Než se někdo náhodou začte do následujícího, varování autora. Bacha, já jsem děsně ukecaný. Prý až do jiráskovské epické šíře.

Vidět Moravské pole jsem chtěl dávno. Snad proto, že mám určitý kladný vztah k historii, zejména naší. Asi dvakrát jsme se tím směrem vydali, ale vždy z toho nějak sešlo. Jednou pes odmítl s námi dál cestovat v autě, když bylo venku pětatřicet ve stínu. Podruhé už ani nevím, co onu cestu zhatilo. O návštěvě archeoskanzenu v Modré jsme také uvažovali nějaký pátek. Tak nakonec padl plán na dovolenkovou cestu severem Maďarska tam a Slovenskem zpět. První den Dürnkrut neboli Suché Kruty a poslední den Modrá. A mezi to itinerář na zbylých třináct dní.

Když Maďarsko, tak Balaton, pochopitelně. Tam jsem byl asi čtrnáct dní někdy v jedena-dvaašedesátém s rodiči a snad hodinu někdy v roce 1999, při návratu z trochu partyzánské humanitární mise do bosenského Kotor Varos. Tam jsme s mladším synem a kamarádem vezli auto materiálu, který jsme stihli za šest týdnů nashromáždit pro tamní vznikající skautskou skupinu. Někdo mi po návratu tvrdil, že jsem při tom překročil zákonů a nařízení asi tak na dva roky natvrdo. Snad už je to promlčené.

Když jsme u té mé lásky k historii, jako kluk jsem měl sílu číst Jiráska. Takže se nabízí Sarospatak. Neznáte? No přeci slavná porážka bratřických vojsk na Šarišském neboli Blatném potoce. To se maďarsky řekne Sarospatak (dozvěděli jsme se, že saroš je jejich výraz pro blata, čili bažinatý terén). A bratříci ? Tak to se pochopitelně hlásí do centra zájmu i Spišský hrad, o který je připravila zrada Marii Bodorovské, takto milenky Jana Talafúse. A určitě i hrad Muráň. Když přidáme Svidník a okolí Dukelského průsmyku, Medzilaborce s Ondráškem Varcholovým, či jak jej zná svět s Andy Warholem, cesta dostává obrys.

Tak jo, konečně nadešel čas a my začali balit. Pojedeme pochopitelně Glowormem. On to tedy v našem podání není žádný červ, ale VW Transportér, ze kterého jsem utvořil obytný vůz. Kdosi pravil, že z toho bude bydlobudka, to mi připomnělo bedlobytku a byl tu Gloworm. O tom broukovi se zmiňuji v povídání, kterak jsme ženili na Zélandu syna.

Sobota, den první.

Já chtěl, abychom jeli již v pátek odpoledne, protože nás znám. Ráno pomalu vstáváme, než se rozkoukáme, vyjíždíme odpoledne. Jenže na pátek jsme oba nějak špatně spali a já jsem se prostě necítil na nějaké delší řízení. Kupodivu jsme v spobotu vyrazili jen s malým zpožděním. A tak jsme mířili k Mikulovu za poslechu audioknihy Marťan. Protože jsme věděli, že na dálnici jsou uzávěry, jeli jsme raději mimo ni. Ostatně já po dálnici tak jako tak jezdím nerad. Kdekdo tam jezdí jak magor, do toho občas kamion, nic extra. Jenže letos se nějak urodilo a uzávěry byly všude. Byli jsme tudíž pomalejší, než jsem čekal a rakouské hranice jsme přejížděli až kolem šesté.

Řeči cizí naslouchám                                      

jen havranům rozumím.

Zase na cestě

Do Suchých Krut jsme dorazili kolem sedmé. Moravské pole, kde byla slavná bitva, není jen tak nějaký lán. Je to poměrně rozlehlé území jižně od moravských Valtic, západně od slovenských Malacek a severovýchodně od rakouské Vídně, rozlohou není úplně prťavé. Pokud jsem se dočetl, v rakouských pramenech není ona porážka našeho Přemysla II Otakara uváděna jako bitva na Moravském poli ale u Suchých Krut nebo-li Dürnkrut.

Krajina je tu příjemně zvlněná, pole nejsou socialisticky zcelena do obrovských lánů, ale zas na druhou stranu nejde o nějaké úzké kopaničářské proužky. Prostě kontinuálně obhospodařovaná krajina, která nepropadla zemědělské velkovýrobě. Takže je poseta různobarevnými plochami, kde mezi obilnými poli a vinicemi je hodně žluté. Ale ne synteticky jedovaté řepkové žluti, je to teplá žluť Vincentových slunečnic.

Suchý krůty, jak městečko překřtila Alena, je stejně úhledné jako okolní krajina. Projeli jsme jím, ale bohužel jsme neměli, jako několikrát na téhle cestě, moc času se v něm zastavit. Nějak jsme ovšem nikde neviděli ceduli, která by nás nasměrovala na bitevní pole.

Na konci městečka jsme narazili na benzínku, kde seděl jakýsi muž. Majitel či host? Nevím. Zato lámal češtinu, já mluvil trochu líp německy, takže jsme se dozvěděli, kam máme jet. Na křižovatce, kde jsme na kraji Dürnkrut zahnuli doprava do města, jsme měli zahnout vlevo. Z města, směrem na sousední Jedenspeigen.

Kousek za hranicí města je kámen, respektive pomník, bitvu připomínající. Je na něm vytesán rytíř ve zbroji a proč tu stojí. Ten kámen. Je výrazně větší, než jsme si představovali podle fotek, které jsme viděli v bedekru a na netu. Kolem je pár stromů, parkoviště, sezení. Maně jsem si vzpomněl, kterak jsem stál na pahorku (nejspíš uměle navršeném) vprostřed bojiště u Grunwaldu. Poláci na tuto srážku jsou velice hrdi, takže celý areál je národní památkou. Uvnitř pahorku je návštěvnické centrum s expozicí. Na vrchu pak vyhlídková plošina, kde dva staří muži sváděli neméně krutou bitvu, jako byla ta, která se tu odehrávala před několika stoletími. Ovšem zaplať Bůh, pouze na šachovnici. My se kochali výhledem, muži byli zaujati hrou. Tu se pahorek otřásl a rozezněl se dusot stovek kopyt a ryk bitvy. V návštěvnickém centru pustili sekvenci bitvy z filmové verze Sienkiewiczových Křižáků. 

Takovou kulisu jsme zde neměli. Jen jsme stáli v poklidné podvečerní krajině u kamene, který hlásal, že tu kdysi zahynuly stovky mužů včetně jednoho krále, kvůli ambicím dvou panovníků. Ano, Přemysl II Otakar byl král, na kterého vzpomínáme dodnes. Ale záleželo na králově velikosti vdovám a sirotkům jeho vojáků?

Zlato, moci vábení

dnes přívětivé stráně.

Zem tu pila krev

Neděle, den druhý

V notesu, do kterého jsem si psal poznámky z cesty, je nedělní zápis uveden : Jsem ulepený v kempu v Ostřihomi. Dnešek byl zvláštní.

No bodeť by nebyl zvláštní. V jeden den jsme překročili několikerou hranici. Maďarsko rakouskou, pak rakousko maďarskou. Následovala maďarsko slovenská a opět slovensko maďarská, maďarsko slovenská a ještě jednou slovensko maďarská. Přičemž trojí přejezd na konci výčtu je cesta po jednom mostě tam, zpět a ještě jednou tam. Jestli se v tom maglajzu někdo vyzná, tak je dobrý. Já to tedy rozvedu, aby ty přechody hranic byly jasnější.

Notnou část cesty se budeme setkávat s městy, kterými cestoval literární hrdina Švejk do války. Minuli jsme Bruck an der Leitha, Nesiderské jezero, nyní jsme v Šoproni, pojedeme kolem Hatvanu, mineme Solnok, pojedeme do Humeného a budeme kousek sledovat trasu, kudy pokračovali do Haliče.

Dnešní dopoledne věnujeme Šoproni. Historické jádro města, pro který mají Maďaři univerzální výraz Belváros je starý, zachovává středověké členění a je z části obklopen původními hradbami.

Bedekr (se ženou používáme výraz bedekr pro každého knižního průvoce, ať je to Lonely planet, Dorling nebo, jako v případě Maďarska Rough Guides, to jen tak na vyvětlenou) uvádí, že jde o nejhistoričtější maďarské město, které nebylo vypleněno Mongoly ani Turky. Dokonce i původní římská osada Scarbantia zde zanechala základy domů.

Dojeli jsme na náměstí Szécheni tér. Slovo tér není známka, že je náměstí vyasfaltované, ale jde o maďarský výraz pro náměstí. Popravdě jsme měli v navigaci zadánu Rákoczi utca (Rákóciho ulici), ale něco jednosměrek nás povodilo kol dokola koukolem, až jsme zastavili kousek od pošty na zmíněním náměstí. To je na rozhraní Belvarosu a novější části města. V centru protáhlého náměstí je park s několika plastikami a turistickým informačním centrem.

Dovolte odbočku. Miluji češtinu. Hovořím-li, užívám jazyk obecný, v psaném projevu se snažím o jazyk spisovný. Ač si s ním někdy hraji. Několik lidí mi dokonce řeklo, že mé texty jsou do cizozemského jazyka téměř nepřeložitelné, právě pro onu občasnou hru s jazykem. Nemám rád současné zatahování anglismů a amerikanismů do mateřštiny, protože náš jazyk považuji za bohatší, než je angličtina. A přeci se občas k anglismu uchyluji. Například místo posledního termínu před závorkou jsme si s Alenou navykli používat poněkud kratší I site, vysloveno Aj sajt. Znamená totéž a výjimečně nám to leze snáze z huby. Takže mne v dalším povídání omluvte, použiji-li tento termín.

K zmíněnému centru jde turista z náměstí kolem nápisu Sopron. On to je nápis-plastika. Písmena mají zhruba výšku dospělého člověka a jsou pomalována kytičkami, nějakými zvířátky, prostě obrázky navozujícími veselí. Navštěvovat informační centra se Alena naučila kdysi od bratra Giganta (skautský klasik docent Václav Břicháček), se kterým jsme se náhodně sešli krátce po revoluci na poznávacím zájezdu Burgundskem. A tak vždy z cest přivezeme zásobu prospektů, které pak doma protřídí a notnou část vyhodí.

Zatím co má žena prohlížela informační materiály a použila tamní toilety okukoval jsem bustu Ference Liszta, nevelkou kašnu a plastiku ve tvaru židle.

Když se znovu objevila, vydali jsme se po Templom utca (Kostelní ulice), což je jedna z osových komunikací šoproňského Belvarosu. Je lemována gotickými, mnohdy barokně přestavěnými domy a paláci. Většinou si zachovávají původní podobu s širokým mázhausem a hospodářskými budovami obklopujícími dvory. Tyto vnitřní stavby jsou mnohde změněny na obytné se sloupovými arkádami. Několik takových mázhauzů a dvorů jsme okouzleně prolézali.                                                                                                                                        Na Templom utca stojí kromě zmiňovaných domů luteránský kostel. U něj je plastika připomínající poválečné vyhnání Němců z této oblasti. Je na něm, mimo jiné, znázorněno roztržení zdejšího území. To je tak: za hranicí v Rakousku je nejmenší spolková země Burgenland (Hradsko). Její hranice odpovídá původní hranici mezi Rakouskem a Uhrami. Toto území bylo vždy součástí Uher, i když obyvatelstvo bylo ze tří čtvrtin německé. Nikdy nebylo součástí Předlitavska nebo rakouského Arcivévodství. Jenže po rozpadu Rakousko-Uherska se snažilo vznikající Rakousko ovládnout celé území bývalých žup Mošoňské, Šoproňské, Vasské a Pressburské. Proto měl být plánovaný název této země Vierburgenland. Jenže ne všichni obyvatelé takovou změnu přivítali, tudíž v Trianonu došlo k dělení. Malá část připadla Rakousku, místo Čtyřhradska zbyl jen Burgenland, v Maďarsku vznikly župy Sopron, Vac, Moson, Poszony. Aby to nebylo až tak jednoduché, centrum župy Pozsony se posléze, s krátkou epizodou snahy přejmenovat je na Wilsonovo město, stalo Bratislavou. Poslední rána přišla po válce, kdy, jako mnoho jiných zemí včetně nás, se Maďarsko zbavilo velké části německého obyvatelstva prostým vysídlením (nebo že by vyhnáním?). Jak jsem tak stál před památníkem říkal jsem si, jak by se asi tvářili naši spoluobčané, kdyby někdo chtěl takový postavit třeba na místě odstraněného památníku obětí první války v parčíku před libereckým kostelem Povýšení kříže. Myslím, že bychom museli rozdávat živočišné uhlí po hrstech.

Kousek za luteránským kostelem je Hlavní náměstí (Fö tér) s takzvaným Kozím kostelem. Ten své jméno dostal na základě legendy, že peníze na první kostel v těchto místech věnoval pasáček, jehož kozy někde vyhrabaly poklad. V zdejších palácích je několik muzeí, restaurací a v jednom dokonce bydlel nějaký čas Matyáš Korvín.

Úhlopříčně od ústí Templom utca na Fö tér je Hasičská věž. Ne že by se z n í hasilo, ale patrolovala na ní požární hlídka. Dnes slouží tahle více než šedesátimetrová věž jako rozhledna. Návštěvník může vystoupat na ochoz zhruba do výše padesáti metrů. Odtud je krásný rozhled nejen na střechy Belvarosu, ale i na široké okolí Šoproně. Dnes je součástí věže Brána loajality. Ta byla vztyčena v roce 1921 na počet obyvatel Šoproně, neboť odmítli nabízené rakouské občanství.

Když jsme sestoupili z věže, měli jsme v plánu vydat se na Ikva híd, most který překlenuje malou říčku, Šoproní protékající. Jenže jsme se nepříliš dobře orientovali v plánku města. Měl jsem pocit, že máme jít doprava, ale zlákal mne k nahlédnutí průchod. Tím jsme se dostali k městským hradbám. A byl problém. Sice jsem trval na svém, že bychom se měli vrátit a jít jinam, ale má žena, která trpí orientačním nesmyslem (o to víc si užívá, hodím-li kufra já), rozhodla, že jdeme dál. Popravdě jsem moc neprotestoval, protože jsme šli romantickou promenádou podél hradeb. Když jsme přišli z boku k luteránskému kostelu, bylo to pro Alenu poměrně velké překvapení. Leč nesla ho statečně.

Vrátili jsme se na Fö tér a opět jsme se dohadovali kudy. Já chtěl bránou v Hasičské věži, žena mne přesvědčila, že chci jít jinou cestou. Tentokrát, sice neúmyslně, našla základy římských staveb, které jsme tak jako tak chtěli navštívit.

Ocitli jsme se vně hradeb a našli zajímavou plastiku. Kašnu se sousoším tří postav, které symbolizují vznik uherského státu, vznik Maďarska a osvobození od totality. V kašně si dva puberťáci máčeli pruhy plátna, jednak jimi na sebe cákali, jednak si je motali na zápěstí. Nebyl jsem schopen vzpomenout si, zda to vymyslel Kneip nebo Priesnitz. Nakonec, kdo si dnes na nevzpomene. Tak co. To už jsme měli kousek na most Ikva híd. No asi tam je. Jako v Liberci je nedaleko domu U zeleného stromu brod přes Harcovský potok. Akorát v Šoproni je na říčce normální ulička, zatímco v Liberci je na brodu terminál MHD Fügnerova ulice.

Bránou loajality jsme se vrátili na Fö tér a ke Glowormu se vraceli druhou osovou ulicí Belvarosu, Uj utca. Téhle ulici se kdysi říkalo Szidó utca, neboli Židovská ulice. Nad ulicí je na průsvitné látce několik fotografií bývalých šoproňanů jako vzpomínka na ty, kteří skončili v Osvětimi. V Uj utca bývaly dvě synagogy. Stará a nová. V Nové synagoze sídlí daňový úřad, ale stará je přístupná. Je v ní zachovaná mikve, rituální lázeň kde se Židé očišťovali před páteční návštěvou bohoslužby a pak vlastní synagoga. Ona je to vlastně synagoga jen po jméně, neboť nemá vlastní tóru. Není zcela originální, protože se dochovala v troskách, takže je z části dostavovaná. Součástí je i malá expozice s menorami, šófarem a dalšími židovskými liturgickými předměty.

Új utca ústí na Voršilské náměstí, kde byl stejnojmenný klášter. Jako velká část Belvarosu i tohle náměstí prochází rekonstrukcí a vypadá, že bude velmi působivé. Zatím je to staveniště. Z Voršilského náměstí jsme se vrátili na Szecheni tér. Lehce jsme poobědvali a při odchodu jsme zapomněli na lavičce čutoru, kterou kdysi dostal náš mladší syn, když v rámci působení v oddílu, který jsme s Alenou vedli, prodělával své indiánské období. On z toho vyrostl, tatík a z části i matinka už zůstanou praštěnými romantiky až do penálu. Když jsme to zjistili, byl jsem smutný. Jednak pro horký letní den to byly nějaké tři litry vody, které se daly nosit na popruhu na rameni a hlavně, byla památka na synkovo dětství. Holt, stane se, no. Sakra.

Jeli jsme zase úhlednou, mírně zvlněnou krajinou, občas na obzoru kopečky. V navigaci jsem měl omylem nastaveno, abychom se vyhnuli placeným úsekům. Takže jsme najednou stáli na okresce, která opouštěla Maďarsko do Rakouska. Na přechodu policista. Viděl dodávku jedoucí z jihu, espézetka třetí země, auto nepříliš luxusního vzhledu a už nás šíboval ku straně. Slušně požádal o pasy a než je Alena vyhrabal, sdělil jsem mu : “Keine imigranten“. Nahlédl dovnitř okénkem spolujezdce, viděl složené spacáky, postele, vrátil pasy a mávl, bychom jeli. Ani nechtěl abychom roztřepali spacáky, případně nahlédnout pod postel. Bratru jednu syrskou rodinu bychom převezli.

Opět rakouská krajina bez zcelených lánů. Alena měla strach, abychom nedojeli na slovenské území On by to v podstatě nebyl problém, jenže elektronická dálnička nám začne platit až za několik dní. Když se objevil další přechod a policistka na něm, poměrně vylekaně vykřikla. Že na druhé straně je maďarská vlajka jí v tu chvíli nikterak nevadilo. Já strhl volant a dupl na brzdy. Když jsem se zorientoval, že se vlastně nic neděje a jedeme dobře, zacouval jsem kousek a chtěl pokračovat. Policistka ale z divokého manévru dospěla k poznání, že máme problémy. Tak se rozběhla k nám. Asi také mají heslo pomáhat a chránit.

Sice jsme pokračovali Maďarskem, ale sílilo v nás podezření, že nás navigace skutečně dovede na Slovensko. Najednou došlo k jevu, který jsme již jednou zažili. Jeli jsme do táhlého kopce, který Aleniny multifokály nějak přetočily nohama vzhůru a tak jsme se chvíli dohadovali, neb měla pocit, že naopak jedeme z kopce. Tohle jsme již jednou zažili. A to cestou po západních Čechách, když jsme jeli do Aše.

Most. Široká řeka. Doprkýnka. Dunaj. Mapůůůůůů!!!!!!

Naštěstí z Komárna do Štůrova vedou podél Dunaje okresky, tak můžeme jet. NA slovenské straně dlouhé, nepříliš pohledné vesnice, jedna za druhou asi jako z Raspenavy do Hejnic. No úplně tak nenavazovaly, ale byly natěsnány. V každé několik prodejců melounů. Nádherných. Velkých. Určitě šťavnatých. Jéžiš, já bych si v tom hicu dal studeného melouna. No jo, pravdu má Alena, že jsou fakt velké a v autě nemáme ledničku.

Štúrovo a na druhé straně Dunaje Ostřihom. Kemp je na břehu, kousek od mostu, takže jsme do vlastního města vůbec nevjížděli. Alena se pustila do přípravy večeře a ve mně se najednou probudil fotograf. Kruci to je krásné světlo. To musí být pohled na ostřihomskou baziliku ze štúrovské strany. No to jsem to zvojtil. Nojo, než jsme se najedli, to nejkrásnější světlo bylo v čudu. I tak jsme přejeli na štúrovskou stranu. Bazilika je fakticky monumentální.  Proti bazilice je na slovenské straně promenáda, kde bylo poměrně plno. Lidé korzovali, lízali zmrzlinu, fotili selfíčka, konverzovali. Už jsem se chtěl sebrat a jet na maďarskou stranu, když si Alena vzpomněla, že jsem jí kdysi říkal, že noční fotografie se nejlépe fotí již za šera, když ještě není tma. A nejspíš bude bazilika nasvícena. Nechal jsem se přesvědčit a fakticky to stálo za to.

Vody řeky se valí dál

staletý chrám se vzpíná.

Stálost pohybu

 

 

Pondělí den třetí

Z promenády jsme včera sledovali několik lodí -hotelů, brázdících vody Dunaje po i proti proudu. Mou ženu posedla touha, plout po Dunaji alespoň na menší říční lodi. Takové hodinové plavby totiž nabízela reklamní tabule na nábřeží ve Štúrovu. Tak se dnes poplavíme po Dunaji. Ráno jsme vstali celkem brzo. Při snídani jsem zaregistroval, že bychom mohli chytit loď odplouvající již v deset. Alena sice měla pocit, že to nemůžeme stihnout ani omylem, ale stihli. A ještě příjemné překvapení, parkoviště u promenády je grátis. Pochopitelně o plavbě jako takové není mnoho co říci. Nejprve jsme pluli proti proudu, pak po proudu. V podstatě loď plula po rovném úseku před ostřihomskou bazilikou. Pouze při cestě po proudu jsme nahlédli do úseku, který je označován jako Ohbí Dunaje. Je to místo, kde řeka narazí na Karpatský oblouk, její tok se zvlní, aby se vzápětí stočil z východního směru více méně pravoúhle k jihu do srdce Maďarska. Pro Maďary je to asi srdeční záležitost, dokonce náš bedekr uvádí Ohbí Dunaje jako jednu z kapitol, na které je rozdělen. Pro mne osobně to zas taková hitparáda není. Tedy pozor, ne že by široká řeka vinoucí se mezi kopci nebyla pěkná. Ale viděl jsem řeky, z kterých jsem byl unesen víc. Třeba Whanganui na dolním toku podél River road. Nebo peřeje v Oulanka NP na stejnojmenné řece.

Loď přistála a my již po několikáté přejeli most na ostřihomskou stranu. Auto jsme nechali u mostu a vydali se do prudkého kopce k bazilice po tak zvaných Kočičích schodech. No nějaká kočka se tam promenovala. Nebyla jich nějaká přehršel, jak by bylo lze z názvu soudit. Ze schodů má být krásný výhled na část města, které říkají Vodní čtvrť. Možná jsem to neviděl kvůli těm červeným kruhům, které se mi před očima množily. Nevím. Já viděl pár běžných střech. Pohled z Hasičské věže v Šoproni mi přišel malebnější a romantičtější.

První, nač jsme se šli podívat, je plastika sv Štěpána, který je zachycen v okamžiku, kdy mu jakýsi prelát vkládá na hlavu královskou korunu. Není to ošklivá plastika, ač se Štěpánovi trochu olupuje plášť a rozpadá se podstavec. Ale oni si ho Maďaři určitě opraví. Jsou na něj pyšní, byl to první jejich král a jako první se nechal pokřtít. Sousoší je na ostrožně nad řekou, je odtud krásný výhled na Dunaj, Štúrovo a kopečky na slovenské straně. Mimochodem, Štúrovo bylo přejmenováno poměrně nedávno. Až teprve v roce 1948 bylo našim novým vládcům původní Parkany moc maďarské.

Od korunovaného Štěpána jsme kolem dalších dvou z jeho soch (inu, možná to byl jiný z Hunů, oni si byli v sošném provedení všichni dost podobní) pokračovali k bazilice. Velké kostely jsem již viděl. Ale tohle je fakt monumentální záležitost. Stojí na místě původní katedrály, ve které byl syn jejich vévody Gejzy Vajk po křtu korunován na prvního křesťanského krále Štěpána. Stavba netrvala ani tak dlouho jako u našeho sv Víta. Začali v roce 1822 a byla dokončena již v roce 1869. To již byla sto osmnáct metrů dlouhá a čtyřicet metrů široká bazilika třináct let vysvěcena. Stavbu kryje sto metrů vysoká kopule. Pro Maďary je obdobným symbolem víry a státnosti jako pro Čechy sv Vít na Pražském hradě. V kryptě baziliky je pochován kardinál Mindszenty. Tento konzervativní monarchista, odpůrce komunismu a současně kritik politiky Vatikánu byl v roce 1948 zatčen, mučen a odsouzen na doživotí. V průběhu maďarského povstání v roce 1956 byl osvobozen a uchýlil se na velvyslanectví USA v Budapešti. Tam žil, vyhnanec  v centru Budapešti, dalších patnáct let, načež byl přinucen opustit Maďarsko a roku 1975 zemřel v Rakousku exilu. Teprve v roce 1991, u příležitosti papežovy návštěvy Maďarska, bylo možno jeho ostatky převézt zpět a uložit v ostřihomské bazilice.

Interiér, kromě vlastní výzdoby nabízí několik dalších lákadel. Jednak je to krypta, kde jsou ostatky význačných církevních hodnostářů, pak kdesi ve výši u paty kopule ochoz s zajisté krásným výhledem a klenotnice. Zaplatit se prohlídku sušených prelátů nás nelákalo. Ten pravý rajc pro nás neměla ani možnost za pár set forintů si vyšlapat několik set schodů na ochoz (Naštěstí forint je asi desetník, nebo tak nějak, ale stejně.) Takže jsme si koupili vstupenku do klenotnice. Ornáty, zlaté a stříbrné krucifixy, dózy z čirého křišťálu, liturgické předměty, monstrance, schránky na ostatky, sbírka biskupských berel, drahokamy, štóly, mankote, nejde vám už hlava kolem dokola? Mně tedy šla ani ne v půli expozice. Mít zlatou žílu, šilhal bych i z ní.

Za vstupné do klenotnice se člověk může podívat na panorama Dunaje. Jedno nebo dvě patra nad klenotnicí je prostor, kde je nevelká kavárna s obrovským oknem. Možná deset, patnáct metrů dlouhé polokruhové okno se zdobnou mříží a výhledem na Dunaj. Nejsem si jist, zda kavárna tu není proto, aby se turista jen tak zadarmo nekochal. Takže jsme se podívali na nabídku, Alena si vybrala presso a já horkou čokoládu. K ní bylo šlehačky, že mi naskočila zpět polovina kil, které jsem v posledních měsících pracně odhazoval.

V místech, kde stojí bazilika, stával i královský palác. Dnes je v něm muzeum. Jelikož jsme byli památek syti z klenotnice, chtěli jsme si prohlédnout areál jen tak z venčí, do muzea jsme nechtěli.

V bráně stál jakýsi Pepíček Ochranka a že dovnitř nesmíme. Tak jsem se ho otázal anglicky, mohu-li na konec támhle té zdi, aby si vyfotil nádvoří a vypadl. Na to mi Pepíček odpověděl Toilet in čerč. Takže jsem otázku zopakoval, No ingliš. Aha, jasně. Sprichst Du deutsch? Ne, Slovensky? Ne. Govoriš po rusky (sakra já jsem polyglot)? Ne. Seš blbej jak vačice? Ne. Tak jsem to vzdal.

Prostory bývalého královského hradu jsme opustili Rondelem. V něm je expozice zvonů, většinově poškozených a socha svatého Jagrnauta. To je taková naše rodinná vzpomínka na Hedvíkovské údolí v Železných horách říznutá zážitky z letošního skautského Ob Roku.

Alena objevila nejprve v bedekru, pak i na plánu města tržiště. Protože docházela čerstvá zelenina a chtěla si přivézt pravou maďarskou papriku (koření), šli jsme na trh. Ostřihomské Dolní město je omšelé, přiměřeně opršalé, chátrající, neodpovídající pompě baziliky a jejího komplexu. Ulice, kde měl být trh byla natolik rozkopaná, že jsme se v půlce vzdali, vrátili se na hlavní a vlezli do COOPu. Ten mají také. Pořídili jsme chleba, venku velice dobrou zmrzlinu a loudali se k autu To již padlo rozhodnutí pokračovat až zítra, vrátit se do kempu a využít dobrodiní bazénu, který je v jeho ceně. Což jsme učinili.

Stoupám svahem k nebi

Zelená chrámu střecha

Kočičí schody

Úterý, den čtvrtý

Donedávna jsem si myslel, že Gabčíkovo a Nagymaros jsou naproti sobě, na protilehlých březích Dunaje. Pak jsem se dozvěděl, že leží každé jinde. Dnes vím, že jsou poměrně daleko od sebe. Gabčíkovo kus nad Komárnem, Nagymaros kus pod Ostřihomí. Dokonce Nagymaros má svůj protějšek na protilehlém břehu. Tím je Visegrád. Dokonce údajně existuje rčení v Nagymaros, které říká Visegrad má hrad, my máme výhled.

Visegradský hrad je na vysokém kopci nad Dunajem. Dá se k němu dojet autem, ale když jsme se tam vyškrábali, bylo parkoviště zcela zaplněno. Museli jsme tedy pokračovat dál do kopce, kde v sedle je rozlehlé parkoviště, lanové centrum a kiosek. U kiosku toalety. Ovšem za cenu, že i má toaletmilovná žena usoudila, že okolní širé lesní porosty jsou k tomuto účelu též vhodné. Dokonce mi ani částku nesdělila.

Vnořili jsme se do lesa. Cesta klesala, zprvu nepříliš prudce, později přidávala na spádu. Být po dešti, bylo by asi notně klouzavo. Takto zas chvílemi ujížděl drobný přírodní štěrk jak kuličky v ložisku. Pokud stezka kopírovala vrstevnici, byla sklopena po svahu, což se mým nohám, zejména levé s rozhašenou ostruhou nemnoho zamlouvalo. Ale zvládli jsme to.

Visegrádský hrad je, jak jsem již řekl, nedaleko parkoviště, které jsme míjeli jako první. Je třeba k němu vystoupat po nedlouhém schodišti, které ovšem naznačuje, že těch výškových změn bude víc. A také ano.

Je to zřícenina. Prosím, proč ne. Zřícenina opravovaná. No, dejme tomu. Zřícenina dostavovaná. Ale, ale,ale. Pro mne prasecky. Mnohá místa jsou viditelně dostavována betonem. Dalo by se říci, jo, přiznávají dostavbu. To když jsme byli v Pobaltí, také přiznávali. Ale ctili původní materiál. Vzpomínali jsme na Mirka Kubů, takto karlštejnského kastelána, kterak se chytal za hlavu, když nám ukazoval Mockerovy dostavby našeho národního klenotu. Nebo na archeologa Severočeského muzea, který nám říkal, že současný trend je sanace ruin, aby nepokračoval jejich rozpad, ale nedostavovat. A to nemluvím o Evansovi, kterému nemůže odborná veřejnost odpustit jeho betonové dostavby mínojského Knossu.

Maďaři propadli vosku. Přesněji voskovým figurínám. Kam člověk vleze, tam mu vnucují muzeum voskových figurin. Já chci vidět hrad a ne nějaké více či méně povedené panáky uplácané z včelího produktu. Takže jsme si pořídili vstupenky jen na prostou prohlídku hradu. Od brány vede cesta jakýmsi nádvořím, kde stojí dva bojové vozy, které asi ukořistili Bratříkům, jedna píšťala (střelná zbraň, z českého píšťala se pozdeji v cizozemsku, snad Itálii, vyvinul název pistole, aby se posléze do češtiny) a velmi středověkého děla. Stojí tu i katapult (metací zbraň, ne ponk kata) a ohrada, kde se člověk může za pár euro projet dvě kolečka na koni. Kolem těchto atrkcí dojde návštěvník ku hradbám, odkud je krásný výhled na Dunaj, Nagymaros za ním a kopce za Nagymarosem.

Následují schody do paláce, kde je expozice o rytířích řádu sv Jiří, který založil některý z maďarských králů.Nechtějte vědět který, nevím to a nenašel jsem ani na netu. Pak se kolem vaxmuzea a toilet (díky ženě znám tato zařízení v mnoha zemích světa) projde na další nádvoří. Hrozný betonový most dovede návštěvníka betonovou věží do horního hradu. Tam je v jednom křídle expozice zbraní, v druhém expozice lovu. Jsme zhýčkáni našimi hrady a zámky. Kdyby vynechali beton a výstavy horního hradu, byla by to zajímavá zřícenina. Ale výhledy do kraje tu mají excelentní, to jim musím přiznat.

Trochu jsme se obávali výstupu k hornímu parkovišti, ale jen se potvrdilo staré pravidlo, že táž cesta vzhůru bývá snažší, než dolů. Tedy v přírodě. Kariérní sešup někdy bývá nato tata.

Ve Visegradu je kromě hradu v kopci ještě královský palác a citadela se Šalamounovou věží dole zhruba v úrovni řeky. V královském paláci jsou sice placené prohlídky s průvodcem, ale vzhledem k faktu, že je ve stavu kvalitních rozvalin, navíc přehlédnutelných od pokladny, ulovili jsme pár záběrů a šli k citadele. Přístup k ní chránila Šalamounova věž, což byl fortifikační prvek. Na přístupu k citadele věž obehnaná hradbami s dvojí bránou. Dobyvateli se tak na cestě k vlastní citadele postavila do cesty další pevnost, kterou musel dobýt, neb nešla obejít. Ovšem vzhledem k počtu mixů s betonem, které byly evidentně použity na dostavbu věže i hradeb, se mi nechtělo jít dál ale blinkat. Obava, že Maďarům zebleju citadelu ve Visegradu jak Alík, mi zabránila v pokračování směrem k této památce.

Do Nagymaros se z Visegradu člověk dostane na přívozu. Protože jsme přívozy či trajekty nejvíc jezdili při našich cestách za synkem na Nový Zéland, často používáme pro takovýto způsob překonávání vodní překážky automobilem jejich výraz ferry, případně ferryboat pro trajekt. Tady tomu říkají kompa, což mám, nevím ani proč, spojeno spíš s Malajsií či Indočínou. Protože jsme parkovali u informačního střediska, otázali jsme se, nemají-li jejich jízdní či plavební řád. Měli. A my podle něj měli čas. Takže jsme si dopřáli celkem dobrou zmrzlinu, i když nejlepší mimo Liberec jsme při této cestě měli v Ostřihomi. Když jsme dolízali, co na parkovišti. Takže jsme odjeli k přístavišti kompy. A ejhle, právě připlouvala. No fajn, času dost.

Nebylo. Sotva auta a pasažéři opustili palubu, už nás posádka honila k nalodění. Naprosto mimo rozvrh se s třemi auty a několika lidmi pustli na druhou stranu. No bodeť. Na nagymarosské straně fronta snad třiceti aut. Tak proto, snaží se zlikvidovat frontu.

Vyhlídka z Nagymaros na Visegrad by tu byla. To beze sporu. Ovšem promenáda je tu mírně řečeno ošizená, proti Štúrovu. Snad to bude tím, že kromě říční pláže, výhledu a pár domků v Nagymaros nic není. Ovšem zato pláž byla plná koupajících se, několika vodáků s kajaky a vícemístnými kanoemi. U břehu byla zakotveny i dva motorové čluny, kolem, kterých se pohybovalo pět mužů. Vypadali, že na jednom člunu cosi opravují, za chvíli do něj začali lít benzín a za další chvíli nastartovali a odpluli.

Dnes bychom se chtěli dostat až do Jagru (Eger po maďarsky, odtud pochází známé červené víno Egri bikavér= Jagerská býčí krev). Vyrazili jsme proto na Vác. Tohle město na konci Dunajského ohbí náš bedekr moc nechválil. Za největší lákadlo tu má sloužit botanická zahrada. Moje žena má mičurinské sklony. Okna máme plná květin, rajčat, feferonek, Jalapeňos, Habaner, orchideí,kolem pergoly fuchsie, růži z Jericha, plodící révu nejasné marky (letos sedm hroznů),pak by tu byla bylinková zahrádka, malinkaté vřesoviště a další a další pokusy. Jo, pardon, opomněl bych něco bonsaí. Takže mne překvapilo, že nemá touhu si cizí botanku prohlédnout. Má ovšem pravdu, že maďarské ani latinské názvy u většiny rostlin jsou pro nás nic neříkající. Takže nás moc nerozhodilo, když nás navigace nedovedla přímo do Vácu, ale jeli jsme po obchvatu.

Ze ženy si dělám legraci, že trpí orientačním nesmyslem. Ač bývá v autě obložena tolika mapami, že obvykle nestíhá sledovat šipky s názvy osad, velice často se ztrácí a nachází se takových dvacet třicet kilometrů za krizovým úsekem. Navíc loni jsme byli ve Finsku, nyní jsme v Maďarsku a třikrát Nový Zéland, kde řada místních názvů je maorských (dlouhá slova, hodně w a h), takže v těchto zemích přečíst směrovou tabuli z jedoucího auta je mnohdy úkol téměř nadlidský. Když jsme ale dojeli kamsi k okraji Budapešti, kde jsme měli uhnout východně z našeho aktuálního jižního směru, podělal jsem to já. Navigace říkala jeďte vlevo, žena říkala jeď vlevo, já říkal jedu vlevo a neomylně jsem jel doprava. Naštěstí na sjezd z rychlostní silnice, ne někomu do cesty. Nojo no, to je moje vada. Já si ve svých pětašedesáti ne už, ale stále ještě pletu levou a pravou stranu. Byly chvíle, když jsme ještě neměli navigaci, že mi žena coby navigátor říkala ke mně, k tobě. To když jsem se cítil utahaný a museli jsme jet dál. Před třiceti lety jako musher jsem občas sloužil za klauna, když jsem vydal povel vpravo, malamut Adak zahnul vpravo, já doleva a dali jsme si oba na hubu. To pak na mne hleděl (on to byl Pan pes, který pohledem mluvil) a říkal Pane, ty si ale vůl. Jen tou packou si moc na čelo neklepal. Přeci jen mne bral za šéfa. Naštěstí jsem měl poměrně záhy možnost chybu napravit, takže jsme ztratili snad pět minut.

V bedekru jsem našel kemp Tulipán na pokraji egerského Szepassony völgy, tedy údolí Szepassony. Tohle údolí má být plné vinných sklípků. Ovšem rovnou bedekr upozorňuje, že se člověk nemá nechat zmást jejich vzhledem, neboť jejich vchody vypadají jak vchody do protileteckých krytů. Takže jsem do navigace zadal rovnou adresu tohoto kempu. Jak jsme se blížili k Jagru, kolem silnice se táhly obrovské rozlohy vinic. Mám pocit, že byly větší, než na Jižní Moravě,

Ubytovali jsme se v kempu nevelkém, ale o to plnějším. Již při vjezdu do Jagru jsme míjeli velké množství sklepů. Sotva jsme odbočili z centra na Szepassony, objevily se další. Snad kilometr sklep vedle sklepu. Co do jejich vzhledu bedekr neuváděl celou pravdu. Nevypadaly jak protiletecké kryty. Vypadly jak hodně zchátralé protiletecké kryty. Kdeže jsou naše moravské, bíle a modře nalíčené, žudrem zdobené sklípky.

V údolí je kašna se sochou, která na první pohled vypadá, jak roztančená ohnivá Maďarka. Ovšem již na druhý pohled je zřejmo, že netančí, ale šlape hrozny v kádi. Samo Szepassony völgy více méně není v údolí, ale z vlastního údolí stoupá.Je to cesta podél sklípků ve svahu, strana do údolí je lemována restauracemi, které připomínají řecké letní taverny. Končí jakousi návsí či prostranstvím ze tří čtvrtin obklopeným kopci, kde je opět jeden sklípek vedle druhého. Tyto jsou již výstavnější, mají předzahrádky, u každé tabule s názvy nabízených odrůd.

Protože ve sklípcích připravovali jen nějaké palačinky a podobné zákusky k vínu, vrátili jsme se k restauracím a jednu si vybrali. Chtěli jsme si, když jsme v Maďarsku, dát haláslé. Štědrovečerní rybí polévku moc nemusím, sním ji spíš z povinnosti, ale haláslé to jo, to smím. Ovšem mohu s klidem potvrdit, že má manželka dělá lepší než to, které jsme jedli v Szepassony. Během večeře padl návrh na další změnu v itineráři. Zítra pojedeme do Aggteleckého NP, podívat se na krasovou jeskyni, vrátíme se do Tulipánu a teprve zítra si Alena vybere nějaké víno domů.

Vinice a Býčí krev

houslí táhlé vzlykání

Szepassonská noc

Středa, den pátý

Jsme zhýčkáni Moravským krasem, Punkevní jeskyní a dalšími našimi krasovými oblastmi. Neskutečný zážitek byly i Waiotomo caves, zejména Gloworm cave, kde jsme splouvali podzemní řeku v tak naprostém tichu, že pád kapky na hladinu byl provázen ohlušující ránou a nad hlavou ve tmě svítily prdelky bedlobytek. Takže nás jeskyně jen tak na hyždě neposadí. Byli jsme tedy zvědavi, zda jeskyně v Aggteleckém NP nás nějak ohromí. Dobře tedy, alespoň zaujmou.

Aggtelecký NP je součástí Bukových hor, které leží na samé maďarsko slovenské hranici. Nachází se v něm dva jeskynní systémy, Béké a Baradla. V soustavě Baradla se dělají různě dlouhé prohlídky. Sice mne lákala tříhodinová verze, ale nakonec jsem couvl. Mám v anamnese několik let klaustrofobie. Alena za svobodna opakovaně ráno přišívala na mém spacáku zip, když jsem se v noci venku vzbudil, nemohl jsem spacák rychle rozepnout, takže jsem rozpažil… A bylo. Pustilo mne to a poslední záchvat jsem měl, když byli naši kluci malí a já s nimi a kamarádem šel na prohlídku stříbrného dolu v Kutné hoře. Venku hic jen o málo menší, než nás provází na naší aktuální cestě. Vstoupili jsme do úzké chodby. Z důlní štoly to zavanulo, chlad mi sevřel srdce. Stěny se daly do pohybu. Já taky. Prchal jsem proti proudu návštěvníků a venku jsem ani neprahl po navrácení vstupného. Horko posledních dní ve mně vzbudilo obavy z recidivy, tak jsem souhlasil s Alenou, že krátká, hodinová varianta bude stačit.

Z Jágru jsme to měli zhruba osmdesát kilometrů krajinou, kde se zprvu střídaly vinice s listnatými porosty. Vystoupali jsme na náhorní planinu s pastvinami, poli a občas nějakou vesnicí. Do Aggtelecu jsme přijeli těsně před odchodem výpravy, takže Alena běžela koupit lístky. Bohužel vedle pokladny byly toalety. No stihla to, ještě než za námi průvodkyně zavřela dveře.

Jeskyní systém Baradla je pěkný, to se musí nechat. V počáteční fázi jsme šli podél potoka, který, pokud jsme rozuměli, přitékal ze slovenské strany a dokázal se rozvodnit, že museli občas na několik dní jeskyně uzavřít. Výklad probíhal většinou v maďarštině, takže jsme chvílemi čekali, jestli na závěr proslovu řekne třeba ištem bazmek nebo három, három rumcajs frťan. To by nám tak k rytmu řeči a tomu co jsme tak pochytali, pasovalo. Občas něco proložila krátkou anglickou vysvětlivkou.

Popisovat stalgtity, nity, náty je zbytečné. To si dovede představit každý, kdo nějakou jeskyni navštívil. A pro toho kdo ne, je to stejně těžko popsatelné. Fakt je, že některé útvary měly až filigránské vzezření.

Najednou nějak ubylo světla a my šli v šeru. Matně jsme tušili, že jsme došli do jakéhosi dómu, který jsme však neviděli. Opět proslov. Nevím proč, sem by mi pasoval závěr simsala bim. Nestalo se. Průvodkyně cosi zmáčkla. Prostorem se rozlehla hudba a začala světelná show. Do skladby se rozsvěcela a zhášela světla. Bodový reflektor nasvítil jeden tenký sloup, aby vzápětí široký proud světla ozářil sintrový vodopád a poté se rozzářil celý obrovský dóm a znovu pohasl a boďák osvítil jeden konkrétní detail. Dozněla orchestrálka, rozezněla se jakási árie. Snad z muzikálu Fantom opery, ale krk na to nedám. Nádherný zážitek.

Dál nás poslala samotné. Tedy ona asi šla na konci dlouhého lidského hada, který se vinul podzemím. Nějak jsme na můj vkus pořád klesali. Při představě schodů, které nás na konci čekají směrem vzhůru, mi vytanula na mysli hláška, užívaná zejména mou ženou od doby, kdy jsme trávili Štědrý den na Tongariro crossing (kus jsme tehdy šli po úbočí Ngauruhoe, kteroužto sopku znají milovníci filmového Pána prstenů jako Horu Osudu). Tam jsme klesali z nějakých devatenácti set metrů na sedm set padesát. Hodně po schodech. Od té doby, vidí-li má žena víc jak pět schodů, pronese procítěně „Kurva schody“ Tohle mi tehdy říkala celých dvět stě kilometrů, které jsme pak museli urazit v autě z Whakapapa do Wanganui.

Jenže schody ani stoupání nikde. Ba naopak, najednou denní světlo na konci tunelu a my byli venku. Ježkovy voči, mámo rozsviť. My nejsme v Aggtelecu, ale v Josvafö. To je vesnice vedle, akorát za hřebenem od Aggtelecu. Naštěstí počítají s línými turisty, tak přistavili autobus, který nás do Aggtelecu dovezl.

Dovedete si představit dodávku, která stojí dvě hodiny na poledním slunci v horkém letním dni? Když jsem otevřel dveře a dýchlo to na mě, srolovaly se mi žárem nehty na nohou. Kam ale vypouštět vedro, když venku je jen o málo menší.

Vrátili jsme se, již poněkud zchladlým Glowormem do Josvaf’ö. Je tam celkem kulové, tak to chceme vidět. Bedekr píše, že prý opevněný kostel, reformovaný kostel a jeskyně. Inu jeskyni již máme za sebou, takže ty kostely. Ač stojí vedle sebe, nebyli jsme schopni je zcela lokalizovat. Takhle, ten opevněný jsme našli hned. Má kolem sebe celkem běžnou, kamennou, tak metr a půl vysokou zídku, jakou u nás má řada venkovských kostelíků. No dobře, turistu je třeba na něco ulovit. Pár metrů od kostela je hřbitov a před ním nějaká stodola. Tedy stodola. Stodolovitá stavba, která má vytaženou střechu dopředu. Jenže ta střecha kryjící vchod je na stodolu nízko. Tam by žádný vůz nezajel. No a na márnici je to zas moc veliké. Teprve když jsme rozeschlými vraty, respektive škvírami v nich nahlédli dovnitř, došlo nám, že tohle je ten druhý kostel. Do kempu jsme dorazili ulepení, zmordovaní vedrem. Chladivá voda ze sprchy, áááááách ta lahoda

Cesta má vede mne dál

slunce bělí oblohu

saje mou sílu

Po očistě těla a regeneraci sil opět do Szepassony völgy. Na jídlo a pro víno. Nejprve jsme obešli sklepy, protože většinou nabízeli sudové do petek. Já mám, možná ne zcela racionální, averzi proti stáčení víba do plastu. V mých představách víno patří buď do skleněné lahve, nebo keramického džbánu. Alena měla racionální obavu, že víno cestující v pet lahvi, v horkém letním počasí, v autě bez lednice, projde procesem octovatění. Moc nepomáhalo, že jsem ukazoval do otevřených sklípků, kde stálo i lahvové víno. Dvakrát jsme obešli Szepassony, až nás ulovili u jednoho sklepa. Nebyl v téhle části nejhonosnější. Venku seděl majitel? nadháněč? s jakousi společností. Pravda, už ji měl jak z praku. Vystartoval a začal nabízet, přemlouvat, vnucovat. Podařilo se mu Alenu vtáhnout do sklípku. Za chvíli vyšla, že nechtěl ani slyšet o vínu ve skle a pořád hovořil o stáčeném do petek. Vrátila se poněkud rozmrzelá a tak jsme šli o dům dál.

Jenže nakonec jsme se vrátili, že provedeme druhý pokus. Tentokrát na nás onen dobrý muž poslal mladíka, který znal anglicky o něco lépe. Tedy taky nic moc. Pak přišel třetí a ten už byl schopný jakési komunikace. Doprovodil jsem Alenu do sklípku. Muž jak šlejfíř mlel a vychvaloval víno jejich sklepa. Já zatím cítil, jak můj žaludek reaguje na pach (nebo vůni?) vinného sklepa, kyselinky, kvasinky a jak se to všechno jmenuje. Pročež jsem se omluvil, že musím neprodleně ven. Nojo, vinař měl pocit, že mu prchá zákazník a nechtěl mne pustit. Naopak mi neustále chtěl dát ochutnat. Jedno suché bílé, jedno červené. Sakra.

Nakonec jsem se ven dostal. Mocně jsem vdechoval vzduch letního večera, když přišlo další nebezpečí. Onen dobrý muž, který nás odchytil jako první, nalil dva decáky bílého a šel si se mnou připít. Přitom mi vysvětloval, že ty honosné sklepy kolem, to je jen pompa. Marketing. Oni že vsázejí na kvalitu vína. Pro Čechy je těžko pochopitelné, když vysvětluji, že mi asi čtvrt století alkohol smrdí víc než práce. A to prosím bez léčení. Nojo, ale vysvětlujte to podnapilému maďarskému vinaři anglicky. Po chvíli se tvářil, že pochopil. Fajn. Přihodil jsem, že nepiji ani kávu a nekouřím. To už společnost koukala, jako by se divila, že mne pouští ven bez ošetřovatele. Jen s dámou vletech, která mne navíc ani kale nehlídá. Tak jsem přidal poslední kapku. Mí příbuzní v znojemské vinařské oblasti mají vinohrad a ani s nimi se nenapiji. Nepochopitelné. Konečně Alena uzavřela koupi, nechala se ukecat na plast a nesla si lahev Bikavéru a lahev Chardoné. Předběhnu, dovezli jsme.

Čtvrtek, den šestý

Jáger mám spojený s Jiráskovým Bratrstvem. Zde sídlil velký a zlý nepřítel bratříků, jagerský biskup. Ale ano, dnes již vím, že ono to bylo s těmi bratříky trochu jinak, nebylo to žádné nic než než národ, dokonce ani s tím Jiskrou to nebylo tak jednoduché. On byl prostě condotiér, který sebral vojsko pro každého, kdo nabídl peníze. A o ty šlo až v první řadě již tehdy, nejen dnes.Jenže nechte mi romantické vzpomínky na dobu her a nezralých plodů.

Jo, takže jsme dojeli k I situ, jenže tam bylo pro Čechy moc drahé parkování. Zajel jsem o pár ulic vedle, kde bylo také drahé, ale již snesitelně. Když jsme zdárně prošli orientačním procesem, vyrazili jsme na hrad. Jen tak projít kolem, pokoukat po nádvoří, žádná prohlídka expozice.

Jagerský hrad je velký, ale ani na nádvoří nás nepustili bez vstupného. Tak jsme si zakoupili vstupenky v základní sazbě a vyrazili. Pardon, jen jsme si mysleli, že vyrazíme. Kerberos, kterému jsme museli lístky předložit trpěl fixní ideou, že nám musí vysvětlit, jak jsou benevolentní a co vše za ten pakatel smíme navštívit. Že nám to řekli již u pokladny a tak jak tak nás mučírna, maďarsky obligátní voskové muzeum nebo katakomby moc neberou, si nenechal vysvětlit. Jářku, přežil to on i my, tak co.

Zhruba ve středu hradu je arcibiskupský palác a několik dalších budov. Arcibiskupský palác je jednou z mála dochovaných gotických staveb severovýchodního Maďarska. Kameny oblouků jsou od pohledu hodně čerstvé, neomšelé, bez staleté patiny. Dokonce jsem chvíli přemýšlel, že jde o dostavbu, dokud jsem si v bedekru neověřil jeho původnost. Tak je třeba otryskali pískem. Součástí je i zjevně nově zrekonstruovaný prostor s třemi kříži. Je to připomínka čehosi křesťanského z maďarské historie, ale nějak nevím čeho vlastně. Hrad je z větší části v ruinálním provedení. Na několika místech probíhají pokusy o změnu stavu. Jen doufám, že ho nepoprzní betonem jako Visgrad.

Z hradeb je kouzelný výhled na město a okolí. Jako památka na osmanskou nadvládu stojí v městě anorekticky štíhlý minaret. Je zřejmé, že nejlepší má již za sebou, takže je obestaven jakousi kovovou konstrukcí, která ho podepírá jako stojan vánoční jedličku. Také se nabízí dojem rakety před startem. Potulovali jsme se hradem, prohlíželi jednotlivé části, okoukli jsme dva kanóny,které tu mají vystavené. Jeden z nich je obklopen čtyřmi zhruba dvoumetrovými koši, které by v reálu byly vyplněny se zeminou, kterak známe z historických filmů.

Hrad není ošklivý. Pokud bychom měli víc času, možná bychom navštívili i nějakou tu expozici a byl by ještě pohlednější. Jenže má žena celkem prožívala, že sice máme zaplacené parkování, ale na dobu časově omezenou. A jak praví staří latiníci, hora ruit. Což neznamená, jak to překládali pánové Šimek s Grossmanem, že jsou hory zruinované, ale že hodiny běží. Takže Alena nahlédla do suvenýrovny, zda si vybere nějaký pohled. Měli leccos, ale pohledy ne. Tak jsem si alespoň koupil dva cínové vojáčky do své nesoustavné sbírky.

Opustili jsme hrad a scházeli do podhradí. Cestou další suvenýrovna, takže Alena získala něco pohledů, které rozesílá do všech stran. Nejvíc Tomášovi a jeho slečně Šárce na Nový Zéland Část si přivezeme domů a uložíme do některého z alb. Potomci budou mít dilema, zda památky na cesty rodičů vyhodit či zachovat. Dobře jim tak. Nás taky nikdo v tomto směru nešetřil.

Naproti suvenýrovně byla vinotéka. Ač paní právě zamkla a měla v úmyslu odejít, když viděla zákazníky, ruče odemkla a zvala nás dále. Inu nemohli jsme odolat a vstoupili. Kvanta vína, kvanta pálenky, na mne lezlo malinkaté delirium jen z toho pohledu. V přední místnosti prodejny krásné staré regály. Bohužel dáma uměla cizozemsky jen počítat, takže vyrazit z ní byť jen orientační stáří zařízení se mi nepodařilo ani s Aleninou pomocí. Takže má žena doplnila zásoby o dva litry vína a litr třešňovice a pokračovali jsme tam, kde jsme tušili jagerský Belvaros. Ovšem pokud manželka vypije to, co si vezeme již teď (a to máme v cestě ještě tokajskou oblast a Spiš), tak její jaterní testy bych nechtěl.

Hlavní jagerské náměstí se jmenuje Dobó Ištván tér. Tak to si přímo říká o překlad do češtiny : Náměstí asfaltéra Štěpána Dobeše. Tedy vážně Dobó Ištván byl uherský šlechtic, který žil převážně v Horních Uhrách, dnešním Slovensku. V letech 1549-53 velel jako kapitán posádce jagerského hradu, kde účinně zadržoval osmanskou expanzi na sever. Následně působil v Sedmihradsku a Levicích, až v roce 1567 se zapletl do protihabsburské vzpoury. To mu vyneslo doživotní internaci, což v jeho případě znamenalo pět let kriminálu. Jagerské náměstí nesoucí jeho jméno je rozlehlý prostor hned pod svahem, na kterém stojí hrad. Takže pěkný výhled v ceně pobytu. Na straně pod hradem stojí mohutné sousoší bojovníků, připomínající obléhání z roku 1552. Nedaleko stojí jeden z prý nejkrásnějších barokních kostelů v Evropě. A víte, že má vztah k Čechám? On ho postavili jistý Kilián Ignác Dietzenhofer.

Na protilehlé straně Dobešova náměstí je kašna. Něco jako v Liberci před Plazou. I zde pochopitelně byla plna dětí, živě se cákajících a povykujících. Děti jsou děti. V tom hicu jsem měl dosti silné cukání se k nim připojit. Pohlednou uličkou jsme došli od cachtajících se dětí k paláci, o kterém jsme se záhy dozvěděli, že je to arcibiskupský palác. Budova proti bráně, dvě křídla, baroko jak vystřižené. Hned naproti začíná další palác. Výrazně větší. Neznám mnoho maďarských rodů. Ale Esterhazyiové, to mi něco říká. Esterhazyiovský palác se táhne až na náměstí s parkem, na jehož protější straně je jagerská katedrála. Velká, zajisté mnohokrát přestavovaná, nejméně v barokní době. Ale ruku a srdce, proti ostřihomské je to nevelký venkovský kostelík.

Blížil se čas, kdy mělo končit naše parkovné. Vrátili jsme se k autu. Alena doplatila menší peníz a šli jsme se naobědvat do arcibiskupského parku. Nebylo to daleko, parkovali jsme hned vedle. Že by arcibiskup chodil na špacír do parku pěšky z paláce, to se mi nezdá. Asi se vozil kočárem. Osové komunikace parku jsou prosluněné. Zato vedlejší jsou kryty korunami stromů, takže poskytují příjemný stín, zejména v současném horkém létě. Ve středu je fontána, u které se sbíhají osové komunikace. Jelikož Jager není tak kopcovitý jako Liberec, jezdí zde poměrně hodně kolařů. Musím říci, že někteří jezdí jak magoři, asi jako po promenádní cestě u přehrady. Tady je alespoň více prostoru.

Hurá na Hodrobagy. O Hordobagyské pusztě jsem kdysi slyšel nebo jsem o ní četl a mnoho let jsem toužil ji navštívit. Měl jsem, nevím proč, dojem, že je až kdesi na jihu, u bulharských či srbských hranic A ono ne. Je pár kilometrů od Debrecínu. Teď se mi má touha splní. Uvidíme, zda se potvrdí staré pořekadlo, že nejlepší cesta,kterak zabít sen, je uskutečnit ho

V Hodrobagy nás přivítalo tržiště. To prosím musíte uznat, že jsem si ho nemohl nechat ujít.

 

Pátek, den sedmý

Hortobagy, můj sen. Puszta je step. Hortobágyský NP je největší v Maďarsku a jeden z největších v Evropě. Rozloha celé puszty je zhruba čtrnáct set kilometrů čtverečních, z toho osm set dvacet kilometrů čtverečních bylo prohlášeno Národním parkem. Na první pohled je puszta suchá, vyprahlá rovina, v níž nenajdete ani nejmenší vrch. Skrývá ale i mokřady, které jsou domovem mnoha druhů ptáků. Atrakcí, kterou se ale nepodaří spatřit každému, je výskyt faty morgany, maďarsky zvané delibáb. Vyskytuje za horkých, suchých, bezvětrných dní. No tak v takovém počasí jsme zde byli a co myslíte? Přesně. Lze to též vyjádřit mírněji, nic.

Centrem pusty a NP je vesnice Hortobagy. Protéká jí stejnojmenný potok, který překlenuje Devítiobloukový most. Jeho délka je sto sedmdesát metrů a je nejdelším kamenným mostem v Maďarsku. Ve vsi je hřebčín, kde chovají koně plemene Nonius ( celkem kolem dvou set čtyřiceti koní, z toho šedesát klisen) je zde Návštěvnické centrum parku, dalším lákadlem je Hortobagy czárda, Pastýřské muzeum a Körsztyn, nápadné kruhové stavení s doškovou střechou.

