Timeo danaos et dona ferentes pravil Laokoon. Nato z moře vylezli hadi a na základě dalšího děje vznikala dlouhá staletí umělecká díla.                                                                         Jsem zastáncem demokracie. Ale ano, vím, že neuspokojí každého. Nebo neuspokojí každého vždy. Každé demokratické rozhodnutí může mít odpůrce. Třeba protikuřácký zákon. Já jako nekuřák ho vítám, protože se v restauraci cítím zakouřeným prostředím omezen. Můj syn se cítí omezen zákazem kouření. Vím, neb jsem též byl blb a kouřil jsem, že obrázek rakovinou rozežraných plic kuřáka neodradí. A bude kouřit, ač si je vědom zdravotního rizika. Dobře, ať si poškozuje vlastní zdraví, jenže na nelevnou léčbu jdou i mé peníze. Což mi nemusí být zrovna po chuti. Ovšem štíhlý sportovec se může cítit poškozen, že musí přispívat na léčbu mé hypertenze, kterou jsem si pořídil neb jsem toho v životě nemnoho nasportoval, v důsledku čehož netrpím obezitou (tou trpívají dámy), ale jsem obyčejně tlustý jak jateční vepř.Tenhle diskurz do mé zdravotnické profese není výpad proti solidárnosti v péči o zdraví. I když opilým šoférům a šílencům na motorkách bych léčbu k úhradě dával. Tohle mělo být zamyšlení nad tím, že najít v demokracii řešení pro všechny výhodné, nejde. Ona demokracie je křehká květinka, o tu třeba pečovat. A to i tím, že nebudu jen chtít, ale jsem ochoten u něco dávat.                                                                                 Téměř čtyřicet let jsem prožil v totalitě. Když na nás udeřila svoboda byl jsem pochopitelně naivní. Věřil jsem v revoluční étos. Hipíes v šedesátých věřili ve věk Vodnáře. Ten se ujímal vlády v devadesátých letech. Nespojoval jsem si víru ve svobodu přímo s Vodnářem, ale stejně naivně jsem věřil, že bude vše krásné, lidé budou nadšeni ze svobody, budou se starat o věci společné (neplést s Věcmi Veřejnými), budou se obětavě snažit, abychom se všichni měli bezvadně.                                                                                                                                             Ano, vadilo mi, jak brzy se začali objevovat policisté, kteří nás měli chránit a místo toho na vedlejšák dělali výběrčí výpalného pro některé kmotry. Případně menší kmotry sami dojili. Vadilo mi, jak záhy hoši z Prognosťáku nahradili v politice lidi s morálním kreditem. Když pan Klaus začal razit pragmatickou tezi, že peníze nesmrdí, čímž morálně posvětil mnohý křivý obchod.                                                                                                                                               Pochopitelně mi nesmírně vadí tajemní strýčkové, kteří najednou přispějí synovci politikovi tu na byt, tu na něco jiného. Vadí mi nesmírně, že doktor Rath (již neříkám kolega) je přichycen při zločinném chování a nejen že není odsouzen, ale ještě má drzost požadovat náhrady za ušlé poslanecké požitky za dobu, kdy byl ve vazbě. A nejen že má žaludek na tohle chucpe, on to skutečně vysoudí. Vadí mi dotace pro solární barony, kterým se tak vyplatí ve chvíli, kdy nesvítí slunce, nahodit naftový agregát a ještě na tom vydělat. A solární elektrárny jsou začasté na zemědělské půdě. Nehorázně mi vadí každoroční jarní icterus krajiny (sorry jako, že nám krajina zežloutne). Půda, která sloužila pěstování potravin, je zaplevelena řepkou. Její výnosy jsou zvyšovány chemickou vraždou krajiny. Co je děsivé, pěstitel, zpracovatel řepky a výrobce hnojiv je táž osoba. Navíc na všech úrovních svého podnikání nejvíc vydělává na dotacích, které jsou ale určeny úplně někomu jinému. Je toho mnohem víc, co mi vadí, bulvarizace médií, stále primitivnější zábava, nárůst užívání drog, násilí mezi mládeží atd atd. Ale stále věřím, že demokracie je to nejlepší, čeho jsem se mohl dožít.                                                                                                                  Všimli jste si, že se někdy věci či události řetězí? To se mi přihodilo nyní. Připouštím, že Babiše jsem neměl rád od jeho vstupu do politiky. Vždy jsem ho považoval za grázla a populistu, který jde za vlastním prospěchem. Bylo mi (jako řadě mých známých) nepochopitelné, kolik lidí mu věří a podporuje ho, ač jeho , velmi eufemisticky řečeno, nečestné chování vyplouvá na povrch.                                                                                                           Ono řetězení: začala vládní krize. Našel jsem anonci na knihu Timothy Snydera Tyranie – 20 lekcí z 20.století, koupil jsem si ji a přečetl. Začaly protizemanovské a protibabišovské demonstrace, kterých jsem se zúčastnil. V Liberci byla projekce dokumentu Selský rozum, na které byla prodávána kniha Žlutý baron. Projekci jsem navštívil, knihu koupil a přečetl. V archivu ČT2 jsem si našel dokument, který se časově kryl s produkcí Selského rozumu a týkal se ruských desinformací, zaměřených na naši republiku a shlédl jsem ho.             Výsledek tohoto řetězce je strach.                                                                                                                   Ano, ve svých pětašedesáti letech se bojím o svoji zemi. Pánové Okamura, Konvička, Robejšek jsou v podstatě úsměvní kašpárci. Najdou si své sympatizanty, ale zásadněji nezabodují. Andreje Babiše považuji dnes za výrazně nebezpečnějšího jedince, než, řekněme, před měsícem. S vládní krizí časopisy Respekt a Reflex zveřejnily články a reportáže týkající se jeho osoby. Andrej Babiš není hloupý. Poučil se z debaklu Věcí veřejných a vytvořil si silný myšlenkový tým, který mu připravil strategii cesty k moci. Ve výsledku spojil Andrej Babiš neskutečně velkou moc ekonomickou (cesty k této moci jsou dost dobře zdokumentvány v Žlutém baronovi i zmíněném filmu), mediální (ovládnutím dvou velmi vlivných novin, nejposlouchanějšího soukromého rádia Impulz, TV Barandov a podle některých známek i silný vliv na TV Prima) a dnes i politickou. Nenechme se ukolébat tím, že byl díky vládní krizi odvolán. Jak se dal slyšet jeden z jeho spolupracovník z Agrofertu, ministerstvo financí bylo nejlepší akvizicí tohoto holdingu. Ovšem hnutí Ano se podařil husarský kousek. Před schválením služebního zákona dosadilo lidi Agrofertu do tolika státních institucí, že nebude-li Babiš ministrem, dokáže úspěšně vládnout jejich pomocí dál. Problém je, že podle nového služebního zákona jsou těžko (pokud vůbec) odvolatelní.                                                                                                            Jednání Andreje Babiše je v Snyderově knize Totalita – 20 lekcí z 20. století podrobně popsáno. Jen tam není jmenován. Snyder mluví o totalitě fašistické, komunistické, o cestě Donalda Trumpa do Bílého domu. Babiše tam ale najdete snad na každé potištěné stránce.Andrej Babiš rád opakuje teze o spiknutí proti jeho osobě, o tom, že média mají na něj zadání, že jde o placenou kampaň. Opakuje to tak často a přesvědčivě (Snyder hovoří fašistickém stylu vyjadřování), že i někteří mí známí a kamarádi mu věří a dění během vládní krize považovali za nespravedlivou štvanici.                                                                      Ač stár, beru dodnes vážně svůj skautský slib, ctím skautský zákon, při lesoškolském iniciačním obřadu jsem přijel za své heslo, které jsem umístil v záhlaví svých stránek. Skauti se vždy stavěli proti zlu, proti totalitě. Fajn. Takže i já mám zadání na Andreje Babiše.

