malovat, co se jen šeptá, zpívá Hana Hegerová)
Své medicínské působení jsem zahájil nepřijetím na fakultu. Mohl bych se vymlouvat na to, že jsem neměl dělnický původ, za rodiče ve zdravotnictví snad byly dokonce prémiové mínus body.
Na druhou stranu jsem mohl nahnat více bodů u samotných zkoušek, když jsem věděl o tomto handicapu. Ztracený rok, chtělo by se říci. Já si to dodnes nemyslím. Byl jsem zařazen, jako mnoho podobných, kteří zůstali těsně pod čarou ,do tzv. Nultého ročníku. Pracovali jsme v nemocnicích nebo na stavbách, občas jsme šli na přednášky z předmětů, které byly součástí zkoušek. Byl to život studentský, tedy veselý. Peněz jsme měli poměrně dostatek a povinností poměrně nedostatek. Navíc ve špitále jsme byli v teple, některé sestřičky byly nezadané. (Nebojte, kdybych měl nějaký hřích z té doby na triku, tak to nenapíšu do Kapitánské pošty, kterou čte má žena). Já jsem byl hlavě rád, že poznám nemocnici z druhé strany. Z té, o které pacienti a jejich blízcí neví. Z té doby vím, že když se buřty dají do autoklávu na dvacet minut, je to moc. Chce je tam dát s materiálem, který se sterilizuje maximálně polovinu téhle doby. To ale není to nejdůležitější, na co vzpomínám. Poznal jsem tam třeba Pepíka. Klučinu pětiletého, jehož křestní jméno nezapomenu asi do smrti stejně jako jméno jeho dvacetiletého kamaráda Luboše. Oba spojovala stejná diagnosa. Pepča byl v nemocnici dlouho a neodešel z ní. Posledních osmačtyřicet hodin jsem prožil s ním. Byl v komatu, nevěděl o světě a my, kteří jsme stáli kolem, jsme věděli, že je konec. Jeho plíce již pracovaly hodně špatně. Bylo nutno mu na obličeji držet masku a občas odsát hlen, který se mu hromadil v dýchacích cestách. Protože se to odehrávalo o víkendu, musel jsem jako sanitář tuhle neradostnou činnost vykonávat já. Zejména v noci, kdy na oddělení byla jen jedna sestra. Je to více než třicet let a já dodnes vidím to malé, nemocí vysáté tělo, jak se marně snaží odkašlat hlen, který stojí mezi ním a kyslíkem. Ten víkend jsem se nedostal ani na hodinu do postele. Padl jsem až v pondělí ráno kolem šesté. Dlouho jsem si pak říkal, že jsem měl ještě vydržet tu poslední hodinu, která v té chvíli Pepčovi ještě zbývala.
V posledním roce jsem nafotil víc fotek, než za celých padesát let předtím. Pokouším se na stará kolena naučit fotografovat. Zdědil jsem foťák Zenit. Je po sestře z jednoho libereckého pěšího střediska. Karolina byla svéráz. V osobním životě neměla moc štěstí, o to víc dělala pro skauting. Když vznikla Seleška v záchranářské podobě, byla Karolina u toho. První ročníky proběhly dobře také díky jí. Karolína byla logistik naší lesní školy. Na jednom letním běhu se Neewě svěřila s nepatrnými problémy. Ani ne za tři týdny jsem ji držel za ruku, když se probouzela z narkosy a věděl jsem. Karolina také. Tři roky bojovala. A tak si naivně představuji, že budu-li fotit, Karolina bude alespoň trochu mezi námi.
Za svou praxi v nemocnici nebo na obvodě jsem zažil řadu smutných případů. Kojence, který zemřel a podařilo se ho zresuscitovat. Jen ten mozek byl jaksi omezen pouze na základní funkce.
Rodina se o něj starala perfektně, leč na úkor ostatních dětí. Navíc vztah rodičů chlapce přežil jen o pár měsíců.
To jsem zase morbidní, že? Vidím někdy něco v jasných barvách? Ale ano. Jenže občas říkám nahlas věci, o kterých se mlčí. Dnešní noviny opět přinesly článek o tom, že lékaři připouštějí existenci skryté euthanasie u nás. A paní ministryně o ničem neví. Ona je mimochodem v oboru hlupství zatím nejkvalitnější z celé polistopadové řady. Kdyby se to dělo, musela by stoupnout spotřeba morfia. Ač nejsem v téhle věci praktik, bylo by lze to provést i bez morfia. Navíc jsou diagnosy u kterých dodnes nemáme v rukách nic než stoupající dávku tohoto preparátu. Říkám-li stoupající, myslím tím nad hranici toxity.