Od návštěvnického centra jezdí prohlídkové jízdy na vozech tažených koňmi. Je samozřejmě možno jít do puszty sám, ale dost se to nedoporučuje, neb je to placka, v které je snadno zabloudit. A vody, pochopitelně, člověk nedohledá. Navíc, to co jsme chtěli absolvovat, obsahuje jednak ukázky života v pusztě, jednak jezdeckou show místních czikošů. Pozor, to není nic rasově zaměřeného. Czikos (čikoš) je maďarský výraz pro chovatele koní, česky koňáka.

První skupina vyjíždí v deset dopoledne, což bylo přesně to, co jsme chtěli stihnout. A také se nám to podařilo. Zastřešený valník tažený párem koní plný turistů. Kočí práskl bičem a jeli jsme. Puszta je pláň, placka, rovina, open range. Do nedohledna se táhne posečená, vyprahlá, prašná planina vyschlá jak troud. Bylo nám řečeno, že současné teploty jsou nezvyklé i pro domácí. Za námi jel druhý vůz, který chvílemi pro prach námi zvířený, není vidět. Go west, young man. Takhle nějak to muselo vypadat, když táhly karavany vozů osídlovat Západ.

V dálce s puszta začala hýbat. Ach ne, to není fata morgana. To k nám pastevec žene stádo hovězího. Je to velmi primitivní plemeno, chované tu v pusztě po staletí. Tak vidím prvně na živo stádo longhornů, jaké hnávali po Chisholm trail z Texasu do Kansasu. Vozy zastavily a stádo pomalu kráčí kolem. Pro některé kusy jsme atrakcí a tak si nás chtějí prohlédnout. Jenže průvodce, který jede na kozlíku našeho vozu vedle kočího, seskočil a vysvětluje jim, že nás nemají očumovat. Stádo pokračuje ve své pomalé pouti pusztou do míst, kde se v prachu tyčí sloupy vahadlových studní, tak typických pro obrázky maďarského venkova.

Nohy stáda prach víří

široké gatě mužů

zaniklé žití

Pusztou se blíží další vůz. Tentokrát není tažen párem koní, ale čtyřspřežím volů. Také dlouhorohých. Dráhy spřežení a našich vozů se proťaly. Zastávka, focení, výklad. Podsední vůl se stáčí k našemu vozu, jeho vozka ho ale usměrňuje. Když jsem tak obcházel spřežení a vůz, zaregistroval jsem, že zadní kola vozu jsou zabrzděna a ještě zajištěna lanem. Vznesl jsem dotaz na našeho průvodce, ten se otázal vozky. Jde o mladé kusy, které se učí. Tak kdyby začaly blbnout, budou mít činnost ztíženu.

Zezadu přijíždí jezdec na koni. Na hlavě širák, leč pochopitelně jiného typu, než které nosím já, oděn v modrou halenu a modré gatě. Tak to zas pozor, ono se to skutečně po jejich gatě jmenuje. Halena i gatě bývaly původně bílé, ale po objevu modrotisku se začaly užívat modré. Tedy, já tomu nerozumím, ale modrotisk je, jak název praví, tisk, zatímco oblečení pastevců bylo na modro barveno. Co je nepochybné, jen na rukáv haleny bylo potřeba jeden a půl metru látky, na široké gatě hned metrů šest. Klobouk hortobágyských pastevců má poměrně nízké dýnko, zato krempa je ohnutá a vysoká, takže dýnko téměř přesahuje.

Volské spřežení odchází v dál, my pokračujeme prašnou pusztou. Míjíme ohradu, kde se v bažině chladí vodní buvoli. Snad avarští předci, snad mongolští nájezdníci přivedli tohle plemeno skotu do Maďarské nížiny a od té doby je tu pěstováno. Ve vedlejší ohradě je několik prasat mangalica. Tohle není náš běžný chlívkový čuník. Je to prase osrstěné, které vypadá tak trochu jako ovce. Uvádí se, že jeho maso ne chutnější, než naše běžné vepřové (to vlastně je normální i u prášku na praní, že ten inzerovaný je lepší, než váš běžný. Ale já fakt nemám procento z prodeje za reklamu). Mangalica přibývá pomaleji, nechová se v chlívku, ale venku. Rádo ryje, takže jsem se dočetl, že je dobře mu do výběhu nasadit topinambury, aby si je v zimě vyrylo. A je dobře mu nechat výběh. No zatím nemám ani domek, tak nehrozí ani mangalica.

V pusztě je stavení, které si nějak s Maďarskem spojuji. Kryté rákosovou střechou, sahající až na zem. Blíží se k nám tři jezdci, jeden z nich nás nedávno míjel. Křížem přes prsa nemají karabinu, ale bič. Odmotají je a bang, bang, práskají. Tedy bang je nejen onomatopoické vyjádření prásknutí, ale také odborné označení, kterým bičaři zdařilé prásknutí označují. Práskají pěkně synchronizovaně, asi dlouho cvičili. Před časem jsme se Skautským zdravotnickým týmem zajišťovali roverské jamboree ObRok. Tam byl kdosi, kdo učil práskat bičem. Když jsem neměl službu, šel jsem si to zkusit. Nejen, že jsem sám sebe neseřezal, ale dokonce se mi povedl (pozor, naprostým omylem) tak zvaný double bang. To jako že mi práskl dvakrát na jedno máchnutí. Ovšem abych si troufl na bičařské desatero, které v jedné ze svých knih publikoval Frank Elstner, tak to ani náhodou. Ještě jedno prásknutí a jezdci popohnali koně. Kroužili kolem nás za hlasitých bangů. Pak koně položili a sedli si na ně, následně si na ně stoupli, to vše za neustálého práskání. Nakonec se koně posadí, zapřeni předníma nohama. V českém povídání, které jsme dostali s lístky na projížďku, je psáno, že práskání mělo v minulosti koně trénovat na možné přestřelky a zalehnutí mělo pastevcům, případně zbojníkům (loupežníkům) usnadnit skrývání ve vysoké trávě.

Nakonec povozili turisty. Již nasednout není jednoduché. Sice jezdí v sedle, ale to sedlo je jen volně přehozeno přez koňský hřbet bez podbřišníku. Tedy sedlo, nemají klasickou deku a na ní buď sedlo s hruškou, jaké bylo zde v historii a dnes je známe jako sedlo westernové, nemají ani placaté sedlo anglické. Koni na záda dají cosi jako filc a na to takový divný podprdelník, dámy prominou. Třmeny mají, to zas jo. A oni prosím nasedají na to nepřipevněné sedlo za pomoci třmenu. Normální člověk by sedl z výše na řiť.

Zatím co se spolucestující řadí k projížďce, mám zvědavý dotaz. Koně bývají buď okováni (do města, na dláždění a podobně) nebo bosí, tedy bez podkov. To bych v pusztě nakonec i chápal. Jenže zde jsou koně na zadní bosí, vpředu okutí. Průvodce vyslal jakýsi zvuk směrem ke koňákům a trochu jiný následně oni k němu. Pak mi ten zvuk převedl do angličtiny. (Dělala-li si ze mne exsnacha legraci, že hovořím czenglish, on hovořil magyalisch). Je to pro trik se sedícím koněm, podkovami se lépe zapře.

Poslední zastávkou na projížďce je dlouhé stavení, opět kryté rákosovou střechou na zem sahající. Je to ovčín, ve kterém chovají plemeno racka. Zas je to hodně primitivní plemeno. Nejen berani, ale i ovce mají poměrně dlouhé podélně šroubovitě zatočené rohy, které ční do stran. Rouno splývá v dlouhých pramenech téměř až na zem.

Na základně nás nechá průvodce vystoupit, děkuje za pozornost a nemáme odcházet, za pět minut bude v sousední ohradě czikos show. O ruské trojce člověk slyší relativně často. Ta ale je zapřažena do saní či bryčky. Tady se jedná o pětispřeží. Vpředu tři koně, za nimi pár. Na podsedním z páru sedí czikos. U pasu má cosi jako plstěné sněžnice. Průvodce zas cosi povídá, pak jezdec nazuje ony sněžnice a postaví se na zadní pár. Ano, on stojí rozkročen mezi oba koně. Pak spřežení pobídne a ono se dá do pohybu.Ten sebevrah je pobízí do klusu. Od kopyt se zvedají kotouče prachu, muž v podřepu vyvažuje pohyb koňských hřbetů. No fajn, je to zajímavé a chlap je borec, o tom žádná. Jenže mi vrtá hlavou význam tohoto cviku. Odpověď mne překvapuje. To nemělo nijaký praktický základ, ale vzešlo to z výtvarného umění. Jakýsi rakouský malíř, jehož jméno je sice dohledatelné, ale pro mne neznámé, tudíž vcelku zbytečné, nakreslil začátkem minulého století obraz z cirkusového prostředí. Na něm byl v manéži jezdec na pěti koních. Naši furianti jsou všude. Kampak na nás. Když to dokáže nějaký cirkusák, tak poctivý maďarský czikos to zvládne taky. A od té doby to dělají jako svérázného křížence mezi sportem a show pro turisty.

A to byl skutečný konec vyjížďky. Ještě jsme si mohli projít stáje, kde mají klisny s hříbaty a pár hřebců. Koníci jsou to pěkní, ale vzhledem k tomu, že jsem donedávna měl z koní respekt (ztratil jsem ho asi tak v době, kdy vedle mne vyrostl první malamut, takže to není ani pětatřicet let), vůbec se v nich nevyznám.

Čápi krouží oblohou

nebe bílé od slunce

další žhavý den

Původně jsme uvažovali o druhé vyjížďce, tentokrát za zvířaty, ale ukázalo se, že jde o zvířata stejná, jako jsme viděli. Ta za divokými ptáky a další faunou, je čtyřhodinová a stojí výrazně víc. Navíc je třeba ji objednat dopředu. No nic, prohlédneme si muzeum, expozici v czárdě a gratis expozici řemesel v Körsztynu. Takže jsme se vrátili k centru Hortobagy. Tady je kruhový Körsztyn, tam začneme.

Ještě než jsme začali, zjistili jsme, že je vše jinak. Expozice v czardě je zavřená, zato Körsztyn již není grátis. Na druhou stranu je do ceny combo vstupného zahrnuta návštěva muzea a expozice v Návštěvnickém centru parku. Neberte to za ty prachy.

Řemeslná expozice není sice nijak rozsáhlá, ale zajímavá. V jednotlivých částech je naznačeno, kterak vypadala dílna a vedle toho i výrobky. Kovář, tesař, provazník, sedlář. V sedlářské dílně jsme viděli jakási zdobená pouzdra ze surové kůže, která jsme viděli včera na tržišti. Tady k nim měli přivázány ocílky, takže snad pouzdro na troud? U sedláře je i několik bičů. Jsou to biče, dnes označované za australské. Pramen je k rukojeti připevněn okem.

V muzeu jsou instalovány skupinové výjevy pastevců v táboře, při vaření, při práci. Součástí je i kolekce zdejších kabátů, které nosili spíš jako plášť přehozené přes ramena, je tu i šuba, což je opět místní název kožichu z kůže ovcí racka. Člověk vněm vypadal jak snop vlny s hlavou a nožičkami. V zimě chránil před chladem, v létě ho nosili do puszty jako postel či spíše spacák. Ovčák se do něj zachumlal a houby zle, i když uhodily přízemní mrazíky.

Pochopitelnou součástí jakékoli expozice je dnes smyčka dochovaných a digitalizovaných dokumentů a nových rekonstrukcí některých činností života v minulosti. Celá smyčka končí dokumentem z roku 1939, který zachycoval trh a slavnosti, které ho doprovázely. Na těchto dokumentech jsme viděli dvě zajímavosti. Tedy mimo jiné, pochopitelně. Jednak tu používali laso. Záběry czikose, který pěšky chytil do lasa koně a pak za ním hopsal, než ho přesvědčil, aby postál, byly skoro humorné. Pro mne bylo na celé věci zajímavé, že používali laso, které jsme loni viděli ve Finsku jako nástroj pastevců sobů. To se poněkud liší provedením i způsobem hodu od toho, které známe z westernů. Druhou zajímavostí byla pastýřská hůl. Ta je zakončena zvláštní hákovitou hlavicí. Ovšem hák nevypadá na první pohled nějak funkčně. Tyto hlavice prodávali včera na tržišti (pochopitelně v blyštivě turistické podobě), ale byly u v Körsztynu v kovářské dílně (tady v obyčejné pracovně železné podobě). Mysleli jsme, nějaká forma zbraně, kterou se ovčák bránil při napadení. Jo houby. Ovčák si vyhlédl ovci, přiblížil se k ní a holí s hákem na konci ji chytil za rouno, přitáhl si ji a mohl opracovat kopýtka, ostříhat a podobně. Jo a ještě jedna zajímavost. Jídlo, které si vařili v pusztě. To vzali slaninu a nakrájeli na kostičky. Hodili do kotlíku pod kterým hořel oheň. Když byla rozpuštěna, nakrájeli na ni syrové brambory. Osmahli je a přisypali cosi jako zlomky nudlí. Daly by se asi užít fleky. Zalili vodou. Hodili koření, neptejte se jaké. Vařili do vyvaření vody. Vznikla těstovitá hmota, tu ve filmu jedli a tvářili se velmi šmakesně.

A pak tu jsou samozřejmě panely s fotografiemi a popisy. Jeden z panelů byl věnován pusztě za komunistů. Ti kolektivizací (ta vymoženost došla i sem) v podstatě zařízli tradiční život v této oblasti. Jak ale panel uváděl, extenzívní chov dobytka byl tak jako tak již přežitek, takže k změnám by muselo dojít. Jen by u toho nemusely být internace a lágry. Tohle sem také došlo.

Expozice v I situ je celá věnována fauně a floře Hortobágyské puszty. Část je volně přístupná, část, na kterou jsme si koupili lístky v combu, je věnována celá jeřábům. V pusztě žije poměrně velká populace těchto ptáků, další tudy migrují z Finska a severu Ruska.

Pak už jsme se znovu courali tržištěm, respektive dvěma  tržišti, protože na druhé straně státovky , směrem k vlastní vesnici je ještě jedno. Znáte to, spousta nádherného turistifikovaného kýče, který se vydává za echt původní, etnograficky naprosto originální, vlastně zcela unikátní, hand made, to prostě musíte mít. Bože, jak já miluji tyhle hromady naprosto nepotřebného a přitom tak lákavě se tvářícího šuntu. Snad bude něco takového i Christchurch, až tam pojedeme za synem. Dokud bydlel ve Wanganui, sobotu co sobotu (pokud jsme ve Wanga byli) jsem musel dopoledne na Riverside market. Ovšem i naše české trhy a pouti navštěvuji, nejen ty cizozemské.

 

 

V kempu jsme zažili kuriosní setkání. Přistála tam parta slovenských motorkářů,kteří via Maďarsko mířili do Rumunska, aby to pak stočili na Bulharsko a Černou horu. Provázel Čech, který s nimi ale jel jen na rumunské hranice a kvůli tomu se s nimi setkal, tuším, ve Zvolenu, kam za nimi z Jablonce dojel. Jeden si k nám přisedl a dal se do řeči. V okamžiku, když začal chválit Kotlebu, věděl jsem, že další hovor o politice nesmím připustit. Přeci jen český pravdoláskař a sluníčkář vidí některé věci odlišně od slovenského motorkářského národovce. No nic, úrazy na motorkách jsou také zajímavé téma.

Sobota, den osmý

Včera v jednom krámku Alena koupila červenou papriku. Tedy mletou. Koření. Nějak se jí rozleželo, že originál maďarskou papriku uvítá i něco kamarádek, takže jsme dojeli pro další balení. On čtvrtkilový balíček stál pár fotintů, no nekupte to, za tu cenu

A pak hurá, směr Debrecín. To bude nejvýchodnější bod naší pouti, pak na sever a také trochu k západu, až se u Dukly otočíme zcela na západ. Znáte debrecínské párky? Nebo debrecínku? Tak to jsme tam neviděli. Ale nějakou uzeninu, která se jmenovala debrecínská, jsme zahlédli.

Debrecín je celkem příjemné město. Hlavnímu Kossutovu náměstí vévodí katedrála. Tu jsme si s klidem odpustili, protože jsme přeci jen nějaký ten kostel cestou viděli a pak, jsme čeští šetřílci. Tady chtěli vstupné. Plus zvláštní vstupné na věž s krásným výhledem na město. Panující vedro, digitální teploměr na náměstí ukazoval nějakých třicet šest stupňů, představu stoupání po mnoha schodech na katedrální věž činilo zcela nelákavou.

Před katedrálou je sousoší. Nějaký honvéd a žena děkující mu, kdosi s brkem a listinou, státoprávně se tvářící postavy. Sousoší připomíná, že v Debrecínu Maďaři vyhlásili odtržení od Rakouska, z čehož povstal dualismus rakousko-uherský. A my zas utřeli.

Když jsme katedrálu obešli, octli jsme se v parčíku, kde stojí socha Štěpána Bočkaje. To byl sedmihradský šlechtic, který lavíroval mezi Habsburky a Turky. Zapletl se do protihabsburského povstání, jenže spojenci ho vypekli. Jelikož v důsledku Bočkakajova povstání posílili své pozice Osmani. Znovudobili části Uher ze kterých již byli vytlačeni, například Ostřihom. Proto sympatizanti povstání, vedeni myšlenkou, že Habsburk je přeci jen přijatelnější než Turek, začali vyjednávat. Bočkaj, aby nešel s prázdnou, se k jednání přidal a byl potvrzen coby sedmihradský vévoda.

Podél parku, proti katedrále, se táhne kalvínská kolej. On vůbec byl Debrecín kalvinistickým, potažmo protestantským centrem. Nějaký čas tu působil i náš velký Učitel národů Jan Ámos. Než zakotvil v Holandsku, taky toho na svou dobu zcestoval dost. Jo, naši intelektuálové to nikdy neměli s vrchností lehké. Na stěně koleje jsou plakety s portréty slavných absolventů koleje. Ne vždy znamenalo slovo kolej pouze ubytovnu pro studenty, jako v současnosti u nás.

Na Kossutově náměstí stojí hotel Aranibika, tedy Zlatý býk. Prosím, to by nebylo až tak pozoruhodné, na náměstích se to stává. Před hotelem je zajímavá kašna. Těžko ji popsat. Víceúrovňový prostor, obložený keramickými kachli, do jedné části se dá po schůdcích sestoupit. Někde voda stříká, jinde stéká a proudí, celkově velmi zajímavý dojem. Vrcholem byl sloup s nymfou. Byl. Blbci jsou všude. Noc před odhalením fontány nymfa zmizela. Jak to bylo, ví Bůh. Údajně ji bez vědomí autora odstranili páni radní, neb byla na slušné město s protestantskou tradicí moc hambatá. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že paní starostová jí záviděla nymfí proporce, které sama asi před čtyřiceti či kolika kilogramy ztratila.

Náměstí se směrem od katedrály zužuje a přechází v ulici Piac utca. Na křižovatce Piac utca se Szechenyi a Kossut utcami je jednak Malý kostel, který zas tak malý není, a Růžová budova pojišťovny, na kterou upozorňuje bedekr. Je to zajímavá architektura, což o to. Ale co má dělat chudák fotograf, když městské nebe je zadrátované, jak prasklý hrnec.

Od pojišťovny jsme šli hledat synagogu. Klasická manželská domluva. V Debrecínu jsou dvě. Já myslel, že jdeme k té, od které nedaleko parkujeme. Alena usoudila, že chci vidět druhou, starší. Podle plánku vyrazila kamsi. Sice jsme našli další zajímavou vodní plastiku, tomu bych snad ani fontána neříkal, ale bloudili jsme několika ulicemi, abychom synagogu nenašli. Tak jsem manželce ukázal alespoň zadní trakt té, o které jsem věděl. Pochopitelně jsem si z manželčina orientačního nesmyslu robil srandu. Měl jsem být po zásluze potrestán.

Než mne potrefila má antialkolická vada, měl jsem rád tokajské. To jsem netušil, že tokajská vinařská oblast sahá až na Slovensko. Tokaj máme nyní před sebou. Leží na soutoku řek Tisy a Bodrogu na úpatí Tokajských vrchů a je to příjemné městečko plné vinných sklepů. To, co jsme viděli, je nepříliš široký pruh zástavby mezi řekou a svahy kopců. Zastavili jsme nedaleko rákocziovských sklepů, které jsou na nevelkém náměstíčku hned vedle kostela. Jsou spojeny s restaurací, která od pohledu vypadala na nás moc nóbl, takže jsme usoudili, že i víno tu bude pro nás drahé. Tož jsme si prohlédli sochu pijáka sedícího na sudu, možná Baccha, a vydali jsme se hledat nějaké méně honosné sklepy.

Našli jsme tabuli s plánem města, kdy bylo vyznačeno, co jsme hledali. Jen s malým problémem. Nezaregistroval jsem, že cesta k těmto sklepům kříží trať, částí Tokaje procházející. Tož jsem šel rovně. No byli jsme oba trochu ucaprtaní z cesty, vedra a když nešla bouřka meteorologická, zajiskřilo alespoň komunikačně. Leč když je dobrá vůle, i nepohoda se dá přežít. A my ji přežíváme zhruba čtyřiačtyřicet let. Nakonec jsme řadu sklepů našli. Bylo jich méně než v Szepassony völgy, na druhou stranu byly výstavnější. Jeden jsme si vybrali a vešli. Uvnitř seděla slečna a četla cosi od Pratcheta. Tak si Alena veze domů zástupce všech oblastí, kterými jsme projížděli. Modrou frankovku z Soproně (i když koupenou jinde) Egri Bikavér a Chardoné z Jágru a tokajské.

Cestou zpět jsme zažili gag, jaký jsem již dlouho neviděl. Tedy jeho nejlepší část Alena neviděla. První langoš jsem jedl někdy v roce 1962-3, když jsme byli na Balatonu u příbuzných. Ty Švédy z doby třicetileté války v sobě mám.(Doufám, že jen jednoho. Romantické rodinné fámě, že šlo o lásku Torstensonova švédského soldáta a moravské selské dívky moc nevěřím. A to ještě navíc zejména jízdní oddíly byly finské. A to prý byli excelentní raubíři.)S Maďary se to ale má tak, že babička z tátovy strany měla neteř. Ta se vdala za Feryho Kováče, Maďara žijícího v Čechách. Toho si ale vůbec nepamatuji, snad zemřel před mým narozením. Majitel domku u Balatonu Jóži báči byl příbuzný strejdy Feryho. Jasné, ne? Příbuzenský poměr typu naše kráva se napila z vaší louže.

Já jsem měl jednu touhu, dát si opět po letech skutečný maďarský langoš a zjistit, je-li lepší než český. U mostu přes soutok řek jsme již cestou tam viděli stánek, kde je prodávali. Proto jsme tam zamířili. Alena měla zálusk na kávu, já na zmíněnou placku. Malý zděný stánek, v něm kmitaly tři ženy. Vedro, které panovalo venku bylo uvnitř umocněno rozpáleným sporákem a vařící se vodou na kávu. Objednal jsem, Alena s kávou odešla. Já, abych neblokoval okénko, u kterého si lidé objednávali, jsem si stoupl ke dveřím, kterými dámy vynášely objednané langoše a jiná teplá jídla. Konečně byl hotový ten můj. Dělají je se sýrem a kysanou smetanou. Dáma ho chtěla podat kolegyni k expedování. Jenže zapracoval malý, stísněný prostor. Zakopla o několik balení limonád či minerálek v petkách. Z chůze se stal neřízený dopředný pád. Můj langoš s takovou vrstvou kysané smetany, že jen z toho pohledu mi stoupla tělesná hmotnost o kilogram, s rozmachem připleskla kolegyni na zadek. Načež se rozplácla jak žaba. Čiperně vyskočila, nakopla temperamentně karton limonád a při pohledu na zadek kolegyně, ze kterého odkapávala kysaná smetana z mého langoše, propukla v řev. Smála se asi tak bujaře, jak jsem se ještě nedávno smával i já.

Zatím co druhé dvě uklízely stánek, ona seděla na lavičce před ním a byla neschopna jakékoli rozumné akce. Konečně byl stánek zprovozněn a já se dočkal. Musím říci, že to byla fakt dobrota, která nepáchla přepáleným tukem jak mnohdy u nás. Dojedl jsem. Odnesl jsem Aleninu nádobku na kávu a oslovil dámu: Langoš byl vynikající, ale ten gag byl excelentní. Porozuměla mé czenglish. Její smích/řev jsme slyšeli ještě kus za mostem.

Vraceli jsme se kolem rákocziovských sklepů k autu, když jsme uviděli zpívající průvod. To se ke kostelu blížil svatební průvod. V Tokaji. Doufali jsme, že střízlivá byla alespoň od oka tříletá družička, která včele průvodu rozhazovala okvětní lístky.

Neděle, den devátý

Šarišský potok. Blatný potok. Sarospatak. Různé názvy jednoho města. Kdo četl Jiráskovo Bratrstvo či Vondruškovu Husitskou epopej díl pátý, či alespoň dával pozor při dějepisu, ví že tu byla zlomena moc bratříků. Ale ono to bylo trochu jinak. Pochopitelně nebyli bratříci tak vítaní, jak by se zdálo z Jiráskova románu. Oni vůbec byli spíš dobyvateli, kteří se jinak než válkou již neuměli živit. No dobře, on Jiskra z Brandýsa a Čapek ze Sán byli kondotiéři, kteří bojovali za žold, ne za ideu. Můj romantický Talafůs podle Jiráska u Sarospataku nebyl a v jedné Jiráskově povídce se vrátil na rodnou tvrz, kterou bránil proti vpádu Uhrů. A při tom zahynul. Ve skutečnosti to byl celkem slušný raubíř, jako ostatně každý hejtman tehdy. Na Blatném potoce bojoval, ale když viděl, že je to v háji, zavelel balíme, tady to nemá budoucnost. Se svým oddílem se prosekal a hurá do bezpečí na Rychnavu.

Takže naším dnešním cílem bylo podívat se po městě, navštívit hrad, obhlédnout nějaké realizace architekta Makovecze a hlavně: najít nějaký památník dalšího slavného výprasku naší historie.

Zastavili jsme v centru poněkud omšelého města, kolem většinou socialistická architektura. Poněkud jsme se zorientovali v plánku města a vyrazili. Na nedaleké křižovatce nás definitivně zorientovaly informační šipky k hradu Rakocziů. To byl poměrně slavný uherský a sedmihradský rod, spojený s odbojem proti habsburské nadvládě. Jedním z nejslavnějších členů byl František II Rákoczi, který velel povstaleckým kurucům, na rozdíl od Bočkaje se nepoddal Habsburkům a dožíval ve francouzském a posléze osmanském exilu.

Cestou ku hradu jsme míjeli kostel svaté Alžběty. Je to světice populární hlavně v Německu, která se údajně v Sarospataku narodila. Před kostelem je její jezdecká socha. Na koni sedí v dámském sedle a koně vede muž. Sousoší je poněkud moderně méně realistické než třeba sv. Václav, ale muž má přeci jen velmožský, ne-li přímo královský vzhled. Vedle kostela je i dům této svaté, leč nějak jsme nezjistili, co v něm je. Nelze vyloučit, že se tu nalézá i nějaký klášter. Pohybovalo se tu totiž několik jeptišek, které vypadaly jako místní. Ačkoli kdoví, nějaké jeptišky turistky, respektive v jejich případě by byl vhodnější termín poutnice, jsme také viděli. Fotily si kostel, jak jinak dnes, na mobil a vypadalo to nepřípadně až komicky.

V ulici, která nás dovedla ke kostelu sv. Alžběty, jsme narazili na I site. Tentokrát jsem se dovnitř hrnul já dřív, než Alena. Uvnitř byla mladá dívka, která sice zvládala angličtinu, ale zjevně ne historii. Bitva u Sarospataku? Nevím. Neslyšela jsem. No jo, slepice, nezajímá se o historii. Však na hradě budou sdílnější.

Hrad je nedaleko. Byl původně vybudován jako obranný prvek města, později k němu byl přistavěn barokní zámek, takže činí zajímavý komplex. V pokladně se k nám vrhla dáma, která když slyšela češtinu, přiznala částečnou znalost slovenštiny. Mohu-li posoudit, mluvila slovensky dobře. No tak to bude snadná domluva. Bitva u Sarospataku? Nic takového tu nebylo. Bratříci??? Jo husiti, tak ti tu nikdy nebyli. Ne to musela být jiná obec stejného jména. Šariš? No to je oblast na Slovensku. Blatný potok? No jo, to jo. Saros či šariš my říkáme bažinaté krajině, blatům. Ale bitva s husity? Ne to bychom museli vědět.

A je to. Tak kde jsme to, sakra, dostali na frak? Dostupné údaje, jak na Wikipedii tak u zmíněného Vondrušky, který je původní profesí historik mediavelista, hovoří o tom, že jde skutečně o Šarišský potok, čili Sarospatak. Oslovil jsem čtyři známé historiky, tedy dva jsou archeologové, takže tohle by pro ně mohlo být asi taková záludnost, jako by se někdo ptal mne na cosi z oftalmologie. To bych rovněž byl mimo mísu. Však mi nikdo z nich neodpověděl. I když při mé schopnosti práce s počítačem je možné, že mé maily vůbec nedostali.

Třesk mečů ržání koní

zlaté víno rodí kraj

Mřeli zde lidé?

Takže jsme opustili téma bratříci v Sarospataku a zajímali se o návštěvu zámku či hradu. Vysvětlila nám, že buď můžeme jít jen do hradní věže, nebo si zaplatit combo, a můžeme si prohlédnout i rákocziovské pokoje (čtrnáct zařízených pokojů) a Delolejárkou dílnu. Jelikož jsme na slovenském slově delolejár ztroskotali, koupili jsme si combo, abychom odhalili, co v té dílně vlastně dělali.

Původní hradní věž je čtyřhranná třípatrová budova, ke které je přistavěno renesanční křídlo s arkádami, uzavírající nádvoří. V přízemí věže jsou střelecké kasematy a provozní prostory. Poněkud nás zaskočily dvě poměrně hluboké jámy, vysekané do podložní skály. Jaký asi měly účel? Cisterna pod budovou, když nejsou přívodní trubky je nesmysl. Vchod do kasemat, když jsou stěny kompaktní, bez otvorů, je rovněž nesmysl. Že by tam házeli vězně na dožití? No to je také nepravděpodobné. Protože poslední zoufalý způsob, jak rozchodit nějaký přístroj, je přečíst si manuál, po chvíli dohadů jsem se zeptal průvodkyně. A ony to byly krechty na zeleninu. Inu jak prosté, milý Watsone.

Pomalu jsme stoupali věží, četli si anglické a německé informativní tabulky, poslouchali pro nás nesrozumitelný maďarský výklad. Ku spokojenosti nám chyběla jen ona celou cestu očekávaná průpovídka simsala bim indulona. Prohlídka věže končila na ploché střeše, kde stávala děla. Rozhled po Sarospataku a okolí je odtud moc pohledný.

Sestoupili jsme na nádvoří a průvodkyně nás propustila. Rákocziovské pokoje si prohlíží každý sám. Místnosti jsou zařízeny dobovým nábytkem, listinnými památkami, vojenskými mundůry a zbraněmi, ukázkami dobového školství a vzpomínkami na Comenia, který i zde nějaký čas trávil svůj exil. Prý tady napsal svůj Orbis pictus.

A konečně delolejári. No pochopitelně. Kovolitci specializovaní na odlévání děl. Že mne to nenapadlo dřív, mohl jsem se před ženou vytáhnout. Tak to je moc pěkná a názorná expozice. Ukazuje celý výrobní postup od přípravy formy, čtyřdenní tavbu, odlévání, rozbíjní formy a následné vrtání hlavně. Oni fakt do kompaktního bronzového sloupu vyvrtali díru, aby z toho byla hlaveň děla. No toto. Bezvadné, ale stejně mi vrtá v palici, jak to bylo s tou bitvou.

Opustili jsme hrad a vydali se hledat v bedekru zmiňované Makoveczovy realizace. Tenhle architekt dost těžce snášel uniformitu socialistické architektury, takže se pochopitelně dostal do konfliktu s vládnoucí mocí. Když se octl na indexu, nesměl přednášet a tvořit v centru, působil mimo jiné v Sarospataku. Tady navrhl obchodní dům, kulturní centrum a obytný dům. I když pro západ je prý jeho obchoďák příliš fádní, v kontextu doby musel být v Maďarsku určitým zjevením, jako Hubáčkův obchodní dům v Liberci. Kulturní i obytný dům nesou stopy jednak maďarské lidové architektury, jednak inspiraci keltskou . Tedy ty Kelty jsem si musel přečíst v bedekru, na ty bych sám nepřišel. Obdobně jak Hundertwasser a další, i Makovecz považoval přímku za zločin. Nebyl ale tak ujetý jako zmíněný Hundertwasser. Jeho veřejné toilety v Kawa Kawa pro mne (i pro mu ženu) zůstávají nehynoucím zážitkem.

Když jsme sedli do auta, počítali jsme poslední kilometry maďarské části naší letošní cesty. Zamířili jsme na Slovenko a naším příštím cílem byla Snina. Když jsme překročili hranice, narazili jsme v malinké vesnici asi tři kilometry za přechodem na benzínovou pumpu. Takovou tu na nádvoří nějakého družstva či místního podniku. Ale Diesel za euro? No neberte to. Jelikož jsme již jeli na rezervu, zplivnul náš bumbrlíček sedmdesát čtyři litry.

Pondělí, den desátý

Tak jsme na Slovensku, Dojeli jsme do Sniny, přičemž jsme minuli Bocianopolis, kterak místní říkají Zemplínskému Hradišti. A to proto, že tam sídlí mnoho čápů V roce 1934, když tu začalo sledování čápů, zde bylo v obci padesát hnízd. V současnosti je jich zhruba polovina. Projeli jsme i Humenné a dojeli k Sninským rybníkům.

Atrakcí těchto rybníků je biokoupaliště. Areál (tady se hovoří o koupacím biotopu) vznikl rekonstrukcí v roce 2010 a tvoří ho tři hluboká koupaliště, dvě různě hluboká broudaliště a to co z toho dělá to bio. Nádrž osázená rostlinami, které vodu filtrují. Takže netřeba vodu chlórovat. Zajímavé, není-liž pravda?

Kemp byl dost plný, hlavně loučících se rodin s dětmi. Rodiče zapíjeli konec dovolenky, děcka se honila, řvala, ječela, prostě frackové na zabití, Herodes nejlepší strejda.

V noci pršelo. Alena, jak má zvykem, sledovala na meteoserverech a v průběhu večera pronášela katastrofické předpovědi, jednu výživnější než druhou. Informace se pochopitelně, jak je běžným zvykem, měnily hodinu od hodiny, takže já jim moc pozornosti nevěnuji. Ono to dopadne nakonec stejně jinak. Ráno pak přišla k informaci, že někde vítr bral střechy a byl vyhlášen třetí povodňový stupeň. Takže zcela klidná nebyla, nota bene, když jí Radar Radarovič neustále strašil silnými lijáky. Průtržemi. Celkově to podle něj vypadalo jako vrcholná fáze tréningu na druhou potopu světa. Takže opět změna programu. Vrátíme se do Humenného, podíváme se na skanzen a na sochu Švejka na nádraží.Pak uvidíme.

Potopa se sice nekonala, zato svítilo slunko jak z partesu. Hic jak v tropech u dveří pekla. A tak jsme se v tom vedru courali po Humenném. Město, jako ostatně celý tento kraj, odskákalo obě světové války. Nejsem stratég, ale proč se právě tudy cpaly všechny armády ze Slovenska do Haliče a zpět moc nechápu. Snad že jinudy top moc nešlo.

Centrum kolem náměstí Slobody s přilehlým bulvárem a parkem a z něj vybíhající ulice jsou tedy nové a vůbec ne ošklivé. Na začátku bulváru s centrálním parkem či odpočinkovou zónou je opět vodní plastika. Voda tu tryská, proudí, protéká zakrytým korytem, aby se opět vynořila a byla překlenuta obloukem mostku. Prostě vodní živel, který v Liberci vcelku postrádám, ač je to již o něco lepší. Jediné co mi nesedlo,byl sloup s bustou Štefánika zcela neorganicky trčící vedle začátku vodní plastiky. Ač ho celkem považuji za borce, tu působí asi tak jako pěst na oční bulvu.

Horní okraj náměstí Slobody zdobí socialistický monument, který by v Čechách asi nepřežil střídání epoch, neb byl vztyčen co pocta osvoboditelům. Nejen Rudé armádě. Text na pomníku praví, že darovaná svoboda je cenná, ale vybojovaná je cennější. Tak s tím lze souhlasit. Na pomníku tak stojí hrdinný sovětský voják, žena a partyzán, Po pravdě Rusů zde padlo hodně, partyzáni tu také byli, tak dobrá.

Za sousoším je humenský zámek a v něm Vihorlatské muzeum. V zámeckém parku se pak nalézá skanzen. Lev na bráně je běžná výzdoba. Na pilířích brány zdejšího zámku stojí lev a lvice poměrně velice realistického provedení. Druhá dvojice je přímo před vchodem do vlastního zámku, jen stranově obrácená.

Muzeum jako takové nás nelákalo. Zato skanzen v parku ano. Je samostatnou částí Vihorlatského muzea a zabírá poněkud svažitou část parku. V pokladně byl vcelku sympatický mladík, který nám oznámil, že pokud nespěcháme, v 12.20 nám otevře kostelík a podá výklad. Jelikož již náš národní klasik prý pravil, že všeliké kvaltování než hovada hodné jest, nespěchali jsme. Otázal se, jak se nám líbilo muzeum. Když mu Alena sdělila, že jsme v muzeu nebyli a přišli jsme vysloveně kvůli skanzenu, bylo to pro něj silné překvapení. Asi byl zvyklý, že lidi berou skanzen jen jako přívažek k muzeu. Tak nás jako bonus upozornil, ať chodíme po vyšlapaných cestičkách, protože my máme sandály a oni v trávníku hodně jetele a tudíž hodně včel. Tak aby nás nějaká nepíchla.

Byl tu vždy chudý kraj, chalupy tedy byly jednoduchá srubová stavení omazaná hlínou, o jedné obytné místnosti, opatřené pecí s kouřovodem vyvedeným do síně. Nad ústím kouřovodu dymník, ze síně vstup do obytné místnosti i do komory na druhé straně. V komorách pochopitelně řemeslnické expozice (košíkář, provazník, truhlář). V další části domu maštal. Ta na rozdíl od od hliněné podlahy v obytné místnosti měla podlahu prkennou.

Udeřil čas, kdy se nám měl průvodce otevřít kostelík. Mladý muž nám povídal o interiéru kostela, o ikonách. Už dávno jsem zjistil, že vědět, není vždy výhoda. Za svůj život jsem tu a tam něco přečetl, viděl a slyšel. A má žena též. Takže občas nás faktografické nesmysly tahají za uši. Zde mladík roušku, kterou Veronika otřela cestou na Golgotu Ježíšovi opocenou tvář, prohlásil za Turínské plátno. Ale jo, jinak byl výklad vcelku OK. Naopak mi poděkoval za dotaz, zda dřevěné části stavby konzervovali býčí krví (neplést s jagerským Bikavérem). Že to začne ve výkladech uvádět. Před kostelem se nás pak ptal, nakolik jsme rozumněli výkladu. Další překvapení pro něj. Slovenština je pro nás stejně srozumitelná jako čeština. Když jsem se pochlubil znalostí slov jako atrament, olovrant a podobně, nevěřícně kroutil hlavou. Chvíli jsme si povídali.Vylezlo z něj, že to má jako brigádu, protože je vystudovaný překladatel a o jeho profesi není zájem. Respektive nabídka překladatelů překračuje poptávku.

Pokračovali jsme v prohlídce opět sami. Po nějakém čase jsme se setkali, když šel otevřít kostel dalším zájemcům. Že jsme ještě v areálu pro něj bylo překvapení. No dorazil jsem ho dotazem, jestli náhodou neví, jak to bylo s bratříky v Sarospataku.To byla pro něj poslední rána. Rázem jsme byli cosi exotického , asi jako kdyby tam chodil růžový slon a sháněl se po čokoládovém dortu. Než o bitvě nevěděl, jen tak mlhavě tušil, že to nějak souviselo s Jankem Hunyadovým. Ach jo. (Prozatím čeká na odpověď pátého historika, tentokrát odborníka na husity z teologické fakulty. Nejspíš také marně.)

Celý den v žáru slunce

za zády zůstaly mi

svahy Tokaje

Prošli jsme se po bulváru a šli hledat nádraží. Ne že bychom chtěli dále pokračovat po železnici, leč tam měl být I site pro Alenu. Mne lákala hlavně socha Švejka. Ty Informace jsme neviděli, Švejka jo. Tady prvně měl jeho maršbatalion vidět známky bojů. A hlavně se tu odehrála epizoda s poručíkem Dubem a lahví koňaku. Socha skutečně stojí u pumpy.

Z Humenného jsme se vydali na sever do Ulické doliny. Je krásný kraj, který je ovšem i dnes to, čemu se říká zapadlý. A to Snina a Humenné nejsou žádná hitparáda slovenských měst. Podle bedekra tu jsou zajímavé staré dřevěné kostelíky. Jak to tu je obecně, i když vypadají stejně,některé jsou pravoslavné, některé řeckokatolické. Rozdíl obou církví je pro mne v tom, že řečtí katolíci používají byzantský (východní) rituál jako pravoslaví, ale uznávají papeže jako naši katolíci. Asi tam budou i jiné rozdíly, ale ty jsou pro mne skryty. Ostatně jak jsme se dozvěděli, nevěděli o rozdílu ani mnozí místní. Mnohdy až v Americe, kam odjeli za prací zjistili, že jsou jiného vyznání, než se domnívali být.

Od Staré Lubovni až po ukrajinskou hranici je území osídleno Rusíny.V následujících dnech jsme také viděli dvojjazyčné názvy obcí. Rusíni jsou v rámci slovanských národů určitou raritou, se kterou si mnozí nevědí rady. Jak to vypadá, ani oni sami se v sobě moc nevyznají. Žijí v Haliči, na Slovensku, v Zakarpatí, Maďarsku a přilehlém Rumunsku. Geneticky jsou dost odlišní od ostatních Slovanů. Jazykově se dělí na několik jazykových skupin a rusínština byla kodifikována teprve v roce 1995. Do té doby byla ovlivňována sousedními jazyky a vykazuje odlišnosti nejen od ruštiny, ale i od ukrajinštiny. Užívá cyrilici ovšem opět s rozdíly od okolí. Na Ukrajině, Maďarsku a Rumunsku se mnozí hlásí k ukrajinské národnosti, na území Haliče a Slovenska se považují za samostatný národ. Aby to nebylo tak jednoduché, za války a po ní zejména haličští Rusíni podporovali UPA, u nás známější jako Banderovci. Upínali se, jako mnozí Ukrajinci, k této kontroverzní formaci jako k šanci na samostatný stát. Vzhledem k tomu Banderovci ovládali rozsáhlé území a byly jimi povražděny stovky, ne-li tisíce, Poláků. Polská vláda tedy přistoupila k akci Wisla, kdy vysídlila ukrajinské obyvatelstvo včetně rusínských Lemků. Někteří odešli na Zakarpatí, někteří na Slovensko, některé odvezli na původní německé území kolem Baltu.

Měli jsme pocit, že projíždíme policejními manévry. Ráno na okraji Sniny jsme byli patrolou kontrolováni. Lze říci, že policisté byli pohodoví až příjemní. Dál, zejména v Ulické dolině, stála auta na křižovatkách, neškodila, ale byla přítomna. V Topole projela policejní dodávka a za ní dva na čtyřkolkách.

První z hledaných kostelíků byl v Jalové. Stál na vršku a byl k němu celkem nepříjemný přístup. Ani ne nepohodlný, nepříjemný. Neoznačený, kolem silnice zahrady, ploty, člověk musí sám najít skulinku, kudy půjde aby cestou zpět viděl, že nejlepší je průchod kolem opuštěného stavení.

Vrátili jsme se k silnici, procházející celou Ulickou dolinou. Zastavili jsme u památníku zdejšího kraje, kterého jsme si předtím nevšimli. Zakrývala nám ho autobusová zastávka. Kameny a dřevěné sloupky, na nich tabulky s informačními texty o historii regionu. Jména zbojníků, buditelů, učitelů spisovatelů. Jedna tabulka je věnována zuřivému reportérovi E E Kischovi, který v okolí působil za války jako c a k infanterista a popisoval své válečné zážitky v dopisech přátelům. Jedna tabulka je také věnována Ladislavu Mňačkovi, slovenskému novináři a spisovateli. Ten v jedné reportáži o tomto území někdy v roce 1945-6 napsal, že Ulič je vesnice na konci světa, která je naprosto zbytečná a on netuší, proč byla po válce obnovena. Na základě téhle reportáže vznikla akce UU (Ulič, Ubl´a). Akce měla pozvednout život v této oblasti. Vedle památníku je směrový ukazatel, který ukazuje směr vzdálenost na Sněžku a další místa, kromě jiného i na světelnou rezervaci na Jizerce. To jednoho potěší

Neměl jsem pocit, že by život v tomhle koutě Slovenska byl nějak nóbl. Proto jsem z nějakého hnutí mysli šel k páru, který kdosi přivezl od Jalové. Měl jsem, nevím proč, potřebu jim říci, že jde o kraj krásný, ale život že tu musí být dodnes tvrdý. Zeptali se, odkud jsme. S odkazem na směrový sloupek jsem řekl, že z pod Jizerských hor. Pán pravil, že je z Litvínova, chodil s Hlinkou (Ivanem, ne Andrejem) do školy, v Liberci nějaký čas pracoval. Nakonec si „vzal Duklianku, která mu halušek navaří“.

Zhruba v polovině Uličské doliny je Topola. A kostelík. A vojenský hřbitov z první války. A židovský hřbitov. Jo,jo, to je pamětihodností na jednu zapadlou horskou ves. Tedy je to vesnice živější než Jalové. I když to není v bedekru, věděli jsme o židovském hřbitově, který v Topole je. Tím jsme chtěli začít. Šipka by tu byla, ukazovala kamsi kolem policejní stanice. Odstavili jsme auto a vyšli hledat hřbitov. Jenže jsme kolem pravoslavné fary došli na fotbalové hřiště. Za hřištěm ve stráni jsme zahlédli hřbitůvek, ale kudy cesta k němu? To je divné. Chvíli jsme chodili kolem policajtovny, až se několika místním zželelo turistů a nasměrovali nás. Musíme skutečně přejít ono hřiště.

Tak jo. Ve stráni je zíďka, za ní hroby s hebrejskými nápisy, informační tabule s historií židovského osídlení Topoly a okolí. Hřbitůvek byl dříve notně zchátralý, nyní prošel rekonstrukcí. Rekonstrukci platil grant Lichtenštejnska a Islandu. Je to zvláštní, ale je to tak. A pak že EU je k ničemu.

Kostel s živým hřbitovem a vojenským je o kus dál na protilehlé stráni. Popojeli jsme a zaparkovali vedle jakéhosi parčíku. V něm byla busta Alexandra Duchoviče, rusínského buditele z 19 století. V parčíku kromě busty byla zajímavá expozice (?). Listy s obrázky a trojjazyčným textem. Rusínsky, ukrajinsky, slovensky. Text bylo buď slovo označující,co je na obrázku, nebo nějaké přísloví.

Ve stráni nad památníkem je kostelík na jedné straně živý hřbitov. Tedy hřbitov, kde se dodnes pohřbívá. Na druhé straně vojenský hřbitov, kde je pochováno zhruba 140 carských vojáků z první světové.Ten živý je pro nás zajímavý jednak rusínskými jmény, jednak (a toho si všimla Alena) pomníky. U nás je od uličky hrob a „v hlavách“ je náhrobní kámen. Nápisem obrácený k hrobu. Tady je náhrobní kámen s nápisem do uličky a hrob ukrytý za ním. Zvláštní. Pro Alenu měl zdejší hřbitov ještě jedno lákadlo. Kadibudku nad hřbitovem. Při její učůrané nátuře ji hned běžela otestovat.

O pár kilometrů dále je Ruský Potok, kde je jeden z nejhezčích kostelíků téhle oblasti. Je třeba k němu odbočit ze silnice boční uličkou. Stojí nad křižovatkou tvaru Y. Vedek němu pár schůdků, kolem plot , vedle zvonička, o dvacet třicet metrů dál nový kostel s pravoslavnými cibulkami.

V Uliči je tábořiště. Louka, z jedné strany silnice z druhé strany říčka. Chtěl jsem tu přenocovat, jenže má žena měla námitky, zapadneme, není tu záchod, louka je rozmáčená, sežerou nás komáři. Vzhledem k tomu, že mám ženu tři v jednom, (manželka, zaměstnavatelka, ošetřující lékařka) jsem poslze s velkým brbláním poslechl. Vrátili jsme se do Sniny k rybníkům.

Cestou jsem zažil nepříjemný zážitek Pavouky nemusím, ale obecně se hmyzu nebojím. Tady jsem periferně zahlédl nějaký pohyb na paži. Podíval jsem se a vyjekl jsem leknutím. Z pod rukávu trika mi vylézala snad deseticentimetrová housenka, pěkně obrvená. Ještě, že má žena se nebojí, za jízdy ji odchytla a vyhodila z okna. Fuj, fuj eklhaft.

Kemp v jedné chvíli vyprázdněný, klídek, pohoda. V druhé chvíli se rozpoutalo peklo. Bouřka, liják, vichr, hromy a blesky. Což o to, já byl v tu chvíli v přístřešku vedle našeho auta. Horší to měla Alena. Byla ve sprše Prásklo někde v okolí,klekla elektřina a ona byla namydlená po tmě ve sprše. Navíc sprcha byla na mincovní automat. Takže s vypadlou elektřinou nešlo vodu pustit a spláchnout se. Zato na mokrých dlažkách namydlené nohy klouzaly jak divé. Nic k závidění.

Úterý den jedenáctý

Ráno ještě poprchávalo, ale již to nebyla taková síla, jako večer a v noci. Naše cesta toho dne vedla nejprve do Osadného.

V téhle malé obci jsou dva kostely. Řeckoktolický a pravoslavný. Jak jsem již řekl několikrát, úplně přesně mi není jasné v čem je rozdíl. A ani je nerozeznám od sebe, protože nejčastěji mají byzantskou cibulku na věži, ikonostas a jsou cítit kadidlem víc než římskokatolické.

V pravoslavném kostele staroruského typu (To jsem si musel najít. Sám o sobě bych nepoznal, pochopitelně.) je krypta s ostatky cca tisícovky ruských vojáků z první světové války. V sklepě, kterému se u kostela říká krypta, je vyzděná jáma, a v ní jsou kosti vojáků. Některé lebky a ploché kosti nesou známky bojové činnosti. Tedy díry po průstřelu či proražené střepinou. Ze soudního si moc nepamatuji, kromě obrázků, ze kterých nám zprvu bylo na zvracení, ale tohle si ještě troufnu poznat. Pochopitelně kolem čtyři ikony a nějaká ta vlajka. Řekl bych, že v Osadném uvažují lidé o něco lépe, než třeba v Jablonném. Tam na takovou atrakci, jakou by pro město mohla být tu v minulu žijící svatá Zdislava člověk nenarazí. Zato v Osadném nabízejí v kostele několik různých suvenýrů. Návštěvnost pochopitelně není taková, že by z toho celá ves jezdila v mercedesech, ale nějakou tu kačku na údržbu to hodí.

Aby se to nepletlo u řeckokatolického kostela je další hřbitov. Vojenský hřbitov byl původně zrušen, posléze vznikl památník dalších čtrnácti set vojáků.

No a pak už směr Medzilaborce. Tohle karpatské město, ležící deset kilometrů od polské hranice, bylo podle bedekra rozflákané na mancáry za první i druhé války. A skutečně. Je tu kostel nad místní hlavní ulicí neboli main street a pak už jen Andy Warhol. Tedy ten kostel je pěkný, což o to, ale protože se na kostely východního ritu koukáme už několikátý den, není to pro nás již taková hitovka jako na začátku.

 

Ač se Medzilaborce k Andymu hlásí, nepocházel Ondrášek Varcholů přímo odtud. Tedy jeho rodiče, pochopitelně. Pár kilometrů je obec Miková a tam odtud vyrazili za americkým snem jeho rusínští rodiče. On sám se narodil v Pitsburgu v Pensylvánii, vystudoval universitu, stal se magistrem umění a posléze uznávaným, i když notně kontroverzním, umělcem. Protože je Miková vesnička nevelká, abych neřekl přímo díra po granátu, padlo rozhodnutí, umístit jeho muzeum do šestitisícového města. Leč v Mikové je dodnes jeho rodný domek, dobře, domek jeho rodičů, a žil tu donedávna strejda. O domek má zájem skanzen v Humenném.

Již jsem řekl, že kostel je na vršku, pod ním hlavní komunikace městem procházející. U ní stojí vzhledem k velikosti města naddimenzované muzeum. Tedy mezi námi, on to musel být dost velký magor. Inu jako mnohý velký umělec. Přiznejme si to, Vincent mít větší duševní rovnováhu, asi by nenamaloval obrazy, které se mi tolik líbí. Ve foyer muzea běží smyčka dokumentů věnovaných Warholovi. Vypovídají tam o něm známí, přátelé, souputníci. A je to velmi svérázná výpověď o nesnadné postavě. Vlastní muzeum vystavuje jednak nějaké památky, osobní věci a fotografie, faksimile dopisů jeho a jeho rodičů, jednak řadu jeho obrazů. Popravdě jsem se na to neptal, ale dle ceny, která se za jeho originál platí, budou to zajisté kopie.

Zajisté, nechybí variace, které vytvořil z portrétu Marylin Monroe, ale i Kennedyů a dalších známých postav. Je tu i slavná Campbelova polévka, pro kterou vytvořil ikonický obal a řada dalších děl. Musím říci, že se mi to hodně líbilo. Expozice je rozsáhlá a naprosto překračuje význam a velikost města, ve kterém je umístěna. Jen by mne zajímalo, kolik Medzilaborčanů Warholovo muzeum navštívilo.

Před muzeem stojí sám Andy v sošném provedení, navíc formou kašny. Když jsme odcházeli, maně jsem si při pohledu na sochu říkal, že mne nikdy nenapadlo, že jeho pověstná hříva je vlastně paruka. V jeho muzeu v Pitsburgu jich mají více než čtyřicet.

První vesnice na našem území, která byla osvobozena v rámci šílené Karpatsko dukelské operace byla Kalinová. V celé poddukelské oblasti jako by se krapítko zastavil čas. Nejen, že zde návštěvník může vidět vojenskou techniku coby pomníky, což jsme v Čechách odbourali hned po Listopadu, ale jsou zde k vidění i plechové poutače, plastiky nebo jak se tomu vlastně říká. Takové ty socialisticky abstraktní, aby ten sovětský voják byl k poznání a kolem nějaké barevné závoje. V Kalinové rovněž, tabule doplněna navíc nápisem, že Kalinová byla první osvobozená osada na území ČSR. Jen ten sovětský voják vypadá, chudák, jako óbrpadouch z hvězdných válek.

Vedle je tabule je památník. Trošičku monumentálně na velikost vsi pojaté schodiště, které končí jakousi pizzetou, na které je sovětský voják, vyhazující do vzduchu děcko. Pažemi, ne dynamitem. Ve stráni je opět kostel a hřbitov padlých vojáků z té první světové. Sestává z několika jednotlivých hrobů a čtyř hromadných. Tři po šedesáti a jeden s čtyřiceti mrtvými. Ach tyhle kopce, které vypadají tak přívětivě dávaly lidem vždy pořádně zabrat.

O pár kilometrů dál je Čertižné. Opět nevelká víska, která má v bedekru dvě poznámky. Jednak tu byla rolnická vzpoura v roce 1935, jednak tu padl Ludovít Kukorelli. Přesněji mezi Čertižným a Haburou. O vzpouře jsem neslyšel, jméno Kukorelli znám od dětství či puberty, kdy jsem o něm viděl dva volně navazující filmy Život na útěku a Nelúč sa a choď. Jeho postavu ztrvárnil pan Kňažko, jeho českého kamaráda včera zemřelý pan Tříska.

S tou vzpourou se to mělo takhle. Tady měli lidé vždy krušný život. Peněz málo, práce nedostatek. Pak přišla krize třicátých let a chudí zchudli ještě víc. A exekutoři řádili již tehdy. Jednou přišli do Čertižného a Habury. V Čertižném chtěli zabavit rolníkovi Dimunovi krávu pro dluhy. Někomu krapet bouchly saze a vesničani exekutory hnali takříkajíc svinským krokem. Ti přišli druhý den s četnickou patrolou. Nojo, jenže tu před lety špacírovala fronta tam a sem, takže v každé chalupě byla nějaká ta flinta. Ono bouchnout občas srnečka a přilepšit rodině, se hodí. Jenže teď kdosi vytáhl flintu ne a srnce, ale na četníky. No těch pušek bylo víc, nějaký ten šutrák letěl. Kdosi si schovával dokonce i kulomet, který také přišel ke slovu. Dva četníci mrtví, několik zraněných. No to obvykle četníci nebo policajti nemají rádi. Takže další den přišly posily (snad kolem 250 četníků). Zatýkali a zatčené podrobili policejnímu násilí. Podle dobových výpovědí je seřezali jak financ kozu, takže chlapi se strachy pomočili a pokáleli. Pochopitelně se toho chytili komunističtí poslanci a celou věc pořádně rozmázli. Nakonec bylo odsouzeni 62 vzbouřenci.

Ludovít Kukorelli byl letecký důstojník. Vlastenec. Po vyhlášení Slovenského štátu jeho útvar měl za úkol zachránit německou ofenzívu v Polsku. Jenže než se mohli zapojit, přišli německým nacistům na bratrskou pomoc slovanští sověti. Ač do bojů nezasáhli, byli příslušníci Kukorelliho útvaru za tuto kampaň vyznamenáni. Jo, jenže kverulant Kukorelli vzal metál, napsal dopis Šaňo Machovi, který tehdy dělal příslušného ministra a v něm mu naznačil, co si s metálem může. Pak ještě omylem při havárii praštil érem o zeměkouli. Tak to už bylo na vojenský erár moc, takže vyfásl devět měsíců na tvrdo, degradaci a vyloučení z armády. V té době už se ale zapojil do odboje a pokračoval i po propuštění. Tehdejší slovenská obdoba estébé po něm ale šla, tak zmizel do Čech. Byl dopaden gestapem, předán na Slovensko, a slovenským četníkům vzal roha. Oknem záchodu jak později Krejčíř. A do hor. K partyzánům. Jenže četnický důstojník, kterému zdrhnul, byl za trest poslán sloužit do horoucích pekel. A jako z udělání tam potkal a poznal Kukorelliho. Zatčení a nový útěk. Tedy já být tím četníkem, neměl bych Kukorelliho moc rád.

Kukorelli dělal náčelníka štábu skupiny Čapájev, která se posléze rozrostla až na nějakých patnáct set partyzánů. Ale uživte tolik lidí v zimě v horách a sežeňte pro ně zbraně a munici. To je makačka. Navíc jak se k skupině Čapájev přidávaly další skupiny roztroušené v horách, přibývalo důstojníků, kteří měli velitelské ambice. Tak to vyřešili po bolševicku, rázně. Vydumlali si z prstu obvinění dosavadního velitele skupiny a několika dalších důstojníků. Velitele poslali zatčeného za frontu letadlem a ostatní obviněné po partyzánském soudu popravili. Však mezi žalobci byli nějací ti enkávéďáci (Velitel byl zproštěn všech obvinění již v roce 1946, ti popravení byli definitivně prohlášeni nevinnými v roce, tuším, 1965.) Ovšem to by nebyl kverulant Kukorelli, aby jako jediný do omrzení netvrdil, že všechna obvinění jsou nesmysl.