Za komančů jsem nebyl disident. V ničem jsem jim nepomohl, v ničem jsme jim neublížil. No tak dobře, kecám. Měl jsem jedno extempore, které dokonce řešil krajský výbor jejich partaje. To když jsem narazil na dirku v zákoně a zveřejňoval necenzurované texty na téma ochrana přírody ve vývěsce vedle autobusové zastávky. Takže to lidé četli. No a tam jsem jednou zostudil lidové myslivce. KV partaje to posléze, asi jako nepříliš závažný prohřešek, přehodil na okresní výbor mysliveckého svazu, aby si mne pozvali na sexuální čtvrthodinku, neb jak se říkalo na vojně na pojeb. To skončilo humorně. Po myslivecku jsme se sešli v hospodě. Po třech hodinách debaty, kdy i argumenty, které jsem našel v jejich časopisu, byly prohlašovány za tendenčně zaujaté proti myslivcům, jeden soudruh dosáhl provozní hladiny v krvi. Začal se konečně zajímat, o jakém že to článku se vlastně ty tři hodiny bavíme. I dal jsem mu ho přečíst. Když ho přelouskal, odvrhl ho, jako kdyby držel exkrement se slovy, že je to pisálkovština a pisálkové jako já zavinili osmašedesátý. Tož jsem zabalil své saky a paky, omluvil se jejich předsedovi, že u osobních útoků nemusím být, takže odcházím. A pak jsem na rozloučenou dotyčnému soudruhovi vysvětlil, že v osmašedesátém jsem byl stár sedmnáct jar a nikoho jsem k nám nezval. Buď měli po zavlažené diskuzi okno, nebo jsem jim nestál za to, aby mne někde nahlásili.

