• Podle libreta,které vzniklo pro táborovou hru mojí smečky vlčat, upraveno na etapovou hru pro corodobu.
  

Pojďte si poslechnout příběh, který se možná stal, možná nestal, kdo ví. Sledujte cestu mladého indiána a plňte úkoly, tak jako on musel plnit úkoly své, aby splnil své poslání.

Před mnoha lety v údolí řeky Ohio, mezi Velkou vodou, které bílí lidé říkají jezero Erie a Alleghanskými horami žili indiáni kmenů Wyandot neboli Huroni, Leni Lenappové neboli Delawaři a Irokézové, neboli lid Dlouhých domů Říkali si tak podle domů, kde bydlelo vždy několik rodin pospolu.

Na svazích Alleghan, ve vsi nedaleko Solného pramene žil ve vesnici se svým dědečkem mladík Šingebis. Rodiče již neměl, oba zabil zlý medvěd samotář. Starému muži pomalu docházely síly, proto stále častěji chodil na lov Šingebis. Byl právě měsíc vran a muži se chystali na lov, když je šaman Awassin svolal do poradního domu. „Postavte se řady“, vyzval muže. „Každý pohladí tento kouzelný vak a bude myslet na zvíře, které by chtěl na zítřejší výpravě ulovit. To se mu také podaří. Pamatujte však muži, že nesmíte pojíst srdce uloveného zvířete, neboť by vak ztratil svou kouzelnou moc. To je podmínka kouzelníka Čokanipoka, od kterého ho dostal již můj otec.“ Muži slíbili podmínku dodržet a přistupovali se svými přáními k Awassinovi. Jeden toužil ulovit jelena wapiti, druhý si přál bobra, další zas medvěda.

Druhý den vyrazili na loveckou výpravu. Ten šel do údolí k řece Ohio, ten stoupal do kopců, onen se nořil do hlubokých lesů. Šingebis šel lesem, přešel jedno údolí, za ním druhé až se dostal na břeh potoka nedaleko bobří osady. Tu uviděl vlka, který dorážel na dva malé bobříky, které se chystal sežrat. Šingebis uchopil luk a již údolím letěl šíp. Vlk ani nezpozoroval nepřítele, který mu vzal život. Šingebis se zaradoval, neboť toužil po pláštěnce z vlčí kůže pro dědečka. Hbitě vlka stáhl a chystal se na cestu domů. Ucítil však hlad. Rozhlédl se po nějakém zvířeti, které by ulovil k jídlu. Uviděl pouze dva malé bobříka, které zachránil před vlkem. „ Když je nezabil vlk, mám je zabít já?“ řekl si a bylo mu jich líto. „Ale co, vlk je mrtvý, nikdo tu není, sním jeho srdce, nikdo to neuvidí“.

Úkol nultý

Já vím, že není zvykem, dodávat úkoly před ty již splněné. Ale když se mi naskytla taková příležitost, nemohl jsem Tě o ni připravit. Chtěl-li indián ulovit zvíře, musel je vystopovat. Proto musel znát stopy zvěře. Musel přeci vědět, čí stopu sleduje. Bylo by přeci špatné, kdyby omylem šel po stopě medvěda grizzli a z lovce by se stal lovenou kořistí. Výtvarnice paní Jitka Šobrová nakreslila pro společnost České Švýcarsko pracovní sešit Plšíkovy hrátky. V něm je obrázek, který mi dovolila použít. Dokážeš určit, která stopa patří kterému zvířeti na obrázku?

Šingebis se vrátil do vesnice u Solného pramene. Tam se již vraceli někteří z lovců. Byl to však smutný návrat. Jen málokterý nesl úlovek, který si přál. Šingebis ucítil úzkost. Co se s ním stane, až Awassin zjistí, že porušil Čokanipokovu podmínku?

Šaman svolal muže so společenského domu. :Slyšte, ó muži. Některý z vás porušil Čokanipokovu podmínku“. Těžce vstával Šingebis. „Já to byl Awassine“ pravil se sklopenou hlavou. A pak popsal celou příhodu. Šaman vzal dřevěnou misku, nalil do ní vodu z tykvice, pak uchopil krabičku z březové kůry, vzal z ní do špetky nějaký prášek a nasypal ho do vody Když se prášek rozptýlil, uviděl celou příhodu a hladině. „ Je dobře, že se Šingebis přiznal jako muž. Dopustil se špatného činu, za který budeme pykat všichni. Musíme opustit vesnici, neboť bychom se tu mohli stát terčem Čokanipokovy pomsty. Ty však s námi nepůjdeš. Tvým trestem bude vyloučení z našich řad. Protože jsi svůj čin ze snahy ušetřit život, smíš si vzít na cestu jídlo a své zbraně“.

Smutné bylo loučení Šingebise s dědečkem. Mladík se vydal do hor. Přes rameno nesl luk a toulec s šípy, v kabele nesl trochu pemikanu a několik sušených ryb, které dostal od dědečka. Toulal se v okolí Solného pramene, chodil lesy, úbočími hor a procházel údolí téměř celý úplněk. Jídlo dávno snědl, ulovil jen dvě veverky a několik svišťů. Byl již polomrtvý hlady, když se rozhodl vrátit do opuštěné vesnice. „Třeba najdu něco k jídlu“ pomyslel si. Procházel dům po domu, místnost po místnosti, až přišel do Awassinovy komory. Tam našel balíček zapadlý za lavici na spaní. Vyběhl s ním ven a na slunci jej rozbalil. V balíčku byl wampum psaný zvláštními značkami. Pouze jediné slovo Šingebis přečetl. Bylo to jméno Šavenis. Zklamaný mladík odhodil wampum do trávy. Tolik věřil, že nalezne něco k snědku. Když se slunce schovalo za Velkou vodu, ulehl hladový Šingebis do komory, kterou s dědečkem kdysi obývali. Již chvíli spal,když se mu do snů ozval hlas: „ Moudrou Šavenis najdeš na Krocaní stopě“. Ráno se probudil s vědomím, že se mu zdálo něco důležitého, něco, na co by si měl vzpomenout. Indiáni totiž věří víc tomu, co se odehrává ve snu, než bílí lidé.

Ať se snažil sebevíc, nemohl si nevzpomenout, co to bylo. S povzdechem pokrčil rameny a vykročil do ranního slunka. Protahoval si tělo ztuhlé nočním chladem, když něco ucítil pod mokasínem. Shýbl se a zvedl balíček, který včera odhodil. Znovu jej rozbalil a zahloubal se do tajuplných značek. „Šavenis“ vykřikl najednou. „Zdálo se mi o Šavenis. Ale co to bylo? Něco o tom, kde ji má hledat. Počkat, bylo v tom nějaké zvíře, wapiti, ne, urson ..ten také ne, ani medvěd“. Pomalu procházel vesnicí. V zamyšlení utrhl větvičku z buku, který rostl ve středu návsi a hrál si s ní mezi prsty. „Ta větvička vypadá jako stopa krocana“. Náhle jakoby slyšel opět hlas ze snu:“ Moudrou Šavenis najdeš na Krocaní stopě“. Tu si vzpomněl, že mu dědeček vyprávěl, že na horním toku řeky Yohoganie je místo, kde řeka vzniká soutokem tří potoků a tomuto místu se proto říká Krocaní stopa. Na nic již nečekal a rozběhl se k nedalekému Solnému potoku. V houštině na břehu měli s dědem uschovanou kanoi z březové kůry.

Pustil se dolů po proudu horské bystřiny až dospěl k vodám řeky Alleghany a po jejím proudu až k soutoku s Monongehelou. Zde otočil loď proti proudu k místu, kde se její vody mísí s vodami Yohoganie a dál, vzhůru proti proudu. Spěchal, plul od ranního rozbřesku do soumraku, ke břehu přirazil jen aby se vyspal či si opekl něco ryb, které ulovil. Po čtyřech dnech uviděl políčka s kukuřicí a slunečnicemi až dorazil k vesnici, která se rozkládala na břehu Krocaní stopy. Ve vesnici vyhledal Šavenis.

Vypověděl jí svůj příběh a ukázal wampum. Šavenis si wampum prohlédla a pravila:“ Nedivím se, že můj bratr nemůže přečíst tyto značky. Jsou to znaky tajného písma spolku šamanů a kouzelníků. Já je znám od svého otce, který k tomuto spolku patřil. Nelhal-li můj bratr, když říkal, že udělá cokoli, aby svůj čin odčinil, sdělím mu tajemství wampumu. Vaku vrátí jeho kouzelnou moc, když muži tvé vesnice zatančí Bizoní tanec a ty jim k tomu budeš bubnovat na Čokanipokův buben. Abys Čokanipokův buben získal, podstoupíš mnohá nebezpečí a útrapy. Nejprve ale musí můj bratr dojít k pramenům prostředního ze tří potoků, které se na Krocaní stopě stékají. Tam najde rozkvetlou růži, kterou mi přinese.“

Úkol první

Mnoho různých společností a spolků používá k předávání zpráv a uchovávání svých tajných informací různé druhy zápisu, kterému nezasvěcený člověk nerozumí. Tomu se říká šifra. Šifry používají i vojáci ve válkách a špioni k předávání zpráv. Takové šifry jsou hodně složité. Zkus si vyluštit následující zápis.

Ned ínraj ínvrp lyb arečv. Vidělajsemrozkvetlepetrklíce. Nas mrk uklep a ldate lap rele ta lysy korky. V parzpí kuval kos a vívotrněl remja

Nejen šifry se používaly k předávání zpráv, které kromě adresáta neměl nikdo znát. Používaly a používají se různé tajné inkousty. Mezi ty nejjednodušší patří například citronová šťáva nebo mléko. Můžeš si to vyzkoušet i Ty

Mezi řádky nějakého textu , třeba opsaného z knížky napiš citronovou šťávou nějakou zprávu. Když zaschne není vidět. Když ale zahřeješ papír, zpráva se objeví. Bude lepší, když Ti u zahřívání papíru pomůže někdo z rodičů. Nechceme přeci, abyste vyhořeli.

Brzy ráno následujícího dne Šingebis vyrazil proti proudu potoka a našel tam rozkvetlý růžový keř.Jednu růži utrhl, uložil do kabely a chvátal zpět.„Je vidět, že můj mladý bratr nemluvil do větru, když říkal, že chce svůj čin napravit. Málokterý z lovců se stihne takhle rychle vrátit od pramenů Růžového potoka“ Šavenis uchopila tykvici, která byla zavěšena vedle dveří a lektvarem, který byl uvnitř, postříkala růži. „Tuto růži nechť můj bratr uschová. Na dolním toku řeky Monongehelly, nedaleko jejího soutoku s Alleghenou je v lesích ukrytý wakan. Na něj můj bratr růži položí a uvidí, co se bude dít. Nechť mého bratra dobrý duch Owanyio provází“.

Cesta po proudu Šingebisovi utíkala jako voda. Když dorazil do míst, která mu popsala Šavenis, přirazil ke břehu. Kanoe schoval v hustém porostu na břehu řeky a vydal se hledat wakan. Chodil lesy křížem krážem až druhého dne k večeru ho konečně nalezl. Položil na něj růži od Šavenis a znaveně usedl na zem. Za chvíli spal posilujícím spánkem. Ve snu slyšel hlas, který již znal „U řeky Sasqehany je vesnice Luční břeh. Tam hledej Haientwuse“.

Sluneční paprsky mladíka probudily do nového dne. Pohlédla na růži a překvapením strnul. Na wakanu ležel váček, do jakého Indiáni ukládají různé kouzelné předměty a kterému říkají medicína. Šingebis si zavěsil váček na krk, spustil kanoe na vodu a zamyšleně pádloval po proudu Monongehely.

Úkol druhý

Indiány si představujeme nejčastěji, jak cválají na koních prérií, na hlavě čelenku z orlích per a bydlí v kuželovitých stanech, kterým se říká teee pee. To jsou indiáni prérijní. Ti o kterých hovoří náš příběh jsou indiáni lesní. Ti žili na východě USA zhruba v oblasti mezi Velkými jezery a Apalačskými horami.

V dobrodružných románech o indiánech, nosí indiáni na krku váček s kouzelnými předměty. Tomu se v těch románech říká medicína. Skutečná medicína vypadala jinak. To nám ale nevadí. Když jsme na táboře naší smečky vlčat (to jsou pro neskauty kluci mezi první a čtvrtou třídou, holkám se říká světlušky, nebo u vodních skautů žabičky), šili si vlčáci takovou medicínu. My si nebudeme šít váček na krk, ale jinou medicínu. Celý svět ohrožuje dnes infekce virem SARS 2, který způsobuje nemoc Covid 19 .Možná i Tvoje maminka šije roušky, kterými se lidé chrání před infekcí. Tak si teď ušij roušku. Nebude asi taková, aby Tě ochránila, to necháme maminkám. Asi máš nějakého plyšáka, kterému takový virus také hrozí. Tak popros maminku o střih a ušij roušku pro něj. A jen pro Tebe, rouška zdravotníci správně říkají něčemu jinému. Tohle je ústenka. Ale když budeš dál říkat rouška, každý Ti bude rozumět.

Pokud bydlíš někde u lesa, můžeš si zřídit wakan. To bylo místo, kam indiáni nosili zbytky jídla. Věřili, že to jídlo sní duchové, kteří se vtělili do lesních zvířat.

Zanedlouho byl u soutoku, odkud se pustil po Ohiu a po nějakém čase stočil příď do vod Sasqehany. Jak postupoval proti proudu, břehy se přibližovaly, řeka se nevalila líně jako na dolním, toku, objevovaly se prahy a peřeje, takže místy musel Šingebis přistát a loď přenášet. Konečně jednou v podvečer, když se již slunko klonilo do vln Velké vody, přistál na Lučním břehu. Vyhledal Haientvuse a přednesl svoji prosbu. Starý muž pokýval hlavou „Můj mladší bratr velmi pochybil, leč vidím, že to nebylo ze zlé vůle. Proto mu pomohu. Dnes si můj bratr odpočine v mém domě, nasytí svůj hlad a zítra vyrazí do okolních lesů pro ursoní ostny, ze kterých mu připravím kouzelný quil“.

Druhý den Šingebis vyrazil na loveckou výpravu.

Bloudil lesy, nohy si smáčel při brodění potoků, větve mu drásaly leginy i loveckou košili. Druhý či třetí den procházel listnatým hájem, když tu uviděl na zemi velikou šišku. „Jak se dostala taková veliká šiška mezi listnaté stromy?“ ptal se mladík sám sebe. Šišku uložil do kabely s tím, že se po návratu na Luční břeh zeptá Haientvuse, zda moudrý stařec neví k jakému stromu patří. Večer dorazil do podivného údolí. Bylo nehluboké, protékal jím potok, nikde však nerostlo stéblo trávy ani keřík či strom. Unavený Šingebis usedl na břehu potoka a zalovil v brašně, aby vyndal poslední kus pečeného masa ze včerejška. Když vyndal maso zabalené v listí všiml si, že ze šišky vypadala semena. Vyklepal si je na dlaň, prohlédl je a pak je pustil do vánku, který údolím vál. „Leťte semínka, třeba se některé z vás uchytíte a tohle údolí se zase zazelená“.

Když se mladík najedl a napil vody z průzračného potůčku ulehl a za moment již tvrdě spal. Zatím co spal, děly se v údolí podivuhodné věci. Ze semen,Šingebisem rozhozených vyrostly stromy, vykvetly, na místě květů se objevily šišky, ze šišek se vysypala semena, ta klesla k zemi a rostly z nich další a další stromy. Mezi stromy se objevila tráva, takže když se Šingebis ráno probudil, nevěřil svým očím. Místo pustiny viděl příjemné, travou porostlé údolí se skupinami stromů, na paloucích se popásaly srny a laně, kolem nich dováděli kolouši.

Úkol třetí

Pochopitelně kouzelná semínka nemáme. Ale to nevadí. Můžeme si zasadit něco jiného. Jenže to nám neporoste tak rychle, jako vzešla semínka v našem příběhu. Budeš se tedy muset o rostlinky starat. Nevíš, co zasadit? Inu, to záleží na tom kolik máš místa. Jestli máš zahrádku, truhlík na balkoně, nebo jen květináč za oknem. Pěkná je slunečnice, kterou jste možná v zimě sypali do krmítka, dobře klíčí a rychle rostou fazole, zelený hrách, čočka. Rychle rostou i ředkvičky (semena lze koupit v krámě, tedy je-li otevřený) a řeřicha. Když vypěstuješ kteroukoli z těchto rostlin, má to výhodu. Všechny jsou totiž jedlé.

V prostředku údolí rostl trs zvláštních rostlin, které Šingebis neznal. Prohlížel si je, přivoněl k jejich květu a podivil se zvláštní omamné vůni. „Jen si je natrhej. Jsou to léčivé byliny, zhojí každou ránu a nemoc“ ozvalo se za Šingebisem. Mladík se prudce otočil. Před ním stál bojovník v irokézské čapce se stříbrnými ozdobami. „Kdo jsi,neslyšel jsem tě přicházet.“ „Jsem duch tohoto údolí. Za to, že jsi přinesl kouzelná semena se ti chci odvděčit. Vezmi si proto léčivé byliny, mohou se ti na tvé pouti hodit.“ Duch domluvil a najednou jakoby tu nikdy nebyl. Šingebis utrhl několi stvolů bylin a vydal se dále.

U vchodu do údolí, narazil na ursoní stopu. Do svalů jakoby se mu vlila nová síla. Vyrazil po stopě. Netrvalo dlouho a zvíře doběhl. Teprve nyní si všiml, že urson napadá na levou přední tlapu. Dohonil zraněné zvíře, hodil na ně svoji pokrývku a ulovil je.

Prohlédl si zraněnou tlapu. Byla roztrhána a nesla stopy zubů. „S kým jsi to tak zápasil bratříčku? Mám využít tvého zranění ve svůj prospěch? Víš ty co, bratříčku? Já ti teď tlapu ošetřím, ale až budeš zdráv, dávej si na mne pozor“. Z kabely vyndal listy léčivé byliny, přiložil je na ursoní tlapu a řemínkem přichytil. Ošetřené zvíře pustil na zem. To se nahrbilo a najednou se začalo třást. Urson se klepal, třásl, poskakoval, až z něho opadávaly ostny. „Vím, že ostny potřebuješ pro Haientvuse. Protože jsi se zachoval velkomyslně a nevyužil mého zranění seber si mé ostny ať ti pomohou, jako jsi pomohl ty mně“.

