Artušovská legenda vzrušuje posluchače a čtenáře již mnoho století. Příběh o lásce, přátelství, cti, touze po světě bez válek, o zničující vášni, zradě a nenávisti, vychází z legend sdílených obyvateli obou břehů lamanšského kanálu. Merlina, Morgianu a další postavy najdeme jak Cormwalu, tak v Bretani. Artušovská sága nemá ucelený děj, rozpadá se do prolínajících se příběhů o Uterovi a Igrayn, Artušově zrození a cestě ke královské koruně, příběhů rytířů hledajících svatý grál, příběhu Morgiany a její žárlivosti na bratra, vedoucí k zplození Mordreda a k závěrečné bitvě, ve které hyne synovou rukou Atruš a ve které Morded je nakonec sám zabit.          

 Veškeré motivy v Artušovské legendě jsou živé dodnes a mnohé příběhy si žijí vlastním životem. Láska Lancelota s Guinevry, hledání Grálu a další motivy jsou stále znovu zpracovávány a uváděny na ještě a plátna kin. Zejména v dnešní rozkolísané době je dobře si tyto motivy připomínat.      

Posledním zpracováním je Excalibur v podání Kateřinského sousedského divadla. Scénář napsala herečka Divadla F X Šaldy Markéta Tallerová, která se ujala i režie. Oproti předchozím inscenacím, které jsem viděl (Krvavej tyátr, Sen noci kateřinské, Rychlé 

šípy), je tu méně třeskuté srandy. Ta by mi, pomineme-li Monty Pythony, k artušovskému námětu ani výrazně neseděla. Ale pozor, bych vás neuvedl v omyl, humor v novém představení nechybí. Jen je mírnější. Markéta Tallerová se v hodinovém představení pokusila postihnout celou legendu od Artušova početí na Tintagilu po smrt. Tak rozsáhlý celek vtěsnat do jedné hodiny je nesnadný úkol, kterého se zhostila na výtečnou. Všechny důležité motivy legendy, byť ve zkratce či náznaku, divák uvidí.  

K legendě o králi Artušovi patří tajemné síly a čáry. Proto tentokrát představení začínalo za soumraku. Následně se tajemno pomocí několika baterek, pochodní a trochy pyrotechniky podařilo kateřinským scénografům vykouzlit excelentně. Atmosféru pochopitelně dokresluje prostředí Lesního divadla na Martinské stěně, které je obklopeno listnatým lesem. Troufám si tvrdit, že běžný jizerskohorský smrkový porost by tak nefungoval.              

Díky šťastnému očekávání dalšího potomka si v Excaliburu nezahrála Kateřina Kholová. Soubor však neopustila a je spoluautorkou choreografie. A tak nápaditě tančí nejen Jezerni paní, Igrayn a její dvorní dámy a další.                

Nejsem vzděláním teatrolog, takže nemám odborné předpoklady, hodnotit výkony jednotlivých herců. Navíc díky několika měsícům, které jsem se souborem prožil loni při zkouškách Rychlých šípů, ze mne činí člověka neobjektivního. Výteční byli všichni. Je to pravděpodobně nespravedlivé vůči ostatním, ale pro mne ze souboru vyčnívá, a to nejen fyzicky, Ladislav David. Upoutal mne již jako Šílený mnich v Krvavém tyjátru, pokračoval jako Oberon ve Snu noci kateřinské a Sršatý dědek v Rychlých šípech. V této linii pokračuje i v Excaliburu. Merlin  Ladislava Davida není jen velký mág (scény, kdy pronáší zaklínadla, patří k velice působivým momentům představení). Je to i starý muž, který býval mocný, ale nyní přichází nový čas a on cítí, že je i s dalšími přírodními silami odsouván do pozvolného zapomnění. Čímž se chvílemi cítí být zpruzen.        

Jsem zastánce toho, čemu se říká občanská společnost. Líbí se mi lidé, kteří nečekají, až někdo přijde a něco pro ně udělá. Party, které si najdou zábavu a svojí zábavou pobaví a potěší i ostatní. A takovou partou Kateřinské sousedské divadlo bezesporu je.

P.S. Koho jsem nejmenoval, nezlobte se. Všichni jste skvělí.

Ještě zhruba měsíc bude v plzeňské Velké synagoze výstava Farm Security Administration (FSA).

Vystaveny jsou tu fotografie z mnohatisícového souboru, který vznikl v letech 1935-1942, v době velké hospodářské krize když F.D.Roosevelt vyhlásil svůj ekonomický program Nový úděl (New deal). Následně vzniklo několik různých programů a agentur, které měly podpořit zaváděná opatření. A současně měla vzniknout fotodokumentace. FSA byla největší z těchto agentur, navíc v čele její historické sekce stál Roy Emerson Stryker. Profesor ekonomie a amatérský fotograf sice sám dodal nějaké fotografie, ale jeho hlavní význam pro FSA byl v jeho manažerské a editorské práci. Podařilo se mu shromáždit tým excelentních fotografů. Ať to byli lidé již zvučných jmen jako Walker Evans, Russel Lee, či Dorothea Lange, nebo začátečníci, kteří se záhy proslavili jako Carl Mydans, Marion Post Wolcot a další.