Jako spousta lidí jsem si našel svůj modus vivendi. Chodil jsem do práce, v pětatřiceti či kolika přestal platit příspěvky SSM, z prvomájového průvodu, dokud jsem chodil, jsem odcházel po prezenci, nevyčkav obligátního buřta a pívem, na který chodili kolegové. Mimo práci jsem mizel na Jizerské hory mezi kamarády trampy. Dodnes za za to nestydím, neb to byli slušní lidé. Když jsme jednou dávali trachtaci při výročí nějakých narozenin, udělal jsem diskotéku. Gramofón na kliku a staré pětaseddesátky desky, jazz, pár amerických lidovek, které přivezl z Ameriky a nazpíval Jan Werich. Nic zlého netuše jsem pustil i tu, jak ovád kousl koně, kůň shodil pána a černí otroci si zpívají že už je to pryč a za námi, už je to pryč a za námi, náš pán je pod drnem. Po prvním refrénu přítomní explodovali. Vzhledem k tomu, že píseň nepatří k top ten humoru, nechápal jsem. Až na konci mi dokleplo kouzlo netušeného. Před necelým týdnem sledovali pohřeb Brežněva. Zas mne nikdo nenahlásil. A nahlásil-li, byl jsem pro ně nezajímavý.

17.11.1989 jsem nebyl na Národní, ale uprostřed lesů cestou z Desné na Souš. Měl jsem s sebou dvacet kluků z Fregatky, což byl nejmladší oddíl Flotily. (Vodní skauti pod krycí legendou, jak už to tak bývalo. Za měsíc už to byla smečka vlčat.) A viděli jsme polární záři . Druhý den nám hajný pravil, že ji viděl naposled v osmatřicátém a jaký z toho byl průs (švih). Devatenáctého jsme se vrátili do Liberce a někteří tatínci nám šeptali o mrtvých na Národní. Dvacátého jsme šli v poledne se ženou středem města a míjel nás průvod stávkujících studentů. Zvali kolemjdoucí na podvečerní manifestaci. Tehdy jsem si řekl, hochu, ne že jsi jim nepomohl. I tvé mlčení pomohlo k tomu, že tu byli tak dlouho. Máš dva malé kluky, jestli nechceš, aby ti je jednou někdo zmlátil, tak tam večer půjdeš. Ten první den jsem klukům na rozloučenou říkal, aby maminku nezlobili, kdybych se náhodou večer nevrátil domů.

Pracoval jsem ve skautingu, angažoval jsem se i jinde. Někdy jsem dělal víc, než bylo třeba. Měl jsem pocit, že musím, ne před jinými ale sám před sebou, odčinit své mlčení ke zlu. Klidně se přiznám, ač kávu čtvrt století nepiju, že patřím do kavárny. Dnes už tedy do té Liberecké. Jsem havloid, sluníčkář a pravdoláskař. Václava Havla považuji za prezidenta, k jehož odkazu se mohu hlásit. Ty dva, kteří přišli po něm, jsem nepovažoval a nepovažuji za své. Hodně mi vadí, že reprezentují moji zemi a díky nim její morální kredit jde do kopru.