Být lékařem neznamená jen nosit bílý plášť. Znamená to být u lidské bolesti. Setkávat se smrtí. Nevím jak dnes, ale nás na to nijak moc na fakultě nepřipravovali. Nepřipravovali nás na to, že smrt prostě občas musí zvítězit, neboť nejsme všemocní. Každý z nás zná ty stavy, a nemusí jít jen o úmrtí, ale o kdejaký trochu složitější případ, kdy se převaluje v noci a místo spánku přemítá, zda nemohl udělat něco jinak, lépe. Věřte, nikdy jsem nedělal tu nejakutnější medicínu, ale znám to také. Víte co je horší? Stav, kdy víte, že smrt je pro celé okolí vysvobozením. Ale protože zákon a stavovská čest vám velí bojovat do trpkého konce, bojujete. Co hůř, do trpkého konce někoho jiného. Někoho, koho jste kdysi přísahali zbavovat obtíží.
Se svobodou přišla svoboda slova. Naše nejlepší noviny se velice často nevyhnou velice bulvárním titulkům. Do zdravotnictví ryje kdejaký novinář. Ono se to nosí, je to působivé. A lze dlouho diskutovat na téma jak je nemorální, pacientům v terminálním stadiu omezit některé léky. Jak je to hyenické, protože člověk má právo na dokonalou péči do posledního okamžiku.
Moje maminka naštěstí vykrvácela z prasklého neodhaleného vředu na žaludku, který nikdo nenašel. Ó jak vděčné téma pro dnešního právníka. To by bylo palmáre. Vlastně moment, Ten blázen napsal naštěstí!!
To je tak. Byla sice v nemocnici, ale pro pranepatrné obtíže. Ani když jsme zpětně s tátou probírali chorobopis, nenašli jsme jediný výsledek, varovně interpretovatelný. Dokonce ani ten vřed jak má dlaň velký, na čtyři dny starém RTG snímku prostě nebyl. Tak rychle to skutečně může v lidském těle chodit. Zato jsme se z pitevní zprávy dozvěděli, jaká že to choroba v jejím těle hlodala. A jak moc. Nebylo již zdravý orgánu. Proto i po nějakých dvaceti letech tvrdím, že zemřela včas.
Šla chodbou proti tátovi, pád a konec. Tak rychlý, že ani táta , odborník na tu nejakutnější medicinu, nic nedokázal. Bylo včas proto, že jí šel říci o vyšetření naplánovaném na příští den. Ač laik, žila ve špitále sdostatek dlouho, aby z vyšetření dostala podezření, které my jsme měli teprve několik hodin a které by se zhruba za dvanáct hodin změnilo v krutou jistotu. Nezbývalo by jí víc než půl roku nesmírného utrpení.
Mějte mě za špatného syna. Já bych na kolenou kolegy prosil, aby péči omezili na nezbytné minimum. Bojím se, že bych nenašel sílu vzít do ruky stříkačku.

 

Ještě o kořenech
Před prázdninami jsem psal o tom, že mi prarodiče byli ukradeni. Naštěstí jsou již zpět, tentokrát v ošklivé plastové urně, protože kdyby byli jako dosud v mědi, příští kradák by mohl být větší potvora. Mohl by je skutečně hodit do popelnice. V oněch Bratrech jsem se zamýšlel nad tím, kde máme kořeny. Tohle téma není jednoduché a vracím se k němu často. Naposledy jsem o něm přemýšlel, když jsem připravoval rozhovor v cyklu Šálek pro hosta, který tu a tam dělám v čajovně. V listopadu jsem pozval na šálek čaje malířku Ilonu Chválovou. Kromě toho, že je výtvarnice, projela kus světa. Pobývala v Nepálu v bönbuddhistickém klášteře, na Nové Guinei v domorodé vesnici, kam plula týden na motorové lodi a další dva dny ještě na pádla. V San Antoniu připravovala autorskou výstavu, žije s rakouským malířem mezi polosamotou na okraji Liberce a Rakouskem. Takže bylo o čem si povídat i na ty kořeny se dostalo.
Když jsem večer připravoval, říkal jsem si, kdo jsem? Narodil jsem se na Štvanici, když tam ještě byla porodnice a ne velké tenisové dvorce. Tedy jsem Vltavou křtěn téměř doslova, ale Pražák nejsem. Padesát let žiji v Liberci tudíž se cítím být Liberečákem . Jenže vzhledem k tomu, kde Liberec leží jsem i Sudeťák. Pozor, nehlásím se k Sudeten deutsche Partei Konráda Henleina,
Ani ke krajanským spolkům Berndta Poslta. Jen prostě žiji v Sudetech a myslím, že tento geografický název by měl být rehabilitován. Jsem ale i Čech, (ten švédský lancknecht z třicetileté války je ve mně přeci jen hodně rozředěn), protože první pohádky jsem poslouchal v nejkrásnější a nejmalebnější řeči. Tedy alespoň pro mne si tyto superlativy zaslouží.
