Šimon Pikous je výhonek rozvětveného klanu literátů, výtvarníků a fotografů. Vyučený fotograf, absolvent opavského Institutu tvůrčí fotografie, pedagog na Liberecké škole fotografie, zakladatel dnes již neexistujícího fotoklubu 7,65,pořadatel několika ročníků fotopunkového Blaupunktu. Nedivil bych se , kdybych na některou z jeho aktivit zapomněl.

Fotografií se živí, zaměřuje se na glamour a fashion, v poslední době se hodně věnuje i produktové fotografii. Zúčastňuje se i soutěží jako Czech Press Photo, kde zvítězil s portrétem judisty Krpálka ve své kategorii.

Šimonova volná tvorba není snadno uchopitelná pro každého. Na svých stránkách označuje za vlivy, ze kterých vychází, manýrismus, romantismus a dekadenci. Jedním slovem lze nejspíš za zdroj jeho inspirace punk. Soubory jako Die Walküre, Temnou nocí běží černý pes, Vanitas Kunstkammer a další nejsou líbivé na první dobrou. Divák se k nim musí vracet, chce-li jim přijít na chuť a pak začít hledat, o čem vlastně soubor vypovídá. Pikousova imaginace se proplétá s jeho punkovým pohledem na svět a přivádí na svět soubory temné, z nichž je cítit ono No Future. S tím může divák nesouhlasit, ale musí přiznat, že soubory pomíjivost a marnost všeho vyjadřují emocionálně silně.

V Malé výstavní síni na libereckém náměstí Dr.E. Beneše vystavuje Šimon Pikous soubor Dechberoucí fotografie. Postavy, které mají hlavy ovinuté igelitem, mají ústa zakryta nejrůznějším materiálem a předměty. Pochopitelně, ústa zakrytá igelitem budí hrůzu nejen u mne díky mé profesi. Tragédie této etiologie děsí i nelélaře, protože každá z nich je kýženou potravou bulvarizovaných médií. Ovšem Pikous nemá takto bulvární pohled na mysli. Název i styl fotografií je výsledkem zmiňovaného punkového pohledu na svět. Jako bytostného fotografa Šimona děsí (a nejen jeho) devalvace fotografie díky digitálním technologiím. Projdeme-li se po planetě Facebook, Youtube a dalších, nalezneme řadu stránek lidí, kteří vlastní digitální fotoaparát a po třetím snímku se hrdě označují za fotografa. Nabízejí „profesionální“ služby, které jsou na úrovni onoho třetího snímku. Ale nejen fotografie jako takové procházejí devalvací.I jejich hodnocení se mění. Dnes již nestačí ono hrozné wow, ale vše musí být amazing, dechberoucí. Proto se rozhodl Pikous nafotit soubor skutečně dechberoucích snímků, jako reakci na toto klišé. Jako všechny jeho soubory ani Dechberoucí fotografie nejsou líbivé. Pro člověka, který umění hodnotí podle toho, zda by konkrétní dílo snesl doma na stěně, budou těžko skousnutelné. Přemýšlivý divák si ale možná řekne třeba, hochu, není to můj šálek, ale vyjádřil jsi myšlenku velmi přesně.

Pokud se toto autorovi podaří, má jeho dílo určitě místo na světě.

Čtyři roky jsem sledoval činnost ochotnického souboru, který si říká Kateřinské sousedské divadlo. Je to parta lidí, kteří žijí v Kateřinkách, dříve průmyslové vsi u Liberce, nyní okrajové městské části. Již geografie místa, hluboké údolí a strmé stráně Jizerských hor z Kateřinek činí zvláštní osadu. Je sympatické, že se tu našla parta lidí, kteří nežehrají na odloučenost od městského centra, ale sami si hledají vyžití a zábavu. Že svou činností baví desítky či stovky diváků, které jejich představení do Lesního divadla přilákají, je samozřejmý bonus.

První představení souboru, které jsem viděl byl Krvavej tyátr. Temné až hororové váchalovské téma se v podání kateřinských změnilo rychlý sled gagů, jejichž výsledkem byla ukrutná sranda. Ano, moralista by mohl poukázat na hovorovost tohoto výrazu. Krvavej tyátr ovšem nebyla pouhá legrace. Byla to čirá sranda, ať se komu nelíbí.

V příštím roce si troufli na „velkého Alžbětince“ a inscenovali jeho hru pod pozměněným názvem Sen noci kateřinské. Každý jsme viděli mnohou inscenaci Shakespearových her. Sám si vzpomínám na jedno převzaté představení, kde se šlechtici veronští oslovovali rytíři rytíři, aby následně fechtovali příborovými vidličkami, mužně tasenými z holínky. To kateřiská transpozice do stylu hippíelife dala příběhu zvláštní poetiku.

Posledním představením byl artušovský Excalibur. Představní ságy o cti, lásce, přátelství a smrti bylo tentokrát posunuto do pozdních hodin, aby použité pyroefekty a jednoduché, leč nápadité nasvícení přírodní scény podkreslily atmosféru tajemna. Osobně musím zmínit postavu Merlina. Kateřinský Merlin nebyl jen oním moudrým kouzelníkem, který ví či tuší, že nastává střídání epoch, kdy mágové jako on budou nahrazeni čímsi či kýmsi novým, mocnějším. Ve své moudrosti změnu chápe, akceptuje, ale to mu nebrání, aby jí byl neskonale zpruzen.