Když už byla situace brigády neudržitelná, padlo rozhodnutí prorazit frontu a probít se k Rudé armádě. Tomuto přesunu Kukorelli velel. Tak se tisíc pětset partyzánů vydalo na zhruba dvacetikilometrový pochod zasněženými východoslovenskými horami. U Habury zaútočili na německé pozice a za těžkých ztrát frontu prolomili. Během boje Kukorelli padl. Německé linie útokem utrpěly natolik, že Rudá armáda průlomem postoupila zhruba o šest, osm kilometrů. Ač padlých partyzánů bylo kolem pěti set, Kukorelliho smrt budila hned mnohé pochyby. Proto po úplném osvobození Východního |Slovenska byly jeho ostatky exhumovány. Následná pitva ovšem vše ještě zatemnila. Byl totiž zabit pistolí ráže 6.35, která ovšem nebyla ve výzbroji ani wehrmachtu, ani Rudé armády. Takže se má za to, že mrtvý hrdina měl pro sovětské soudruhy větší cenu, než statečný živý důstojník, který si před nimi nesedl na zadek. Na místě boje je u Habury kaplička a partyzánská stezka, která končí necelý půl kilometr od silnice, v místě, kde Kukorelli zemřel.

Dojeli jsme do Svidníku. Po jistém bloudění jsme konečně našli kemp. No skoro bych řekl že to spíš bylo jen tábořiště. I když sprchu to mělo. Správcem či majitelem byl jinak sympatický chlapík. Pouze v názorech na EU jsme se neshodli.

Středa, den dvanáctý

Jsme ve Svidníku, takže další postup je jasný. Hurá, bereme Duklu ztečí. Pochopitelně, jako většina lidí, kteří se trochu zajímají o nedávnou historii vím, že armáda osvoboditelka se k nám probíjela od Krosna a Jasla přes Duklu ( to vše je na polském území) a Dukelský průsmyk. A také vím, že to byla akce poměrně zpackaná. Padlo při ní zbytečně mnoho vojáků. Osmdesát tisíc sovětů, šest tisíc našich a jen (prý) šest tisíc Němců.

Hory kolem nejsou ani tak moc vysoké. Pokud jsem viděl jiné slovenské hory, byly většinou vyšší, strmější, neprostupnější. Ale dobývat to, zvlášť když tam byla zakopaná německá obrana se spoustou techniky, jo to musel být sakra velký ořech. Navíc naši, podle současných informací, šli do boje bez kvalitního výcviku. Kolikrát jsme o té bitvě či přesněji operaci slyšeli. Kolik hrdinských příběhů nám cpali do hlavy. A přitom to bylo jen utrpení, strádání, čirá hrůza.

Přívětivé vrcholky

tisíců smrt marná

průsmykem cesta

Jak je tady zvykem, cestou jsme míjeli vojenskou techniku co pomníky. Tu tank, tu dělo, tu letadlo. V místě, kde se terén začíná výrazněji zvedat k průsmyku ústí i Dolina smrti, kde stojí fotograficky často citovaný pomník tankové bitvy. Sovětské téčko, snad třicet čtyřka, tu drtí taranem německý tank. Tuhle dolinu jsme si ale nechali na cestu zpět.

Vyjeli jsme ke známému monumentu. Pak kolem něho doprava po hřebeni k vyhlídkové věži. Věž s muzeem a rozhlednou stojí na místě, kde měl Svoboda velitelské stanoviště. Využili jsme služeb parkoviště, odložili Gloworma a pokračovali pěšky. Vedle parkoviště, částečně v lese je jakási poněkud divná plastika. Působilo to na mne jako Botticelliho Zrození Venuše šmrncnuté sousoším Laokoon a synové.

Necelý kilometr k rozhledně jsme šli pohodlnou procházkou. Před muzeem, které je v přízemí věže, je kanón či houfnice, kdo se v tom má vyznat. Obojí slouží k zabíjení lidí. A minomet rozměrů, jaké mne překvapily. Což ovšem není žádný div, protože jsem vojnu prožil zašitý na ošetřovně praporu stavebního vojska. Mimo jiné i proto, že to bylo zakázané, jsme se všichni hrdě hlásili k odkazu pétépáků, i když už naši vojclové u nás nebyli za politiku, ale za tresty v předvojenském civilu a podobně.

V hale muzea stojí vrtulová stíhačka. Tedy nepochopil jsem proč, když je to poválečná Avie, ale na druhou stranu proč ne. V následující místnosti panely s fotografiemi, ukázky munice, výzbroje a výstroje vojáků. Pan průvodce nás spolu s několika dalšími vyvezl do posledního patra. I bedekr připouští, že stavba je po socialisticku poněkud (hodně) přehnaná svými pětapadesáti či ještě více metry.

Skupinka, se kterou jsme prohlídku absolvovali byli Liberečáci a jeden Slovák. Ten po pár průvodcových slovech začal líčit, že jeho otec tu bojoval. Dětem pak vyprávěl, jak je důstojníci varovali, aby si nebrali příklad z Rusů. Aby postupovali od úkrytu k úkrytu, pěkně přískokem vpřed. Ne jako Rusové sto gramů a Uráááá, hrudí vpřed, nas mnogo.

Na věži jsou dvě patra se zasklenými výhledy, doplněno o fotografie s jmennými údaji kopců a pochopitelně i nějaký ten obrázek z války. A pak je tam patro nezakryté, dalo by se říci přímo profučné. Musím říci, že takto, zality slunkem, působí zdejší kopce přívětivě. Když se tu naši drali v blátě, marastu, dešti, ostřelováni německou obranou, nic moc. Přívětivý dojem snad kopcům dává převaha listnatých stromů. Jak krásné musí být nyní, v době podzimní, kdy dopisuji své povídání.

Od průvodce jsme se dozvěděli mimo jiné, že divná plastika, u které parkujeme Gloworma, je na paměť průzkumné hlídky, která jako první vstoupila na území Slovenska. Tady zjistila, že zatím Němci vzali roha směr Svidník. Tedy pardon, oni plánovitě vyrovnali linii obrany.

Sám Dukelský památník je skutečně monumentální. Asi má nějaké geometrické pojmenování, něco jako rotační sférický hypeboloid nebo tak něco. V tomto směru jsem poměrně tabula rasa. Tedy pozor, ne antouškův ponk, ale čistá, nepopsaná tabule. Mám pocit, že jsem někde četl či slyšel termín pylon. Prostě je to taková oblá hrana, od které vzad vybíhají dvě křídla. Celé se to směrem vzhůru zužuje. Zezadu stojí mezi křídly socha vojáka, který vzdává čest. Za monumentem je hřbitov, či spíše čestné pohřebiště se jmény padlých příslušníků I armádního sboru. Ovšem skutečné hroby vojáků jsou spíš na polské straně hranic. Pohřebiště lemuje alej se zhruba patnácti bustami důležitých vojáků, kteří na Dukle bojovali. Většinou jsou to důstojníci, nějaký sovětský seržant by se také našel. Takže se sovětskými generály je tu Klapálek, komunisty poslaný do lágru, Sochor týmiž komunisty zavražděný, Tesařík a další.

Kousek od hraniční čáry je pomník generála Vedrala-Sázavského. Jeho auto tady najelo na minu a kromě něj zahynul i šofér a osobní stráž. Směrem do vnitrozemí je součástí celého areálu expozice ve Vyšném Komárníku. Tady jsou za vsí v lese zemljanky v místech štábu 3 brigády. No, jestli je to skutečná velikost, byly to ajnclíky, kde by se člověk vyspal blbě a ještě jen v sedě.

V Komárníku jsme se šli ještě podívat na další z poddukelských dřevěných kostelíků. Prohlédli jsme si ho zvenčí a opustili hřbitůvek, na kterém stojí. Když přišel jakýsi místní člověk, že by skočil pro kostelníka, aby nás pustil dovnitř, s vřelými díky jsme odmítli. Dosť bolo kostelíkov.

Vrátili jsme se k ústí Údolí smrti To je oblast vesnic Kapišová, Kružlová, Nižná a Vyšná Písaná. Když vázl útok na hlavním směru, poslali sověti tanky, aby se probily horami a uvolnili silnici na Svidník. Tanky a pěchota se tudy probíjely tři dny za velikých ztrát na životech. Památník této akce je svérázný. Člověk jede obcí a najednou za zatáčkou na něj jukne hlaveň tanku, další se schovává v křoví u silnice, dva mezi vesnickými domky. V stráních nad silnicí je znázorněn útok tankové roty, devět tanků rozhozených v plenéru. A samozřejmě u hlavní silnice na Údolí smrti upozorňuje zmíněný památník s taranem. Tahle část celého dukelského památníku je zajímavá a hezky udělaná. Jelikož, myslím si, mám docela slušnou představivost, bylo mi docela úzko z toho, co tu museli ti vojáci prožívat.

V téhle oblasti jsme narazili i na několik vojenských hřbitovů vojáků wehrmachtu. Jsem rád, že tu jsou. Už kdysi jsem schytal na facebooku ran jak o pouti, když jsem napsal o německém vojenském hřbitově, že jsem rád, že se ti vojáci dočkali důstojných hrobů. Hned jsem byl glorifikátor vrahů a podobně. Prdlačky švagrová (to je citát z Hrabala, ne vulgarita). Já jsem rád, že tu padli, protože to byli okupanti. Jen po těch letech si myslím, že řadoví frontoví vojáci měli ten život stejně těžký, jako naši, kteří je odtud vyháněli. A ti řadoví fronťáci byli synové nějaké mámy, která pro ně plakala, když padli. Možná některý byl i táta kluka či holčičky. A tohle děcko muselo vyrůstat bez táty, kterého megalomanský fýrer poslal zabíjet jiné syny a táty. Bylo správné, že padli, ale po těch letech si zaslouží důstojný hrob. A třeba mne za tu svatokrádežnou řeč kamenujte.

Do Svidníku jsme se vraceli po stejné silnici. No, ono se tu nedá vracet moc jinudy. Silnic a ještě  ktomu slušných, je tu nemnoho. Kousek od tábořiště či kempu, kde jsme spali je muzeum Karpatsko- dukelské operace. V parku vedle je, coby venkovní expozice, rozmístěna nějaká ta technika. Té třicet čtyřka, kaťuše, houfnice, protiletadlový kanón, ženijní tank, německý obrněný transportér a samohybka. Neoploceno, lidé volně procházejí kolem, děti si mohou na techniku vylézt, což též činí.

O Bardějovu jsem četl u Jiráska a v učebnici zeměpisu na ZŠ. Měl jsem představu, že to bylo město německých kolonistů, řemeslníků a obchodníků. Leží na území Šariše a procházely tudy obchodní stezky, které zdolávaly Karpaty směrem z Uher do Polska a zpět. Město chránily mohutné hradby, které se z větší části zachovaly. Zachovalo se toho z dob minulých vícero, navíc to docela slušně bratři Slováci zrekonstruovali. Takže je Bardějov zanesen na seznam UNESCO. Inu památky mají. Akorát kemp jim tu chybí. Kruci.

Dobře, nedaleko jsou Bardejovské kúpeĺe, tož hurá směr tam. Tak tam mají pro jistotu zákaz vjezdu do města hned na příjezdu od Bardějova. Noc se blíží, co teď. Vypadneme někam do okolí a najdeme plácek, kde se upíchneme. Však nic nepotřebujeme. Ani tu latrínu ne. Vozíme s sebou rýček. Opustili jsme hlavní silnici a dali se po okresce. Za jednou vsí jsem kousek od silnice zahlédl plácek se venkovním sportovištěm. Asi jako se objevilo třeba tady u přehrady nebo nedaleko ZOO. Chodítko, konstrukce na sedy-lehy, něco jako hrazda a podobně. Asi to také znáte. Ideální plácek nejen k sportování, ale i k přespání v autě. A sakra, cedule, že je to tu hlídáno fotopastí. Tak raději dál.

Dojeli jsme na do míst, kde se silnice nořila do lesa a další cestu zapovídala zákazová značka. Jelikož ze silnice odbočovala polňačka, usoudil jsem, že dál nejedeme, i když žena poněkud protestovala. Pouze jsem se pokusil otočit auto tak, abychom ráno snáze vyjeli. Jak jsem se tak točil, zahlédl jsem z louky opodál kouř. Vzhledem k tomu, že byla louka vybavena dvěma brankami, asi to bylo fotbalové hřiště. Pro jistotu jsme se vydali k ohni, abychom se otázali, zda není nějaký vážný problém, že kousek dál chceme v autě přespat. Nebyl, dokonce nás místní, kteří tu opékali buřty, pozvali, že máme zajet až k nim, že je tu i studánka a záchod. No suchá latrína v prkenné budce. Jenže terén byl natolik rozmoklý, že jsem si netroufl do něj vjet

Čtvrtek, den třináctý

Jéje, jak jsme se krásně vyspali. Ráno jsme posnídali, kolem projeli dřevaři, výhled jsme měli směrem k Polsku, které tu je nedaleko, snad deset či méně kilometrů. Co chtít víc, ne?.

Ač nás Bardějov zklamal co se kempu týče, Belváros je pěkný. Ale ano, jsme pořád v Uhrách, pravda Horních. Od dálnice, (jasně, rychlostní silnice, abych byl přesný) je oddělen dochovaným pásem hradeb, které z větší části dosud historický střed města téměř obkružují. Z obranných důvodů byly poměrně mohutné hradby proraženy jen třemi branami. Jednou z nich jsme vstoupili. Vypadala dost původně. Pokud byla restaurována, pak v původní podobě s lomeným průjezdem, jak už to tak u středověkých fortifikací bývalo. Nevím, týká-li se to celých dochovaných bardějovských hradeb, ale ty části, kolem kterých jsme šli, mají dosud ochoz. Na něj se dá vystoupit, projít po něm a kochat se vyhlídkou za hradby. Což jsme alespoň na části učinili.

Centrem historického města je náměstí. Tak je tomu i v Bardějově. A pochopitelně na náměstí musí být kostel, respektive katedrála. Tedy úplně správně je to bazilika minor, jako v našem Jablonném. Vzhledem k tomu, že podle bedekra se v místní bazilice má nalézat jedenáct dochovaných starých oltářů, chtěli jsme se na ně podívat. Před vchodem však sedělo cosi mezi Kerberem a Golemem, trochu kříženo kosatkou. Míněna orka killer, ne plachta. A chtělo to svůj obolus jak Chárón. Tož jsme raději hodili zpátečku, protože bůhví, zda bychom se vrátili. Pro nás by žádný Orfeus do zásvětí nepřišel.

Před bazilikou stojí radnice. Vypadá docela stodolovitě, humpolácky, ale nenechme se mýlit. Je to první renesanční stavba na Slovensku. Je ozdobena sto devatenácti sochami. Ono jich bylo objednáno jen sto osmnáct. Ta jedna navíc je bonus (prý) od kameníka, který se namíchl kvůli nízkému honoráři. Tak (opět prý) za jednu noc vysochal postavu se spuštěnými kalhotami, která na kolemjdoucí vystrkuje to, kam se v Čechách posíláme. Leč nedosti na tom. Z pomsty ji nejen vysochal, ale umístil nad vchod radnice. To aby ji tehdejší purkmistr viděl z okna a musel se na ni dívat cestou do úřadu. Jejda mane, já bych musel objednat zástup plastik.

Náměstí vypadá pěkně, ale měli jsme z něj jakýsi venkovský dojem. Ale to, prosím, bez pejorativního významu. Ač jsou některé domy zdobeny sgrafity, nemá esprit mé milované Telče. Takto kompaktně se dochoval středověký ráz města proto, že někdy v patnáctém století upadla těžba měděné rudy, které Bardějov živila a přivedla k rozkvětu. Mimochodem, Bardějov měl silné německé osídlení, jako mnoho horních měst.V horní části náměstí je socha kata se sekyrou, stojícího u špalku. Krásně vyveden v bronzu, alespoň myslím, že jsem kov trefil. Chtěl jsem si ho vyfotit, než Alena napíše pohledy Tomášovi a Šárce do Christchurch a Davidovi a Lence do Petrovic. Ač psala pomalu, měl jsem málo příležitosti k focení. Neustále střídaly rodinky turistů a musely se fotit, kterak jeden po druhém kladou hlavu na špalek. Humorné to bylo. Asi jako trpaslíci, které chytal švagr cimrmanovského Děda Vševěda. Snad má kat nějaký význam v bardějovské legendistice. To se mi nepodařilo vypátrat.

 

 

Stranou centra je unikátní soubor židovských staveb. Tak to jsme si nemohli nechat ujít. V Bardějově byla silná židovská komunita. Kolem šesti tisíc obyvatel bylo odvezeno do koncentráků a zpět se vrátilo nějakých šest set. Z toho většina po „vítězném“ únoru odešla raději odešla do nejistoty vznikajícího státu Izrael. Poslední stará Židovka zemřela v roce 2012. A tady je jeden z paradoxů dneška, o židovský komplex a další synagogu se starají a před zánikem zachraňují gojim, tedy nežidovští občané.

Což o to, hrubý směr jsme určili celkem přesně i bez kompasu. Ale jak už to u nás bývá, došlo k debatě. Alena, jako obvykle, měla plánek v ruce, ale spíš se podle něho dezorientovala. Nějak vydedukovala, že komplex bude výrazně dál, takže jsme se chvilku svářeli (to jako hádali, ne že by na nás někdo pracoval autogenem). Já obvykle koukám míň do plánků a víc kolem sebe, takže jsem si všiml za křižovatkou tepané brány s kulatými otvory a v nich zjevně nových mříží tvaru Davidovy hvězdy. Z toho jsem vydedukoval, že to bude mít nějakou souvislost s Židy. Inu, jak prosté, milý Watsone, kapitáne Hastingsi, vrchní inspektore Jappe ( podle libosti).

Došli jsme ke zdi. Brána zavřená, za branou nevelké prostranství, na něm mladík, dvě dámy a starší muž. Co plácám, v našem věku, takže v nejlepších letech. A cedule, že prohlídky jsou od desíti do jedenácti. Jedenáct bylo pryč, takže máme zjevně peška. No co se dá dělat, takže fotku skrze mříž a obejít objekt alespoň zvenčí.

Jenže z boční branky vyběhl onen mladík a zval nás, abychom se ke skupině připojili. I vstoupili jsme na nádvoří, no spíš větší dvorek. Na deskách, připomínajících desky s desaterem jsou jména obětí šoa. A pak je tam zvláštní pomník. Koleje připomínající transporty a na nich dva trojúhelníky. Betonový a kovový, do hněda orezlý. Z nich je složena Davidova hvězda. Kovový trojúhelník míří cípem vzhůru, naznačujíc směr, kterým na konci kolejí pokračovala cesta šesti milionů Židů. Ještě dnes mne při prohlížení fotografií poněkud mrazí v zádech.

 

Hvězda lidu osudná

koleje do nicoty

návrat nemnohým

Bardějov se sice pyšní dochovaným souborem židovských staveb, jenže ty jsou v dezolátním stavu. Soudruzi komanči je užívali jako různá skladiště. To už tak měli ve zvyku, chraň Bůh, Jahve, Wakán Tánka, Příroda a jak tomu kdo říká, aby se ty mrchy vrátily k moci. Je tu rituální koupel mikve i košer jatka. Zachoval se kotel, kterým byla mikve vytápěna (z rituálních důvodů nesměla být ohřívána přímo). Je z počátku minulého století a zachoval se v poměrně solidním stavu. Stojí i společenský dům, kde židovská obec scházela. Přesněji její část, protože díky silné židovské komunitě měl Bardějov synagogy tři.

Do synagogy v komplexu jsme se podívali. Ona vlastně synagogou není. Je to „jen“ svatostánek. Synangogou v židovském rituálním smyslu nemůže být zvána, nemá svoji tóru. Malby na stěnách se dochovaly, ale plně zrestaurovaného stavu jí ještě dost chybí. Měli jsme možnost navštívit i ženskou část. Ženy do hlavní modlitebny nesměly, měly vyhrazenu část, ze které mohly bohoslužbu sledovat. Což nebylo omezení, jak to vidíme my. Muž musel v pátek na bohoslužbu, žena mohla, ale nemusela. Ono to bylo vůbec celé trochu jinak. Židovský muž byl sice hlavou rodiny, ale žena byla střed rodiny. Dar rodit z ní dělal dokonalejšího tvora, než je muž.

Mladík, ač gój, byl zjevně velký fanda s rozsáhlými vědomostmi. Když jsme končili prohlídku, naši spolunávštěvníci nás pozvali, abychom je následovali. Mají domluvenu návštěvu druhé synagogy, která se dochovala ve městě. Ta je uvnitř hradeb v Belvarosu a normálně není přístupná. Tak to si přeci nemůžeme nechat ujít.

O tuhle synagogu se stará pro změnu důchodce, také gój. Pokud jsem tomu dobře rozuměl, nepatří k skupině kolem komplexu, který jsme právě opustili, ale pochopitelně je pojí zájem o židovskou kulturu a historii Bardějova. I on má poměrně rozsáhlé znalosti, mohu-li jako laik posoudit. Tohle je skutečná synagoga. Je tu tóra, kterou nám velmi pietně ukázal. Vysvětloval při tom, že musí být opsána ručně, přpi čtení není dovoleno se jí dotýkat, k tomu slouží kovová ukazovátka tvaru ručičky. Navštívili jsme i školu, což byla část synagogy, kde Židé, a to i dospělí, mohli studovat tóru a talmud. Žel Bohu naši spolunávštěvníci spěchali, takže jsme museli prohlídku ukončit rychleji, než by nám bylo milo.

Dalším cílem bylo Spišské Podhradí, respektive Spišský hrad. Ten a Muráň jsem chtěl navštívit, ovlivněn pochopitelně Jiráskem. Cesta k Podhradí nebyla nijak zlá. To horší přišlo pak. Spišský hrad je na kopci, což hrady mívají ve zvyku. Je to hrad mohutný a populární, tudíž navštěvovaný. Musíte vyjet do sedla hřebenu, na křižovatce zahnete vpravo a jedete asi dva kilometry po hřebeni, tam odstavíte auto a vystoupáte k vlastnímu hradu. Tak to jsme neudělali. Fronta aut, která se nevešla na parkoviště, se táhla až ke zmíněné křižovatce. Z ní stékala na obě strany hřebenu. Do toho občas projel autobus plný turistů. No servus Amálko. Nejde o ty dva kilometry, ale představa, že se v zřícenině proplétáme davy jak na Václavském náměstí, nás poněkud disgustovala. Byl jsem zklamán, bylo mi to líto, ale více méně dobrovolně jsem souhlasil s Alenou, že tady nám pšenka ani jiná obilovina nepokvete. Ale co, Jirásek stejně kecal. Bratříci Máriu Bodorovskou za to, že vydala Spišský hrad Hunyadymu nepopravili. Dožila na Muráni, kam míříme.

Kdeže vcelku mírné kopce kolem Dukly jsou. Stoupáme a klesáme kroucenkami do strmých kopců, místy stoupání má sklon dvanácti procentní. Klesání také. Míjíme Telgárt, dříve Švermovo, předtím Telgárt. Obec byla zle poničena a vypálena za těžkých bojů o tuto oblast během SNP. Dolina střídá dolinu, až konečně přejíždíme poslední hřeben a klesáme do Muráňské doliny. Ta se rozšiřuje a vjíždíme do obce Muráň.

A kruci, do pytle, já se na to vykašlu. Muráň je nejvýše položený hrad v Evropě. Více než devět set metrů. Vede k němu lesní cesta. Fajn. On byl ale vyhlášen Národní park Muráňská planina. Takže zákaz vjezdu. Ze vsi je to osm kilometrů do prďáku. Z Liberce na Ještěd „pod lanama“ je to proti tomuhle milý špacír. Liberečáci vědí, ostatním musí stačit, že je to prostě ekhaft krpál. My máme +- hodinu na prohlídku. Že bychom vyfuněli těch osm kilometrů, okoukli hrad a sestoupili do údolí, tak to bychom pod půlden nezvládali ani v době nejlepší fyzické kondice. Do háje, do háje, do háje, to je den debil. No jo, tak nic. Takže směr Bánská Bystrica kvůli tamnímu kempu.

Bánská Bystrica je město rozlehlé. Sežralo řadu vesnic, jak už to tak velká města dělají, obdobně jako můj téměř rodný Liberec. Tady je to horší o to, že se město svými chapadly rozlézá do řady horských údolí, což napoprvé činí město velmi nepřehledným. Směrovka ku kempu nikde. A to tu mají být dva. Propracovali jsme se do centra jen proto, abychom se v něm ztratili. Kroužili jsme po trojúhelníku ulic, projeli jsme ho třikrát, až nakonec jsem řekl a dost. Vyslal jsem Alenu, aby se na chodníku někoho zeptala. Myslím, že již na počtvrté jí někdo poradil, že musíme do Tajova. Tak jsem řekl: Ó důvtipný Saknuseme a pak jsem toho alchymistu ocitoval. Cod fecit. A jestli se někomu zdá latina hrozná, nechť se podívá do Cesty slepých ptáků.

 

Nesem nesem Moranu                                                                                                                        odplav až na tu stranu                                                                                                                      na tu stranu půlnoční                                                                                                                  novou zimu nezačni                                                                                                                            Tuhle výpravu jsme dělávali kolem prvního jarního dne. Vždycky jsme vystupovali v Machníně na nádraží. To už tam dávno nebydlel kamarád a kolega ze studií, se kterým jsme jednou v služebním bytě jeho táty seděli, dobrý albánský koňak zajídali kolečky turisťáku a nakládanými feferonkami. Již jsme byli dál. Ne moudřejší, ne usedlejší, prostě jinde.                                                          Několik dospělých a hrba děcek míchaného pohlaví. Tedy děcek, sestřiček a brášků. Vždyť se cosi změnilo a my se směli hlásit ke skautingu. Ta banda byly žabičky a vlčata obou libereckých přístavů vodních skautů. Zajímavý přírodní úkaz. Liberec je poměrně suché město. Nisu za nějakou zásadní vodní tepnu u nás ještě nemůžeme považovat. Vždyť díky širokému regulovanému korytu je v ní vody po kotníky. To až dál, tam kde končí regulovaný tok a koryto se zúží do původní šíře hladina stoupne. A přeci tu bylo vodních skautů na dva přístavy, jak my nazýváme, čemu blátošlapové říkají středisko.                                                        Vítej jaro vítej,                                                                                                                               skřivánečku lítej,                                                                                                                                  vylétni až do nebíčka,                                                                                                                          přines teplo od sluníčka                                                                                                    Od vlaku jsme zamířili hned na fotbalové hřiště, které je pod nádražím. Tuhle výpravu jsme vždy zahajovali závodem dokopčákem. To vezmete žabky a vlčata, postavíte je na polovinu fotbalového hřiště a odmávnete start. Trať vede do prudkého svahu za brankou, kus po hraně a zase dolů. (Pochopitelně. Inspirací byl film Pahorek.) To bylo jen na rozehřátí. Pak přišel krikeťák, protože to je disciplina do odborky. Když se u házení vydýchali, přišel na řadu fotbal. S tenisákem a na celé hřiště. Kdo má představu, že uhnat vlčata a žabky je snadné, neví o čem je řeč. Děti obecně a ty mezi první a čtvrtou třídou mají tu sprostou vlastnost, že odpočívají pohybem. Přišli jsme na táboře z výletu, popili, natlačili do volátka malou sváču, vzali míč a šli si dát fotbal, zatímco my dospělí jsme slušně sténali únavou. Po fotbalu přišla na řadu Morana. Nejprve jsme ji dělali až u řeky, ale záhy jsme usoudili, že nejlepší na její výrobu je rákosí, rostoucí na konci hřiště. Nějaké to triko po odrostlých synech jsme přinesli. Šahanka, vůdkyně majákovské party donesla odloženou sukénku po dceři. S ustrojenou Moranou jsme vyrazili k Nise. Klopýtali jsme nivou plnou drnů, stařiny, místy čerstvými porosty devětsilů. Pak mocný nápřah a už letí. Sledovali jsme plovoucí Moranu až k jezu pod Hamrštejnem. To bylo obvykle poslední místo, kde jsme ji viděli. Buď se rozpadla na prvočinitele nebo ji válec pod jezem nevydal. Jen zřídka proplula a pokračovala směrem ke Kryštofovu údolí, aby se před ním prudce stočila po druhé straně hamrštejnské ostrožny k Andělské hoře.                                                             

Sluníčko nám zasvítí                                                                                                                   rozkvete luční kvítí                                                                                                                               hraj píšťalko hraj                                                                                                                                   brzy bude máj                                                                                                                                      Když se Morana přehoupla přes korunu jezu, přeběhli jsme sedlo, kterým železnice míjí Hamrštejn , seběhli pod most a vydali se tentokrát proti proudu Nisy. Tady už není široká niva, hřeben se svažuje prakticky až k řece. Tradiční hrou hned za mostem byly závody trig. Sestřičky a bráškové se chopili svých uzlovaček. Tři byli koně, jeden vozataj. Koně ani vozataj nesměli uzlovačku pustit a museli určenou trať uběhnout co možná nejrychleji. Není to zcela jednoduché, nemyslete. Na úbočí hřebene rozkvétaly jaterníky, podbělík. Někdy jsme vyrušili srnky, zaslechli datla. V místech, kde se řeka lomí, býval starý vývrat. Terén tu tvoří stupeň, který kmen přesahoval. Volný konec se krásně houpal. To bylo místo pro rodeo. Soutěžící došel na konec a někdo z dospěláků kmen rozhýbal. Pochopitelně druhý se stopkami měřil čas, než dotyčný spadl. Byli jedinci, kteří vydrželi dlouho. Na hrad jsme v prvních letech stoupali, až když jsme po břehu došli od něj. Několik promáčených vlčáků nás přimělo změnit trasu a stoupat po hřebeni prakticky již od rodea.                                                                                  Hamrštejn. Zřícenina pozapomenutého hradu na kraji města. Místo svačiny a rukodělek. Ani si nepamatuji, kdo přišel s nápadem vyřezávat ptáčky, kterým jsme říkali jarňáčci, ale od druhého nebo třetího ročníku Ptáci Jofťáci. Možná jsme je našli v knížce návodů na rukodělné práce od našeho kamaráda Libora, zvaného Rak. To vezmete rozvětvenou větévku, silnější část je tělíčko, ze slabší vyřežete zobáček, špičkou nože vyvrtáte očíčko, v těle uděláte zářez na křidélka ze suchých listů, z dlouhé trávy ocásek a můžete Jofťáka pověsit na keř.                                                                  Vous mi zšedl, vlasy zřídly. Poslední z mých vlčat již jsou na vysokých školách, ti první již mají své děti. Neúprosný tok času. Ale Hamrštejn pro mne bude nadosmrti hrad ptáků Jofťáků.

 

 

Od doby, kdy jsem viděl poprvé film Krokodýl Dundee, říkám svým jarním toulkám obchůzka. Je to český překlad původního aboriginského výrazu. Znamená potulku, toulání krajem. Na rozdíl od mých pěti šesti dní Austrálci mizí v buši i na několik měsíců. Při obchůzce si obvykle vyberu nějakou řeku a jdu po břehu. Snažím se obcházet města a vesnice. Jen já, můj pes a řeka. Té občas zpívám neuměle slova staré americké lidovky:

Žal svůj moři dáš                                                                                                                                                    vem i můj a nes ho chvíli                                                                                                                                      k modrým vodám tvým se skláním                                                                                                                  ó Shenandoah, ó Shenandoah

První noc jsem spal nad řekou vedle chmelnice nedaleko Bohušovic. Když mne ráno slunko vytáhlo ze spacáku, nikde nikdo, modré nebe, mezi mnou a obzorem hora, jež jak řípa z krajiny ční. To věřím, že náš praotec, když se rozhlédl kolem, pravil A končíme vandr, dál se nehneme. Jen by mne zajímalo, co na to původní obyvatelé. No asi nadšeně přijali zvyky kmene Čechů. Před Řípem běžela mezinárodní silnice od Teplic ku Praze. Vidět sice nebyla, hluk dopravy ke mně doléhal jako vzdálený šum příboje, občas pořerušený kvílením sirény sanitních či policejních vozů. Uvařil jsem si čaj, upíjel z pohárku a stresy nechal odplouvat řekou. Nálada na mne zapůsobila, že ze mne náhle vypadlo první z mých haiku. No dobře variací na ně:

V dálce svět si kypí                                                                                                                                      moucha v číšce čaje tone                                                                                                                                       a netečně se řeka valí.                                                                                                                                              O pár kilometrů dále. Poklidná pohoda je pryč. Adak, můj malamut, se rozhodl, že se půjde cachtat do vody. Samo by to nebylo nic proti ničemu, ale on si nesundal brašny. Chléb, další můj proviant i jeho piškoty a kolínka se změnila v beztvarou mokrotu. Ach jo.  V Libochovicích jsem dal ranec na nádraží do úschovy. Chystal jsem se zdolat Házmburk. Jeho vrchol vídáme z Ronova, když si na táboře uděláme výpravu od našeho Jezera Stříbrných volavek. Nyní jsem poprvé u něj, tak si přece nenechám prohlídku ujít.                      V předletním úpalu pár kilometrů k úpatí a pak prudkou strání k vrcholu, to není zcela procházka růžovým sadem. Sucho, všudypřítomné mouchy bzučí,usedají na zpocené čelo. Adakovi se cesta plání bez stínu moc nelíbí. Přestávám chápat, proč tak hnusnému krpálu místní říkají tak poeticky: Hanžbourek.                                                                                                           Za plotem zámeckého parku si vařím čaj. Mám žízeň z celodenní cesty, po které první doušek tak nádherně chutná. Dnes se mi nechce dál, tak roztahuji spacák.                               Spal jsem tvrdě. Když jsem se probudil, byl břeh proti i po vodě lemován rybáři, kteří v pravidelných odstupech soutěžili, kdo uloví více ryb. Jen u mne jedno stanoviště vynechali.                                                                                                                                                                 Loudáme se proti proudu. Protože je opět vedro, několikrát se koupeme. Adak nechce plavat, ale miluje běh mělkou vodou. Před námi další vesnice. Nevím, jaké to bude za ní. Proto se na noc zastavuji u malé chatky. Protější břeh se zdvihá do slušně vysokého hřebenu, na našem břehu je za pásem stromů pruh políček, silnice a trať, za ní se zvedá návrší poseté balvany. Chatka je zhruba dva tři metry nad vodou, posečený trávník, sezení z kulatiny a omšelých prken.       Místo se mi líbí. Roztahuji celtu, na ní karimatku a spacák. Vařím psovi kolínka s masem z konzervy, sobě kudrnatou asijskou polévku s nudlemi. Nad hlavou mi krouží pták. Dravec, to poznám, ale jaký? Zakresluji siluetu do bloku, abych si doma mohl najít v moudré knize, koho že jsem to viděl. V ubývajícím světle si čtu jednoho ze svých milovaných čínských mistrů. Je ticho, dravec již našel své hnízdiště, směnu nastoupili netopýři.

Když spím někde venku, snažím se občas ve zvucích přírody rozpoznat případné lidské kroky. Zde se mi do duše vkrádá jakýsi divný, nezvykle tísnivý pocit. Asi takový, jaký prý mívají lidé na místě násilného činu. Nemám důvod k obavám, navíc strach znám, bál jsem se mnohokrát. Tento pocit je jiný. Jakoby dusi svírala jakási mocná, ledová ruka.

Ráno opět svítí slunko, noční tíseň odnesla řeka s raním rozbřeskem. Jen zvláštní sen si budu dlouho pamatovat a jednou si o něm popovídám s tatínkem jednoho z mých vlčat. (Protože je profesí psycholog, bude povídání o snu zajímavé).

Za stromy zastavilo auto. K chatě se blíží majitel. Klacek v jeho ruce mlčel tak významně, že jsem se raději posadil ve spacáku a pozdravil. Ubezpečil jsem muže, že jsem přišel večer a hned po snídani půjdu dál. Cosi zabručel a otočil se na patách. Ranní balení mi šlo rychleji než v jiné dny.

Nasnídali jsme se s Adakem a já sklízel nádobí. Z chatky vyšel muž a zamířil k nám. Obličej zdobila šmouha od popela. Usedl na lavičku, zapálil cigaretu. „Před týdnem mi chatu někdo vykrad´ . Co neodnesli rozbili. Udělal jsem si dřevěný selský nábytek, z toho si uvnitř udělali táborák.“

Zdálo se mi to, nebo jsem skutečně slyšel vlhko v jeho hlase?

Uléhám k poslednímu spánku v malé řecké vesničce na břehu moře. I lehký dotek prostěradla, pod kterým spím, je velmi nepříjemný. Předloktí a bérce mám plné šrámů a odřenin, nyní již většinou zakrytých Novikovem, jak říkáme tomu zelenému, co patláme na rány. Více než kdy jindy připomínám šaška počmáraného a již těším se na zítřek. Co spoluzájezdníci, co řečtí a později čeští celníci na letištích.
Jak je možné se na běžném, až skoro paďourském zájezdu takhle zřídit? Snadno. Stačí být cvok.
Vodu mám rád. Raději ve sklenici, než v botách, ale nejraději v řekách, rybnících, přehradách, mořích. Moře, djó moře, říkal Nerudův pan Rybář z Malé strany a občas to říkám i já. Nemusím se koupat, stačí sedět na břehu, poslouchat příboj, to táhlé syčení přecházející v rachocení či naopak zvonění převalovaných valounů. Vnímat nesmírnou energii. Ráno, v noci, za poledne.
Letos ke mně moře nemluvilo. Voda byla teplá a nádherně čistá. Viděl jsem prvně mořské houby živé a ne v koupelně, koupal jsem se i v Modré laguně ze známého filmu, který se točil na Antipaxu, ale moře bylo němé. O to víc mě táhly hory, které se zvedaly hned za pláží. Ne že bych přímo zajásal, když se zhoršilo počasí a já místo válení v písku mohl vyrazit do kopců. Ale nebyl jsem zklamán. Vydal jsem se z Pargy po silnici vzhůru do sedla, ze kterého se dalo dojít na pláž Lichnos, nebo na vrcholek jednoho z kopců, ke kostelíku Agia Eleni. Tam směřují „náročné vycházky“ návštěvníků letoviska. Já chtěl ze sedla stoupat olivovými háji na druhou stranu .Do vnitrozemí. Na rozdíl od Kréty, kde háje poměrně bezproblémově přecházely do volné krajiny, zde jsem narazil na neprostupné houští. Jeden pokus, druhý a pak hledání vhodného nástupu na hřeben ukončily mraky. Černé, dešťové, jdoucí mi naproti od vrcholů. Sprcha spustila naštěstí, až když jsem kráčel po korzu na nábřeží.
Další dny pršelo, takže jít do hor bez slušné výbavy byla hloupost. Pak pršet přestalo a pluli jsme na zmíněný výlet na Antipaxos a Paxos.
Poslední den. Brňák by řekl zoncna rumpluje. Česky se to řekne ukrutnej hic. Poslední příležitost se pořádně vykoupat. Ale i vystoupit na kopce. Takže na pláž jde žena sama. Já stoupám uličkou mezi penziony vzhůru.
Konec turismu, dál jsou jen terasy plné olivových stromů. Jediný směr, kterým jsem si jist, je vzhůru. Tu kus doleva či doprava, ale jen abych posléze mohl opět stoupat. Žádné klesání. Vedro, strmé stoupání a moje přescentůra dělají divy. Plíce jak sentinel, srdce láme žebra mocným tlukotem. Tři terasy, vydýchat, teď jsou mírnější, tak čtyři, ale pak vyfunět. Jelikož jsem tušil, že něco podobného vyvedu, vzal jsem si k moři půjčené teleskopické hůlky. Tak ten batoh pod trikem táhnu i rukama.
Cesta. Prostě najednou cesta, která se vine hájem. Jde se po ní pohodlněji, tak proč ne. Ale jen pokud stoupá. V okamžiku, kdy se láme a začíná klesat, adios. Teď znám jen opačný směr.
Jsem na kolikáté terase od cesty, když se ozve volání: „Doo you speak english?“ „Yeh, a little.“
Ten zdánlivý amerikanismus, je prostý nedostatek vzduchu. Ptá se na cosi, čemu rozumím jako town. Ale jsme lidé, tak se brzy domluvíme, že chce ne town, ale top the hil. Odpověď: „I go too top too, but I dont know the way“ ze mě evidentně nedělá důvěryhodného souputníka. Mám za sebou již pěkných pár výškových metrů, když tam ještě stojí a kroutí hlavou.
Horní patra háje jsou méně udržovaná. Je tu suché bodláčí, které nepříjemně umisťuje ostnaté plody pod okraje šortek.
Konec oliv, konec dobrot. Kdyby za touhle houštinou spala Růženka, řečená Šípková, princ by to zabalil. Sleduji horní okraj háje. Košile je dávno mokrá jako v té průtrži před několika dny. Šátek na čele nestačí zadržovat proudy potu a oči pálí. Horo, dnes mě neodmítej. Mám poslední den. Pustíš mě, nebo mám hledat Tvé slabé místo?
Koryto, kterým se za dešťů valí voda. Po kamenech se prosmýkám houštím. Trny zatím derou kůži, košile i kalhoty jsou celé. Nad pásem houštin je nízký porost s převahou cesmínolistého dubu. Sice nejde výrazněji nad kolena, ale ostnů a ostrých listů má dost. V porostu se objevuje holá hlína a kamení. Že by stezky? Nikdy jsem nebyl tak šťasten z nálezu kozích bobků, jako nyní. Kde projdou drobné řecké horské kozy, projde metrákový český skaut také.
Nižší porost, méně stínu, ale otvírají se výhledy, které běžný návštěvník Pargy nepozná. Na severozápadě Korfu, kde Odysseus hledal pomoc u Fajáků , jihovýchodně se do moře vlévá Acheron, u nás známější jako Styx a v oparu lze tušit pahorek s Necromantiem, kam Cháron převážel po smrti duše a Hades s manželkou Persefonou je soudili.
Mám halucinace. Větvička, která ležela na kameni, utekla. Ach ne, to nejsou halušky, to jsou mimikry. Hmyz jakýsi se přizpůsobil okolí. Ostatně kobylky tu také nejsou zelené, ale hnědavé.
Přihnaly se mraky a spadlo pár kapek. Spíš osvěžení, než malér. Navíc jsem se dostal k velkému převisu. Pravda, pro kozí bobky si není kale kam sednout, ale pár fotografií chci udělat. Tak se točím za strany na stranu, měním široký objektiv za tele a snažím se neuklouznout.
Dofoceno a jdeme dál. Mám žízeň, ale napiju se až nahoře. Za odměnu. Šikmo stoupající, nekomplikovaný travers. Hledím spíš do údolí, stezičku sleduji jen koutkem oka. Přesto zahlédnu, jak kámen, na který chci stoupnout, zatáhl hlavu. Holka, tak tebe si také vyfotím. Želvu jako talíř jsem v přírodě ještě neviděl.
Heuréka ( aby to bylo stylové). Jsem na hřebeni. Podklad se příliš nezměnil, ale stoupá se snadněji. Kůže je trvale mokrá potem, který v hlubších škrábancích pálí. Najednou vidím, že nejsem sám, komu tu bylo těžko. Ohlodaná, sluncem již částečně vybělená kostra. Hlavu bez rohů nacházím o něco později. Takže ovce.
Betonový válec. Na kovové destičce na vrchu nápis alfabetou, proto spíš vytuším, že jde o triangulační bod. Jsem na vrcholku.
Ujdu ještě hodně kilometrů, než se z hor vymotám zpět. Jdu již ale po snazších cestách. Nevím kolik metrů má ta hora, nevím ani, zda má jméno. Mapu okolí jsem v Parze nesehnal Nemyslím, že by to bylo mnoho nad pět či šest stovek metrů. U nás, kde člověk nejde od hladiny moře, by to ani nebylo tak velké převýšení. Zabrat jsem však dostal.
Hora je jako žena. Muž ji nepokoří. Když ho uzná za hodna, dovolí mu, aby ji zdolal. Díky horo.

 Onehdy jsem na neodbytné klepání otevřel dveře. Za nimi šest křížků a že prý se už těší, až mi skočí na hřbet.
Ač jsem prolezl naši republiku, spal pod převisy, na nádražích, na jehličí i ve sněhu, v nějakou dlouhou cestu jsem již nedoufal. Po Evropě ano, jsou tu místa, která bych rád viděl, ale Afriku, Austrálii, Rocky Moutains či kanadský Yellow knife jsem pomalu ukládal do přihrádky s nápisem Sny neuskutečněné. A najednou opět osud zamíchal karty a já se vydal na Nový Zéland. A to jsem o cestě právě tam nikdy neuvažoval.
Ač tramp a skaut, nikdy jsem nebyl to čemu se říká sportovní typ. Před nějakými dvacetipěti lety jsem se, pravda, pár let motal kolem vznikajícího sportu psích spřežení, nějaký ten závod jsem odjel, ale to jsem byl o nějakých třicet kilo mladší. Poslední dva roky jsem shodou okolností a chorob moc nenachodil. Ženu trápí od začátku léta výrůstky na obou patách, takže nečekejte nějaké fantastické treky. Spíš se pokusím vyjádřit své či naše dojmy a hlavě ukázat, že i člověk našeho věku a kondice tu má na co koukat..
Bude-li se vám zdát, že někdy užívám až nepatřičně přítomný čas, pak vězte, že sebou tahám po Zélandu notebook a mnohé pasáže vznikají buď v dodávce, kterou cestujeme, nebo pod stříškami a v kuchyňkách kempů, v kterých přespáváme.
Tak si nalijte po zélandsku šálek čaje s mlékem a kia ora. Vítejte na Zélandu

Seděli jsme se ženou u počítače. Ne u PC, ale v původně dětském pokoji, pro který jsme poté, co se kluci odstěhovali, nenašli jiné označení. Na malém tureckém stolku notebook a přes dataprojektor jsme si pouštěli fotky z dovolené v Pobaltí. Náš malamut Clip se rozvaloval vedle, aby se co nejvíce pletl. Najednou sebou trhl a podíval se ke dveřím ložnice, která sousedí s předsíní. Bouchly venkovní dveře. „Á, David přijel z Prahy a vrací auto, řekla Alena. Clip začal mávat ohonem, že si ho málem máčel v kávě na stolku. Ve dveřích se objevila vytáhlá postava s červenými čertovskými rohy na hlavě. „Tak mě tady máte rodičové. Jak to nejdřív půjde, vracím se na Zéland. Panáček na uvítanou by nebyl? zeptal se Tomáš, náš mladší syn.
Než s Alenou a Davidem, kterého jsem mezitím proklel, že si půjčil auto na cestu do Prahy a zatajil, že to řízení, kvůli kterému tam musel, byl bráchův přílet, popili ne jednoho ale celý zástup panáčků z Tomáše při tom zástupu vylezly základní informace. S Jenny se potkal sice už loni na Ruapehu, ale až letos v zimě (novozélandské) se dali dohromady. Jenny bydlí kousek od Wanganui na Severním ostrově na farmě s rodiči v Kaukatea valley. Zhruba za pět let se chystají rodiče farmu prodat, pak se uvidí co dál. Do té doby by chtěl zůstat na Zélandu, pak eventuálně zpět do Evropy.
Inu setkání se synem, který se po roce a půl vrací z druhého konce světa, je vždy trochu citovka. Ale proloženo takovýmito jobovkami, to si člověk teprve užívá rodičovství.
Někdy koncem října jsem zaregistroval, že si Tomáš s Alenou opakovaně špitají cosi o dárku k narozeninám. Ty má Tom koncem listopadu. Jako průměrný chlap řeči o dárcích sice registruji, ale nezanechávají na mne stopy. Posléze jsem ale zachytil informaci, která mne trochu vyburcovala. Jenny přiletí ze Zélandu. Jako obvykle jsem byl za komika. Já si totiž její přílet nespojil se zmiňovaným dárkem. Takže na své narozeniny si Tomáš přivezl Jenny z Ruzyně.
Po Evropě se anglicky, německy či rusky domluvím. Pokud mluvím s rodilým mluvčím, je to veselejší. Pro ty případy jsem si kdysi sestavil úvodní větu „I speak english very well, but
only if I am drunken like russian officer. Und wenn ich Deutch spreche, es ist noch schlimmer“. Pak už konverzaci obvykle nic nestojí v cestě. Jsem za trotla, mluví se na mně
nahlas a čímsi podobným pidgin english a domluvíme se. S Jenny to bylo horší. Než jsem z jejího íííg pochopil, že mluví o vejci (egg), dalo mi to zabrat. Když jsem ji prosil, aby mluvila slowly, because my english ist wery wery bad, odvětila, že don´t wory, I don´t speak english, but kiwi. Servus Amálko, tak to ještě bude velké. Nakonec jsme si nějaký komunikační systém vytvořili. Dokonce jsem jí byl schopen povykládat o historii Litvy. On totiž Jennin zemřelý děd byl Litevec, který někdy po konci druhé světové války Litvu opustil.(Později jsem se dozvěděl jeho příběh. Byl kuchařem v litevské armádě. Litvu bleskově obsadili sověti a litevské vojáky povolali do Rudé armády. Pak Litvu neméně bleskově z opačné strany obsadili Němci a její vojáky povolali z Rudé armády do wehrmachtu. Jennin děd měl štěstí, že posléze padl do amerického zajetí kdesi v Belgii. Po propuštění se nemusel vrátit do již opět sovětské Litvy, ale dostal britské občanství. Oženil se a přesídlil na Zéland) . Inu chtějí-li se lidé domluvit, domluví se. To jen politici s tím mají problémy.
Překulil se konec roku a blížil se konec Jennina dvouměsíčního pobytu v České republice.
Slovo dalo slovo a odlétala zasnoubena.
Tomáš si sháněl povolení k pobytu, vyřizoval formality a byl nerudnější a nerudnější. Zdálo se mu, že úřední šimlik řehtá příliš a klade mu do cesty zpět na Zéland příliš překážek.
Zatím jsme my s Alenou jako vždy v prvním čtvrtletí začali uvažovat, kam na dovolenou. Pro letošek vyhrála Francie. Jen jsme se nemohli dohodnout, zda to bude Provence či Bretaň. Do toho přišel Tomáš. „Rodičové, nevidím to jinak, ale nejjednodušší bude, když se s Jenny vezmeme. Tak jak tak by na to došlo a takhle se alespoň zjednoduší ty pitomé formality.“
Dlouho jsem si sám sebe nedovedl představit jako dědka. Stále jsem v sobě nenalézal onu moudrost a rozšafnost, kterou bych si u dědy svých vnoučat představoval. Jenže v poslední době kamarádi našich synů i mladí skauti, mezi kterými se pohybujeme, dospěli do rozmnožovacího stadia. Já s údivem pozoroval, že už na ta děcka koukám ne jako dětský doktor či skautský činovník, ale že se ve mně začíná ten děda rodit. A najednou buch, možnost, že tedy vnoučata budou, jenže snad nejdál, jak to na zeměkouli jde. Ale potěšil nás synek. Když jsme mu řekli, že vzhledem k vzdálenosti buď dostanou svatební dar, nebo přijedeme na svatbu, pravil „Na svatební dar se…. a hlavně přileťte“. Nějak jsem mu ani nenadával za nadměrně expresivní vyjádření.
A tak jsme se místo na čtrnáct dní do Francie začali připravovat na měsíc na Nový Zéland.