No jo, ale jak je to s námi Čechy? Jsme Slované, to ano. Jenže jací? Naši předkové vyrazili na velký vandr z makřadů kolem řeky Pripjať. A hurá na západ. Tehdy se to nebralo tak politicky jako za reálného socialismu a vízová povinnost byla těžké scifi. Jenže jak už to tak bývá, část se trhla a šup na jih, osídlit Balkán. A tak v naší kotlině byli Dúdlebi, Lutomirici, Pšované, Děčané, Lučané a další kmeny, jen ti Čechové tu na začátku nebyli. Když sem dorazili a praotec se rozhlédl z Řípu, tak prý měl za sebou nejen štreku od moře z Chorvatska, ale i důrazné doporučení, aby se tam nevracel. Zajisté dohodl s původními slovanskými obyvateli Středních Čech o asimilaci. A pak naši předkové asi milovali své výše zmíněné bratrance, že ti se dobrovolně ztrácí z dějin. Dlouho před nimi se ztratili germánští Markomani a Kvádové, ještě před nimi dnes módní Keltové. Ti se však vytratili tak nedokonale, že tu zanechali nejen jména jako je Jizera, ale i již zmíněné Sudety. Navíc jeden gen, který se u nás vyskytuje v stejném počtu jako u Skotů a Irů. Není to dědictví, za které bychom jim měli děkovat, neboť přenáší jednu moc ošklivou chorobu. Kdo tedy jsme?
Jedna divačka se paní Chválové zeptala, zda v Nepálu viděla nějaké lidové slavnosti s plastikami z másla a podobně a jak se jí to líbilo. Ilona odpověděla, že každá lidová slavnost je krásná, i ty naše. (Já jsem ještě neřekl, že se s paní Chválovou znám ještě z dob, kdy jí nikdo neříkal paní a mě pane?) Vidíte, další pohled ke kořenům. Dnes je moderní etno. Dokonce někteří mladí naší čajovně vyčítají, že jsme málo etno. Jenže co to je? Jestli tomu dobře rozumím a opravte mě, je-li to hloupost, slovo etno má cosi s etnikem, etnografií. Tedy národem, národopisem. A proč tedy hltáme skotské dudy, ale Konrádyho dudáckou kapelu zná málokdo.
Proč přibývá spolků, které tančí country či squer dance a skočnou nebo dupáka si skočí jen pár nemoderních cvoků. Loch Lommond, nebo Krutý bratr a jiné skotské a irské balady se mi, jako mnoha dalším, líbí. Ale moc-li lidí zná třeba tu o Bošileckým mostku?
Když v čajovně máme povídání o Tibetu, Číně nebo Maroku, je plno. Když jsem ale pozval
pana Kleibla z folklorního spolku Jizera, sesedli se příchozí kolem jednoho stolku.
Santa Claus nám vtrhl do života stejně razantně jako sv Valentýn. Slaví se stále více Beltain a Halloween. Kdo je Ježíšek, snad ještě děti vědí, ale když jdeme na jaře házet Moranu, horko těžko vlčákům vysvětluji, o co jde a hlavně, že se to kdysi dělalo běžně. O Luciích ani raději nemluvím.
Dokud jsem vedl smečku, hodně jsme se zabývali indiány. Neewa dodnes vyšívá korálky různé brašničky, pouzdra, obšívá lžíce či paličky k bubínku. Nad vyšitými vzory se řada lidí rozplývá blahem. Já osobně mám raději lesní indiány než prérijní. Již proto, že od nich máme kanoe. Jenže málokdo si uvědomuje, jak moc jsou jejich květinové vzory podobné našim lidovým výšivkám. Já korálkování nikdy moc nedal. Vlastně jsem si vyšil jediný pruh na pouzdro, které jsem si kdysi podle indiánského vzoru udělal. Květinové lesní vzory přesahovaly můj um a proto jsem vytvořil prostou výšivku. Viděl to kamarád, který se indiány zabývá jako svým hobby. Trochu jsem ho chtěl poškorpit, tak jsem mu dal hádanku, jaký že to vzor jsem měl co předlohu. Jednoznačně to určil jako Arappaho nebo Vrány. Podal jsem mu knihu, ze které jsem vzor opsal. Nalistoval příslušnou stranu a četl : Geometrický vzor, Haná.