Na třetí představení jsem nezapomněl. Celý soubor uzavírá. Nevymyká se jen převedením do černobílé podoby. Byla to pro mne zvláštní příležitost. Jednak jsem měl možnost sledovat zrod představení od první čtené zkoušky po premiéru, jednak to byly Rychlé šípy. Z mé trampsko skautské anamnezy je zřejmé, že tahle parta patřila k mým klukovským hrdinům a nezastírám, že si jejich příběhy, ať komiksovými či knižními, dosud listuji. Mělo by se mne tedy dotknout, dělá-li si někdo z mých hrdinů legraci. Nejen, že se mne to nedotklo, zkoušku co zkoušku jsem brečel smíchy, takže jsem měl chvílemi problém, sledovat dění hledáčkam aparátu. Nedotklo se mne to, neboť v podání kateřinských nešlo o zesměšnění, ale zlidštění, o humor laskavý, chápavý.

Letos si soubor dal tvůrčí pauzu, částečně pro pracovní zatížení principálky, držitelky Thálie a herečky divadla F. X. Šaldy paní Markéty Tallerové. Nezbývá než doufat, že v příštích sezonách vzniknou další nové inscenace. Bylo by škoda, kdyby Lesní divadlo v Kateřinkách opět osiřelo.

Je malá vesnička na hranicích. V té vesničce je kostel ve stavu odpovídajícím péči bývalého JZD a nevelkému zájmu obyvatel. Těch stálých je tu pár a věřících zanedbatelná hrstka z onoho páru. Konečně se ale začalo něco dít a jablonnská farnost sehnala prostředky, aby začala kostel dávat do pořádku. Je to pochopitelně běh na dlouho trať, protože se nevrátí k stálé duchovní službě. Sice je zájem, aby sloužil jako kulturní centrum, jenže živte kulturu ve vsi, která neuživí ani hospodu.

Leč i tak se tu občas něco odehrává. V sobotu 7.9. proběhl pátý ročník divadelního Festiválku, který pořádají lidé sdružující se kolem farnosti a Centra svaté Zdislavy. Doprovodným programem Festiválku byl první ročník výstavy nazvané Petrovický Salon Tolerance

Z vlastního Festiválku bych jmenoval alespoň trio Runzl +Knajtsch+Bassl. Excelentní muzikanti. Zde se Festiválek nejvíce protnul s doprovodnou akcí, Petrovickým Salonem Tolerance. V české vesnici hráli a zpívali němečtí muzikanti v katolickém kostele židovské písně v jidiš. I na kdysi velmi oblíbenou Bei Mir Bistu Shein, kterou jako hot swingovku nazpívaly mimo jiné i Andrew Sisters jako Bei Mir Bist Du Schön, došlo.

Inspirace výstavy sahá nějakých deset let zpět k akci zvané Blaupunkt. Liberecký fotoklub 7.65 vedený Šimonem Pikousem tehdy pořádal punkové výstavy v poslední budově, která zbývá po bývalé Textilaně.Ve vybydlených prostorách stejnojmenné budovy vystavovali členvé zmíněného klubu a fotografové s nimi souznějící. Po dvou či třech ročnících byly veškeré otvory do budovy vedoucí zazděny.Tím padla i fotoakce. Její myšlenku však převzalo sdružení Fotošálek. To přeneslo výstavu do prostoru hráze libeŕecké přehrady, která se stala spolu s okolím výstavní plochou. Protože členové sdružení zastávají myšlenku, že fotografie je mnohotvárné médium, kde každý najde to, co jemu konvenuje, dodal Fotošálek i motto Toleruj druhé, neprožívej sebe a nové jméno. Salon Tolerance

Jelikož jeden z členů Fotošálku zakotvil v Petrovicích, rozhodl se, že rozšíří akci i do Lužických hor. Oslovil kolegy ze sdružení i několik výtvarníků, zda by byli ochotni se akce zúčastnit. A nebyl poslán, řekněme, do háje.

V Petrovicích se již prvního ročníku zúčastnili dva výtvarníci. Začněme jimi. Jitka Šobrová je děčínská výtvarnice a pedagožka, která se v posledních letech pohybuje mezi Děčínem a Kytlicí. Protože je i ilustrátorkou, poslala na Salon tři ilustrované kalendáře. Kromě nich několik didaktických materiálů pro děti, které ilustrovala pro NP Česko-saské Švýcarsko. Pohled, kterým Šobrová na svět hledí, je dětsky křehký a průzračný jako křišťál, který vychází, či vycházel z lužickohorských skláren.Ne nadarmo jeden z kalendářů tvořily ilustrace ke knize Kytlický vodník od Jana Rysky Dívčí jemnost je navíc zvýrazněna tlumenou barvou pastelů, které Šobrová užívá.

I Luboš Brett z Jablonného je malíř s dětským viděním světa. Na rozdíl od křehkosti Jitky Šobrové má v sobě razanci, se kterou kluk hledá dobrodružství v uličkách svého města. Ale nejsou to ponuré uličky foglarovských Stínadel, spíš rozzářený svět,ve kterém za rohem vykoukne Tom Sawyer s Huckem a z uličky vyjde Péťa Bajza s Čendou Jirsákem, následováni Zilvarem. Klučičí razance je v Brettových obrázcích zvýrazněna výraznými, jasnými barvami. Měl-li bych Luboše Bretta typově někam zařadit, bylo by to někde mezi Kamilem Lhotákem, Emou Srncovou,Celníkem Rousseau a Toyen (ovšem bez její smyslnost).

Leč Salon Tolerance zatím stojí i v Petrovicích na fotografech. Místní byli dva, nejvíc bylo libereckých. Začněme těmi, kteří patří k sdružní Fotošálek. Anička Nováková vystavila abstraktní pohledy na konkrétní věci. Pohled na ulici skrze průhlednou igelitovou fólii, gumové rukavice, ve kterých někdo laminoval a ony zamrzly v kaluži. Z abstrakce vybočily dva spíše surrealistické snímky. Jeden s dvěma postavami či spíše siluetami v milovickém vybydleném objektu opuštěném ruskou armádou. Druhý byl snímek bouraného domu, kde ze šedi rumiště zářil plakát s aktem, který zůstal na zbytku jedné ze stěn.