Co průměrný Čech ví o Zélandu je, že je to u protinožců napravo od Austrálie. Roste tam ovoce kiwi, žije tam pták kiwi, proto se i Novozélanďanům říká kiwi. Ze Zélandu byl sir Edmund Hillary, který s šerpou Tenzingem jako první vystoupil na Mt Everest, s objevováním Zélandu jsou spojena jména kapitána Cooka a Abela Tasmanna. Jo a má dva ostrovy, Severní a Jižní. Tím jsou asi veškeré vědomosti vyčerpány. Čtenář Verneovek ještě přihodí informaci, že kluci proživší Dva roky prázdnin, byli z Aucklandu, takto hlavního města Zélandu. Já, protože jsem, jak pravila jedna kamarádka, musher ve výslužbě, ještě spojuji Jižní ostrov a konkrétně oblast Mt Cook a Malte Brun se jménem prvního českého polárníka, dr Vojtěcha, který se vnutil do jedné z expedic admirála Byrda. A právě na Mt Cook jezdil se spřežením, aby psi dostali formu před vysazením v Antarktidě. A abych nezapomněl, Maoři, kteří při tanci haka vyplazují jazyk a kulí oči k zastrašení nepřítele.
Dnešní člověk, pokud něco neví, si to vygůgluje. Ostatně internetové spojení v mých očích doznalo značné rehabilitace již při Tomášově ročním pobytu v Anglii a dvou půlročních pobytech v Bulharsku. Ten rok a půl, kdy byl prvně na Zélandu, jsme rovněž internet užívali
notně. Obávám se, že musím dokonce říci, že někdy zneužívali. V době kdy cestoval po ostrovech objevil, že stačí zaparkovat dodávku před internetovou kavárnou, zatáhnout záclonky a lze popovídat s rodiči pomocí Skype. Já vím, není to košer, ale nepokecejte s klukem, když ho máte tak daleko.
Takže jsme první informace hledali pomocí Mr. Googla. Politické uvolnění je fajn. Díky němu byly , mimo jiné,uvolněny satelitní snímky. Vygooglovat pomocí satelitu pohled na wanganuiskou farmu, kde po návratu na Zéland Tomáš bydlel, tedy nebyl problém. Dokonce jsme našli i woolshet (jakási stodola, sklad vlny), vzdálený asi patnáct minut od farmy, jehož část přestavoval na garsonku, aby měli s Jenny kde bydlet.
Dobrá, ale kde hledat další informace. Pochopitelně lze pročíst stránky lidí, kteří již Zéland navštívili. Jenže my budeme mít určitý časový limit. Navíc přiznejme si, blížící se šedesátka není věk typického baťůžkáře. Ještě před odjezdem řekl Tomáš při jednom rozhovoru: No tak si přečtěte Šimánka. A na ten měsíc si vezmete moji dodávku.
Jak čas běžel, ptal po skype : A toho Šimánka jste si už přečetli?
Pravda, prolistoval jsem knihu o Zélandu od tohohle světoběžníka, stejně jako průvodce, kterého jsem dostal k Vánocům. Na plánování je ale přeci dost času. No a trochu zredukovat a rozhýbat se, aby člověk mohl trochu pochodit, to se zvládne.
Pak odletěl i David, aby zimu prožil s bráchou na Ruapehu a před odletem domů pobyl na svatbě.
Mně chytil zánět žil na noze, takže jsem se nějaký čas věnoval cévám a najednou tu byl červenec a tím i čas objednat letenky. Po jistých zmatcích jsme je pomocí cestovní kanceláře sehnali. Pak se na skautských akcích, kterých jsme se účastnili udály v rychlém sledu tři velmi vážné úrazy, z toho jeden smrtelný, což s námi zamávalo víc, než předchozích dvacet let. Koncem léta jsem se podíval do kalendáře. Takhle graficky znázorněno se ukázalo, že odlet je za příslovečnými dveřmi. A sakra.                                     Alena začala trénovat pečení typical czech wedding cakes. Ne že by péct neuměla. Ale znáte ženské. Jednak se každá tchyně chce vytáhnout, zejména na druhém konci světa, jednak řada českých jídel je v cizu těžko připravitelná. Prý máme druhy mouky, které se jinde nedělají. Jo, holt mají smůlu.
Jistý itinerář jsem začátkem léta vytvořil, takže alespoň představu, co chceme vidět jsme měli. Původně jsme sice mysleli, že projedeme Zéland celý, když jsem ale seděl nad mapou, zjistil jsem, že nebudeme mít dost času. Přeci jen přijet na farmu, halo, tak tu jsme, hoďte sebou s tou svatbou, my chceme něco vidět, by nebylo vhodné. Tak máme nějaké tři týdny, které věnujeme cestování.
Jet na Zéland není dnes problém. Člověk ani nepotřebuje vízum. Tedy jede-li jen jako turista na dobu do tří měsíců. Na roční pobyt s možností brigády již vízum potřeba je. Leč není problém ho obdržet. Najmě je-li vám méně než třicet. Na bagkeeprech (baťůžkářích), dá se říci, stojí zélandské ovocnářství. Jak jsme se dozvěděli na místě, nejen ovocnářství. Zatímco zde po poutích s atrakcemi jezdí “světští“ na Zélandu jsou kolotočáři často zahraniční brigádníci. Starší syn s kolotoči projel kus Severního ostrova
Trvalý pobyt, to už je něco jiného, tam jsou jisté potíže. Zejména v mém věku by člověk narazil, protože si Nový Zéland hlídá potenciální zátěž zdravotnického systému.
Vstoupit tedy můžeme, takže jak se tam dostaneme. Nejčastěji se létá do Aucklandu nebo do Wellingtonu. Neletí-li člověk na zájezd s cestovní kanceláří není problém sehnat letenku
individuálně. Stačí si najít trasu, návazné lety, obvolat či obmailovat letecké společnosti a je to. Ještě jednodušší je to, použije-li člověk služby cestovní kanceláře, specializované na podobné blázny. Té stačí říci v tomto týdnu chci tam, v tomhle chci zpět. Pak člověk doplní zda chce sedět do uličky či u okénka a jiné podobně závažné informace, pochopitelně zaplatí nějaký obolus a dostane mailem itinerář a letenky. My jsme se obrátili na pana Pištoru, se kterým byli oba kluci spokojeni. Po několika vyměněných mailech jsem pochopil, že dotyčný nesedí v Praze, ale kdesi v Aucklandu. Inu svět je malý.
Když jsem si letenky prohlížel, připadla mi cesta jako typický pouťový had. Od hlavy k ocasu osm metrů, od ocasu k hlavě dvanáct metrů, Franto zatrub. Tam to bude asi čtyřicet tři hodiny, zpátky sedmadvacet. Vlastně, co se divím, tam letíme proti časovým pásmům, zpět po pásmech. Má-li člověk letenky, zbývá zabalit a vyrazit. To vyražení by nebyl problém. Zabalit je pro mne horší. Chci-li naštvat ženu, řeknu, že jsem balení neměl nikdy rád, proto jsem si vzal první ženskou, které jsem pak z lenosti zůstal věrný. No to je nadsázka, pochopitelně, neb ženat jsem pochopitelně šťastně (Jak jinak, že pánové?). Zabalit se na týden skautské Lesní školy, kde přednášíme, je pro mne psychicky náročný výkon. Teď mám zabalit na pět týdnů na druhém konci světa.
Nota bene kluci chtí, abychom jim přivezli opravené lezačky, mlýnek na mák, neb makový
koláč na svatbě nesmí chybět. Umlet doma a dovézt? Ani omylem. Zéland se brání
zavlečení nepůvodních mikro i makroorganismů tvrdou biosecuritou. Tomášův známý přišel o kožené boty. Pokud si do letadla vezmu dřevěný tangram (též čínský hlavolam), musím ho uvést v celním prohlášení. Davida na letišti při vstupu lustrovali (on to komentoval všeslovanským slovem na j, označující intimní spojení dvou jedinců obvykle různého pohlaví) dvě hodiny. Však nás také nutil, abychom si příslušný dokument sehnali a přečetli, neb zélandské celníky nebude zajímat, zda a jak umíme anglicky.
Můj děda říkal, že člověk může „bejt blbej, ale musí si umět poradit“. On ten papír je na
internetu k stažení v české mutaci. Tak co.
10.9, 22.10
Jéžíš Mariá, za čtrnáct dní touhle dobou už budu dávno spinkat na farmě jak miminko. (Sichr je sichr, Hypnogen snad časový posun srovná.) Jak já to všechno stihnu!!!                   22.9, 18,41 Boening se odlepil od ruzyňské runwaye. Nejdelší cesta mého života začíná
Letíme se společností Quantas. Jak dlouho tahle společnost na trase létá nevím. Americký spisovatel a novinář Bill Brisson, autor cestopisu Apalačská stezka a dalších ve své knize o Austrálii, která se jmenuje Hlavou dolů, píše, že let z Británe do Austrálie trval na přelomu čtyřicátých a padesátých let tři dny. A stál jako slušný domek v Melbourne, na konci téže dekády ještě stál co automobil. S našimi dvaceti tisíci se to nedá srovnávat. Navíc drobná letadélka, která tehdy na trase létala byla náchylná na vlivy počasí víc, než dnešní stroje, se kterými to i při jejich velikosti někdy hází dost divoce. Proto ještě v té době evropští imigranti používali raději lodní dopravu. Cesta po moři trvala tehdy zhruba pět týdnů.
24.9. asi 17 a něco Přistáli jsme ve Wellingtonu. Co říci o letu? Byl dlouhý, největší dojem
udělaly bezpečnostní prohlídky. Až dvě na jedno letiště, tu vadilo to, tu ono. V Londýně na
Heahtrow ( čtyři až pět Ruzyní na hromadě. Od letadla na hlavní terminál deset minut
autobusem, odtud na odletový devatenáct minut. Opět autobusem.) Letiště v Sydney je stupid like possum, jak říká Jenny. Projít ve Wellingtonu imigračním pohovorem a následně biosecuritou, bylo horší než přejít za komančů legálně sovětské hranice. Kde budete bydlet? Proč přijíždíte? Datum narození syna? Nepřijíždíte se nechat vyšetřit na gynekologii? (Česká odpověď A proč ty vole, když mám pimpáska, byla do angličtiny přeložena No, sir) Jak se jmenuje nastávající Vašeho syna.? Proč přivážíte tolik léků? Proč máte každý jiné jméno? Jo ženský rod? Doopravdy? Proč přivážíte soju? Co je to? To spotřebujete tolik alkoholu a tabáku? Ovšem hrst stříkaček s Clexanem, což je forma Heparinu, nevadila nikde, ač jsem ji měl v palubní zavazadle
Jsme za kontrolami. V příletové hale vidím Davida. Tomáš asi bude u auta. Najednou za
námi halas a tartas. Tomáš v červeném kostýmu, ve kterém jsme ho viděli na oficiálních
stránkách Mt Ruapehu, jak říká Halo, I am Číwa the bunny, comme and enjoy snow on
Ruapehu. Jenny má na sobě obdobného , jenže to má být medvěd. Objetí, cicmání, vítání.
Bagáž jsme naložili do Davidovy dodávky. Již není tak pohledná, jako před pár dny na
fotkách. Když jeli před několika dny z farmy do Wanga jak kluci říkají Wanganui, vyběhlo
jim před auto z křoví jehně. David strhl řízení a kůl z ohrady proběhl dovnitř auta. Jsem
nevyspalý, utahaný a tehdy bývám citlivý na chlad. Balím se do Tomášova červeného králíka a hned je mi lépe. Venku je slejvák, já se divím, jak často se David otáčí dozadu a mluví s námi, když řídí potmě a v dešti. Jsem jemně upozorněn, že již jsem na Zélandu. Neřídí David na levém sedadle, ale Jenny na pravém. Celá rodina se směje nedovtipnému tatíkovi. Tomu je to jedno, hlava mu neustále padá, na oči nevidí. Ještě mně probere, když stavíme u Subway. To je místní síť bageterií. Nasoukám do sebe bagetu s docela dobrou masovou náplní, doplněnu olivami a jalapeňos. Papričkami, o kterých jsem slyšel, že jsou pálivé. Mírně pikantní chuť má daleko to toho co považuji opravdu za hot. Asi nejsem neprávem rodinou leta obviňován, že mám jícen azbestový a hubu plechovou. Další cesta je pro mne zahalena v oparu, který nemohl být alkoholický. Již vzhledem k tomu, že téměř dvacet let nepiju. Vím jen, že nám Jenny někde ukazovala Tweeddale lane. Gordon, její otec, tu kdysi koupil nějaké pozemky, zkultivoval je, vysadil stromy, rozparceloval, postavil domy a prodal. Předčasně. Dnes, když sem roste Wellington, by dostal nejméně třikrát tolik. I tak za utržené peníze si koupil farmu, což byl jeho životní sen.
Před Wanganui jsme uhnuli a Jenny nás zkratkou přes Fordel dovezla na farmu. Čekal jsem, že nastane velké rukoutřesení, vítání, proslovy jak mě a jeho či jí těší. Jenže jsme mezi farmáři. Nejprve jedeme k woolshedu, kde bydlí Tomáš s Jenny. Mají tam ohrádku, kde chovají sedm opuštěných jehňat. Na jednu ovci padl strom, druhá spadla ze srázu apod. Gordon, Jennin táta, by nechal jehňata svému osudu. Jako snad každý zdejší farmář je zastánce přírodního výběru. Takže se o ně starají a počítají, že budou mít pár set dolarů k dobru. Znamená to ale několikrát denně připravit sušené mléko a dát jehňatům pít. Láhev musíte držet kolmo vzhůru a když je prázdná, vtrhnout ji mrňatům z tlamičky, protože by napolykala mnoho vzduchu. Jakmile je jedno nakrmeno, hned se vrhá po druhé lahvi. Tu je třeba s malým hladovcem bojovat, aby se dostalo na všechny. Jehňata jsou nakrmena, takže hurá na oficiality.
Sjíždíme dolů k farmě. Ještě jsme nebyli všichni venku, když se otevřely dveře. Statný, prošedivělý Gordon nás vítá, představujeme se a zjišťujeme, že komunikace bude problém. Z jeho úst se řine proud zvuků, z kterých tu a tam vyskočí nějaké to vzdáleně povědomé slovo, které nám připomene to, co si pod pojmem angličtina představujeme. Ani Angele, jeho ženě, zprvu nerozumíme o nic lépe. Chvíli sedíme, z trosek slov , která nám zní povědomě, lepíme konverzaci. Zanedlouho se s úlevou omlouváme dlouhou cestou a jdeme spát. Angela nás vede do ložnice pro hosty. Čeká nás tu manželská postel, vyhřátá elektrickou dečkou a jedna velká přikrývka. To bude problém. Spím dost divoce, točím se, melu sebou a Alena si ob tu chvíli stěžuje: Zas jsi mi v noci kradl peřinku a svoji sis nahamlal pod sebe.
Budí mne bečení ovcí a zpěv ptáků zcela odlišný od toho, který můžeme slyšet u nás. Zvolna se protahuji. Zjišťuji, že jsme se o jednu deku neprali, naopak jsme se pod ní vyspali docela v klidu a v pohodě. Ony jsou to vlastně tři poměrně tenké deky, v nohách zastlané pod matraci. První pokus vstát nebyl až tak úspěšný. Zéland, který máme spojený s teplem a sluncem se předvádí. Venku prší, v ložnici je zima, sychravo a neútulno. Jednoduché okno a patnáct centimetrů dřeva, vzduchu a sádrokartonu nejsou adepty na top ten v oboru stavební izolace. Jenže to je běžný zdejší styl stavby domů. Brzy se od Gordona dozvím, že si tak navykli stavět, protože zemětřesení na takovém domu nenadělá mnoho škod. Navíc lépe být zasypán několika plaňkami než solidní cihelnou šedesátkou. Tedy zdí, ne ženou v stále nejlepším věku.
Jednou ale z postele vylézt musíme. V kuchyni cape po studených dlažkách bosá Angela z županu, pak otevře posuvné dveře a vyjde na mokrá prkna verandy. Zélandskou ochotu běhat bosky i tehdy, když středoevropanovi modrá nos zimou mne nepřestane fascinovat po celou dobu pobytu. Ostatně to není jediné, co mě bude udivovat celý pobyt
K snídani tousty s marmeládou a čaj z pytlíku s mlékem. Čeští čajomilci (a jako čajovník bych o tom něco měl vědět) by obraceli oči v sloup, jenže jsme v bývalé anglické kolonii, nezbývá než zatnout zuby. V tuhle chvíli mi ještě toustový chléb nevadí. Když zjistím, že jiný tu není, začne to být slabší. Nikdy bych neřekl, jak rychle mi dobrý voňavý český chléb začne chybět. A jak dlouho po návratu se ho nedokážu nabažit. Ještě že se Alena naučila péct chleba doma, jednou či dvakrát tu chleba upeče, mimo jiné i proto, že Jenny se to chce naučit. Jednak jako správná nastávající novomanželka ho chce péct svému muži, jednak ho u nás poznala a zachutnal jí. Dokonce před naším odjezdem uvažovala, že by někdy v létě zkusmo napekla pár bochníčků a dojela s nimi na wanganuiský sobotní trh
Dnešní program je jasný. Nejprve pojedeme do Wanganui, pak se podíváme po farmě. Do Wanga nejedeme jen za turistickými požitky. Jedeme navštívit Armádu spásy. Tedy její obchod. Je to něco mezi lepším vetešnictvím a second handem. Lze tu koupit oblečení, použité nádobí, matraci, cédéčka, campingový stolek. Vše za ceny velmi lidové. Armáda spásy si tak vydělává na svoji činnost Ostatně jsem několikrát viděl podobné obchody Červeného kříže.
Jelikož jsem si do batohu nepřibalil oblek, chtělo by to něco místo mých obvyklých kapsáčů. Skutečně kalhoty mé velikosti měli, dokonce černé. Když jsme uviděli ceny, koupili jsme si s Alenou ještě každý svetr po pěti dolarech, protože jsme oba hrubě podcenili zélandské počasí. Já jsem se do svého nového svetru vysloveně zamiloval a první, nejstudenější, část pobytu jsem z něj vylezl pouze na farmě do vyhřáté postele.
Wanganui je čtyřicetitisícové město. Oblast dnešního města byla osídlena Maory již někdy v dvanáctém století. V čtyřicátých letech 19.stol již nestačilo okolí dnešního Wellingtonu
zájmu přistěhovalců, proto Novozélandská společnost začala jednání s maorskými kmeny o odprodeji půdy v ústí řeky Whanganui do Tasmannova moře. Zanedlouho bylo město centrem pro oblast po Taumarunui, Waiotataru a Marton.
Rozlohou zabírá jistě větší plochu, než Liberec s Jabloncem dohromady. A to i včetně lesnatého pásu, oddělující obě severočeská města. Je to dáno tím, že na Zélandu nenajdete patrové činžáky. V centu velkých měst jako Auckland, Wellington, Tauranga pár vysokých domů je. Dokonce i to co bychom mohli označit za cosi mezi věžákem a mrakodrapem. Jenže to jsou většinou hotely, bussinescentra, úřední budovy. Činžovnich domů, jak je známe nejen u nás, ale i jinde v Evropě je tu jak šafránu. Tady i sociální byty jsou domky se zahrádkou. To se pak plocha nastřádá.
Pochopitelně jsem byl na první zélandské město zvědav. A byl jsem překvapen. I Victoria avenue, wanganuiská main street, čili hlavní třída města si zachovala, jak to říci, snad
koloniální či starý nebo původní ráz. Pochopitelně starý ve smyslu zélandském, kde se často mluví o třech stoletích zélandské historie. Přeci se již devět let píše nové století. Centrum vypadá jak si představujeme města amerického středozápadu. Falešné štíty i na novostavbách, stříškou kryté chodníky, naštěstí ulice již dlážděné a ne prašné. Je to něco, čeho se nenabažím a bude mne to okouzlovat po celý pobyt. A to i přes to, že to městům, městečkům i vesnicím propůjčuje určitý uniformní ráz. Rozdíly jsou v délce či omšelosti main street.
Nejen Victoria avenui, ale i ostatní ulice ve středu města jsou od prosince do března zaplaveny květy, které v závěsných květináčích visí ze sloupů pouličního osvětlení, stříšek a verand jako součást festivalu Wanganui in Bloom. Chodníky jsou na mnoha místech od vozovky odděleny litinovými sloupky s řetězy, na chodnících , jako ostatně i v řadě dalších měst tepané či litinové lavičky, kupodivu nepolámané a co víc, neukradené
Ale abych nevzbudil falešné představy, Wanganui není nějaká provinční díra. Je tu divadlo, muzeum, považované za jedno z nejlepších na Zélandu, Sarjeant galery, velká veřejná knihovna. Wanganui regional muzeum kromě četných maorských artefaktů, (např waka, vlečná kanoe, předměty z greenstonu, jak je zde nazván nefrit) památek na boje mezi maory a pakehy (bílí kolonisté) vlastní i kolekci obrazů Gottfrieda Lindauera. Ten se jako Bohumír narodil roku 1839 v Plzni. Teprve během studií na vídeňské akademii začal užívat německou verzi svého jména, neboť měl dojem, že mu to napomůže při shánění zakázek. Skutečně se uchytil, vyzdobil několik jihomoravských kostelů. Pak ale došlo k osudovému setkání s cestovatelem, který se právě vrátil z Nového Zélandu. Ten Lindauerovi natolik opěval jeho krásy, až mladý malíř sbalil svých pět švestek a vydal se na cestu. Někteří autoři tvrdí, že důvod cesty byl prozaičtější. Nechuť nastoupit službu v c.k.armádě. V každém případě se Lindauer uchytil i v nové vlasti, kde proslul zejména portrétováním Maorů, které přiměl aby mu seděli modelem skutečným zájmem o jejich kulturu a přátelskými vztahy s mnoha z nich. Dodnes je uznávaným zélandským malířem a pokud si za čtyři dolary koupíte velké pohlednice s maorskými portéty, ty Lindauerovy mezi nimi budou.
Tím ale Wanganui nekončí. Najdete tu četné parky, památníky, sochy. Pochopitelně, ničeho si nevážící Češi hned objeví, že vojín s puškou v ruce na památníku padlým v první světové, kterou tu dosud někdy označují jako Velkou, poněkud připomíná našeho Karla IV. Když se totiž na panovníkovu sochu , která stojí na staroměstské straně jeho mostu podíváte z náležitého úhlu, listina opatřená pečetí změní tvar a největší z našich panovníků se najednou objeví ve velice lidské pozici. Močící. Panovník je stár, naopak vojín, jak se sluší, stojí ve vzorném pozoru.
Za nejkrásnější wanganuiské parky jsou považovány Moutoa gardens a Cook gardens. Zatímco Moutoa gardens , nalézající se v místě prvního bílého osídlení se vyznačují pomníky, záhony, záplavou květin, v Cooks garden je jedinný dřevěný velodrom Zélandu. Wanganuiští se pyšní tím že právě zde legendátní atlet Peter Snell v roce 1962 překonal dosud platný rekord v běhu na jednu míli.
Jednou z atrakcí Wanganui je parník Waimarie. Je to rekonstruovaný říční kolesový parník postavený v Londýně roku 1899. Dalších padesát let obstarával přepravu po Whanganii river
Parta nadšenců se k vraku parníku dostala, dali ho dopořádku, na břehu zbudovali muzeum říční plavby po Whanganui a provozují turistické projížďky. Protože jedním z kapitánů, kteří vozí pasažéry, je kamarád našich kluků, zvažovali, že by nás nechali svézt. V předsvatebním shonu na to nedošlo a pak už jsme se ve Wanganui nevyskytovali o víkendu. Škoda, protože plavba na kolesáku je romantika sama. Ovšem netoužili jsme po ni natolik, abychom uvažovali o placené plavbě. Hodinová plavba přijde na nějakých čtyřicet dolarů.
Odpoledne došlo na prohlídku farmy. Za Wanganui se zdvihá hřeben, na jehož vrcholu je Fordel, kterým jsme sem jeli. Do hřebene se zařezávají jednotlivá údolí. Ta se pak větví do stran, takže vzniká spleť údolí, údolíček, hřebenů a hřebínků, ve kterých těžko se vyznat Takhle nějak jsem si představoval kaňony. Kaukatea valley je zprvu široké, vine se jím silnička zprvu asfaltová, zanedlouho přechází v gravel road neboli štěrkovku. Jako prakticky všechny cesty a silnice na Zélandu má své jméno. Kaukatea valley road. Odbočuje vpravo od silnice, která dále pokračuje jako Okoia road, překříží místní železnici a vystoupá na Fordel. Přes zmíněný přejezd jsem jel během našeho pobytu několikrát až konečně při posledním přejezdu jsem si ho konečně vyfotil. Nebudu předbíhat a prozrazovat proč.
Gordonova farma je čtvrtá či pátá od ústí údolí. Dům, kde rodina Tweedalle žije, je při silnici. Vlastní farma je na druhé straně silnice. Ve wanganuiském muzeu jsem viděl plán Kaukatea valley, jsou na něm jednotlivé farmy v údolí. Ty dnešní víceméně zachovávají dělení, které pochází z pozemků přidělovaných prvním osadníkům. Ti dostávali po čtyřiceti akrech na dospělou osobu, dvacet na dítě. Gordonova farma je v kopcovitém terénu, zabírá tři bočná údolí a hřebeny mezi nimi. Většina půdy jsou příkré stráně a není divu, že pády ovcí a krav do údolí ho připraví ročně o dost zvířat. Farma je rozdělena na jednotlivé pastviny systémem ohrad. Vzhledem k rozloze a kopcovitému terénu se po farmě jezdí na čtyřkolkách. Není to tak malebné, jak kdyby jezdili na koních, ale musím uznat, že je to praktičtější. Ostatně koně jako dopravní prostředek Gordon po škole ještě zažil.  Když z kluků vylezlo, že nepůjdeme pěšky, má duše se zatetelila očekáváním. Nejen proto, že jsem si chtěl čtyřkolku vyzkoušet již doma, ale hlavně proto, že jsem se těšil na Aleninu reakci. Kdysi ji bratranec setřásl z motorky, když v lužických Brtníkách jezdili nakupovat. Ač se jí nic nestalo, nemá-li kolem sebe karoserii, bojí se. Nejezdí na kole, na motorku nesedne, když jsem se ji snažil na Krétě přimět, abychom si půjčili čtyřkolku, došlo několikrát k razantní výměně názorů. Synáčci ale s maminkou nediskutovali. Přistavili obě čtyřkolky, mne si za sebe posadil Tomáš, Alena měla místo za Davidem. A vyrazili jsme. Přejeli jsme silnici, první vrata a pak blátivá cesta vzhůru. Jak jsme stoupali otvíraly se výhledy na další údolí, vyvstávala členitost krajiny. Svahy připomínaly valchu. Tu na praní, ne hráčskou. Ovce, ač jsou považovány obecně za tupá zvířata, nejsou blbé zúplna. Proč by hledaly stále nové cesty, lezly do kopců, sestupovaly do údolí. To ať si dělají ti blázniví lidé. Ovečky si pěkně chodí po vrstevnici již jednou prošlápnutou cestou, až vychodí jakési terasy. Ovšem pokud se odněkud vyřítí ta černá štěkající bestie, na kterou pán volá Mint, go on, nebo ji řídí pískanými signály, to pak berou roha bez ohledu na kopec.
Jsme na náhorní planině. Před námi stádo ovcí s jehňaty, mnohá nejsou zjevně příliš stará. Ostatně tamhleta ovce ještě ani placentu nevyloučila. Abychom jehňata moc nepoplašili, objíždíme stádo širokým obloukem. Tady se prvně setkáváme s tím, o čem nám Tomáš vyprávěl již po prvním návratu. Uhyne kus? Škoda jasně, proč ztrátu zvyšovat náklady na transport někam do údolí. Kafilerie? What is it? I kdybychom je stáhli dolů, kam bychom je
zakopávali, každoročně jich je tolik, že pro ně kopat hroby je nemožné. A tak leží na pastvině či u potoka na rozbahněném břehu tu ovce, tu mrtvé jehně, kráva. Čerstvá mršina, nafouklá mršina, splasklá mršina, která na nejslabším místě praskla a vytekla, vyschlý kožnatý pytel se zbytky vlny a kopýtky, vybělené kosti.
Kluci si jízdu spíš připomínající motokros užívají. Alena neprotestuje, ale zjevně z cesty nemá ten požitek jako oni. Navíc stroj na kterém jed David s Alenou, ztratil kdysi kdesi kapotáž pod stupačkami. Takže jsou již nyní kouzelně kropenatí blátem. A to ještě nejsme v polovině.
Je sobota den trhu ve Wanganui. To nám kluci nemohou neukázat. Takže znovu do Wanga .Nedaleko od přístaviště Waimarie je část nábřeží vyhražena trhovcům. Člověk zaplatí deset dolarů a může prodávat co ho napadne. Já mám trhy, poutě a podobné atrakce velice rád. Baví mne zvolna se toulat mezi stánky, okukovat a přehrabovat se ve zboží, které je mnohdy šunt a kýč a ani ho nechci koupit, ale celá atmosféra má pro mne svoji poetiku.
Noříme do tržiště. Sýry, latinskoamerické artefakty, knihy, věci z vlny, zelenina, staré nářadí, hotdogy, masové kuličky, staré krabičky od tabáku a čajů, nevkusné výšivky, ponča, čepice, boty. Chodím, okukuji, už umím větu „Only looking“. Fotím, snažím se, aby si mne focení nevšimli, protože lidi obvykle reagují nějakou stylizací, buď se staví do „fotogenické“ polohy nebo ukazují, že Kalousek je jednička. Spousta takových snímků končí pochopitelně v koši, ale občas se něco podaří.
Bloumám trhem a pochopitelně jsem se ztratil. Tržiště ale není natolik rozlehlé, abych svoji rodinu nesehnal. Začíná doléhat hlad. David si koupil jakési kořeněné masové kuličky. Sice nebyly špatné, ale my s Alenou jsme byli konzervativnější a pořídili jakousi uzenku v bagetě. Jelikož to bylo hojně opatřeno zeleninou, kečupem a majonézou, nedalo se poznat, jsou-li zélandské uzeniny tak hrozné jak je líčili kluci.
Angela odjela do Wellingtonu na rozlúčkovou pařbu. Jenny se švagrovou Serou odjely již včera, neboť dostaly lístky na jakousi modeshow. Dnes se mají s Angelou sejít a společně si „vykropit si lebedu“. Proto jsme se rozhodli, že Gordona a slaměmného vdovce Euena pozveme na guláš s knedlíkem. Takže ještě do Pekn´ save (zélandská obdoba našich diskontů) pro mouku a maso. Pak jsme již spěchali nahoru na farmu. I Tomáš dnes totiž odjíždí do Ohakune. Má ještě pár směn a hlavně pánské loučení se svobodou na kopci. Ještě před odjezdem ale musí dokončit práci. která mu zbývá na farmě. A ve woolshedu je ještě volná vlna po stříhání z minulého týdne, kterou je třeba slisovat do žoků.
Pochopitelně jsme se s Davidem nabídli, že mu s prací pomůžeme. Tak zatím co Alena vařila guláš a knedlíky, my jsme se proměnili v zemědělské dělníky. Stříhání ovcí je rasovina, i když dnes mají střihači mechanické nůžky. Ve woolshedu je část určená pro střihání. Od ohrad je oddělena prkennou stěnou, ve které jsou čtyři dvířka a vedle nic čtyři otvory se skluzy.Nade dveřmi se táhne transmise, která pohání čtyři hnací jednotky, na které střihači nasadí své nůžky. Transmisi pohání elektromotor, ale ještě nedávno to byl diesel. Střihač si dveřmi vtáhne z ohrady ovci, zalehne do jakéhosi třemenu, který ho přidržuje nad ovcí, párkrát kolem ní přejede nůžkami. Holou jak skina ji skluzem pošle do ohrady pro ovce ostříhané, klikne na počítadlo a jde pro další. Zdá se to jednoduché, ale ač se ovce většinou nevzpírá, již jen vytáhnout několik desítek ovcí za den z ohrady je makačka. A to zdatný střihač zvládne tak třistapadesát ovcí denně i víc. Ostříhanou vlnu pomocníci vrství na hromady a lisují do žoků. K tomu se používá lis na vlnu. To jsou dvě dřevěné bedny. Do jedné se vloží prázdný pytel a naplní se volně nastříhanou vlnou. Druhá bedna má místo dna rošt z železných tyčí. Také ona se naplní vlnou, navrch se dá další rošt. Pak se vrátkem zdvihne, umístí na bednu s pytlem, tyčový rošt se vytáhne a pákovým systémem se všechna vlna slisuje. Horní bedna se odstraní chlopně pytle překryjí vlnu a drátěnými sponkami se spojí. Potom už stačí lis otevřít a žok, který má notně víc než metrák vytáhnout, založit nový pytel a celý proces opakovat. Jelikož na Severním ostrově se nedaří ovcím merino, pokud jsem dobře rozuměl, měly by v často rozmoklé půdě problémy s kopyty, tato dřina dá farmářům tak na zaplacení střihačů a vlastní zisk je mizivý. Přesto se ovce stříhat musí.
Když jsme dolisovali, vyrazil jsem na procházku farmou. V podstatě jsem kopíroval včerejší vyjížďku. Jen na náhorní planině jsem musel dávat pozor. Na farmu se dostaly kozy a Euen s dvěma kamarády se na ně vydali. Stoupám od woolshedu rozbahněnou cestou, rozrytou kopýtky ovcí, kravskými paznehty i pneumatikami čtyřkolek. Je podmračený den, odpoledne, slunce se kloní k západu. Do údolí zvolna padá podvečerní stín. Euen s kamarády jsou někde vpravo za mnou, mají malorážky, které pochopitelně nenadělají mnoho hluku. Takže se raději držím na vrchu hřebenu a jdu východním směrem. V jednom místě se hřeben zužuje, tady jsem sám včera měl stažené všechny svěrače. Takhle pěšky to není tak divoké, jako když jsme tu jeli na čtyřkolce. Navíc tamhle jsme odbočovali svahem dolů. Pomalu kráčím, snímků na kartě v aparátu přibývá. Kluci mně varovali, abych dával pozor, ale nechápu proč, když až na tuny bláta je cesta docela pohodlná. Navíc je směr jasný. Farma je orientována od východního hřebenu do údolí na západě, boky jsou ohraničeny ohradami sousedů. Ani nepozoruji úbytek světla. Sestupuji do jednoho z bočních údolí kterým se chci dostat k cestě, která prochází celé Kaukatea valley. Cestu mi přehradila ohrada, ve které se v dálce pasou krávy. No, kus půjdu touhle ohradou a najdu nějaká vrata, kterými ji před setkáním s hovězím opustím. Jenže ouha, vrata nikde. Krávy mají u sebe telata. Jak to říkala včera Jenny? Nejčastější smrťáky farmářů jsou ze čtyřkolek, na druhém místě krávy s telaty. Tohle nejsou naše mléčné stračeny, to je polodivoký dobytek chovaný volně na pastvinách. Když se navíc krávy, jak jsem se blížil, shlukly do chumlu, dvě nebo tři sklonily hlavy a začaly bučet hlubokým stakatovaným hlasem, ani jsem nehledal výmluvu a zařadil zpátečku. Šero přecházelo ve tmu. Cesta stoupala, klesala a najednou druhá ohrada plná krav. A nešla obejít. Jeden cíp byl víc podmáčený než ostatní pozemek, zarostlý suchým loňským rákosím. Prodral jsem se štiplavým porostem. Krávy stály a koukaly na cvoka, který se je snaží obejít. Jenže pak jim došlo, že se děje cosi, co není úplně běžné a začaly utíkat. Bohužel směrem, kterým jsem potřeboval odejít já. Po cestě procházející pastvinami. Jenže narazily na vrata. Ta je obrátila zpět. Vzhledem k tomu, že tento zážitek popisuji, je vnímavému čtenáři jasné, že mne minuly. Ale adrenalin ze mne cákal proudem. Jak jsem byl po setkání s bifteky na pochodu vyklepaný, za vraty jsem zahnul na špatnou stranu. Ne že by hrozilo závažné bloudění, základní směr byl dán, ale holt jsem sem si prodloužil cestu a přišel k woolshedu , místo na cestu. Vše špatné je k něčemu dobré. Kdybych sešel až na Kaukatea valley road, jak jsem měl v úmyslu, minul bych se s Euenem. Potenciální příbuzný měl obavy, že jsem se ztratil a vydal se mne hledat. Takhle jsme se setkali, když jsme s Alenou a Davidem jeli od woolshedu na farmu.
K večeři byl výtečný guláš a první Aleniny zélandské knedlíky. Gordon s Euenem, jako správní kiwi na tuhle krmi hleděli notně podezíravě. Jen jeden knedlík, děkuji, malou
sběračku guláše, dík, už jsme jedli. Jo chlapci, to jste nečekali, že česká kuchyně se dá jíst. Pochopitelně, za chvíli si oba přidávali a Euen tlačil tu dobrotu dovnitř turbodmychadlem. Je na čase se přesunout do Ohakune, městečka na úpatí Mt Ruapehu (vzdáleného ani ne dvacet kilometrů), kde kluci bydlí. Tomáš odjel během mé včerejší procházky. David vyspává ve woolshedu svůj velký lov. Euen se po dobré večeři rozhodl , že noc je ještě mladá a půjde se na possumy. Zval mne, ale já toho v životě moc nenastřílel. Dokonce jsem absolvoval vojnu, aniž bych vystřelil. Dal jsem si socialistický závazek, že pokud to půjde, nedonutí mne nikdo vystřelit Dalo to trochu práce, ale vyšlo to. Přeci jsem nestudoval šest let nemoci, abych nedokázal v přijímači včas onemocnět. A pak, jako útvarový lékař? To by v tom byl čert, abych nedokázal najít důvod, proč místo na střelnici musím nutně do spádové nemocnice.                                                                                                    David nikdy na lovu nebyl, takže pozvání přijal. Dokonce jediného possuma skolil on, takže byla oslava. Protože byla trochu rušná, přišel Tomáš o židli. Nevím zda Craig či Euen si z ní udělali terč pro brokovnici.                                                                                                                       Angela se vrátila z Wellingtonu. Byla trochu přepadlá, nepříliš vyspalá. O oslavě se moc nešířila, jen naznačila, že to holky táhly dlouho do rána a zatly kdesi v baru pěknou sekeru. Když jsme před polednem vyrazili, potkali jsme se s Jenny se Sarah na zadním sedadle. Obě mladé ženy vypadaly, jako by potkaly Kozinu. Bledé do zelena. Pojem vyblité  podoby se hodil najmě na Sarah, která naposledy ulevovala ztrápenému žaludku kousek za Wanganui.                                                                                                                                                         K Ruapehu jsme jeli horší, zato delší cestou, neboť jsem chtěl jet podél Whanganui river. (Dlouho jsem netušil, proč u řeky i města jednou vidí Wanganui, podruhé Whanganui. Je to proto, že transkripce s h odpovídá maorštině. Necíc wh Maoři čtou f, takže Whanganui se čte Fanganui.) Tuhle řeku jsem poznal, ještě než jsme přijeli na Zéland. Hraje důležitou roli ve filmu River queen. Je to příběh z období maorsko anglických válek, z nichž některé se odehrávaly na horní Whanganui. Děj filmu je prostý. Bílá dívka se zamiluje do maorského mladíka, mají spolu dítě, on je zabit a ona posléze opustí bílou komunitu a žije mezi Maory. Jenny mi řekla, že scénář vycházel z reálného příběhu, teprve ve wanganuiském infocentru jsme se dozvěděli, že je to fikce. Dobrá, připusťme, že takové příběhy se stát mohly.                                                                                                                                             Na každý pád je Whanganui river nádherná. Kalná voda se valí korytem v hluboce zaříznutém údolí. Stráně jsou pokryty stromovými kapradinami a rozsáhlými porosty goursu neboli hlodáše. Každou chvíli tu lze narazit na označený sceenic lookout, leč řada krásných výhledů je i na neoznačených místech. Silnice, po které jedeme, patří spíše do kategorie gravel road, nebo-li štěrkovek. Ukazuje ale, na co musíme být připraveni. Po nedávných deštích je na řadě míst postižena sesuvy půdy, takže se míjíme se stavebními stroji. Je neděle, nejsou v akci, jen blokují průjezd.                                                                             V Pipiriki opouštíme řeku. Na chvíli si dáváme pausu, protahujeme končetiny. Na návsi , dá-li se to tak nazvat, je do země zapuštěno torso waka – válečné kanoe, prý kolem stopadesáti let staré. Je tu i informační tabule, která upozorňuje na významně hezký visutý most, nesmírně romantický, prostě úplně nelepší. Akorát že ho nejde nalézt. Jedeme směrem, kterým nás naviguje šipka, dostáváme se na jakési náměstíčko, z kterého není východ kromě silničky, po které jsme přijeli. Vzdáváme snahu najít most a jedeme dál. Za dlouho doma se zcela náhodou dozvím, že je to most nikam. Oni mu dokonce oficiálně říkají Bridge to nowhere. I tady se staví ne vždy s rozmyslem. To je tak, když skončila druhá světová, vrátilo se mnoho válečných vetetránů. O takové lidi je vhodno se postarat. No tak bylo rozhodnuto, že bude otevřen pravobřežní kraj při Wanganui river. Protože prorazit cestu bušem je snažší, než postavit most, postavili nejdřív most. Materiál a stroje byly dopraveny po vodě. Silnice měly vzniknout v druhé vlně. Nějak se přihodilo, že projekt zkrachovalo s dokončením mostu, tak tu stojí silniční most, který vede z buše do buše, ke kterému se dostanete buď na jet boatu nebo splujete na kanoi či raftu.                                Cestou jsem si poprvé všiml modrého ptáka s červenou hlavou. Slípka pukeko, jeden z nejběžnějších zélandských ptáků. Alespoň jak se zdá mně. I když k mému překvapení jsme později viděli poměrně dost bažantů. Konečně jsme v Ohakune. Jako všechna městečka či vesnice na Zélandu main street a pak uličky s domky v zahrádkách. Občas shluk stromů. Kvetou azalky, rododendrony, řada stromů a keřů, které neznám. David nám dělá okružní jízdu, ukazuje nám nádraží, ulici s bary, kam chodí po lyžovačce hosté střediska na Ruapehu, bar, kam chodí zasněžovači, bar, kde pár dní pracoval jako vyhazovač, když mu skončil kontrakt na kopci, stanici rangerů, která je na samém kraji města. Pak už nás veze do Ohakune lodge, což je nedokončený dům, kde bydlí zasněžovačská parta.                    Dnes jsme spali snad nejdéle za svůj pobyt tady, Je fakt, že posun času mezi Evropou a Novým Zélandem nám místní zpestřili posunem mezi letním a zimním časem. Sice nás na to Angela i Gordon upozornili, ale jak my s Alenou tak i David jsme na to zapomněli. Teprve když jsme včera šli spát, se David praštil do čela. „Nojo, brácha nejel do práce dřív, my přijeli díky posunu později“. Takže jsme vylezli až kolem desáté. Na vedlejší posteli spal Tomáš, který se vrátil z noční na kopci. Vystrčil oko ze spacáku :“ Na kopci je hnusně“ a pokračoval ve spaní. Davida jsme vytáhli z postele, šel vyzkoušet jak se spí v dodávce a spal jak nemluvně. Když se dohrabal do společenské místnosti, měl pro nás jobovku. Kopec je pro vítr zavřený. Na internetu jsme našli stránky Mount Ruapehu. com a skutečně, pouze Maedow je otevřené. To je ta nejnižší, nejzákladnější sjezdovka, kterou zavírají snad jen při přírodní katastrofě, aby mohli říci, že areál není zavřený. David našel i meteorologický model, podle kterého se mezi Austrálií a Zélandem točí nějaká níže, jejíž fronta nás ohrožuje. Snad to nebude to, co způsobilo prašnou bouři, jejíž záběry jsme sledovali v televizi na letišti v Sydney.                                                                                                                         David nás dovezl do centra. Ohakune, jako vše co jsme ze Zélandu viděli, je roztahané do šířky. Patrovou budovu tu snad nenajdete. Centrum svými falešnými průčelími připomíná westernová městečka. V centru jsme nakoupili. Nastávající tchyně bude dnes péct „typical czech weddings cakes“, které natrénovala doma. Nákup jsme dali do dodávky a rozloučili se se synkem. Vyrazili jsme na Mangawhero river walkway. Je to procházková trasa podél stejnojmenné říčky. Je upravena pro využití místních i návštěvníků Okahune. Příbřežní pěšina sleduje zákruty stejnojmenné říčky, několik travnatých prostranství je vybaveno dřevěným tělocvičným nářadím. Prožíváme tu zdejší jaro. Příroda se probouzí z mírné zélandské zimy. Opadavé stromy raší, kvetou pampelišky a sedmikrásky, které připomínají české jaro. Kromě toho spousta místní květeny. Včera jsme cestou po Whanganui river road obdivovali obrovské trsy kaly, které u nás bývaly populárním základem svatebních kytic. Tady k Alenině lítosti rostly volně na pastvinách mezi kravami a ovcemi, které si zjevně nevážily vzácnosti, kolem které se pohybovaly.                                             Než jsme prošli nedlouhou walk way zesílil vítr a přihnal mraky. Začalo mžít. Došli jsme na Miro road. Klasika, já jsem byl přesvědčen, že máme jít doleva, Alena doprava. Poukazo vání, že kousek vlevo jsou vidět Tura Yurt (dřevěné chatky pro turisty, postavené ve stylu mongolských jurt) , mi nebylo nic platné. Alena byla přesvědčena, že hledaná South Ridge road je doprava. Vzhledem k tomu, že většinou mám orientaci v krajině lepší, vydali jsme se směrem, který jsem prosazoval já. Alena mne s brbláním následovala. Měl jsem štěstí, trefil jsem se.Když jsme dorazili k domu, David s kolegou Stanem stahovali possuma, kterého v noci na včerejšek ulovil. Kozy, possumové a k našemu překvapení i pávi jsou tu škodná, kterou je třeba střílet. Ptal jsem se Gorgona, co je pravdy na tvrzení, které jsem slyšel od jednoho z našich kluků, že pávi dokáží napadnou jehně. Kupodivu  mi to potvrdil a netvářil se, že by si dělal z hloupého Evropana legraci. Possum patří mezi vačicovité. Má protáhlý čenich, chápavý ocas jak opice, drápky, pokud jsem dobře Gordonovi rozuměl, zatahovací jak kočka a samice má na břiše vak, ve kterém nosí mladé. Jak kuriosní svět. V Austrálii, odkud se sem rozšířil, je chráněný, tady se vyplácí odměna za kůže. Dokonce se začíná spřádat srst, která má vlastnosti dutého vlákna a ve směsi s ovčí vlnou se užívá k výrobě ponožek. Když Jenny přijela za Tomášem, přivezla mi jedny possumí ponožky. Jsou vynikající. Zato ragů, či co to vlastně David z úlovku vytvořil, mne nenadchlo. Snad proto, že ani králíka, kterému je possumí maso nejblíž, nemusím.                                                             Dalo se do deště. Tedy slejváku, téměř bouře. Zatmělo se. Domem, který má parta snowmakerů pronajatý, protahoval vítr, že téměř vlály záclony. David si odskočil do krámu pro „kořenovou zeleninu“ a Alena začala připravovat pečení. A tak, zatím co na sporáku bublal possum á la králík, v troubě zlátly první české svatební koláče.                                 Kolem šesté se začali v domě houfovat zasněžovači. Tomáš si v noci odkroutil poslední šichtu na kopci a tak mají domluvenu rozlúčku pracovní spojenou s jeho loučením se svobodou. Pochopitelně nahoře na kopci. Venku se zatím vyjasnilo, modré nebe, Mt Ruapehu svítí sněhovou pokrývkou. Zasněžovači vypadli, Alena dopekla poslední plech první dávky a vypadli jsme také. Jen tak na chvíli. Nakonec to nebyla tak malá chvika. Kluci nám doporučili, že nad stanicí rangerů jsou nějaké pěkné procházky. Vydali jsme se tedy směrem k Ruapehu. Prošli jsme kolem barů, některé vypadají docela zajímavě. Jenže co v nich, když alkohol mi vadí i v kapičkách na kašel.Za cedulí, která oznamuje konec Ohakune, dopravní značka upozorňující, že začíná kiwi zóna. Myslel jsem, že kiwi jsou jen na jednom malém kousku Northlandu, není to tak. Značku upozorňující na tenhle zélandský symbol ještě narazíme mnohokrát. Jsou ale ohroženi a hrozí jim vyhubení. Sice míjíme ukazatel, který upozorňuje, že tady odbočuje walk way, jdeme raději dál po silnici. Trochu s šeří a walk way je proražena poměrně hustým bušem. Takže je-li šero na silnici, uvnitř bude tma veliká. Navíc, pokud jsem klukům rozuměl, by měl být ze silnice výhled na Ruapehu.                                                                                                                                Šli jsme po silnici poměrně dlouho. Kolem hustý, neprostupný porost, provoz směrem od Ruapehu byl větší než tam. Snad to bylo večerem, snad zavřenou většinou areálu.. Když silnici překřížila walk way, zabočili jsme na ni, protože na ní mělo být poměrně nedaleko odpočívadlo. Jestli tam odtud nebude slibovaný výhled, vrátíme se.                                         Kolem půlnoci jsme dopekli poslední koláče, poklidili a padli do postele. Ráno přijeli zasněžovači z trachtace. Součástí byl pochopitelně Flip cup, hospodská zábava na Zélandu prý dost oblíbená. To se postaví podél každé strany stolu jedno družstvo. Každý člen má před sebou panáka kořalky. Na startérův pokyn do sebe první hodí své panáky, poklepou si jimi na hlavu, když ho postaví na stůl, pokračuje další. Které družstvo dopije první vyhrává. S Alenou jdeme ven. Chceme se podívat na Rimu walk way a následně Forerest walk way. Jsou to dvě trasy, které začínají kousek za stanicí rangerů. Rimu ww je „krátká“, podle značení asi patnáctiminutová trasa. Délka v metrech je skutečně nevelká. Jenže to by člověk nesměl na vše hledět jak Alenka v říší divů a snažit se zachytit toho co nejvíc na kartu ve fotoaparátu. Snaha přeložit a zapsat popisky u stromů také na rychlosti nepřidá. Mohutné rimu (borovice černé), tee tree což nejsou čajovníky, liány, nepojmenované křoví, stromové kapradiny, palmy nikau vše v nepřehledné změti. Bušem je proražena zpevněná cesta, připadá mi lepší než gravel road v Kaukatea valley. Tam, kde je výraznější mokro, je dřevěný chodník. Trámky překryté prkny. Žádná oklouzaná kulatina z našich hor. Později podobně upravené cesty uvidíme i v místech hůře dostupných. Prvně tu vidíme fígl, který bychom nejraději doporučili horské i u nás. Prkenný chodník je pokryt králičím pletivem, aby chodec po mokrých prknech neklouzal. Vypadá to jako ptákovina, ale jde se po tom fajně.                                                                                                                                                                     Nedlouhou Rimu walk way jsme posléze přeci jen prošli. Forrest walk way vychází ze stejného místa, je ale delší. Prochází rovněž bušem, mimo cestu stejně neproniknutelným. Stoupá proti toku Mangawhero river. Na několika místech se stezka k říčce přiblíží natolik, že mohu až na břeh a pokusit se o nějaký ten záběr. Porost je složen ze stejných zástupců jako na Rimu ww, protože jde o stejný les. Přesto si slabikujeme popisky,snažíme se poznat stromy o který jsme již četli. Užíváme si trek (no procházku) jako malé děti návštěvu botanické zahrady. Nakonec jsme prošli i tuhle trasu a podařila se nám kuriosní věc. Alena se vydala na toalety. Já zatím fotil značky s kiwi (ptákem), informační tabule, fotící Japonce, močícího psa, stanici rangerů a viadukt a nějak se stalo, že Alena prošla kolem mne. Ona přehlédla mne, já ji. Jak se nám to podařilo, ví Bůh. A na malér bylo zaděláno. Posléze jsme hledali a proklínali jeden druhého. Jak už to bývá, oba jsme hledali jinde než byl hledaný.                                                                           Po obědě přišla lekce řízení. Musím předeslat, že Tomášovu vanu (dodávce) se říká Tibet. Tomáš jako mnoho mladých je zastáncem osvobození Tibetu. A na zadních dveřích vanu má velký, z nějaké izolepy vyvedený nápis Free Tibet. Mankote, my kvůli tomu (v kombinaci s věkem) byli za exoty větší, než jsou prostí Evropané. Jéžiš to byla show. Tomášovi z nešikovného tatíka tekly nervy. Automat má zpátečku dřív než dopředný chod, jede docela sám, volant je na špatné straně, člověk sedí na jiné pozici, vjíždět na kruhový objezd a zatočit vpravo je proti přírodě, pravačka pořád šátrá po šaltpáce (řazení) a pokaždé narazí na dveře. Když jsme dorazili zpět na Ohakune lodge, měl jsem pocit, že Tomáš litoval své neuvážené nabídky, že nám auto půjčí.                                                                                                                                Podruhé jsem vyjel již s Alenou na palubě. Byla spokojená, jako každá manželka, která nejraději řídí auto z pozice spolujezdce. Sám jsem ji požádal, aby mne na záludnosti cesty upozorňovala. Jeli jsme po Mountain road. Naším cílem byly dva vodopády, které jsou na cestě k Mt Ruapehu: Mangawhero fall a Waitongu fall.                                                                               Silnice stoupá, ale výhled na zasněženou hru se neotevírá, stále je čímsi zacloněna. Projíždíme několika uzávěrami, které jsou dnes naštěstí otevřené. Úsek, který je nesjízdný začíná až dále. Na jednom místě míjíme parkoviště, od kterého dál je v zimě vyhlašována povinnost jízdy s řetězy. Kdo tuto pomůcku nevlastní, může si ji v případě nutnosti půjčit. Vpravo spadá silnice do údolí, v něm zahlédneme jakýsi neoznačený vodopád, až konečně jsme u cíle.                                                                                                                                                       Milovníci filmového Pána prstenů mají na Zélandu řadu průvodců po lokalitách, kde byly točeny exteriéry. Z filmu o filmu Pán prstenů vím, že Mangawhero fall je vodopád, kde Faramir zajal Gluma. My nesejdeme dolů do míst, kde se scéna odehrála. Scénic lookout neboli vyhlídka je snad pět minut od parkoviště, dolů stezka nevede. Alespoň ne z míst, kde jsme. Je to první z řady vodopádů, které na Zélandu uvidíme. Samozřejmě, na Jizerkách na Áčku u Kristiánova je vodopád, na Černém potoce rovněž, viděli jsme vodopády v Slovenském ráji, Mumlavský v Krkonoších i lotyšský největší evropský vodopád v Kuldize (tedy pozor, on je sice dlouhý asi 230 m, ale zato vysoký tak metr padesát). Ale ty zélandské jsou pro mne z nějakého ne přesně popsatelného důvodu působivější.                     Protože je Ruapehu uzavřeno, jsme na nejvyšším bodě dnešní vyjížďky a proto se vracíme pár kilometrů k východišti stezky k Waitongu fall. Stezka je opět pohodlně upravena, trasa, kterou chceme jít je podle tabule čtyřicetiminutová. Nejprve jdeme jen do mírného kopce, posléze po mostě přecházíme jakýsi potok a cesta začíná stoupat. Natolik, že stoupáme po schodech. Naštěstí krátce a zase více méně traverz. Najednou holá pláň v sedle mezi dvěma kopci. Vlastně je to rašeliniště, prochází jím haťová cesta.                                                 Nízká oblačnost omezuje možný výhled na minimum, některé u okolních vrcholů jsou již v mracích. Fouká silný vítr. V středu sedla jezírko s rezatou rašelinovou vodou. A jsme na druhé straně a klesáme. Pláň končí a opět se noříme do lesa. Stezka, to co vystoupala, nyní ztrácí. A opět klesá prostřednictvím schodů. Ovšem tak vysokých, že jsou téměř neschůdné. Jsme zvědavi na zpáteční cestu. Začíná pršet ve chvíli, kdy jsme sestoupili k místu výhledu na vodopád. Za lepšího počasí by byl výhled hezčí. Přeci jen v lezavé zimě a dešti, který stříká na objektiv to není úplně ideální. Od vyhlídky jde úzká pěšinka ke břehu. Na stromě nad vodou je velký oranžový trojúhelník, šikmo na protějším břehu druhý. Brod na Old Blyth trecku, jedné z tras, kterou si zde návštěvník může zvolit. Od vodopádu vede po stejné cestě jako naše trasa. Dělí se až u rozcestníku, který naši stezku půlí. Údajně na stejnou vzdálenost. Prvních dvacet minut jsme šli čtvrt hodiny, druhých dvacet minut jsme šli pětařicet.                                                     Alena nemusí bouřku obecně a je-li jí zachycena ve volné přírodě, je notně nesvá. Když jsme vyfuněli obří schody, které se nahoru šly lépe než dolů, práskl do některého z kopců po naší pravici blesk. Silně. Pecka jak hrom, být v baráku, napsal bych, že se třásly okenní tabulky. Takhle se roztřásla má žena. Pláň v sedle jsme přelítli jak rychlovlak. Asi že jsme nebyli Tatrách ale v parku Tongariro, další hromy a blesky se nekonaly. Slejvák jo. Ten se zadařil, takže nám promokly i batohy. Do Ohakune lodge dorazily klukům místo rodičů dvě téměř utopené myši                                                                                                                                        Všechno je tu jinak. Jako by nestačilo, že tu chodíme hlavou dolů, šišky rostou z tlustých větví a ne z kvetoucích konců. Je řada záludných dotazů, které se jako legrace dávají u nás doma. Například jak je to s měsícem a jeho fázemi. Tak to vám řeknu. Exaktně jsem si ověřil, že zatímco doma ubývá, tedy Couvá a přibývá, tedy Dorůstá, tady na C přibývá. Musím se ještě zeptat Jenny, jestli mají nějakou mnemotechnickou pomůcku. A voda ve výlevce se skutečně točí naopak.                                                                                                                        Ale abych postupoval popořadě. Ráno jsme měli většinu věcí suchých, některé Alena hodila do sušičky a současně mi oznámila, že si k Vánocům sušičku nadělíme. Po zkušenosti v Ohakune lodge se přesvědčila o jejích výhodách. Jenže jsme se tím zdrželi. Vyrazili jsme tedy až kolem desáté.                                                                                                              Ohakune má, stejně jako řada našich měst, památník obětem první války. Na Zélandu se hlásí i k veteránům té druhé světové, korejské a dalších válek, v kterých vojáci ANZAC (Astralien New Zealand Army Corps ) bojovali. Kolem něj jsme vyjížděli směrem na Desert road. Ta nás má dovést nahoru do Taupa. Respektive k jezeru Taupo. Krajina východně od Mt Ruapehu je nehostinná s drsným počasím. Nic tu neroste, tedy nic rozumného, jen nějaké křáčí a gorse nebo-li hlodáš. Krajina není zemědělsky využívána, a tak se do ni nastěhovala armáda. Byli jsme varováni. Na Desert road nestavte mimo vyznačená parkoviště a už vůbec neopouštějte silnici. Mohli byste přijít i k zastřelení. Sice se mi chvílemi zdálo, že vztah k armádě tu není tak předpojatý (dobře, že ji lidé nepovažují za tak zbytečnou jako u nás), ale na druhou stranu tu asi vojáci blbnou jako všude jinde. Před pár lety při zimním cvičení na Ruapehu devatenáct z nich prý umrzlo pár metrů od šeltru. Smůla.                                                                                                                                                                        Na počátku Desert road jsme narazili na památník Tangiway disaster, železničního neštěstí z roku 1953.Proud sopečného bahna laharu z kráteru Ruapehu se na Štědrý den valil korytem řeky a odnesl s sebou několik sloupů železničního mostu v okamžiku, kdy na mostě byl vlak. Vagony byly až šedesát metrů od trati a v troskách zahynul sto padesát jeden cestující. Poslední vagon byl nalezen v řečišti jeden a půl míle pod troskami mostu. Dnes neštěstí připomíná pomník z černého kamene s nápisy v angličtině a maorštině, stojící uprostřed nezpevněného parkoviště. Půda je tu zjevně měkká, sopečného původu. Řeka, tekoucí od Ruapehu, pravoúhle mění směr, aby památník širokým obloukem minula a zmizela pod „novým“ silničním mostem, neboť původní byl rovněž zničen. Z Ruapehu jsme neviděli nic než hromadu mraků a mlhy. Uslzeným dnem jsme ujížděli na sever. Řízení mi nedělalo až takové problémy. Ano, občas jsem se, třeba na parkovišti, přistihl v protisměru, ale pravička už řadící páku hledá jen sporadicky. Ostatně k čemu by mi v automatu byla.                                                                                                       Naší další zastávkou je geotermální lokalita Tokaanu Thermal walk. Cesta k ní nás vede kolem geotermální elektrárny Tokaanu nalepené na úpatí kopce, z jehož vrcholu sbíhá soustava potrubí. Tokaanu je nejen přírodní památka, ale také lázně, kam si můžete přijít za devět dolarů poležet či postát v horké vodě. Jste-li dítě, za šest. Maorové zdejší horké prameny používali nejen jako léčivé, ale také k vaření. Nezbytné parkoviště, přejdete můstek a buď vejdete do lázeňské budovy, nebo se dáte doleva a procházíte se přírodním areálem. Jdete mezi jezírky, bahnitými děrami, kolem vás to bublá, pukají bubliny bahna, z hladiny stoupá sirná pára, občas vám ji vítr zanese přímo do tváře. První setkání s geotermálními jevy je působivé. Můj minimální čich mi pachové vjemy filtruje, čemuž jsem rád, protože pro normálního člověka mohou být některé úseky výživné. Celkem bych řekl, že dojem je přímo infernální. Ale není třeba se bát. Cesta je pevná a jen blázen či hazardér by ji opustil a vstoupil na nepevnou slupku. Jsem příliš málo Čechem, abych to zkoušel. Popravdě na Zéland asi jezdí ti rozumnější z nás, protože tu mezi Čechy není tolik smrťáků jako v Tatrách či Chorvatsku.                                                                                                      Taupo je to největší zélandské jezero, na jehož jižním konci je Turangi, na severním město Taupo, které bylo naším dalším cílem. Rozhodli jsme se jezero objet po západním břehu. Když naše, respektive Tomášova dodávka vystoupala na vrchol hřebenu nad jezerem a sestoupili jsme na druhou stranu, ocitli jsme se v příjemně zvlněné krajině. Jednotlivé kopečky, vlny či hřbítky byly lemovány, děleny a parcelovány ploty farem. Na jednotlivých pastvinách byla větší či menší stáda ovcí či krav. Pochopitelně, našinec je trochu poznamenán filmovým Pánem prstenů, ale tady bych skutečně čekal, že po cestě rozšafně přejde nějaký hobit, projede Gandalf, kmitne se některý z hraničářů.                                     