Pochopitelně, Havel byl idealista. Byl to intelektuál, který věřil v to, že všichni touží po etické občanské společnosti. Nedocenil, že revoluce se dělá s lidmi. Se všemi jejich přednostmi ale i chybami. Že ne každý je ochoten přiznat, co on popsal v svém eseji o korumpující moci moci. Že i on má problém této moci moci vzdorovat. Ostatně té etické euforii propadli mnozí. Ale jistě, i já. Také jsem si myslel, že chceme-li vychovávat děti a mladé lidi k nějakým morálním principům, musíme je zastávat i my. A moc mi vadilo, když jsem v skautském prostředí shledával, že kromě idealistů v něm shledávám pragmatiky semleté životem. Bylo to pro mne v jedné době velké trauma. Postěžoval jsem si Gigantovi. Takto panu docentu psychologie Václavu Břicháčkovi. Doporučil mi, abych si přečetl některé konkrétní Masarykovy tituly a hlavně, abych přiznal lidem právo na jejich omyly a pochybení.

Jsme o dvacet osm let dále. Neměnila se jen naše republika, změnil se i svět kolem nás. Proběhlo a probíhá několik válečných konfliktů. Řádí globalizace, do Evropy proudí migranti. Mnozí říkají, že dochází ke střetu civilizací, který předpověděl Huntington ve své knize. Jenže on nevaroval před tou či onou civilizací, která nás ohrožuje. On říká, že hlavně ohrožujeme sami sebe svým chováním. A nevezmeme-li rozum do hrsti, nepřestaneme-li se považovat za nadřazené celému světu, bude naše civilizace rozkotána, jako ty předchozí. Kdyby si politici vzali jeho myšlenky za své, mohl dnešní svět vypadat jinak.

Lidé u nás žehrají na příliv zahraničních firem, na rozprodávání českých podniků a kladou to za chybu polistopadovým politikům. Jenže nechtějí vidět, že je to celosvětový proces, který podcenili politici a intelektuálové nejméně celého západního okruhu. Správně lidem vadí korupce a skandály politických stran. Jenže to je opět problém nejen český.

Změny, které probíhají v zaběhaných demokraciích, u nás navíc probíhají v stadiu přerodu společnosti. Postihují mnohé lidi nepřipravené a neschopné na tyto změny ve změnách reagovat. Proto se množí hlasy, které opěvují „jistoty“ minula, relativizují minulé zlo. Chyby z devadesátých let nesou své ovoce. Prostý volič je zklamaný, protože pečená drůbež pořád nelétá do úst. Vidí zboží, které mu vnucují reklamy jako životní nezbytnost, na které on ale nedosáhne. Zmanipulován reklamou si neřekne, že je to blbost, že to či ono nepotřebuje. Začne si naříkat, že se má špatně, protože si nemůže dovolit vše, co je mu nabízeno (anebo vnucováno?). Protože je složité se v současné době vyznat, lidé hledají viníky. Ty nejjednodušší, nejvíc po ruce. Romy, Vietnamce, současné migranty. Stoupá počet těch, kteří se obrací ke klasickému universálnímu viníku všeho zla, Židům. Množí se lidé, kteří jen pasivně hudrají, zas mají pocit, že na prostém člověku nikomu nezáleží, že nejlepší je sedět doma a nevyčnívat. Jestliže někde vystoupí nespokojená skupina, stačí aby ji prezident označil za sedlinu, místopředseda vlády aby pohovořil o placené kampani a většina voličů tomu ochotně věří, protože jsou zbaveni nutnosti se rozhodnout.

Jak dlouho ještě bude trvat, než naši spoluobčani pochopí, že právě teď máme na výběr mezi občanskou společností a autoritou. Že v demokracii je občan povinen si stát za svým názorem, i kdyby zdánlivě nic nedosáhl. Protože jen to je rozdíl mezi tím, jsme-li občani nebo lid. Proto jsem byl včera podruhé na náměstí v rámci akce Proč? Proto! a příští týden tam budu zas. Demokracie možná není ideální. Ale nic lepšího neznám