Doyen Fotošálku se po dlouhých letech, kdy profesně i fotograficky věnoval vodě ve všech podobách snaží zobrazit genia loci znovu spojeného Berlína. Tentokrát nevystavil svůj pohled na zbytky Berlínské zdi, ale modernistickou berlínskou architekturu. Členem sdružení Fotošálek je i Ibrahim al Sulajman, Syřan který má více než dvacet let české občanství. Ibi, jak mu spousta lidí říká, je jediný profesionální fotograf Fotošálku. Ve své volné tvorbě se věnuje hlavně sociálnímu dokumentu. Své, převážně černobílé, fotografie nevytavuje jen v rámci společných výstav sdružení, ale i s kolegy z jiných spolků. Naposledy na společné výstavě Dva muži ve městě s dalším excelentním libereckým fotografem Petrem Šimrem v liberecké, nově otevřené Městské galerii Míra Pažout se sám Petrovického Salonu nezúčastnil, poslal ale několik fotografií, které odrážejí jeho oscilaci mezi street foto a zachycováním atmosféry hudebních festivalů. Díky počasí jediný, kdo své fotky vystavil venku, byl Ivan Brabec. Rovněž člen Fotošálku, který se však dnes počítá spíše za Petrovičáka představil své snímky z cyklu Fotohaiku.

Nejmladší vystavující byla studentka liberecké Střední umělecké školy Kateřina Kalmárová. Ve škole se věnuje fotografii, což bylo zřejmé i z jejích portrétů Zejména snímek její sestry byl přítomnými fotografy hodnocen velmi pozitivně. Další fotografka Johanka Pokorná rovněž nepatří k Fotošálku, se kterým ji však spojuje příbuzenský vztah k Aničce Novákové. Také vystudovala střední školu zaměřenou na fotografii, profesionálně se jí však nevěnuje.Vystavila tři soubory, studiové snímky a abstraktní kresby kondenzačních čar, které na obloze kreslí letadla. Nejpůsobivější byl soubor třetí, což byly portréty romských dětí. Zde se dá velmi snadno usuzovat, že mentorem byl Ibrahim al Sulajman. Pokud tomu tak je, našel v Johance velmi nadějnou žačku.

Libor Zavřel je druhý místní fotograf, který vystavil své práce na Petrovickém Salonu. Jeho doménou je wild life foto. Sérii snímků vodních ptáků, které vystavil v petrovickém kostele pořídil na rybnících mezi Valtinovem a Stvolínkami Ač o své tvorě hovoří s notnou skromností, předvedené práce dokazují, že by si zasloužil větší prostor k její prezentaci. Někdo musí být uveden jako poslední. Což ovšem neznamená, že by jeho práce zasloužila menší pozornosti. Zdeněk Nigrín pracuje pro cvikovské kulturní středisko a dokumentuje tamní dění. Ve své volné tvorbě se jako správný patriot věnuje přírodě Lužických hor. Jeho snímky divákovi odhalují kouzlo a poetiku

regionu, který neoplývá vysokými vrcholy či délkou horských hřebenů a přeci i zde lze nalézt divokou a neporušenou přírodu. A tu umí Nigrín najít.

Petrovickému Salonu Tolerance se nepodařilo přivábit autory z nedaleké Lužice, což byl jeden z cílů akce. Pokud se ovšem podaří založit tradici výstav v petrovickém kostele, nezbývá než doufat, že se to splní v některém z příštích ročníků.

Film Dva muži ve městě je herecký koncert legend filmového plátna, Jeana Gabina a Alana Delona.Vypráví příběh mladého profesionálního zločince, který se kvůli dívce a s pomocí probačního úředníka snaží vrátit na správnou stranu zákona. Je ovšem natolik šikanován policistou,že ho v afektu zabije. Film končí poměrně expresivně podanou scénou jeho popravy gilotinou

Název filmu si vypůjčila dvojice libereckých fotografů aby jím pojmenovali společnou výstavu v nedávno znovuotevřené Malé výstavní síni.

Oba autoři, Petr Šimr a Ibrahim al Sulaiman, se ve svévolné tvorbě zaměřují hlavně na (sociální) dokument. Bývá zvykem, že fotografové s podobným viděním se sdružují v témže fotoklubu. Ne tak Petr a Ibrahim. Petr Šimr je zakladatel a spiritus movens libereckého klubu Obscura, zatímco Ibrahim al Sulaiman po řadě let, které prožil v libereckém Fomaklubu spoluobnovil činnost sdružení Fotošálek

Když jsem , s drzostí sobě vlastní, recenzoval výstavu Petra Šimra Pachuť a vůně žití ve cvikovském centru Sever, obdivoval jsem empatii, se kterou vyprávěl příběh hromadného propouštění v novoborském Crystalexu. Příběh dramatický, ale ne depresivní, plný osobních tragédií a přeci ne úplně beznadějný. O to hůř na mne působila beznaděj, kterou jsem cítil z fotografií v Malé výstavní síni. Mnoho lidí na nich Petr nezachytil. O to víc je v souboru snímků, které mi evokují píseň Mikiho Ryvoly Tereza (Osamělý město)
Do prázdnejch beden zotvíranejch aut
zaznívá odněkud něžný tón flaut
a v závěji starýho papíru
válej se černý klapky z klavírů.

Vybydlené domy za drátěným pletivem, napůl servané bilboardy,dokonce ani ta auta, pokud lidé, pak jakoby ztraceni v osamění prázdného města. A přeci z jedné fotky jakoby probleskovala naděje, že vše není ještě ztraceno. Malá postava kráčí jakýmsi průchodem (oním tunelem na konci žití?) a vchází do světla. Ať tak či tak, jde ze tmy do světla. Je svým způsobem jedno, zda do lepších chvil tady nebo do bezbolestného světa tam. Prostě jde někam, kde se zbaví své trýznivé samoty.