Alena, která je trochu praktičtější než já, poslední úsek do Taupa prožila ve stresu. Rozsvítilo se nám totiž na palubní desce hladové oko, signalizující, že benzínu je pomálu. O co kráčí, řekl jsem si pochopitelně, jenže má žena má pro většinu situací po ruce katastrofický scénář. Palivo nám dojde. Pochopitelně mimo ves, nikdo nepojede, pumpa bude zavřená. Budeme spát na silnici, potká nás něco mezi policejní pokutou a zastřelením od nerudného farmáře. Vše ale dobře dopadlo. Nejen, že jsme dojeli jsme do Taupa, ale zastihli jsme pumpu otevřenou, takže jsme byli zachráněni před zkázou. Navíc jsme mohli vyrazit na sever do Moon craters, což je další termálně aktivní lokalita. Jelikož na Zélandu jsou odbočky k takovýmto atraktivním místům dobře značeny, neměli jsme problém ji najít. Velká hnědá tabule nás navedla. Problém ale nastal vzápětí. Přijeli jsme k otevřené bráně, u které byla cedule, že se brána zavírá 5.30.p.m. To by mi nevadilo, jenže Alena nabyla dojmu, že nás tam zavřou. A trvala na návštěvě přilehlého parkoviště, protože tam bude informační tabule. No nebyla. Alespoň ne s informacemi, po kterých jsme pásli. Parkoviště sloužilo jako východiště cyklotras a nějakých pěších traků, které, pokud jsme rozuměli, s Moon craters neměly nic společného. Takže po nějakých deseti minutách jsme vzdor Aleniným obavám projeli branou a jeli dál. Další parkoviště. A malé stavení, v něm babka, která nám vysvětlila, že jsme tu sice dobře, ale pozdě. Poslední návštěvníky dovnitř areálu pouští čtyřicet pět minut před závěrečnou. Takže máme peška či pryskyřici, no prostě smůlu. Dobře, nechcete nás tu, nenecháme tu svých šest dolarů a jedeme dál. Tentokrát hledat nocleh. Volné tábořiště by mělo být na Reid´s farm na břehu Waikato river, nedaleko Huka falls jenže na druhém břehu. Tomáš nám nakreslil, kde tábořiště najdeme takže nebude problém. Huka falls jsme měli při cestě zpět do Taupa, kolem odbočky jsme již dnes projeli.                                                                                                                        Pár metrů po odbočce z hlavní silnice Taupo Rotorua, po které jsme jeli od Moon craters je vyhlídka na jezero. Taupo je jezero rozlehlé. Velikostí připomíná některá jezer mazurských. Je opět pod mrakem, oblačnost není souvislá a nad vodní plochou a kopci ji obklopujícími jsou dramatické hrady z mraků. Černošedá barva se odráží v jezerní hladině a vytváří velmi fotogenickou kombinaci. Pokochali jsme se a rozhodli se pohnout kostrou k vodopádu. A hle, co jsme neviděli. Odbočku na Reid´s farm. Inu prozkoumáme to později, vodopád volá. Opět parkoviště, brána a nápis, že se zavírá v dobu, kdy by se z nás mohli stát nedobrovolní vězni. Takže jsme dodávku zaparkovali na horním, ani nevím, zda zcela oficiálním, ale neuzavřitelném parkovišti a seběhli k řece.                                                                Tak tenhle vodopád má onomatopoetické jméno. V korytu Huka falls je opravdu hukot. Jenže tato poetika je přístupná jen nám Čechům, v maorštině huka znamená jistě cosi jiného, než že řeka hučí v klínu rozervaných skal. Skalním korytem se řítí neskutečné masy bíle zpěněné vody. Řeka, která je nad vodopádem snad šedesát metrů široká, se najednou zúží na nějakých patnáct metrů. A tímhle korytem se řítí zhruba čtyřicet, padesát metrů, než překročí práh a padá do hloubky. Co se týče vlastní výšky, nepatří k těm nejvyšším které jsme na Zélandu dosud viděli a ještě uvidíme, ale určitě bude patřit k nejimpozantnějším vzpomínkám. Řev vodní masy, vibrace skály, kterou si zpěněná voda vymlela koryto, to je cosi nezapomenutelného.                                                                                                                                   Řeka Waikato je nejdelší z novozélandských řek a protéká geotermální oblastí. Navíc je na ní a v jejím bezprostředním okolí řada vodních, geotermálních a jedna tepelná elektrárna, takže její údolí produkuje zhruba 75% elektřiny z vodních elektráren Severního ostrova, 25% všech elektráren Severního ostrova a 15% procent veškeré novozélandské produkce. Řeka vytéká z jezera Taupo. Na výtoku jsou postavena vrata, která se na noc zavírají, aby se pošetřila voda pro zmíněné elektrárny.První most klenoucí se nad korytem, kterým se valí vody řeky Waikato byl postaven již roku 1800. Nyní je vodopád jedním z nejnavštěvovanějších míst Zélandu. Od návštěvnického centra vychází stezka, končící v Taupu. Kilometráž na těchto stezkách obvykle chybí, zato údaje v hodinách jsou tu stejně spolehlivé, jako třeba ve Slovenském ráji. Druhá stezka vede asi dvouhodinovou procházkou k peřejím a první přehradě pod Huka falls.                                                                         Protože se již zvolna šeřilo, neprošli jsme stezku k Taupu celou, ale po chvíli jsme se otočili zpět. Úseky, kde jsme šli podle vody nás přesvědčily, že nás některý ze zélandských bohů či duchů miluje. Za deště v minulých dnech nás odměnil vysokým stavem vody. Pobřežní vegetace byla z větší části zhruba padesát centimetrů pod vodou.                                         Camp, spíš tábořiště na Reid´s farm je příjemné. Sice je tu jen suchý záchod, není to ale prkenná, smrdutá a čistotou neoplývající fekální budka, která zdobí řadu podobných tábořišť u nás. Kdybychom si k zaparkování nezvolili podmáčený dolík, nebylo by nač si stěžovat.                                                                                                                                                                     Vařte asi hodinu v kuchyni na sporáku v prádelnim hrnci vodu. Pak si do ní rozklepněte dva tři pukavce a než se pozvracíte, nabudete dost přesný čichový vjem z Wai o tapu, běžněji psaného dohromady. Již doma jsem si v bedekru nebo-li průvodci našel o Waiotapu geotermal wonderland, kde je mimo jiné Lady Knox geyser, nějaké informace.. Krásy tohoto parku byly vychvalovány velice velmi a mimo jiné mě zaujal zmíněný gejzír. Kromě toho, že nejsem z domova na gejzíry zvyklý, protože jich u nás není zrovna přehršle, tento má jednu zvláštnost. Chrlí denně v 10:15. Tedy plus mínus. To přijedete do Waiotapu, koupíte si vstupenku za třicet dolarů a dáma na kase vám začne vysvětlovat, že si máte znovu sednut do auta a odjet. Jste-li mocni komunikace v kiwi, pochopíte hned, co se vám snaží říci. Jste-li na tom jako my, připadá vám sdělovaná informace natolik kuriosní, že se nevěřícně dožadujete jejího opakování. Napodruhé či napotřetí, dáma je velmi trpělivá, pochopíte, že onen kýžený Lady Knox geyser je asi deset minut autem od vlastního wonderlandu. Takže tam dojedete a zjistíte, že tu nejste sami. Polokruhový amfiteátr se zvolna plní lidmi všech možných národností. Lidé evropsky vyhlížející, Japonci, Číňani, Indonésané či Srílančani, usedají. Okamžitě mi vytanul na mysli jeden známý, který mne lákal před lety do USA. Nabízel mimo jiné návštěvu Yosemitského parku. Yelowstone ale striktně odmítl : Tam je to samej stánek na hamburgry, amici tam sedí, cpou se tím sajrajtem a kolou, pak zazvoní zvonec, každý Joe zvihne zadek, přesune se do amfiteátru, gejzír zagejzá, wow, wonderful, amezing a jde se na další burger. Tady nezvoní zvonec. Jakýsi ranger přelezl ohrádku, přistoupil ke kouřícímu kuželu a držel řeč. O tom, že u tohohle gejzíru, asi to původně bylo jen jezírko, ne komín, ten asi narostl v důsledku turistifikace, si prala lady Knox prádlo (on upřesnil, že ponožky) a když jí do vody spadlo mýdlo, vytryskl gejzír. Vysvětlil to několikaminutovým výkladem, z kterého jsem nabyl dojmu, že se jedná o cosi s povrchovým napětím. Když mýdlo vypění, uvolní cosi a voda může vytrysknout. Ještě si nějakým mně neuchopitelným způsobem zaryl do Australanů, protože když o nich pohovořil, auditorum se smálo . Domluvil, jak salonní kouzelník ukázal pytlík s mýdlovými vločkami a vysypal ho do jícnu. Chvíli to vypadalo na vracení vstupného, pak jícen začal předvádět, co umí. Pěnil až přišla kýžená erupce sloupu vody. Pochopitelně, nebýt obklopen stovkou turistů, byl bych raději. Ale i tak to byl neskutečný prožitek. Gejzír chrlil statečně a tak dlouho, že jsme nedočkali konce.                                                   Před koncem se zvedlo více diváků. To by mi až tak nevadilo, jenže problém byl v tom, že se všichni přesunuli zpět ke vchodu do wonderlandu. Návštěvník tu má na vybranou tři trasy, nejdelší je asi tříkilometrová. V podstatě jde o jednu okružní trasu, kde se spojkami lze vrátit dříve. Procházíte kolem jezírek, aktivních kráterů, zkolabovaných kráterů, fumarol a bahnitých bazénů. Kolem vás to šplouchá, ze země stoupá pára, mlaskavě praskají bubliny bahna. Někde to zapáchá. Jinde to vlhce zapáchá. Dokonce vlhce a horce zapáchá. Někde to prostě obyčejně smrdí. Je to neskutečné divadlo a také je sledují lidé všech ras.                                       Sklon k rasismu jsem nikdy neměl, ale přiznám se, že jsem jednu chvíli zvažoval, zda by mne porota osvobodila, kdybych v horkém bahně uvařil Japonce. Mohlo mu být tak mezi osmi a deseti. Šel s rodiči a dvěma, na nudící se děti oplocenými, bratry. On měl píšťalku. Více snad není co dodávat. Tatínkovi naštěstí došla trpělivost dřív než mně.                     Musím říci, že nevím, které ze zastavení mi učarovalo více. Sintrové terasy, fumaroly, Champagne poole, kde kalnou vodou stoupají drobné bublinky jako v sklenici šampáňa, jezero Ngakoro, krátery, které již nejsou aktivní a proto si v nich ptáci dělají vytápěná hnízda v nich nemusí sedět na vejcích a ta stejně nevychladnou, barevné vývěry zbarvené sírou, železem, manganem. Vše tu míjíte, prohlížíte, čicháte. Jedním z průhledů si dokonce připomenete okolí Hluboké. V čisté zélandské přírodě se zdvihá elektrárenská chladící věž . Po odjezdu z Waiotapu jsme zamířili zpět k Taupu, ale cestou byla plánovaná ještě jedna zastávka. Jak jinak v údolí Waikato river, opět geotermální lokalita. Leží asi dvacet kilometrů od silnice Rotorua- Taupo a jmenuje se Orakei Korako.                                             Klidně to čtěte, jak napsáno, o fonetický přepis výslovnosti v kiwi angličtině se ani nepokouším. Když jsem o tuto lokalitu našel v Dorlingovi, (ostatně jsem zjistil, že stejného průvodce používal v úvodu zmiňovaný Šimánek), dočetl jsem se, že k sintrovým terasám je třeba se přepravit lodí. Nějak jsem si vytvořil představu plavby nejméně půlhodinové, prostě vzdálenost pokud možno převeliká. A ono houby. Kolem trosek dřevěné kanoe, která vozila lidi ještě v sedmdesátých letech dojdete do centra, kde vám prodají vstupenky, můžete si dát kávu a jako medvídek Pú něco menšího. Když jste připraveni, nasednete na motorovou loď. Ta vás převeze na protější břeh. Výhoda je, že řidič člunu je ochoten nečekat, až loď naplní. Převeze klidně i pouhé dva pasanty. Již od člunu jdete kolem sintrových teras, hned na začátku vás uvítá Diamond geyzer, za nevelkým ostrohem je ve stěně nad vámi Saphyr geyzer, který na rozdíl od toho Diamantového ukázal, že se umí rozdivočit. Ne tak vysoký jako Lady Knox, navíc stříká z jeskyně v kolmé stěně, ale jeho erupce horké vody je působivá. Pomineme-li jezírka ve Waiotapu, je Orakei Korako barevnější. Výlevy nechávají na sintrových vrstvách mapy, o jejich barvě jsme se nemohli dohodnout. Nejpřesnější určení bylo cosi mezi rozteklým, ještě nesraženým vejcem a dětskou průjmovou stoličkou. Kamarádka mé matky, po rodičích sudetská Němka, pro takovou barvu měla termín kaklgelb. I zde kráčíte od výlevů horké vody, menších či větších gejzírů, k mlaskavě bublajícím bahenním bazénům. Duším romantickým se vybaví scéna ze Syna lovce medvědů, kde se zlí indiáni v Yellowstonském parku snaží hodného bělocha spustit do jícnu plného žhavého bahna, až jako deus ex machina přijde Old Shaterhand s Vinetouem a hodnými indiány, aby mučení překazil. Stezka vás provede celým areálem, aby vás vytáhla prakticky na vrchol kopce, na jehož úbočí se Orakei Korako nachází. Zdola jsem viděl jakási dřevěná pole, která stupňovitě stoupala po úbočí. Poměrně naivně jsem se utěšoval, že je to oplocení a cesta tam nepůjde. Leč jak praví staří latiníci, erare humanum est, čili mýliti se je lidské. Vystoupali jsme téměř vzhůru a narazili na křižovatku. Jedna nás posílala do jeskyně, jedna k bahenním jezírkům. A bylo připojeno upozornění, že do jeskyně má návštěvník jít nejprve. Nad radami na podobných stezkách člověk nemá moc přemýšlet. Většinou jejich logiku objevíte následně a pokud ne, jde obvykle o řehtání šimlíka úředníčka, které stejně normální člověk nepochopí. Popravdě řečeno, těch prvních případů jsem na svých toulkách potkal víc. Tady jsem to poznal vzápětí. Do jeskyně se sestupovalo po tolika schodech, že Alena v jejím ústí usoudila, že jí pohled zhůry stačí. Já poctivě sešel až na dno, kde bylo průzračné jezírko. Natolik průzračné, že v průvodci, kterého návštěvník dostane se vstupenkou, upozorňují, že se stává, že nepozorný jedinec vodu zaregistruje v okamžiku, kdy má neodbytný pocit, že mu teče do bot. No nevím. To je buď zélandský pokus o humor, nebo by musel být člověk dost velký trotl. Alespoň mně se vodu přehlédnout nepodařilo, ač mi Alena upozornění přečetla, až když jsem vyfuněl zpět k ní. A to jsem notně roztržitý. V hloubi jeskyně jsem narazil na všudypřítomné Japonce či japonsky vypadající Číňany. Lezli po kamenech v jezírku, dívky zaujímaly půvabné pózy, hihňaly se, jak už tak holky v každém věku mají ve zvyku. Kluci kolem nich poletovali s mobilními telefony a fotili. Nejvíc mě dostal jeden, který svou partnerku režíroval do potřebné pozice bez ohledu na to, že stála o nějakých deset výškových metrů výše a navíc proti nebi, nad ústím jeskyně. Obávám se, že si s tímto problémem jeho mobil neporadil. Alespoň já bych se do toho nepouštěl ani s mou zrcadlovkou od Canonu.                                       Nu dobře, vrátili jsme se na křižovatku, ještě chvíli stoupali podél zábradlí, které jsem zdola považoval za oplocení, abychom vzápětí sešli zpět až na úroveň řeky. Dobrá, přeháním. Ale hodně hluboko to bylo. Dovedu si představit, jak by návštěvník, kterého by nahoře neupozornili, že má jít nejprve do jeskyně, hovořil. Já bych nejméně kačátka ošklivá použil, ne-li cosi expresivnějšího.                                                                                                                             Jako i ve Waiotapu, nechybí v Orakei Korako ukázka typického zélandského buše. Pak už jen obhlédnete areál z druhé strany, pokocháte se vyhlídkou na řeku, po které se turisti nechají vozit na jet boats, neboli tryskových člunech a už stojíte na molu a čekáte na Maora řídícího přívoz. Tenhle mi byl obzvláště sympatický, protože byl tak obézní, že i já jsem si vedle něho připadal dost podvyživený.                                                                                                       Po absolvování druhé geotermální atrakce, jsme usoudili, že v Moon craters se k nám zachovali ošklivě a tak se na ně vykašleme. Popravdě jsme fumarol a kráterů měli protentokrát dost. Takže jsme si to definitivně namířili do Taupa.                                                       Měli jsme od Tomáše úkol. Potřeboval asi deset metrů rep šňůry. V Taupu jsou tři sportovní obchody. O dvou se vyjádřil, jak kdyby byl placen konkurencí a nakreslil nám plánek. Byl v očekávání svatby poněkud rozrušen, uklidňoval se nějakým tím panáčkem, takže jsme ani tenhle plánek zcela nepochopili. Zastavil jsem dodávku proti taupské knihovně a vydali jsme se směrem, který jsme považovali za správný. Na Spa road jsme nakonec sport skutečně našli. Nezdálo se však, že by to byl ten pravý. Panáček za pokladnou se tvářil ochotně, ale asi neuměl pořádně anglicky, protože mu dalo dost práce pochopit, co chceme, ač jsme mu říkali, že to je potřeba při climbingu a je to tlusté kolem dvouapůl milimetru. Můžu já za to, že to vyslovuje clajmbing a ta rep šňůra se řekne ještě zběsileji? Nakonec nás poslal ke konkurenci, ale dost dobře nám neuměl vysvětlit, kde to je. Ergo výsledek, jako by nás poslal, kam by nás směřoval Čech. Dost nezatíženi věděním, jsme se vydali hledat další dva sportovní krámy. Nebudu líčení naší anabáze prodlužovat. Našli jsme všechny tři obchody. Ten třetí byl správný, zavřený a dvacet metrů od auta. Jen neměl v názvu sport, ale cosi jiného, takže jsme od něj šli s klidem na druhou stranu.                  Z Taupa do Wanganui jsme to měli kolem dvouset kilometrů. Vyrazili jsme v šest. Protože Desert road je docela dobře sjízdná, počítal jsem, že budeme ve Wanga mezi osmou devátou. I tak se bude Tomáš zlobit, protože mě varoval, že jezdit po Zélandu potmě, je o dutinu hubní. Po silnici pobíhají kiwi, possumové, krávy, ovce, nejsi zvyklý na levou stranu a vůbec. Já se mu nedivím. Z platu zasněžovače na Ruapehu živí dva lidi ( Jenny dělá na rodinné farmě, ergo zadarmo), dvě auta, čili jeho dodávka je stará šunka, jejíž pojištění by stálo víc, než co by dostal v případě pojistné události. Takže ano, rozumíte tomu dobře. Člověk, který téměř čtyřicet let jezdil vpravo, s manuálním řazením, mnoho let jezdí na předním náhonu a osobákem, nyní řídí po Zélandu vlevo automat, který je nepojištěnou dodávkou. To je pro jejího majitele na antidepresiva. Kór když v případě nehody může přijít o oba rodiče najednou.                                                                                                                                        Až do Ohakune to šlo. Vlastně tak do třetiny vzdálenosti Kune Wanga. Pak začaly úseky v rekonstrukci. A omezení na třicítku. Čas ubíhal, padla devátá. Byla hodně za námi, když jsme dorazili do Wanga. Jenže hledejte potmě, v cizím městě, kde jsou jedna vedle druhé uličky podobných rodinných domků neoznačenou silnici vedoucí kamsi do hor, do Kaukatea valley. S problémy a po jistém bloudění jsme Wanga opustili správným směrem. Dokonce jsme našli odbočku na Kaukatea valley. Jenže jsme ji minuli, neb z našeho směru nebyla označena. Když jsme zjistili omyl, nezbývalo nám než vystoupat z Okotea valley až k Fordelu , než jsem se mohl otočit a vrátit se dolů.                                                                                   Na farmu jsme dorazili těsně po desáté. Gordon se nemohl walky talky dovolat do woolshedu, tak jsem se tam vydal pěšky. Byl jsem skoro u něj, když u mne zastavila čtyřkolka s Tomášem a Jenny. Jsem rád, že ty šutráky, co jim spadly ze srdce, když mě poznali, mi nespadly na nohu.                                                                                                                             Je pátek, den před svatbou. Jelikož jsem se do dlouhodobých příprav svatby nezapojil, nějak jsem neměl takovou tu předsvatební horečku. Možná, že to je i tím, že přeci jen otcové prožívají tohle méně. Gordon je rovněž výrazně klidnější než Angela. Jenny došívá svatební šaty, Tomáš dává pozor, aby dodržel zvyk, že ženich smí nevěstu ve svatebním vidět až při obřadu. Než někam vstoupí, zavře oči, zakryje je rukou. Před domem stojí stan, který dodala cateringová firma a dva přístřešky. Pod jedním jsou dva grily, pod druhým stůl, tam bude bufet. Stan a přístřešky včera stavěli kluci. Pod přístřeškem, kde normálně parkují auta Angely a Gordona stojí pojízdný chlaďák. V hale, která spíš slouží jako sklad, se na kulečníkovém stole a kolem něj vrší zásoby. Kartony piva Tui, sekt, cracery, devět krabic s Pawlovou. Ne by tam ležela nějaká naporcovaná Ruska. Je to nejpopulárnější zélandský dort. V podstatě cosi jako sněhové pusinky, jenže velikosti dortu s krémovou náplní. Jenny se ji pokoušela při návštěvě v Liberci upéct. Omlouvala se, že se jí nepovedla. Houby, chuťově to bylo stejné a že se vprostřed trochu propadla, no Bóže. Kuriosní je, že se o autorství tohohle desertu se slovanským jménem sváří Zéland s Austrálií.                                                                                                   Odpoledne v několika skupinách dorazili zasněžovači. Dali si po pivku a začali krájet veky, nejrůznější druhy zeleniny, vařit rýži, brambory, smažit kuřata a připravovat saláty. Sten s jednou z dívek kompletoval třípatrový dort, který přivezli. Angela mezi tím poletuje, je tu i Sera a Georgi, Jennynina kamarádka, která studuje v Wanganui sklářskou školu. Všude vládne předsvatební organizovaný zmatek.                                                                       Nastal onen slavný den. Svatba je ve tři v Paloma gardens ve Fordelu. Je to část farmy, která je v podstatě za plotem Gordonovy, ale chce-li se na ni člověk dostat, je třeba to širokým obloukem přes Okotea valley obejet. Jenže zatím je dopoledne, takže Jenny došívá černé ubrusy, neboť tabule bude pojednána černobíle. Kamarádky a zasněžovači míchají z připravených ingrediencí saláty, Gordon přivezl jehně, které Craig bude rožnit. Konečně jsou došity ubrusy, začínáme prostírat dlouhé stoly v zahradním stanu. Zatím Jenny usedá, aby si nechala namalovat obličej na ksicht, Angela odjela ke kadeřníkovi. My s Alenou se motáme nejvíc v kuchyni. Vzhledem k tomu, jak jsem jazykově hendikepován, přijímám pokyny od Aleny, jinak myji nádobí. Pořád. Opakovaně. Dokola. Mladé Zélanďanky nejsou v kuchyni z nejzručnějších. Nějaká organizace práce je pojem téměř neznámý. Průměrný český chlap by v poměru k vykonané práci spotřeboval asi polovinu nádobí. A to nás naše manželky ohovárají, jak moc ho naděláme. Doma nádobí myji, na to jsem ženat již dost dlouho, ale tolik, kolik jsem si ho užil na Zélandu, dlouho mýt nebudu. Jen pohodář Gordon se nevzrušoval. Tomáš s Davidem odjeli do Paloma gardens, najednou se Euenova starší dcera objevila v bílém drůžičkovském dresu a já pochopil, že se schyluje k akci. Pak vyšla Jenny v bílém, maminky se hodily do gala, Gordon se objevil v kravatě.  Parkoviště u Paloma gardens bylo paddocku. Tedy na cestě mezi dvěma ohradami, ze kterých nás okukovala zvědavá telata. Když člověk prošel branou a sešel schody, ocitl se v jiném světě. Stromy snad z celého světa, kaktusy, palmy, jezírko s klenutým mostkem, prostě prostředí, pro romantickou svatbu jak dělané. Ženich a jeho dva svědci v černých kalhotách s černou košilí a bílou kravatou, on na hrudi rudou růži, svědci žlutou. Oddávající je také na místě. Není to obecní notábl jako u nás, ale jakási žena, která si udělala licenci na oddávání. Nad schody zazněl zvon, scházejí drůžičky, pak dvě svědkyně nevěsty a konečně Gordon přivádí Jenny.   Nechtějte po chlapovi, který nota bene oddávající rozumí každé desáté slovo, aby hodnotil svatbu svého syna. Máme to za sebou. (Snad jen: cestou zpět jsem opět jednou špatně odbočil. Dostal bych se k přejezdu u ústí Kaukatea valley, ale po horší cestě. Jak jsem se otáčel, nezpevněná krajnice mi pod zadkem auta povolila. Kolo bylo ve vzduchu, auto stálo, i vyskočil jsem, abych obhlédl situaci. David, který jel kus za námi můj omyl zpozoroval a vydal se za námi. Sdostatek včas, aby lehce sprdnul tatíka, který opustil nastartované auto, aniž by vyřadil rychlost. Vyřazování rychlosti u automatu mi bude dělat potíže celý pobyt.)                                                     Neděle, den po svatbě. Vítám se s Jenny, Hallo, how are you, mrs. Brabec? Just fine, thank you, dad. Jo hochu zvykej si. Už jen vysvětlovat včera některým podnapilým kiwi, že se nejmenuje Brejbek bylo náročné. S Angelou, Alenou, Jenny a pár kamarádkami likvidujeme následky svatebního veselí. V domě se povaluje několik mrtvol více či méně obalených blátem. Přeci jen cesta  z woolshedu, kam se část hostí přesunula na dopitnou, byla nad ránem (pochopitelně po deštích minulých dní) hůře schůdná.                                           Alena o zuby pečuje. Možná proto, že s nimi má odmala problémy. To já jsem spíš vepř a mám je v relativním pořádku. Tohle sebemrskačské přiznání není bezdůvodné. Návštěva zubaře není nic povznášejícího, ani když jste doma. Jste-li na cestách, je to nepříjemnější. V našem případě asi o sto padesát dolarů. Nejsem přítelem globalizace a velkého zkracování vzdáleností. Sledování katastrof, konfliktů a podobně v přímém přenosu je cosi, co bych nepostrádal. Ovšem v případě ošetření, byť by se dalo říci že nezávažného, je příjemné vzít telefon, vytočit kontaktní číslo a obdržet informaci, že ošetření sice člověk musí zaplatit, ale po návratu mu bude suma proplacena.. V Ohakune se Aleně totiž uštípl kus zubu. Euen po našem návratu na farmu sehnal zubaře, ale až na úterní dopoledne.         Pondělní dopoledne tedy trávíme ve Wanganui. Mladá paní se nabídla, že tchyni a tchánovi ukáže, kde je zubní ordinace. Při té příležitosti nám ukáže něco z Wanganui. Ordinace, kterou máme zítra vyhledat je naštěstí na Viktoria street a ještě dost viditelně označená.       První naše zastávka je muzeum. Protože Zélanďani mají do muzeí vstup lacinější v rámci jakého si vzdělávacího programu, platila Jenny. Wanganuiské muzeum je skutečně pěkné. Řada maorských artefaktů včetně waka (válečné kanoe), do kterých se vešlo až sto i více bojovníků, výrobky z greenstonu (nefrit, jadeit). Ukázky zbraní a nářadí z předevropské éry, pasti do kterých chytali ptáky, vrše na ryby. Památky na maorské války, uniformy anglické armády i maorských jednotek v ní bojujících.(Oni byli Maoři dlouho dost nesvorní, takže se nechali najímat při tažení proti soupeřícím kmenům. No se zvykem spolupracovat s tím, kdo je u moci máme i své zkušenosti, že?) Školní třída z koloniálního období, pochopitelně preparovaní ptáci a zvířata. Hračky. Ulička s maketami dobových obchůdků, která mi připomněla podobnou v Malmö.                                                                                      Parkovali jsme u Sarjeant galery. Do ní jsem psal před odjezdem, že naše malá parta fotografů měla zájem o nějakou spolupráci, jestli by mi nezprostředkovali kontakt na místní amatérské fotografy. Kurátor mi slušně odpověděl, že tedy oni ne, ale že mi dá kontakt na Jacqui Mc Gowan. Nebylo mi jasné, jestli se galerie jmenuje po někom, kdo se jmenoval jako poddůstojnická hodnost, nebo byl jejím nositelem. Ostatně ani Jenny si nebyla zcela jistá. Galerie je na mírném návrší nad městem, hned vedle je městská knihovna, kam chodí kluci na mail. Ostatně já jeho služby také několikrát použiji, abych odeslal pár fotek na Rajče. Táta a pár kamarádů mě ukecali, abych podal obrazový report o naší cestě.                                                                                                                                                                    Na cestě od galerie k muzeu je majestátní schodiště v koloniálním stylu. Široké schodiště se dělí na dvě ramena obloukem obcházející památník s mramorovými deskami na nichž jsou jména padlých v jakési válce. Na vrchu je spící (nebo zemřelý?) lev. Již jsem řekl, že si Zélanďani váží veteránů. Takovéhle památníky u nás také najdete, ale na kopci, na který jsme stoupali, nedaleko od Sarjeant galery je obelisk u kterého stojí kanón. To co pro nás bylo symbolem jakéhosi komunistického militarismu, je tady naprosto normální. Nejen ve velkých městech, tedy velkých v zélandském smyslu, ale i v malých městečkách jsou pamětní desky, ale nejen ty. Kanóny, houfnice, děla a jak se všechny tyhle potvory jmenují, v přímořských osadách miny. A pamětní síně s dostupnými fotografiemi a údaji o jednotlivých veteránech z příslušné oblasti.                                                                                                 U Sarjeant galery není jen válečný památník, ale i naopak mírový památník. Je to vyhlídka na Wanganui, kde jsou dvě nízké spirálně se do sebe zavinující zíďky, na bocích kryté kachli s otisky rukou a podpisem dárců. Takovýchhle stěn z donačních kachlí jsme za naši cestu viděli více a je to systém, který se mi líbí.                                             V úterý jsme naložili dodávku a vyrazili na cestu. S nutnou zastávkou na Victoria avenui. Zubní ordinace měla v přízemku recepci, po vyplnění vstupního dotazníku s anamnézou jsme konečně byli vpuštěni dovitř. Zjevně tam působilo více zubařů, bylo tam několik ordinací. Musím říci, že jsem docela srab, co se zubaře týče. Jako dítě jsem omylem pokousal zubařku. Ne ze vzteku, to ne. Neměla mi ale říkat skousni, když měla oba ukazováky v mé puse. A když už udělala takový nesmysl, bylo nespravedlivé, že mi za to dala facku, až jsem spadl z křesla. Od té doby jsem začal u zubaře bát. Dnes už to zvládám vůlí, ale byl jsem dítě z kategorie neošetřitelných. Zdejší prostředí však působilo uklidňujícím dojmem, že bych se snad nechal ošetřit. Alenu si vzal do práce sympaticky vyhlížející mladý zubař, snad Ind či Srílančan. A byl nejen sympaticky vyhlížející, podle Aleny i zručný a jemný.                                                                                 Zub byl vyspraven a mohli jsme podniknout další nezbytné kroky před tím, než opustíme Wanganui. Jelikož jsem slíbil průběžně dávat na internet fotky jako zprávy z naší cesty, potřebovali jsme najít knihovnu. Zdejší knihovny mají pochopitelně internet zdarma, takže jsem odeslat pár fotek Jenže jak se vytahuji, že nemám nejhorší orientační smysl, tady jsem vyhořel a nemohl jsem najít žádný z orientačních bodů. Chvíli jsme kroužili po Wanganiu, než jsem se zorientoval a zaparkoval na parkovišti mezi knihovnou a Sarjeant galery. Já odeslal fotky, Alena se podívala na svou poštu, což jsem odmítl. Jsem na dovolené, z druhého konce světa stejně nic nevyřeším, tak co. (Ale poslyšte, těch šest týdnů bez netu a mobilu, to vám byl balzám na duši).                                                                   Potřebovali jsme ještě natankovat do auta a nakoupit proviant.. Cestování po Zélandu není nepříjemné. V době, kdy NZD byl asi 12,5 Kč a litr naturalu u nás přišel na nějakých 30 Kč, jsme nejdražší benzín na Zélandu platili 1,63 NZD. No nesvezte se, za ty prachy. Jenže musíte vědět jak se tankuje. U jednoho supermarketu byla samoobsluha bez pomocného personálu, takže jsme pokusy nabrat pohonné látky vzdali asi po dvaceti minutách. U druhého supermarketu obsluha byla. Jenže dáma hovořila tak domorodě, přičemž naše školská czenglish byla zas nesrozumitelná pro ni, že jsme to málem vzdali též. No natankovali jsme. Pak byl ještě jeden problém. Pro pobyt na Zélandu nepotřebujete velkou hotovost. Stačí vám výpis z banky a platební karta. Ta česká. Jen musíte odhalit režim, ve kterém chcete platit. To není jako v českém supermarketu, kde do strojku vložíte kartu a pin a je vymalováno. Na Zélandu mají tři různé režimy. Musíte vědět, jestli patříte do bussines, citizens nebo toho třetího. To už se nám podařilo odhalit dříve. Jenže nyní v Pek´n save jsme narazili. Nevím proč, ale česká karta jim najednou nebyla dost dobrá. Naštěstí jen v této jedné provozovně, v těch dalších jsme již neměli problémy.                                              Konečně jsme vyrazili na sever. Během nákupní anabáze se nám začaly trhat mraky nad hlavou. Zprvu jsme to nekomentovali. Co kdyby si komentářů někdo nahoře všiml a zase zatáhl.                                                                                                                                                                          Byl jsem varován, že zélandská policie přísně stíhá rychlostní přestupky. Naštěstí jsem jel cizím, nezvyklým autem, navíc s řízením na druhé straně, takže jsem rychlost dodržoval. Většinou. Musím říci, že mnozí kiwi si s rychlostí problémy nečiní. Obvykle nehodnotím řidiče v cizí zemi a ani zde jsem neseznal, že by jezdili výrazně divočeji, ale několik horkých chvilek jsem za volantem zažil.Vcelku bez problémů jsme se dostali do Opunake. To byl cíl první etapy. Našli jsme kemp, sjíždělo se do něj strmou silnicí zaříznutou do čehosi, co připomíná bílé útesy Doverské, jen to není bílé ani křídové. Všudy přítomná sopečná hornina je i zde. Kemp se nám nijak nezamlouval, i podnikli jsme marný pokus najít jiné bydlení. Říkám-li marný, je z toho pochopitelné, že jsme se do něj posléze vrátili.  Vybavenost zdejších kempů je dobrá. Všude jsme našli funkční čisté kuchyňky, čisté toalety, tekoucí teplou vodu. Pravda, někdy byla na mincovní automat, ale nebylo to drahé. V kuchyňkách jsme vždy našli dostatek vařičů ba i nádobí. Prostě bylo vidět, že turisti zdejší lidi živí. Jediný problém tady v Opunake byl reproduktor. Poměrně uřvaný a hlavně nešel ani ztišit, natož vypnout. Jen fakt, že jsem zde cizinec mi zabránil přeřezat přívodní kabely. Probudili jsme se do chladného, ale slunečného dna. A to je na téhle cestě zatím cosi, co se počítá. Fouká chladně, naštěstí si vaříme v kuchyňce. Jenže tu však opět křičí ten prokletý reproduktor. Abych ho nemusel rozmlátit, šli jsme raději, nabaleni jak pumpy, na zimu, snídat ven pod stříšku s výhledem na pláž. Nu kosa byla taková, že jsme zkrátili dobu snídaně a vypadli. Projeli jsme Opunake a hledali začátek zdejší walkway . Značení tu mají obecně, řekněme, svérázné. Ovšem naše značení je dost unikátní, takže jsme zhýčkáni. Sice jsme naráželi na jednotlivé úseky, ale najít začátek byl problém.             Nakonec nám přeci jen štěstí přálo. Cesta začíná u Opunake lake, a poměrně hned schází úbočím do Opunake bay, kde je kemp, ve kterém jsme spali. Jako většina zdejších pláží, které jsme zatím viděli alespoň z dálky, má i Opunake beach černý písek. Snad že je tu vše sopečného původu. Znovu jsme vystoupali na úroveň města, které je nějakých patnáct, dvacet výškových metrů na mořem, aby nám vzápětí ww nabídla sestup na Middleton beach. To se Alena vzbouřila, takže šla po vršku, já seběhl dolů sám a na druhé straně k ní vystoupal. Walk way pokračovala poslední ulicí Opunake před útesem. Značení stezek a cest walk way, jak jsem již řekl, je tu svérázné. Tedy nejsou-li proraženy jinak neprostupným bušem. Tam není kam uhnout. Jedinec, zvyklý na české značení, může být zklamán. Například tato walk way je značena dlouhými dřevěnými tabulemi z prkna či trámu s nápisem walk way, postavenými podél stezky. Když ale stezka opustila městské ulice a vydala se na jakýsi mys mezi jednotlivými zátokami, značení plynule přešlo na kůly, na nich byla dvě propletená w. Tato značka se střídala s kůly s oranžovým vrškem, nebo s oranžovými trojúhelníky. Na špici útesu stála dřevěná vyhlídková věž postavená místním Lions klubem. Vůbec jsem si všiml, že podobné kluby a spolky jsou tu aktivní a podílí se na životě komunity. Opakovaně jsem si všiml tabulí, že to či ono sponzorovali nebo postavili svým nákladem tu rotariáni či lvi. Několikrát jsem viděl symbol, který jsem prvně zaregistroval na jednom z domů, kolem nichž se vjíždí do Wanga. Rozevřené kružítko postavené na krokvi, stojící na hrotě. Zajisté svobodní zednáři. Kromě rozhledny jsme na špici útesu narazili na silnici vedoucí k moři. Kousek jsem po ní sešel, abych měl lepší výhled na kamenný vlnolam, navršený do moře. Kolem bylo několik jednoduchých staveb v různém stadiu troskotání. Těžko říci, zda zaniklý rybářský přístav či cosi podobného. Popravdě mi to nejvíc připomínalo některé přímořské partie v Řecku.  Útes jsme nechali za zády. Walk way nás dovedla až na městský hřbitov. Pravděpodobně jsme nevcházeli hlavním vchodem, spíš z boku. Soudím tak jedna dle toho, že jsme hlavní branou hřbitov opouštěli, jednak dle toho, že v místě vstupu byla upravena vzpomínková zóna s křížem z hrobu Eleanor Morrisonové. Ta žila v Opunake se svým synem majorem a měla tu čest být první pohřbenou na nově otevřeném hřbitově. Nedlouhá bílá historie Zélandu vede k národní hrdosti, kterou bychom mohli závidět. První pohřbený běloch, první narozené bílé dítě, to vše je důvod postavit pomník.                                                         Nevím, není-li to trochu morbidní, ale občas se rád procházím po hřbitovech. Nemyslím dušičkové objíždějí rodinných rovů. Máme s Alenou ty hroby po půlce Ćech, tak to skoro ani není možné, respektive se tím alespoň snadno vymlouváme. Ale rád si prohlížím staré hřbitovy. Obdivuji dnes opomíjenou tzv funerální architektru. Náhrobky na opunackém hřbitově mě okouzlily. Otevřené knihy, kříže nejrůznějších tvarů a velikosti, polštáře vroubené šňůrou s třapci, to vše vyvedeno v bílém mramoru, pochopitelně. Co nemůže na Zélandu chybět je vojenský hřbitov. Desky vojáků, pilotů a námořníků z distriktu Opunake, ať již padlých ve válce či veteránů, kteří zemřeli dlouho po poslední válce. To je další rys Zélandu, kterého jsme si všimli. Nejen že mají pomníky padlým z Velké, jak na nich stojí psáno (rozuměj první), války, ale několikrát jsme narazili na přístupné síně s fotografiemi padlých z té druhé a větší, ale i z Korei, Vietnamu, Indonesie . Holt my Češi si k našim padlým budeme ještě dlouho hledat vztah. Možná se to změní, až se některá příští generace přestane stydět za to, jak bylo nakládáno s válečnými veterány po únoru 48.                                                                                                                     Cestu zpět jsme zvolili po main street, protože walk way při návratu s nepatrnými odbočkami více méně kopírovala cestu ke hřbitovu.Nemohu se nabažit center zdejších městeček. Falešná průčelí, nápisy jako Mc Mahoney´s buildings 1926, ale i boční stěny pokreslené nejrůznějšími výjevy, to vše vytváří pitoreskní atmosféru. Když jsem ukazoval Angele a Gordonovi na notebooku fotky z Čech, které jsem jim přivezl ukázat, byli nadšeni barokem, renesancí, gotikou a dost nemohli pochopit, že se mi jejich mladá města a městečka tak líbí. Když ony mi evokují dobrodružné knihy a filmy.                                              Opunake ww má dvě větve. My jsme parkovali prakticky v místě, kde se dělily. Na kratší jsme nechtěli, protože obchází jezero Opunake, nevelkou vodní plochu, přehlédnutelnou od našeho auta. Zajímal nás pouze starý maorský hřbitov, který je na jejím začátku. Nevím, zda jsme našli vše, co jsme hledali, protože na označeném místě byly pouze dva, tři náhrobky, evidentně sem přenesené odněkud, několik skupin kamenů, které se zdály být jaksi uspořádány a toť vše. Tak nevím.                                                                                                           Naším dalším cílem byl Stratfort, město pojmenované tak na Shakespearovu poctu. Chtěli jsme se podívat na Taranaki, konkrétně na Dawson falls, eventuálně na několik dalších míst na úbočí. To bychom zvládli z Opunake snadněji, než návratem do Hawery s následnou odbočkou na Stratford. Rozhodli jsme se ale, že navštívíme Pioneer village, což je skanzen před Stratfordem. V Dorlingovi jsem ji částečně úmyslně přehlédl. Ač jsem vypsal řadu muzeí, přeci jen jsem předpokládal, že spíš budeme courat přírodou. Dokonce cestou k skanzenu jsem si nebyl zcela jist správnosti rozhodnutí, navštívit ho. Ale jen do okamžiku, kdy jsme do vesnice vstoupili. Sestává ze čtyřiceti domů, které sem byly sneseny z celého regionu. Prohlídka začíná na nádražíčku, pokračuje kolem budovy soudu, přenosné školy, které se stavěly v místech, kde dosud nebyla škola stálá, několika osadnických domů, části městské ulice s lékárnou a drogistickým obchodem, módním salonem, bankou, klempířstvím, řeznictvím a dalšími obchody, krámy a dílnami, pokračuje kostelem, uličkou kde je vězení , policejní stanice, poštovní ústředna a nemocnice. Ta nás, vzhledem k naší profesi, pochopitelně velice zajímala. A musím říci ani nezklamala. Staré pomůcky a přístroje, některé jsme buď zažili, nebo alespoň viděli na fakultě, jiné, nad kterými jsem s dojetím postáli. První defibrilátor, bedna jak hrom, staré dýchací přístroje, železné plíce a další přístroje.  Když jsme vyšli z nemocnice, připojil se k nám jakýsi pracovník skanzenu, který se zajímal, zda jsme již viděli hasičárnu. Byl zjevně zklamán, když jsme mu sdělili, že dosud ne. A vydal se v našich stopách. Inu bodeť ne, chudák po nás zavíral jednotlivé domy, neboť jsme byli opět posledními návštěvníky.             Ve Stratfordu jsme podnikli pokus o vyhledání turistického informačního centra. Jak bláhoví a zhýčkaní jsme, my Evropani. Po šestnácté hodině muzea, jeskyně, zahrady ale i turistická centra zavírají. Máš, turisto, chodit v čas.                                                                                   To nás až tak nezaskočilo, protože nás směr byl jasný. Hora, která se tyčila nedaleko a dokonce pomalu vylézala z mraků. Cílem byl zmíněný Dawson fall. Nezní vám to jméno povědomě? Jasně, těžká romantika zlatokopů, nádherné povídky Jacka Londona. Jenže jsme pod rovníkem, takže vodopád je asi pojmenován podle jiného pana Dawsona. Po necelých dvaceti kilometrech jsme odbočili z hlavní. Silnice začala stoupat. Nejprve mezi pastvinami, pak jsme vjeli do tunelu regulérně vysekaného v buši. Jasně, kdysi dávno, bušem je natažena asfaltka, ale již místo krajnice neprostupný buš, který se místy nahoře nad silnicí zavírá. Silnička úzká, na třech místech vprostředku ponechaný ostrůvek, obtékaný jednosměrkou, aby se mohla rozměrnější auta vyhnout. A na začátku upozornění, že začíná kiwi zóna Konečně návštěvnické centrum, pochopitelně zavřené. Obouváme pohory a rozmýšlíme se, kudy jít. Na stěně centra je mapka s několika treky. Jenže podél silnice ležel sníh, tady ho je docela dost a my nevíme, jak to v lese vypadá. Volíme prozatím nejjednodušší trasu. Sejdeme kousek po silnici k místu, kde ji jeden z trailů kříží. Z auta jsem zaregistroval, že to tu je k vodopádu pět minut. Jakmile jsme opustili asfalt, konec dobrot. Rozbředlá sněhová břečka a bahno. Bůh suď, co je lepší. Nebýt toho, nebyla by cesta zlá. Pohodlná pěšinka, kolem nezbytné stromové kapradiny a další stromy tvoří těžko prostupné houští. Rozcestí, šipka k patě vodopádu. Sestupujeme do hloubky. Ostrá zatáčka, zčásti zavalená sesutou hlínou. Musel jsem Alenu notně přesvědčovat, že zavalené místo přejde a nezřítí se dolů. Výsledek stojí za to. Z výšky padá proud, tříšť vzniklá dopadem vodní masy plní vzduch, rosí objektiv. Nejprve to vypadá, že po deštích a sněhových bouřích posledních dní máme štěstí a vody je dost. Pak registruji, že nahoře jsou ve skále vyhlazena koryta dvě. Zatímco jedním se valí voda, druhé je téměř prázdné. Vyfoceno, pokocháno, je čas se vrátit. Protože má cesta k vodopádu trvat asi dvacet minut a my u něj byli ani ne za deset, rozhodl jsem se poslat Alenu, kterou bolí paty jak čerti, po silnici nahoru, zatím co sám se dám na Kapuni lodge, ubytovací zařízení nedaleko od návštěvnického centra. Je to neskutečná cesta. Kapradiny , yuky a palmy lemují stezku, po které se brodím sněhovou čvachtou. Nedávná sněhová bouře polámala a zohýbala stromy, které zatím rangeři nestihli odstranit, takže se na jindy téměř až padoursky upravené stezce prodírám divočinou. Opakovaně se při prolézání vývratů zapletu nohami stativu, který mám v batohu na zádech. Navíc se stezka zprvu točí jinam, než jsem čekal a ještě klesá. V jednu chvíli jsem ztrácel víru, že jdu po správné stezce. Posléze zaplať Pán Bůh začíná stoupat a točí zpět do směru, který bych od ní očekával. Další zrada. Mýtina či palouk, kde stojí pod sněhem voda. Tak se brodím tím studeným čímsi, hledám kudy dál a přitom se ohlédnu. Ten pohled je odměnou za prožité strázně. Nade mnou se tyčí vrchol Taranaki, z boku nasvícený zapadajícím sluncem. Úchvatný pohled se snažím zachytit foťákem. Jen doufám, že alespoň jedna fotka vyjde. Aniž bych to tušil, toto místo je vlastně jen řadou stromů odděleno od Kapuni lodge, nyní bohužel zavřené, Jinak bych byl proto tu přespat a počkat si na týž pohled, pouze nasvícený sluncem tentokrát raním. Takhle se musíme na noc vrátit do Stratfordu.                                                                 Řada zélandských měst má jakousi historicko naučnou stezku, které se říká heritage a něco. Ve Stradtfordu konkrétně to byla heritage walk way. V informačním středisku, které jsme konečně našli otevřené, jsme dostali její plánek. Ovšem nakreslený se zélandským vztahem k mapám. Nepoznali jsme z něj, kde jsme, ani kam máme jít. Zato jsme v reálu našli řadu domů s popisky a historickými fotografiemi v místech, kde by podle mapky neměly být. Takže jsme dospěli k závěru, že tu musí být trasy dvě.                                Stradtford byl pojmenován z úcty k Williamu Shakespearovi. Ulice nesou jména postav Willových her, dokonce mříže, kryjící kořeny stromů lemujících chodníky jsou zdobeny jeho portréty. Jednou ze Stradtfordských atrakcí je věž se zvonkohrou, prý jedinou na celém Zélandu. Hrázdená věž je postavena na místě původní poštovní věže. Stojí na stradtfordské Broadwayi. Aby byla shakespearovská atmosféra dokonalá, kromě zvonkohry jsou na věži okna, která se otevírají, v nich se jak apoštolové na orloji vynořují Romeo a Julie. Divák absolvuje tři dialogy z téhle Shakespearovy hry. Je to nesporně zážitek, ale ku konci mě zajímá spíš můj přeplněný močový měchýř. Ještě že jsme na Zélandu, kde jsou ve městě toalety dostupné, čisté a gratis.                                                                                                       Opouštíme Stradtford a míříme severně. Naším cílem je krasová oblast Waiotomo. Jenže to vypadá, že nám nebude dáno. Zéland je sice dost zaměřen na turisty, ale nějak nepočítá s blázny. Nyní myslím blázny, kteří se chtějí pohybovat podle mapy. Slušná turistická mapa neexistuje. Respektive možná ano, ale my na ni nenarazili. A kluci i Jenny také o žádné nevěděli. Ani autoatlas není to, co bychom s evropskou zkušeností čekali. Například nyní. Při průjezdu Ingelwoodem. je směr na Waiotomo značen ne úplně ideálně. Podle autoatlasu jsme jakýsi výjezd našli. A jeli jsme. Jelikož jsme byli upozorněni, že zélandské silnice nejsou nic moc ani ve srovnání s polskými, nevzrušovalo nás, že jedeme po čemsi, co se tvářilo o řád níže, než naše okresky. Tedy co do šíře. I gravel roads jsou naopak o řád lépe vyspravené. Jen ta jistota, že jedeme skutečně správným směrem se nedostavovala. Posléze byla vystřídána nejistotou, zda se k Waitomo dostaneme i směrem, kterým jedeme. Až když jsme narazili na tabuli Welcome to Tarata jsme to vzdali. Měli jsme před sebou nových třicet kilometrů do Ingelwoodu, průjezd týmž stádem krav, které nevzrušeně kráčely po silnici a auto je zjevně nevzrušovalo. Kolem téhož possuma, ( kterého někdo střelil při přelézání ohrady a on se před smrtí stihnul zavěsit na horní drát svým chápavým ocasem. Jelikož byl zcela mumifikovaný, musel tu viset hodně dlouho). Konečně správná odbočka. Návěstí, že máme odbočit je umístěno hodně stranou na domě, takže jsme je přehlédli. Zato natolik markantní znamení jako trať, podle které jsme měli Ingelwood opouštět, se do autoatlasu vůbec nedostalo.                                                                         Kopcem sjíždíme k Waitomo. Návštěvu jeskyní si díky bloudění necháme až na zítřek. Dnes se chceme jednak ubytovat, jednak sehnat nějaké informace. Najednou parkoviště a visitors centre čili návštěvnické středisko. Vzápětí se ukázalo, že jsme tu špatně. Tedy přesněji tuhle jeskyni nehledáme. Odsud startuje Black water rafting. Asi je to zážitek zajímavý, ale sem bych Alenu určitě nedostal. To vás navléknou do neoprénu, vyfasujete duši od traktoru, skočíte do ponorné řeky a plujete tmou, až vás po delší plavbě odchytnou a vytáhnou. Zhruba o tři jeskyně dál. Abych pravdu řekl, sám jsem s pobytem v jeskyních a temných prostorách opatrný, protože jsem klaustrofobik. V dobách mládí mi žena, tehdy vlastně ještě má slečna, musela opakovaně sešívat spacák. Když jsem v noci dostal záchvat, zasekl se zip a já musel stůj co stůj ven, prostě jsem roztáhl ruce, ryc a bylo.. Naštěstí mne tenhle problém opustil. Doufejme.                                                                                     Asi o dva kilometry dále je to co hledáme, Gloworm cave visitors centre. Gloworm je housenka nočního motýlka , který se česky jmenuje bedlobytka. Žije v jeskyních, tunelech ale i ve volné přírodě. Ve zdejší jeskyni má ideální podmínky, neboť je tu stálá teplota, nejsou tu predátoři a je tu dostatečně tma. Housenka žije na stropě, pod sebe spouští vlákno a na ně chytá jiný noční hmyz. No jiný, sežrat se dá vše a hmyzu se z kanibalismu zas až tak žaludek nezvedá. Malá housenka ani její vlákno nejsou ve tmě patrné. Tou atrakcí, na kterou jsou lákáni turisti je fakt, že housence svítí zadeček asi jako našim světluškám a tady jich je nepřeberně.                                                                                                                               Budova střediska, ve které sídlí pokladna, muzeum, obchod se suvenýry je obložen kachlíky se jmény donátorů, kteří na zbudování a provoz přispěli. U vchodu je nezbytná tabulka s datem otevření a jménem význačného státního představitele, který se otevření zúčastnil. Tyhle tabulky lze nalézt ne-li na všech, pak na většině muzeí, galerií, památníků, správních budov přírodních pamětihodností i vyhlídkových tras. Je to projev toho, jak si zdejší váží svých památek.Obdrželi jsme potřebné informace, včetně bližšího určení místa, kde najdeme tábořiště. Tam jsme se také přesunuli. Tábořiště bylo v údolku pod silnicí, kolem protékal potok. Protože jsme na Zélandu, tábořiště je současně parkoviště. Většina lidí se přesunuje v nějakém motorovém bydliku, takže stany mimo hory nejsou tak frekventované jako u nás. Zajeli jsme nejdál, kam to šlo, abychom měli alespoň trochu soukromí. Navíc jsme zaparkovali nedaleko stolu a lavice z půlkuláčů, abychom nemuseli vařič a kuchyňské potřeby stavět na zem.                                                                                   Kousek od nás začínalo několik walk ways. Jelikož se blížil večer, Aleně se moc nechtělo, ale nakonec souhlasila s krátkou procházkou. Jen, nevím proč, do mne zaryla, že doufá, že to nebude má obvyklá vycházka. No pravda, vyšli jsme si za těch pětatřicet let párkrát na malý špacír, který se nějak proměnil tu v brodění se bahnem, tu v pochod terénem lépe schůdným v pohorách než městských střevících. Ale vždy jsme to přežili ve zdraví. A ten kotník si Alena zlomila, když bujně přeskakovala kaluž, doskočila do bláta, krásně se sklouzla a nohu si přisedla na vycházce, kterou si sama vymyslela. Tak co.                       Jelikož jsme byli, jak již řečeno v údolku, walk way nejprve stoupala vzhůru proražena bušem. Posléze jsme vyšli na pastvinu, po níž jsme ještě chvíli stoupali . Ač nás synci varovali před vstupem na cizí pozemky, usoudili jsme, že tady to nebude tak horké, když jdeme po, byť zélandsky, značené stezce a po přelízkách jsme překonali několik plotů. Kus jsme šli dokonce i po cestě. Jenže tady nastal problém. Cestu jsme měli opustit a opět pokračovat pastvinou. Problém ani tak nebyl v tom, že cesta přetínala loučku, která pokračovala srázem napravo vzhůru, nalevo dolů, jako spíš v tom, že na ní bylo stádo hovězího. Jennino varování ať si na krávy , zejména mají-li u sebe telata, dáváme pozor, že to nejsou české krotké mléčné stračeny Aleně nějak utkvělo v hlavě. Nechtěla pokračovat, ani když jsem se ji pokusil uklidnit, že to nejsou krávy s telaty, ale bejčci. Dokonce ji neuklidnilo, kdy jsem stádem prošel a volal na ni z druhé strany, že je to pohoda. Jenže ví, koho si vzala, takže to nakonec vzdala a vyrazila. Pánové, kdo jste ženat, dovedete si představit s jakými komentáři.                                                                                                                             A mělo být hůř. Srázy se přibližovaly až se cesta změnila v travers příkrou strání. Naštěstí za jakýmsi ostrohem, který vybíhal na údolí. Ten jsem obešel jako první. Jedna kráva stála na cestě, druhá ve svahu a cestu ohlodávala. Již jsem chtěl svou milovanou zastavit, když se hovězí rozhodlo, že se bude bát ono a obě zvířata se otočila a prchala. Než k mně Alena došla, byla mezi námi a nimi vzdálenost únosná. Došli jsme k silnici, kterou jsme překřížili a po břehu potoka pokračovali zprvu bušem, posléze opět pastvinami. Stezka nebyla po deštích minulých dní z nejsušších, ale schůdná. Tedy až do okamžiku, kdy jsme měli po přelízce vstoupit do kaluže zvící menšího rybníku. Mně se podařilo jakousi piruetou se skokem vzad a stranou dostat se na relativně suchou zem. Alena mi jako správná manželka, poté co nedoskočila a šlápla do vody, připsala veškeré zásluhy za výběr trasy. Cesta v této části nebyla náročná. Jen to, že se stmívá a hodinovou cestu jdeme o pětačtyřicet minut déle, bylo jaksi zvláštní. Zprvu jsme to přičítali zdržení s hovězím. A tomu, že v počáteční stoupavé fázi jsme byli pomalejší, než jsme měli být. Později se nám zdálo stále zřejmějším, že je cosi špatně. Jen jsme netušili co. Teprve když jsme dorazili do cíle, jsme zjistili, že zatím co naším směrem byla cesta označena jako hodinová, táž cesta zpět je značena jako dvouhodinovka. Vzhledem rostoucímu šeru a mokru v jedné Alenině botě jsme se rozhodli k návratu po nedaleké silnici. Kupodivu po ní návrat netrval ani hodinu. Když jsme přicházeli k autu, proběhly tábořištěm dva drobné stíny. Nepostřehl jsem, jestli to byly kočky či possumové.                                                                                                     Ráno bylo deštivé jako celá tahle část naší cesty. Naštěstí nejde o slejvák jako Ohakune, ale je to nepříjemné. Pořídili jsme si combo, vstupenku do Aranui cave a Gloworm cave. Je to sice pálka, ale zase lacinější, než kdybychom šli do jedné a pak se rozhodli i pro druhou. Guidka na pokladně nás poměrně nesrozumitelnou kiwienglish poučila, že pro nás přijede mikrobus. Na otázku, kde máme čekat, odtušila že venku, ale neupřesnila kde, ani přesný čas, kdy by měl přijet. Přeci za chvíli. Zélandské take it easy. Jenže my jsme si takhle zaplatili na Krétě zájezd do Knosu a lehce zaspali. Šest stovek v toaletě a klasická rodinná výměna názorů, kdo blbě nařídil budík.                                                                                                     Naštěstí jsme mikrobus nepropásli a vyjeli jsme na Aranui cave. Jaké bylo naše překvapení, když vstup byl v betonovém čemsi na konci naší včerejší vycházky. Včera jsem se rozhlížel, zda jsme omylem nevlezli do ZOO, protože mi to nejvíc připomínalo stylizované skály, které často kryjí vchody zvěře z výběhu do pavilonu. Byli jsme pochopitelně zvědavi , protože jsme přeci jen zhýčkaní nádherou Moravského krasu a jen tak něco nás neohromí.                                                                                                                                            Po točitém schodišti jsme sešli několik pater do foyeru s jakousi fontánkou do které z výšky padala voda. Průvodce dlouze pohovořil o krasu a nechal nás, díky jisté jazykové bariéře nepříliš dotčené věděním. Pak jsme vyrazili. Byl to zážitek. Ani ne tak díky výzdobě. Některé naše jeskyně jsou bohatší množství stalag titů/nátů/tátů, sintrových polí a jezírek. Zde to byly rozměry, co mě okouzlilo. Respektive to nebyly jen rozměry. Některé síně a dómy byly vysoké, někde jsme naopak šli po můstcích měli pod sebou hloubku, kterou jsme neviděli. Ale to vše bylo doplněno ozvěnou. Kdesi ve tmě šuměly, zpívaly a duněly tu vodopády tu ponorná řeka nebo jen z výšky dopadaly kapky. Celý systém chodeb byl plný ozvěny. Nevím, bylo-li vodopádů pět, padesát či sto padesát. Průvodkyně číslo dávala jako hádanku a já si je nepamatuji. Ten dojem monumentality skryté v čiročiré tmě plné hlasů vody je ale těžko sdělitelný. A to nemluvím o křiku, jeku a smíchu, které se v jednu chvíli ozvaly. Snad dvacet metrů pod námi proplouvali na traktorových duších účastníci Black water raftingu. Mikrobus nás vyklopil u návštěvnického střediska a my jsme se přesunuli necelý kilometr ke vstupu do Gloworm cave. Průvodce Mark mluvil srozumitelnou angličtinou a byl šoumen. Výklad prožíval. S požitkem vyprávěl, o objevu jeskyní pro bílé, ( místní Maoři o nich věděli, jen chvíli trvalo než do nich bílé pustili), o náčelníkovi místního kmene, jehož potomci tu dělají průvodce dodnes. Jemu jsme rozuměli, že jeskynní systém je zhruba 45 kilometrů dlouhý, protéká jím řeka Waitomo, ale není dosud zcela probádaný. Zpřístupněny jsou dva a půl kilometry. Popsal i celý životní cyklus gloworma, kterého nám ukázal na světle, takže jsme viděli i ona vlákna. Jen ty tisíce jedinců pořád nebyly. Tu a tam nějaký seděl, někde jich byla metrová šňůrka, někde tvořili skvrnku na tmavém stropě. Pak nás Mark dovedl k podzemnímu přístavišti. Nastoupili jsme do plechového člunu. Mark se nám snažil pomáhat při nastupování. Netuší že my, vodní skauti, máme mezi prsty na nohou plovací blány a nastupovali jsme do lodi na nejrůznějších místech. Připomněl mi jednoho plavce ve Hřensku. Když jsme s deseti vlčaty a žabičkami ( kluci a holky mezi první a čtvrtou třídou) nastoupili do podobné plechové vany, abychom bráškům a sestřičkám za odměnu za jejich výkon na závodech ukázali soutěsky v Hřensku, zhoupl loď, jakože se chystáme překlopit. Nebožák netušil, co za sebranku nalodil. Když šla voda přes bort, vyměkl i on. Jedna německá turistka předstírala mořskou nemoc.                                                                                                                                                        