Mám hlavu v oblacích a na zem se snáším jen občas. A tak mám sen. Či touhu. Přání. Vydat zpěvník. Je to šílenost, protože notu C od G poznám, jen když si prstem odpočítám linky a nespletu se při tom. Přesto zpívám. Sice rád, ale zato špatně. Na veřejnosti, od doby kdy nepiju alkohol zpívám jen na táboře. Většina vlčat totiž nepozná, jak hrozné zvuky se mi linou z úst. Zpíváme o Třech křížích a krásné Japonečce. O brize co má jméno Ariel nebo o kocábce náramné. Ale nezpíváme o tom, že se milá nemá bát Svatýho Jána, jelikož jsou tu šífaři. (A že by se roverům líbila, zejména ta sloka, když přepluli třetí jez a milá učinila jistou lidskou nabídku.) Nezpíváme ani o purkareckých plavcích, ač o nich zpíval kdysi Waldemar Matuška. (Jenže kdo dnes zná Matušku, natož ty plavce.) Dokonce ani o pionýrech, malovaných dětech se nezpívá. Pozor, nevyvolávám duchy socialismu. Ta písnička není o mládežnické organizaci, která Junáka potírala, ač ho v metodice práce s dětmi vykradla až po přezku na opasku. Pionýři totiž za c.k Rakouska byli armádní ženijní oddíly.
A tak bych chtěl vydat zpěvník, kde by byly všechny písničky vorařů a šífáků, které jsou stejně krásné, jako ty o škunerech. Jenže už jsme je zapomněli, či spíše jsme je mnohdy ani neslyšeli.

 

Skauti to mají také.
Ač jsem od začátku prosazoval koedukaci, neraduji se z ní. Jsou již střediska, přístavy i oddíly smíšené. Kluci i dívky jezdí na stejné akce, převlékají se bez falešného studu v stejném prostoru. Ba možno vynechat slovo falešný. Ne, nemyslím, že by byli nestydové, ba hambáci. Naopak mám čím dál větší dojem, že se nestydí, protože rozdíl nevnímají. Mám strach, jestli jsme to s tou koedukací neprošvihli jako se sametovou revolucí.
Zhruba před sto lety, možná o něco víc, se v anglických ulicích objevily emancipované sufražetky, které bojovaly za práva žen. Jenže tenhle boj byl postaven na naprosto mylné premise. Jako cíl rovnoprávnosti byla určena žena, která vykonává stejnou práci jako muž.
Ženy nebyly zrovnoprávněny, jen byly nacpány do vaťáků a modráků. Srstka, který v televizi brečí nad opuštěným pejsánkem, objíždí republiku s valníkem bláta a bandou slečen, které se považují za sportovkyně a ne striptérky a v tom blátě se perou. Hovno a prdel (dámy prominou) dnes slyšíme z něžných dívčích úst skoro stejně často jako od podnapilých dlaždičů. Obávám se, že skutečně rovnoprávné jsou ženy na Nové Guinei či v Amazonii u kmenů, které civilizace moc nepoznamenala. Tvrdě pracují v domácnosti i na poli, zatím co muži jen loví a bojují. Ano, ale role jsou tam jasně rozděleny a žádná z nich není méněcenná. Všichni ví, že bez té či oné společenství zahyne.
Nezpochybňuji právo žen na vzdělání. Jen bych chtěl, aby měla žena, „pouze“ pečující o děti a rodinu, stejnou společenskou prestiž jako manažerka roku. U nás v domě je mladá rodina. Oba jsou absolventy liberecké technické university s titulem ing. Mladá paní mi jednou řekla, že její manžel má důležitou práci a ona se jen stará o roční děcko. Proto po něm nemůže chtít, aby uklidil sníh kolem domu a musí to dělat ona. Takový sociální mindrák po sto letech emancipačního boje mi vyrazil dech.(My gojin jsme jeho práci nikdy neříkali cestovat v látkách, ale on je i jinak chucpe.)
BP skauting zakládal v době, kdy emancipační snahy byly v plenkách. Kdyby chtěl ve společensky sešněrované Anglii do nového hnutí naroubovat i koedukaci, asi by nepochodil. Proto skautovali kluci a dívky odděleně.
Jak odchází generace, která byla odkojena Foglarem, objevují se hlasy, zpochybňující použitelnost jeho knih v dnešní době. I já jsem byl osloven jen Rychlými šípy a Bobří řekou, ostatní knihy pro mě byly moc schématické. Ale i v sérii o Rychlých šípech je dívčí element zastoupen vcelku bezpohlavní Haha Bimbi. Teprve ve čtvrtém pokračování, které ovšem již napsal Jestřábův odchovanec a přítel Jaroslav Velínský (Kapitán Kid) je vztah dívek a kluků podán věrohodně, ač bez laciného erotizování.
