Čtyři roky jsem sledoval činnost ochotnického souboru, který si říká Kateřinské sousedské divadlo. Je to parta lidí, kteří žijí v Kateřinkách, dříve průmyslové vsi u Liberce, nyní okrajové městské části. Již geografie místa, hluboké údolí a strmé stráně Jizerských hor z Kateřinek činí zvláštní osadu. Je sympatické, že se tu našla parta lidí, kteří nežehrají na odloučenost od městského centra, ale sami si hledají vyžití a zábavu. Že svou činností baví desítky či stovky diváků, které jejich představení do Lesního divadla přilákají, je samozřejmý bonus.

První představení souboru, které jsem viděl byl Krvavej tyátr. Temné až hororové váchalovské téma se v podání kateřinských změnilo rychlý sled gagů, jejichž výsledkem byla ukrutná sranda. Ano, moralista by mohl poukázat na hovorovost tohoto výrazu. Krvavej tyátr ovšem nebyla pouhá legrace. Byla to čirá sranda, ať se komu nelíbí.

V příštím roce si troufli na „velkého Alžbětince“ a inscenovali jeho hru pod pozměněným názvem Sen noci kateřinské. Každý jsme viděli mnohou inscenaci Shakespearových her. Sám si vzpomínám na jedno převzaté představení, kde se šlechtici veronští oslovovali rytíři rytíři, aby následně fechtovali příborovými vidličkami, mužně tasenými z holínky. To kateřiská transpozice do stylu hippíelife dala příběhu zvláštní poetiku.

Posledním představením byl artušovský Excalibur. Představní ságy o cti, lásce, přátelství a smrti bylo tentokrát posunuto do pozdních hodin, aby použité pyroefekty a jednoduché, leč nápadité nasvícení přírodní scény podkreslily atmosféru tajemna. Osobně musím zmínit postavu Merlina. Kateřinský Merlin nebyl jen oním moudrým kouzelníkem, který ví či tuší, že nastává střídání epoch, kdy mágové jako on budou nahrazeni čímsi či kýmsi novým, mocnějším. Ve své moudrosti změnu chápe, akceptuje, ale to mu nebrání, aby jí byl neskonale zpruzen.

Na třetí představení jsem nezapomněl. Celý soubor uzavírá. Nevymyká se jen převedením do černobílé podoby. Byla to pro mne zvláštní příležitost. Jednak jsem měl možnost sledovat zrod představení od první čtené zkoušky po premiéru, jednak to byly Rychlé šípy. Z mé trampsko skautské anamnezy je zřejmé, že tahle parta patřila k mým klukovským hrdinům a nezastírám, že si jejich příběhy, ať komiksovými či knižními, dosud listuji. Mělo by se mne tedy dotknout, dělá-li si někdo z mých hrdinů legraci. Nejen, že se mne to nedotklo, zkoušku co zkoušku jsem brečel smíchy, takže jsem měl chvílemi problém, sledovat dění hledáčkam aparátu. Nedotklo se mne to, neboť v podání kateřinských nešlo o zesměšnění, ale zlidštění, o humor laskavý, chápavý.

Letos si soubor dal tvůrčí pauzu, částečně pro pracovní zatížení principálky, držitelky Thálie a herečky divadla F. X. Šaldy paní Markéty Tallerové. Nezbývá než doufat, že v příštích sezonách vzniknou další nové inscenace. Bylo by škoda, kdyby Lesní divadlo v Kateřinkách opět osiřelo.