Haientvus přijal ostny, obarvil je, ze surové kůže vyřízl kolečko a začal pracovat. Výsledkem jeho práce bylo quillové kolečko nebývalé krásy. Barvy ladily, ostny byly pevně omotány kolek kolečka. Haientvus předal kolečko Šingebisovi s tím, aby jej pečlivě uschoval, neboť ho bude na pouti za Čokanipokovým vakem potřebovat.

Úkol čtvrtý

Nejen indiáni, ale i naši předkové využívali při léčení nejrůznější bylinky. Dlouho bylo bylinkářství označováno za pověru. Bylo totiž spojeno s radami typu tuhle bylinu sbírej po svatém Jánu o půlnoci. Dnes ovšem víme, že tato doporučení vycházela z mnohaletých pozorování toho, čemu dnes říkáme biorytmy. Prostě babky kořenářky vypozorovaly za dlouhé roky, kdy má která rostlina nejvíc síly (= účinných látek). Dříve se hodně používal v určování času církevní kalendář, protože svátky svatých byly vždy v stejný den, proto tato označení používaly i bylinkářky.

Naše jaro ještě nepokročilo, ale přeci již lze najít některé léčivé byliny. Podívej se do herbáře nebo si najdi na internetu, které léčivé bylinky již mohly vyrašit a na procházce se po nich poohlédni. Může se Ti to při dalších úkolech hodit.

Z dobrodružných knížek máme představu indiánů jako vážných lidí, kteří se nesmáli, zamlkle seděli a mlčky hleděli do dálky. Nic není pravdě vzdálenější. Měli rádi legraci, rádi hráli hry (a to i hazardní), rádi tancovali a při slavnostech se dokázali vyparádit. Jednou z oblíbených ozdob mužů byla quilová kolečka, která si přivazovali na pramen vlasů. Nyní si takové kolečko, které Šingebis dostal od Haientvuse, vyrobíme. Asi budeš muset požádat rodiče o pomoc. Z pevného papíru (nejlépe krabice od bot) si vystřihni kolečko o průměru přibližně 5,5-6 cm. Nakresli do něj druhý kruh, asi o 5-7 milimetrů menší a kříž, jako je na obrázku. Pak vystřihni nebo vyřízni vnitřek. Dostaneš kolečko s křížem. Nojo, ptáš se asi, ale když nemám ursoní ostny, co teď? To je jednoduché. Maminka má určitě nějaké bavlnky. Těmi kolečko omotej místo ostnů. Ještě je můžeš vyzdobit nějakými korálky nebo pery. Do středu kříže nezapomeň přivázat šňůrku, kterou se kolečko přivazuje do vlasů

„Nyní nechť můj bratr odejde na břeh Velké vody. Tam najde zátoku, ve které nalezne dvanáct kamenů, na kterých jsou nakresleny znaky jednotlivých měsíců. Když můj bratr srovná kmeny ve správném pořadí, dozví se, co má dělat dál“.

Šingebis putoval z Lučního břehu dál za zapadajícím sluncem, až jednoho dne narazil na břehy Velké vody. Nevěděl kudy jít dál. Má jít směrem vpravo nebo naopak má jít vlevo? Na vodě uviděl pírko lysky, kterak se pohupuje v příboji. „Kam popluje pírko, půjdu. Je vlastně jedno, obejdu-li Velkou vodu tím či oním směrem“ rozvažoval Šingebis. Do břehu zapíchl proutek aby věděl, na kterou stranu se hne peříčko. Pak rozdělal oheň a pekl si rybu, kterou ulovil v nedalekém potoce. Když se najedl vstal a podíval se po pírku. Odplulo za tu dobu již notný kus jižně a tak se vydal za ním. Putoval po břehu, pátral v každé zátoce, až v jedné narazil na dvanáct pomalovaných kamenů.

Tenhle úkol považoval mladík za lehký. Srovnal kameny počínajíc Měsícem sněhu. Nestalo se však nic. I přestavěl kameny od Měsíce dlouhých nocí, ale ani tentokrát se nic nestalo. Šingebis přemýšlel, lámal si hlavu, zkoušel nejrůznější kombinace. Tu řadil kameny do čtveřic podle ročních období, tu dával dohromady první druhé třetí a čtvrté měsíce jednotlivých období. I pozpátku, všechno marné, až únavou usnul.

I zdál se mu sen, ve kterém se mu vysmíval potměšilec Wabasso, sněžný králík, duchové Kačinové jej štípali a pošklebovali se, že úkol nesplní. Tu se ozval známý hlas.“ Ve kterém měsíci začala tvá pouť, Šingebisi?“ „Přece v měsíci vran“ vykřikl mladík ze sna tak divoce, až se probudil. Že by tohle byl správný začátek? Znovu přerovnal kameny a zase nic. Znavený a zmatený Šingebis došel na břeh Velké vody. Když zavřel oči, jako by se vrátil sen dnešní noci. Wabasso panáčkoval,posměšně krčil nos, stříhal ušima nebo se otáčel zády a vrtěl krátkým ocáskem. „Ne, ne, ne,vykřikl mladík, neposmívej se mi. Uvidíme, kdo se bude smát naposled“. Hněv mu dodal novou sílu, takže se zvedl a rozběhl se k měsíčním kamenům.

Úkol pátý

Indiáni měli své měsíce pojmenované podle dějů v přírodě. Jejich jména napovídají, kdy kvetou prérijní růže, roste nová tráva, zraje kukuřice. Jak indiáni nazývali měsíce, lze najít na internetu.

Když půjdeš s rodiči na procházku, protože ani při vyhlášeném omezení pohybu nelze být pořád zavřený nebo zavřená doma, vyhledej dvanáct oblázků, nejlépe plochých. Pak si najdi na internetu indiánské názvy měsíců. U každého je i obrázek (říká se mu piktogram), který znamená psané jméno toho kterého měsíce. Ty obrázky (piktogramy) nakresli tuší nebo fixem na oblázky. Ty pak srovnej. Pokud by tenhle úkol byl pro některého prvňáka příliš složitý, stačí, když si vystřihne kartičky z tuhého papíru, na ně napíše naše jména měsíců pak na ně položí oblázky a srovná.

Pokud máš karanténu, popros rodiče o oblázky, nebo si nakresli piktogramy měsíců na kartičky.

Na kameni se znakem Měsíce vran ležela krásně vyřezávaná flétna“Vyřešil jsem úkol, vyřešil jsem úkol“ prospěvoval si Šingebis. Tančil a pískal si k tomu na flétnu veselou písničku. Když jej od tance bolely nohy, svalil se do písku na břehu Velké vody. Nějaký čas již odpočíval, když tu jej upoutal divný zvuk. Rozhlížel se, zvuk sílil, z původního šumu a nezřetelného hluku s začalo ozývat kejhání.

Po obloze se blížil šíp divokých husí mířících k severu. Mladík na hejno hleděl a cítil touhu letět s nimi. Husy se blížily. Tu celé hejno zakroužilo nad zátokou a ptáci přistáli na vodě. Šingebis si uvědomil sílící hlad. Uchopil luk, nasadil šíp na tětivu a vystřelil. Poryv větru změnil směr střely. Poplašený pták vzlétl a s ním celé hejno. Za několik okamžiků již celé hejno mizelo v dáli. Jen barevné pírko, které šíp vyrazil z husího křídla, se pohupovalo na vodě. Šingebis pírko vylovil a vložil do medicinového váčku. Poté znavený a hladový ulehl a usnul. Zdálo se mu, že stoupal do kopce, až nalezl jeskyni, která i nyní měla vchod uzavřený ledem. Hlas, který mu již několikrát poradil pravil:“Zítra hledej tuto jeskyni. Je v ní ukryta taneční hůlka, kterou budeš potřebovat“. Ráno si nalovil ryby a přemýšlel o radě, kterou dostal ve snu. Nalovené ryby upekl, zabalil do širokých listů a uložil do kabely. „ Kdybych tak uměl létat jako husy“ pomyslel si Šingebis a mimochodem pohladil váček s husím pírkem, doletěl bych k jeskyni“. Sotva domyslel, ucítil, že se zvedá a letí. Břeh mizel v dálce, mladík teď letěl nad rozlehlou vodní hladinou. Po nějakém čase uviděl před sebou opět břeh. Rychle se k němu blížil a za chvilku přistál na pevné zemi. Krajina mu připadala podivně povědomá. Takovou přeci viděl ve snu předchozí noci.

Kráčel do kopce, až přišel skutečně k jeskyni. Vchod byl uzavřen balvanem ledu. Mladík se rozběhl po lese, nanosil mohutnou hromadu dřeva a tu podpálil. Oheň se rozhořel, žár sálal. Na povrchu ledu se začaly objevovat kapky vody. Spokojeně pozoroval své dílo, občas přihodil několik větví. Tu se s vrcholu balvanu odlomil mohutný kus ledu a spadl na oheň. Uhasil jej. Šingebis vstal, nanosil novou zásobu větví. Tentokrát postavil hranici dále od ledového balvanu. Aby vyrovnal vzdálenost, nanosil více dřeva. Tentokrát to byla voda z tajícího ledu, která zalila oheň. Pokoušel stále znovu a znovu rozpustit led bránící vstupu do jeskyně. Bezvýsledně.

Úkol šestý

Tenhle úkol neplň raději sám. Popros rodiče, aby byli u jeho plnění. Indián, chtěl-li rozdělat oheň, neměl dlouho zápalky. Proto používal tření dřev a později křesadlo nebo ocílku. V tom bude Tvá úloha jednodušší. Máš zápalky. Dokonce smíš použit tři. Dobře, tři mohou použít zkušenější táborníci, prvňák se nemusí omezovat. S pomocí rodičů napni v metrové výšce provázek mezi kolíky alespoň jeden metr vzdálené. Připrav si pod provázkem ohniště, rozdělej oheň (venku, ne v obýváku) a přikládej, dokud provázek nepřepálíš. Pak jako správný indián zase ohniště zahlaď, aby nikdo nepoznal, že tu někdo tábořil.

Zmožený Šingebis usedl do trávy. Sáhl do kabely a vytáhl flétnu . Tentokrát jeho písnička zněla smutněji než včera. Zahrál jednu písničku, zahrál druhou a když začal třetí, ozvalo se prasknutí. Překvapeně se otočil. V bloku ledu se objevila puklina. Aniž by si uvědomil, co činí zahrál Šingebis pár dalších tónů. Prasklina se rozšířila. Nyní zazněla písnička veseleji. Hrál a hrál a v ledu se objevovaly další a další praskliny, až se celý kus ledu rozsypal na malé střípky. Ty okamžitě tály a voda se okamžitě vsakovala. Za chvíli nebylo po ledu ani památky. Rozdělal nový oheň, od něj zapálil smolnou větev a vstoupil do jeskyně. Prohledával jednotlivá zákoutí jeskyně až v jednom výklenku našel pěkně zpracovanou, rolničkami ozdobenou taneční hůlku.

Obrátil se k východu a ztrnul hrůzou. Oheň, který rozdělal, přeskočil na suchou trávu a blížil se ke vchodu do jeskyně. Vítr navíc hnal kouř do jeskyně. Šingebis začínal kašlat, pálily ho oči, slzely. „Musím okamžitě ven, nebo se tu udusím,“ pomyslel si. Několikrát se rozběhl proti ohni, ale na poslední chvíli pokaždé ztratil odvahu. vrhnout se do plamenů Jeskyně se plnila kouřem a Šingebis poznal strach. „Připni si Haientvův quill, pak projdeš ohněm“ uslyšel známý hlas. Sáhl do kabely, připnul si do vlasů quill a rozběh se. Proletěl ohnivou stěnou. Byl v bezpěčí. Dotkl se váčku na krku a pomyslel, kéž bych byl u Měsíčních kamenů.

Od zátoky Měsíčních kamenů se vydal stezkou zpět. Ani nevěděl, kolik dní uběhlo od okamžiku, kdy opustil Haientvuse. Mokasíny měl rozbité, ani košile nevypadala lépe. Vypadal dosti zbědovaně, když dorazil na Luční břeh. „Můj mladší bratr zažil již mnoho útrap a osvědčil svoji vytrvalost. Osvědčil rovněž i lítost nad neuváženým činem, kterým uvrhl svůj lid do neštěstí. Cesta mého mladšího bratra ale ještě nekončí. Nyní musí najít moudrou Waštevin, která žije ve vesnici Tuscarawas, několik dní proti proudu řeka Jelení oko. Protože mokasíny a košile mého bratra jsou již chatrné, má dcera mu ušije nové. Než budou hotovy, odpočine si můj bratr před další cestou.“

Cesta proti proudu ubíhala Šingebisovi rychle. Kromě nového oblečení dostal i zásobu potravy, takže se nemusel zdržovat lovem. Mocnými záběry pádla poháněl své kanoe proti proudu řeky. Netrvalo dlouho a spatřil ves Tuscarawas. Ale co to? „Ta ves je něčím divná. Neběhají tu děti, ze střešních otvorů se vine jen sporadicky proužek dýmu. Tamhle se pohybuje nějaká postava. Je to mladá žena, ale plouží se jako stařena. Zvláštní.“ Přirazil ke břehu a vstoupil. Z jedné chýše vyšla mladá žena či dívka a zvolala.“ Nasedni do své loďky a odpluj. Nezdržuj se tu ani chvíli.“

Šingebis se zarazil. Základním pravidlem mezi indiány je, nejsou-li na válečné stezce, pohostinnost. „Řekne mi má sestra, kde bych našel Waštevin? Potřebuji s ní hovořit.“ „Již jsem ti řekla, ujížděj, je-li ti život milý.“ „Zvláštní zvyk máte ve vaší vsi. U nás jsme vždy cizince uhostili, přespat nechali, poctu vzdali. A nikdy jsme je nevyhánělli.“

„V naší vesnici vypukla neznámá choroba. Náš šaman byl z prvních, kteří na ni zemřeli.Proto ti radím odpluj, než se nakazíš.“ „Jen se neboj, možná vám mohu pomoci. Řekni mi kde najdu Waštevin a pak se uvidí.“ „Jsi kurážný, s medvědem lze bojovat, i se smečkou vlků, ale s nakažlivou chorobou? Jak tedy chceš. Waštevin je moje matka, já se jmenuji Mašigosan. Matka je na tom zle, nevím, jestli ti rozhovor s ní bude ku prospěchu.“

Mašigosan dovedla mladíka do domu, kde ležela její matka. Na Waštevin byl truchlivý pohled. Tělo se zmítalo v horečkách, na rukou, obličeji i po celé těle spousta mokvavých boláků.“Takhle vypadá nemoc u všech?“ zeptal se Šingebis. Mašigosan přisvědčila. „Ještě, že jsem si nasušil byliny od ducha z údolí a Haientvus mi pomohl připravit z části z nich mast“ pomyslel si Šingebis. Požádal Mašigosan, aby v kotli uvařila vodu. Do vroucí vody vsypal část bylin. Pak vzal krabičku z březové kůry. „Má sestra nechť odebere část odvaru z bylin a dá jej nemocným pít. Zbytkem ať dělá obklady na boláky.“ Zde v této krabičce je mast, kterou po obkladech potírej boláky. Uvidíš, že se nemocní budou uzdravovat.“ „A co bude dělat můj bratr Šingebis?“ zeptala se dívka. „Vezmu luk a půjdu nalovit nějakou potravu. Ve vsi není téměř nic k jídlu a nemocní potřebují jíst, aby měli sílu na boj s chorobou.“ Mašigosan vzala váček s bylinkami a krabičku s mastí. Šingebis uchopil luk, toulec se šípy a vyrazil.

Úkol sedmý

–Indiáni žili v přírodě a předměty denní potřeby zhotovovali z materiálů, které v přírodě našli. Oděvy šili z kůží, teprve později kupovali od bílých obchodníků látky, z kůže dělali i různé váčky, ze surové kůže, která je tvrdá, dělali krabice. Menší krabičky dělali i z březové kůry. A právě takovou krabičku si vyrob. K spojování jednotlivých dílů indiáni užívali buď zvířecí šlachy nebo pružné kořínky. Ty můžeš použít tenký konopný provázek. Horní okraj je dobře zpevnit, třeba všitým tenkým proutkem. Spoje je možné natřít rozpuštěnou smůlou, pak jimi neprotéká voda. Březovou kůru pochopitelně nebudeme brát ze živého stromu, na procházce lesem si najdi padlý strom, ze kterého kůru sloupneš.

–Aby indián mohl ulovit potravu, musel zvíře vystopovat,to jsme si již zkusili podle obrázku.Ale musel se k němu i přiblížit na dostřel lukem. To není jednoduché. Na vycházce lesem požádej některého z rodičů, aby zůstal stát a pokus se k němu ze vzdálenosti čtyřiceti metrů přiblížit tak, aby Tě neslyšel

.

Večer se vracel ke vsi. Mašigosan mu běžela naproti. „Ulovil můj bratr něco? Nemocným je lépe“ volala již z dálky. „ Všichni mají velký hlad.“Uběhla doba, kterou bílí lidé nazývají týden. Šingebis se loučil s Waštevin a jejím lidem. Muži, ženy i děti ještě byli zesláblí po nemoci, ale od Šingebisova příchodu již nikdo nezemřel. „Lid z Tuscarawas ti je vděčný, bratře. Zde máš na památku ocásek bílého králíka Wabasso. Budeš-li potřebovat, pomůže ti zmizet, jako Wabasso mizí v sněžné pláni. Abys mohl získat Čokanipokův buben, musíš vyhledat Ahajuta ve vsi mezi pramenem Alleghany a Velkou vodou.“ K Šingebisovi přistoupila Mašigosan. „Buď zdráv a štěstí nechť provází na tvých cestách. Budeš-li unaven, přijď si odpočinout do Tuscarawas.“ „ Vrátím se, odpověděl Šingebis, a až přijdu, zeptám se Mašigosan, zda by mne nechtěla následovat do mé vesnice.“

Šingebis putoval lesy stezkou k Bobří řece. Když ji přebrodil, pokračoval podle Sovího potoka až k jeho pramenům. Tam překročil horský hřbet a pokračoval k pramenům Alleghany. Unavený putováním, mokasíny od Haientvovy dcery rozedrané od kamenů na cestě, tak dorazil do vsi na březích Velké vody.