Mluvil jsem nedávno s jedním bráškou, který se několik let věnoval léčbě drogově závislých. S tím souvisí i problematika komunikace a sexuální výchovy. Přednášky a semináře na tato témata pořádal i pro základní školy a skautské školící akce. Absolventi Selešky se s ním setkali. Jednou z technik, které jsou při sexuální výchově používány, je kresba. Kolektiv je rozdělen na dívčí a chlapeckou část (měňte podle věku). Obě skupiny mají na arch balicího papíru nakreslit postavu opačného pohlaví. Pak na lístky anonymně napsat nejžádoucnější část těla těch druhých. Lístky jsou při společném čtení kladeny na příslušné partie. Tohle se prosím dělá s dětmi na základní škole. Jednou to použil na vůdcovském kurzu. Bratři nakreslili ženu, která si prsa i klín zakrývala rukama, sestry sice posléze cosi nakreslily, ale být to takové v reálu, vyhyneme v první generaci. Následující část nepřinesla obvyklou debatu, ale vynesla mu cejch perverzního úchyla. Jelikož měl s touto technikou zkušenost, reakce jej překvapila. Provedl na příští akci s jinými skauty tutéž techniku. Dopadl stejně.
Unisex v módě je nesmysl. Ještě horší paseku nám nadělá v hlavách. Čím mladší hlavy jím nadopujeme, tím hůř. Hlavně to není směr, kterým by se koedukace měla ubírat. Bohužel si stále více nejsem jist, zda koedukace nesklouzla právě k unisexu v skautských hlavách. Když již jsme v jednom přístavu, středisku, jsme přeci stejní. Jen proboha nepřipustit, že genitál je na něco jiného, než k močení. A ruku na srdce, berou všichni to naše vodní, že všechny modré sestry jsou bratři, jen jako humornou nadsázku?
Tohle ale přeci není stud. Tady se zjevně zaměňuje čistota v myšlení i skutcích a askeze. Dokonce askeze násilná, protože nedobrovolná. Zjevně jsou některé části těla a některé naprosto lidské projevy považovány za nečisté. Skutečně je naším cílem, aby se o lidské sexualitě skauti dozvídali z Bravíčka, které vede čtrnáctileté dívenky k mindráku z panenství?
Neewu jsem poznal, když nastoupila na fakultu do prvního ročníku. Známe se tedy kolem třiceti let. Za tu dobu jsem se nedopustil nevěry. Tím si nestěžuji, ani se nechlubím, prostě konstatuji. To ovšem neznamená, že se mi nelíbí ženy. Naopak. Za pěknou ženou se klidně ohlédnu i když jdu s Neewou. Jdu-li v létě kolem přehrady, očka má se popasou na ladných křivkách. Rozhodně je svlečená žena hezčí na pohled, než chlap. A naopak, proč by se Neewa nepodívala na pěkného chlapa. To je přeci normální, lidské.
Askezi neodsuzuji, je-li dobrovolná. Východní mudrcové si ale moc necení člověka, který uteče někam, kde se nedopustí hříchu, nemaje s kým zhřešit. Asketou se má člověk stát v okamžiku, kdy dospěje poznání. Když vidí, že veškeré vášně a emoce, radost i smutek, láska i nenávist jsou méně než dým. Když zjistí, že skutečně nic víc než jednu misku na jídlo a oblečení, které má na sobě, nepotřebuje. Já jsem zatím satori nedosáhl, proto se mi ženy líbí. Jednu ale mám doma, tak proč honit druhé.
Jako karmínová šnůrka jsou tvé rty/ ústa tvá, půvabuplná/ Jak rozpuklé granátové jablko jsou tvoje skráně/ pod závojem….Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci/ dvojčátka gazelí/… Tyto verše nejsou z žádné orientální sbírky erotické poesie. To je citace z bible, konkrétně Píseň písní kapitola 4, verš 3 a 5. Takže i tvrzení, že Bůh či Ježíš zatracují tělesnou lásku pokulhává.
A tak protože si myslím, že je špatně lidem v demokratické společnosti cokoli skrývat, řeknu to pěkně na férovku: I skauti mají přirození.
A teď se s tím vyrovnejte.
P.S. Ale protože vím, že alespoň někteří vědí co s ním, nebojím se, že bychom vyhynuli.

 

Homo chemiensis
Kalokagathia. Krásné slovo, že? Cítíte tu vůni dálky, modrého moře, zelených citroníků a rudých ibišků na břehu? Kalokagathia ……
No tak to cítíte špatně. Tohle slovo je sice řecké, ale nemá nic společného cestováním. To stvořila helénská kultura pro souhrnné označení krásy tělesné i duševní. Řecký sportovec, míněno v antickém Řecku, musel nejen dobře vrhat kopím či metat diskem. Musel být schopen napsat báseň a za doprovodu lyry ji i přednést. A to bez playbacku. Zajisté, sportem vytrénované tělo, jakým se pyšní Discobolos, bylo pohledné, ale bez umělecké složky nebyl sportovec dokonalý- A o dokonalost Řekům šlo.