Ibrahim, je Syřan který je snad již čtvrt století českým občanem. Jak s jistou nadsázkou říkám, pokud uvádím některou z výstav sdružení Fotošálek, pro řadu lidí je prvním živým Syřanem a současně dokladem, že Syřan nerovná se terorista. Ibrahim, vystudovaný žurnalista, absolvent Karlovy univerzity je člověk s nesmírně silným sociálním cítěním. Z jeho volné tvorby mám nejraději dvě fotografie z jeho rodného města. Na jedné je kurdskýprodavač oliv s možná

půlmetrovým knírem, na druhém jednooká stařena, snad Romka.

I v Malé výstavní síni Ibrahim vystavuje snímky lidí na okraji.společnosti A hlavně jejich.portréty. Lidská tvář popsaná vráskami příběhů, které její nositel prožil, je pro Ibrahima zdrojem inspirace. Něčím, co rád fotí. A co umí převědčivě vyfotit. Divák, ač nezná foceného či focenou, čte ty příběhy a chápe jejich bolestnou složitost.

Protože jsem nějakou tu fotografii také nasnímal a případně vystavil, vím, jak je někdy složité vysvětlit divákovi, co autor chce tím kterým snímkem říci. Proto se vždy, když hovořím o fotografiích druhých, nesnažím vyslovit nějakou obecně platnou pravdu, ale svůj subjektivní (a pochopitelně možná zcela mylný) názor. A tak prosím, aby bylo bráno i jakési shrnutí výstavy Dva muži ve městě. Zatímco ve filmu Gabinův probační úředník odchází z popravy a život se mu v podstatě hroutí, protože na jeho konci ztrácí víru ve spravedlnost, které se celý život snažil sloužit stejnojmenná výstava vyznívá optimističtěji. Pokud divák postupuje od Šimrova opuštěného města k al Sulaimanovým živoním ztroskotancům uvědomí si, že sice je současnost hodně odosobněná, doba řečeno s básníkem Vymknuta z kloubů bolestí šílí. Ale dokážeme-li i v lidech hodně na okraji vidět lidské bytosti (jako je v nich vidí Ibrahim) a ne jen nepotřebný odpad společnosti, máme šanci na obrodu.

A tak je i tahle, na první pohled velmi depresivní, výstava vlastně velmi optimistická.

Symbole wiary i….. (Symboly víry a…)

V sobotu 13.1.2018 proběhla v polském podkrkonoší v městečku Myslakowice vernisáž výstavy Tadeuše Bilozora Symbole wiaryi i …

Tadeuš Bilozor je polský fotograf, přesahující významem svou téměř rodnou Jelení horu. Říkám-li téměř rodnou, je to důsledek pohnuté historie Polska v minulém století. Tadeuš se narodil v roce 1945 v polském Lvově, aby s ním ještě téhož roku rodiče opustili ukrajinský Lviv, který Stalin připojil k SSSR. Rodina se přestěhovala do pruského Hirschberku, který se mezitím stal polskou Jelení horou náhradou za ztracené východní území.

Tadeuš Bilozor fotí již od mládí. Loni završil pátou desítku individuálních výstav  Padesátka v světle blesku v jelenohorské Galerii N. Za dlouhé roky svého působení na poli fotografie se stal členem Jeleniogorskiego Towarzyystwa Fotograficznego (1978), Tvůrčí skupiny ART-FOTO, Fotoklubu Polské republiky, Sdružení Tvůrců ve Varšavě, česko polsko německého sdružení fotografů Euroregionu Nisa Kontakt. Aktuální výstava patří již do šesté desítky individuálních výstav, kromě toho se účastnil kolem 360 společných výstav. Jeho práce mohli vidět diváci nejen v Polsku, ale i v Německu, Bulharsku, Litvě Japonsku, USA, a Rusku. V České republice vystavoval vícekrát, nejen v krkonošsko- jizerskohorském příhraničí (Liberec, Jablonec, Turnov, Rychnov), ale i v Českých Budějovicích, České Lípě a Děčíně. Kromě vlastní tvorby je aktivní i jako organizátor soutěží, fotografických seminářů v přírodě (plenery) a je i spoluautorem řady katalogů a fotografických alb. Za svou fotografickou práci byl odměněn řadou medailí, čestných uznání a diplomů.

Hlavními tématy, jak již z účasti na pořádání plenerů je zřejmé, jsou krajina Krkonoš, dále architektura, reportáže, detaily a sakrální tématika. Mezi Tadeušovými detaily lze naléz jak staré tovární stroje s jejich archivní poetikou, tak například snímky automobilových veteránů. Součástí zmíněné výstavy Padesátka v světle blesku byla mimo jiné i zajímavá reportáž z kurzu malování ikon.

Jak název aktuální výstavy říká, je zaměřena na sakrální tématiku. V nevelkém výstavním prostoru myslakowické knihovny je vystaven soubor členěný do dvou částí. Podél stěn místnosti visí rámy s dvojicemi fotografií. Je to vždy kostel či kapli a jeho či její detail. Jde většinou o kostelíky venkovské, nikterak honosné. A k tomu pohled na oltář či nějakou sochu v interiéru. Ač jde o pohledy zajímavé, pro Čecha s více méně vlastním pohledem na duchovno, nejsou až tak dechberoucí. Osobně mne více oslovila druhá část, z které jsem řadu fotografií již viděl na jiných Tadeušových výstavách. A na kterou jsem se již dopředu těšil. Jsou to štoly. Detaily bohoslužebného odění (neplést s pekařským výrobkem), jehož význam nekatolíkovi nemusí být zcela zřejmý, kombinuje výtvarno a umělecké řemeslo. Podle barev a zobrazených symbolů se, pokud vím, používají v průběhu liturgického roku štoly různé. Bilozor je klade na kostelní lavice, zpovědnice, věší je na kostelní vrata. Podklad navíc v některých případech v popstprodukci zbavuje barvy a upravuje, aby vynikla jeho struktura. Staví tak do jakéhosi protikladu materiál (dřevo a láka), nové a staré, zdobné (načančané) a obyčejné (oprýskané). Tyto protiklady ale spojuje Tadeušova víra, která mu dává pevné ukotvení a jistotu v dnešním zmateném světě. A které (víru a s ní spojenou jistotu) můžeme Tadeušovi Bilozorovi jen tiše závidět. Stejně jako jeho fotografie.