Ahajute vyslechl Šingebisovo vyprávnění. „Vidím, že jsi vytrvalý, Šingebisi, pravil. I my však máme trápení. Muži z naší vsi odešli na válečnou výpravu proti Katawbům, čas již pokročila a my již měli vyrazit k Solnému prameni, abychom navařili zásobu soli na příští rok. Muži se však nevracejí. Ve vsi zůstali jen starci jako já a ženy.“ „Znám ten kraj, má vesnice ležela nedaleko od Solného pramene. Jestli chcete, půjdu s vámi a pomohu vám s vařením soli.“

Ahajute svolal obyvatele vesnice a seznámill je s Šingebisovou nabídkou. Ženy sbalily potřebné nářadí, pokrývky a zásoby, naložily je na nákladní koně a výprava vyrazila. Když dorazili do oblasti Solného pramene, s pohnutím se Šingebis rozhlížel kolem sebe. Tady ho otec učil jak se přiblížit k srnci, kterého chcete ulovit, tamhle na tom potoce mu dědeček ukazoval, jak nelépe pomocí oštěpu ulovit rybu, tady kladl první trasu pastí. Kde asi je dědeček a ostatní muži z vesnice?

U pramene nanosil dříví, chodil na lov, nosil vodu do kotle, aby z ní ženy mohly varem získat sůl. Po několika dnech práce měly ženy vaky plné soli. Přivázaly je opět na nákladní koně a vydaly se na zpáteční cestu. Doprovodil je až k vodám Ohaia. Na břehu řeky k němu přistoupil Ahajute. „Pomohl jsi nám. Teď se musíš starat o své záležitosti. Zde máš dráp z medvěda. Budeš-li v nouzi, dodá ti sílu.“

Úkol osmý

Přírodní národy jako indiáni neměly možnost dojít si do obchodu koupit sůl. Museli putovat někdy i několik dní k místu, kde ze země vyvěral pramen vody obohacené minerály. Tu pak vařili tak dlouho, až odpařili vodu a v nádobě zůstala sůl. To bude také Tvůj dnešní úkol. Nemusíš chodit nijak daleko. Požádej některého z rodičů, aby Ti odměřil do ešusu nebo kotlíku půl litru vody a v ní rozpustil deset lžic kuchyňské soli. Máš-li zahradu, nebo možnost rozdělat oheň v přírodě, tím lépe. Připrav si ohniště a vař vodu se solí, dokud Ti v nádobě nezůstane samotná sůl. Pokud tuto možnost nemáš vař sůl na sporáku, ale to je přeci jen velmi snadné

Šingebis se vrátil do rodné vsi. Na noc si lehl do místnosti, kterou obýval s dědem. V noci ho oslovil známý hlas: „Jdi za Alleghany do údolí řeky Juniaty. V kraji lidu Šóní, tam kde se Juniata stáčí k severu, žije Okteondo. V jeho jeskyni najdeš válečný štít, košili a kalumet. Ty budeš potřebovat, až půjdeš k Čokanipokovi.“

Opět putoval horskými lesy, zdolával stráně a údolí až konečně po tolikáté překročil hřbety Alleghan a sestupoval k řece. Kdo ví, jak dlouho putoval, než došel k místu, kde se řeka Juniata stáčí k severu. Tam v říčním oblouku začal hledat Okteondovu jeskyni. Již skoro začínal pochybovat, že se mu ji podaří nalézt, když uviděl mezi skalami proužek dýmu. Připlížil se blíže a uviděl velký balvan, kterým byl zavalen vchod jeskyně. Spárou jeskyni opouštěl dým, který viděl. Nějaký čas pozoroval jeskyni, když z lesa vyšel muž v leginách, kožené košili a s lukem přes plece. V ruce nesl párek kachen. Přistoupil k balvanu a lehce jej odvalil.

Týden trávil Šingebis téměř všechen čas pozorováním Okteondovy jeskyně. Vypozoroval, že Okteondo pravidelně vychází na lov v polovině odpoledne a vrací se těsně před soumrakem. Teď již jen, jak proniknout do jeho jeskyně.

Následujícího dne počkal, až Okteondo opustil jeskyni, dotkl se ocásku z Wabassa, a stal se neviditelným. Došel k balvanu, kryjícímu vchod do jeskyně a pokusil se jej odvalit. Kámen se ani nehnul. Šingebis se zapřel patami o zem, zády se vzepřel o balvan, ale ten se ani nehnul. Uchopil tedy medvědí dráp a napnul svaly. Ucítil energii, která mu proudila končetinami. Vzepřel se znovu a zatlačil. Svaly napjaté k prasknutí, žíly na pažích mu vystoupily. Najednou se balvan pohnul. Nejdřív jen o píď, pak víc. Odsunul kámen, jen co by se protáhl dovnitř..

Úkol devátý

– Šingebis potřeboval medvědí dráp, aby odvalil kámen. Ty ale žádný medvědí dráp mít nebudeš.Takže chceš-li být silný nebo silná, nezbývá Ti než cvičit. Jenže cvičení jednorázové není k ničemu. Je třeba cvičit dlouhodobě. Jak dlouho budeš cvičit, záleží jen na Tobě. Tenhle úkol je na týden, jestli si zvykneš a budeš cvičit i nadále, bude to jen dobře.Takže každý den ráno si zacvič tyto cviky: 10 x dřep, 10 x podpor ležmo za rukami, kterému se říká lidově klik. Pokud ho neuděláš klasicky na podlaze, nevadí. Můžeš se vzepřít třeba o okraj postele, to je jednodušší. 10 x sed-leh. I tady je dobrá pomoc někoho, kdo Ti podrží nohy. Je také možné si je zapřít například o skříňku.

–Při našich tancích nepotřebuješ taneční hůlku. Co se Ti spíš může hodit, jsou počítací dřívka. Aha, Ty nevíš, co to je. No to je tak.Indiáni byli vášnivými hráči. Ale neměli hrací známky, kterým se u nás říká žetony. Místo nich používali počítací dřívka. To byly nařezané větvičky, silné asi jako tužka a různě dlouhé. Tobě bude stačit 20 dřívek dlouhých zhruba 15 cm. Dobře se pracuje s vrbovými proutky, ale lze použít jakékoli rovné větvičky. Můžeš si počítací dřívka vyzdobit vyřezáváním, můžeš sloupnout kůru a po zaschnutí si na dřívka udělat proužky podle vlastního nápadu. Budete-li si dělat dřívka se sourozencem, měli byste si každý vyzdobit dřívka jinak, abyste si svá posléze poznali.

Jeskyně byla rozlehlá, osvětloval ji oheň, který žhnul u stěny. V jednom ze skalních výklenků spatřil mladík vytoužené předměty. Visela tu košile, krásně zdobená výšivkou z ursoních ostnů, pevný štít ze surové kůže, zdobený kresbou hromového ptáka a kalumet z posvátné hlíny s překrásně řezanou troubelí. Vztáhl ruku a chtěl uchopit košili. „Stůj. Dotkni se nejprve taneční hůlkou každého z předmětů.“ uslyšel známý hlas. Učinil podle rady. Jako posledního se dotkl kalumetu. V tu chvíli na zemi pod kouzelnými předměty ležely košile, štít a kalumet k nerozeznání podobné od původních. „Vezmi kouzelné předměty a napodobeniny zavěs místo nich. Okteondo ztrátu zpozoruje později, když už budeš v bezpečí.“ Šingebis se zařídil podle rady , pak rychle opustil jeskyni . Než vyrazil na zpáteční cestu, zavalil vchod.

Unavený dorazil do rodné vesnice. Vešel do komory, kterou s dědem obývali, pojedl a ulehl na lavici. K ránu se mu zdál sen o mlžném oblaku nad řekou, který pravil : „Blíží se poslední úkol, kterým završíš svou pouť. Popluješ po proudu Ohia. až k ústí Sasqehany. Tam má na břehu řeky svůj dům Čokanipok. Musíš dostat jeho buben.“

Kanoe letěla po proudu jak pstruh. Dny i míle zůstaly za mladíkem, až spatřil osamělý dům na břehu řeky Ohia. Přistál a kanoe ukryl v hustém vrbovém porostu na břehu. Ukryt v houští pozoroval dům. Všude bylo pusto, ani proužek dýmu nestoupal kouřovým otvorem, na palouku kolem domu se nehnula ani travička.

Nedočkavý touhou splnit svůj úkol, dotkl se ocásku z Wabassa a vydal se k domu. Čokanipokův dům nebyl velký, měl pouze dvě místnosti, takže buben snadno našel. Rychle vyrazil k vrboví, kde měl ukrytu loď. Chvátal a proto si nevšiml, že jelenicový řemínek, na kterém měl zavěšenu medicínu , praskl a váček spadl na zem. Přestal být neviditelný. Byl již u vrbiček, když se za ním ozval hlas. „Stůj zloději“.

Otočil se. Na louce nedaleko domu stál Čokanipok. V jedné ruce držel luk, druhou sahal do toulce pro šíp. „Jak to že mne vidí“? blesklo Šingebisovi hlavou. Pustil buben a zajel pod Okteondovu košili, kterou si na cestu oblékl místo své rozbité. Horečně přejel pohledem prostor, který přešel od domu. Tamhle leží medicína, ale než se k ní dostane, založí Čokanipok šíp. Proto strhl ze zad Okteondův štít. Právě včas aby zachytil první šíp. Druhý, třetí, další a další vyletovaly šípy z Čokanipokova luku. Štít, kterým se mladík bránil, se ježil šípy jak rozlobený urson bodlinami. Když zachytil poslední šíp, štít se rozpadl.

Vyrazil k ztracené medicíně, ale než k ní doběhl, vylétl z Čokanipokovy ruky tomahavk. Opsal oblouk a ťal mladíka do hrudi. Rána to byla mocná, ale hrozná zbraň se odrazila od výšivek košile. Šingebis byl ranou otřesen, zůstal však nezraněn. Jen jeden steh na košili praskl a ostny z výšivky vypadly. Mladík udělal dva skoky k medicíně, ale Čokanipok se mu postavil do cesty s obnaženým nožem. Šingebis tasil svůj nůž a srazil se s ním. Rozpoutal se zápas. Oba bojovníci na sebe doráželi s urputností bachyně, která brání svá selátka. Šingebis zvolna umdléval a bylo mu jasné, že o mnoho silnějšímu Čokanipokovi již dlouho nebude vzdorovat. Snažil se proto nenápadně přesunout k ztracené medicině. Ještě jeden výpad odrazil a skočil do strany jak srnec. Udělal kotoul, uchopil medicinu a postavil se dalšímu výpadu svého soka.

Situace se nyní změnila. Posílen kouzlem, brzy začal získávat převahu. Čokanipok před útočícím mladíkem ustupoval. Šingebis zaútočil, Čokanipok jej uchopil za ruku. Mladík se se snažil vytrhnout, zakopl o drn a upadl. V pádu strhl i Čokanipoka. Oba zápasící soupeři se převalovali po zemi až Šingebis vyrazil soupeři nůž z ruky. Vzápětí jej zatlačil pod sebe, napřáhl ruku s nožem. Náhle strnul. Odhodil nůž a uvolnil sevření..

Úkol desátý

Šingebisova cesta se pomalu chýlí ke konci. Projevil odhodlání, odvahu, sílu, hbitost, ale i dobré srdce a ochotu pomáhat. Tvůj úkol bude zdánlivě jednoduchý. Požádej rodiče, aby Ti pomohli najít adresu nějakého domova důchodců a lidem, kteří tam žijí pošli obrázek, nebo alespoň pohled se vzkazem, který by je potěšil.

„Netoužím po krvi svého bratra. Raději bych s ním vykouřil kalumet. Nejsem zloděj, ale tvůj buben potřebuji.“ Přinesl z kanoe kalumet, nacpal jej tabákem a zapálil. Učinil šest tahů a podal dýmku Čokanipokovi. „Můj bratr nechť mi poví svůj příběh“ vybídl Čokanipok mladíka. Šingebis vyprávěl o lovu, o svých cestách, a dobrodružstvích. „Vidím, že můj bratr nespáchal svůj čin ze zlých pohnutek.Proto mu odpouštím. Může si půjčit můj buben. Až jej nebude potřebovat, přijdu si pro něj. Nyní se můj bratr vrátí do své vsi, já tam pošlu jeho lid.“ „Děkuji svému staršímu bratru. Byl bych potěšen, kdyby si na důkaz mého přátelství ponechal tento kalumet.“

Ač pádloval proti proudu, byl naplněn radostí. Vždyť mu zbýval poslední krok. Radostné bylo setkání s dědečkem a ostatními ze vsi. Šingebis požádal Awassina, aby svolal lovce na večerní slavnost. Když se muži shromáždili ve společném domě, předstoupil před ně. „Muži, vím, že jsem se provinil. Abych obnovil moc kouzelného vaku, podnikl jsem řadu cest a získal jsem Čokanipokův buben. Moc vaku se obnoví, zatančíte-li bizoní tanec a já vám budu bubnovat.“Domluvil a udeřil do bubnu. Muži se seřadili.Dali se do tance.

Ráno se Šingebis probudil. Jeho zrak padl na stěnu, kam večer pověsil buben. Byla prázdná. Vstal a odebral se k Solnému potoku. Odložil košili i legginy a vnořil se do vody. Když si zaplaval, vystoupil na břeh. Začal se oblékat, když tu uslyšel známý hlas. „Šingebisi.“ Otočil se. Na břehu seděl starý bobr. „Tys mi radil, dobře poznávám tvůj hlas. Díky tobě jsem splnil svůj úkol. Proč jsi mi pomáhal?“ „Pamatuješ na dva malé bobříky, které jsi zachránil před vlkem? To byly mé děti. Dluh jsem splatil a naše cesty se rozcházejí.“ Bobr se otočil, ponořil se do vody, ozvalo se plácnutí bobřího ocasu o vodu a byl pryč.

Před domem potkal dědečka. „Je dobře, že jsi již doma a vše je v pořádku, můj synu. Nyní se již nerozloučíme.“ Šingebis se zahleděl směrem, kde leží Tuscarawas. „Ještě jednu cestu musím vykonat, děde.“

Před domem potkal dědečka. „Je dobře, že jsi již doma a vše je v pořádku, můj synu. Nyní se již nerozloučíme.“ Šingebis se zahleděl směrem, kde leží Tuscarawas. „Ještě jednu cestu musím vykonat, děde.“