Když se nalodila celá skupina, chopil se Mark lana, které bylo nataženo u stropu jeskyně a začal ručkovat kamsi do tmy. Chodba, či spíše kanál se náhle pravoúhle lomil a my jsme se octli ve tmě. Tedy tmě jakou najdete jen hluboko v jeskyni, kam neproniká ani zlomek paprsku denního světla. Jenomže v okamžiku, kdy jsme zvedli oči ke stropu, byli jsme unešeni. Nad námi byly tisíce drobných, stříbřitě namodralých světýlek, která vytvářela dojem hvězdného nebe za bezměsíčné noci, kdy ani na vzdáleném obzoru neruší světelný smog. Mark doručkoval na konec chodby a my splouvali naprostým tichem, jen sporadicky protrženým hlukem kapky dopadlé na hladinu, krky vyvrácené k té úchvatné podívané. Ještě dlouho po přistání se hovor rozbíhal jen zvolna..                                                                         Kiwi je pro  Nový Zélandnd symbolem. Žije tu pták kiwi, roste tu kiwi fruit, Zélanďané se sami nazývají kiwi a mluví kiwi (enhlish). Pták kiwi, který tenhle zmatek spustil, je noční pták. Na Zélandu žije dokonce pět druhů kiwiů, ale spatříte je nejspíš na značce, která oznamuje začátek kiwi zóny. Za touto značkou si dávejte zejména za šera pozor. Přejet possuma je vlastenecký čin, zatímco přejet kiwiho se nepatří. Všechny druhy jsou ohrožené a je možné, že mí vnuci, budou-li na Zélandu vyrůstat, se s nimi nesetkají ani na značkách.Kiwi fruit je plod aktinidie čínské. Zprvu bylo také nazýváno čínský angrešt. I když se na Zéland dostalo nejpozději na začátku dvacátého století, teprve za krize v třicátých letech Jim McLoughlin založil první sad a začal kiwi prodávat na trhu v Te Puke na pobřeží Bay of Plenty. Ovoce se ujalo, dnes jsou v okolí Te Puke rozsáhlé zahrady, odkud cestuje do celého světa. Dokonce kromě varianty se zelenou dužinou existuje kultivar žlutý, prý ještě lepší, s chutí ještě tropičtější vaše obyčejné kiwi. Za pár dní touto oblastí pojedeme a budeme obrovské sady či plantáže obdivovat.                                                     Protože nemáme přístroj na noční vidění a nevidět na Zélandu kiwiho nejde, namířili jsme si dalším z deštivých z Waitomo do Otorahangy, abychom navštívili zdejší Kiwi house. Je to jakási ptačí ZOO. V prodejně vstupenek a suvenýrů najdete kiwi čepice, kiwi magnetky, záložky do knih, trika, šály, hrnečky, talířky, kiwi malé, kiwi velké, pohledy s kiwi. Pochopitelně kiwi je hlavní atrakcí, ač tu představuje menšinovou populaci. Přesněji řečeno, v době naší návštěvy byli v kiwi house chováni dva jedinci. Jak jsem řekl, kiwi je noční pták. Aby si ho za své peníze turista užil, mají zdejší chovanci uměle převrácený denní rytmus. Jeden spal. Dokonce v době, kdy jsme je okukovali, byl čas krmení. Lenocha dalo ošetřovatelce práci přesvědčit, aby si šel zobnout. To druhý byl čilouš. Ba nejen čilouš, on byl čilouš typu potměšilý. Nevím, jestli jste kiwiho viděli alespoň na obrázku. Jeho dominantou je dlouhý, mírně prohnutý zobák. Lenoch spal v rohu své voliéry, kousek od stěny z pletiva, která oddělovala jeho a čiloušovu voliéru. Toho čilouš využil. Pomalu a přikrčeně jak pravidelný divák akčních filmů se připlížil ke stěně, jedním okem v pletivu lenocha klovl a rozběhl se do úkrytu. Lenoch nic. Čilouš se chvíli schovával, pak se přikrčil a znovu se připlížil k pletivu. Klov a úprk. Stáli jsme tam s Alenou, pozorovali hru těch dvou ptáků, takže jsme se dočkali zmiňovaného krmení. Leč jak praveno, jsou obyvateli Kiwi house i jiné druhy . Najdete tu voliéry se slípkami pukeko, které se mi modrou náprsenkou a červenou hlavičkou velice líbí. Navíc je to jeden z nejběžnějších zélandských ptáků, alespoň podle našeho pozorování. Najdete tu tuie, silver eye, spousty papoušků, kachen. Je tu kia nestor což je druh papouška z Jižního ostrova. Je zvláštní tím, že je to plastofág. Necháte v kempu karimatku, papouch ji sežere. Alespoň kus. Davidovu kamarádovi ohlodali těsnění kolem dveří auta.                                                                                                             Součástí je i veliká voliéra, do které vstoupíte, octnete se v lese a kolem vás poletují nejrůznější opeřenci. Od okamžiku kdy jsme do voliéry vstoupili, se k nám přidala kachna somračka. Dorážela na nás, v jednu chvíli vzlétla na stojan s popiskami jednotlivých ptačích druhů a jala se oštipovat Aleně ruku. Když se neobjevilo nic k jídlu, byla zjevně dost uražena. Dávala nám najevo, že nechápe, co tam vůbec děláme. Trochu mi připomněla Cimrmanova yetiho, který k polárníkům má docela dobrý vztah, neboť přinesou potravu a zmrznou.                                                                                                                                                             V Kiwi house jsme prožili docela dlouhý čas. Když jsme vypadli, stále pršelo. Proti vchodu do Kiwi house je park. Jako řada zdejších veřejných prostranství je v péči spolku. V tomto případě je to Rotary klub, který se prostřednictvím partnerství s rotariány z Kalifornie zapojil do projektu záchrany kteréhosi ohroženého druhu borovice. Tenhle spolkový život propojený s věcmi veřejnými se mi na Zélanďanech líbí. U nás tohle bylo do války, respektive až do osmačtyřicátého. Pak přišly spolky k zrušení nebo převedení do Národní fronty, což mnohdy znamenalo faktickou likvidaci, ač navenek spolek existoval dále. Mám dojem, že to po čem u nás voláme a co je označováno jako občanská společnost, tady funguje bez velkých řečí.                                                                                                                                        Během prohlídky Kiwi housu se opět zatáhlo a dalo se do deště. Byla počasí na cestu jsme neměli nejlepší. Jenže co můžeme chtít. Čas odpovídá našemu březnu či dubnu, což nejsou nejsušší a nejteplejší měsíce ani ve Střední Evropě.                                                                   Main street Otorohangy je zašmouraná, snad jako kdyby přicházela mlha či hodně nízký mrak. Auta jezdí s rozsvícenými reflektory, což dělá na mokré vozovce odrazy, ale není čas na focení. Stále hledám krám, kde bych si koupil klobouk. Nosím klobouky dlouho. Začal jsem v době, kdy to ještě nebyla móda. Respektive pokud byly, bylo to něco na způsob mysliveckých tyroláčků. Coby tramp jsem po lesích v klobouku běhal dlouho. Až na svatební cestě, kdy jsme cestovali po vlastech Českých, jsem si koupil v podnikové prodejně Tonaku Nový Jičín krásný hnědý klobouk s širší krempou. Takový ten typ, který swingové potápky nosily zformovaný jako Tatru. Protože jsem v něm byl v té době poněkud nápadný, chvíli mi trvalo, než jsem ho začal skutečně pravidelně nosit. Když už byl poněkud unavený (vždy jsem se hodně potil, takže za nějaký čas na něm byla místa, kde sůl z potu vyžrala barvu) pořídil jsem si další. Nyní mám klobouků několik. Plstěné i látkové, jeden australský se střechou z nějaké přijatelné plastové síťoviny. V devadesátých letech přišla móda širokých kožených klobouků. Těch australských je všude moře. Hladkých i semišových, z hověziny i z klokaní kůže. Nedováží je jen firma Bushmen, ale i jiní dovozci. Začaly se objevovat i ve vietnamských tržnicích. Ty mi dost výrazně připomínají americké pouťově westernové oblečení. Protože najednou měl kožený klobouk kdejaký mamlas, nějak mě tenhle typ nelákal, i když se mi některé líbily. Jenže já u nějaké pumpy zahlédl zdejší zélandský. A furiant ve mně se ozval. Australáka má u nás leckdo, ale zélandský ne. A začal jsem ho hledat. Jako na potvoru, když něco hledáte, nepadnete na to. Přitom byly všude. Jen ne ten, který jsem hledal. Najednou jsem v obchodě s oblečením do přírody na hlavní třídě Otorahangy a okukuji klobouky. Zejména jeden mě zaujal. Ani ne tak tím, že byl nejkrásnější jako spíš že byl nelacinější. Dvacet pět dolarů je oproti běžným +- osmdesáti cena, která člověka osloví. Mají i mou velikost, což není úplně běžné. Mám totiž poslední číslo hlavy, pak už jsou jen melouny a dýně. Jenže pak přišlo zklamání. Zeptal jsem se, je-li místní provenience. Ale kdeže. Američani je vyrábí v Číně. Prodavač nebyl sto pochopit cizince, který je takový blázen, že odmítne takovou láci s tím, že chce výhradně zélandský kobouk.                                                                                                                                                                     Tak jsem z Otorahangy směrem na Kawhii vyjížděl bez nového klobouku, zato s novými teplými ponožkami z mixu merrino/possum. Jelikož v Tomově vanu nejde topení jsou výrazně víc potřeba než klobouk.                                                                                                                        V Kawhii se spalo dobře. Kemp ani nebyl přehnaně drahý a kempovník byl sympaťák našeho věku, trochu napadající na nohu. Když jsme opustili kemp, dojeli jsme na nábřeží, pokochat se mořem. Moře miluji. Nejen plavbu po něm, k tomu jsem neměl mnoho příležitostí. Stačí mí sedět na břehu a poslouchat příboj. Mírné syčení na písku, hukot vzedmutého moře, chrastění oblázků, pří bojem posouvaných. A cítit tu sílu. Pokud je to doplněno červenozlatým kýčovitým západem slunce, je to dokonalé.                             Prozatím jsme vlezli do každého moře, u kterého jsme byli. Dokonce i do Baltu na poloostrově Hel. Ač kolem chodili Poláci v péřovkách. Tasmanovo moře mě zatím teplotně nepřesvědčilo, že bych do něho měl skočit. Pokoukali jsme, něco mušliček nasbírali, černým sopečným pískem , jaký mají zélandské pláže často, jsme se pocourali. Pobřeží široké, členité zátoky Kawhia harbour je padesát sedm kilometrů dlouhé, sama Kawhia je pět kilometrů od vlastního Tasmannova moře.                                                                                       Na moři se objevily čluny. Veslice, něco jako závodní skify, ale hlubší, širší, kormidlované dlouhým veslem a šestičlennou posádkou. Zajímavé, u nás nevídané lodě. Přesunuli jsme se do centra Kawhie. Hlavní třída se táhla od nábřeží k jakémusi návrší, na jehož úbočí byl památník, knihovna a stožár se zélandskou vlajkou. Jako v řadě měst jsme k našemu překvapení na hlavní třídě našli hned dvě galerie. Nechci se dotknout zélandských příbuzných, ale říkám-li města, hovořím velice často o osídlení menším, než jsou jizerskohorské Bedřichov či Josefův důl. Ale pozor, tím je nechci hanět, naopak obdivuji život těchto městeček, protože jsou úpravná, mají fungující veřejné knihovny a prodejní galerie, kde lze najít obrazy a grafiky na velmi slušné úrovni.                                                  Zastavili jsme před General store, což jak jsme se posléze přesvědčili, odpovídá sortimentem naší venkovské pultovce za komančů, jen tady měli velký výběr videokazet. My jsme ale měli jiný problém. Podle Dorlinga by tu někde měla být pohřbena Tanui, kanoe, na níž sem připluli první Maorové. Měla by být u shromažďovacího domu Anaukiterangi. Měla by být dvacet tři metry dlouhá, nad přídí a zádí kámen a původně byla připoutána ke stromu pohutukawa. Místo jednoho stromu by dnes měla celá skupina stromů téhož druhu, ale stále jsou předmětem úcty místních Maorů. Ha, tamo je muzeum a Turistické informace. Eh kletě, jsme na Zélandu. Muzeum má otevřeno od 11-15 hodin. Je devět a my jsme bez šance. Vedle generálního storu je jedna z místích galerií. Tam bych předpokládal personál alespoň průměrně inteligentní s určitým rozhledem. Takže se snažím vysvětlit galeristce, že hledáme burried Maori kanoe. Buď jako mnoho Zélanďanů nerozumí anglicky, nebo se nám snaží cosi zatlouci. Fyziognomicky nezapře částečně maorský původ, třeba nechce, aby z posvátného místa byla turistická atrakce. Jediné, do z ní dostaneme je maorský termín pro kanoe a to waka . Odcházíme a pomalu vzdáváme hledání, když dostávám spásný nápad. V Dorlingovi nacházíme odstaveček o Kawhii, jedeme do konkurenční galerie a ukazujeme výrazně příjemněji vypadající paní maorské slovo z textu. Podívala se pravila „A, Maketu marae“a nakreslila nám plánek, jak se ke kýženému místu dostaneme. Klasika. Vchod do areálu byl nějakých třicet metrů od místa, kde jsme před hodinou stáli.                                                                                                                        Jako řada maorských míst je areál Maketu marae bez povolení rady iwi, neboli kmene nepřístupný pro turisty potažmo bílé návštěvníky. Vztah Maorů k většinové populaci je citlivé téma, na které se Jenny nechce moc vyjadřovat. V podstatě jde o to, že nejprve se Angličané na Zélandu usadili, zakládali misie, obraceli Maory na křesťanství. Maoři první pakehy (bělochy) nejen vítali. Oni o ně soupeřili. Ba co víc, považovali je za majetek kmene. Pak došlo k smlouvě ve Waitangi, kterou uzavřeli s Brity nejprve některé severní kmeny, posléze k ní přistoupili zástupci všech Maorů. Smlouva z Waitangi legalizovala anglickou nadvládu při zachování práv původního obyvatelstva. To však bylo posléze připraveno o většinu půdy a se octlo v druhořadé pozici. Navíc přistěhovalectvím bílých a bratrovražednými mezikmenovými boji se původní obyvatelé stali menšinovou populací se všemi důsledky. Jenže začala snaha o emancipaci Maorů, nastalo jisté stydění se za nedávnou historii a s tím potíže. Maoři dostali velkou část půdy zpět do kmenového vlastnictví, navíc vláda vydala notný peníz jako odškodné a začala vyplácet velké dávky. A je to tu, problém jaký známe od nás. Část Maorů zjistila, že dávky od vlády jim na běžný život stačí a není třeba se honit do práce. Kmenové rady začínají požadovat nejrůznější dávky za užívání kmenové půdy, například za sloupy a dráty dálkového elektrického vedení. To se pochopitelně nelíbí bílé populaci. Na druhou stranu mnoho Maorů či maorsky vypadajících lidí pracuje a žije, komunikuje a žení se s bílou populací. Nevidím do toho zcela, ale myslím, že je to jako s Indiány, Inuity i našimi Romy. My bílí jsme rozvrátili lidem jiné rasy jejich životní styl, případně zabrali jejich zemi. Pak jsme jim místo perspektivy dali peníze. A teď jsme překvapeni, že máme problém.                                                   Abychom se nedopustili nějakého faux pas, raději jsme areál obešli po pláži. Našli jsme kameny, které ohraničují waka, i skupinu stromů, které loď hlídají. Shromažďovací dům, za nímž je waka pohřbena, jsem si raději fotil na dálku teleobjektivem. Naštěstí mám dobrý ultrazoom, takže to vypadá k světu.  Vymotali jsme se z Kawhie, abychom se vydali po štěrkové silnici směrem na Raglan. Nebyla tak špatná, jak jsme čekal. Pravda, kde je štěrku vrstva, zadní náhon naší dodávky na něm trochu plave, ale jinak to jde. Hlavně: provoz je tu minimální. Tak si šofér může užívat jízdy bušem plným stromových kapradin či výhledů na zélandskou krajinu. Ta je zvlněna zcela jinak než ta naše. Ten náš hrbatý fátrland, jak říká s láskou můj táta, je takový gemütlich. Ač pochází ze Sudet, je Čech jak poleno, to jen tak svojsky vyjadřuje lásku k domovu. A skutečně, jak řada našich slov onomatopoií dokresluje význam, tak mazlivé slovo pro krajinu jako ono gemütlich v češtině těžko pohledat. Zato české kulaťoučké jablíčko, jak už říkal pan Werich, anglicky nevyjádříte ani za nic.                   Zélandská krajina je kopcovitá, ale člověk tu nenajde mnoho táhlých návrší, jaká máme v našich horách. Téměř každý svah je členěn údolky, dalšími pahorky, kopečky, zjizven stopami čerstvých i dávných sesuvů, neboť sopečná půdy na jílovitém podloží nepředstavuje nejpevnější materiál.A pochopitelně ovcemi je vyšlapán do teras.Ostatně i silnice, po které jedeme, je po nedávných deštích a sněhové bouři na mnoha místech tu více tu méně zúžena sesutým materiálem. Naštěstí vždy na druhé straně, takže nejsme ohroženi. Jen jednou za celou cestu se utrhl svah těsně před námi. Bylo to naštěstí jen pár kyblíků zeminy, takže jsem to ani neobjížděl a projel čerstvým sesuvem.                         Jedeme sice směrem na Ragalan, ale naším cílem je Bridal weil falls. 55 metrů vysoký závojový vodopád. Podle mapy je nedaleko silnice po níž jedeme. Sami jsme netušili, že se k němu můžeme dostat kratší cestou, než dojet až k Raglanu a pak teprve odbočit. Tak podrobně k nám půjčený autoatlas nepromlouvá. Zjišťujeme to teprve v okamžiku, kdy nám silničáři oznamují, že zkratka je uzavřena, takže nám stejně nezbývá, než jet původně zamýšlenou trasou.                                                                                                   Konečně Bridal veil scenic reserve. Na začátku stezky hajzlíky. Nevím pánové, jaké máte po této stránce se ženami zkušenosti, ale ta moje je jak kropící konev. Vypije hrnek kávy, vymočí pět litrů. Po částech, pochopitelně. Takže cesta autem je rozsekána na krátké úseky mezi čúrpausami a zpestřena hledáním vhodného místa, kde se dá zastavit, je tam lesík či alespoň křoví, není tam moc kopřiv či bodláků. Také nyní honem běží vyzkoušet ty zdejší boudičky. Kultura národa se prý pozná podle veřejných toalet. V tom případě jsou Zélanďané nejkulturnější národ, jaký jsem dosud poznal. Záchody ať v kempech u přírodních památek, veřejné záchody ve městech, městečkách i větších vsích jsou čisté, nepáchnou, nejsou popsané ničím, natož blasfemickou poetikou a grafikou jejich českých protějšků. Pisoáry v nerezu, mísy, nejsou-li porcelánové, rovněž nerez, aby je bylo možno udržovat. U Bridal veil falls byl první suchý, ale opět mísa v nerezu a hajzldáma, která tu šůrovala. Nejbližší ves , ze které dojížděla, třináct kilometrů. Nemáme cosi k závidění? Stezka k vodopádu je upravena. Štěrkovka. Jak jsme zjistili, dělají tu tyhle stezky dost podobně silnicím. Na silnici z evropského pohledu nic moc, na stezku k vodopádu fantastické. Je-li klesání či stoupání, nejstrmější úseky jsou opatřeny schody. Okolí stezky je neskutečné. Otočíte-li se, aby vám upravená stezka vypadla ze zorného pole, máte dojem pionýra prodírajícího se bušem v minulém, respektive již v předminulém století. Najednou se vám staví do cesty zábradlí. Na jednu stranu to máte minutu na hranu vodopádu, na druhou minutu k vyhlídce. Když se nahnete přes zábradlí zatočí se vám hlava. Pětapadesát metrů pod vámi dopadají vody Bridal veil falls do bazénu, rozstřikují vodní tříšt, aby peřejemi bazén opustily. Nevím, je-li působivější pohled na koryto, kterým se valí voda, již poněkud napěněna, aby přepadla přes skalní hranu, nebo pohled z vyhlídky, kdy poprvé spatříte vodopád v celé délce či výšce, prostě monumentalitě. Dorling hlásil strmou a náročnou stezku po úbočí k bazénu vodopádu. Ano pětapadesát výškových metrů je pětapadesát výškových metrů. Jenže je něco jiného je lézt to necestou po úbočí, zatímco tady jde člověk opět po příjemně upravené cestě. Pohled zdola je jednoznačně nejpůsobivější. Masa padající vody, roztrhaná během pádu, takže vytváří dojem krajkového závoje obří nevěsty, to doplněno hučením vody dopadající do jezírka i peřejí, kterými voda odtéká, poletující tříští vytváří neopakovatelný dojem. Pobíhám s aparátem na stativu, část snímků stejně bude pokažena kapičkami na filtru, hledám    místa pro záběry, zkouším experimentovat s časem. Bude lepší čas krátký, který zastaví potrhané vody vodopádu, nebo delší, který je naopak rozmaže? Konečně dofoceno, objektiv otřen od vody a sedám k Aleně, abychom spolu pozorovali úchvatné divadlo. Nevím proč, cestou vzhůru se dávám do zpěvu dvou nebo tří spirituálů, které znám. (A to jsem měl od některých učitelů zakázáno zpívat s ostatními, neboť sice nemám hlas, rytmus neudržím, ale zato o sluchu se u mně nedá mluvit už vůbec).                                                                                                                  Raglan je přímořské městečko dokonce označované za jediné přímořské letovisko oblasti Waikato. Zdejší příboj je vhodný pro surfování. Ba stal se populárním díky left hand wave, čili vlně na levou ruku ve Whale bay, asi deset minut autem jižně po pobřeží Co to znamená se mě neptejte, ale asi je to něco extra, když za tím jezdí surfaři z celého světa. Jako všechna  města a městečka Zélandu má pár obyvatel, ale je roztahaný na velké ploše. Inu, má-li každá rodina mít vlastní domek s, byť nevelkou, zahrádkou, stojí to něco plochy. Podél celé hlavní ulice je alej rozsochatých stromů, které poskytují stinné posezení u kaváren. Na jejím konci hned nad pláží je pomník ženě, dceři pastora, která se tu jako první evropské dítě narodila. Kolem jsou stromy a na jeden přilétl tui. Chtěl bych ho ulovit objektivem, protože černé peří s dvěma bílými bambulkami pod krkem dělá dojem pastora či soudce. Stále nemohu najít dobrou pozici. Najednou se za mnou ozývá jakési bouchání. Já si nevšiml, že na druhé straně pomníku je týž nápis v maori a lavička. Na laviče, na ní puberťák s kalhotami hluboko pod hyžděmi a pinká si míčem. Když zaregistroval můj pohled, nasupeně vstal a odešel. Bohužel mi vyplašil tuie, takže ho stále nemám. Zato jsem tu ulovil silvereye, ptáčka velikostí mezi sýkorou a kosákem v hnědém kabátku s žlutě lemovaným okem.                                                                  Pobřeží u Raglanu je rovněž dost členité. Po mostě jsme přešli na ostrov, za nímž by měla zátoka přecházet ve volné moře. Pocourali jsme se a na Alenu začal dotírat hlad. A navíc ji posedla touha vyzkoušet jídlo, které je ve všech koutech commonwelthu. Narazili jsme na ně i na řeckém Rhodu ve vesničce, kam jezdí mladí Angličani slopat za nízký peníz. Populární fish and chips. Dokonce když jsem se zeptal Jenny, zda je na Zélandu cosi jako národní jídlo, obdoba našeho knedlo, zelo, zamyslela se a přisoudila tuto poctu právě fish and chips. Oba naši kluci nás neustále přemlouvali, že to musíme ochutnat. Tož jsme jednu porci zakoupili. Byla dost velká.Ale nezklamalo mě to. Obří porce pomfritů z fritézy, tamtéž udělaná ryba v těstíčku, nemnoho slané, o to víc mastné, fritézou chuť unifikovaná do jedné, připomínající mastný pivní tácek. Nemít žlučník v lihu na patologii, asi bych dostal žlučníkovou koliku. Výživáři se pozastavují nad naší stravou, je tučná, těžká, obsahuje málo zeleniny, ale dá se jíst. Zélanďani, ač by člověk čekal, že každý z národů, který se na jejich vzniku podílel, mohl národní kuchyni obohatit, mají stravu plnu zeleniny, ryby a mořské plody jsou častější, ale že by to bylo extra k jídlu, se říci nedá.                                                        Rozhodli jsme se, že dnes dojedeme až za Auckland. Cestou jsme se ale chtěli zastavit v Ngaruwahii sídle maorské královny . Naštěstí je tohle město přímo na naší trase. Jenže kde tak může paní královna bydlet? Jeli jsme po hlavním tahu z Hamiltonu do Aucklandu, když jsem uviděl hnědou tabuli označující jakousi pamětihodnost. Odbočit doprava. Blinkr, raději počkat,ono to levoruké řízení chce větší opatrnost, úhybné reflexy mám jinostranné, a začít odbočování. Opatrně se blížím středové čáře, najednou troubení, strhnu volant a přeřítil se kolem nás nějaký šílenec, který buď blinkr přehlédl, nebo hrál ruskou ruletu v autě. Minuli jsme se, jak se říká, vzdáleností na pohlednici. Ta by se mezi nás vešla. Mít ale nalepenu známku, už ne. Ještě nějakou dobu po dokončeném odbočení se ze mne řinou vulgarity, které ani běžně nepoužívám. Ruce na volantu se ještě delší dobu hodí spíš k cukrování bábovky, než ku řízení.. Hledali jsme usilovně, našli jsme Turangawaewae house, ke kterému nás dovedla hnědá cedule označující pamětihodnosti, ale žádná tabule, popiska, nic. Dlouho si nejsem jist, co jsme to vlastně našli. Dorling hovoří o Turangawaewae marae. Navíc podle fotografie, která je u hesla Ngaruwahia otištěna, je marae obklopeno plotem z palem, zatímco dům, který jsme našli, je přístupný přímo z ulice, No a králku jsme nakonec stejně nenašli.                                                                                    Za maškrtnost, se kterou jsem souhlasil, že ochutnáme fish and chips mě pánbíček potrestal. Nebo za to, že jsem se smál vlastní ženě. Obvykle mi stačí, abych nějakou cestou jel, raději šel, jednou a pamatuji si. Občas také zklamu, ale většinou ji poznám i po letech. Alena naopak dokáže občas zabloudit ve vlastní kapse. To předvedla dneska hned dvakrát. V Ngaruwahii, když jsme se motali a místo sídla královny našli Turangawaewae house, nešlo kolem něho zaparkovat. I přejeli jsme železnici, která tu kopíruje silniční průtah městem a jsme zaparkovali na druhé straně. K domu že se vrátíme. Přešli jsme hlavní ulici a zatímco já si fotil malebné domy, Alena se vydala suverénně na druhou stranu. Když jsem ji dohnal s otázkou, kam se tak vydala, odpověděla, že myslela, že jdeme k Turangawaewae housu. Inu ano povídám, jenže to je támhle a otočím ji o stoosmdesát stupňů.                                                                                                                                     S naší nepříliš rychlou dodávkou a mou jízdou nepřekračující povolených sto km/hod jsme absolvovali jednu z mála zdejších dálnic v evropském stylu a dostali jsme se na začátek Aucklandu. K tomu, že má nějaké dva miliony obyvatel připočtěte zélandskou rozlehlost obytných sídel, která nemají satelity z betonových panelů, přidejte nějakou tu zátoku a záliv do města zasahující a vyjde vám rozloha neuvěřitelná. Když jsme už jeli nějakou dobu poté, co jsme minuli oznámení, že jsme na území zélandského hlavního města, Alena obložena dvěma mapami pravila, že jsme z toho venku, ještě nás čekají nějaké zelené plochy a budeme za městem. Nezdálo se mi to, ale jsem ženat dostatečně dlouho, abych za volantem protestoval. Ovšem v okamžiku, kdy se objevila cedule na Auckland North a vzápětí Sky Tower dost daleko před námi, už to jsem okomentoval. Sečteno s jejím kufrem v Ngaruwahii jsem si z ní dělal srandu až do okamžiku, kdy jsem asi přehlédl návěstí na další exit z dálnice. Tak jsme neplánovaně navštívili sám střed Aucklandu.                           Jestli jste se ocitli v cizím velkoměstě, nevěděli kde jste, kolem vás bylo pět proudů jedním směrem, vy pochopitelně uprostřed v pruhu číslo tři, potřebovali jste se dostat do pátého a asi z padesáti směrů naráz na vás houkali nervózní taxikáři (Alena pak tvrdila, že byl jen jeden, ale stejně troubil jak postilion), pochopíte, jak jsem se za volantem cítil. A to neustále mějte na paměti to levostranné řízení, které již jakž takž zvládám, ale v krizovce jsem dosud nejistý. Naštěstí jsem se dostal k odbočení a poměrně rychle vykličkoval z centra To už jsme fakt věděli jistě pouze , že jsme na Severním ostrově. Bližší lokace se mi zdála nemožná. Já sice Gordonovi dokážu se svou angličtinou vysvětlit, že náš politik Paroubek je stupid like possum(blbej jak vačice), ale na cestu se raději ptá Alena. A tak jsme se na dvě doptání konečně našli, jak po dálnici opouštíme Auckland. Heuréka. Notně potmě jsme dojeli do Waiawery . Do usínání nám hučel příboj Tichého oceánu. Romantika a zase romantika.                                                                   Když jsme se probudili, Pacifik už nehučel. Byl totiž docela daleko od břehu, neboť propukl odliv. Mezi břehem a oceánem se táhl pruh mokrého, rozbahněného písku s loužičkami moře, které nestihlo odtéci. Tou mokrotou se brodili ptáci a hledali si potravu. Byl mezi nimi oysterketcher neboli ústřičník, rackové a několik dalších, jejichž jména si nepamatuji. Okouzleně jsem se procházel po břehu, pokoušel se fotit ptáky a přitom si vychutnával pro Evropana exotickou přítomnost Pacifiku. Po tomhle moři se tedy plavil van Horn z Jerryho z ostrovů, Mapuhi, tady někde pluk kapitán Achab, když hledal Moby Dicka. Co na tom, že o tisíce mil jinde. Prostě na Pacifiku Nastal čas odjezdu. Protože jsme včera přijeli pozdě, kancelář byla uzavřena. Uposlechli jsme tudíž výzvy na dveřích kanceláře a ubytovali se dle vlastního uvážení. Teď přišel čas účtování. Sice jsme koketovali s myšlenkou, že budeme Češi, ale nakonec zvítězilo dobré vychování a bez placení jsme neujeli. Dáma za pultem byla vstřícná, pochlubila se, že byla v Praze a hned nás lámala, že když zůstaneme, ještě další den, dostaneme slevový pas do místních termálních lázní a na nějaké další atrakce a byla poněkud zklamána, že na slevy nereagujeme. Míříme na sever.                                                                                                                  Blížíme se k široké křižovatce. Těsně před ní hnědá tabule a nápis Puhoi, Bohemian muzeum. Za námi naštěstí nikdo nejel, takže prudké odbočení nezpůsobilo nijaký problém. Jen žena mi za to leknutí nadávala. Nedlouho. Po čtyřech kilometrech jsem totiž málem boural podruhé. To už na další nadávání neměla sílu.V sedle zélandského pahorku stála, opět v zatáčce, „echt“ česká boží muka. (Dozvíme se po čase, jak už jsou Zélanďani patrioti a vynášejí vše co je první, nej, jediné v jejich lokalitě, pyšní se tím, že jsou to jediná boží muka na celém Novém Zélandu.)                                                                                                          Už před odletem Alena přišla s informací, že někde na Severním ostrově je česká vesnice, kde se dosud udržuje čeština a osadníci se hlásí k českému prostředí. Jenže si nezapamatovala, kde vesnice je, ani jak se jmenuje. Tudíž jsme její návštěvu nijak neplánovali.  Jsme tu dobře. Muzeum je dobře označené, ale dominantní na vjezdu je kostel. Jako nemnoho zélandských kostelů má věž. Pochopitelně je postaven ze dřeva, jako většina venkovských stavení, ale je zářivě bílý. Uvnitř je, jak bývá zvykem příjemný chládek. Na stěnách křížová cesta, vitrážová okna, pod nimi nápisy se jmény Shiska (Jednu se dozvím, že to není transkripce jména Šiška, ale Žižka. To jsou mi věci),Straka, Bayer, Schedewy.    Vedle dveří pamětní deska, někdo ze Straků byl zabit ve Velké válce při akci v Belgii. Jaký paradox, rodiče, snad již prarodiče přišli na Nový Zéland za lepším a jejich potomek se vrátí do Evropy najít smrt. Česky znějící jména najdeme zanedlouho i na památníku padlým z druhé války. Rovněž muzeum, které je vedle konventní školy a dvě stavení opodál jsou zářivě bílá.. Do muzea se nedostaneme. Na dveřích je omluvné oznámení, že bohužel není v silách puhoiského historického spolku zajistit celodenní provoz, takže otevírací doba je o prázdninách a víkendech od 11 do 15 hod. No dobrá, to se dá pochopit. U vedlejší školy je jakási slavnost. Asi k začátku školního roku. Procházíme chvíli kolem, každého, kdo se ptá zda něco hledáme zřetelně česky zdravím, ale nikdo se nechytá. Kdosi se nás chystá vyhodit, tak vysvětluji, že jsme z České republiky a proto se tu se zájmem rozhlížíme. Dotyčný mávne rukou a věnuje se dál dětem.                                                                                     Vedle společenského domu nacházíme mapku s původním rozmístěním domů. Byl tu kovář a švec, připlouval sem parník Podle fotografií, které jsou na molu, dokonce docela velký parník. Jak se sem po nepříliš široké řece dostal je nám záhadou. I když jde o řeku přílivovou . O kus dál je kámen vztyčený na památku českých pionýrů. Když do této oblasti přišli, byl tu neprostupný buš. Maoři je naučili jak v něm přežít, Každý dospělý dostal 40 akrů, dítě 20 a začali. Naši krajani vydrželi.A nejen, že vydrželi.Udrželi se a vybudovali osadu, která na ně dodnes vzpomíná.                                                                                                    Hned vedle mola je knihovna. Malá budova o jedné místnosti, stěny obložené knihami. Když jsme se přiznali, že jsme z Čech, byli jsme atrakcí. I když jsme nebyli první či jediní Češi, kteří sem zavítali. Knihovnice, dáma již chvíli v těch nejlepších letech, čili naše vrstevnice je přesně tou knihovnicí, kterou si člověk představuje z anglického venkova. Ukazuje nám knihu o historii obce, jsou v ní faksimile jakýchsi rakouskouherských matrik či čeho se jmény a adresami lidí, kteří do Puhoi v polovině devatenáctého století přišli u okolí Stodu. Ukazuje nám fotografii osadníků z přelomu devatenáctého a dvacátého století, kde jsou ještě i poslední z původních krajanů. Čeština se ještě udržela, jsou tu dosud lidé, kteří česky i čtou. Ptám se, jak je možné, že na Zélandu v každé vesnici vidím knihovnu, zatímco u nás jsou snad všechny zlikvidovány, protože stát nemá na jejich provoz. Co je státu do obecní knihovny ptá se překvapená dáma.Vysvětluje nám, že budova je obecní a půjčují lidé, kteří již jsou v důchodu. Pokud někdo ve vsi vydělá, dá pár dolarů do obecního fondu a je na provoz. Dobře, ptám se, kde tedy berete peníze ne nákup knih?Jak nákup diví se ještě víc. Přeci když někdo jede do města a koupí si dvě tři knihy, po přečtení je dá do knihovny a půjčí si tu jiné. No nejsou ti kiwi k pomilování? Tak tohle je v praxi ta občanská společnost, po které u nás někteří volají Dostávám jeden ze svých bláznivých nápadů a slibuji, že se pokusím nějaké knihy pro knihovnu v Puhoi sehnat. To jsem zvědav, jak se mi to povede.                                                                                                                                                                      Vzápětí mě Alena nachytala na švestkách. Jestli mi prý není něco divné. Jářku není. Červené stěchy. Ach ovšem, já trouba nevšímavý. Zélandské střechy jsou došeda, jsou modré, hnědé všelijaké, ale naše převažující červená tu je ve výrazné menšině.                           Před místním hotelem je hrba motorkářů.Zdejší hotel je jejich poutní místo. Veranda a celé okolí jsou plné vousatých drsňáků v kůži, útlých dívek (taktéž v kůži) a silných strojů v chromu. Již během cesty jsem se rozhodl napsat o Puhoi a jeho zakladatelích napsat jakousi reportáž. Třeba do Koktejlu nebo jiného magazinu. První pramen, který se mi dostal do ruky byly Dějiny Nového Zélandu Keithe Siclaira. V dodatku, Češi na Novém Zélandu, který napsal M.Paulik, jsem narazil na nečekaný problém, který mne notně zaskočil.Název Bohemian settlement je nepůvodní. Zprvu (do první světové války) to bylo German settlement. I vyhledal jsem stránky Puhoi historical society. A hle, první osadníci pocházeli z Egerlandu a hovořili egerländrem, prý nejnesrozumitelnějším německým dialektem na českém území. Dokonce kroje Bohemian Dancers, které na stránkách lze najít, jsou spíš německé. Tady mi něco nehraje. Egerland je přeci Chebsko, také na stránkách Svazu Němců – region Chebsko jsou jako území Egerlandu vyjmenovány obce, které jsou Plzni notně vzdáleny. Tak jak to tedy je? Tož jsem napsal  panu Richardu Šulkovi z Nečtin, jehož adresu jasem našel na stránkách Svazu:. Ano, původní hranice politického okresu Egerland sahaly až k Heřmanovu Městci. Další dotaz směřoval do Stodu. Jsou zde nějaké památky na lidi, kteří se vydali na druhý konec světa? Ubíhaly dny, reakce žádná. Nu což nezadal jsem do mailu žádost o potvrzení přijetí. Pak přišla velká obálka. V ní jedna přednáška, článek otištěný v Koktejlu z roku 2004 a článek z Katolíka z roku 1962. Pokud se mi podařilo poskládat jednotlivé informace, bylo to asi takto. Celé to spustil kapitán Martin Krippner, syn kováře z Mantova. Vystudoval univerzitu ve Vídni, vstoupil do rakouské armády, poměrně rychle postupoval až na hodnost kapitána a byl povýšen do rytířského stavu. Velel posádce ve Frankfurtu n/M. Zde došlo k osudovému zlomu. Seznámil se s malířkou, hudebnicí a studentkou hovořící třemi jazyky, Emily Longdil. Její bratr přesídlil na Zéland a zlákal sestru a švagra, aby ho následovali. Krippnerovi, kteří sebou vzali i dvě rodiny svých sloužících se na Zélandu neúspěšně pokoušeli farmařit. Po krachu farmy se rodiny sloužících postavily na vlastní nohy a Krippner se pustil do organizování skupiny kolonistů z Čech. Prameny líčí cestu prvních 83 kolonistů včetně zastávky v Praze, přijetí u arcibiskupa Schwarzenberga, stošest dní trvající plavbu k břehům nového domova, zklamání z Aucklandu.Ten tehdy tvořil shluk dřevěných stavení a bláto. Všudypřítomné bláto. Leč to nebyl poslední šok. Zbývala plavba šalupou do ústí řeky Puhoi a pak v maorských kanoích proti jejímu proudu. V místě, které pro ně Krippner získal, stály dvě chatrče, zbytek plochy tvořil buš. Hustá neprostupná změť stromů a keřů. Žádné vysněné lány úrodné půdy. V podstatě ani Maoři, kterým původně půda patřila, nechápali blázny, kteří o tuto neprůchodnou divočinu měli zájem. Citace deníkových zápisků jsou tristní. Jen fakt, že na cestu sem spotřebovali veškeré úspory zabránila mnohým, aby se nesebrali a neodcestovali zpět do původní vlasti. Neměli nástroje, hospodářská zvířata, zbraně. Měli jen své ruce, víru nezdolnost. A soudržnost. Pro tyto vlastnosti jsou obdivováni dosud. V první fázi Maoři, vedení náčelníkem Te Hemera Tauhia, našim krajanům významně pomohli. Naučili je jak přežít. Ukázali jim palmu nikau,jejíž vařený vnitřek chutná jako kapusta, naučili je i dalším dovednostem. Jak s úctou praví deska nedaleko landing stonu (kámen oznečující místo, kde prvně přistáli), která přibližuje návštěvníkům osady její historii, do tří měsíců každá rodina bydlela na svém dílu v chatě z kmenů nikau. Uvědomíme-li si, že přistáli v červnu, tedy tamní zimě, je to výkon obdivuhodný.                                                                                                                                                               Jenže ještě nebylo vyhráno. Příděl čtyřicet akrů na dospělého, a dvacet na dítě se zdál být dostatečný. Vzhledem k tomu, že byl zarostlý bušem a navíc nerovný a nevelmi úrodný, byly počátky krušné. Muži klučili pozemky a dříví dopravovali k řece. Po ní dále do Aucklandu. Damaroňové (damaroň jižní neboli kauri)dřevo sloužilo jako stavební, totarové jako piloty v přístavu, dřevo borovice rimu bylo palivové, z její kůry se pálilo dřevěné uhlí. Krippner nezahálel. Sám jako farmář neuspěl, krajanům se snažil pomáhat. Vymyslel pro ně jako výdělek výrobu šindelů, zasadil se u úřadů v Aucklandu, že do Puhoi byla protažena silnice a krajané při jejím budování dostali práci. Vydělané prostředky investovali do hospodářství. Jak krušné byly začátky svědčí opět deníkové zápisy. Hovoří například o krávě, kterou si jedna rodina pořídila za dvanáct liber a déle než tři roky ji splácela. Hovoří o třiceti mílích, které pěšky museli krajani absolvovat s vejci a dašími produkty, pokud je chtěli na aucklandském trhu prodat .                                       Problém byl i jazykový. Přistěhovalci neuměli ani slovo anglicky. V jednání s úřady jako tlumočník sloužil Krippner, ale na trhu byli sami. Proto rychle pochopili, že je třeba, aby jejich děti znali anglicky. I postavili školu. Nějaký čas byli učiteli manželé Krippnerovi. Puhoi se zvolna vzmáhalo, po třech vlnách imigrace z Čech přicházeli další osadníci. Snad poslední problémy nastaly během první světové války. Narazil jsem na dvě verze toho, co se vlastně stalo. Podle jedné šlo o udání kohosi, kdo měl zálusk na pozemky vyrvané buši, podle druhé to byl normální administrativní krok státu, který byl ve válce. Šlo o to, že osadníci v Puhoi pocházeli z Rakousko Uherska, se kterým byla Anglie a tudíž i její kolonie ve válce. A jako takoví měli být internováni. Soud nakonec rozhodl, že jsou již naturalizovanými Novozélanďany a výnosy o internaci se na ně nevztahují.                   Puhoi je za námi a cesta pokračuje. Tady na Zélandu je přírodní pozoruhodnost na každém rohu. Když se roztočíte, a pak naslepo někam ukážete, s největší pravděpodobností na nějakou tím směrem narazíte. Z parkovišť, vesnic, městeček, turistických center ale i obyčejných osad se rozbíhá síť walk ways či traků. Najdete je v průvodcích, najdete je náhodou, protože nikde nejsou uvedeny, najdete je všude. Zrovna se nám to podařilo. Zastavili jsme na odočívadle a hle, walk way k vodopádu. Patnáct minut, to snad Aleniny ostruhy, které dnes zlobí obzvlášť excelentně, zvládnou. Není to skutečně nijak daleko, jen člověk přeběhne dva hřebínky dvě údolka a je tam. Začínám být zmlsaný. Je to vodopád hezký, u nás by se leckde vyjímal, tady po tom, co jsme viděli kolem Kune nebo na Bridal veil: nic moc.                                                                                                                                                     Míříme stále ne sever. Protože jsme nad Aucklandem najeli na východní pobřeží, pokračujeme po něm dále. Míříme na Wangarei. Alena jako obvykle hledá cestu ve dvou až třech mapách naráz, což jak jsem již říkal vede někdy ke kuriosním situacím. Hlavně se občas nemůže najít ani na jedné, což je obzvlášť pikantní, přijde-li křižovatka se jmény která jsou sice zajímavě exotická neboť maorská, ale cizinci naprosto nic neříkající. Všechna obsahují hodně W a H a samohlásek, ale přečíst je, aniž by člověk zastavil, je téměř nemožné Chvíli se dohadujeme, kudy vlastně pojedeme. Alena se mi to snaží objasnit a za jízdy ukázat. Jelikož jsem nějak nechápavý (asi víc, než na co je zvyklá) a nejsem si jist, zda nezvolila delší trasu, pochvíli to vzdává objasňuje mi to tak, že tu obě silnice, které můžeme použít, vytváří jakousi kundičku a my jedeme po jejím pravém rameni. Oponuji, že kundička nemá ramena ale labia a jak puberťáci se chvíli bavíme na téma, kudy a po čem to vlastně jedeme. Inu již moje babička říkala, že Brabčáci jsou mravně zvrácená rodina. Alena s mou maceškou Evou si na to téma občas notují, do jaké to famílie se přivdaly, ale v podstatě rády se připojí do debaty. Jemný dvojsmysl ano, vyslovená vulgarita se mi nelíbí. Ostatně na druhém konci světa je v Estonsku město, které je Čechy oblíbeno, dělají tam zajížďky z highway mezi Narvou a Talinem, i když tam nic není. Jen krachující či zkrachovalá cementárna, muzeum cementu, jachetní marína. A tabule, označující začátek města. U té se Češi fotí a pak jedou do informačního centra, kde si kupují trička. Já si vyfotil směrovku k tomu informačnímu centru. Je na ní text Kunda guest house. Jestli někoho z vás tato frivolní pasáž znechutila, omlouvám se. Už se to, doufejme,nebude opakovat.                                                                                                                           Cesta nás vede podél pobřeží. Nedáme si ujít příležitost a dvakrát sjíždíme k oceánu. Jednou je to v Longbeach , kde nedaleko pobřeží je skupina ostrovů Slepice a Kuřata. Tady prvně dosáhl Cook zélandský břeh. Jako spousta lidí u moře sbíráme mušle. Tady jsou největší, jaké jsme kdy našli.                                                                                                                               A je tu Wangarei, dnešní cíl. Nejsevernější zélandské město a jediné na Northlandu V Infocentru si bereme mapku města a rovnou jdeme pod kopec, z něhož má být krásný rozhled. Jsou možné tři cesty nahoru, volíme tu, která se nám jeví jako nejméně strmá. Začíná nenápadně, ale zanedlouho jsou tu schody jak žebřík do nebe. Treckové hůlky jsou dobrá věc i na příměstskou procházku, stoupá se mi s nimi výrazně pohodlněji. Alena zůstává vzadu, aby, jak říká, nechala doběhnout plíce. Já již cestou na skautskou mohylu na Ivančeně objevil, jak je výhodné mít sebou foťák To se člověk zastaví, fotí a zatím se vyfuní. Stoupáme skutečně inzerovaných čtyřicet minut a vůbec se neflákáme. Nahoře je vyhlídková plošina s výhledem na Wangarei s jeho marínou, či jak tady říkají Town basin, zálivy, řeku a kopce město obklopující. Říká se, a je to pravda, že sestup je vždy horší,než cesta nahoru. Kupodivu tady jsme dole rychleji a bez výraznějších obtíží. Sjíždíme k centru, kde stavíme u jachetního přístavu tedy maríny, a kocháme se krásnými lodičkami. Tedy pardon, jsou to šífy jak hrom. Člověk jako my, který měl v ruce jen pětimětrovou oplachtěnou pramici, německého Delfína či tunovou holandskou vanu Fleet, jen tiše slintá a svědí ho ruce. Nádherný katamaran, několik dvoustěžníků, dva oldtimery evokující éru škunerů. Kdo neseděl na lodi, když voda odstřikuje od přídě, člověk cítí tah otěže a sílu vody vzpírající se kormidlu, asi nepochopí. Okolí Town basinu je upraveno ve stylu koloniální architektury a je neskutečně malebné. Velkým lákadlem Wangarei je Clapham clock muzeum, schraňující více než 1600. Mnohé z nich vyrobil a většinu ostatních během svého života získal hodinář A. Clapham, který svoji sbírku muzeu daroval. Claphamovo muzeum je z daleka viditelné podle obrovských slunečních hodin, jejichž rafije ční do výšky přesahující většinu okolních domů. Centrum Wangarei je poměrně sevřené, kolem osmé hodiny již docela prázdné. I mnohé moderní domy mají onen půvabný ráz koloniální architektury, který mě tak fascinuje na venkově. Mezi tím moderní domy, ale ani ty nejsou nijak vysoké. Vzpomímám, jak nás kluci upozornili, když jsme opouštěli po příletu Wellington, mimo velká města si člověk mnoho dvou a více patrových domů neužije. Je to tak..Pěší zónou se vine stezka snad měděných desek, na kterých jsou jednotlivé výjevy z osidlování a budování oblasti Wangarei.                                                                   I Wangarei má svůj vodopád. Dorling uvádí, že nejmalebnější na Zélandu. Výchozí bod walk way, která k němu vede je prakticky za plotem kempu, kde jsme spali. Zatímco Alena si obouvá boty, jdu se podívat na informační tabuli. A hned také Alenu straším. Že tedy nevím, jestli tu náročnou tůru zvládne. Pochopila, že jde o žert a ptá se, jestli je to alespoň pět minut daleko. Když jsem jí sdělil, že pětset šedesát kroků, nejprve vyprskla, pak mne chytila kolem krku a hlodla mě do tváře. Hrana vodopádu je prakticky v parku, u kterého stojíme. Vypadá skutečně malebně. Není tak divoký jako ty kolem Kune, ani vysoký jako Bridal veil falls, ale velmi poetický. Po mostíku přecházíme řeku a scházíme dolů. Vodopád je širší, než většina těch, které jsme tu viděli, vysoký kolem pětadvacet metrů. Dole k piknikovému stolu, odkud je hlavní vyhlídka vede přes řeku další most. Klenutý, obklopený houštím stromových kapradin a dalších stromů. Vodopád rozstřikuje jako obvykle závoje vodní tříště, kterou vítr unáší, takže je třeba snad po každém snímku otírat objektiv. Dole je, ač je slunečný den, světla méně, hrana po které se hrne zpěněná voda je nasvícena dopoledním sluncem, takže exponovat bez přepalů je téměř nemožné. Nebo za cenu velké korekce. Nevím, jak dopadnou snímky v tmavé části. Histogram je tu témeř k nepoužití. Nebo alespoň pro fotografa mé kvality.                                                                           Což mi připomíná, že jsem se dlouho nikde nedostal na internet. Posedla mne pýcha ani ne tak fotografická, spíš internetová a slíbil jsem, že budu dávat na fotoserver Rajče snímky. Tedy dostanu-li se k internetu. Pochopitelně volnému, protože za dva dolary na půl hodiny už tak pyšný nejsem. Takže jsme sjeli do Wangarei, kde jsme zastavili na jedné odbočce z Bank street. Jednak banky by mohly mít nějakou volnou síť, jednak je tu někde v okolí knihovna, kterou nějak nemůžeme najít. Připojuji se v dodávce poměrně rychle, ale je to nehorázně pomalé, takže mi program opakovaně zamrzá. Na chvíli to vzdávám, k notesu sedá Alena, aby poslala mail dědovi a Helence, která nám zalévá květiny. Já využívám toho, že stojíme před sportovním krámem a současně rybářskými a loveckými potřebami a šel se podívat po klobouku. Rozhodl jsem se přeci, že si přivezu jako suvenýr kožený klobouk. Vychází tu docela levněji než u nás. Než jsem se rozhoupal, viděli jsme je na mnoha místech. Když jsem podlehl touze, už jsme na ně narazili jen mezi dárkovým zbožím. Tudíž ceny nasazené na prachaté Japonce, neb z Evropy sem jezdí hlavně bagkeepři neboli baťůžkáři. A australáka jsem opakovaně viděl u pumpy či potřebách pro farmáře. Budu-li počítat NZD dvanáct korun, pořád mě přijde laciněji než doma. Takže nenajdu-li zélandský za slušnou cenu, bude to klobouk australský.                                                                                               Když kluci viděli itinerář naší cesty, chytali se za hlavu, ač znají mou či naši lásku k historii. Samé muzeum, samý kostel, na to se vykašlete, tady není historie. Prý jediné muzeum, které stojí zato je ve Wanganui, zbytek je šunt. Jsou nějaký čas na Zélandu, řekli jiné slovo na š. Mimochodem, s tímto slovem jsem zažil kouzelné faux pas v Pompejích. Šli jsme po ulici, kterou začíná prohlídka. Rozhlížel jsem se kolem nedíval se kolem. Křivolaké dláždění, které přežilo erupci Vesuvu a tisíce či miliony nohou turistů si vyžádalo daň. Špatný došlap, ztráta rovnováhy a s výkřikem „Shit“ jsem jak kulečníková koule rozrazil skupinu turistů. Distnguovná dáma, která pompejské vedro a útrapy prohlídky přežívala v kostýmu a lodičkách, nezaváhala.. Rukou zkušeného barového vyhazovače mne zachytila, vytáhla z klubka poletujících kolegů a ustavila do více méně svislé polohy. Když jsem nehrozil dalším pádem mile se usmála,pravila: Oh, no, mister, that was this stone“ a odkráčela za dalšími historickými dojmy.                                                                                                       Není pravda, že Zéland nemá historii. Jen je ta historie kratší. A odehrávala se i v minulém století. Zélanďané jsou na svou historii hrdí. Všude můžete narazit na pomníčky pamětní desky a jiné připomínky místní historie. Například Russell. Městečko v Bay of Islands. Našinec by řekl díra. Ale mají muzeum. Tohle muzeum jsme chtěli navštívit, protože jsme našli, že tam je hned několik zajímavostí, které nás lákaly. Než jsme ale navštívili muzeum, prohlédli jsme si hřbitov kolem Christ church. Tenhle kostel z roku 1836 je nejstarší dochovaný kostel v zemi. Zajímavostí je i to, že jedním z přispěvatelů byl Charles Darwin, který navštívil Zéland o rok dříve. Na hřbitově jsou nedaleko sebe pomník Tamati Waka Nene, maorského náčelníka který zemřel roku 1871 a památník HMS Hazard, která ztroskotala v březnu 1846. Při tomto neštěstí zahynula šestičlenná posádka.                                                           Muzeum je domek na hlavní třídě, kolem trávník, starý lodní jeřáb, plastiky v maorském stylu a prasklý kotel, snad památka po velrybářích. Uvnitř artefakty maorské, nezbytné sekyry a ploché ruční zbraně, vzdáleně připomínající raketu na ping pong z greenstonu. Což je místní pojmenování pro nefrit či jadeit. Tuším v muzeu ve Wanga byl popisek, že jadeit a nefrit není totéž co greenstone, na jiných místech se to uvádí jako synonyma, nevím. Ostatně to asi není tak podstatné. Něco památek na bílé osadníky, porcelán, nějaká dýmka, dva tři revolvery, křesadlová a perkusní puška. Skutečně by se dalo říci, že nic moc, ale musíme se na to dívat očima Zélanďana, pro kterého fotka mého dědy jako c.k. lajtnanta je děsná historie. Ale co nás do tohohle muzea lákalo byly dvě věci. Funkční model Cookova Endeavouru a artefakty připomínající návštěvu Zane Greye v Russellu. Endeavour přehlédnout nešlo. Jelikož je to funkční model 1:5, je nepřehlédnutelná. Model byl postaven v Aucklandu a nevíme, zda se do Russellu dostal po vodě či po souši, měla by to být loď plně plavbyschopná. Z nákresů a plánků. které byly kolem, jsme si mohli udělat představu, že Cook a jeho 89 mužů neměli moc místa. Asi to byla nelehká služba.Už jen vyznat se v lanech takeláže, panečku to musela být makačka. Každé lano má své jméno. To hlavní, bramová a košová plachta, kosatka, stěhovka, létavka a vratiplachta jsou brnkačka. Čekal bych trochu ostřejší příď, ne takhle kulatou, některé prvky ovládání plachet mi z nákresů a dobrodružných filmů nebyly jasné, prostě nemohl jsem se vynadívat. Ač je to pochopitelně zakázané a Alena trnula, neustále mne varovala, nevydržel jsem a udělal pár snímků. Další lákadlo russellského muzea jsme hledali poměrně déle v obou místnostech. Ač u nás pozapomínananý, je Zane Grey známým americkým spisovatelem. Takže jsme čekali nějakou nápadnější expozici. Posléze jsme si v rožku, kolem kterého jsme prošli několikrát všimli popisky. Bylo tam jakési zátiší s částečně rozbaleným stanem, dvěma pruty na mořský rybolov, protože navijáky měly plochu talíře. Uvnitř petrolejka, primus. Popiska: Tento americký stan používal Zane Grey, když byl v Russellu rybařit.                                                                                                                                    Z muzea jsme se šli projít pláži Na molu jsme narazili na turistické informace, které pro nás v tuto chvíli byly docela důležité. Potřebovali jsme se dozvědět, jak jezdí fera z Russellu do Paihii. Pokud bychom ji nestihli, museli bychom záliv široce objíždět. Byli jsme uklidněni, že do deseti večer pendluje z jedné strany na druhou. Bez pevného plavebního řádu. Jednu várku naloží, převeze, naloží další auta a vrátí se. Fera nejezdí z přístavu v Russellu, ale ze sousední zátoky, která k městečku patří .Chvíli sbíráme mušličky, jsou tu kónické, asi od nějakých šneků či podobných potvor, pak se jdeme podívat na molo. V jeho centru je budka, kde prodávají nejrůznější plavby pro turisty.Molo je krásně rozeschlé a impregnované solí  a dehtem. Když jsme se vraceli na souš, běhaly po něm dvě krátce pubertální dívky v plavkách. Zjevně by se chtěly koupat, ale teplota moře i vzduchu hovořily proti tomuto nápadu. Mou poznámkou, že je Cold like in russian movie reagují zmateným ústupem z mola. Nevím, zda mne měla za úchyla, nebo měly něco proti ruské kinematografii.           Cestou k přístavišti fery jsme narazili na ceduli First capitol of NZ. Šup a už tam směřujeme. Malé kulaté náměstíčko spíš smyčka na otáčení, široce lemovaná zastřiženým trávníkem. Jinak cedule, že jsme tu správně a nic. Vlastně ne. Chlapík venčící psa. Přicházel, když jsme přijížděli. Byl to druhý člověk, kterého jsem viděl, že se o golfovou hůl opírá jak o špacírku. Zvláštní. Jenže v zápětí mně dorazil.Došli na trávník, psík začal pobíhat, pán vytáhl tři míčky, následovaly tři cvičné odpaly, my jsme odjeli a tak jsem ani neviděl, zda míčky dostal zpět. Kvůli této zajížďce jsme přijeli k stanovišti fery , právě když odplouvala. Leč netrvalo dlouho a byla zpět. Za jedenáct dolarů jsme se nechali převézt. Deset auto, jeden Alena. Já jako výbava v ceně auta. Z Paihii, kam nás fera převezla, je to pak už jen skok do Waitangi. To je poutní místo Zélanďanů, tak se mu zítra věnujeme.                                                   