Nezbývá než doufat, že se pro něho zas jednou najde výstavní prostor na české straně Gór karkonoskich .

Liberecký fotograf Ibrahim al Sulaiman mne osočil, že v povídání o Czech Press Photo se málo věnuji Fotografii roku, která vzbudila velké diskuze. Mimo jiné i proto, že byla pořízena mobilním telefonem.

To je tak. Říkám-li že mne kolega osočil, neberte mne až tak vážně. S Ibrahimem se známe více než deset let, byli jsme členy téže fotoparty a nyní jsme členy jiné. A protože jsme kamarádi často se jedujeme. Ibrahim mne neskutečně vytáčí, když mne označuje za předsedu našeho sdružení. Já mu za to hrozím cizineckou policií. Ač dobře vím, že má nějakých dvacet let české občanství.

Fotoaparát v mobilu mne zajímá asi jako klimatizace v autě. Štve mne, protože si auto či telefon bez téhož dnes nemohu pořídit. I když ani klimatizaci ani foťák v mobilu nepoužívám. Fotografii mám rád a fotomobilní telefony vedly k její devalvaci. Díky facebooku máme možnost vidět záplavu snímků, které nebýt pořízeny, by neochudily svět.

Žijeme v době relativizace hodnot. Česká kinematografie, poté co se zbavila komunistických klišé, nabízí spoustu pseudotémat a prvoplánové řachandy. Skutečně kvalitních filmů není o tolik víc než za minulé éry, zdali vůbec. Televize nabízí na většině kanálů převážně jen plytkou zábavu. Do téhle mozaiky zapadá i většinová mobilní produkce.

Nepletu-li se, byl to Jan Šibík, kdo řekl, že mobilní telefon poškodil, ne-li zabil fotožurnalistiku. Respektive alespoň její část zaměřenou na problematiku válek a přírodních katastrof. Proč by agentura vysílala (a platila) do nejistého prostředí fotografa s drahou výbavou, když je od prvního okamžiku zaplavena snímky, které místní pořídili na mobilní telefon. Z toho množství si dva tři potřebné snímky vybere. Možná o něco horší než od profesionála, ale po tom zítra pes neštěkne.

Nechci být špatným prorokem, ale doba reportáží jako byly Venkovský doktor nebo Španělská vesnice od W.E. Smithe otištěných na přelomu čtyřicátých a padesátých let v magazínu Life, je pryč. V českém prostředí snad jen magazín Reportér k otištění podobného materiálu má dnes chuť, prostor a odvahu. Příkladem budiž poslední číslo a reportáž Jany Ašenbrennerové Jsem rád, že aspoň dejchám.

Ovšem týž Jan Šibík se netají, že fotí na mobil a (opět si nejsem zcela jist, nemýlím-li se, nerad bych mu škodil) dokonce dělá semináře o mobilním focení. V tom je pravděpodobně onen příslovečně zakopaný pes. Vezme-li mobil do rukou dobrý fotograf, dostane z něho kvalitní snímek. Středoformát v rukou neumětela vyprodukuje nanejvýš průměr.

A bude hůř. Narazil jsem na informaci, nevím nakolik relevantní, že Lytro končí s aparáty a svoji plenoptickou technologii chce coby licenci přenechat výrobcům mobilních telefonů.

Dobře a co obsahová stránka? Jakési „programové prohlášení“ libereckého Fotošálku říká, že fotografie je natolik mnohotvárné médium, že si každý může najít svůj šálek čaje.

V Libereckých Lidových sadech aktuálně vystavuje jablonecký fotoklub Balvan. Na odložené vernisáži jsme s jedním kolegou obdivovali zátiší v klasickém stylu typická pro tvorbu paní Lühringové. Přistoupil k nám Petr Šimr, jehož cvikovskou výstavu jsem tu zmiňoval před nějakým časem, s tím, že tohle ho tedy naprosto neoslovuje. To je přesně tak, jak by to mělo být. Někdo holky, jiný vdolky.

Delší dobu sleduji Prague Photo. První jsem viděl ještě v Mánesu, nyní na něj jezdím do Kafkova domu. Je to velká přehlídka fotografie, kterou obesílají jak galerie, tak i fotografické školy. Musím říci, že s řadou školních projektů nenacházím společný pohled na věc. Ze škol je jediná, která mne vždy potěší. Je to pražská střední škola Michael. Práce jejích studentů jsou moderní, ale ne prvoplánově buřičské. Studenti Michaela nehledají originalitu za každou cenu, což se mi zdá hlavním tématem mnoha vysokoškolských prací. Jiří Hanke, s nímž jsem se kdysi bavil v DOXu, řekl větu, kterou často cituji. Školy dělají umění, ale já mám rád fotky.

Říkám o sobě, že jsem nehodný žák starých čínských Mistrů Čuanga a Lao ć. Jedním z jejich principů je wu wej (konání nekonáním). Někdy se to zadaří i mně. Takže Ibrahime, svým nevěnováním se Fotografii roku jsem názor projevil. Dobrá ale nezaujala.

Kostel svatého Bonifáce stojí tak nějak stranou pozornosti Liberečanů. A přeci se tu v posledních letech děje mnohé. Tu koncert, tu výstava. Dnes zde například končila výstava paní Ilony Chválové. Když jsem dostal pozvánku, hovořilo se v ní o výrazném geniu loci. Protože jsem chtěl navštívit jinou akci v centru, omluvil jsem se. Přišlo druhé pozvání, ve kterém byl zmíněn inspirační zdroj vystaveného souboru. To jsem již odmítnout nemohl.