Jak u vodopádu hořelo.
V Jizerských horách, tam, kde říčka Kamenice dělá oblouk kolem samoty Kristiánova, se nad jejími vodami klenou dva mosty. Po jednom vede silnice od Bedřichova, po druhém se jde k Josefodolské přehradě. Mezi oběma mosty je v lese ukrytý malý vodopád. U vodopádu bydlí v dutině mezi kořeny smrku Kořínek. Je to lesní panáček, tělíčko rostlé ze smrkového kořene, velký je tak akorát, aby byl vidět jen když chce, ale aby zastal svou práci. Má totiž na starosti lesní rostlinky. Stará se o borůvky a brusinčí, aby správně kvetly a včas nasadily plody, hlídá vstavače pod Liščí boudou, aby vystrčily své fialové hlavičky, aby rostl starček a zlatobýl, které lidé na Jizerských horách sbírají, aby se jimi léčili. Má toho na starosti Kořínek více, takže jednou běhá po Černé hoře, jindy obhlíží rašeliniště u Nové louky, zatoulá se nad Bedřichov, nebo až k Mariánské hoře.
Nedaleko od Kořínkova zemního bydlení přebývá vysoko v koruně smrku, který roste proti -Liščí boudě Smrčinka. Je to panenka, která má na starosti lesní stromy. Kontroluje, zda smrkům přibývá správně jehličí, zda nasazují dostatek šišek, stará se o jeřáby, aby co nejvíc ukazovaly jeřabiny sluníčku, protože na ně čekají ptáci, hlídá i kosodřevinu na sedle Holubníku a na Vánoční louce.
Smrčinka a Kořínek mají mnoho kamarádů, kteří jim v jejich práci pomáhají. Patří jim zajíc Pírko, jediný zajíc, který žije v téhle části hor, jelen Kopýtko, liška Eliška, která bydlí mezi Kamenicí a Josefodolskou přehradou, divočák rypáček od mariánské hory a další lesní zvířátka. Kořínek kamarádí i s hajným Hříbečkem z Bedřichova. To je vám hajný, flintu sice doma má, ale ani kale neví kde. On totiž Hříbeček střílí hrozně nerad a už vůbec ne na zvířátka. Naposledy vystřelil, když po něm kluci ze vsi chtěli, aby jim vystřelil do radosti. Raději než s flintou jde Hříbeček do lesa s dalekohledem, aby mohl pozorovat, jestli srnky vodí koloušky na paseky s nejlepší travou, jestli jeleni, když bojují v době říje, dávají pozor, aby si neublížili, jestli káně Rous od Hlubokého potoka nelétá daleko do kraje, kde by ho mohl střelit hloupý myslivec.
Jednou, bylo to v létě, kdy chodí horami spousty turistů, kontroloval Kořínek kýchavici a náprstníky, které rostou u Kristiánovského hřbitůvku. O tu kýchavici mel Kořínek zvlášť strach, protože tu byla jediná, další rostly až v lesích nad Josefodolskou přehradou. Když viděl, že je vše v pořádku, vydal se kopcem dolů, že si ještě natrhá chmýří ze suchopýrku, aby měl měkké poležení v posteli. Míjel právě smrk u Liščí boudy, když tu po kmeni sjela Smrčinka. „Kořínku, je zle. U vodopádu si lidé rozdělali oheň, neuhasili ho pořádně a odešli. “ Kořínek se o zlomkrk rozběhl k vodopádu. Když doběhl, malér na malér. Uhlíky doutnají, rozhořívá se jehličí. „Kořínku, co budeme dělat? Může chytit les. “ Kořínek se podrbal na hlavě. Teď byla rada drahá. Najednou se Kořínek ťukl do čela. Zastrčil dva prsty do pusy a zapískal tichým panáččím písknutím, které slyší jen obyvatelé lesa. V mlází to zadupalo a přiběhl zajíc Pírko, na cestě to zaklapalo a přiběhl jelen Kopýtko, od mostu to zafunělo a přisupěl divočák Rypáček, ze stráně za Kamenicí se neozvalo nic a přiběhla tichým liščím krokem liška Eliška. „Pírko, utíkej za Hříbečkem, že tu hoří. my se pokusíme něco udělat. „Pírko zadupal a zmizel. “Co máme dělat, Kořínku? „zeptal se Kopýtko. “ Eliško, ty máš huňatý ocas, zkus oheň uplácat. Rypáčku, ty umíš dobře rýt. Vidíš ty balvany ve stráni nad Kamenicí? Podkopej je, pak se do nich s Kopýtkem opřeme a svalíme je do vody. “ Eliška začala huňatým ocasem bušit do ohně tam, kde se chtěl šířit do suchého jehličí. Rypáček ryl pod balvany, které mu Kořínek ukázal. Když byl hotov, zavolal Kopýtka. Rypáček se opřel silným čelem, Kopýtko se zapřel parožím , Kořínek zabral rukama. „Hej rup, a už se kopcem valí balvan za balvanem, kameny padají do vody. Staví se jí do cesty. Voda stoupá. Již se valí z břehů, již se rozlévá k ohni. Jen to zasyčelo. Když přijeli lesáci vedení Hříbečkem, bylo již po ohni. „Děkujeme Kořínku, kdyby vás nebylo, shořel by les. A kde je vlastně Smrčinka, Pírko říkal, že je tu s vámi. “ „Nech se překvapit. Zatím můžete z Kamenice odvalit ty balvany, aby se voda mohla vrátit do koryta. “
Chcete vědět, kde byla celou dobu Smrčinka? Vběhla do svého stromového bydlení, do brašničky si nabrala prášek z kýchavice a zavolala káně Rouse. Rous vynesl Smrčinku do výšky, letěli nad horami až Smrčinka vykřikla „Tamhle jsou“. Rous se pustil níž, ještě níž až letěli nad těmi výletníky, kteří to vše způsobili. Tehdy Smrčinka obrátila svou brašničku a na lidi se snesl oblak prášku. Lidi zalechtalo v nose a prásk! kýchl jeden, prásk! kýchl druhý a prásk! prásk! kýchali další. A kýchali tak mocně, že lidé v Bílém potoce na druhé straně hor běželi pro hrábě a volali: „Honem musí­me shrabat seno! Od hor jde řácká bouřka!“
Jak královna Formica děkovala za pomoc a pak pomohla sama.
Kořínek se Smrčinkou byli nedaleko zámečku, který stojí na Nové louce. On to původně nebyl zámeček, ale panský dům sklárny, která tu kdysi stála. Teď slouží lesákům a turistům jako restaurace. Nedaleko Nové louky je rašeliniště, které lidé vyhlásili za reservaci.
Kořínek česal chomáčky suchopýrku, Smrčinka rovnala šišky na kleči a při té práci si povídali, co bude třeba v lese ještě udělat, aby bylo všechno v pořádku. Nebe bylo bez mráčku, sluníčko svítilo jak o závod, z rašeliny to teple dýchalo vlhkým, rašelinovým dechem, mouchy bzučely jak telegrafní dráty ve větru. Do té pohody se náhle ozvalo kání zapíská­ní. Kořínek pohlédl vzhůru. Na obloze kroužilo káně Rous od Hlubokého po­toka, které sem zalétlo, aby se podívalo, zda tu není něco k snědku. „Kořínku, mravencům za cestou je ouvej. Pomoz jim, já nemohu. Můžu plachtit do daleka, ale mezi stromy se mi létá těžce. “ Kořínek vyběhl na cestu k Blatnému potoku. Na její druhé straně, blíže rybníku, mají svůj hrad lesní mravenci, kterým vládne královna Formica. Kořínek a Smrčinka pádili k mraveništi. Tam byla nouze nejvyšší. U mravenčího hradu stál kluk, prout­kem v mraveništi šťáral a měl radost, jak poděšení mravenečci běhají, přenášejí kukly aby je sluneční žár nespálil. Tatínek a maminka kluka seděli opodál, opalovali se a nestarali se, co jejich kluk dělá.
Smrčinka se rozčílila. „To jsou mi pěkné pořádky, sedí si tu a kdyby ten jejich nezdárník zboural celé hory, jim to vadit nebude. “ Kořínek řekl:“Však mi jim ukážeme, co jsou to hory. “ Zaběhl do mlází a zapískal na své kamarády svým tichým svolávacím písknutím. A hned přiběhl Pírko i Kopýtko, i liška Eliška. Jen divočák Rypáček přiběhl později, měl to přeci jen od Mariánské hory nejdále. “ Kamarádi, podívejte se, jak ten kazisvět ničí mravenčí hrad. Musíme mravencům pomoci. Pořádně je prožeňte. Chvilku se radili a pak se rozešli. Za moment se ozvalo káně, které z výšky pozorovalo, zda je vše v pořádku: „Už. “ V mlází za výletníky se ozvalo strašlivé zadupání. To Pírko se snažil předvést největší zaječí dupot. Pak to v mlází zapraštělo a vyběhla liška Eliška. Zavrčela, prskla a udě­lala zlý liščí kukuč, “ Liška, ta má určitě vzteklinu, “ vykřikli výletníci a pádili po cestě k Blatnému rybníku. Když doběhli celí udýchaní na křižo­vatku s cestou do Bedřichova, od leknutí málem omdleli. Uprostřed cesty stál jelen Kopýtko a se vztyčenou hlavou jim zatroubil do strachu mocným jelením zatroubením, které se nese horami, jen když se za chladných nocí svolávají jeleni k podzimním zápasům. Lidé nachali za zády Bedřichov i Novou louku a vyrazili k rybníku. Když doběhli tam, kde jde cesta po břehu nad rybníkem vyrazil jim z lesa do boku Rypáček. Teď se lekli tak velice, že se svalili břehem dolů do rybníka.
Kořínek se Smrčinkou se s kamarády vrátili k mraveništi, aby se podívali, zda mravenci něco nepotřebují. Z mravenčího hradu vyšel průvod mraven­čích vojáků, kteří obklopovali královnu Formicu. Průvod došel až ke Kořínkovi, vojáci se rozestoupili. Královna vyšla vpřed:“Jsem královna Formica. Děkuji vám, přátelé, že jste zachránili náš hrad. Kdybyste potřebovali, jen zavolejte my vám rádi pomůžeme. “ Pak se rozloučila, mravenčí vojáci ji opět obklopili a královna se vrátila do hradu.
Kořínek s kamarády se ještě chvíli potulovali po lese, než si řekli, že je čas jít domů. Napadlo je, že by se mohli podívat ke srubu na břehu Blatného rybníka. Do toho srubu jezdili trampíci, kluci a holky primoví, kteří hajnému Hříbečkovi vždy pomohli, když byla v lese nějaká práce. Když došli ke srubu, zůstali jako opaření. Před srubem se na trávě sušili výletníci, které vyhnali od mraveniště. Mokré oblečení rozložené kolem sebe. A všude se povalovaly slupky od pomerančů, skořápky od vajíček a mastné papíry. “ No to snad ani není možné, řekla Smrčinka, ti jsou nenapravitelní. “ Rypáček naježil Štětiny „Proženeme je zase? “ zachrochtal a chystal se vyrazit. Počkej chvilku Rypáčku, nebuď tak hrr. Ať se jim pomstí mravenci, řekl Kořínek. Zapískal a pak zavolal:“Královno Formico, přijd nám na pomoc. “
Hned se travou vine černá stužka a již je průvod mravenčích vojáků u Kořínka. “ Posílá nás naše královna, abychom udělali, co potřebuješ, Kořínku. “ Kořínek ukázal ke srubu. “ To jsou ti kazisvěti, kteří vám bourali hrad. Teď tu udělali takovýhle nepořádek. Vypořádejte se s nimi. “ „To uděláme s radostí. “ Mravenčí velitel se otočil k ostatním mravencům, něco jim po mravenčím řekl. Hned se rozdělili do skupinek, vlezli do každé košile, do bot, zalezli i do kalhot a čepic. Za chvíli se výletníci začali oblé­kat. Když byli hotovi, vyrazili mravenci k útoku. Každý kousal jak mohl a do každého kousnutí vložili notný kus mravenčí palčivosti. Výletníci se počali ošívat. Začali se škrábat, poskakovali, výskali, plácali se, nic nepomáhalo. Za chvilku měli tělo v jednom ohni. Když už výheň namohli vydržet, naskákali do rybníka, aby se ochladili. Když palčivost polevila, vylezli z vody a odcházeli. Na cestě po nich zůstávaly loužičky, jakoby tudy odcházela skupina vodníků.
Kořínek s kamarády vyšli z lesa. Rypáček vyryl jámu, do které snesli všechny odpadky, mravenci posbírali i nejmenší skořápky a Rypáček jámu zase zahrnul . Potom se teprve kamarádi vydali na cestu domů.
Jak hospodský Postl utíkal až do Hrabětic.
Myšák Zoubek bydlel ve skalách, co jsou na hřebeni mezi Hlubokým a Jelením potokem. Pod jedním balvanem měl své podzemní bydlení, kde žil se svou paní a kupou děcek myšátek. Toho roku, když začaly růst houby, byl Zoubek spokojený. Hub všude byla spousta a nejen těch, které sbírají lidi, ale i těch, které zůstávají v lese pro zvířátka. Zoubek si jen mnul tlapky v představě, kolik jich s paní Zoubkovou nasuší na zimu, aby netrpěli hlady, až hory zasype sněhová peřina. Špižírna se začala plnit k spokoje­nosti a vše se zdálo být v pořádku. Jednou Zoubek vyrazil do lesa pro další příděl hub. Šli s paní Zoubkovou prosluněnou plání, míjeli hromady klestí, které lidé zanechali v místech, kde káceli stromy. Vešli do lesa. Zoubek najednou vytřeštil oči jen koktal:“Po. . po. . dívej se. “ A ouha. Po lese spoušť, hrůza pomyslet. Všechny houby, které lidé nesbírají, rozkopané, rozšlapané, hrůza pomyslet. “ Co budeme dělat, plakala paní Zoubková, co budou naše děti jíst v zimě? “ Jak tak hořekovali a zlobili se, ani si nevšimli, že na větev nad nima přistálo káně Rous. “ Kruciš himbajs, nadával Zoubek, já kdy­bych dostal do tlapek toho rošťáka, který to udělal, já bych. . “ „Co bys, Zoubku? „písklo to nad ním po káněčím. Myš a myšák se podívali nad sebe. To co uviděli, Zoubkovou porazilo na záda jen hekla. Zoubka překvapení neporazilo jen proto, že pod ním povolily zadní packy. Seděl a nemohl se hnout. Podobný pocit zažil, když se na něj jednou podívala uspávacím pohledem zmije Lízinka. Ještě štěstí, že ji tenkrát vyplašil pytlák Jouza, který se vracel domů na Hraničnou se srncem v batohu. Rous se smál, když viděl, jak myši polekal. Po chvilce řekl:“Nebojte se, já už jsem po jíd­le. Co tě Zoubku tolik rozzlobilo? Takhle hudrovat jsem tě ještě neslyšel. “ Zoubek, když slyšel, že je káně po jídle pookřál. „Co mě rozzlobilo, to mě rozzlobilo. Lidi, co jiného. Podívej se Rousi, co tu někdo udělal s houbami. Co si máme teď připravit na zimu? “ „To věřím, že tě to nepotěšilo. Víte, kdo to udělal? Dnes tady chodil jen hospodský Postl z Josefodolu. Počkejte tu a já přivedu někoho, kdo si bude vědět rady. Rous mávl křídly a odletěl směrem ke Kristiánovu. Za chvilku byl zpět a přinesl na zádech Kořínka.
Kořínek, když viděl rozkopané houby, se nejprve rozzlobil, ale pak řekl: „Tohle nemůžeme nechat jen tak. Rousi, když si tak lítáš ve výšce, máš o všem přehled. Ty budeš hlídat a až se tu hospodský objeví, dáš zprávu lišce Elišce, která bude dávat pozor v lese, kam ty nevidíš. Když se bude dít nějaká nezdoba, pošlete pro mě Kopýtka a já zařídím další. “ Druhý den se Kořínek vypravil za vílou Rašelinkou na Bedřichovské rašeliniště. „Rašelinko, mohla bys udělat jedno kouzlo? „“Jde o to, jaké. Víš, že naše vílí kouzlení nemá dlouhé trvání. “ „Nevadí, stačí, aby vydrželo jen chviličku. “ Pak pošeptal víle, co potřebuje. Rašelinka se rozzářila vílím zasmáním, zatočila se na špičkách a řekla: „Kořínku, to nic nebude, tohle zvládnu snadno. Až budeš potřebovat, dej mi vědět. “ Po několika dnech seděl Kořínek ve svém kořenovém bydlení u vodopádu pod Kristiánovem, když přiběhl jelen Kopýtko. „Kořínku honem, lesem nad Jelením potokem chodí hospodský z Josefodolu a kope do všech hub, které nesbírá. “ “Doběhni pro Rašelinku a až se budeš vracet, stav se tu pro mě. “ Kopýtko byl od Bedřichova zpět coby dup. Kořínek přisedl k víle a vyrazili k Jelenímu potoku. Zastavili u mlaziny a nahlédli do vzrostlého lesa. Chodil tam chlap jak Hrombác, díval se jen po houbách. Funěl, suché větve mu pod nohama jen praštěly. Náhle zahlédl muchomůrku. “ Co tu děláš, potvoro? Místo tebe tu mohl vyrůst hříbek nebo masák. “ A bum, ukopnutý klobouk letěl tři metry daleko. “ Rašelinko, teď přišla tvá chvíle. “ Víla se zamračila, zatočila závojíčkem a zabrumlala zaklínadlo“Šutrlotrhoubaouha. “ Sotva to dořekla, z kamene, který se schovával v trávě nedaleko před hospod­ským Postlem se stala krásná muchomůrka. Jak ji uviděl, hned k ní: „Ty se mi snad vysmíváš, “ napřáhl nohu a kopl. „Auuuuuuu“ neslo se lesem. Postl poska­koval po jedné noze, druhou si choval v náručí. Na kamenou houbu vyskočil Kořínek. „Vidíš Postle, to máš za to, že kopeš do hub, které nesbíráš. Když je nejíš ty, neznamená to, že je nemůže jíst jiný člověk nebo zvířata. A abys zapomněl na bolavou nohu a byl z lesa rychleji, mám pro tebe ještě jedno překvapení. “ Pískl, v mlazině to zafunělo, jak když jde prase z bukvic, stromky se zavlnily. „Kanec!“ vykřikl Postl a uháněl, že se zastavil až na Hraběticích u Kapličky.
Jak se málem utopily kachny a potom hořelo, ale přitom vlastně nehořelo.
Kořínek byl na rašeliništi za Bedřichovem kontrolovat rosnatku, zda má dostatek lepidla. Tahle květina je totiž masožravá a na paličce má drob­né chloupky pokryté lepidlem, na které chytá hmyz. Protože je rosnatka vzácná, hlídal ji Kořínek obzvlášť pečlivě. Právě se vracel kolem Červené­ho potoka, když k němu přiběhla udýchaná Smrčinka. “ Kořínku, honem musíme něco udělat, nebo se stane malér“ křičela již na dálku. Kořínek se podíval vzhůru, na nebi ani mráčku, bouřka tedy nehrozí. Sucho v lese není, požáru se tedy taky nemusí bát. “ Copak Smrčinko, co se děje? “ „Honem Kořínku, nebo se utopí. “ „Kdo se utopí, Smrčinko? “ „Kachny na Blatném rybníce. “ No to je malér, pomyslel si Kořínek, Smrčinka byla dlouho na sluníčku a dostala úžeh. “ Ale Smrčinko, kachny přeci umí plavat, jak by se mohly utopit? “ „U Blatného rybníka je nějaký výletník, myje si auto šamponem a ten splachuje do rybníka. Pěna se zachytila na vodní trávě právě v zátoce, kde bydlí kachny. O kachnu s kačerem nemám strach, ti do té špinavé, vody nepůjdou, ale víš přeci, že minulý týden vyvedli malá káčata, ta jsou ještě nerozumná, jestli vlezou do vody, odmastí se jim peří. “ Ho to jde opravdu do tuhého. Když se kachně odmastí peří, voda ji nenese a utopí se jako Každý jiný pták. Kořínek se dal do běhu. Kousek po cestě, kus lesem, přeběhl jeden hřbet, přeběhl druhý a už je u Blatného rybníka. A je mu do ouzka. Na vodě mezi vodní travou chuchvalce bílé pěny, jako když na podzim se nad vodou valí mlha. Jenže ta neškodí. Kolem té spouště rejdí máma kačena a táta kačer a odhánějí zvědavá káčata. Tady je třeba něco udělat a to ihned. Smrčinka hořekuje, Kořínek se drbe na hlavičce, aby se mu rozběhly myšlenky. A už strčil dva prsty do pusy a lesem se nese tiché Kořínčí písknutí, které slyší jen ten, kdo slyšet má, i kdyby byl na druhé straně hor. A už dupe zajíc Pírko, kopýtky klepe jelen Kopýtko. Už funí divočák Rypáček od mariánské hory a tichým liščím krokem se mihne liška Eliška. Kořínek kamarádům pověděl, co se stalo. Rypáček byl se vším rychle hotov. „Já mu to auto rozbiju, já mu ho otočím na střechu. “ „Počkej, krotí ho Kořínek, nejdřív musíme pomoci kačenám. “ A vypráví kamarádům, co slyšel od hajného Hříbečka, že lidé nečistotu, která plave po hladině chytají do hrází, kterým říkají norné a pak ji sbírají. „Jenže kde ji vezmeme? “ ptal se jelen Kopýtko. „Tady nad rybníkem v mlází dělali lesníci probírku. Ty s Rypáčkem vytaháte pořezané smrčky z mlaziny, Smrčinka_ze suché trávy uplete provazy, těmi stromky svážeme, pustíme je po potoce do rybníka až ohra­dí celou zátoku, pak kačer s kačenou provazy donesou na břeh a celou hrázku vytáhneme. Husté větvičky s jehličím seberou nečistotu s vody a káčata se mohou prohánět dál, kde je napadne“. Pírko zatím doběhne pro Hříbečka, aby dal tomu lumpovi pořádnou pokutu. “ “A co já? “ zeptala se liška Eliška. “ No ty nám přeci pomůžeš, “ odpověděl Kopýtko. „Já nemám sílu, nebyla bych vám nic platná. Raději si po liščím zahraju s tím člověkem, řekla liška, skočila si přes ohon a nebyla. Kopýtko s Rypáčkem vyrazili k mlazině. Rypáček vběhl do houští, jelen, který by se parožím zapletl, zůstal venku. Divočák tahal pokácené stromky ven, nakládal je jelenovi na paroží, ten je nosil na břeh potoka, kde Kořínek se Smrčinkou stromky svazovali a pouštěli po vodě. Kořínek se při práci kradmo díval, co bude dělat Eliška. A najednou to uviděl. V suché trávě se mihl hustý, jako plamínek červený liščí ocas. Hned byl zde, hned tam, poskakoval z místa na místo. Člověk si toho všiml, strnul, pak vykřikl „Jejdanánky, hoří les, aby mi tak shořelo moje krásné autíčko. “ A jak byl bosý, s vyhrnutými nohavicemi skočil do auta a ujel k Bedřichovu. A jak se tak hnal ke Křižovatce u Červené vody, potkal se s Hříbečkem. „Tak, pane řidiči, kdepak jste byl, bez povolenky? A jak to, že má­te na autě pěnu od šamponu? “ Hříbeček se zamračil. Zahrozil sukovicí a šofér se přiznal. Zatím Kořínek se Smrčinkou měli svázané všechny smrčky, pomalu je pouštěli potokem dolů do rybníka, Kopýtko s Rypáčkem celou hráz přidržo­vali. Když byla celá ve vodě, kačer s kačenou vytáhli provazy ke břehu, Kopýtko s Rypáčkem oběhli rybník, každý chytil jeden provaz, kořínek a Smrčinka se postavili každý k jednomu z kamarádů a táhli, jak když dědek tahal řepu. Tahali, pot se z nich jen lil a najednou hup a celá hráz i s nečistotou je na břehu. Máma kačena prošmejdila trávu v zátoce, zda tam nějaká špína nezůstala a zvědavá káčata mohla zpět do vody.
Jak na stromech visely ozdoby do zlosti.
Jednou dostal kořínek sojčí poštou psaní na březové kůře, Smrčinka byla u něho právě na návštěvě a hned se zvědavě ptala „Kdo ti to píše, Kořínku? “ „Bratránek Kořenáček, co bydlí na Jizerce u safírového potoka. Píše mi, jestli bych nechtěl k němu přijít na návštěvu. “ „A půjdeš? “ „Teď nemáme nic na práci, takže bychom si mohli udělat výlet, jestli chceš. “ Zavolali své kamarády, poprosili je, aby dali pozor na les a šli. Dali se Kristiánovskou cestou, kolem rašeliniště Na Čihadle a dále kolem Klečová loučky, kolem říčky Smědé a již se blížili k Jizerce. Bývala to slavná osada v lesích, kde bydleli dřevaři a skláři. Nyní však již nemá stálé obyvatele. U téhle osady se do říčky Jizery vlévá safírový potok, kde měl mezi kořeny smrku své bydlení Kořenáček. Když byli skoro na Jizerce, podíval se Kořínek na hřeben, který se táhne nad osadou, tam, kde jsou Pytlácké kameny. „Podívej, Smrčinko, tamhle na těch stromech něco visí. “ „Opravdu, Kořínku, vypadá to jako vánoční ozdoby, co když to udělal Kořenáček na slávu k naší návštěvě? “ „No to snad ne, kde by sehnal tolik fáborků? „Šli dál až přišli ke Kořenáčkovu bydlení. “ To jsem rád, že jste přišli. Alespoň mě potěšíte. S naším lesem to jde do špatného. “ „Co se děje, Kořenáčku, co máte s lesem?“ „Napadl ho obaleč modřínový. Jeho housenky žerou mladé jehličí, až je sežerou, stromy zahynou . Pokoušel jsem se je vyhnat, ale nepovedlo se mi to. Naopak jich přibývá čím dál víc. Než se otočíš, je jich dvakrát tolik a napadají nový kus lesa. “ „A to tě nebudeme jen těšit, my ti pomůžeme. “ „Tady už není po­moci. “ „Jen nebuď smutný, my už něco s Kořínkem vymyslíme, řekla Smrčinka, a vůbec, pojďte se na ty housenice podívat, třeba nás něco napadne. “ Šli Jele­ní strání a po Lasiččí stezce a bylo jim ouvej. Housenky se cpaly jak divé, jejich chroustání a mlaskání bylo slyšet do daleka. Některé se spouštěly po tenkých vláknech z větviček dolů. “ Tak to jsou ty ozdoby, my mysleli, že jsi to vyvěsil na slávu. “ „Jo na slávu, na zlost je to. Ty potvory neposlech­nou, když je napomínám. “ Kořínek se zastavil mezi stromy, zaškaredil se a křikl „Jedete pryč, vy nenažranci nenažraní. Vždyť zničíte celý les. “ „Nejedeme, zničíme. Abychom se mohly zakuklit, musíme být nažrané jehličí. A až se zakuklíme, vylíhnou se z nás noví motýlci, nakladou další vajíčka, z nich budou nové housenky, jenže jich bude víc a ty housenky sežerou stromy na celých horách“, volaly housenky. Některé ještě vyplázly jazyk, jiné dě­laly na Kořínka dlouhý nos a pak se pustily znovu do mladého jehličí. „A tak to teda ne, pažravky pažravé, na just to tak nenechám! “ dupl si nožkou Kořínek. Strčil prsty do úst a horami se neslo Kořínčí svolávací písknutí. Kamarádi tu byli za chvilku. Kořínek se Smrčinkou jim ukázali tu spoušť. Kopýtko, ty a rypáček máte síly dost, pokuste je setřást. “ Jelen se zapřel svým parožím a třásl stromem. Nic. housenky drží moc pevně. A ty které spadly byly tenkým housenčím vláknem připoutané k větvičkám, takže vyšplhaly hned zpět. Divočák rypáček zafuněl: „To chce jinačí třesení. “ Rozběhl se a silným čelem udeřil do kmene. Byla to rána tak mocná, že boule jak kachní vejce naskočila hned a ještě tři dny pak rostla. Jenže housenky jen dělaly pošklebky a žraly dál. Teď byli s rozumem v koncích. „To chce opravdu pořádné třesení, řekla liška Eliška, a pořádně zatřást stromy na celých horách naráz dovede jen Noční lovec. “ Noční lovec vládne na Jizerských horách jako Krakonoš na Krkonoších, jen mezi lidi moc nechodí, proto o něm mnoho nevědí. Bydlí v temných údolích Malého a velkého Štolpichu pod horou Ořešníkem. Za temných nocí loví po horách lišky a jezevce, ve dne však vychá­zí jen málokdy. „To je nápad, řekl Kořínek, musíme ho zavolat. Tady opravdu nepomůže nikdo jiný než pán hor. “ A hned volal:“Noční lovče, voláme tě, přijď horám na pomoc. „Od Ořešníku se zvedl silný vítr a ozval se hlas:“Kdo mě ruší, nevíte, že denní světlo nemám rád?“ „To jsme my, Smrčinka, Kořínek a Kořenáček. Pojď, než housenky sežerou všechny lesy na horách!“ Přihnaly se mraky, setmělo se, a najednou před nimi stál Noční lovec zahalený do větrné­ho pláště. Kamarádi mu ukazovali co napáchaly housenky. „Setřes je Noční lovče, než bude pozdě“ prosili všichni. „Dobrá, pokusím se, řekl Noční lovec. Držte se, ať vás neodnese vítr. „Zatočil větrným pláštěm a hned tu byl vichr, že se stromy ohýbaly až k zemi. Jenže když vítr zmizel, housenky žraly jehličí klidně dál. „Tady i má moc končí, řekl noční lovec, lidé oslabili stromy kouřem z elektráren, které pod horami postavili, a ty se teď nemohou bránit. Proti tomuhle zlu já nepomohu. Když lidé zlo způsobili, ať pomohou je odstranit. “ „To je nápad, volala Smrčinka, děkujeme ti za radu, Noční lovče. “ Noční lovec jim pokynul, zahalil se do větrného pláště a byl pryč. “ Kopýtko doběhni pro Hříbečka, ať pomůže. “ Jelen vyrazil nejrychlejším jelením tryskem a za krátký čas byl zpět i s hajným, „No to je nadělení, “ řekl Hříbeček, když tu spoušť viděl. Kopýtko, zanes mě zpět do mé hájovny, tam mám telefon, zavolám o pomoc. “ Doběhli do hájovny, Hříbeček zavolal na polesí, z polesí zavolali na lesní závod do Liberce. Z lesního závodu zavolali na letiště a za chvíli starto­vala letadla, zakroužila nad městem a nabrala směr k horám. Na housenky se snesl oblak prášku. Housenky přestaly žrát, snažily se utéci. Nebylo jim to vsak nic platné, padaly se stromu jak zralé hrušky. Druhý den přišel Hříbeček k Safírovému potoku a děkoval kamarádům, že ho na pohromu upozornili. „Nebýt vás, mohly, housenky opravdu zničit lesy na celých Jizerských horách. “
Jak potrestali chalupáře Bernáta.
Kořínek byl na rašeliništi nedaleko cesty, které se říká Vládní. Učesal neupra­vený suchopýrek, překontroloval, jestli rašeliník správně přirůstá a pomalu se chystal, že se vypraví k domovu. Když procházel posledním cípem rašeliniště, zaslechl, jak někdo tence pláče, vzdychá, ba dokonce natahuje moldánky. Rozhlédl se kolem a ejhle, u mlází sedí jedna se sestřiček Rašelinek. To jsou víly, které bydlí na Jizerskohorských rašeliništích. „Co se ti stalo, Rašelinko?“ zeptal se Kořínek plačící víly. „Bolí mě nožičky, odpověděla ví la, byla jsem si zatancovat a když jsem dotančila ke kraji rašeliniště, o něco jsem klopýt­la a zvrtla jsem si kotník. Je celý oteklý a moc mě bolí a to bych měla cvičit, protože mámě se sestřičkou z Klečové loučky předtančení na slavnosti, která bude po příštím úplňku u rašelinových jezírek nás Čihadlech. “ Kořínek se až posadil nad tou smůlou, která Rašelinku potkala, předtančení na vílí slavnosti, to je pro každou vílu to největší vyznamenání. Kořínek zapískal signálem na káně Rouse. Za chvilku se ozval tichý svist křídel Rous usedl na větev nad Kořínkem. „Co potřebuješ Kořínku?“ „Neviděl jsi někde hajného Hříbečka? Potřebujeme doktora pro Kašelinku, má poraněný kotník a má tančit na vílí slavnosti. “ „Hříbeček je na Brdu, dohlíží tam na brigádníky, kteří sází stromky, už pro něj letím. “ Káně Rous několikrát mávl křídly a odletěl směrem k Brdu. “ Kde se, ti to stalo, Rašelinko?“zeptal se kořínek. „Tamhle na kraji, kde je ten zlomeny smrček. Kořínek se šel podívat, zda nenajde, o co Rašelinka klopýtla. Světe div se, v trávě leží pohozená stará kovová postel, rozebraná na jednotlivé časti. No to Kořínka rozčílilo do zlosti. No uznejte, copak se tohle dělá? Jak tak huboval, ani si nevšiml, že přišel Hříbeček. Když uslyšel, co se stalo, prohrábl dlouhé lesácké vousy a povídá: „Na vílí stonání neplatí doktor z města. Na to jsou nejlepší bylinky z hor. A v bylinách se nejlépe vyzná bába Hanýžka. Já pro ni dojdu, “ to už křičel přes rameno. Zanedlouho se vracel. Vedle něj rázovala starší žena, dohněda opálená sluncem, zelené kalhoty po kolena, na nohách pohorky, přes rameno chlebník. „To je bába Hanýžka, ta ti dá nožičku do pořádku, Rašelinko. “ Bába prohlédla nohu, pokývala hlavou a začla se přehrabovat v chlebníku. Na široký list nasypala špetku z jednoho sáčku, dvě špetky z druhého, štipec z třetího. Zavlažila to rosou, kterou setřásla z pavučiny, kterou našla mezi stonky trávy a jako obklad přiložila Rašelince. „Tak slečinko, teď pár dní dejte nožičee klid a na tý vaší slávě ještě zatancujete všem sestřičkám do radosti. “ Asi tak za čtrnáct dní přišel kořínka navštívit hajný Hříbeček. „Kořínku, potřeboval bych tvou pomoc. Představ si, že tam, kde si poranila nožičku Rašelinka, se objevila stará kamna, rezavé hrnce, rozbitý trakař, plechový škopek bez dna a další harampádí. Já nemůžu přijít na to, který lump nám nosí staré krámy do lesa, to bych mu to pěkně osladil. I za Rašelinku. “ Kořínek zapískal svolávacím písknutím a když se seběhli kamarádi, vysvětlil jim, co od nich Hajný Hříbeček potřebuje. Všichni se vydali k Bedřichovu. Když uviděli nepořádek na kraji rašeliniště, bylo jim smutno. “ Řekni, Hříbečku, proč nám to sem lidi nosí. nestačí, že les ničí těžké traktory a jak těm všem strojům říkáte?“ „Proč to dělají nevím. Ale když mi najdete, kdo to sem přinesl, já se s ním vypořádám. Kopýtko a divočák Rypáček obcházeli hromadu šrotu, pokyvovali hlavami a jelen řekl: „Nevím, Hříbečku, jestli ti pomůžeme, jak máme poznat, čí to je?“ „a co já, ozvala se liška Eliška, „víš, že mám nos, že se svého doupěte cítím, co vaří k obědu na Lesance, co je u Hrabětic. Stoupněte si stranou a moc mi tu nedusejte , ať nezašlapete stopy. Oběhla hromadu jednou, oběhla ji podruhé a šup, zmizela v mlází. Uháněla po stopě, že jí sotva stačili. Doběhla až k chatové osadě na kopečku nad Bedřichovem. „Tady odtud to všechno je, ukázala tlapkou na pěknou chatku. “ No to bych si nikdy nepomyslil, že to bude patřit Bernátovi. Kolem chaty má vždy nejlepší pořádek, trávu vždy posekanou, naštípané dříví poskládané a v lese bude dělat nezdobu?Já na něj vlítnu, a už se chtěl rozběhnout k chatě. Kořínek však hajného zastavil. Něco mu pošeptal, pak dali se zví­řátky hlavy dohromady. Když se domluvili, rozešli se domů. Nato v noci se v lese dály divné věci. Prapodivné stíny se blížily k Bedřichovu, zajíc se starým hrncem na hlavě, divočák, který vlekl na zádech stará kamna, jelen s děravou plechovou vanou, kterou nesl na paroží. Když ráno vyšlo sluníčko, leklo se až si zakrylo tvař mrakem a pak jen jedním očkem sledovalo, co se bude dít. Divočák Rypáček přeorával Bernátovu zahrádku již třetí brázdou. Když brázdu doryl, zafuněl a pustil se do další. Na Rypáčkovo zafunění se za rohem chaty objevil Hříbeček, připlížil se k oknu a zabušil na ně. Bernáte, pojď ven, někdo ti ryje na zahrádce“ zavolal a běžel se schovat, chalupář Bernát vykoukl z okna a málem vypadl ven z toho co viděl. Skočil do místnosti, popadl koště a dveřmi ven. Jak skočil na verandu, zakopl o starý hrnec, Když padal, dopadl do starého umyvadla, to s ním uklouz­lo a rozjelo se po schodech dolu s verandy. Cestou porazil stará kamna, která sem někdo postavil. Kamna se převrhla a zasypala ho spoustou sazí a popela. Pod schody dopadl na starou drátěnku z postele, ta ho odpérovala jako trampolína, až vylétl do koruny stromu, který rostl vedle chatky a zůs­tal viset za pásek. Když se Bernát vzpamatoval, začal nadávat, že na Ptačích kupách padaly nezralé borůvky. „Kdo mi to sem dal, křičel, vždyť to jsou staré krámy, které jsem odnesl do lesa, aby mi nedělaly nepořádek kolem chatičky. “ „Vidíš, Bernáte, les ti tvé věci vrátil. Aby ti to nebylo líto, já ti ještě něco přidám. Až s toho stromu spadneš, dostaneš ještě pokutu za znečišťování lesa“ řekl Hajný Hříbeček, který vyšel zpoza rohu chaty.