Ráno drobně prší, nad hlavou řve tui, snad ho konečně mám. Po snídani si jdeme prohlédnout místo podpisu Smlouvy ve Waitangi. Před vlastním areálem je veliké parkoviště, které je momentálně poloprázdné. Treaty ground je v rekonstrukci. Omlouvají se, vysvětlují co opravují, kdy budou hotovi. Je škoda, že to postihlo nás, ale musíme je pochopit. Omezení malé, jen blbý vchod a omezená prohlídka válečné kanoe waka. Ve vstupním areálu kromě koupi vstupenek a suvenýrů, můžete shlédnout videoprogram o Smlouvě z Waitangi. Tehdy část náčelníků přistoupila dobrovolně na britský protektorát. Jeden z britských účastníků pronesl vzletná a dosti utopická slova o vzniku nového národa Ostatní kmeny postupně ke smlouvě přistupovaly, protože se jim to zdálo prospěšné. Kromě audiovizuálního programu si můžete prohlédnout faksimile smlouvy, obrazy účastníků smlouvy, nákres, jak byly rozestavěny stany kolem Busbyho domu. Areál je vlastně travnaté návrší nad mořem. Pochopitelně, jsme na Zélandu, takže z vzdálenějšího konce louky vychází coastal walk way Kousek sledujeme, ale protože se chceme podívat na Haruru falls a já bych rád navštívil chodník procházející mangrovovým porostem, vracíme se. Jdeme trochu jinou cestou a nacházíme posla domova. Jitrocel. Jenže ten zdejší má zhruba ¾ metru na výšku..Kousek od vlastního Treaty house je marae. Je volně přístupné, pouze je nutno se zout. Tohle marae je symbolické, protože společné ne-li všem kmenům, tedy většině. Proto také vnitřní výzdoba je na rozdíl od běžných shromažďovacích domů kombinovaná. Každý kmen tu má své řezby, rohože se svými vzory na stěnách. Jsou to nádherné ukázky řezbářské i tkalcovské práce. Míjíme se s výpravou, která jde s maorským průvodcem. Pokoušíme se chvíli chytat výklad, ale je to nad naše schopnosti. Uvnitř Treaty housu je jednak expozice přibližující život Bushbyho rodiny, jednak vlastní smlouvu a její okolnosti, dále slavnosti, které v areálu probíhaly, včetně odjezdu maorského regimentu do války. A pak něco, co mi připomíná domov. Část exposice je věnována rekonstrukci domu. Oni si ho totiž Zélanďani málem nechali spadnout. Bushby byl britský rezident, který spravoval zájmy Británie na Novém Zélandu. Právě před jeho domem byla 6.února 1840 podepsána smlouva, která vešla do dějin jako Smlouva z Waitangi. Dům byl nazván Treaty house a v roce 1932 byl i s okolím vyhlášen Národním památníkem.                                                                                                                                                  Z Treaty house se vychází zadem, květinovou zahrádkou paní Bushbyové. Jakási zaměstnankyně se opečovává záhonky. Alena, která poznává některé druhy květin, které pěstuje v Liberci, opět sliní jak psi páně Pavlova. To co doma jsou oprašovaní drobečci jsou zde bohaté trsy, zdánlivě bez větší námahy pučící. Když to rozechvěle sděluje ženě, ta slušně předstírá potěšený zájem. Součástí areálu ve Waitangi je maorská válečná kanoe waka. Ta zdejší se jmenuje Ngatokimatawhaorua na počest kanoe, na které Kupe kolem roku 950 po Kristu doplul z Tahiti na Zéland a vrátil se zpět, takže dle jeho pokynů o čtyřista let později mohli připlout maorští osadníci. Waka má střechu přístřešku ve výstavbě. Proto má příďovou nástavbu s figurou sundánu. I tak je to impozantní plavidlo . Unese až sto dvacet bojovníků, dnes tedy pádlařů, sedících po dvojicích. Je vydlabána ze tří kmenů damaroně, je krásně vidět, jak byly jednotlivé části spojeny švy ze silných provazů. Vodu brázdí vždy ve Waitangi day                                                                                                                   Na parkovišti jsme lehce pooběvali a vyrazili k Haruru fals. Autem je to k němu snad deset kilometrů. Parkoviště je prakticky u vodopádu. Nevelký, ale docela pohledný. Když jsme se kochali malebným výhledem, dorazili další výletníci. Maorská rodina s puberťačkou, která při obvyklých rodinných fotkách Já a vodopád zaujímala pózy odkoukané z módních žurnálů. Zaujala mne natolik, že jsem ji potajomky několikrát vyfotil. Při posledním snímku mne zaregistrovala a s rozpačitým smíchem se pokusila spadnout do vodopádu.                      U Haruru falls končila stezka z Waitangi. Tak jsme se vydali proti srsti. Já neustále toužil dojít až na část, která prochází mangrovovým porostem. Zprvu jsme šli podél řeky, která spěla k moři, místy jsme se jí vzdalovali. Na několika stromech seděli v hnízdech kormoráni. Bylo vidět, že jsou zvyklí na lidi, protože jsme je nikterak nevzrušovali. Kráčeli jsme dál a dál, chodník skrze mangrove nikde. Narazili jsme na porost kaly. Jak je to vše podivné. Květ,který nosí naše nevěsty jako více či méně zasloužený znak nevinnosti tu roste co plevel, místy i vysloveně na smetišti, či něčem podobném.                                                Pragmatická Alena sledovala běh hodin. Začala poukazovat na postupující odpoledne a potřebu hnout se dál. Posléze jsme uzavřeli kompromisní řešení. Ona se vrátí a já půjdu patnáct minut. Pokud nedojdu na chodník mangrovem, vrátím se. Krátce poté, co jsme se rozdělili jsem narazil na velikou kolonii kormoránů, kteří byli dokonce o dost blíž cestě. Natolik blízko, že jsem zůstal stát, abych je nevyplašil. Leč dvě dámy, které kráčely v protisměru neměly tolik skrupulí a rázovaly kormoráni nekormormoráni. Leč ani zde se ptáci nenechali vyrušovat. Těsně na hranici zmíněné doby jsem zaznamenal úspěch a našel hledané. Oh, jak neprávem klneme na značení našich vyhlídkových a turistických tras. Z několika plánků, které jsme viděli nebylo zřejmé, že hledaný úsek je vlastně pouze nedlouhým překřížením řeky, navíc prakticky u Treaty ground. Inu pár fotek a zpět. Než jsem vyrazil za ženou dal se se mnou do řeči mladý muž. Pocházel z Německa, přesněji z jeho východní části, dokonce to z domova neměl daleko do Čech, studoval ale v Bavořích po absolutoriu si dopřál dva roky prázdnin na cestování. Je to dobře, že padly železné opony a všelijaké zdi. Volné cestování, kdyby nic jiného, za to stojí. Jako vždy, kdy nemluvím s rodilým mluvčím, jsme si dobře poklábosili. K Aleně jsem dorazil v čase, který znalá svého muže, považovala za přijatelný.                                     O Kerikeri jsme se dočetli v Dorlingovi, že je tu jedna z prvních misií, pa, na protějším kopci rekonstruovaná rybářská vesnice. Kerikeri Mission Station je druhou misijné stanicí na Zélandu. Založena byla 1819 a jejím patronem byl místní náčelník Hongi Hika. Misijní dům vzikl 1821 a v roce 1835 byl při misii postaven kamenný dům, který je v současnosti nejstarší dochovaný kamenný dům na Zélandu. Původně sloužil jako skladiště, posléze se z něj stal obchod smíšeným zbožím. Jak je na mnoha fotografiích, i my jsme Stone store viděli přes vody Kerikeri basinu.                                                                                                    Kororipo pa (pa=maorská pevnost) někdejší sídlo Hongi Hiky je na kopci nad misií. Protože bychom museli objíždět Kerikeri basin, odpustili jsme si jeho prohlídku. Raději jsme vyšli na kopec na naší straně zátoky, abychom navštívili skanzen Rewa´s village. Pochopitelně bylo po čtvrté hodině, takže zavřeno. Leč neuvěřitelná věc. Na vratech cedule, v případě, že jdete mimo návštěvní hodiny, použijte boční vchod. Tož jsme ho použili. Ve svahu nad mořem byla rekonstruována maorská rybářská vesnice s domem náčelníka, domy obyvatel vesnice, shromaždovací dům marae, zásobárny potravin pataka. To vše z původních materiálů a staveno předevropským způsobem. Součástí expozice jsou i ukázky pastí na ptáky, vrše a dvě rybářské kanoe. Současně i expozice pěstovaných plodin. A největší překvapení na závěr. Kasička u vchodu s poznámkou ve smyslu, jestli se vám tu líbilo, vstupné je 2 dolary za osobu, tak je sem vhoďte. Ona tam stále byla a ne prázdná, podle zvuku, když jsme tam své dolárky vhodili.                                         Chtěli jsme přespat někde oblasti Doubtless bay. Doubtless bay je poměrně široká zátoka, která se otevírá na východ do Tichého oceánu na severu Northlandu v místech, kde vybíhá poloostrov Aupori. Podle legend se právě zde vylodil mořeplavec Kupe. O mnoho později byla zátoka důležitou základnou velrybářů. Na jižním okraji zátoky nám přišel velmi humorný ukazatel na Hihi/mimi beach. Jelikož jsme věřili, že bude nějaké bydlení dále, neodbočili jsme. O třicet kilometrů dál ten název už tak humorný nebyl, protože se rapidně stmívalo a jiný camp ne a ne najít. S těžkým srdcem jsme se vrátili a přijali s povděkem bydlení v chechtavém tábořišti.                                                                                                           Dovolali jsme se s Davidovi. Momentálně jezdí s kolotoči a je v Gisbornu. Odtamtud se budou přesouvat do Hastings na jakousi farmářskou slavnost. My jsme původně nepředpokládali, že bychom jeli až do oblasti Hawk´s bay. Z Rotoruy jsme chtěli jet přímo do Wanganui. Jenže představa, že bychom se se straším synkem neviděli, nás vedla ke změně trasy. Takže předběžně jsme si dali rande někde u Hastings, nejspíše na patě Cape Kidnappers. David najde na pláži místo, uděláme piknik a když to vyjde, zajdeme se na poloostrově podívat na kolonii terejů. Má jich tam být až kolem 1500.                                         Když opouštíme Dubtless bay, ještě jsme se smáli názvu Hihi/mini beach. Každý výsměch je ale po zásluze potrestá, Mne trest postihne o nějakých stotřicet kilometrů dále, prakticky u cíle, kterým je Cape Reinga.                                                                                                                          Na severním okraji zátoky sjíždíme z hlavní silnice do Mangorui. Je to malá rybářská osada na břehu moře. V podstatě od pláže se zvedá kopec, po jehož úpatí se vine hlavní ulice Mangorui, lemovaná domky. Vedlejší uličky stoupají po svahu vzhůru. Většina budov, lemujících hlavní ulici nese tabuli s popisem, kdo ji postavil a čemu původně sloužila. Tak tu nacházíme původní krám, soudní budovu, poštu, hotel. Pochopitelně nemůžeme vynechat turistické středisko. V téže budově je i krám s keramikou. Když míjíme jeho výklad, padla mi do oka konvička a šálek. Klasický tvar, ale dekor z modrých puntíků mi přijde nějak povědomý. Nedá mi to a jdu se zeptat. Ne není to místní produkce. Je to z Evropy a má to takové divné jméno. Já vám to hned najdu. Ještě než ochotná prodavačka ve faktuře našla kýženou kolonku, říkám, není to Bunzlauer keramik? „Yeh, really. You know it?“ reaguje prodavačka. Vysvětluji jí, že oblast, odkud keramika pochází začíná nějakých padesát kilometrů od nás. Akorát že Bunzlau nebo-li Vratislav je původně německá, dnes polská. Jak malý je svět.                                                                                                                                         V Mongoriu je rybárna, zpracovávající úlovky místních rybářů. Odnesli jsme si pořádnou porci krevetového salátu a v druhé misce salát rybí. Alena občas nějaké krabí prsty přinese, ale neděláme si iluze, nakolik je to nastaveno treskou. V Řecku a na Krétě jsme nějaký ten plod moře okusily, ale v pravdě kus hovězího mi přijde zajímavější. Chobotnice s jejich přísavkami nemusím vůbec. A řeknu vám, krevetový salátek z Mangorui, to vám bylo pošušňáníčko.                                                                                                                                         V místech, kde Northland definitivně přechází v Aupori peninsula jsme míjeli velkou vinici, která nás marně lákala na degustaci. Jelikož jednak řídím, jednak mne potrefila porucha, že ze dne na den mi začal alkohol smrdět víc než práce, mne degustace neoslovila. A asi bych si to vůbec nepamatoval, nebýt úplně jiné pozoruhodnosti. Před křižovatkou velká cedule Gummdigger village. Jelikož jsme oba čtenáři dobrodružné až úpadkové literatury, pojem digger nám není cizí. Ale spojení gummdigger? To se musí prozkoumat. Tak jsme absovovali prohlídku kaurifields, lokality, kde se dolovala kaurigumm. No bodeť, také vás spleto slovo gumm? Ono totiž neznamená primárně gumu jako pryž, ale pryskyřici. Takže oni tu dolovali damaroňovou pryskyřici. Diggeři bydleli v takzvaných sackhut, chajdách či stanech z hrubé pytloviny. Kupodivu prý neprosákly, protože vlákna nasákla, roztáhla se a utěsnila škvíry v látce. Kaurikopál museli vykopat, na sítu, kterému říkali hurdy-gurdy  neboli kolovrátek přeseli, větší, kvalitnější kusy šly klenotníkům (kaurikopál), horší většina na výrobu fermeže (kauri gumm).                                                                                           Na Zélandu nelze nemluvit o damaroních, respektive jak se tunajším termínem zovou o kauri. Oba ostrovy byly kauri porostlé. Intenzivní těžba ( a to prosím položit jeden byla makačka pro partu chlapů na několik dní) vedla k jejich zásadní redukci. Dokonce hrozilo, že při takové intenzitě těžby dojde k vymizení ve volné přírodě. Kromě dřeva mají kauri pryskyřici. Tak jako Pobaltí je zdrojem jantaru, tedy pradávné zkamenělé pryskyřice borovic, těží se na Zélandu kaurikopál, zkamenělá pryskyřice kauri.                                          Míříme na sám sever Zélandu, který bude také místem, kde se otočíme zpět na jih a (bohužel) se nejen naše cesta ale i sám pobyt začnou rychle zkracovat. Počasí je mizerné, prší, je tak nízká oblačnost, že člověk, podobně jako na Jizeských horách chvílemi neví, jestli jede mrakem nebo mlhou. Jak jsem říkal, že zdejší gravelroads jsou vcelku slušné, tady se dostáváme na úsek, který připomíná roletu. Řídí se na tom strašně špatně, člověk má pocit, že pracuje nějakým vibrujcím přístrojem. Začínám se obávat, zda z toho nakonec nebudu mít vasoneurozu. A do toho některé úseky procházejí rekonstrukcí, takže zúžená vozovka, semaforem řízený provoz, prostě chuťovka.                                                                                           Nedaleko před mysem mi z toho hráblo. Vedle silnice kopeček. Vede na něj odbočka, jako že je tam vyhlídka. Při dnešní viditelnosti informace téměř nevýznamná. Ale já se rozhodl, že se tam podíváme. Co podíváme, že tam vyjedu. Alena protestovala, poukázal jsem na stopy, které bylo vidět u paty pahorku a jel. Byl to tedy prďák sice nevysoký ale srázný, téměř na hranicích možností Tibetu.Nebojím se, že by se překotil, ale mohl by se postavit na zadní. Nahoru jsme dojeli. Ohrazená vyhlídka nebyla moc velká, ale zabírala většinu vrcholu. A jejej. No nic, zatím nevěrohodně předstírám kochání se zamlženou vyhlídkou a vzývám všechny svaté, aby cesta dolů byla bez problémů. Taky že byla. Ty problémy jsem si odbyl hned na vršku. Ono tam nebylo místo na otočení se. Jenže couvat, to ani omylem. Takže pokus po kousíčcích otočit van zadkem dopředu, tedy vlastně nyní předkem dopředu prostě čumákem k cestě. Vzhledem k délce vozidla a šíři komunikace nic moc. Navíc na uválcované vrstvě štěrku a hlíny s nezpevněnými okraji. Nevyhnutelné se stalo, silnice se mi pod jedním kolem utrhla. Dovedete si představit, jak reagují manželky, když se něco takového stane. Já vám byl trpajzlíček, který mohl běhat pod Tibetem a ani se nebacil do hlavy. Ale vpravdě jsem měl všechny svěrače stažené, i když jsem dělal haura. Večer se blížil, kdo ví, jestli jsme nebyli v nějakém parku, provoz prakticky nulový. Noc prožitá zde s manželkou pěnící, jak když si dáte do dřezu moc saponátu neměla příliš velkou přitažlivost. Dostal jsem nás z toho. Ale dodnes na to nerad vzpomínám. Nebylo to nic příjemného. Navíc jsem se styděl, že jsem jim novou cestu na jedné straně zryl jak stádo kanců.                                                   Za moment jsme dojeli na parkoviště u areálu Cape Reinga (Reňa s jakousi těžko popsatelnou nosovkou a zahuhňáním). Jako všude, kde jsme chodili, cesta je upravená,pohodlná. Na útesu, ke kterému scházíme je maják. Nevím jak vy, já tyhle staré majáky miluji. Třeba ten v polské Jastarni na Helu. Zdejší není příliš vysoký, ale protože stojí na poměrně vysokém útesu, je prý vidět na vzdálenost 48 kilometrů. Nalevo pod námi je široká zátoka, napravo útesy pokračující k Spirit bay. Z boku útesu po pravé straně majáku vybíhá do moře ještě jeden, taková skalnatá ostuha. Vlastní mys Reinga. Mimo jiné, pokud jsem dobře rozuměl informační tabuli, právě ona skála je jednak hranicí mezi Tasmanovým mořem a Pacifikem, jednak je to takový maorský Acheron, kudy duše vstupují do podsvětí. Na skalnatém výběžku je strom pohutukawa (má latinské jméno , které po mně nechtějte) a u něho začíná pouť duší hawaiki, což je obdoba našeho ráje.       Je třeba myslet na nocleh. Silnice tvořící jakousi osu Aupori se nějakých dvanáct, patnáct kilometrů před koncem vidlicovitě větví. Jedno rameno vede na Cap Reinga, druhé do Spirit bay. V Spirit bay by mělo být tábořiště. Normálně bych hodně pledoval pro nocleh v Spirit bay. Již jsem se vyznal z lásky k moři a posezení na břehu, když den odchází by muselo být špičkovým zážitkem. Dnešní deštivý mlhavý den trochu ten zážitek devalvuje. Proto se vracíme ještě několik kilometrů jižněji, do posledního kempu. Přeci jen pod střechou se lépe vaří než na dešti, když fouká vítr. Kemp slouží v současnosti částečně jako ubytovna pro dělníky ze stavby silnice. Soužití s nimi však není nijak obtěžující. Mají svoji část se svým zázemím, takže není problém. Naši kuchyňku s námi užívá parta německých mladíků. Na rozdíl od jejich vrstevníků v našich kempech, nechovají se nijak hlučně, takže ani tito sousedé nám nevadí. Když jsme ráno opouštěli kuchyňku, oni si začli připravovat snídani. Jen tak ze sportu jsem se rozloučil německy, což pro ně bylo tak zjevné překvapení, až jsme si s Alenou říkali, zda nás před námi nepomlouvali a nyní si nemyslí, že jsme jim rozuměli.                                                                                                                                            Spirit bay, jak název praví, je duchovní místo maorů. Začíná tu trek na Cap Reinga. Když přijíždíme, je opět počasí pod psa. Sice přímo neleje, ale drobná voda poletuje. Tábořiště je travnaté, poněkud podmáčené. Zatím co se choulíme v goráčových bundách podložených svetry od Armády spásy, pobíhá tábořištěm několik bosých dětí v karťasech. Aniž bychom s nimi mluvili, usuzujeme, že jsou to malí kiwi, protože nikdo jiný by to asi nepřežil. Přez mírnou dunu se dostáváme na pláž. Být slunečno, bylo by tu krásné koupání. Takové tak trochu na konci světa. Kromě několika lidí v kempu prázdno, žádné davy koupajících se, prodavačů cetek a koblih či jiných pochutin, žádná coast guard. Plaveš daleko? Tvůj risk.                                                                                                                                             Jenže v kolmé stěně písčité duny, ohlodávané za přílivu Pacifikem, piksla od koly. Fuck of globalisation zvolám. Netuším, že na farmářské slavnosti v Hastings si to zopakuji jestě výrazněji. hosi kopce, který se od moře zdvihá do výše. Pod kopcem se vlévá potůček. Neširoký a byl by i skoro poetický. Jen by v něm nesměla ležet ta kráva. Asi tam leží delší dobu,již zčásti bez srsti, kterou odplavila nepřízeň počasí. No poetika šla do kopru. Trochu přeháním, pravda. Není to kráva, ale trochu odrostlejší tele. Pochopitelně sbíráme mušle. Shelky přímo reklamních rozměrů i menší schránky jiných druhů. V téhle části pláže se zdvihá na hraně vody skála u jakési sopečné horniny. Kolem závěje perleťově se třpytících mušliček velikosti knoflíků . Tedy říkám-li závěje, míním tím snad deset centimetrů vysokou souvislou vrstvu. Neskutečné. Courám se po vyvřelině, obcházím skálu a tvářím se že neslyším Alenu. Pochopitelně se trochu obává, že poměrně rychle stoupající příliv mne odřízne. Zas tak rychle to nestoupá a já mám dobré kožené pohory, které jsem před odjezdem napustil včelím voskem.                                                                                                         Vracíme se na jih. Po naší pravé ruce se táhne Ninety miles beach. Je to písečný pruh, který se táhne prakticky od Cap Reinga jižně. Sice se jmenuje Devadesátimílová, ale to je nadnesené. Měří jen devadesát šest kilometrů. Tváří se jako pušť, jsou na ní duny téměř stopadesátimetrové. Ty duny slouží mimo jiné jako atrakce, protože se na nich jezdí na jakýchsi písečných snowboardech. Písek pláže je tak tvrdý, že slouží jako komunikace. Místní ji požívají jako silnici, jezdí po ní nákladní vozy, motorky, autobusy s turisty. Po extempore na Cap Reinga jsem hodný a stačí mi, když se na ni podíváme. Musím si nechat ujít radost z projížďky po ní. Dříve než natrefíme na vhodný vjezd Ninety miles beach, odbočujeme vlevo na Rarawa beach. Moře je tu mělké, začal již odliv a je zima. To dost výrazně ochlazuje můj zájem o koupel v moři. Přeci jen se říká, že jde-li pára od úst, není víc jak dvanáct stupňů. V této teplotě capat nějakých čtyřicet padesát metrů mokrým pískem a pak se na dalších třiceti metrch zvolnas nořit do ledové vody, na to jsem málo otužilý. Tak alespoň fotím ústřičníky (oystercatcher) a racky.                                                                             Konečně nalézáme konvenujcí odbočku na Ninety miles beach. Projíždíme po cestě proražené mezi dunami. Těsně před vlastní pláží je jakési vydutí, kde odstavuji Tibet a sotva přelezu dozadu na palandu, ztrácím vědomí. Občas na mne za volantem přijde takováhle únava. Cestou z Polského Helu jsem odstavil auto na odpočívadle, Alena hned opustila vůz, ale ještě než zavřela dveře, již jsem byl v hlubokém bezvědomí na jejím sedadle. Když jsem byl exhumován nepršelo a Alena pro mne měla připravené kafe. Ale ano, kafe, ne kávu. Pil jsem kávy dost. Třeba i pět čtvrtlitráků denně. Jenže jako alkohol mi to najednou ze dne na den přestalo chutnat. No dobře, ať to na sebe vyklopím vše, kouřit jsem taky přestal. Tedy ale zase pozor, na odvykačce jsem nebyl. To kouření jsem vzdal ve svém musherském období, čili to za chvíli bude třicet let. Bylo mi hloupé, když jsem dojel a musel si zapálit hned, jak jsem si sundal lyže(s jedním psem jsem jezdil skandinávskou třídu), abych si protáhl trubky. A ten alkohol a káva, to byl následek zahrávání si s meditací a duchovními cviky. No a tak místo kávy požívám poctivou žitovku s mlékem, když se chci rozcápnout, říznu to cikorkou.                                                                                            Ninety miles beach nezklamala. Na sever i na jih se táhne do daleka. Skoro od nevidím do nevidím, i když dnes to nevidím ještě limituje mlha. I tak je to impozantní. Po nějakém vozidle se od mlhy do mlhy táhnou koleje vyjeté v mokrém písku. V dosahu moře mušličky i mušle. Jelikož je tu opět mělko, vlny příboje vyběhnou pět, osm metrů po písku a s tichým sykotem běží zpět, jao by se lekly své odvahy a utíkaly se skrýt ve vodní mase. Mušle vytváří v couvající vodě ornamenty, které se snažím zachytit objektivem. Fotím i racky a ústřičníky, kteří si cachtají nohy v pobíhající vodě. Občas je nějaká macatá vlna vyleká, takže vzlétnou aby zanedlouho slétli na původní místo.                                                                Občas kolem projelo auto. Osobní, nákladní i autobus s turisty, kteří se nechali vyvézt na Cap Reinga. Svrbí mne prsty, rád bych posledních dvacet kilometrů jel po pláži. Aleně se tenhle nápad ještě nezačal líbit a protože jsem po extempore na Cape Reinga ještě v podmínce, neriskuji.                                                                                                                                       Fera nás veze přes záliv do Rawene. Pršet znovu nezačalo, naopak se mraky začínají trhat. Kemp v Rawene je nevelký, ale příjemný. Někdo asi obětoval zahradu. Zatímco Alena domlouvá mobilu, aby začal odesílat zprávy, z verandy fotím zapadající slunce. Jsou to snímky jak z katalogu cestovní kanceláře. Všechny odstíny žluté, zlaté a červěné, v dloužících se stínech černá, siluety palem v popředí. Dokonalá kýčovka. Ale když je to tak působivé.                                                                                                                                                                   Ráno jsme při snídani pohovořili s příjemnými Rakušany. Je to manželský pár snad v našich letech, který si tak trochu cestuje po světě. Jsou jedni z těch, které zaujal nápis Free Tibet na Tomášově dodávce. Musím říci, že sice nejsem buddhista, ale každé okupovavé zemi, tedy i Tibetu volno přeji.                                       Samo Rawene je nevelké. Historická soudní budova velikosti rodinného domku a vězení, nádherné skládací veslice katamarany, rozeschlá rybářská loď, galerie v Boatshed café a necelých sto metrů další. Přístaviště fery, rybářský přístav. Chvíli couráme sem a tam, v galeriích se poptávám po kontaktech na zélandské fotografy, v galeriích slibují předat vizitky, ale nakonec z toho stejně nic nebude.  Zélandem okouzlen a jeho obyvatelé mi připadají jako sympatičtí pohodáři, hovada existují i tady. Ne ovádi, ale zlí a hloupí lidé. Jsme v Oponui, dalším z malých městeček na pobřeží. Je tu vysoká duna, před Pamětní síní prorezivělá mámořní mina a hlavně socha a a pamětní deska lidské blbosti.                                                                                                             Do zátoky Oponui připlul v roce 1955 z moře delfín. Ale již neodplul. Zůstal a natolik si zvykl na lidi, že vozil děti na svých zádech. Pochopitelně se stal miláčkem všech a atrakcí. Žil tu do roku 1956. Asi nebyl miláčkem všech. Možná se někdo bál, že vychytá moc ryb, možná to bylo jen z čisté zloby. Dynamitová patrona ve vodě udělá své. Těch dobrých je víc. Opo má svou sochu s děckem na zádech a o něco dál tabulka označuje místo, kde je pohřben. Pachatel nebyl vypátrán.   Jednou z největších atrakcí okresu Hokianga je Kauri forrest, tedy Les Damaroní. Jako všude, kam jezdí běžní turisti cesty lesem jsou upravené a pohodlné. Najdete tu Tane mahuta neboli Lord of kauri (Bůh či Otec lesa / Pán damaroní), Čtyři sestry, Yakas. Řekneme-li velký strom, myslíme buk či dub, nejlépe rostlý jako solitér pár století. Také lípa, třeba Kotelské lípy nedaleko Osečné na Liberecku, může být pěkný macek. V Puhoi nebo v gumdidggerské vesnici jsme viděli fotografie poražených kauri. Klidně dva tři muži mohli stát jeden druhému na ramenou vedle řezné plochy kmene. Když jsem kráčel damaroňovým lesem byly tam pěkné kousky. Takový Yakas, pojmenovaný po dalmatském bušmenovi a gumdiggerovi Nicku Yakasovi se svými 12,30 metry obvodu kmene a nějakými 43 metry to je kus. Ale Tane Mahuta s 51,5 metry výška a téměř 14 metry obvodu je neuvěřitelný. Je to jeden z nejstarších žijících stromů na světě, protože jeho věk je odhadován na 2OOO let. Takhle napsáno v číslech je to pěkné, vypadá to neuvěřitelně, čloěk pokýve hlavou, jo to musí být obrovské. I když jsem považován za ukecaného, při popisu dojmu z Tane Mahuta a dalších největších damaroňových stromů mi chybí slova. Nejlépe tu monumentalitu vystihuje fotografie, kterou jsem pořídil. Dalo by se říci rodinná fotografie typu já a… S Alenou tyhle fotky nemáme rádi. Jestli jsem ji před Tane Mahuta postavil, pak proto, aby bylo vidět, že proti přírodě je i manželka malá. Na fotce je kmen Tane Mahuta zhruba po začátek koruny. Zdánlivě nezajímavá fotka kmene. Nezajímavá potud, než si všimnete ve středu dolního okraje drobné tečky, která se ztrácí ve hře světel a stínů pralesa. To je moje žena vysoká téměř stosedmdesát centimetrů s vahou, která být moje, tak řeknu že je obdobná jako u jatečního vepříka. Dojem je prakticky nesdělitelný. Nelze oddělit monumentalitu a věk těchto stromů. Když si uvědomím, že tenhle strom pamatuje časy, kdy Palestinou kráčel muž, který posmrtně změnil velkou část světa, je z toho zážitek, o kterém mohu mluvit dlouho a nikdy nebudete vědět, co jsem cítil.                                                                                           Na noc jsme zarazili v Ovčím světě. Majitel je Ian, správný cvok. Tedy z evropského pohledu. Vidíme se prvně a chová se, jako bychom se na dlouho rozešli včera. Dokonce se nám snaží vyprávět cosi o svých hemeroidech, což je při jistých komunikačnch problémech téma vskutku na místě. U brána je budova, která má dokonce patro. Nahoře bydlí Ian s Gladys, v přízemí je cosi jako ubytovací kancelář, společenská místnost s televizí, sprchy. Výzdobu tvoří historické artefakty, které by dělaly radost každému vetešníkovi. (Jedno krásné zaprášené ušmourané bývalo v uličce za Týnským chrámem Objevilo se v několika filmech a paní Hegerová před ním stála s jedním ze Štaidlů na obalu vinilové LP desky) Staré lahve, konve železné či hliníkové, hrnečky, skleničky, několik předválečných telefonů (řekl bych že z doby před tou první), několik listů do pil, kterým se u nás říká kapr, jedna se zuby velmi úctyhodnými, před kanceláří kormidelní kolo, do země zaražená trouba, o které nikdy nevím, zda je to větrák strojovny, nebo naopak díra, do které se řvou povely, holstr se starými nůžkami na ovce kosy a já nevím co vše ještě Rezavé žehličky, , sluchátka krystalky, zaprášené lahve, oprýskané kdysi smaltované tabule. Vše dokonale rezavé, zaprášené, pokryté vrstvou letité špíny. Celkově to působí kupodivu příjemným dojmem domáckosti. Když nám ukázal zázemí, dovedl nás Ian na místo, kde můžeme zaparkovat Tibet. A nepříliš srozmitelně nám ukazuje chatičku, vedle které stojíme. Ohražujeme se, že, že budeme spát v autě, že jsme chatku nechtěli. Teď kouká Ian jak puk. Posléze se domlouváme, že to co jsme považovali za chatku na spaní je naše sociální zázemí. Dobrý faux pas.                                                                                                                                                                 Kolík Aťsepicnu, to je pro čtenáře Pratchetovy Zeměplošské série, byl ze Zélandu. Víme to zcela jistě. Konečně jsme si dodali odvahy a koupili jsme si domácí, tedy zélandské klobásky. Kluci nás varovali, že to nemáme riskovat. Jenže jsme toho názoru, že je třeba poznat vše. Navíc kulinářský vkus našich synů a náš se poněkud liší. Napříkald anglické slanina. To co se u nás prodává pod tímto jménem a to, co pod tím pojmem rozumí Angličan ( a následně občan Commonwelthu) jsou dvě dost odlišné záležitosti. Klasické řeznictví v našem pojetí jsme nepotkali. Neříkám že tu nejsou, jen my jsme žádné nepotkali. Maso a uzeniny se kupují v supermarketech. Stejně tak uzenářské produkty. Když nám Tomáš ukazoval základní sortiment, upozorňoval nás, abychom si nekupovali slaninu, která v době naší návštěvy stála necelých šest dolarů za osmdesát deka. Nedali jsme na tvrzení, že je to naprostá shitovka a kupovali jsme si ji celou dobu. Bylo to něco mezi libovým šunkovým salámem a moravským uzeným, též libovým. Taktéž na téma sýra jsme měli odlišný pohled. Pravda, v zemi, která je převážně pastvinářsky zemědělská, bych čekal víc druhů domácího sýra. V supermarketech je výběr slušný, převážně francouzských, holandských, švýcaských a všemožných sýrů, domácí produkce ale byla zastoupena pouhými třemi druhy. Všechny tři chutnaly stejně, ale pozor, tím nechci říci, že byly špatné. Naopak, já milovník sýra jsem si docela šmakoval. Naopak fish and chips, jak jsem již komentoval, jsem dojedl jen z hladu a povinnosti. Takže na uzenky jsem byl zvědav. A tady jsme se s našimi chlapci shodli. Rozmočte karton neboli papundekl zvětralým pivem, bude-li to řídké, zahustěte pilinami, o koření té směsi ani nevyprávějte, uválejte válečky a zatavte je do igelitu. Tak nějak chutnaly ty uzenky, které jsme si koupili. Chtělo se mi volat s Poeovým havranem Never more.                                                                                                                     Když už jsem u jídla, dá se tu žít lacině, nejste-li nároční. Zeleniny je na trhu dost. S pečivem je to slabší. Sortiment, který je v posledních letech u nás, nenajdete. Mám rád rohlíky a bagety. Nemyslím ta obložené od pumpy, ale čerstvé od pekaře s křupavou kůrčičkou, jejíž drobky se mi vždy sypou na můj klenutý hrudník a ještě klenutější břicho.  No tak toho si tu neužijete. Kmínový, čerstvě upečený chléb, nebo černý, hranatý, uvnitř trochu mazlavý moskevský, různé ty mnohozrné se semínky, slunečnicový, žitný, pšeničný, nic z toho kiwi neznají. Celý život žijí na toustovém měkkce buchtovitém chlebu, proti kterému je náš tousťák pevná a konzistentní hmota. Rybičky v konzervě nejsou až tak drahé. Pochopitelně jak které, jako u nás. Kudrnaté polévky, jak Alena říká těm vietnamským nudlovým, jsou v míře hojné a cenově zhruba odpovídají našim. I kus kus seženete v supemarketech, takže na přežití to je. Zachce-li se vám něčeho na maškrtnost, najdete řadu sušenek, oplatek a keksů. My jsme si oblíbili druh ANZAC. Chvilku nám trvalo, než jsme pochopili, co mají sušenky společného a wanganuiskou AZNAC ave. Obojí je totiž pojmenováno po Australian New Zeland Army Corps, společné australsko zélandské kontingenty vysílané na válčiště světa.                                                                                                   Pokud jsem se dosud připojoval, bylo to buď v knihovně ve Wanga, nebo jsem seděl v Tibetu někde na ulici a chytal volnou síť. U Iana jsem si seděl v relativně teplé společenské místnosti a snažil jsem se přidat na rajče. Cz nějaké fotky z cesty. Takhle jsem podával fotoreport o naší cestě tátovi a kamarádům. Za celou dobu jsem do pošty nevlezl a dokonce jsem si liboval, jak jsem krásně odříznutý od mobilu. Jejky, to vám tak krásně vyčistí hlavu, když víte, že nejste jako doma neustále na příjmu. Vždyť jsem bez toho prožil větší část života a necítím, že bych o něco přišel.                                                                          Telefon jsme doma měli, tátu jako primáře ARO občas ze špitálu sháněli. Ale věděli jsme, že telefonovat můžeme až z domova. Žili jsme bez trapasů, když vám někde zazvoní mobil během přednášky či nějakého obřadu. Já takhle propotil košili na pohřbu tátova kolegy a životního kamaráda. Tři dny předem jsem si říkal, že je třeba předem telefon vypnout. Tak dlouho jsem si to říkal, až jsem při prvních tónech smuteční hudby málem omdlel. Já ho nevypnul. A jako napotvoru byla zima, venku mrzlo, v krematoriu moc velké teplo nebylo, všichni jsme se choulili v kabátech. Rozepínat se a po kapsách hledat telefon by vypadalo hloupě, tak jsem to risknul. Vyšlo to. Těch pět sms (dlouhá zpráva z mailu) mi přišlo na prvním schodě, když jsme vycházeli.                                                                                                       Někdy dělám věci intuitivně. Nemám vysvětlení, proč jsem to či ono udělal. Často jsem ve své lékařské praxi udělal rozhodnutí bez objektivního důvodu. Říkám, že se mi rozsvítila červená kontrolka. Většinou jsem tak zareagoval ne něco, co se objevilo teprve dodatečně. Také teď. Aniž bych pro to měl důvod, podíval jsem se do pošty. Tedy navíc ne do normální pošty, ale do spamů. Ty nekontroluji ani doma, to dělá Alena. A tam jsem objevil mail ze Sarjeant Galery. Já jim před odjezdem psal, že trochu fotím a jsem členem takového volného sdružení, které si říká Fotošálek, protože se začalo scházet v čajovně. A nabízel jsem nějakou spolupráci. Protože se neozvali, pustil jsem je z hlavy. A teď jsem ve spamech našel mail od kustoda, že oni tedy ne, ale že tady máte kontakt na šéfa Wanganui Camera Clubu Jacqui Mc Gowan, spojte se s ním. A protože mu přeposlal můj mail, měl jsem ve spamech i mail od Jacquiho. Inu prima, třeba se něco vyvrbí.                                   Zatím co Zélandem se přehnala sněhová kalamita po našem příjezdu, ostatně její zbytky jsem si vychutnal u Dawson falls a Kapuni lodge, nyní je sněhová kalamita doma. A vypadá to že značná. Od té doby, co zavládl age of Aquarius (věk Vodnáře viz Formanovy Vlasy), nějak místo lásky a míru se to síří všude. Válka za válkou, velké zemětřasy, cunami, tornáda, povodně. Holt jsme tak dlouho poroučeli větru a dešti až nám matka přírodá dává na zadek jako neposlušným dětem.                                                                                                             Ten exot Ian má v kempu nejen upravený prostor na petanque, kuchyňku v podobě kůlny, má tu i glowormy. To jsme zjistili až teď ráno, jinak bych v noci nelenil a se stavivem se vypravil na lov. Vedle přístřešku s hřištěm na petanque je jakási pergola nad údolkem, kterým protéká potůček s tůňkou a za ním je glowormiště, jak jsme se dočetli na informační tabuli. Nevím vlastně, jestli kemp je Iana. Předpokládám to, neboť nad dveřmi office je nápis že hostitelem jsou Ian a (tuším) Gladys. Ke kempu patří ovčí farma, nebo naopak. Nevím co je primární. Hned za kempem jsou ohrady, kde jsou jednak nějaké ovce, ale i lamy. Když vyjíždíme, registruji vchod do onoho soukromého zvěřince s malým bistrem, Alena ještě registruje, že ve 2 hod bude ovčí show. Dargavil je běžné zélandské městečko. No dobře, město. Tak jako Puhoi je česká vesnice, Dargavil se stalo domovem početné skupiny chorvatských osídlenců, kteří zde mají společenský dům. Pokud jsme dobře porozuměli informacím, bylo jakýmsi centrem gumdigerů, z nichž mnozí byli právě přistěhovalci z Chorvatska. Je zde mimo jiné pomník  na kterém je socha Yakase,jednoho z nejslavnějších gumdiggerů.                                                  Loučíme se s Northlandem a míříme na jih. Míjíme Puhoi s potomky českých pionýrů (jak kouzelné je, že tady na pionýry vzpomínají a není to nic kontroverzního, neb význam tu zůstal tolik co průkopník, nezkreslen politikou. Ostatně ono slovo soudruh si komanči také přisvojili ač původně je to druh a předpona sou vyjadřuje cosi společného, viz sou-běh, sou.držnost, sou putník a podobně), míjíme Honeycentrum, kterého jsme si všimli cestou na sever a další nám již známá místa. Sjíždíme z dálnice placené na dálnici neplacenou. Mají tu asi dvacet kilometů dálnice, která má skutečně parametry evropských silnic toho jména, pak pár odpovídajích našim rychlostním komunikacím. S Alenou jsme se shodli v tom, že co tu má dva proudy a čáru kolem krajnice je highway, když to má i slušný povrch, je to expresway . Co má dva pruhy, ale ne vždy čáru kolem krajnice je normální silnice, které jsou v nejrůznějším stupni rozbitosti a v různé míře oprav. No a pak přijdou gravel road, kterých je méně, než jak nás kluci strašili, ale je na nich možné vše.Opravy, rekonstrukce přebudovávání na některou z vyšších tříd.. Díry od malých po nebezpečné. Velmi svérázné je značení. Myslím, že jsem se zmiňoval, že silniční mapy nepovažují za podstatné se zmínit o železničních tratích. Je to škoda, železniční přejezd je v neznámé krajině celkem slušný prostředek, jak se lokalizovat. Kapitola sama pro sebe jsou silniční ukazatele. U nás se na nižších třídách silnic na ukazatelích střídají města a vesnice, které máte ve svém směru a mnohdy se ani neopakují, takže na příští směrovce nenajdete stejná místa jako na té předchozí. Což je dobrý kvíz. Ale alespoň jsou značky a směrovky na poměrně konstatních místech a  v konstatních vzdálenostech. To se hodí zejména u návěští. Tady ani omylem. Jednou je směrová tabule na pravé straně, jindy na levé. Jednou před křižovatkou, jindy těsně za ní. To se pak dodávka pěkně naklání, když současně brzdím, zatáčím a snažím se udržet na své nepřirozené straně silnice. Kilometráž na směrovkách je považována za údaj, který netřeba opakovat příliš často. Takže Alena za jízdy přepočítává, odhaduje kde se asi pohybujeme, často zjistí, že jsme o dvacet, třicet kilometrů jinde, většinou ale ve směru, kam máme namířeno. Při ověřování, zda jedeme správným směrem, jsem již několikrát za jízdy vytáhl kompas. Každá cesta, snad i jdoucí k jediné farmě, má své jméno. Ale: jednou je to road, pak street, lana, parade, crescent. Šipky s jejich jmény jsou umístěny viditelně, ale občas spojeny se šipkami, kde najdete chiropraktika, pub, kemp, floristu či něčí jméno. Jak jsem ale pravil, bloudili jsme navzdory mým nářkům jen sporadicky, takže se možná jen v zélandském značení neorientujeme. Výhodou jsou naopak takzvané passig lane. NA některých úsecích se jedem směr rozšíří o pruh, aby rychlejší mohli předjíždět. U nás to v některých stoupáních je také, ale tady je to i na rovných úsecích a hlavně je to avizované tak tři, čtyři kilometry předem, takže dojede-li někdo pomalíka, jako jsem tady já, ví že za moment může předjet. Kromě toho jsou tu Slow vehicle bay, takové výdutě na silnici, kam se můžete zdrcnout, když už je za vámi velká fronta a není příležitost, aby vás rychlejší předjeli.Další zvláštností je one lane bridge. To si to mastíte někde silnicí, najednou na asfaltu slovo one, sotva ho zpracujete, další nápis a to lane, a pak bridge. Tak tady bacha. Normálně široká silnice přechází řeku po jednoproudém mostě. Naštěstí ten, kdo má dát přednost, má většinou čáru, na které má zastavit. Vůbec nápisy na silnici jsou tu častější než i nás. Např Give way, School a pod. Nápis, který miluju, je v Okoia valley údolí sousedícím s Kaukatea valley. Před přejezdem je tam Rail Way Xsing.          Ze silnice se rozloučíme s Waiwerou, kde jsme se prvně setkali s Pacifikem, a již se blíží Auckland. Mám pochopitelně v živé paměti hororové bloudění centrem metropole, proto jsem rozhodnut držet se pořád v pravých dvou pruzích, protože bych byl nerad, kdyby se mi levý pruh nečekaně změnil v sjezd z dálnice. Provoz, jak se metropole blíží, opět houstne do téměř nepříjemné hustoty. A zrychluje se. Je až neuvěřitelné, že se o zélandské policii říká, jak rychlost sleduje a přísně trestá. Do dneška jsem předjel celkem dva jedoucí vozy, jinak jsme předjížděni my. Jak se obecně zvyšuje rychlost jízdy kolem nás, odvazuji se. Ždímám z Tibetu ne sto, ale celých sto deset. Víc raději ani tady neriskuji. I tak předjíždím třetí auto, v zápětí několik dalších. Přejíždíme po mostě záliv a otevírá se pohled na moderní centrum Aucklandu. Bussines centra, Kongresová centra, Hotely, Sky tower. Proč mají lidi touhu hnát své stavby do výše. Co se nepoučíme z pověstí o věži v městě Babylonu? A Dvojčat, která stála tolik lidských životů?                                                                                                        V místech kde Alena před několika dny hlásila, že jsme z nejhoršího venku si na to oba prakticky současně vzpomeneme a pronášíme poznámky na to téma.                                         Za Auckladem uhýbáme východně směr Coromandel Peninsula, neboli poloostrov Coromandel. Poměrně záhy za od bočkou z highway začíná šňůra. Je dlouhá neskutečně, jistě mezi třemi a pěti kilometry. Popojet, stop. Pomalý rozjezd, než se auta posunou, ta přední opět stojí. Pochopitelně, práce na silnici.                           První město Coromandlu je Thames. Tedy první, které jsme navštívili. Představuje správní centrum pro oblast Coromandelu. Bylo to takové Dawson city zlaté horečky na Coromandelu.První zlato tu bylo nalezeno v roce 1852 v okolí města Coromandel a přilákalo prvních zhruba 300 zlatokopů. Další zlato bylo nalezeno v roce 1867 kolem Thames. V horách kolem bylo záhy na 5000 zlatokopů, i když podle dostupných informací tu docházelo k poměrně rychlému přechodu na průmyslovou těžbu na rozdíl od Sacramenta, Klondyku či Black Hills. Zdejší zlato nebylo v nugetech, ale v žilách v křemeni a dalších horninách, takže bylo nutno vytěžit horninu, tu v drtičkách rozbít a následně vylouhhovat zlato v kyanidové lázni. V semdesátých letech byla ložiska kolem Thames a Coromandelu vytěžena a kovkopové se přesunuli k Waihi a do Karangahake Moutains. Roku 1878 ve Waihi Robert Lee a John Mccrombie objevili zlatonosný řemen a roku 1882 byl otevřen důl na Martha Hill. Martha Mine ve Waihi před první světovou válkou patřil k největším svého druhu na světě. Ruda byla vytěžena, Martha mine byl v roce 1952 uzavřen. Sláva zlatých polí uhasla, ale v roce 1988 bylo v již vytěžených polích objeveno další zlato a těžba byla obnovena . Povrchový důl na Martha Hill ve Waihi byl zavřen až na začátku nového tisíciletí.                                     Hned na začátku Thanes je velké obchodní centrum s potřebami pro outdoor, rybáře a lovce. Mám svůj vytoužený kožený klobouk zélandské provenience. A pak hned na main street. Zdejší se jmenuje Viktoria street. Je delší než jeden kilometr a v Dorlingovi stojí, že je to nejdelší obchodní třída na Zélandu. Ale pozor, stále se bavíme o zélandském městě. Takže i zde na nás dýchá ta směs pionýrských městeček a viktoriánské koloniální architektury. Hlavní ulice je široká, ale i ona má domy maximálně patrové, například Junction hotel.             Do očí nás praštil dům označený jako Pumphouse. Dnes je v něm technické muzeum, ale skutečně byl postaven jako důlní zařízení, které z dolů odčerpávalo vodu. Uvědomme si, že Thames je je břehu moře. Nad čárou přílivu je pruh dva, dva a půl kilometru více méně rovné souše a pak se zvedají hory, do jejichž úbočí se zakousli těžaři. Obecně vlhký Zéland je vlhký i uvnitř, takže z dolů zde v Thames, v Coromandlu městě, Waihi, v Karangahake gorge (soutěsce) bylo třeba vodu intenzivně odvádět a u každého stál nějaký ten pumphouse. U dolu na Martha Hill ve Waihi to dokonce byl jeden z nejvyšších zélandských domů, které jsme viděli. Pomineme-li Sky towetr a další šílenosti v Aucklandu, samozřejmě.Já nevím, že se lidé nepoučili z maléru, ke kterému došlo onehdy ve městě Babylon, jehož důsledkem je, že se musíme učit cizí jazyky. Do technického muzea jsme pochopitelně nešli, jen jsme si z venčí prohlédli otevřenými vraty hasičskou stříkačku z roku 1846.                                                                                                                                               V Thames, jako na mnoha dalších místech je památník. Připomínka veteránů. Tu jsme chvíli pracně hledali, protože od něho měla být slušná vyhlídka. Památník stojí nad městem u Waiotahi Creek road. Je to mnohametrový sloup z hrubě opracovaných kamenů. Kolem areál, ze kterého je skutečně vidět na mořský záliv Hauraki Gulf, jehož vody nyní při odlivu dost dalece ustupují. Chystali jsme se, že využijeme kombinace klidu a výhledu, abyhom zde něco menšího pojedli. Najednou vedle Tibetu zastavilo osobní auto, z něho vyběhly čtyři slečny pubertálního věku a bylo po idilce. Každá cigárko, lahev piva, kvanta husího štěbetání a slepičího kdákotu. Radeji jsme vyklidili pole a sjeli dolů do města. Ještě chvíli jsme courali po ulicích, našli Thames School of Mines and Mineralogical muzeum hornické učiliště, spojené s geologickým muzeem. Zde se dávní horníci učili svou profesi. Kousek od školy je dětská železnice. Neviděli jsme ji v provozu, jen jsme si prohlédli nádražíčko Grahamstown, kolejky i závory to má. Kousek od nádražíčka je budova, která mne zaujala. Jmenuje se Workingmens club. Dělnický klub. U nás se po listopadu slovo dělnický trochu odsunulo mezi ta méně užívaná, coby následek jeho profanace v době minulé. Slovo za nic nemůže a mně je tedy milejší dělník než tunelář. Ale to jen tak na okraj.                                                                                                                                                                           Na výjezdu z Thames je bývalý důl Crown mine, proměněný v expozici zlatého dolování na Coromandelu. Tabule umístěná Lions clubem říká, že důl vyprodukoval za 7 milionů dolarů prutů zlata s stříbra (podle kursu z roku 2009).                                                                                         Do Coromandel Town vede z Thames kroucenka na úzkém pruhu pobřeží, mezi mořem a horami. Samo město Coromandel vděčí za své jméno návštěvě HMS Coromandel v roce 1820. Ta zde naložila damaroňové dřevo pro potřeby Britského královského námořnictva. Původně hornické město dnes, je dnes vyhledáváno umělci a řemeslníky, stejně jako turisty, kteří odtud vyrážejí na tůry, za rybařením, jachtingem.                                       Pochopitelně se couráme městem, tedy po jeho hlavních třídách, kocháme se architekturou, já pochopitelně okukuji plachetnice. V Coromandelu jsem nenašel klasickou marínu. Jsou tu můstky a chodníčky, které vás dovedou ke kanálům v hustém mangrovovém porostu, kde je vyklučeno místo na jednu dvě lodě. Protože je odliv, mnohé lodě jsou více méně na suchu.                                                                                                                                         Zatahuje se, blíží se těžce černé mraky. Takže si rychle kupujeme nějaké see foods a zákusky a na poslední chvíli se vracíme do auta. Pak nastal konec světa. Někde nahoře trhli splachovadlem a propukla potopa světa a bouřka jak hrom. Naštěstí je déšť nedlouhý, takže se můžeme projít zbytkem ještě setmělého Comandelu. Obdobně jako v Thames je tu Coromandel School of Mines and Minerological Muzeum.                                                                 Zalíbila se mi policejní stanice se sochou veterána, která je v původní soudní budově. Vyrazil jsem přes silnici, abych si ji vyfotil. Alena myslela, že jsem přehlédl přijíždějící auto, zakřičela na mne. Tím mne vyvedla z míry a já se začal motat po silnici jak vrtohlavá ovce. Takž mne málem skutečně auto, kterému bych se normálně vyhnul, přejelo. Pánové, znáte manželky. Notně mne za to sprdla.                                                                                                                 Mířili jsme na Waihi. Stoupali jsme do kopců, vyplňujících vnitřek poloostrova Coromandel. Z lesů, tvořených palmami nikau kapradinami a dalšími pro nás notně exotickými stromy, se pářil. Vystoupali jsme na nejvyšší kopec,odpočívadlo a scenic lookout, neboli vyhlídka. Protože se mraky již částečně přesunuly a obzor se prosvětluje, otevírá se poměrně dramatický výhled na moře. Otvorem v černých mracích prosvěcuje slunce a jak bodový reflektor vytváří na temné hladině světlou skvrnu.                                                                         Whitianga leží v hloubi Mercury bay. Zátoku pjmenoval James Cook, který se vydal do Tichomoří z pověření Admirality pozorovat pozorovat vzácný astronmický úkaz, kdy se měla  dostat Venuše dostat na spojnici mezi Zemí a Sluncem. Při Zélandském pobřeží prováděl i pozorování planety Mercur. Whitianga je oblíbeným místem sportvních rybářů a jachtařů a místní Mercury Bay Boating club je v jachtřském světě docela známý. Chtěli jsme si prohlídnout marínu a pokoukat na plachetnice. Přístav je ale oplocený a branka je na zámek. Tak alespoň z dálky okukujeme lodě a tiše sliníme pavlovovi psi, když slyšeli zvonění.                                                                                                                                                                           Protože jsme na místě byli již v podvečer, nevyužili jsme možnosti přejet trajektem na Ferry Landing, místo původní Whitiangy. Nedaleko Ferry Landing jsou zbytky pa, nebo-li pevnost, opevněná vesnice ) kmene Ngati Hei. Osídlení Whitiangy se poněkud posunulo a v dnešní době Ferry Landing je sídlem řemeslné výroby a východoště vyhlídkových tras.  Na travnatém břehu pozoruji dvě asijské dívky, které rybaří. Chci si je vyfotit , což neunikne jejich pozornosti. Nenamítají, naopak na mne volají. Po chvilce začínám chápat, že se jedné z nich podařilo zaseknout háček do nějakého dřeva či čeho na dně. Potřebují nůž, aby mohly odříznou vlasec. Patřím k těm, kteří nůž jako nástroj mají neustále u sebe. Když osvobodily prut, chtějí si povídat. Jo, jste z České republiky? Jak to děláte rukama a vytrčí jednu ruku proti mně, pak ji stáhnou a švihnou dolů. Koukám naprosto nechápavě, teprve když upřesňují, že to má souvislost s pub (hospoda) a beer ( pivo) mi dochází. Proboha, kde Číňanky na Zélandu přišly k českému hospodskému přiťuknutí, zakončeným naším Na zdraví. Jak prosté, zjišťuji po chvíli. V jedné ze zdejších hospod vařil Čech, se kterým kamarádily.                                                                                                                                                         Vedle nezbytného památníku veteránů staré dělo. Je to pozůstatek HMS Buffalo, lodi dopravující do Austrálie trestance. Ze Zélandu měla přivézt na zpáteční cestě dřevo damaroně, bouře ji ale vrhla na pláž, která dnes nese její jméno.                                                   Při návštěvě Whitiangy, nelze vynechat Hahei. Jednu z hlavních atrakcí si musíme nechat utéci. Je jí Cathedral Cove, caverna v bílém mysu skutečně velikosti katedrály. Je ale přístupná jen za odlivu a nám právě vrcholí příliv. Takže alespoň Hot water beach. Zéland, jak již víme, je plný geotermálních lokalit. I pod Hot water beach jsou horké prameny. Za odlivu si můžete půjčit lopatku a ve písku si vyrýt vlastní rýhu, do které zespodu prosákne horká voda a vytvořit si tak vlastní termální bazén. Když jsme nemohli jít na Cathedral Cove, šli jsme se podívat alespoň na začátek stezky, odkud je vyhlídka na moře. Prvně jsem viděl tuie v koruně stromu. Ale asi deset metrů pod sebou. Jenže než jsem si připravil foťák, tui odlétl.                                                                                                                                                                        O dolu na Martha hill jsem se zmínil o pár stránek dříve. Nyní u něj stojíme u plotu, který ohraničuje jeho areál. Martha mine byl uzavřen v roce 2007, kdy vypršela těžební licence. I pro člověka, který jako dítě jezdil kolem severočeských hnědouhelných povrchových dolů je to jáma impozantní. Hluboká, do šíře neuvěřitelná, dolů se zužující jednotlivými patry. Kdesi dole stojí autobus, který odsud vypadá menší, než angličáky, které jsem miloval v dětství. Obcházíme plot, obdivujeme rozměry dolu, na druhé straně máme výhled na Waihi a okolí. Vedle stezky je socha maorského bojovníka s vysvětlující tabulkou, že původní maorské jméno této oblasti bylo waihihi, což znamená tryskající voda. V běhu času se jedno hi někde ztratilo.                                                                                                                            Kolem Martha Mine Pumphouse, což je jedna z nejvyšších budov, ač z ní zbývají jen obvodové zdi a střecha, scházíme do Waihi. Je to město rozložené na svazích Martha hill. Co se mi tu líbí, je několik soch a sousoší. Pionýr (zlatkop) dvě dvojice dětí, jedna jakoby pionýrské děti, cachtající se ve vodě, vytékající z dolů ,moderní předpuerťáci, poskakující v teniskách po ulici a hlavně žena, koupající ve vaničce dítě. A u toho tabulka, že je to hold ženám pionýrů, které jim usnadnili jejich osidlovací úsilí tím, že jim vytvořily domov. Poslyšte, tohle je pro mne větší hold ženám, než různé feministické happeningy.                                                                                                                                                 Podobná železnička je i v Coromandel Town. Tam ji zbudoval hrnčíř Barry Brickell, aby si dovážel dřevo a hlínu. Jako správný kiwi nemyslel jen na sebe, ale dalším efektem železnice je podpora obnovy damaroňových lesů. Hodinová projížďka po Driving Creek Railway and Potteries trvá hodinu, prochází damaroňovými lesy, projíždí tunely a po mostech horskou krajinou v okolí Coromandelu. Tady ve Waihi je úzkokolejná Goldfields Railway. Za patnáct dolarů za zpáteční lístek čekáme na nádražíčku, až nám přistaví vlak, Historická lokomotiva, vagon z předminulého století, výpravčí zvoní na ruční zvon. Nastupujeme na plošiňáček se sedadly, naštěstí déšť již ustal, a vyrážíme. Průvodčí nám a vícečlenné rodině vypráví o historii dolovní ve Waihi a Karangahake Moutains. Pochoptelně to je něco pro nás. Rozumíme nemnoho. Tak pozoruji okolní krajinu či otce rodiny, což je správný týpek v basebolové čepici, s řídkou bradkou. Vláček si supí krajinou, pastvinami i kopci, přejíždí několik docela zchátralých, tudíž malebných mostů, míjíme telegrafní sloupy ještě s izolátory, ale již bez drátů. Konečně vedle trati cedule, že se blížíme do stanice Waikino, navštivte Station Cafe, dejte si nějaký koláč, nechte tu dolary. Jako na každé podobné turistické atrakci. Přeci jen se nám nechce moc utrácet, tak jen dva malé, ale dobré masové pie (koláče), abychom neurazili. Nic závratného jsme neviděli, ale byla to taková příjemná, uvolněná cesta s pěknými výhledy.                                                                            