S paní Ilonou Chválovou se znám z dob, kdy ještě nebyla Chválová a zdaleka ne paní. Jelikož hovořím o dámě, nechci uvádět, jak dlouho se známe.Nikdy jsme nebyli intimně blízkými přáteli, a přeci se naše životy podivně prolínaly. Oba žijeme v témže městě, nevidíme se někdy i pár let. Leč při každém setkání mám pocit, že se setkávám s někým velice blízkým.

Naši otcové byli profesními kolegy. Její starší sestra Martina byla mou první láskou, kterou jsem (prý) chtěl v mateřské školce pojmout za manželku. Znovu jsme se sešli za gymnaziálních studií. V té době jsme se s Ilonou setkali prvně. O její dvě (dnes již hodně dospělé) dcery jsem se staral coby pediatr. Její první manžel, vynikající psychosomatik, mne hodně ovlivnil profesně. Když jsme v naší trampské osadě ženili šerifa a chtěli mu sehrát divadelní kus, Ilona nám namalovala kulisu. Dosud ji mám pověšenou na zdi. Tedy kulisu, ne Ilonu. Po letech se občas hrůzou zapotím, když si vzpomenu, kterak jsem jí u ní doma téměř hodinu tahal ze zad nitrokožní steh po operaci vážného úrazu. Steh, který krapánek zarostl. Zcela mokrý potem a hrůzou, jsem to vzdal a pokračovala má manželka. Otráven vývojem našeho zdravotnictví jsem odešel mimo obor a stal se na pár let čajovníkem. V naší čajovně jsme vystavovali nejen práce Iloniny, ale i její maminky paní Evy Kubínové a jejího druhého manžela Horsta. Tady jsem s ní dělal i besedu o výtvarném umění a jejích cestách za lidojedy na Nové Guinei nebo pobytu v nepálském klášteře.

Díky občasnému střetávání jsem měl možnost z povzdálí sledovat její tvorbu. Jelikož jsem ve výtvarnu nulově vzdělán, je do značné míry drzost, chci li se k Iloninu dílu vyjadřovat.

Je až s podivem, jak působily Iloniny obrazy osmdesátých let (pro mne) až brutálně depresivně. Vybavuji si například portrét jejího manžela, který drží na kolenou dceru. Převažují na něm odstíny šedi, pokud jsou použity jiné barvy, mají též šedý nádech. Podobně byl poměrně depresivní obraz, který jsem měl možnost pozorovat při seminářích na pracovišti manžela Vladislava. Dvojice poměrně bledých postav ležící na širokém lůžku, to vše na dosti temném prostředí. Dá-li se u někoho bez obav, že bude vyřčeno klišé, hovořit o křehké duši, pak je to Ilona Chválová. Takto se v její tvorbě odrážela doba končící normalizace.

V devadesátých letech se Iloniny obrazy rozsvětlily a nabraly barevnost. Zároveň alespoň to co jsem z nich viděl, ztratilo, byť i dříve mnohdy nezřetelný, tvar a Ilona vytvářela čistou abstrakci. Kolem přelomu milénia vlivem pobytů v exotice se součástí jejích prací stává nepálský ruční papír, který si díky jeho struktuře oblíbila v Nepálu.

Pokud v pozvání hovořila Ilona o geniu loci výstavního prostoru u sv. Bonifáce, nemluvila planě. Pro výstavy je to prostor ne úplně obvyklý. Schody do zvonice, v každém patře nevelká místnůstka. Popravdě je to pro výstavy naprosto nevhodné, navíc několik odložených kostelních plastik prostor zmenšuje. A přeci je to prostor, který diváka čímsi těžko uchopitelným osloví.

Aktuálně vystavený soubor je jakousi katarzí dvou let od smrti, která ukončila dlouhou chorobu autorčina druhého manžela. Jak v příhovoru při dnešním loučení s výstavou Ilona uvedla, při instalaci výstavy si teprve sama uvědomila, jak intensivně se s manželem souborem loučí. Po dlouhé době se na obrazech objevují figury. Není to realistické pojetí, jednotlivé postavy jsou  naznačeny. Jen jakési snové či možná podvědomé otisky bytostí, které rozdělilo to jediné, co je rozdělit mohlo. Rozdělilo, ale neoddělilo. A postava, jejíž těhotenství díky nezřetelnému zpodobnění lze spíše jen tušit, jakoby otevírala bránu naději, že koncem jedince nekončí vše. Velice příjemným překvapením pro mne bylo, že oproti výše zmíněným depresivním normalizačním obrazům je soubor, uzavírající velmi nelehké životní období při vší tragice námětu, vlastně velice optimistický.

Duše křehkou zůstala, ale Ilona Chválová se stala silnou. Čemuž jsem rád.

7.12.2017

Tak máme za sebou další ročník soutěže novinářské fotografie. Výstava nejlepších snímků je aktuálně k vidění na Staroměstské radnici Pro libereckou fotografickou komunitu může být zajímavá skutečnost, že v širším výběru se opět ocitl snímek Šimona Pikouse. Letos neobeslal kategorii Sport, ale sobě více vlastní Lifestyle. Ač to tentokrát, řečeno sportovní terminologií, nebylo na bednu, i účast v širším výběru je cenná. Takže gratulace, Šimone.

Potěšil mne fakt, že na soutěžních fotografiích jakoby ubylo přímého násilí. Ano, jsou zde snímky z voleb v Keni, jsou tu snímky z demonstrací proti zasedání G20. Jsou zde i snímky z utečeneckého tábora případně osad zničených válkou v Sýrii a Iráku. Pochopitelně z nich je cítit zmar a tragika lidských osudů, ale objevují se jiskřičky naděje. Například na snímku mužů postávajících a posedávajících u čajovny, z nichž jeden drží v náručí mimino zabalené v dece. Snímek jakoby říkal ano, bylo to hrozné a bude to ještě hodně těžké, ale nový život se hlásí.