Jak myslivec Čumpelík vystřelil na Rouse a trefil slepice. .
Kořínek ležel ve svém kořenovém bydlení a bylo mu do lenošení. Bylo léto, květiny kvetly správně, nebylo ani sucho, ani mokro, borůvčí zrálo, slunko svítilo jako z partesu a z lesa to horce dýchalo vůní dřeva a smůly. Jo je pravý čas být, jak lidé říkají, líný jak vandrák v červenci. Kořínek ležel na lůžku měkce vystlaném chmýřím suchupýrku a vychutnával klid letního odpoledne. Náhle to na břehu Kamenice zašustilo a ve dveřích Kořínčího bydlení stála Smrčinka, celičká udýchaná. „Kořínku, stalo se neštěs­tí. U mě na smrku sedí káně Rous a má poraněné křídlo. Ani domů na Hluboký potok už nemůže doletět. Letěl nad Bedřichovem a někdo po něm vystřelil. “ Doběhli k smrku u Liščí boudy, kde bydlela Smrčinka, šup a byli v koruně. Vysoko nad zemí seděl na jedné větvi Rous. Jedno svěšené křídlo, krev z něj kape v rubínových kapičkách. Jak to Kořínek uviděl, nezaváhal. Sjel rychle dolů k patě stromu a zapískal. A hned se tu objevili všichni kamarádi, Kořínek jim řekl, co se stalo. „To byl Čumpelík, co bydlí pod Kalinovým vrchem, ozvala se liška Eliška. „Co budeme dělat?“ zeptal se zajíc Pírko. Kopýtko, ty vezmeš Smrčinku na záda a poběžíš ke skalám nad Josefodolskou přehradou a přinesete zlatobýl, co mu lidi říkají kycol. Ten hojí rány, Hlavně musíme Rouse vyzdravit. Co dál, to se uvidí. „Kopýtko se Smrčinkou byli za chvilku zpátky. Kořínek připravil hojivý obklad na poraněné křídlo, Rous usnul a kamarádi se dole radili co dál. „Proč to asi Čumpelík udělal?“ ptala se Smrčinka. „Protože je hloupý, odpověděl Kořínek, někteří lidé si myslí, že káňata a vůbec dravci jsou škodliví. Jenže nevědí, že dravci žerou nej­více hraboše na polích, kde by jinak sežrali lidem úrodu obilí. A když sežere bažanta, tak je to nemocný kus, který by nemoc šířil dále. Někteří tvrdí dokonce, že káňata kradou i slepice, to už vůbec není pravda. “ „Co mu za to uděláme? ptal se. divočák Rypáček, mám mu přerýt zahradu jako Bernátovi?‘ „Já bych mu mohla vybrat všechny slepice, ozvala se liška Eliška. “Kamarádi, to nejde, ozval se jelen kopýtko. To by pak měl pravdu, kdyby řekl, že mu ško­díme. Co kdyby na vás vzal flintu, stačí, že postřelil Rouse. Na to musíme jinak. “ „Ale jak“ zeptala se Smrčinka. Jenže teď už nemluvil nikdo. myšlenky jim běhaly dokola, ale žádná nebyla ta pravá. Až řekl Kořínek teď nic kalého nevymyslíme. Vy můžete jít domů, my se Smrčinkou budeme Rouse ošetřovat a uvidíme, třeba někoho z nás něco napadne. „Tak se kamarádi rozešli, Ale o zraněného Rouse se starali společně. Kořínek se Smrčinkou mu vyměňovali hojivé obklady, liška Eliška mu lovila myši, aby neměl hlad, Pírko s kopýtkem nosili zlatobýl na obklady. Rána se hojila dobře a po čase Rous mohl křídlem hýbat, pomalu zkoušel létat a konečně nastal den, kdy byl zcela zdráv. Kama­rádi se sešli na louce pod bývalou Kristiánovskou sklárnou. „Kamarádi, už jsem na to přišel, řekl jim Kořínek. Budeme potřebovat pomoc od víly Rašelinky. Víte co, půjdeme hned za ní. Kopýtko vzal Kořínka a Smrčinku na záda a všichni vyrazili. U rašeliniště za Bedřichovem Kořínek zavolal:“Rašelinko, kde jsi? Potřebujeme tvoji pomoc. “ Nad mechem se to zatočilo a před kamarády stojí víla Rašelinka. „Co potřebujete, Kořínku?“ Vypověděli jí, co se stalo káněti. Rašelince se stáhlo obočí do hněvu. „Tohle mu nemůže projít jen tak. Jak vám mohu pomoci?“
Čumpelík stál na zápraží. Na dvorku se popelily slepice, v ohrádce před chlívkem se povaloval čuník, již pěkně vykrmený, Čumpelíkovi se sbíhaly sliny, když si představil, jaká z něj bude pečínka. Dvorkem náhle přelétl stín, za okamžik znovu. Čumpelík pohlédl vzhůru. „Káně!Chce mi určité ukrást mé slepice. Honem pro flintu. „Skočil do chalupy a už je venku s flintou brokovnicí. Nabil patrony, zamířil a prásk! Čuník zakvičel, vyrazil, porazil ohrádku a zmizel k lesu. Čumpelík se rozčílil, namířil znovu a prásk! Ze slepic jen lítá peří. Čumpelík nevěří svým očím. „Já snad mám začarova­nou flintu. “ V prachu na dvorku se to zatočí, Čumpelík kouká a před ním stojí víla. „Máš, Čumpelíku, máš. To abys věděl, že nesmíš vystřelit na vše, co vidíš ve vzduchu nebo na zemi. „Rašelinka zatočila závojíčkem a byla pryč.