Již další antická kultura vše posunula jinam Ne že by římská poezie nebyla krásná. Ale již nebylo nutné spojení krásy duševní a tělesné. Řím byl poživačný. Panem et circenes. Chléb a hry. To bylo touhou římského občana. Najíst se a jít si zafandit do cirku. Není nutno hned myslet na gladiátorské hry, kdy byli barbarští otroci posíláni zabíjet druh druha pro zábavu civilizovaných svobodných obyvatel. Ani později oblíbené krmení divé zvěře bláznivými stoupenci toho nového učení, které redukuje počet bohů a tím i státních svátků na minimum. Byly tu i oblíbené závody vozatajů. Miláčci davu se řítili na dvoukolových vozíčcích, tažených koňmi. Dav se vyřval, stoupenci jednotlivých klubů si po závodech v krčmě rozbili hlavy a byl klid. Skoro nikdo se nebouřil, císař si mohl v pohodě vládnout.
Na koho myslíte, že si vzpomněl pan baron de Coubertin, pánové Tyrš či Rösler –Ořovský? Zajisté, A je správně. Na řeckou kalokagathii. A začali popularizovat sport, jako jednu z cest, jak spojit lidi a národy. Tak u nás vznikl Sokol. O něco později vzniklo Olympijské hnutí, které razilo myšlenku, že nadále budou národy soupeřit na sportovišti a ne na bojišti. No jo, jenomže kromě Sokola vznikly spolky turnerské, protože proč by měli Němci a Češi sportovat v jednom spolku. A vznikl Orel, protože proč by měli katolíci sportovat v jednom klubu s bezvěrci či evangelíky. Ale zajisté, nezapomněl jsem na DTJ, protože proč by měly proletářské děti cvičit s rozmazlenými buržoasními fracky. A to si lidstvo mezitím střihlo válku, takzvanou Velkou nebo I. světovou.
Nejpozději v meziválečném období se do sportu dostaly peníze. Velké peníze. V zdravém těle sice zdravý duch, ale když dá soupeř nějakou tu finanční dotaci, proč bychom neprodali zápas? Za stržený obolus klub může koupit lepší hráče a vyhrajeme příště. A ještě si funkcionáři mohou vyvalit krkovičku někde u moře. Ale pardon, to je studijní cesta, abychom zjistili, jak trénují v cizině. Zajisté.
Dál, výš, rychleji. Divák platí, divák má právo na lepší výsledky. Kůň již neběhá jak hříbě? Trochu arzenu a bude bujný jak za mlada, mínil koňský handlíř. Atlet nestačí soupeřům? Zdvihneme mu tréninkové dávky. Ale neříkejte, že jeho svaly nevydrží tuhle zátěž. Stačí trocha anabolik. Co to povídáte, nečestné, nesportovní. Koho to zajímá? Divák i sponzor chtějí výkon. A tak jsme se dostali do situace, kdy i v seriozní deníky vedou diskusi, zda doping povolit či stíhat. A najednou se dočteme, že je hloupost trestat přistižené, protože oni jsou jen obětními beránky. Berou všichni, jen někdo má lepší servistým, lepšího osobního doktora, smlouvu s lepší farmaceutickou firmou. A nebo prostě laborant z laboratoře, která vzorky vyšetřuje, by také rád vzal rodinu na dovolenou do zahraničí. Čistý není nikdo, tak proboha zrušme kontroly. Když je nezrušíte, dobrá. Není přeci škodlivé vzít sportovci krev a pak mu ji za čas zase vrátit. Klidně si kontrolujte co chcete, dnes se přeci dostáváme ke genomu, tam šikovný genetik udělá malou změnu a je to. Prý že se v NHL a v NBA problém dopingu neřeší. Každý ví, že by hráči bez něj zátěž nevydrželi. Jejich zdraví? Ale prosím Vás, podívejte se na jejich platy. Za tu cenu koupíte vše .
O málo kolezích jsem se vyjádřil hanlivě kvůli odborné neshodě. Vlastně jen o jednom, o kterém vím, že stál na počátku souhry náhod, které stály pětiletou holčičku život. Nikdo z nás není neomylný bůh a strach z omylu si neseme s sebou po celý profesní život. Ač to maskujeme cynismem a drsným humorem, mnohokrát se v noci zmítáme v posteli v přemítání, jestli jsme nemohli něco udělat lépe. Obvykle nás s odstupem napadá řada věcí, které jsme mohli udělat ne-li lépe, alespoň jinak Chybné rozhodnutí může udělat každý, a každý ho jednou udělá. To dokážu pochopit. Ale pokud se lékař propůjčí k účasti na dopingu, pokud si buduje vědeckou kariéru jeho výzkumem, tam bych byl nekompromisní. Před etickou komisi a vrať diplom.
Mám rád hudbu. Nejsem v ní vzdělán, teprve k stáru objevuji zvolna takzvanou vážnou hudbu.