Po návratu do Waihi jsme vyrazili směrem na Karangahake. Asi přijde změna počasí, Alenu zlobí hlava. Její migréna slouží chvílemi jako barometr. Do soutěsky Karangahake gorge vyrážím sám. Tedy nejsem nerad, máme každý jinou rychlost chůze a někdy se těžko shodneme na kompromisu. Zatímco já dojdu na Crown mine, Alena se natáhne v autě a zkusí se z bolehlavu vyspat. Mám neodbytný pocit, že dohodnutou dobu návratu budu mít problém dodržet. Od trosek Crown batery, provozu, kde se kyanidem z křemenné drtě louhovalo zlato, kráčím neširokou cestou. Tady byly kdysi koleje, po kterých koňka dopravovala vytěženou rudu k dalšímu zpracování. Protože jsem nepředpokládal, že cestou zatmím, nevzal jsem si čelovku. Nyní toho lituji. Cestou jsou otevřené štoly. Žádná mříž, jestli se na to cítíš, vstup. Je na tobě, jestli riskneš, že tě to tu zavalí. Odtud se pomoci nedovoláš. Inu,nořím se do několika štol, co mi denní světlo dovolí a zpět:Moc do hloubky mne nepustí nejen nedostatek světla, ale i má klaustrofobie. Tedy já doufám, že jsem z toho již několik let venku, ale stejně neriskuji, Ten pocit je velmi nepříjemný.                   Boky údolí se zdvihají do výšky. Tak takhle jsem si představoval zlatonosné kaňony kolem Dawsonu či Čtyřicáté míle. Údolím teče bystrý potok, tady je již kus pode mnou, úzký pruh modrého nebe nad hlavou, těžké romantično. U vchodu do Crown mine je most na druhou stanu údolí. Stoupám k dalšímu dolu,Talisman mine. Jenže mne to táhne do kopce, výhled na potok je krásný a zajímá mne, jak to vypadá za zatáčkou. Pak je tam ještě jedna a další a další, stoupám, cítím se volný a svobodný jak dávný pionýr. Jenže vědomí, že dole mám ženu, ke které se musím vrátit, mne neopouští. Takže aniž bych došel na vrch údolka, obracím se dolů. Třeba jednou… (Ale jo, vím, že to jednou už nepřijde, neberte mi však tu iluzi) (P.S. A víte že přišlo asi o šest let později?)Cesta po pravém břehu prochází zpočátku štolami Talisman mine, protože již v době fungování dolu byla do stěny proražena okna, nazývá se tato část stezky Windows track. Na téhle straně zůstaly koleje stromy, stezka je lemována informačními tabulemi, člověk může sestoupit do zbytků drtičky a dalších provozních budov, všude je krátce vysvětleno, co se v tom kterém provozu dělo. Zbývají tu betonové základy, občas nějaký kus potrubí či rezavé železné konstrukce. Palmy a kapradiny ve mně budé dojem Chladných pelechů. Ale ne, netvrďte, že vám to nic neříká. Přeci Mauglí, Kihy džunglí, bandar log, had Kaa a Balů s Bagheerou.                                                                                   Vrátil jsem se do údolí. Jěště kousek proti proudu říčky, tam je tunel. Ale u tunelu se již musím otočit, protože již takhle mám zpoždění. Cesta do pekel je prý dlážděna dobrými úmysly. Postavil jsem se na most, který u ústí tunelu překračoval říčku. Černý otvor, řádka světýlek a v dálce tečka denního světla.Tunel je naprostá přímka, to se nedá vynechat. Takže riskuji, že bude žena klnout a nořím se do tmy. Tedy pološera, protože stropní světla dávají něco nažloutlé záře. V temných partiích, vprostřed mezi jednotlivými žárovkami blikavkami, na temném stopě jiskřičky či hvězdy. Ach ano, jasně že vím, že to nejsou jiskry ani hvězdy, ale glowworm. Vybavuje se mi magické kouzlo Clowworm cave. Tunel je proražen hřebenem, který sbíhá k říčce. Jeho špici musím obejít, abych se dostal na parkoviště, kde mám synovo auto a v něm ženu. Poslední kochání se krásou zlaté soutěsky Karangahake a opouštíme poloostrov Coromandel, abychom se vydali do oblasti Bay of Plenty.                                                   Přenocovat chceme v Tauranze. Angela na ni pěla chválu, jak je to krásné město. No já nevím. Já bych to tak pozitivně neviděl. Mrtvá díra, roztahaná na mnoho kilometrů. Dorling o Tauranze říká, že že to město rozložné podél zátoky Tauranga Harbour. Protože je tu mírné, vlídné klima,oblíbili si ji zélandští senioři. Též je lákadlem pro lidi , kteří nejraději žijí venku. Okolí nabízí ideální podmínky pro jízdu na člunech, surfování, potápění, ale i síť stezek na ve vnitrozemí.                                                                                                                  Tauranga byla posádkovým městem za válek v šedesátých letech 19. století. Opevnění a dělodtřeleckou techniku lze dodnes v Monmouth Redoubt z roku 1864 . Alena našla nějaký kamp v papírech, kterých je plno každé informační středisko. To však byl údaj zavádějící. Ona Tauranga je roztahaná i na zélandské poměry. O Liberci drzí návštěvníci tvrdí, že je to jedna zakroucená jednosměrka. Tauranga je krajka uštrikovaná z Frazer avenue. Jedete dvě hodiny rovně, jste stále na Frazer avenue. Zahnete doprava jedete po Frazer ave. Zahnete vlevo, jedete pro Frazer ave. Pochopitelně jsou tu i ulice jiného jména, ale všechno jsou to jen přezdívky a krycí jména Frazer ave. A navíc, ať jsme jeli kterýmkoli směrem, vrátili jsme se nejdéle po půl hodině k jedinému kempu, který jsme našli.Zavřenému. Bydlení jsme tentokrát našli až někdy k půlnoci.                                                                                      Budíme se vrčením. Kolem vanu, tedy ne těsně, ale v nejbližším okolí, běhá správce s elektrickými nůžkami na živé ploty. Znám lepší zvuky budíku. Rychle jsme se najedli a opustili kemp i Taurangu.                                                                                                                             Zdejší kraj je krajem, kde se nejvíc pěstuje kiwi fruit. Slovo fruit, tedy ovoce přidávají proto, že chtějí zdůraznit, že nehovoří o ptáku. Kiwi fruit není původní Zélandská plodina. Přišla z Číny. Akinidie čínská byla původně nazývána čínský angrešt. První keř byl v Te Puke vyšlechtěn v roce 1918. První sad založil až v polovině třicátých let Jim McLoughlin. Byl to pokus najít obživu v době krize. Jenže ovoce se prosadilo nejprve na místních trzích, pak pomalu v zahraničí. Na konci šedesátých let nastal světový rozmach obliby tohoto ovoce a v sedmdesátých letech se mnoho pěstitelů prakticky přes noc vyšvihlo mezi milionáře. Dnes se tu pěstuje kromě obvyklého kultivaru se zelenou dužinou i nový druh s dužinou zlatavou a charakteristicku tropickou chutí. Ten jsme neviděli a sám si nedovedu přesně představit, co to vlastně je ta tropická chuť.                                                                                     Míříme na Rotoruu. To bude naše poslední velká zastávka , pak přejezd k Hastings, abychom se setkali s Davidem. Cestou míjíme další z vesnic, kde je travnatá plocha s vysokými sloupy. Tedy rugbyové hřiště. Rugby je zélandský národní sport, který si oblíbili Maoři. Snad že je to tak trochu kontaktní sport, takže vyhovuje válečnické maorské d uši. Ostatně národní zélandský tým All Blacks tradičně tančí a zpívá haka, válečnou maorskou píseň.                                                                                                                                                                   Mrzáci odhazují berle a muž stižený dnou se uzdravuje stálo na reklamních letácích, lákajících marody do lázní v Rotorui . Proč ne, též bych se uzdravil, kdybych se měl máčet ve vodě z Rotorui. Jako jsem při popisu prostředí ve Waiotapu, podobně je cítit Tauranga. S tím rozdílem, že zde jsou termální vývěry přímo ve městě.                                                         Naše cesta nejrve vede nějakých dvacet kilometrů od Rotorui do oblasti Lake Tarawera. První zastávkou jsou Zelené jezero(Rotokakahi) a Modré jezero (Tikitapu). Zelené jezero je pro turisty nepřístupné, protože je to maorské posvátné místo. Zato Modré jezero je stáole oblíbenějším místem letních aktivit. Parkoviště ja na hřbetě mezi oběma jezery. Obcházíme parkoviště, obdivujeme krásnou barvu vody, v níž se odráží modrá oblaka. Na několika místech jsou zbytky palem, které jsou pokryty řezbami s maorskými motivy               Jezera jsou krásná, to bezesporu, ale hlavním lákadlem téhle oblasti, alespoň pro nás, je Te Wairoa, znám také z prospektů jako burried village (pohřbená vesnice). To jsou takové zélandské Pompee. Nedaleko Te Wairoa se nacházely dvě turisticky atraktivní lokality, Bílé a Růžové terasy. To byly sintrové terasovité útvary s jezírky. V Te Wairoa byl hotel, místní maoři provázeli cizince, byla zde škola, kde učili Charles Haszard a jeho dcera Clara.Tak šel život až do 10.června roku 1886. Tehdy došlo k erupci sopky Tarawera. Erupce začly v 1.30 v noci a kolem 5,30 inferno skončilo. Za čtyři hodiny sopka v pěti po sobě jdoucích erupcích vychrlila bahna, popela a kamení na 500 milionů nákladních aut.( Nekamenujte mne, údaj jsem si nevymyslel, mám ho z muzea a dokonce jsem si ho nafotil, mohu doložit). Vzniklo nádherné jezero Tarawera, krásné geotermální údolí Waimangu, ale zmizely Růžové i Bílé terasy i vesnice Te Wairoa. Materiál , který sopka vychrlila, pokryl plochu 1500 km. Jméno Haszard family vstoupilo do dějin jako symbol katastrofy, protože přežila matka Amelie a dcera Clara, dalších šest členů rodiny zahynulo. Některé z dětí zemřely Amelii v náručí nebo kolem její židle na zadušení. Amelie po vysvobození popisovala, jak se jí synek ptal“ My nemůžeme žít, že“ a ona mu odpovídala, že zemřou spolu a přijde si pro ně Ježíš. V řadě měst najdete ulice pojmenované po některém členu téhle nešťastné rodiny.                                                                                                                                          Te Wairoa nebyla jediná vesnice pohřbená sopkou, současně byly pohřbeny dvě další. Mezi přeživšími byl i Tuhoto Ariki, 104 roky starý Maor. Byl čtyři dny pohřben ve svém domě, než byl objeven. Ariki předpověděl erupci, proto byl některými obviňovám, že ji přivolal. Nebyla to jediná předpověď. Skupina turistů viděla 31.5. 1886 na jezeře Rotohomana božskou kanoi, jak brázdí jezerní vody.                                                                                                            V třicátých a čtyřicátých letech minulého století byla Te Wairoa postupně odkryta a změněna v památník a turistickou atrakci. Trasa v informačním středisku začíná muzejní expozicí, jejíž součástí je imitace hotelového pokoje, ve kterém zahynul britský mladík Edwin Bainbridge. Ten si během erupcí psal deníkové zápisky, které byly objeveny a běží tu načteny na magnetofonovou smyčku. A pak procházíte kolem základů hotelu Rotohomana, kovárny, domu Arikiho a dalších. Součástí areálu je Wairere falls (někdy označovaný Te Wairoa falls). Jeho vody padají do hloubky třiceti metrů, rozděleny do tří na sebe navazujících částí.                                                                                                                                 V Rotorui je poměrně velké informační centrum. Tedy když ho najdete. My zaparkovali kousek dál od centra a chvíli se nám nedařilo ho najít. Navíc jsme se ztratili. Já na cestách navštěvuji prodejní galerie. Jednak se mi líbí, jednak v naší čajovně mám na starosti výstavní činnost. A tu jsem na jednu narazil. Nejsem kunsthistorik, obrazy a fotky dělím na tři kategorie. První se mi líbí, druhou bych snesl doma na zdi, třetí se mi nelíbí. Tady byly zajímavé obrazy, hezké obrazy a hrozné obrazy. Jako u nás byli donedávna oblíbeni jeleni v říji, tady v podobných galeriích najdete pastevce. Pastevec s koněm, pastevec se psem, pastevec se psem a koněm, pastevec zahleděný do dálky jak socialistický člověk vyhlížející světlé zítřky. Dokonce jsem narazil na portrét sedmi statečných ze známého westernu. Než jsem se vykochal, Alena pokračovala směrem, kde mělo být infocentrum. Jenže když jsem k němu došel, nebyla tam. Běhal jsem po ulici jak dítě bez domova, než jsem zaregistroval, že nedaleko je druhé infocentrum v muzeu. Tam jsem konečně našel spokojenou Alenu s náručí prospektů.                                                                                                         Je čas se podívat po nějakém bydlení. Jelikož se snažíme spát v kempech řetězce Holiday park, které se nám jeví jako nejlevnější, jsme klidní. Mělo by jich tu být jak nastláno. Takže běžíme k autu. Jen se chvilku zdržíme, když obejdeme jakousi budovu a otevře se pohled na dva nádherné hydroplány, kotvící na jezeře.                                                                                       Se spaním je to na Zélandu slabší. Jako skauti a trampové jsme zvyklí spát kdekoli. Spali jsme na Vysočině v lese kousek od dálnice, v zříceninách, pod převisy, na nádražích, v suchu i vlhku, ve sněhu, v chatách, srubech, na palandách ve stanech, na holých prknech na půdách chalup i stodol. Protože nás kluci pře bivakem varovali, i když by bylo míst vhodných na přespán mnoho, netroufáme si. Možná si řeknete, cestujete dodávkou, říkáš, že míjíte pláže, odpočívadla, různé odbočky někam, proč nezůstat prostě v autu? Inu pro ty protivné cedule, které tu většinou na podobných místech potkáváte: No camping overnight. Nekempujte přes noc. Vidíme-li, že jsou tu pravidla volná a místní je, alespoň jak se nám zdá, dodržují, nechce se nám být Čechy, kteří dodržují mnohdy jediná dvě pravidla. Co není vysloveně zakázáno, je povoleno. Každý zákaz je buzerace a je třeba ho očůrat.  Proto se uchylujeme do kempů. V každém informačním centu najdete náruč nejrůznějších materiálů o kempech v místě, v regionu, v sousedních oblastech, vzdálených oblastech. Ale neexistuje sumář, který by vám řekl, jste v Rotorui (Taupu, Waitomo) a ve vašem okolí je ten, ten a ten kemp. Musíte se probrat letáky a mezi atrakcemi hledat informaci o bydlení. Nám vyhovuje řetězec Holiday parků. Jsou skoro všude, mají minimální standard a cena od dvaceti čtyř do třiceti čtyř dolarů za dva lidi a auto nám připadá jako docela rozumná.  Možná je v Rotorui Holiday parků jak nastláno. Jenže my je nemůžeme najít. Vyjeli jsme téměř za Rotoruu, již jsme měli obavy, že se vracíme k pobřeží, takže jsme se otočili a pokusili se hledat znovu, z opačného pohledu. Nakonec jsme se vrátili k odbočce na Te Wairoa a co myslíte? Byl tam Redwood Holiday park, který jsme nemohli najít. Zas jednou se mraky roztrhly, je krásně kýčovitý západ slunka, který fotím. V Pek´n save dobrodružná duše Alena koupila jakési exotické ovoce, které jsme chtěli ochutnat po večeři jako desert. Inu připomíná mi to cosi mezi mučenkou a rajčetem. Osobně za chutnější považuji i uzenky Kolíka Aťsepicnu, což naráží na zuřivý odpor mé drah choti, která, řekl bych víc z povinnosti, se tváří, že jí to docela jede.                                                                                               Ráno jsme řešili problém, zda zamíříme do Whakarewarewa nebo na Hell´s gate. Jako již i u nás tu lze dostat v Informačních střediscích sešitky se slavovými kupony na některé atrakce jako muzea, nejrůznější vstupy nebo jídla ve vybraných restauracích. Nakonec jsme se rozhodli, že začneme Whakarewarewou. Je to geotermální lokalita s vesnicí, ve které dosud žijí lidé. Takže vesnice je pochopitelně v moderním stylu, ne tradiční maorská architektura, tradiční je tu marae některé plastiky. Před areálem je něco co mi připomíná dobu nedávnou. Cosi, co vypadá jako bývalé desky cti, s fotografiemi úderníků. Tady jsou ale obrázky významných průvodkyň. I v Te Wairoa se hodně mluvily popisy života před výbuchem o průvodkyních. Nevím, zda průvodcování bylo výhradně ženská práce, nebo je to jen mylný dojem.                                                                                                                                               Ve Whakerewarewě se nás ujímá poměrně hodně obézní průvodkyně. To je mi líbí, protože každý s vahou přesahující moji je mi sympatický. Snažíme se pochytit, co říká. Sama z téhle vsi pochází. Potvrzuje, co nám říkali naši kluci, že dnes není na Zélandu čistokrevný Maor. Každý má bílou příměs.Ona sama má kořeny maorsko irsko italské. Mnoho Maorů odešlo do Austrálie za lepšími životními podmínkami a dnes mají tendenci se vracet. Přesně jsem nerozuměl, proč. Trochu si myslím, že se “ zlepšily“ jejich podmínky. Ty uvozovky považuji za oprávněné, neboť stále vidím rozdíl mezi sociální dávkou a perspektivou. A co jsem ještě z její řeči pochopil, většina zdejších průvodců pochází z rodiny, respektive spíš klanu jednoho z náčelníků zdejšího kmene. Procházíme kolem obytných domů i domů s obchody s turistickou nabídkou. Původkyně nás vede k místnímu hřbitovu. Hroby jsou umístěny nad zemí. Bodeť, chtěli byste mít dědečka vařeného v páře? Vážně, slupka pevné půdy není příliš mocná, takže kopání hrobů nepřipadá do úvahy. Ale pozor, to vaření není nesmysl. U některých domů jsou na dvorku dřevěné ohrádky,většinou na sopouchu či fumarole, když zvednete víko, je v nich králičí pletivo a na ně se pokládá hanga, jídlo původně balené do listí, dnes do hliníkové folie nebo do sítky, která mi nejspíše připomíná pruban. U některých domků nejsou bedničky na vaření, ale jezírka s horkou vodou, kam kuchařka prostě balíček s jídlem hodí přivázaný na provázek. Průvodkyně nás upozorňuje, že běžný život ve vsi je napojen na zemní energii. Země topí, vaří, ukazuje nám i bazény vytesané ve skále. Po odchodu turistů slouží jako veřejné lázně pro vesničany.                                                         Trasa s průvodkyní není dlouhá. Vracíme se do části vsi s obchody. Abychom měli čas utratit své dolárky, máme pauzu a za třičtvrtě hodiny začíná program místního souboru písní a tanců. Písně znějí dost polynézsky, což není divné, protože odtamtud předkové dnešních Maorů připluli. Součástí je haka. Píseň kterou údajně složil náčelník který z ostrova Kapiti ovládalv počátku19 stol jih Severního ostrova. Součástí haka je závěrečný výkřik Há či Hi doplněný hrozivým vykulením očí a vyplazením jazyka. Již dříve jsem si říkal, a představení mi to potvrdilo, že Maoři asi mají pro haka genetické předpoklady. Na konci představení vyučovali turisty tomuhle tanci a, bylo jasně vidět, že pakeha (běloši) co do délky jazyka a poulení očí na Maory nemají. A pochopitelně na konci focení turistů s účinkujícími. Jako skoro každé takové vystoupení se m i tohle líbí, ale současně mě naplňuje jistým smutkem. Asi jako když vidím v Liberci před palácem Dunaj peruánské indiány, jak hrají na Panovu flétnu navlečeni do kožených obleků indiánů ze severoamerických plání. Ukázka tance či zpěvů ano, ale to focení je už na mne moc. Jasně, jako účastník jejich show se na tom podílím, ale vždy mám pocit, že vystupující poněkud duchovně či kulturně prostituujeme. Je mi jasné, že lze protestovat, že je pro ně práce, zdroj obživy.                         Po programu je čas na volnou procházku po areálu. Zdejší Naturwalk je moc pěkná. Trochu menší než Waiotapu, jednotlivé vývěry fumaroly , jezírka vývěry a sopouchy jsou komornější, ale připadá mi, že jsou víc pohromadě, takže kolem vás to bublá, mlaská, šumí, ševelí, fouká, odfukuje. V areálu je i gejzír, který chrlí několikrát denně, takže za naši návštěvu ho vidíme několikrát, pokaždé z jiného úhlu. Horká voda tryská do výše patnácti metrů, ale vlastní proud je vidět jen v první chvíli, protože záhy je zahalen oblakem páry.Konec stezky lemují tabule se jmény zástupců jednotlivých zemí, kteří s maorskými dětmi sázeli tee tree.                                                                       Na konci trasy je právě tak čas stavit se na hangi pie (jakýsi koláč vařený pomocí zemského tepla). Ouha, máme smůlu. Kantýna je vyžraná jak zub, mají jen maso připravované jako hangi. To je ovšem na náš vkus dost drahé, takže se tohoto požitku vzdáme. Popojdeme kousek dál, mezi domy je stánek, kde Maorka prodává kukuřičné klasy, vařené v horkém jezírku. Ty jsou za přijatelnou cenu, takže ochutnáme. Protože vařenou kukuřici známe, můžeme potvrdit, že tahle chutná jinak, než na co jsme zvyklí.                                                 Whakarewarewa mne příjemně překvapila. Vesnice se netají, že žije z turistů. Přitom je si nehraje na původní Maory, (kromě představení a některých artefaktů, jakými jsou sošky jakýchsi tabu, které zakazovaly vstup ně některá duchovní místa, pohřebiště a pod, které jsou s příslušným popisem v areálu,) domy jsou stejné, jako v kterékoli jiné zélandské vesnici.. Dojedli jsme kukuřici a přišla průtrž mračen. Sotva jsme stihli doběhnout k autu a nahoře překlopili vanu. Naštěstí déšť netrvá dlouho.                                                                               Hel´s gate je další z geotermálních lokalit v okolí Rotorui. Kromě prohlídky areálu funguje jako lázně, kde se za pár dolarů (pro českého turistu je to cena nepříjemná) se můžete vycachtat v horké sirnaté vodě. Kromě toho je při areálu i škola či dílna tradičního řezbářství. Jednak si v recepci můžete koupit řezby z greenstonu, jednak je tu několik informačních tabulí popisující činnost dílny. Jedna z tabulí ukazuje i tradiční vzory řezeb a vysvětluje jejich původní význam.                                                                                                                     Samo jmého Hel´s gate pochází od G B Shawa, který tu byl kdysi na návštěvě. Nevím, zda se tu koupal, ale místo samo mu připomínalo pekelnou bránu. Až tak bych s proslulým irským ironikem nesouhlasil. Tato lokalita na mne nepůsobí o nic infernálněji, než předešlé. Ani ten sirný pach již necítím. Je skutečností, že můj čich je notně devastován, ale po příjezdu do Rotorui zaprotestoval velmi. Atrakcí Hell´s gate jsou Kahaki falls největší horké vodopády na jižní polokouli, největší zélandské bulblající jezero a Sulphur Bath, o kterém Dorling říká, že údajně měl léčit hnisavé rány a pokousání. Podle vlastních zkušeností bych vynechal to údajně.                                                                                                                                           Ještě jednu noc přespíme v Rotorui. Ač jsme se u Hell´s gate cítili ucapáni, vyšli jsme na procházku městem. Jak jsem již pravil, horké vývěry jsou tu jeho součástí. V městském parku si horké vodě můžete ocachtat nohy, můžete do horkých pramenů nahlížet, nechat se, jako jsme to dělali my, v studeném pršlavém dni ohřát u dýchajíchích sopouchů.  Jednou z architektonických památek Rotorui je St Faith´s Anglican church, kostel postavený v tudorovském stylu. Dovnitř jsme se nedostali, protože již je zavřený, ale má v něm být bohatá maorská řezbářská výzdoba. I zvenčí je vidět vitrážové okno s Ježíšem kráčejícím po vodách. To až tak není vzácný motiv, jenže tady je oblečen do maorského náčelnického pláště z pírek.Zevnitř má vypadat, jakoby kráčel po vodách jezera. Vedle kostela je nezbytný hřbitov veteránů, zajímavější je Tamatekapua. Je to marae (shromažďovací dům) místního iwi ( kmene).Dům je pojmenován po kapitánovi kanoe kmene Arawa. Otevřenými dveřmi nakukujeme dovnitř, uvnitř probíhá jakési setkání, snad jazykový kurz. Mnoho dnešních Maorů již hovoří pouze anglicky, takže se v rámci národnostní emancipace učí svůj jazyk. Na schodech marae sedí kluk snad dvanáctiletý a neregistruje, co se děje kolem. S notebookem na klenou paří nějakou hru. Také příznačné.   (Netuším, že za pár dní udělám fotografii, kterou nazvu Fuck of Globalisation. Maor s typickým tetováním v obličeji ve vlněné čepici, ale hlavně v mikině s emblémem jednoho mobilního operátora, který funguje i u nás)                                                                                                 Mezi kostelem a marae je cosi jako náměstíčko. Z jedné strany lemované městskými domy, na druhé straně přechází v nepříliš zatravněný svah s několika domky, které ve mně budí dojem sociální zástavby. Nejsou tu boudy z vlnitého plechu jako v klasickém slumu, ale okolí na zélandské poměry dost neupravené. Tu a tam poházené rezavé kovové předměty,(asi tu nefunguje výkup druhotných surovin). U jednoho domku Maorka sype zrní modré slípce pukeko. Jak tam tak okukujeme, z jiného domku vyběhla nepříliš upravená Maorka, na fumarolu nedaleko dveří postavila konvici s vodou a za chvíli ji měla horkou. Řada domků je napojena na potrubí, které vychází ze země. Usuzujeme, že jde o zélandskou variantu ústředního topení. To ostatně je na jiných místech, zde to chvílemi vypadá, jako domácí bastlení.                                   To už jsme docela cítili nohy a slyšeli volání, jak na nás spacáky volaly pocem, pocem. Po břehu jezera jsme mířili směrem, kde jsme tušili Tibet. Jen jsme se na chvíli zastavili, když jsme obešli jakousi budovu na břehu a hle, dva nádherné hydroplány a o kus dál u mola parník. Nevelký, nevypadla ani příliš staře, ale byl to kolesák se zadním pohonem, jak by na něm volával své mark twain jistý Samuel Clemens, který toto hlášení učinil známým, když je přijal jako svůj literární pseudonym.                                                                                             Poslední ráno v Rotorui. Ještě poslední zastávka a opustíme zdejší geotermální oblast. Waimangu je údolí, které vzniklo při výbuchu Mt Tarawera. Dorling říká, že výbuchem vytvořil jediný světový hydrotermální systém, který se již nemění. Ale to neznamená, že nedochází k erupcím. Poslední velká erupce poničila vegetaci v údolí. V roce 1917 došlo k výbuchu, který pohřbil hotel a restauraci, ale dal vznik jezeru Frying Pan, které vypouští páru v celé ploše a je považováno za největší horký pramen na světě. Za infocentrem je první zastavení s panoramatem celého údolí. Pak klesáte pohodlnou cestou kolem jezírek a výlevů. Je zajímavé, že každá z geotermálních lokalit, které jsme zatím navštívili vypadá jinak. Ty rozdíly jsou těžko popsatelné, ale když si území projdete sami, nebudete litovat vstupného a říkat, že když jste viděli jednu, máte představu o všech. Přesněji máte jakousi představu, ale teprve projdete-li všechny, poznáte, jak hodně se liší.  Z hlavní trasy odbočuje stezka ke kráteru Inferno. Jeho voda dosahuje teploty kolem 80 stupňů a v třicetidenním cyklu kolísá o osm metrů. Od kráteru se můžete vydat stezkou na Mt Haszard.                                                                                                                                                           Stezka údolím končí u jezera Rotohamana, v jehož vodách zmizely Bílé a Růžové terasy. Vzhledem k tomu, že nás čeká přejezd k Napieru, nejen že jsem si odpustil výstup na Mt Haszard, ale vracíme se k infocentru autobusem, který pravidelně pro návštěvníky přijíždí.  edeme na jiho východ k Taupu. Dostáváme se do krajiny, která nám je již známá. A hlavně je taková, jakou si podle fotek v cestopisech představujeme. Míjíme Moon craters, ještě se hněváme, tak k nim nezabočujeme. Tedy ve skutečnosti nemluvím pravdu, chvátáme k Napieru a čeká nás ještě dlouhá míle, jak říkala ta babička Švejkovi při jeho anabasi. A je tu jezero Taupo, které musíme objet. Než najedeme na Desert road, odbočujeme vlevo. Dostáváme se hornaté krajiny, silnice zvolna stoupá. Ani se to nezdá ale nakonec nabereme docela slušnou výšku. Zdejší hry jsou prázdné.Tedy liduprázdné. Nikde cesty, vesnice nejsou, jen tu a tam osamělá farma. A ty spíš na začátku či na konci, na celé dlouhé silnici vedoucí horami dvě tři městečka, kterými řidič prosviští, aniž by zaregistroval přerušení horských panoramat .Kolem silnice lesní porosty, stráně porostlé žlutě kvetoucím hlodášem, stráně na holo vykácené. Velká část lesního porostu je vysázena v pravidelných řadách, jak spartakiádní cvičenci. Navíc zdejší zvyk zbavovat stromy spodních pater větví, protože kmen není strom, ale budoucí sloup a větve znamenají suky. Naše jehličnaté lesy jsou svou nepravidelností hezčí. I když ve školce jsou stromy rovněž sázeny do řádků, výsledek není tak striktní jako zde. Ač jsou kopce bez viditelných cest, dráty jsou i tady. To máte tak. Fotím. Nepovažuji se za umělce či fotografa, ale chodím po světě s aparátem. Značku neřeknu, neplatí mi.. A každý podobný blázen vám řekne, jak je těžké v civilizované krajině najít záběr, do kterého vám nevlezou dráty elektrického vedení. I zde, vprostřed liduprázdna a horské divočiny se po úbočích šplhají řady sloupů spojených linkami drátů. Silnice skutečně připomíná divočinu. Dlouhá, mírně zvlněná nahoru a dolů, ale prakticky přímka, pak pár zatáček a zase přímka. Něco jako Route 66 natažená lesnatými kopci.                                                                                                                                                         Pokuty jsem platil nejen v korunách, ale i třeba ve zlotých. Platit v dolarech, byť jen zélandských, se mi nechce, takže se neženu. Jenže kiwi se svých policistů asi nebojí. Tak kolem nás (ale i v protisměru) ob tu chvíli prosviští nejen osobní auto, ale i trucky. Dlouhé se zaplachtovanou korbou i s vyrovnanými kmeny, drženými řetězy zdánlivě titěrnými.         Jako několikrát jsme i zde narazili na krásný výhled úplnou náhodou. Zastavili jsme na odpočívadle a hle, tabule upozorňující na vodopád, který je z něho vidět. Tedy Walpurgas Falls je nepřehlédnutelný i bez tabule. Dokonce se nám líbil možná víc než Dawson falls či Bridal falls. Jen tu byl jeden malý problém. Byl utopen v buši. Shlíželi jsme na něj do údolí Kolem něho byla neproniknutelná houšť , takže nebýt zde odpočívadlo, byl by asi lidským zrakům ztracen.                                                                                                                                         Přejíždíme druhé horské pásmo a pomalu klesáme do oblasti Bay of plenty, kraje ovocnářského a vinařského. Silnice se přivinula k pobřeží. Od moře nás dělí jedna z nemnoha zélandských tratí a pláž. Jsme na dohled od Napieru. Do města, které je stranou od hlavní silnice nechceme zajíždět. Stavíme tedy na příhodném místě a Alena se pokouší dovolat Davidovi. Já se zatím brodím sopečným pískem pláže, fotím trať, která jak přímka běží na jednu i druhou stranu.                                                                                                                  Máme to do Hastings asi deset kilometrů a při průjezdu Clivem musíme najít fish and chips Flying Dutchman. To jsme trefili kupodivu napoprvé. Vzhledem k faktu, že je přímo u hlavním, to není až takový kumšt.Nevelký domek který nevypadá nijak honosně, v něm krámek. Holandské sušenky, holandské sýry,holandské ceny. Kromě toho běžný sortiment zdejších smíšenek a hlavně na čich dotírající fish and chips. Než schroustneme jakési místní eskymo, přistál vedle Tibetu Davidův van. Pochopitelně přišla rodinná objímačka a startujeme směrem na pláž. David, který při přejezdu show objevil pláž, kde se dá volně kempovat, nás vede. Pláž zjevně slouží spíše backkeperům a lidem roztoulaným, vyznávající alternativu. Což pro nás není problém. Parkujeme u jakéhosi křáčí, které nás chrání před všudepronikajícím větrem.Jsme nedaleko cap Kidnapers. Ten je pojmenován podle incidentu, který se zde přihodil Cookově výpravě, když se místní Maoři se pokusili unést několik lodníků. Ti byli zachráněni a mys dostal nové jméno. Na mys bychom se rádi podívali, protože tam je velká kolonie terejů. Jako již několikrát máme smůlu. Jednak je přístupný opět pouze za odlivu, jednak je právě sezona hnízdění. Kolem pláže jsou výstaržné tabule, že vstup je ještě zhruba 14 dní zakázán. Rád bych tereje viděl, ale tak dlouho čekat nemůžeme. David přivezl maso, Alena je opekla a tak schouleni do dek a bund rychle polykáme horká sousta, abychom staky snědli než vychladnou a současně se třeseme jak hodně malí pejsci. Po jídle si ještě chvíli povídáme, využíváme toho, že Clive je malý a pár kilometrů od nás, tudíž tu není světelný smog a pozorujeme hvězdy. Hlavně hledáme Jižní kříž. No nejsme si jisti, zda jsme ho skutečně našli.                                               Ráno David odjel než jsme vstali. Nevadí, za chvíli se sejdeme na farmářské slavnosti. Od našeho příletu na Zéland mám pocit, že Zélanďané jsou družní lidé. Jsou na konci světa, neměli fašismus ani socialismus a jsou na svých farmách mezi ovcemi a hovězím, takže jsou rádi, když se sejdou. Asi je to trochu zjednodušené, ale je to tak nějak. Farmářskou slavnost, alespoň jak se mi zdá, si užívají. Je tu výstava traktorů a různých historických, hlavně motorových, strojů, jsou tu ohrady se výstavními ovcemi a kravami, probíhají soutěže farmářských dovedností. Jednou z disciplin je závod dvojic. Závodní dvojice vybíhá během trojnohým, tedy spoutáni za nohy, uběhnou třicet čtyřicet metrů, rozvážou se, z klády odseknou kůl vrátí se na start, vykopou díru a zasadí kůl do země. Odpoledne budou jezdecké závody. I pro děti jsou tu atrakce a soutěže. Mohou si tu pohopsat na rodeových simulátorech, přeplácat si žaludky u stánků s cukrovinkami. A trhovci. Jako na celém světě při podobných příležitostech. Cítím se tu dobře, jednak mám podobné akce rád, jednak je tu každý druhý v širáku. Klobouky nosím dlouho. Ač už to není u nás taková atrakce, přeci jen to lidem dosud evokuje kovboje. Tady to je normální součást oblečení, takže se nikdo nediví. V klobouku je i jeden z dvojice policistů, kteří procházejí slavností. Mají příjemně modré uniformy, jeden brigadýrku, druhý klobouk. Taky nádherně modrý. Spojení klobouku a mé nejmilejší barvy je pro mne cosi neskutečného. David je součástí show. Jezdí se společností provozující po takovýchto slavnostech kolotoče, autodromy, domy hrůzy a další atrakce. Když se slavností propracujeme k autodromu, prohodíme pár slov, ale je nával, tak synek nemá na rodiče moc času.Takže se po chvíli loučíme. My se ještě chvíli couráme slavností. Tady jsem nafotil onoho Maoŕa s kérkou| (ta moke) a logem nejmenované společnosti. Jenže Alena se již zjevně nebaví, takže ač nerad musím tenhle mumraj opustit. Teď už nás čeká přejezd do Wanganui a závěr naší cesty.                                                                                                                   Probouzí mne opět po delší bečení ovcí a zpěv megpieů. Po třech týdnech se nebudím ve spacáku a studeném vanu, ale v široké, pohodlné, možná až příliš měkké posteli. Ta však stojí v ložnici teď ráno studené jako Tomův van. Rozkošnicky se protahuji pod pokrývkou, kterou jsem si zamiloval. Přeci jen jedna veliká deka má něco do sebe. A to nemyslím na manželský život. Alena ještě funí do polštáře, když vylézám. Kolem deváté by měl z woolshedu přijít Tomáš. Dnes mne čeká jeden z cílů cesty na Zéland. Mám se sejít s Jacqi Mc Gowanem z wanganuiského Camera clubu. Vzhledem k tomu, že si uvědomuji jazykovou bariéru, chci v tomhle případě mít po ruce schopného tlumočníka. První telefonát se nezdařil, ale hned napodruhé úspěch. Ozývá se jakýsi ženský hlas, který po zvuku zrál jak víno již nějaký čas. Přeloženo, tý bábě nebude o moc víc než mně. Hlásím se jako ten fotograf z Čech. Nezabírá, tak si žádám mistra McGowana. Ten chápe lépe, ale hned si na mne zve manželku a předává jí sluchátko zpět. Tehdy mi dochází omyl, jehož obětí jsem se stal Jacqui není od Jacques, ale od Jacqelin. Takže ten Mc Gowan je žena. Nu což, to nevadí. Konečně Jacqui pochopila, o koho jde a začínáme se domlouvat, jak se sejdeme. Potvrzuje se mi opět, že Zélanďani neumí anglicky. Vysvětluji jí, že jsem v Kaukatea valley a můžu u ní být tak za půl hodiny. Ona nechápe, jak to chci z Kalkaty za půl hodiny stihnout. Raději předávám telefon Tomášovi. Po chvilce se domluvili a my vyrážíme. Když jsme na křižovatce, kterou se vjíždí na highway z Palmerstonu North na New Plymouth, Tomáš znejistí a vracíme se, aby zjistil, že jsme jeli správně. O chvíli později odbočuje, na poslední chvíli si to rozmýšlí a vrací se na highway. Tentokrát se u nedaleké pumpy ptá na cestu. Opět odbočoval na správném místě a v zápětí  již sledujeme v správné ulici domovní čísla. Pět, sedm, jedenáct.                                                                                                                                      Z okna na nás mává interesantně prošedivělá štíhlá dáma. Chvíli haudůjůdujeme a pak nás zve dovnitř. Wanganuiský Camera club má pětapadesát členů, z toho kolem pětatřiceti aktivních. Scházejí se dvakrát měsíčně aby podebatovali nad fotkami. Každoročně pořádají výstavy, vydávají si sborníky svých prací Jacqui mi několik ročníků ukazuje. Listuji knihami, krajina, portrét, zátiší, glamour. Kam se hrabeme, náš Fošálek je parta čtyř, pěti lidí, z toho Lenka s Danem jsou zarytí krajináři, Wanaču spíš rovněž, Franta, který občas s námi někam jde též fotí krajinu a koketuje s infračervenou fotografií. Já mám rád zátiší, ať komponovaná nebo přírodní, industriální fotky, lidi, ale jak jsem řekl, za fotografa se nepovažuji. Tak to bude zajímavá spolupráce. Chci Jacqui ukázat pár svých obrázků, ale notes se zakusuje jak študák do buřta. Takže nic, alespoň se tedy domlouváme, že se kontaktujeme, až se vrátím domů a budeme si vyměňovat fotky mailem. Pak si vyměníme, jak je nice meet you a padáme.                                                                                                                           Na farmě zatím Alena vykydala Tomův van jak kolega Herakles Augiášův chlív. Věci rozdělila moje tvoje a nacpala halabala do batohů a několika tašek. Cestou stejně budeme muset přebalit. Kolem jedné přijela i Jenny z wollshedu. Rovněž využila nepřítomnosti svého fugl nového chotě a poklidila doma, zabalila, zbavila uvnitř auto největšího kvanta Mexových ťápot, bahna, slámy a trávy. Během běžného života na farmě tohle neřeší, protože nejdéle hodinu po luxování stejně není úsilí poznat. Zejména v deštivém čase posledních týdnů. Loučíme se s Angelou, opakujeme asi po stopadesáté, aby nechali farmu mláďatům na krku a přijeli za námi do Čech. S Gordonem jsme se rozloučili již dříve, vyrážel za nějakou prací do plenéru. Naposledy jedem po štěrkovce dolů údolím, kolem souseda, který se překvapivě snaží uhynulou krávu někam odtáhnout za čtyřkolkou, kolem jeskyně, do které jsme se nedostali. Přejíždíme most a jsme na okresce vedoucí přes Okoiu na Fordel. Prosím Jenny, aby mi zastavila u přejezdu, protože si chci vyfotit upozornění , namalované na vozovce před přejezdem. Zaujalo mne anglickou slovní hříčkou, neb je na silnici napsáno Rail Xing.                                                                                       Jenny stoupá na Fordel, objíždíme Wanga a definitivně míříme na jih. Jedeme za světla silnicí, po které nás Jenny vezla po příletu za tmy. Jen opačným směrem a s vidinou krátícího se pobytu. Tamhleto pohoří, které má zasněžené vrcholky jsme tehdy neviděli. Krajina za jasného slunného dne vypadá jinak než za deštivé noci. Míjíme či projíždíme pobřežní městečka a vesnice, již není čas se v každém zastavit a porozhlédnout se. Náhle Jenny odbočuje doleva a míří do hor. Po zhruba půl, třičtvrtěhodinové jízdě nás vysazuje na parkovišti jednoho z národních parků. Z kufru auta bere chleba, nějaké avokado, sýr, pro Alenu, sebe a Tomáše po lahvi piva. Nebojte, jsou to třetinky a nějaká ta desetinka promile je tu oficiálně povolena. Úzkou pěšinkou scházíme k řece. Chvíli chodíme po kamenitém břehu, než nalézáme vhodný vyvýšený balvan, kolem něhož jsou čtyři menší jako sedátka. Jenny prostřela na kámen ubrousek s Tomášem nakrájela sýr a avokádo, nějaké to rajče a nastal piknik. Pokud dovoluje naše jazykové omezení povídáme si, těšíme se ze sluncem zalitého údolí.                                                                                                                                I ten gorse, který pokrývá svahy kopce za řekou se nám nefarmářům svými žlutými květy docela líbí. Tomáš obhlíží dychtivě protější srázné stráně, ve kterých jsou skalky či větší balvany. Jako horolezec je nehorázně nadržený. Na rozdíl od Skaláku, Sušek či Vajoletek v okolí Liberce kolem Ohakune ani kolem Wanganui není lezecký terén.                                         Popojíždíme asi o kilometr, kilometr a půl dolů. Jenny nás vede přes visutý most a po krátké procházce se dostáváme k turistické chatě, kterou využívají jak trekaři, tak rafťáci. Volně přístupná, palandy, základní kuchyňské vybavení, dřevo za chalupou.. V parcích a trekařských oblastech je takových přístřešků dost. Člověk si na správě parku v místě, odkud vyráží, koupí povolenku a pak je může využívat bez problémů. Dorling na podobné povolenky upozorňuje například na Whanganui river, ale i na dalších místech.                   Dnes budeme spát u Creiga. Bydlí v pronajatém domku v Paraparaimu, centru Kapiti coast. Jak název praví, jde o pobřeží, které zhruba šesti kilometrový pruh vody dělí od Kapiti Island. To je desetikilometrový ostrov, kterým po délce probíhá hřeben zdvihající se až do výše přesahující pětset metrů. Pochopitelně, ve srovnání s Taranaki, Ruapehu a dalšími horami Severního ostrova je to výška nevelká. Ovšem vezmeme-li v úvahu, že do zmíněných pětiset metrů se zdvihá od hladiny moře neširokém ostrově, vychází nám převýšení slušné. Kapiti Island byl již koncem devatenáctého století, přesně roku 1897, vyhlášen ptačí rezervací. Přístupný je pouze chartrovým člunem po zaplacení příslušného poplatku. Ještě dříve, ve dvacátých letech 19.stol, se ale stal sídlem jednoho z význačných maorských náčelníků Te Rauparaha z podkmene Ngati Tao. Ten se po letech bojů v Taranaki a Waikato stáhl na Kapiti Island odkud ovládal kmenové území na Jihozápadě Severního ostrova a severní části ostrova Jižního až do své smrti v roce 1841. Te Rauparaha je mimo jiné údajným autorem pověstného haka, válečné písně, kterou před zápasy dnes zpívají rugbisté All Blacks.                                                                                                                                        Kapiti Island je kromě rezervace také území iwi, neboli kmenové. Pokud vím, lidé zde dnes bydlící , jsou posledními legálními trvalými obyvateli. Po jejich smrti, zde budou již jen rangeři a návštěvníci.                                                                                                                                       U Creiga jsme vyložili batohy a vyrazili na pláž. Jako snad všechny pláže, které jsme na Zélandu viděli, je přístupná i pro auta. Naše nová snacha, milovice aut a vášnivá řidička se s námi vřítí na ještě mokrý, mořem udusaný písek a předvede nám, že škola smyku není jen záležitost zasněžených hor či zamrzlých jezer. Když se vyblbla, zajela přeci jen na sušší pruh písku a zastavila. Vystupujeme, procházíme se po pláži, táhnoucí se od obzoru k obzoru, Jenny nám vypráví o dětství, které v Paraparaimu prožila i o Kapiti Islandu, na kterém sama nikdy nebyla. Zpoza Kapiti Islandu stoupají mraky, do nichž zapadá slunce a vytváří neskutečnou atmosféru. Jižní část pobřeží je zalita ubývajícími slunečními paprsky, které pláži, obloze, mrakům i lidem dávají hnědozlatý nádech. Naopak severní je již zacloněna ostrovním hřebenem a zvolna se noří do tmy. Na zacloněné straně ostrova se rozsvěcují jednotlivá světla, zatím co moře a pláž mají modrošedé zbarvení. Barevnou atmosféru doplňují sušší a vlhčí pruhy písku, které dokreslují náladu podvečerní pláže. Pochopitelně fotím nejen západ slunce, zvlněný písek, který v záři zapadajícího slunce vytváří dojem leteckých snímků saharských dun, ale i modrou část pláže. Jak zvláštní, pokud takovéhle barvy vytvoří matka příroda, je to nádhera. Pokud je namaluje malíř nebo se je pokusí zachytit fotograf, koleduje si o nálepku šmíráckého kýčaře. Navíc, při pozorování severní, modrošedé části pláže mi napadá, jak je pro Čecha obtížné po Ježkovi nemluvit v tomhle světle o Tmavomodrém světě.                                                                                         K snídani nám Creig připravil paua (ušeň), které minulý týden nasbíral a nyní vytáhl z mrazáku. Zamražené i se skořápkou vypadají nepříliš lákavě. Zato samotné lastury, uvnitř mnohdy vystlané nádherně zbarvenou perletí, jsou krásné. A to prosím tuhle nádheru místní používají jako popelníky. Ó tempora ó mores, chtělo by se nad tím volat. Leč jiný kraj, jiný mrav a lastur paua je na pobřeží tolik, že chápu, proč nejsou přímořským zélanďanům vzácné. Oč krásnější jsou lastury ušní, o to skeptičtěji se dívám na ono cosi se smaženou cibulkou, co jest mi ochutnat. Konzistence toho co jím mi okamžitě připomíná našeho národního klasika Járu Cimmrmana. Jeho hrabě Zeppelin, který se chce chránit před výší alimentačních poplatků též pracuje s materiály na bázi gumopryže, než jeho výrobky se nehodí než ku létání.                                                                                                                     Jenny nás provezla Wellingtonem a jedeme kamsi po jednom rameni zálivu, v jehož hloubi se původní hlavní město nachází. Hrdlo zálivu se nezdá široké, možná šest, deset kilometrů. Vplouvá loď, která se jeví jak dětská hračka, ale je přitom je zřejmé, že je to „šíf jak kráva“. Protože loď je modrá a na vysokých bocích nemá známky nějakého nápisu, usuzuje Tomáš, že to nebude fera na Jižní ostrov. Ta, jak posléze ukazuje na vzdálený přístav, ostatně kotví u mola. Respektive obě, protože spoj mezi ostrovy zajišťují dvě společnosti a lodi obou, alespoň se tak dohadujeme, ještě neopustily přístav.                 Jenny staví a jdeme se projít kolem mola, na kterém čekají lidé na malou loďku ( dobrá, míněno v přímořských rozměrech), která slouží jako přívoz do přístavu. Několik Japonců různého věku z mola rybaří. Vedle mola je půjčovna kajaků a tak si s Tomášem říkáme, že by nebylo marné si při naší příští návštěvě jeden půjčit a dva tři dny si dát vodní trek podél pobřeží Abel Tasmann parku. Jen se zmíním, že se budu muset naučit s kajakem zacházet, protože jsem dosud řídil pramici, kanoi, motorák či plachetnci, ale v kajaku jsem ani neseděl. V zápětí se potvrdila pravdivost toho, co jsem několikrát říkal Jenny. We man of Brabec familly are mad and crazzy. My Brabčáci jsme blázni. Patnáct dolarů za půl hodiny? Co to je?                                                                                                                                                                 Takže se soukám do vesty, která by mne sice neunesla, ale je povinná. Cítím se v ní jak ve svěrací kazajce, ale čert to vzal.. Horší problém se objeví za chvíli. Tenhle mořský kajak je pro courání se po klidné hladině zálivu. Takže je otevřený. Aby nenabíral moc, má odtokové otvory. To ale značí, že když si do něj sedneme, hrkne dírami voda dovnitř. Takže konec dobrot a do trenek. Na to, že po břehu chodí lidi v bundách a sám jsem sundal fleesku, nic moc. Má to ale výhodu. Zadek mám za chvíli tak mrzlý, že ani nezebe. Sice by bylo rozumnější, aby šel dozadu Tomáš, který již na kajaku plul, ale vahový rozdíl hovoří jasnou řečí. Přeci jen loď nemá mít příď moc pod vodou. Půl hodiny se cachtáme od mola k skalnímu ostrohu, za který moc nemáme plout, k bóji označující plavební dráhu a zpět. Přívoz a několik motoráků nás pohoupalo a pomalu byl čas přistát.                                     Tomáš se zeptal, zda jsem se alespoň namočil v některém ze dvou zélandských moří, po jejichž březích jsme chodili. Což jsem vzhledem k zimě, která nás celý pobyt provázela, neučinil. Já blb, jako bych nevěděl, že je to svého otce syn. Naštěstí jsem ho ukecal, že se nechci cvaknout ani u břehu. Hecíř jeden, vandroval do mne i na břehu. Ale to víte že mne dostal. Na druhou stranu, ti mladí už dnes nic nevydrží. Já do té ledárny vlezl dvakrát.  Oschnout jsme šli na molo, kam alespoň trochu svítilo slunko. Japonci, stále vrhající do vody jakési kotvy, nerybařili. Oni takto lovili paua zachycené na jakýchsi dlouhých vodních rostlinách. Zatímco jsem okukoval Japonce (chytá-li někdo ryby, rybaří. Chytá-li ušně ušní?) došla k nám Jenny, že by stála o snímek manžela s tchánem. Co bych pro holku neudělal. Jenže jak jsme tak stáli na kraji mola, dostal Tomáš další bláznivý nápad. Prý pojď si skočit, tati. Jednou jsem vylezl na třímetrovou věž, podíval se dolů a zase slezl. Můj vztah k výškám, respektive k hloubkám, potažmo skokům do nich, je vysoce negativní. Z okraje bazénu skočím, ale tohle? Nikdy!?? Tak jsem prvně skočil z výšky do vody. Držel jsem se za ruku svého dospělého, čerstvě ženatého syna a skočil jsem do Tichého oceánu. Dovedete si představit takový zážitek? Tedy já si ho vychutnal.                                                                                 Ale až na břehu. To co následovalo poté, kdy jsme se odrazili, nebylo nic moc. Předně jsem si ve své skokanské nezkušenosti neuvědomil, že musím buď připažit, nebo vzpažit. Každý asi znáte pocit, když skočíte placáka. V první chvíli jsem měl pocit, že jsem si ty ruce urazil u samého člověka. Pálit přestaly asi za tři hodiny. Jenže jsem si nebyl jist, zda je horší bolest paží, nebo ledový svěrák, který mi sevřel hrudník a vymáčkl z něj všechen vzduch. Že jsem se na břehu sprchoval studenou vodou, už mi bylo naprosto jedno.                     Přejeli jsme na druhou stranu zálivu, kolem přístavu a letiště. Sledoval jsem vzlétající letadlo a se smutkem v duši jsem si říkal, zítra tu bude jedno pro tebe.Naším cílem byla mořská rezervace. Pruh pláže se zatravněnými vysokými útesy, ve vodě skály a balvany sopečného původu. Proud lidí oběma směry a pochopitelně offroady, čtyřkolky i crossové motocykly. Zprvu se šlo velmi špatně, protože jsme šli sypkým pískem, do kterého jsme se bořili po kotníky. Posléze jsme přešli na udusaný terén a hned to bylo lepší. Počasí jakoby nás chtělo odškodnit za zamračené dny. Azuro, tu a tam bílý nadýchaný mráček jak nad jihočeskými rybníky, jen té vody je o trochu víc. Příboj doráží s hukotem na skalnaté pobřeží, vlny se bělají hřebeny přepadávající vody. Jsem vzadu, protože neustále nacházím cosi hodné objektivu mého aparátu.                                                                                                                 Jdeme již skoro hodinu. Je tu krásně, já ale doufám, že nepůjdeme o mnoho dále, protože mi Jenny slíbila, že se půjdeme podívat na kolonii lachtanů. To je můj poslední Zélandský sen. Tedy vztaženo k této cestě. Na Jižním ostrově je vyhlášená kolonie, která je turistickou atrakcí. Jenže v okamžiku, kdy jsme se rozhodli na jih nejezdit, jsem se pozorováním těchto zvířat v přírodě musel rozloučit. Pak jsem ale našel na mapě, že u Wellingtonu je lze nalézt rovněž. Navíc mě Gordon, když jsem se před ním zmínil, že bych lachtany rád viděl, ujistil, že jsou i téměř ve Wellingtonu, jen kousek od mezinárodního letiště. Takže bych je rád navštívil. Ó, já bláhový nedovtipa. Dokud jsme nenarazili na tabuli oznamující, že jsme na pokraji zimní kolonie lachtanů, kam se samci stahují zhruba od března do srpna, aby se vykrmili a nabrali sil na boje o samice a následné páření, mi nedošlo, že mořská rezervace nedaleko wellingtonského letiště je přesně to místo, které jsem toužil navštívit. Jakou asi musela mít ze mne legraci Jenny, když jsem se Tomáše několikrát ptal, kam až po pláži  půjdeme. A to ani, když jsem jednoho našel pár desítek metrů před informační tabulí. Hlásil o pozornost velice intenzivně. Musel tam ležet již nějaký čas, protože z obličejové partie čněla holá čelist. Puch který vydával, umocněný všudypřítomným pachem rybiny a mořem vyvržených chaluh byl excelentní.                                                                                       Bohužel za informační tabulí sice byly zajímavé a velmi fotogenické partie, ale lachtan ani jeden. Pacholci, nepočkali na mne a vyrazili za samicemi. No nic, holt si vás holomci schovám jako přání co chci vidět, až přijedeme za dva tři roky a máme naplánovánu cestu na Jižní ostrov. Určitě tam budu chtít navštívit oblast Mt Cook a Malte Brun, které mám spojeny, aniž bych je viděl, s dr. Vojtěchem a Byrdovými psy. Takže teď určitě přibude zastávka v Kaikouře. V moři se pohybují potápěči. Vhledem k tomu, že na desce byla výstraha, že by člověk k lachtanům neměl chodit blíž než na dvacet metrů, nepředpokládáme, že by nějací šílenci mezi ně lezli a aqualungem.                                               Otáčíme se zpět k autu. Tomáš s Jenny se ještě chvíli chtějí vyhřívat na sluníčku. S Alenou jdeme napřed. Mne doženou kvůli mému focení, Alenu kvůli bolavým patám. Alena se ploužila po cestě, já šel podél skal. Sbíral jsem lastury ušní, sledoval modré moře. A pak najednou tam mezi balvany jeden ležel. Živý, pomrkával na mne, vyhříval si kožich na sluníčku v závětří. Došel jsem k němu, jak to nejblíže šlo, udělal pár záběrů. Alena byla o něco vepředu, čekal jsem zda se otočí. Když se skutečně ohlédla, zuřivě jsem mával, abych upoutal pozornost. Konečně mne zaregistrovala, pochopila, že se něco děje a vrátila se. Ukázal jsem jí lachtana, který měl mého očumování akorát dost, otočil se a vystrčil na nás zadek.                                                                                                                                                                               Ve Wellingtonu jsem byl dvakrát, ale že bych o něm moc věděl, to tedy nevím. Spali jsme kdesi v kopci. Byl to dům o nepříliš rozlehlé základně ale o několika patrech. Tím že stojí v strmém svahu, vychází se na zahradu hned z několika pater. Je to dům, který si najímají studenti, bydlí tu nějaký Jennin kamarád či kamarádka a ona tu při pobytech ve městě přespává. Něco málo nám Jenny přeci jen ukázala. Byli jsme na St, Mary´s hill  odkud je vyhlídka na město, přístav a okolí. Je to kopec takříkajíc dvoupatrový. Z jakéhosi plateau, kde je pomník s bustou admirála Byrda se jěště zvedá malý bobek, na který vedou schody. Nahoře je oplocení plošina s opravdu dalekým výhledem.                                                                     Z centra na předměstí na kopci Kelburn vede lanovka. Taková kolejová, jaká v Praze jezdí na Petřín. Jezdí od roku 1902, od roku 1933 byla převedena na elektrický pohon. Míjí Victoria University a končí nedaleko Carter Observatory na zmíněném Kelburnu. Observatoř je zélandská národní hvězdárna. Jako taková neslouží jen vědeckým pozorováním, ale má i populárně vědeckou funkci jak např. Petřínská rozhledna.Vedle Observatoře je obrovský kanón. Je u něho informační tabule s jeho historií, ale popravdě si ji nepamatuji. Je to kanón poměrně velký, měl chránit město před útokem z moře a tuším, že původně stál někde úplně jinde. Celkem by se dal opomenout, jen mne neustále udivuje, že jsou kouty, kde předešlé časy nezdevastovaly vztah k vlastní historii a dokonce ani hrdost na své vojáky, kteří za vlast kdesi v nezměrné dálce bojovali. Ovšem za zmínku určitě stojí Wellington Botanic Garden. Botanická zahrada, která je na úbočí Kelburnu. Založena byla v roce 1868. Původní les nebyl zcela vyklučen, naopak do něho byly začleněny záhony a skleníky se sbírkovými květinami. Informační materiály uvádějí, že kařdoročně je zde vysazeno na 30 000 cibulek tulipánů, pyšní se 106 záhony v Lady Norwood Rose Garden, kolekcemi masožravek, epifytů a dalších rostlin. Já nejsem botanik, takže mne jména až tak nezajímají. Jde mi spíš o celkový dojem, nálady, které květy svými tvary, barvou a vůní vyvolávají. Po šesti týdnech dojmů neprahnu po poučení, jen vnímám květy, jejich rozmanité tvary, zářivé i tlumenější barvy, pokud mi to čich dovolí, opájím se jejich vůní. Pomalu na mne leze smutek, protože již nebude trvat dlouho a naposled obejmu dospělého syna, novou dceru. Ale zatím se procházíme rozkvetlou zahradou, nezávazně tlacháme a my s Alenou se tiše potíme, protože den patří k těm slunečnějším, takže naše kila v tom teple tají.                                                                                                                          A pak už definitivně odletová hala, okolí runwaye ubíhající za okénky, vzpomínky, slzy, které tečou Aleně a které si chlap nechce dovolit. Přežíváme prý v potomcích. Kruci je to stejně divný pocit být roztržen a rozhozen na protilehlých koncích zeměkoule. No nic, příště se alespoň podíváme na Jižní ostrov.

E noho ra. Nashledanou

Zdálo-li se Vám, že jsem se někde vyjadřoval o Novém Zélandu kriticky, nemýlíte se. Ale to nic nemění na faktu, jsem si Zéland a Zélanďany zamiloval a řadu věcí jim naopak závidím.

Jak jsem za minulého režimu o emigraci neuvažoval, nyní si dovedu představit, že bych tam

odešel dožít. Což je přesně důvod, proč by mi stejně trvalý pobyt nedovolili. On by tam přišel dožít kdekdo. A oni nechtí být zemí umírajících starců.

Informace kromě vlastních poznatků jsem čerpal z publikací

Nový Zéland (A Dorling Kindersley Book, české vydání Ikar 2008),

Dějiny Nového Zélandu – K. Sinclair české vydání NLN sro, 2003

a informačních materiálů posbíraných na internetu a v informačích centrech na Severním ostrově