Ubývá-li přímého násilí, zaujala mne přítomnost násilí potenciálního. Fotografie či soubory z demonstrací různých radikálů či z výcviku paravojenských skupin. Pochopitelně zde nechybí snímek brněnské skautky a pravicového radikála, který obletěl svět. Tyto snímky jsou mementem, upozorňujícím na to, jak ošidné a nebezpečné je vypouštění džina nacionalismu z lahve.

Jedním z často citovaných protimuslimských argumentů jsou sňatky nezletilých holčiček. Že tohle není problém pouze muslimského světa ukazuje cyklus Martina Bandžáka V Nikaragui jsou matkami děti. Série těhotných či kojících dětí je velice silná a emotivní. Obličeje dívek, které již nejsou dětmi, ale ještě nejsou ženami nevyzařují štěstí z nastávajícího nebo již existujícího mateřství. Je v nich vidět zcela nedětská odevzadanost, ze které čiší cítit tragika jejich života bez perspektivy.

Kategorie Příroda, věda a životní prostředí je tématicky poměrně široká. Tak v ní může divák spatřit soubor z lovu na bažanty i lišky při námluvách, divoká prasata kopulující na skládce u průmyslové zóny bangaldéšské Dháky, působivý snímek pelikána chytajícího rybku vedle (pro mne) až banálního snímku labutí v raním oparu. Nejvíce mne v této kategorii zaujal cyklus Václava Šilhy Mizející Amazonie. „Běžné“ snímky ze života amazonských indiánů kmene Huoarani, podobné z amazonských pralesů přivezlo více autorů, Šilha vypointovává fotografií indiána oblečeného v tradiční bederní šňůrku s dlouhým oštěpem na rameni. který hledí na rafinerii nafty, která vyrostla na území jeho kmene. Tato pointa říká: Sakra lidi, nežijeme nějak blbě?

Šerm nepatří k nejvíce fotografovaným sportům. Nejen proto na mne zapůsobila série Filipa Singera z Mistrovství světa v šermu, které proběhlo v tomto roce v Lipsku. Zásahy, pád, emoce to vše v Singrově podání ilustruje dramatičnost tohoto nepříliš masového sportovního odvětví.

Z jiného soudku je soubor Jirka, devadesátiletý sportovec.Vojtěch Hurich vypráví příběh široké veřejnosti neznámého sportovního hrdiny Jiřího Soukupa, který se narodil v roce 1927. Ve svém věku se věnuje nejen rychlochůzi, ale i běhu, cyklistice a skoku vysokému.

Bylo by pochopitelně možno jít kategorii za kategorií a v každé lze nalézt snímek či soubor, který stojí za zmínku. Nakonec snad tedy fotografie, která mne v ročníku 2017 oslovila nejvíce. Je to portrét Soni Červené od Martina Veselého. Pěvkyně Červená je dáma, která něčeho dosáhla ve své profesi.Co je na ní ale neméně obdivuhodné, je skutečnost, jak jde hrdě proti proudu mainstreemové adorace mládí a krásy. Paní Soňa Červená, ač s tváří vrásčitou, v dvaadevadesáti letech svým šarmem dává na frak o dvě tři dekády mladším liftingovým diblíkům plným silikonu.

Co říci na závěr. Snad jen přání, aby trend upouštění od prvoplánového zobrazování násilí v dalších ročnících sílil.

Výstavní sezona síně při cvikovském Informačním středisku se letos nesla ve znamení libereckých fotografů. Kromě klubu 7.65 zde vystavovali již dva členové klubu Obskura. Třetím členem Obscury je aktuálně vystavující Petr Šimr, který je současně předsedou klubu. V závěru roku pak bude ve Cvikově vystavovat liberecké sdružení Fotošálek. Fotografové sdružení ve jmenovaných spolcích se shodují v jednom. Liberec, ač se tváří jako metropole Severu, nemá tak důstojné výstavní prostory pro regionální autory, jako Cvikov. Velmi závidíme.

Petr Šimr je poměrně čerstvý sedmdesátník. Vystudoval Institut výtvarné fotografie v Olomouci, živil se řadu let jako fotograf Libereckého deníku. Kromě profesní tvorby se věnoval a věnuje i volné tvorbě. Mimo jiné jako člen libereckého klubu Obscura, který před čtyřiceti lety zakládal. A který současně vede.

Cvikovskou výstavu Petr Šimr nazval Pachuť a vůně žití. Tvoří ji dva soubory, které jsou sice námětově odlišné, ale dobře spoluodráží naši současnost.

V roce 2009 byl Petr vyslán, aby jako žurnalista dokumentoval konec novoborského Crystalexu. V den, kdy zaměstnanci dostávali hromadně výpovědi se mezi nimi pohyboval fotograf a zaznamenával dění, náladu. Z Petrových fotografií hledí tváře plné otázek. Proč, proboha? Co se mnou bude? Kde seženu peníze na nájem?

Tragédií je novinářská fotografie v posledních letech plná. Ostatně náměty nabízí současný svět plnými hrstmi. Civilní, nejlépe dětské, oběti válečných konfliktů, živelných katastrof či migrační krize na nás hledí ze stránek a obálek novin a časopisů dnes a denně a zvyšují prodejnost. Konzument médií je jimi natolik zahrnován, že je přestává vnímat. O to cennější je, když se v množině fotožurnalistů najde člověk, který dokáže dát tragédii lidský rozměr. Výpověď Petra Šimra o zániku Crystalexu je takovým souborem plným empatie a lidství.

Druhý soubor, tedy ona Vůně z titulu výstavy, je reportáž ze Slavností piva ve Svijanském Újezdě.