Mám rád jazz a country. Bigbít let šedesátých. Fascinovala mě třeba Diana Ross ve filmu Billie zpívá blues o jiné hvězdě- Billie Holidayové. V tom filmu jsem prvně viděl, byť na plátně, předávkovaného toxikomana. Billie s tím zápolila celý krátký život. Jak asi mohl hrát na trubku zralý Bix Beiderbecke, kdyby se neupil v necelých třiceti k smrti. Na podzim jsem četl knihu Johny Cash Vlastní životopis. Majitel nezaměnitelného hlasu se velmi otevřeně vyznává ze své závislosti na amfetaminech, bez které by nebyl schopen zvládnout nejhektičtější období koncertní činnosti, které se nezbavil do smrti.
Naomi Campbel, Tereza Maxová. Dnešní ideály krásy. Dnes se vlní na molu v New Yorku, zítra fotí pro Versaceho v Paříži či Milánu, pozítří uvádějí charitativní akci na pomoc obětem čehosi kdesi . Barbieny dospěláků. Krásné mladé ženy, či módou zničené anorektičky? Žijí s kufrem (kožený s monogramem), bydlí v hotelích (luxusní, moc hvězdičkový, prezidentské apartmá). Kolik časových pásem překročených v jednom týdnu, kolik letadel. Jaký zmatek v biorytmech organismu, kolik nocí, kdy usínají v náručí hypnotik a ne muže. Kolik nadací pro děti, když na ty vlastní nezbyl čas.
Víc zápasů, víc koncertů, víc módních přehlídek. Co na tom, že to naše idoly stojí zdraví. Že je nutíme cpát se chemickými sajrajty, aby naši lásku vydrželi. My je milujeme, my o ně stojíme a my je chceme. Když padnou? Vzpomínáte na film Vždyť koně se také střílejí? Za ty prachy se vždy najde někdo, kdo to riskne.
Kalokagathia. . Krásné slovo, že? Cítíte tu vůni dálky, modrého moře, zelených citroníků a rudých ibišků na břehu? Kalokagathia ……

 

Vzor hrad, stroj, Rambo Potter.
Nějak nerozumím jak to, že v tolika statistikách se děti hlásí k Foglarovkám, jako ke své oblíbené četbě. Ne že bych je zavrhoval (ty Foglarovky), ale vím, že mne samotného oslovila hlavně Stínadla a první Hoši od Bobří řeky. Ostatní jsou na dnešní dobu již dost zastaralé. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud hrdina má v klasickém holstru Navy nebo Peacemaker ´45, je to beznadějně passé. Pokud nemá alespoň M16, raději rotačák ( tady ani zdaleka netuším která bije, ale naše vlčata tím operují neustále, takže asi zbraň), tak je nezajímavý. V širokém skautském okolí narážím spíš pouze na pojem Mirkovský (rozuměj zářivě, neživotně kladný). Jak je to tedy s dnešními vzory. Máme se vůbec kam obrátit? Existuje literatura (včetně filmového přepisu), schopná stát se vzorem pro dnešní děti?
Z rambovské série jsem viděl jako první trojku. Náhodou a omylem u kamaráda. Nevěřícně jsem zíral, jak nehoráznou slátaninu dospělí lidé sledují s napětím. V polovině jsem vybuchl a ze zbytku filmu nic neměli. Kdo mě zažil, když se skutečně od srdce směji, ví o čem mluvím. To ani autoři nemohli brát vážně. To určitě mysleli jako parodii na akční filmy. A pointa, kdy Rambo napíchne vrtulník na hlaveň tanku, načež vyleze celý, je geniální. Od té doby jsem se na tento díl díval mnohokrát a některé scény si skutečně vychutnávám. Pak jsem viděl dvojku, což je jenom hloupý film o násilí. Na první díl jsem dlouho nemohl narazit. A když jsem ho konečně viděl, byl jsem překvapen. Ten film byl naprosto jiný, než následující díly. To nebyla prázdná oslava násilí. Naopak je to příběh muže, kterého společnost k něčemu vycvičila a pak mu najednou řekla, že už ho nepotřebuje. Než se mohl jakkoli začlenit do naprosto jiného životního stylu, bezduché násilí zmačklo ovládací knoflík toho, k čemu byl vycvičen. A protože byl vycvičen dobře, když ho dostali, byl z něj vrah. Je to zničený člověk, který je za tutéž činnost jednou vyznamenán a podruhé souzen. Kdyby komunisti nebyli hloupí, naopak by Ramba do kin pustili a propagandisticky využili proti Americe.
Samozřejmě tento příběh lze použít s rovery , a to ještě s rovery kteří přemýšlí. Jinak v tom uvidí pouze ten prvoplánový krvák. Kde hledat příběhy a hrdiny pro mladší generace? Jsou vůbec?