Kluk s bambulí                                                                                                                                                 Na tříkolce seděl kluk. Měl pletenou čepici s bambulí, modrou bundu, kalhoty ke kolenům a podkolenky. Ač seděl na tříkolce, díval se na svět otráveně. Jen to zkuste, nebýt otráveni, když sedíte na tříkolce a nemůžete se projet. On ten kluk byl totiž plechový. Prostě hračka. Maminka kdysi koupila svému synkovi v hračkářském obchodě panáčka s tříkolkou na klíček. Pepík, nebo to byl Vlastík, si s panáčkem hrál rád. Tehdy se kluk s bambulí proháněl na své tříkolce často. Pak ale Pepík, anebo Vlastík, povyrostl a klíček ztratil. Měl jiné hračky a kluka s bambulí odložil. Ani nevím, jak se to stalo, ale po několika letech se najednou objevil v ordinaci jednoho pana doktora. K tomu chodily holky a kluci z nedalekého sídliště, když je něco bolelo. Ale nejenom s nemocí tam děti chodily. Někdy si je pan doktor pozval na prohlídku. To ještě šlo, ale jindy si je pozval na očkování. To už bylo horší. Při tom některá holčička, ale i mnohý kluk měli strach. To potom popotahovali, někteří dokonce úplně plakali. Těm pan doktor půjčoval kluka s bambulí, aby si pohráli a tolik se nebáli.
Nejvíc klukovi vadilo, že se nemůže projet, vždycky na jaře. Za oknem zmizel sníh a poupata stromů se začala nalévat. Když sestřička otevřela okno, aby vyvětrala, do ordinace proudil vlahý voňavý jarní vzduch. Tehdy se kluk smutně díval ven. Jednou to nevydržel a šlápl do pedálů. Kola se pootočila, šlápl ještě jednou a rozjel se. Ne daleko, jen po vršku skříně, na které stál. Od té doby, když sestřička a pan doktor odešli a ani pani uklízečka již nebyla v ordinaci, se takhle projížděl.
Opět přišlo do města jaro. Oteplilo se, děti do ordinace již nechodily tak zachumlané. Takhle v sobotu dopoledne nahlédlo do ordinace oknem sluníčko. Polechtalo paprskem kluka s bambulí pod nosem. Nejprve kýchl, pak se protáhl. Jejda, jak je to dlouho, kdy se naposledy pořádně projel? Popojel po skříni sem, popojel tam . Tuhle, když nechal pan doktor vymalovat ordinaci, trochu přemístil nábytek. Hned ke skříni přistavil lehátko, na kterém lehají kluci a holčičky, když je bolí bříško a pan doktor jim ho prohmatává. A u lehátka jsou schůdky.. Že to byl pořádný kluk, moc se nerozmýšlel. Pravda trochu strachu měl, když se rozjel k okraji –skok a byl na lehátku. Pak už to bylo snadné. Dokonce řemeslník, který pokládal linoleum odstranil práh u dveří a nějak ho zapomněl vrátit. Takže pode dveřmi je škvíra, kterou se kluk protáhl. Sice s potížemi, ale i trojkolku dostal na chodbu a pak šup po schodech na chodník. To byla paráda, poprvé po letech jel venku. Cítil vůni prvních květin, před sebou spoustu místa, kam se mohl rozjet. Opatrně, jen tak po chodníku. Ale jel.
Širokou zatáčkou ulice míjela restauraci. Vedle restaurace rozlehlé parkoviště, nyní fotbalové hřiště, kde se odehrával veledůležitý zápas. Hráli přeci Staráci proti Novákům. Jo, vy je neznáte? To přeci jsou kluci ze staré školy, která stále ještě před tím, než postavili sídliště a jejich soupeři jsou ze školy nové . Půlka prvního poločasu už minula, ale gól zatím nepadl.
Obě strany měly několik šancí. Za Staráky byl nejlepší Pepík v útoku, ale co to bylo platné, když Nováci měli v brance Oldu. Ten vychytal úplně všechno. Zrovna jako teď: Vašek přihrál Romanovi, ten dlouhou přihrávkou poslal Pepíka dopředu. Jedna klička, druhá klička a Pepík obešel Jardu i Karlíka v obraně. Již má před sebou jen pár metrů k brance. Olda se chystá vyběhnout, proto Pepík pálí bez přípravy. Rána jak z děla, ale Olda zareagoval neomylně. Vyrazil ránu do rohu.
Jenže kolem hřiště není plot, který by míč zarazil. Ten poskočil, přeběhl chodník a již se kulí na druhou stranu silnice. „Karlíku, ty troubo, proč´s ho nezastavil?“ volal Olda. Přeci jen ho mrzelo, že ránu nechytil do rukou, to by bylo přeci jen efektnější. „Teď si pro něj doběhni“ a mávl rukou směrem k míči. Pepíka zas mrzela další zmařená šance a také potřeboval si na vztek na někom vylít. „Hejbni kostrou, mlaďas“ komandoval i on Karlíka. Aby se starší kamarádi nezlobili, rozběhl se fotbalový benjamínek k chodníku.
Tohle z povzdálí pozoroval z tříkolky kluk s bambulí. Jenže viděl něco, co Karlík neviděl. Auto, které se k zatáčce blížilo ze strany, kam nešťastný fotbalista neviděl. Chtěl zakřičet, ale kdo by slyšel hlásek plechového panáčka. Co teď? Vždyť se stane malér.
Kluk šlápl do pedálů. Rozjel se, jak nejrychleji uměl. Ještě kousek, ještě malý ždibíček. A pak karambol.. Bouračka. Tříkolka vylétla do vzduchu, kluk letěl na druhou stranu. Karlík se rozplácl, jak dlouhý tak široký.
Pro míč nakonec doběhl Olda a zápas pokračoval bez Karlíka. Pro zranění ho vystřídal Honza. Karlík seděl na chodníku a prohlížel si rozbité koleno. Bylo pěkně odřené, v ráně písek a kamínky. Krvácelo jak divé. Statečně polkl slzy, přeci nebude bulit před ostatními. Raději se ohlédl, aby se podíval, o co vlastně zakopl. O kus dál na chodníku sedí panáček, mne si loket, kalhoty špinavé, tříkolky trochu oprýskaná. „Co tu děláš, řekl Karlík. Vždyť ty jsi ten panáček od pana doktora z ordinace? Tuhle jsem tě tam viděl“ Pak mu to došlo. “Hele, jak to jezdíš? Vidíš jak jsem si rozbil koleno? To je kvůli tobě,ty…“ Kluk s bambulí dal ruce v bok a zamračil se.“Tak já jezdím špatně, jo? Já jsem si asi nenamlel, viď. A co tříkolka, tolik let nic a teď odřená. Kdybych ti nevjel do cesty, tak jsi vběhl přímo pod auto, ty oslíku“
Udělal pár kroků ke Karlíkovi. „No nazdar, to je pěkné. To bude chtít ošetřit. Máš maminku doma?“ „Jo, je doma, proč?“ „ Protože ti to bude muset pořádně vyčistit.“ „Ále to bude dobrý.“ Jen si nemysli. Podívej, co tam máš nečistoty.“ „Tak já si to pak opláchnu.“ „ Bane, to by chtělo hned. Ať ti to maminka pěkně vydrbe kartáčem a pak vydesinfikuje. Třeba ti to může postříkat Septonexem“ „Ale to bude bolet“ protestoval Karlík. „To víš, že to trochu bolet bude. Ale kdybys vletěl pod auto, bylo by to horší. Já u pana doktora viděl pár dětí, které se nerozhlédly a porazilo je auto. A byly všechny potlučené víc než ty. Tak se neboj. A až ti to maminka vydrbe a vydesinfikuje, ať ti to zakryje gázou a zalepí.“ „My máme doma takovou tu zelenou pálivou vodičku, chlubil se klukovi Karlík. „Tak to je príma, tou ti to maminka může potřít a nemusí to lepit.“
Kluk sedl na trojkolku. „Ty, hele, ozval se Karlík, já vím, že to byla ode mne hloupost, tak se nezlob.“ „Vždyť se nezlobím, odpověděl kluk s bambulí. Karlík přešlápl z nohy na nohu. „Tak já jdu. Přijdeš ještě někdy?“ „Víš co, až budeš chtít, abych přišel, pískni pod oknem a já přijdu.“

Čarodějnice
Karlík a kluk s bambulí skamarádili. Od bouračky, při které se seznámili, uběhl nějaký čas. Karlík často zapískal pod okny ordinace a za chvíli kluk stál nad schody před domem. Dostal by se po nich sám, ale Karlík kamarádovi pokaždé pomohl. Nejdřív se procházeli kolem střediska a povídali si. Pak se jim zdálo nudné, takže začali chodit dál. Kluk s bambulí přeci jen měl menší nohy než kamarád a ani na tříkolce mu docela nestačil. Karlík ho bral do ruky a seběhl kopec do luk kolem řeky, která městem protéká. Tam na cestě zas kluka pustil Někdy šli proti toku řeky k fotbalovému stadionu a dívali se jak trénují ligoví hráči. Nebo šli na druhou stranu, kde je jízdárna. Když byli koně venku dívali se, jak pobíhají v ohradě. Občas se jim poštěstilo a viděli někoho, kdo se učil s koněm skákat přes překážky. Jednou vzal Karlík kluka dokonce až za sídliště, kde je plochodrážní stadion. Vylezl s ním na strom a dívali se, jak závodí motorky.
Jaro ubíhalo. Po jedné vycházce se kamarádi loučili. „Zítra večer se budou pálit čarodějnice. Půjdeš se mnou podívat?“ „Jaké čarodějnice se budou pálit? Nebude je to bolet?“ „Jejda, ty jsi přeci moula, smál se Karlík. To nejsou opravdové čarodějnice. Ty snad ani nejsou, alespoň táta mi to říkal. Tohle jsou takové ohně, které se pálí vždycky na jaře.“
Druhý den zapískal Karlík pod oknem a za chvíli již šli oba z kopce. U mostku přes řeku uviděli velikou hromadu dřeva. Bylo tu roští, které v nedalekých zahrádkách vyřezali zahrádkáři Byly tu nařezané stromy, které porazili pracovníci správy povodí, protože již bránily přístupu k vodě ale i prkna, která přinesla jarní velká voda..
Kolem hromady se motali nějací výrostci, opodál postávalo několik dospělých. Mladíci si brali lahve piva z několika přepravek, které měli položené opodál. Někteří se již smáli každé hlouposti, jeden se dokonce občas zamotal. Z nedalekého domku přivezl majitel na vozíku starou skříň, aby ji tu spálili. Jen několik zapomenutých kousků oblečení z ní vyndali.
„Máš pěkného panáčka“ ozvalo se vedle Karlíka. Otočil se. Stál tam kluk asi tak stejně starý.
„No, já si ho občas beru ven, aby se dostal na vzduch,“ vysvětloval klukovi. „Ty tady někde bydlíš? Že jsem tě tu snad ještě neviděl?“ „My jsme se přistěhovali nedávno, odpověděl kluk, bydleli jsme na druhém konci města. Na sídlišti za přehradou“ „Aha, a kam chodíš do školy?“
„Na novou, jako ty. Já tě už viděl ve škole. Ty jsi Karlík, viď, já jsem Jirka.“ Podali si ruce.
Oheň se nechtěl rozhořet. Mladíci pod dřevo nacpali spoustu papíru, který vyhořel, ale chytilo jen pár třísek, které nepatrně žhly. „Teda to jsou neumětelové.“ „ A ty bys to dovedl zapálit? zeptal se Jirky Karlík. „Tohle ne, to bych nedovedl“ „Tak vidíš, nekritizuj, když to taky neumíš.“ „Počkej Karlíku, já jsem řekl, že bych neuměl zapálit tohle. Ale neřekl jsem, že neumím zapálit oheň. Nejdřív se musí udělat malý ohýnek a na ten pomalu přikládat.
Když se dělá velký oheň, tak musí být vevnitř hodně suchého roští. Když jsme byli se smečkou na táboře, tam byly parádní ohně.““Co to povídáš, s jakou smečkou“ „S naší smečkou vlčat.“ „Co to jako má být?“ „Slyšel jsi o skautech? No, to jsou starší bráškové. My ještě nejsme skauti, to teprve budeme. Takže chodíme do vlčácké smečky.“ „To chodíte na výlety a u táboráku si opékáte buřty a tak?“ Jirka se pousmál. „Na výlety chodíme, ale říkáme jim výpravy. A kdyby chtěl někdo opékat buřty na táboráku, tak bychom ho hnali. To se nedělá.“ „Ty jsi nějak chytrej. Teda my když jdeme s mámou a tátou na výlet, tak bez buřtů na táboráku by to nebylo ono.“ „Jak myslíš, odpověděl Jirka.
„Franto , tenhle skomírák nemá vejšku. Voroštuj to trochu, křikl jeden z mladíků na nešťastníka, který se snažil foukáním trochu podpořit oheň. Franta vstal. Došel k přepravkám
s pivem. Stál tam i kanystr, kterého si Karlík předtím nevšiml. Z kanystru odlil Franta trochu tekutiny do prázdné plechovky. „Teda, snad tam nechce nalít benol? To se nedělá a je to
pořádná ostuda.“ „Jaký benol, co to zas povídáš?“ zeptal se nevrle Karlík. „Přeci benzín,“ „ A jak bys asi chtěl tuhle hromadu zapálit, ty chytráku? Vidíš, jak to nechce hořet. A jestli se ti to nelíbí, tak si klidně jdi někam, kde se dělá oheň bez benolu, odtáhl se od Jirky.
Franta chrstl obsah plechovky na hromadu. S táhlým hůůůůůůf se oheň rozhořel. Frantovým kamarádům to ale nestačilo. Vyžadovali hlučně, aby ještě přidal. Znovu odlil z kanystru a přiblížil se k ohni. Jenže ten již hořel více než před chvíli. Naklonil se, aby obsah vylil. Najednou však držel v ruce plechovku, ze které šlehaly do výšky plameny. Trhl s sebou leknutím a plechovku odhodil. Obloukem prolétla kolem míst, kde stál Karlík s Jirkou. Hořící benzín značil její trasu. Trocha benzínu skončila i na Karlíkových kalhotách, které hned vzplály. Karlík začal křičet. Jirka ho porazil. Z hromádky starých šatů, ležící opodál, sebral sako a Karlíka uhasil. V kalhotách byla díra jak dlaň a kůže nohy byla očouzená špinavá. Pod špínou již byla hodně červená a záhy se objevovaly puchýře. Bolelo to jako čert. Nějaká paní, která stála opodál se rozčilovala nad Frantovou neopatrností. Podívala se na Karlíka „ No ty vypadáš, utíkej domů, ať ti na to maminka dá máslo, nebo zasype moukou. To je taky dobrý.“ „ Pani, ozval se Jirka, tak se to ale nedělá. To by si ublížil. Nejdřív se spálenina musí hodně dlouho polévat čistou vodou a pak se na to dá čtvereček sterilní gázy a lehce převáže.“ „ Hele, cucáku, co si to dovoluješ? Takhle to dělala už moje babička, tak to asi bude správně. Ty snad bys ani nepropíchnul puchýře, aby se to rychleji zahojilo, že jo?“ „ To jste řekla správně, nedal se Jirka, to se nesmí, aby se do spáleniny nedostala nečistota a infekce.“
„ Viděla ste to pani, takovej fracek drzá, bude radit dospělejm otočila se paní k sousedce. Mladý muž, který celou debatu poslouchal, se sklonil nad Karlíkem. „ Bydlíš daleko? zeptal se zraněného. „Ne tamhle ve věžáku na kopci vedle parkoviště.“ „ Tak utíkej domů a udělej to, jak ti říkal kamarád. Je to šikovný kluk a umí to. Víte pani, otočil se k ženě, naše babičky dělaly mnohé věci. Některé dělaly dobře, některé špatně. A zrovna tohle ten chlapec umí lépe než vy. Trochu tomu jako záchranář rozumím.“