Je na jednom každém, jak tyto slavnosti vidí. Zajisté jde o import, na který můžeme mít rozdílný názor. Nevím, zda to bylo Šimrovým úmyslem, ale na mne soubor působí jako memento. Jako zvolání : Kam jsme se to dostali?

Na první pohled soubor působí jako pouhá reklama na produkci jednoho pivovaru. Na většině snímků je nejméně jeden kelímek zlatavého moku s čitelným logem firmy, která ho vyprodukovala. Ovšem, a doufám, že se nemýlím, již na druhý pohled dojde vnímavému divákovi, že je to výpověď o tom, jak se necháme manipulovat reklamou. Jak si necháme místo kultury podsouvat prázdné podniky, jejichž účelem je pouze vytočit co nejvíc hektolitrů piva a přesvědčit konzumenty, že po mém pivu je kocovina příjemnější. A tak se na Šimrových fotografiích odvíjí příběh, který kráčí od rozesmátých tváří, pokračuje tanečními výjevy, kde v davu netančí páry, ale jedinci s kelímkem v ruce, až po opilce tristně ležícího v alkoholické anestezii na stole.

Petr Šimr nemá rád bulvár a násilí ve fotografii. Pracuje-li v jednom či druhém souboru s lidskou tragédií, smutkem, beznadějí a bezmocí, pak v míře, která nepřekračuje hranici vkusu. A právě znalost téhle hranice odlišuje člověka s aparátem a Fotografa.

S jistými problémy se mi podařilo navštívit Letohrádek královny Anny na Pražském Hradě. Kvůli přiznanému kapesnímu noži jsem nebyl do areálu vpuštěn. Tak jsem ho u jiné brány nepřiznal

Sebastiao Salgado je celosvětově uznávaný brazilský fotograf. Narodil se v roce 1944 v Minas Geras. V dětství a mládí se několikrát stěhoval. Nějaký čas prožil na rodinné farmě, kde rodiče pěstovali kávové boby a cukrovou třtinu, další část mládí prožil v jednom z nejlidnatějších měst světa Sao Paolu. Vystudoval sice ekonomii, ale zkušenosti z mládí v něm probudily velmi levicový pohled na svět. Kvůli konfliktu s vojenskou diktaturou musel rodnou Brazílii v roce 1969 opustit a usadit se v Paříži. Od roku 1973 se živí jako fotograf. Kromě řady ocenění obdržených za svou tvorbu se stal i členem prestižní agentury Magnum. Tu ovšem v roce 1994 opustil a založil vlastní agenturu Amazonas Images.

Salgadova tvorba se vyznačuje silným humanisticko sociálním cítěním. Od počátku pracuje na větších cyklech, které vznikaly na nejrůznějších místech planety. Věnoval se životu dělníků v chudých zemích, fotografoval bezzemky v Jižní Americe či oběti hladomoru v Africe. Dlouho před dnešní migrační krizí se věnoval problematice celosvětové migrace a uprchlíkům.

Soubor Genesis je výsledkem sedmileté práce. Vznikal mezi roky 2004-2011 a Salgado pro něj sbíral materiál v Jižní i Severní Americe, Africe, Antarktidě, v arktické části Sibiře, na Papui- Nové Guinei a dalších ostrovech jihu Asie.

Podle Salgada je soubor Genesis hledání světa, jakým byl. Podoby, ke které se vyvíjel od svého počátku. Moderní svět a způsob žití toto království, kde vládne příroda a prostá, přirozená pravidla přežití, ničí. Ale stále ještě jsou. Autor za nimi necestoval sám. Na cestách mu byli průvodci německý filmař a fotograf Wim Wenders a syn Juliano Ribeire Salgado. Jejich zásluhou o sedmileté Salgadově pouti za původním světem vznikl film Sůl země, promítaný v Cannes a nominovaný na Oscara.

Snímky cyklu Genesis jsou velkoformátové a černobílé. To dává vyniknout mimo jiné snímkům tučňáků na antarktických ostrovech Argentiny. Tyhle záběry Salgado ulovil z letadla či balonu, takže diváka neohromí pohled do tučňákových očí či zobáku, ale velikost ptačí kolonie, jdoucí do tisíců jedinců. Navíc úhel záběru mnohdy působí optické zkreslení pozadí snímku, kterým jsou vysoké hory. Tím se útesy přestávají nad ptačí kolonií vzpínat, ale jako by se nad ni překlápěly ve snaze ji ochránit před rušícím vetřelcem.

Některé snímky souboru, například suché sekvojové kořeny, stěna tropické džungle, nebo hra světla a stínu v písečných dunách mne jen utvrdily v tom, že abstraktní malíři jak Pollock a další neobjevili nic nového, jen na plátno přenesli motivy, které vnímavé oko najde v přírodě.

Salgadovy snímky mají namnoze výrazné zrno, které je mnohdy opěváno jako ztracený relikt analogové fotografie. Jako odchovanci digitální fotografie mi na několika snímcích ze souboru více než dvou set čtyřiceti fotografií právě toto zrno přišlo zbytečné a na úkor čitelnosti obrazu. Leč to je můj subjektivní pohled, který nejspíš nebude obecně sdílen.

Součástí výstavy je soubor barevných snímků Lélie Wanick Salgado a několika dalších autorů, které dokumentují projekt Instituto Terra, který Salgado se svou manželkou Lelií založili. Vykoupili pozemky bývalé farmy Salgadových rodičů a znovu zalesnili půdu, která se již začínala měnit v mrtvou, prázdnou pustinu.

Jsem rád, že jsem překonal potíže při vstupu do areálu Hradu. Výstava Genesis rozhodně stojí za shlédnutí a zamyšlení se. Lidí, kteří na problémy upozorňují je mnoho. Je dobře, že jsou i lidé, které dokumentace problému vede k snaze o jejich nápravu.