Co takhle pan profesor Tolkien, nebyl by to vhodný autor? Zajisté ano, ale. Myslím, že jeho knihy přežijí jiné autory fantasy. Třeba i Pratcheta, kterého já osobně mám rád ani ne tak pro příběh, jako spíš pro jeho podání, pro hru s jazykem . V Tolkienových ságách je vše, co můžeme chtít. Silný příběh, souboj dobra a zla, řadu postav odstupňovaných od ryze záporných a odpudivých po kladné. Kdo je na straně zla, je zlý. Jak se od krajního zla postava vzdaluje, nabývá na plasticitě. Ale ani typický kladný hrdina není jen bílý. Bilbo i Frodo mají svá negativa jako každý člověk. O svých silných stránkách mnohdy ani sami nevědí. Bojují-li se zlem, nebojují jen proti Zlému. Bojují sami se sebou a nakonec největší vítězství je vítězství nad vlastní slabostí a malostí. Nad svou lidskou touhou jít cestou menších nesnází a přestat Zlému vzdorovat
Dokonce je tu i milostný motiv, kterého je nám třeba (Viz Skauti to mají také). Motiv, který není růžově Harlequinovský. A hlavně dobro i za cenu ztrát zvítězí.
Tak proč to ale nefunguje? Toť prosté. Pan profesor Tolkien byl odborník na severskou literaturu, její ságy a pověsti: to z Hobita i Pána prstenů sálá na dálku. V duchu této literatury také svá díla napsal. Přiznejme, že jako literární vědec, znal svůj obor natolik dobře, že jako spisovatel vytvořil dílo, které se nečte právě snadno. Které není pro dnešní děti, utíkající od knihy, snadno vstřebatelné Řada dnešních dětí zná filmovou verzi, ale knihou se neprokousala. My potřebujeme dílo, kterým přitáhneme děti nejen před filmové plátno, ale knihu, se kterou můžeme pracovat na táboře vlčat a skautů.
Milovníci fantasy i mnozí odpůrci módních vln mi budou možná odporovat. Já takovéto dílo vidím v Harry Potterovi. Plané námitky některých fanatiků, že je to kniha nemravná, odporující křesťanské morálce, hoďme za hlavu. Také jsme měli národovce, kterým i kapesník a klavír byly příliš cizozemské a tak spatřila světlo světa slova čistonosoplena a břinkobedna.
Jde o nepříliš komplikovaný příběh chlapce, který do jedenácti let neví, že je kouzelník. A najednou se ze dne na den dostane do kouzelnické školy. Není kouzelník ledajaký, to ani jako hrdina nemůže být. Takže prochází neustálým sledem dobrodružství a nebezpečí. Tu spadne z létacího koštěte, tu mu pedagog omylem odčaruje kosti z ruky, síly zla se ho snaží v každém díle zabít, ale on nakonec zvítězí. Je sice kladný, ale pochybuje, jestli náhodou není za kladného považován omylem. Navíc být pedagog a mít mezi žáky takového mistra na porušování předpisů a školních nařízení, to musí být o nervy. Mezi spolužáky najdeme jeho příznivce i odpůrce. Dětský kolektiv je ukázán ne pouze jako ušlechtilý či zlý. Mladí kouzelníci a kouzelnice jsou dětmi, které se pohádají i s přáteli. Jsou to živoucí bytosti, které dovedou i závidět a žárlit. A tyto pocity musí překonávat. Dovedou řádit po večerce, najdeme tu prvky šikany (u těch zlých, fuj na ně). Opisují, úkoly dělají na poslední chvíli, některé úkoly dělají stylem „očůrej kantora“. Ale ani všichni zmijozelští nejsou automaticky jen špatní
Prozatím jsou na trhu čtyři díly, čekáme na pátý. Co díl, to jeden školní rok. A tak najednou Ron a Harry zjišťují, že jejich kamarádka Hermiona , není jen parťák do rošťáren a nebezpečí, ale dívka, která když se učeše a upraví, je hezká. Harry si připraví těžké chvíle, když nechce použít nápovědu svého soupeře v soutěži Cedrika jen proto, že Cedrik ho předběhl u jedné spolužačky.
Ani postavy dospělých nejsou zcela jednoznačné a v profesorském sboru bradavické školy najdeme nejrůznější typy, použitelné jako příklad té či oné vlastnosti.
Harry Potter je čtivě napsaná kniha pro děti. Nemyslím, že by aspirovala na nominaci nejlepší knihy století, žádný z filmů také nebude Oskarový. Odmyslíme-li si kasovní humbuk, který ji pro mnohé z nás znehodnocuje, myslím, že je to kniha, která zaslouží pozornost. (A to mi J. Rowlingová neplatí za reklamu).