Stryker dal fotografům instrukce co fotit, kde fotit, vypracoval každému cestovní plán. Ale, a to je důležité, neřekl jim jak fotit. A tato volnost se vyplatila. Sám Stryker rozsáhlou sbírku neobohatil množstvím svých snímků, nedocenitelná byla jeho práce obrazového editora. Fotografové FSA dodávali ročně kolem 30 000 snímků, (celkový počet Stryker odhadoval na 270 000) z nichž Stryker vybíral snímky k publikaci. Ty pak přebíraly prestižní noviny a magazíny jako Time, Fortune, Look či Life. Zprvu byly snímky publikovány pod společnou značkou FSA, později již pod autorovým jménem. I když film Kodachrom přišel na trh rovněž v roce 1935, z 164 000 dochovaných fotografií je jen zhruba tisícovka barevných. Barevnou fotografii nejvíce používal Jack Delano, který na barvu fotil nejen venku za dobrých světelných podmínek (např. Vermontská pouť v Rutlandu) , ale i v továrních halách.

Kurátor výstavy Radovan Kodera z celkového počtu vybral 250 černobílých snímků, které jsou vystaveny v celé prostoře Velké Synagogy. Pochopitelně nemůže chybět ikonický snímek Dorotey Langeové Migrant mamma, u nás též známý jako Kočující (migrující) matka. Vystaveny jsou ještě dva další snímky ze série, kterou Langeová s Florence Owens Tomsonovou nafotila. Migrant mamma je zajisté působivý snímek se silnou výpovědí. Ovšem její věhlas zatlačuje do pozadí další snímky Langeové, jako je snímek matky či skupinový snímek její rodiny, která má být vrácena z Kalifornie do Oklahomy, odkud rodina přišla. Velice působivé jsou například snímek třiaosmdesátiletéh osadníka, který čeká na přesídlení od Theodora Junga, obrázek Jacka Delana z trestaneckého tábora nebo snímky Walkera Evanse z Arkansasu postiženého povodní.

Oč méně úsměvů divák na fotografiích najde, o to více bídy a beznaděje je vepsáno ve tvářích portrétovaných lidí. V tom bylo poslání fotografů FSA, ukázat lidem bídu farmářů, které postihla kombinace hospodářské krize a velkého ekologického maléru. Ale FSA nešlo jen o bulvární popis bídy, účelem bylo přesvědčit lidi, že je nutno podpořit programy, které mají migrujícím pomoci, aby se znovu postavili na vlastní nohy. O tom, že se jim to skutečně povedlo, svědčí slova jiného slavného fotografa Ansela Adamse: To nejsou fotografové. To jsou sociologové s fotoaparáty.

Pokud Vás ve fotografii nebaví pouze načančaný glamour a fashion, pak neváhejte a do Plzně se rozjeďte. Myslím, že nebudete litovat.

(Zveřejněno na stránkách sdružení Fotošálek v září 2016)

Tak už mám nějaký čas FOTO 31.

Velmi souzním s hodnocením World Press Photo 2017 v stejnojmenném článku Petra Vilguse. Pochopitelně nutno pogratulovat Michaelu Hankemu za druhé místo v kategorii Sport. Z jeho souboru, který vznikl na turnaji mladých šachistů, je v čísle zveřejněna jedna fotografie. Šachisty máme za klidné, přemýšlivě zahloubané. Z Hankeho mladého soutěžícího přirozená emoce cáká na všechny strany. Ovšem to je emoce, řekněme, humánní. Úvodní část článku je ovšem ku WPP kritická ke kultu násilí a „akčnímu pornu“ a Petr Vilgus volá, podle mne oprávněně, po propagaci i pozitivnich stránek bytí.

Velmi mne potěšilo, redakce nezveřejnila vítězný snímek, respektive zveřejnila jiný Ozbilicův snímek z oné vernisáže. Líbí se mi úvodní snímek k článku Martiny Grmolenské O jelenu, krakatici a magickém oku. Musím říci, že ostatní zveřejněné fotografie Simena Johana, o kterém Grmolenská mluví, nejsou můj šálek čaje. Zaujal mne bonmot: „lenost je matkou všech nápadů a zahálka kolébkou kreativity„, který použil Radek Kalhous v rozhovoru A pak vás osloví Time,který s ním vedl Tomáš |Hlíva. Za přečtení stojí i Portrét amerického gangstera o tom, jak tohoto muže fotil Antonín Kratochvíl.

Dopravní prostředek ze šlamastyky je rozhovor s Libuší Jarcovjákovou. Snad je to díky její první autorské monografii Černé roky, že se v poslední době s jejím jménem setkávám často, zatímco ještě nedávno jsem je neznal.

To pochopitelně není vše, s čím se v posledním čísle magazínu Foto můžete setkat. Tak si ho někde prolistujte.