Výprava                                                                                                                                                              Dva dny po čarodějnicích zapískal Karlík pod okny. Měl trochu obavy, co mu kluk řekne. Již si zvykl, že kamarád občas měl námitky, pokud navrhoval nějaký nebezpečný podnik. Seděl na schodech a zamyšleně čekal. Trhl s sebou, když za sebou uslyšel zahrčení koleček
Až k řece šli mlčky. Teprve na břehové cestě se kluk zeptal: „Tak co, ještě to bolí?“ „Ani ne, maminka mi to ošetřila, jak radil Jirka a pomohlo to. Brzy to bolelo o hodně méně. Ještě to mám zavázané. Chceš se podívat?“ „Jen to nerozvazuj a buď rád. Co to Jirka mluvil o nějakých vlčatech? Víš o nich něco?“ „ Jen málo. Bratranec z Nymburka chodí do nějakého oddílu. Vyprávěl mu jednou, že jezdí na lodích, chodí na výlety a jezdí na tábory. Mají nějakou klubovnu, které říkají Tortuga. To bylo nějaké pirátské město, víš? A mají oddíly, které si říkají Sarančata a Ledňáčkové, nebo tak nějak, ale moc víc o nich nevím.“ „Možná, že by nebylo špatné, se Jirky zeptat ? Co víš, třeba by tě mohlo zajímat, co dělají. To málo, co Jirka říkal, mi připadlo docela fajn.“
Když se kamarádi sešli příště, hlásil Karlík, že se domluvil s Jirkou a půjde v sobotu s jejich oddílem na výpravu. Slíbil, že se pro kluka staví a vezme ho sebou, aby se také podíval někam do přírody.
Sraz byl v sobotu ráno na nádraží. Karlík se sešel s Jirkou na autobusové zastávce. „Jé, ty máš toho svého panáčka s sebou?“ ukazoval Jirka na kluka, který Karlíkovi vykukoval z kapsy kabátu.„To víš, to je takový můj kamarád. U nás ve věžáku jsou děti buď starší, nebo prťavky“ „Já mám v batohu plyšáka. To si nosí moc brášků. A na táboře skoro každý má do spacáku nějakého.“
Přiběhli na nádraží. Již tam běhalo několik kluků. „ To jsou naši vlčáci. A ten chlápek v parce to je Eskymák. Jen nemysli, my děláme někdy fakt drsňárny. Eskymák říká, že v naší smečce jsou pěkný rafani, mezi kterýma nějaká měkota nevydrží“ Došli ke skupině. „Ahoj Wimbledone, to je ten kamarád, o kterém jsi mluvil?“ „ Jo. On by se rád podíval co děláme, jestli by se mu u nás líbilo.“ „ Wimbledon říkal, že se jmenuješ Karlík, je to tak?“ „Ano, pane“ Přiběhl jakýsi mladík. „Eskymáku, to jsem rád, že jsem vás chytil, já myslel, že mi ujedete.“ „ Taky jsem se bál, Štráfku. Rychle nás spočítej a padej koupit lístky. My zatím půjdeme na nástupiště.“
Vystoupili na malinkém nádražíčku a hlubokým údolím došli pod hrad. Když stoupali nahoru, říkal Eskymák Štráfkovi : „ Štráfo, člověče, jsem docela zvědavý, jak to tam vypadá. Naposled jsem tam byl ještě když to patřilo vojákům. To jsem tu byl na manévrech. A byla to tehdy ruina, jen ji zbourat. Je dobře, že se to takhle dává do pořádku.“ „Temelíne, ozval se po chvíli Štáfek, co je tohle za kytky?“Oslovený vlčák se sklonil, „No to jsou ty, jak se to jmenuje….?“ „Správně to říkáš, fialky.“
Po prohlídce hradu opět seběhli do údolí. Eskymák jim cestou ukázal opadanou borovou kůru a doporučil, aby si každý kousek vzal. Za chvíli se zastavili u studánky. „ Koho tu máme ze šestníků. Pirát a Brhlík. Jo a Temelín. Tak panáčci, máte nádobu na vodu? Fajn, tak každý naberete vodu.“ „Eskymáku, budeme si vařit?“ „ Jseš šestník, Ztracenej? Nejseš. Tak se nezajímej, až přijde čas, vše se dozvíš.“
Pokračovali vzhůru strání na druhé straně údolí. Štráfek najednou dal do pusy píšťalku a začal krátce přerušovaně pískat. Pak začal počítat: „ Raz, dva, tři……“ Do vlčat jako když střelí.
Batohy odletovaly ze zad. Jirka chytil Karlíka za ruku a s výkřikem „Padáme“ vyrazil Utíkali mezi stromy „Osm, devět de..“ „Lehni přikázal Jirka a hodil s sebou za vyvrácený pařez. Karlík dopadl vedle něho. Po cestě chodil Štráfek s Eskymákem. Koho zahlédli, zavolali ho jménem a on k nim přišel. Nakonec Štráfek zapískal třikrát krátce a jednou dlouze. „Véčko, už můžeme vylézt“ řekl Jirka „ Co to bylo?“ „To je taková hra, říkáme jí bomba. Neboj, na to si zvykneš a na naše přezdívky také.“
Když došli na hřeben zastavili se. Každý šestník dostal od Eskymáka lihový vařič a sáček
polévky. Ze svých batohů pak vybalili ešusy a dali se do vaření. „Než se nám uvaří polévka, vezměte si každý kůru, kterou jste si měli dole sebrat a kudlu.“ Eskymák z batohu vytáhl také
kus kůry. Jenže do tohohle byla vyřezaná perfektní maska. „Páni, ta je.“ obdivoval kluk, kterému všichni říkali Světýlko. „ Proto jste si měli vzít kůru, abyste si zkusili podobnou vyřezat. Pustili se do práce. Karlík sice měl svůj zavírací nůž již druhý rok a občas se pokoušel něco vyřezávat, ale jak pozoroval ostatní, většina měla nejrůznější nezavírací nože, které vytahovali z kožených pouzder. Jirka mu vysvětlil, že Eskymák nemá moc rád, když nosí zavíráky. Pořád prý říká, že s nimi kluci dělají nejrůznější hlouposti. Takhle se prý jednomu klukovi sklopilo ostří a málem si uřízl prst. „ Vaříme, vykřikl Brhlík. Jeho posádka odložila kůru a nože a vytahovali lžíce. „Hliňáku, jak to, že jsi neuložil nůž do pouzdra,když s ním nepracuješ ?“ „Ale Štráfku až se najím…“ „Tak si ho zase vytáhnu“ doplnil Hliňáka Štráfek.
S nespokojeným brumláním Hliňák uchopil nůž a pouzdro. Rozzlobený spěch je špatný rádce.
Chlapec minul otvor pouzdra a nůž projel kolem prstů. Vytryskla krev. „Eskymáku, vykřikl Brhlík, Hliňák se říznul.“ Oslovený se otočil. „Pojď sem. Ty jseš mamlas, to nemůžeš dávat pozor? Posaď se tady.“ „To je dobrý, dělal ramena Hliňák, já zůstanu stát.“ „Sedni a nekveruluj, bestie“ Hliňák si sednul. Eskymák v batohu našel malou lékárničku. Vytáhl z ní balíček sterilní gázy a roztrhl obal.. Vytáhl dva, tři čtverečky a stiskl jimi ránu. Když povolil, chvilku krev netekla a Karlík viděl na hřbetu prostředníku červenou linii řezu. Znovu se objevila krev. „Máš štěstí, není to hluboké, ale když jsme tady venku, raději ti na to dám leukosteh.“ Sáhl do lékárničky pro náplast a malé, sklídací nůžky. Postříkal ránu a okolí Septonexem. „ To děsně pálí, syknul Hliňák. „ A to jsi velký kluk. Představ si, jak ta desinfekce musí pálit ty malé bacily.“ odpověděl mu Eskymák. Další gázou otřel okraje rány, to aby se chytla náplast, jak říkal. Pak z náplasti vystřihl mašličku, kterou stáhl okraje rány k sobě. Sáhl pro další lahvičku. „Jé, budeš zelenej, křičel Světýlko. Eskymák nazelenil ránu i s mašličkou. „To by mělo stačit, ale protože jsme na výpravě, raději ti to převážu.“ „ S tímhle se mi pan doktor díval do krku, když jsem byl nemocný,“ osmělil se Karlík, když Eskymák s obvazem vyndal z lékárničky i kousek dřívka. „ Protože Hliňáka znám, co je to za exota, prst mu nejen zavážu, ale raději mu ho dám ještě na dlahu, kterou udělám z tohohle dřívka.“ Chvíli motal obinadlo nejdřív kolem dřívka, pak kolem Hliňákovy ruky. „Hotovo, běž se najíst. Kdyby to bylo o trochu výš, na hřbetu ruky, museli jsme dělat tlakový obvaz“
„Nebo bychom mohli ruku zaškrtit.“ „ To raději ne Temelíne, se škrtidlem opatrně, můžeš s ním docela i ublížit, když ho uděláš špatně“ Hliňák vstal. Karlíkovi se zdálo, že se podíval na nebe. Pak jakoby nějak změknul a docela zvolna se začal hroutit k zemi. Štráfek vystartoval. Než chlapec dopadl na zem zachytil ho a uložil na zem. Pak mu zvedl nohy do výšky. Do Hliňákových očí se zvolna vracel pohled. „Co je?“ zeptal se mdle. „Klídek, lež. To bude dobrý. Jen se ti trochu neudělalo dobře. Prostě trochu mdloby. Proto jsem chtěl, abys při ošetřování seděl. Většinou ale lidi vadnou o něco dřív.“

Snakeston                                                                                                                                              Karlíkovi se výprava moc líbila. A tak začal s Jirkou chodit každý pátek na schůzky smečky vodních vlčat. Již se tolik nedivil přezdívkám, které užívala většina kluků. Učil se, jak se drží pádlo, kde na pramici sedí háček či kotrč. A zahrál si tolik nejrůznějších her, že si je skoro všechny nepamatoval. Kluka s bambulí bral s sebou na schůzky, takže již na třetí schůzce, když přicházel ke klubovně, volal na něj Eskymák : „ Hele, bambulatý jdou..“ Pak ještě jednou stejným způsobem oslovil Karlíka při soutěži. To stačilo, aby nejprve Brhlík , po něm i další začali Karlíkovi říkat Bambulatej.
Dnešní schůzku zakončil Eskymák zprávou, že zítra pojedou na Snakestone, protože se blíží tábor. „Co to je za divný jméno? Jak to Eskymák říkal? zeptal se Karlík cestou domů Jirky neboli Wimbledona.
„Snakeston ? To je jméno našeho tábořiště. Ono je to anglicky a ještě nesprávně anglicky. Jednou, když ještě tábory byla na druhé straně jezera, jeli kluci na návštěvu za Šipkami, to jsou vodní skautky a žabičky. A jak tak chtěli přistát u skály nad jezerem, najednou se mezi lodě dostala užovka. Lekla a chtěla jednu loď sežrat. Tedy než utekla. No a had se řekne anglicky snejk a kámen stoun. Jenže se to píše snake a stone. Tak nějak se té skále začalo říkat Snakeston .Když jsme pak nemohli na původním tábořišti zůstat, tak jsme se přesunuli sem. A podle skály se říká i celému tábořišti. Ale na staré tábořiště se vždycky jedeme alespoň jednou podívat.“ „ To je škoda, já zítra nepojedu. My musíme k babičce.“ „ No co, za měsíc nebo tak nějak, je už tábor. Pak si to užiješ. Jen aby moc nepršelo, to by nebylo nic moc. Loni přišlo jen pár dešťů, ale řeknu ti, to byly plaváky. To bylo vidět, že Snakeston je lepší než Vydřák, teda Vydří břeh. Když přišel jeden takový plavák, tak normálně v kuchyni stále voda. Ale za půl hodiny už se vsákla. Tam je hodně písku a je to asi tři nebo čtyři metry nad vodou. To bylo dopoledne. No a odpoledne jsme jeli na vodu, tak jsme se stavili na Vydřáku a tam, kdy bývala na tomhle tábořišti kuchyně ještě stála voda.“. „ Jirko, a fakt jste si sami vařili a tak? Copak ty to umíš?“ „Ale houby, něco svedu, ale uvařit pro tábor bych neuměl. To je tam někdo z roverů, kdo řekne, co se bude vařit a jak. My škrábeme brambory, krájíme cibuli a děláme podobné věci. Většinou se ale každý snaží zašít ke kamnům a topit. To víš, jsou práce, které člověka docela baví, třeba něco krájet, ale nesmí to být moc na jemno. To je piplačka a skoro tam jde o prsty. Když se loupou brambory, to je docela legrace, protože těch je hodně, tak se rozdělí podle počtu na posádky. Admiralita, tedy Eskymák a roveři, co jsou s námi na táboře, dostanou také a loupe se o závod. Ale úplně hrozný je mytí nádobí. To nebaví snad nikoho.“ „ To tam je dřez a bojler na teplou vodu?“ „ Ty jsi dobrák. Houbeles. To se v brutaru ohřeje voda a pak se v takovém škopku umyje nádobí. Dřív se to vylívalo do vsakovačky, to je taková jáma, teď se to prý už bude dělat jinak. Tedy nevím jak.“ „ Řeknu ti Jirko, nádobí mě nebaví. To nebudu dělat..“
„Ale budeš, kamaráde. Kdyby ses chtěl ulejvat, tak by tě tvůj šestník srovnal. Každá posádka má jeden den službu v kuchyni a o poledním klidu musí uklidit a předat posádce, která střídá.. To jdou šestníci, prohlížejí, jestli je zásoba dřeva na topení a jestli je drobné na podpal, jestli někdo neuklidil mezi čisté nádobí něco neumytého a tak. No a když je to v pořádku, tak nová služba přebere. Většina šestníků je rozumná. Ale třeba Kecal, ten už je teď u Závitníka
v oddíle, ten pokaždé dusil jak mohl. Jednou bylo málo třísek, pak nebyl dobře setřený pult v kuchyni, prostě pokaždé něco.“ „A nebál jsi se, když jsi měl v noci hlídku?“ „Tedy řeknu ti, úplně volně mi nebylo. To tedy ne. První rok to šlo. Nováčci mají obvykle pozdější hlídku, kdy už začíná být vidět, Nejhorší jsou tak ty první dvě. To je všude ticho,tma občas zakřičí racek, nebo nějaký jiný pták. Někdy proběhne kuchyní myš. Jednou nám do kuchyně chodil několik dní táborem ježek. Teda ten dělal čurbinec, toho se fakt pár kluků leklo. Tak ho Štráfek chytil a odnesl na vedlejší louku. A dokonce nám táborem proběhla kuna“ „ Fakt, jo? Ale to je prý šelma, nemohla někomu ublížit?“ „ Nebuď jak malej. Šelmy, které žijí u nás ti nic neudělají, protože se tě bojí možná víc, než ty jich. Většinou je ani neuvidíš. To je jen náhoda, nebo by musely mít vzteklinu“ „ Jó a co když přijde medvěd?“ „Bambulatej, ty jseš fakt jak navedenej. Ty žijou jen na Slovensku, k nám se nedostanou. To by ses mohl ptát, jestli o hlídce nemůže přijít tygr, který utekl ze Zoo?“ „ No vidíš, to by mohl. Nebo z cirkusu.“ „Já se z tebe picnu. Tedy jestli chceš něco vědět, tak nejnebezpečnější zvířata se objevují na táboře pokaždé ve dne. V noci totiž nelítají. Tam kolem toho jezera žije docela dost sršňů. Když nějaký přilítl, tak byl pokaždé vyhlášený letecký poplach. Všichni museli do dřepu a čekalo se, až zase odlítnul. Jen Světýlko né, však víš, co je to za cvoka. Jednou, to jsme uklízeli nádobí po obědě a byl letecký poplach, Světýlko měl zrovna v ruce pánev a tou toho sršně vzal jak míček při tenisu. Ten spadnul na zem a Světlo na něm skákal jak na trampolíně. Úplně ho rozdupal na kaši. Pak taky dostal od Eskymáka dílo, protože kdyby píchnul vlče, tak by to prý mohlo být nebezpečné. Dospělýmu prý to tak nebezpečné není. Štráfka jednou jeden píchnul. Zalezl mu do spacáku a když si tam sáhl, tak ji chytil. Ale to bylo ještě na starém tábořišti. To si nepamatuju. Co já jsem ve směčce, tak pár kluků chytilo klíště. Jo a loni dostal Hliňák žihadlo.“ „ Já už jsem taky dostal žihadlo od vosy. A potvora mi ho nechala v ráně.“ „To nebyla vosa.“ Jo,jo.“ „Ale houby, to byla včela. Ta má na žihadle takové háčky, že ho nemůže vytáhnout. Když tě píchne, tak si ho vytrhne z těla a umře. Vosa ho má hladké, takže tě píchne klidně několikrát.“ „ Tak to byla včela. Ale bolelo to teda hodně.“ „To jo , bolí to a otéká to. A Hliňák, když ho ďobla, měl ruku celou červenou. Ten dostal taky včelí. Eskymák si ho posadil v kuchyni na barel s vodou. Na těch se v kuchyni docela často sedá, víš? Pak vzal pinsetu a opatrně vyndal to žihadlo. Říkal, že se musí opravdu jemně, protože ta včela nevystříkne všechno a tak by se mohl do rány vymáčknout ještě nějaký včelí jed. Pak mu to postříkal Septonexem, protože prý tou dirkou by dovnitř mohla infekce. Nakonec mu dal na ruku ručník namočený ve studené vodě. A ptal se ho, jestli není alergický“ „Táta říká občas, že je alergický na politiky.“ „To se jen tak říká. Alergie je nějaká nemoc. To nesmíš nějaká jídla, nebo nesmíš v létě na louku a tak, protože by si mohl otéct, udělaly by se ti pupínky, nebo by se ti špatně dýchalo. Tak nějak to je. Vím, že když jsem byl na prvním táboře, tak můj šestník Šmirgl měl hloupou alergii. Ten byl alergický na, mák a rybičky. Nesměl makovaný housky, když některá maminka poslala buchty s mákem, tak nesměl. Nebo rybičkovou pomazánku.“ „ Jirko a jsou tam škvoři? Moje babička říkala, že když ti škvor vleze do ucha, tak se prokouše bubínkem až do mozku.“ „Teda já to taky slyšel, ale loni se na to někdo ptal Eskymáka a ten říkal, že je to nesmysl. Že když vleze škvor, můra nebo prostě hmyz do ucha, je to nepříjemné, může prý dupat na bubínek, ale nic víc. To prý stačí nalít do ucha trochu oleje na vaření a ta breberka se v tom udusí. Jé, hele vystupujeme. Tak ahoj, já se v neděli večer stavím a budu ti povídat co se dělo na výpravě

