Nesem nesem Moranu                                                                                                                        odplav až na tu stranu                                                                                                                      na tu stranu půlnoční                                                                                                                  novou zimu nezačni                                                                                                                            Tuhle výpravu jsme dělávali kolem prvního jarního dne. Vždycky jsme vystupovali v Machníně na nádraží. To už tam dávno nebydlel kamarád a kolega ze studií, se kterým jsme jednou v služebním bytě jeho táty seděli, dobrý albánský koňak zajídali kolečky turisťáku a nakládanými feferonkami. Již jsme byli dál. Ne moudřejší, ne usedlejší, prostě jinde.                                                          Několik dospělých a hrba děcek míchaného pohlaví. Tedy děcek, sestřiček a brášků. Vždyť se cosi změnilo a my se směli hlásit ke skautingu. Ta banda byly žabičky a vlčata obou libereckých přístavů vodních skautů. Zajímavý přírodní úkaz. Liberec je poměrně suché město. Nisu za nějakou zásadní vodní tepnu u nás ještě nemůžeme považovat. Vždyť díky širokému regulovanému korytu je v ní vody po kotníky. To až dál, tam kde končí regulovaný tok a koryto se zúží do původní šíře hladina stoupne. A přeci tu bylo vodních skautů na dva přístavy, jak my nazýváme, čemu blátošlapové říkají středisko.                                                        Vítej jaro vítej,                                                                                                                               skřivánečku lítej,                                                                                                                                  vylétni až do nebíčka,                                                                                                                          přines teplo od sluníčka                                                                                                    Od vlaku jsme zamířili hned na fotbalové hřiště, které je pod nádražím. Tuhle výpravu jsme vždy zahajovali závodem dokopčákem. To vezmete žabky a vlčata, postavíte je na polovinu fotbalového hřiště a odmávnete start. Trať vede do prudkého svahu za brankou, kus po hraně a zase dolů. (Pochopitelně. Inspirací byl film Pahorek.) To bylo jen na rozehřátí. Pak přišel krikeťák, protože to je disciplina do odborky. Když se u házení vydýchali, přišel na řadu fotbal. S tenisákem a na celé hřiště. Kdo má představu, že uhnat vlčata a žabky je snadné, neví o čem je řeč. Děti obecně a ty mezi první a čtvrtou třídou mají tu sprostou vlastnost, že odpočívají pohybem. Přišli jsme na táboře z výletu, popili, natlačili do volátka malou sváču, vzali míč a šli si dát fotbal, zatímco my dospělí jsme slušně sténali únavou. Po fotbalu přišla na řadu Morana. Nejprve jsme ji dělali až u řeky, ale záhy jsme usoudili, že nejlepší na její výrobu je rákosí, rostoucí na konci hřiště. Nějaké to triko po odrostlých synech jsme přinesli. Šahanka, vůdkyně majákovské party donesla odloženou sukénku po dceři. S ustrojenou Moranou jsme vyrazili k Nise. Klopýtali jsme nivou plnou drnů, stařiny, místy čerstvými porosty devětsilů. Pak mocný nápřah a už letí. Sledovali jsme plovoucí Moranu až k jezu pod Hamrštejnem. To bylo obvykle poslední místo, kde jsme ji viděli. Buď se rozpadla na prvočinitele nebo ji válec pod jezem nevydal. Jen zřídka proplula a pokračovala směrem ke Kryštofovu údolí, aby se před ním prudce stočila po druhé straně hamrštejnské ostrožny k Andělské hoře.                                                             

Sluníčko nám zasvítí                                                                                                                   rozkvete luční kvítí                                                                                                                               hraj píšťalko hraj                                                                                                                                   brzy bude máj                                                                                                                                      Když se Morana přehoupla přes korunu jezu, přeběhli jsme sedlo, kterým železnice míjí Hamrštejn , seběhli pod most a vydali se tentokrát proti proudu Nisy. Tady už není široká niva, hřeben se svažuje prakticky až k řece. Tradiční hrou hned za mostem byly závody trig. Sestřičky a bráškové se chopili svých uzlovaček. Tři byli koně, jeden vozataj. Koně ani vozataj nesměli uzlovačku pustit a museli určenou trať uběhnout co možná nejrychleji. Není to zcela jednoduché, nemyslete. Na úbočí hřebene rozkvétaly jaterníky, podbělík. Někdy jsme vyrušili srnky, zaslechli datla. V místech, kde se řeka lomí, býval starý vývrat. Terén tu tvoří stupeň, který kmen přesahoval. Volný konec se krásně houpal. To bylo místo pro rodeo. Soutěžící došel na konec a někdo z dospěláků kmen rozhýbal. Pochopitelně druhý se stopkami měřil čas, než dotyčný spadl. Byli jedinci, kteří vydrželi dlouho. Na hrad jsme v prvních letech stoupali, až když jsme po břehu došli od něj. Několik promáčených vlčáků nás přimělo změnit trasu a stoupat po hřebeni prakticky již od rodea.                                                                                  Hamrštejn. Zřícenina pozapomenutého hradu na kraji města. Místo svačiny a rukodělek. Ani si nepamatuji, kdo přišel s nápadem vyřezávat ptáčky, kterým jsme říkali jarňáčci, ale od druhého nebo třetího ročníku Ptáci Jofťáci. Možná jsme je našli v knížce návodů na rukodělné práce od našeho kamaráda Libora, zvaného Rak. To vezmete rozvětvenou větévku, silnější část je tělíčko, ze slabší vyřežete zobáček, špičkou nože vyvrtáte očíčko, v těle uděláte zářez na křidélka ze suchých listů, z dlouhé trávy ocásek a můžete Jofťáka pověsit na keř.                                                                  Vous mi zšedl, vlasy zřídly. Poslední z mých vlčat již jsou na vysokých školách, ti první již mají své děti. Neúprosný tok času. Ale Hamrštejn pro mne bude nadosmrti hrad ptáků Jofťáků.