Tábor
Také jste byli na prvním táboře? No jasně, jestli jste byli na druhém a třetím, tak musel být nejdřív nějaký první. Tedy ne, že by druhý, třetí, nebo moctý tábor nebyly bezvadné. To se již člověk těší na známá místa. Na studánku, kam se chodí pro vodu, na táborové ohně, na hry, jestli pokladovka bude alespoň tak dobrá jako loňská. Ale první hlídku má člověk jen jednou.
No dobře, první hlídky jsou všechny na prvním táboře. Ale žádný táborák nebude takový, jako ten od kterého jste si odnesli definitivně svoji přezdívku. Žádný déšť už nebude jako ten slejvák na prvním táboře, ve kterém jste kopali stružky kolem kuchyně, aby nenamokly zásoby. Na plachetnici poplujete mnohokrát, ale jen jednou prožijete první náklon v poryvu, kdy vyjeknou strachy i staří psi.
Tohle prožíval Karlík. Tedy Bambulatej. Samozřejmě, kluka s bambulí měl s sebou. Bral si ho do spacáku, nebo na skálu nad jezerem, kde o poledním četla pohádky Šetrná, která také přijela na tábor. Nejdřív měl strach, co tomu budou kluci říkat. Přeci jen, když ho s sebou nosil ve městě, no to se snese, že? Ale hračku na tábor? Proto byl rád, když se potvrdilo, co mu říkal Jirka, že každý bude mít s sebou nějakého plyšáka, Světýlko si dokonce přivezl elektronickou hru. První dva dny s ní neustále někde pípal a nedělal nic jiného, až mu ji Eskymák sebral.
I když měl Bambulatej panáčka s sebou, neměl na něj moc času. Byl ve službě, chodil s posádkou na nákupy, s vozíkem pro vodu. Nebo hrál nějakou hru, luštil šifru, hledal po lese kameny s namalovanými obrázky. Někdy vyřezával, učil se něco z nováčkovské stezky.
Večer se sotva umyl a upaloval do spacáku. Někdy to chtěl ošulit, ale Štráfek a Šetrná na to dohlíželi a běda, když přistihli někoho, že si vlezl do spacáku neumytý. Když si jednou hodil Pepře ve spacáku přes rameno a na molu ho z něj vysypal do vody, dával si každý pozor, aby nebyl přistižen. A když Bambulatej zalezl do spacáku, sotva zašeptal klukovi dobrou noc a už spal.
Kluk se vysoukal ze spacáku. Přeběhl postel, přeskočil na sousední postel, kde spal Temelín. Vzbudil opatrně medvídka, který ležel vedle něj. Chvíli mu cosi špital, pak se vrátil na svou postel. Uchopil tříkolku, spustil ji na zem a zamířil k nedovřeným dveřím tee pee. Projel jimi a zamířil k stanům na horním okraji tábořiště.
Za chvíli bylo vidět drobné stíny, které se plížily od stanů k Snakestonu. Skála, od tábořiště oddělená pruhem stromů, byla zalita měsíčním světlem, které se třpytilo i v nehnuté hladině jezera. Jako poslední dojel kluk s bambulí. „Tedy pane kolego, volal na něho panáček v žlutě a modře kostkovaných kalhotách, to byl nápad. Já vám řeknu, škoda, že nás to nenapadlo již loni.“ Opička s půlkou plstěného čumáčku se protáhla: „ Je prima, když si jeden může popovídat s někým inteligentním. Řeknu vám, ten můj Světýlko je sice na druhém táboře. Ale že by si něco pamatoval, to ani omylem.“ „Moje řeč má drahá, odtušila černobílá plyšová koala, Koala si nepamatuje také skoro nic. Dneska, když přišel z koupání, hodil mokré plavky a ručník na spacák. Kdyby si toho náhodou Šetrná nevšimla, snad musel spát v mokrém spacáku.“ „ Mě budete něco povídat. Včera mě Světýlko omylem zavřel do kufru.
To mu maminka do omrzení opakovala, že špinavé věci má dávat do igelitové tašky. Ale to ne. Trenýrky, tričko jak topič z parníku, špinavé ponožky, všechno v jednom chumlu s čistým prádlem, mezitím nedojedené jablíčko, již s povlakem plísně, samozřejmě od večera mokrý ručník. Nebudete mi věřit, ale dotíralo tam na mě hejno bacilů. Měla jsem plné tlapky práce, abych je odehnala. A ten zápach, drahá kolegyně, ten bych vám nepřála. Ještě že byla kontrola a Šetrná mě odtud zachránila. Kdybych tam byla delší dobu, snad by se mi smrady začal párat ocásek“ „To bylo zajisté nepříjemné, milostivá, ozval se pejsek s očima z knoflíků. Pamatujete se zajisté, milé dámy, když jsme přijeli na tábor bylo ukrutné vedro a kluci se šli hned koupat. Představte si, že Čumbelinka, čuník jeden, si po koupání zapomněl svléknout plavky a natáhl si na ně kraťáky No dobře, říkám si, převlékne se později. Jenže on pokaždé, když se šli vyráchat, jen stáhl kraťasy šup do vody. Pak si je znovu natáhl . A večer, zviřátko jedno nečisté, si v nich vlezl do spacáku. Druhý den úplně stejně. Třetí den kolem poledního už ho zadeček pálil, kousal, svědil, takže šel za Eskymákem, co že se jako děje. Eskymák mu řekl, ať tedy zadeček ukáže.“ „ To byl takový ten řev před obědem, že ano? zeptal se modrý mončičák „ Zajisté, ale příště neskákejte do řeči, pane kolego. Kde jsem to.. Jo, sundal si tedy kalhoty a plavky. No řeknu, vám, zadeček měl rudý jak pavián. Dokonce se již objevovaly boláky. Eskymák říkal, že tak kvalitní opruzení dlouho neviděl.“ „ Tak proto chodí váš Čumbelinka dvakrát denně na obklady z hypermanganu a pak mu to Štráfek natírá tou fialovou vodičkou.“ zeptala se koala . „Přesně.“ „Ta vodička se jmenuje genciánová violeť, vmísil se do debaty kluk s bambulí. To je na zklidnění a na desinfekci.“ „A jak váš nováček, pane kolego, zeptal se pejsek. Vede si dobře?“ „Ale děkuji za optání, jde to. Jen jsem myslel, že udělá ostudu, když si vrazil třísku do prstu. Wimbledon ho musel přemlouvat, aby šel za Štráfkem, že to nic nebude.“ „ A jak? Zvládl to?“ „To víte, ten jejich strach je obvykle horší než co jiného. Štráfek vzal jehličku, postříkal Septonexem ji i prst a pak jemně tou jehličkou třísku vytáhl. Pak mu prst přelepil, sice říkal, že by to doma ani nedělal, ale na táboře to raději zalepí.“ „ Ten si třísku alespoň zapíchl omylem. řeklo žluté Kalimero. Jenže tuhle jsem myslelo, že z Čertíka ztratím tu svoji skořápku z hlavy. Kouslo ho klíště. No prosím, řeknete, to se stane každému. Máte pravdu. Čertík dokonce na klíště přišel poměrně brzo, jenže ho napadlo, že když klíště přenáší infekci, nechá si ho, protože slyšel, že ta infekce se projeví až za měsíc, nebo déle. No a ten můj truhlík si myslel, že nemoc přijde až začne škola a bude se ulejvat.“ „A jak to dopadlo?“ „Ten večer byla prohlídka klíšťovka a Šetrná ho objevila. Postříkala ho Septonexem, protože po něm prý to klíště umře jistěji, než když se zakape olejem nebo pomaže zubní pastou. Pak vzala sirku a s klítětem kývala ze strany na stranu až se pustilo.“
Kapr, který měl asi živý sen, vyskočil nad hladinu. Při dopadu plácl o vodu, že probudil několik racků, kteří na něj rozzlobeně pokřikovali. Protější břeh jezera se nořil ze řídnoucí tmy. Pejsek se protáhl a zívl. „ Drahá společnosti, nějak na mě jde spaní. Půjdu ještě na chvíli zalézt. My máme zítra službu, takže budeme i hlídat.. Moc rád jsem si tu s vámi poklábosil. Pokud budete chtít posezení opakovat, vzkažte. Budu se těšit. Tak dobrou noc.“
Basebal
„Kobliho homerun!!!!!! křičel vzrušením rudý Skuláč. Hrál se totiž zápas v basebalu. No baseballu. Spíš kříženec mezi softballem a českou plácanou. Koblížek je na pálce. Nadhazuje Hliňák. Hliňák se napřahuje, rána jak hrom a … promach. „Kobliho , ty jseš. Dávej přeci majzla, pokřikoval na bratrance Brhlík. Druhý Hliňákův nápřah., rána. Vysoko. Tentokrát Koblížek situaci ustál, takže nerozhodně. Nápřah, míč vylétl jak dělová koule. Pálka hvízdla vzduchem a potkala se s míčem. Energie, kterou do hodu vložil Hliňák se zvýšila úderem pálky. Míč se vznesl, profičel nad Hliňákovou hlavou a odebral se směrem k bráně. Za druhou metou vartoval Světýlko. Ohromeně sledoval odpálený míč. Teprve, když míč dopadl a Wimbledon zařval jak tur „Světlo, padej pro něj“ vyrazil. Doběhl k míči, sebral ho a rozběhl se s ním. „Hoď!“ křičel Temelín. Světýlko se napřáhl a pak zapomněl míč pustit, takže dopadl zhruba metr před něj. Světýlko pro něj skočil, zamotal se a upadl. Z leže míč hodil Wimbledonovi na druhou metu. Jenže tu Koblížek již před chvílí minul a nyní trochu posměšně poklusával do cíle, obě ruce nad hlavou sepjaty a kynul přihlížejícím. Domácí meta…Ááááááááááááááááááááááá! Mužstvo složené z Delawarů a Huronů křičí nadšením. Koblížkův homerun znamená vítězství. Hrdina zápasu zatím skáče radostí do výšky a nekřičí o nic méně než spoluhráči. Výskok, dopad na pálku, kterou po úspěšném odpalu odhodil, pád.
„Kobliho, nestalo se ti nic“, staral se Brhlík. Ale vidí, že je zle. Koblížek se sice drží silou mocí, ale slzy jsou na krajíčku. Drží se za kotník a vůbec se mu nechce vstávat. „Kluci, odneseme Koblížka do Dlouhého domu.“ Přiběhl Skulláč. „Nám úča říkala při tělocviku, že se dá nosit na sedačce z rukou. Brhhlíku, dej si ruce takhle,“ a chytil se jednou rukou za zápěstí druhé. Teď se takhle chytíme a Koblížek si na tu sedačku sedne. Počkej, musíme do dřepu, tak Hliňáku, pomoz Koblížkovi vstát. Dobrý, a teď si Koblížku opatrně sedni. Dobrý, Brhlíku nahoru a jdem“. Koblížek se držel brášků kolem krku a sykal bolestí. Do přístřešku, kterému se na táboře říká podle obydlí indiánů kmene Irokézů Dlouhý dům, měli třicet, čtyřicet metrů. Když tam došli, funěl Skuláč jako divočák . Posadili Koblížka. To již Wimbledon přiváděl Štráfka a Šetrnou. „Štráfku, takhle bych Koblížka o moc dál neunesl“ „ Bodeť jo, tohle se sice pořád učí, ale kdo si zkusil takhle nést někoho své váhy, dobře ví, že je to parádička, jinak nic. Na odnesení skutečně zraněného jsou trochu jiné způsoby. Co tady máte?“ Podíval se na Koblížkovu nohu . Kotník již utěšeně otékal „ Tedy tys to srovnal, jak vítr pastoušku. Až přijde Eskymák, bude vysloveně štěstím bez sebe. No nic, teď nemáme moc na vybranou. Šetrná, prosím tě namoč nějaký ručník, dáme na to studené a pak se uvidí.“ „ Štráfku, nákupčíci se před momentem vrátili ze vsi. Já jsem jim do seznamu psala hrášek do polévky, třeba moc nerozmrzl.“ „Bingo, ty víš přesně, kdy co uvařit. Hoď s sebou“. „Je to v pořádku. Ještě že jezdíme nakupovat na kolech. Chytej“ řekla Šetrná, když se vrátila z kuchyně a hodila Štráfkovi dva sáčky s mraženým hráškem. „Holka ty jsi hlava, já bych si nevzpomněl, že jsme večer mluvili o tom, jestli hrášek v plechovce nebo mražený“. Vzal šátek , vložil do něho oba sáčky a přivázal je Koblížkovi na kotník. „Seď, moc se nehýbej a nohu nech spíš na nahoře, aby tolik neotékala. Když budeš potřebovat na záchod, houkni, někdo ti přijde na pomoc.“ „ Brhlíku, skočil bys mi k Bambulatýmu, jestli mi půjčí Čtyřlístky?“
Od přístavu se ozval úder bortu o molo a v zápětí hlas: „Háčku, ty spešťule, na co tě v lodi mám?Hraješ si snad na Titanik?“ Poté bylo slyšet píšťalku: krátce, dlouze, dlouze, krátce. P jako přístav „Štráfku, volal Koblížek, Eskymák je v přístavu a něco chce?“ „Už tam běžím“. Netrvalo dlouho a stezičkou od přístavu kráčel Eskymák, který kromě pádla nesl igelitovou tašku. Za ním se ploužil ještě nyní po uši rudý Čumbelinka a na konci Štráfek s kastrolem. „Šetrná, Šetrná, volal Koblížek, u Šipek zase neodhadly vaření, takže budeme mít večeři.“ Eskymák uváděl věci na pravou míru: „Na večeři to nevydá, ale sváča bude. Dělaly buchtičky s krémem. Koblížku, co ty se tady flákáš? Kde máš posádku?“ „Eskymáku, já se neflákám, já jsem uraženej“ „Co to plácáš? Proč uraženej“ „ No mám úraz, tak jsem uraženej“
„ Potěš nás Perun, pravil Eskymák, když rozbalil Koblížkovu nohu, která již pěkně modrala. Tak tohle ne, to by mohlo být zlomené. On se někdy rád odlomí tenhle kousek kosti“, řekl Koblížkovi a ukázal na zevní kotník. „Šetrná, vezmi si ještě někoho a trochu Koblížka omyjte, aby nám v nemocnici nedělal ostudu. Já se také zcivilisuji a pojedem do města. Nepotřebuješ něco v krámě?“
Celý zbytek odpoledne se vlčáci dohadovali, jestli se Koblížek vrátí, nebo ho se zlomenou nohou odveze Eskymák rovnou domů. Služba již odpískala nástup na večeři, když se ozval zvuk motoru. Na návrší na táborem se objevilo Eskymákovo auto a vzápětí projelo branou do tábora. Všichni napjatě pozorovali, jak zastavilo a otevřely se nejprve přední dveře, pak i zadní. Z nich se pomalu soukal Koblížek se sádrou na noze. Opřel se o auto a Eskymák mu podal dvě berle. Koblížek, zasádrovanou nohu pokrčenu, aby na ni nedošlapoval, poskakoval k Dlouhému domu. „Dobrý, není to zlomené, pozítří mi přidělají podpatek. Do lodě si na nohu budu dávat igeliťák.“
„Eskymáku, zeptala se Šetrná, co by s stalo, kdyby to měl zlomené?“ „ To bych asi neuhrál, aby tu mohl zůstat. V tom případě by bylo rozumnější, aby si to odstonal doma, protože by mohl mít komplikace.“ „ Jak bys poznal, že je to zlomené?“ „To bych asi nepoznal,. Když je zlomenina, kde nejsou hodně posunuté kosti i v nemocnici ji poznají až z rentgenu. Víš, otok a bolest může být, i když si nohu jen podvrtneš nebo narazíš,.“ „A co bys s Koblížkem dělal, kdybychom šli třeba na Ronov a cestou by se mu to stalo?“ zeptal se Wimbledon. „To by nebylo příjemné. Pokud by to vypadalo tak, jak to bylo, stáhl bych mu to elastickým obinadlem. Někdo občas říká, že lze použít třeba i osmička z poskládaného šátku, otočená kolem nohy a bérce. Jenže to je dobré v nouzi nejvyšší, když nemáš nic jiného. Není to pevné a neudrží to kotník v klidu, který potřebuje. Kdyby byl problém někde na bérci nebo v koleně, pokusil bych se znehybnit celou nohu. Třeba bych mu obinadlem stáhl obě nohy dohromady. Kdybych měl po ruce deku, stočil bych ji do takové tuhé role, které se říká bandalír a použil bych ji jako dlahu. Nebo nějakou rovnou tyč, kus prkna a podobně. Vždycky, když člověk používá tvrdou dlahu, musí ji omotat gázou a obinadlem, nebo alespoň podložit šátkem, aby nedošlo k poškození tlakem na nějaký nerv . Nesměl bych zapomenout, že k znehybnění končetiny, musím vyřadit kloub nad úrazem i pod ním. A hlavně, když je noha nějak divně ohnutá, nesmíme ji narovnávat, ale zafixujeme ji v té poloze, jak ji najdeme.“ Eskymák vstal. „ Povídáme, povídáme a nějak jsme zapomněli vydávat večeři. Tak šup, za chvíli je nástup.“

Tenhle příběh ponechávám z jisté piety a proto, že byl kdysi s ostatními sepsán. Dnes by vypadal jinak, protože metodika první pomoci se již poněkud změnila. Improvizované dlahování v našem prostředí již nepoužíváme, protože k podezření na zlomeninu voláme ZZS 155. Plechový panáček na tříkolce stával na skříni v jedné z ordinací, kterými jsem prošel. Po mnoha letech začala jedna firma tyhle plechové hračky znovu vyrábět. A tak ho mám ještě schovaného.