Kluk s bambulí Na tříkolce seděl kluk. Měl pletenou čepici s bambulí, modrou bundu, kalhoty ke kolenům a podkolenky. Ač seděl na tříkolce, díval se na svět otráveně. Jen to zkuste, nebýt otráveni, když sedíte na tříkolce a nemůžete se projet. On ten kluk byl totiž plechový. Prostě hračka. Maminka kdysi koupila svému synkovi v hračkářském obchodě panáčka s tříkolkou na klíček. Pepík, nebo to byl Vlastík, si s panáčkem hrál rád. Tehdy se kluk s bambulí proháněl na své tříkolce často. Pak ale Pepík, anebo Vlastík, povyrostl a klíček ztratil. Měl jiné hračky a kluka s bambulí odložil. Ani nevím, jak se to stalo, ale po několika letech se najednou objevil v ordinaci jednoho pana doktora. K tomu chodily holky a kluci z nedalekého sídliště, když je něco bolelo. Ale nejenom s nemocí tam děti chodily. Někdy si je pan doktor pozval na prohlídku. To ještě šlo, ale jindy si je pozval na očkování. To už bylo horší. Při tom některá holčička, ale i mnohý kluk měli strach. To potom popotahovali, někteří dokonce úplně plakali. Těm pan doktor půjčoval kluka s bambulí, aby si pohráli a tolik se nebáli.
Nejvíc klukovi vadilo, že se nemůže projet, vždycky na jaře. Za oknem zmizel sníh a poupata stromů se začala nalévat. Když sestřička otevřela okno, aby vyvětrala, do ordinace proudil vlahý voňavý jarní vzduch. Tehdy se kluk smutně díval ven. Jednou to nevydržel a šlápl do pedálů. Kola se pootočila, šlápl ještě jednou a rozjel se. Ne daleko, jen po vršku skříně, na které stál. Od té doby, když sestřička a pan doktor odešli a ani pani uklízečka již nebyla v ordinaci, se takhle projížděl.
Opět přišlo do města jaro. Oteplilo se, děti do ordinace již nechodily tak zachumlané. Takhle v sobotu dopoledne nahlédlo do ordinace oknem sluníčko. Polechtalo paprskem kluka s bambulí pod nosem. Nejprve kýchl, pak se protáhl. Jejda, jak je to dlouho, kdy se naposledy pořádně projel? Popojel po skříni sem, popojel tam . Tuhle, když nechal pan doktor vymalovat ordinaci, trochu přemístil nábytek. Hned ke skříni přistavil lehátko, na kterém lehají kluci a holčičky, když je bolí bříško a pan doktor jim ho prohmatává. A u lehátka jsou schůdky.. Že to byl pořádný kluk, moc se nerozmýšlel. Pravda trochu strachu měl, když se rozjel k okraji –skok a byl na lehátku. Pak už to bylo snadné. Dokonce řemeslník, který pokládal linoleum odstranil práh u dveří a nějak ho zapomněl vrátit. Takže pode dveřmi je škvíra, kterou se kluk protáhl. Sice s potížemi, ale i trojkolku dostal na chodbu a pak šup po schodech na chodník. To byla paráda, poprvé po letech jel venku. Cítil vůni prvních květin, před sebou spoustu místa, kam se mohl rozjet. Opatrně, jen tak po chodníku. Ale jel.
Širokou zatáčkou ulice míjela restauraci. Vedle restaurace rozlehlé parkoviště, nyní fotbalové hřiště, kde se odehrával veledůležitý zápas. Hráli přeci Staráci proti Novákům. Jo, vy je neznáte? To přeci jsou kluci ze staré školy, která stále ještě před tím, než postavili sídliště a jejich soupeři jsou ze školy nové . Půlka prvního poločasu už minula, ale gól zatím nepadl.
Obě strany měly několik šancí. Za Staráky byl nejlepší Pepík v útoku, ale co to bylo platné, když Nováci měli v brance Oldu. Ten vychytal úplně všechno. Zrovna jako teď: Vašek přihrál Romanovi, ten dlouhou přihrávkou poslal Pepíka dopředu. Jedna klička, druhá klička a Pepík obešel Jardu i Karlíka v obraně. Již má před sebou jen pár metrů k brance. Olda se chystá vyběhnout, proto Pepík pálí bez přípravy. Rána jak z děla, ale Olda zareagoval neomylně. Vyrazil ránu do rohu.
Jenže kolem hřiště není plot, který by míč zarazil. Ten poskočil, přeběhl chodník a již se kulí na druhou stranu silnice. „Karlíku, ty troubo, proč´s ho nezastavil?“ volal Olda. Přeci jen ho mrzelo, že ránu nechytil do rukou, to by bylo přeci jen efektnější. „Teď si pro něj doběhni“ a mávl rukou směrem k míči. Pepíka zas mrzela další zmařená šance a také potřeboval si na vztek na někom vylít. „Hejbni kostrou, mlaďas“ komandoval i on Karlíka. Aby se starší kamarádi nezlobili, rozběhl se fotbalový benjamínek k chodníku.
Tohle z povzdálí pozoroval z tříkolky kluk s bambulí. Jenže viděl něco, co Karlík neviděl. Auto, které se k zatáčce blížilo ze strany, kam nešťastný fotbalista neviděl. Chtěl zakřičet, ale kdo by slyšel hlásek plechového panáčka. Co teď? Vždyť se stane malér.
Kluk šlápl do pedálů. Rozjel se, jak nejrychleji uměl. Ještě kousek, ještě malý ždibíček. A pak karambol.. Bouračka. Tříkolka vylétla do vzduchu, kluk letěl na druhou stranu. Karlík se rozplácl, jak dlouhý tak široký.
Pro míč nakonec doběhl Olda a zápas pokračoval bez Karlíka. Pro zranění ho vystřídal Honza. Karlík seděl na chodníku a prohlížel si rozbité koleno. Bylo pěkně odřené, v ráně písek a kamínky. Krvácelo jak divé. Statečně polkl slzy, přeci nebude bulit před ostatními. Raději se ohlédl, aby se podíval, o co vlastně zakopl. O kus dál na chodníku sedí panáček, mne si loket, kalhoty špinavé, tříkolky trochu oprýskaná. „Co tu děláš, řekl Karlík. Vždyť ty jsi ten panáček od pana doktora z ordinace? Tuhle jsem tě tam viděl“ Pak mu to došlo. “Hele, jak to jezdíš? Vidíš jak jsem si rozbil koleno? To je kvůli tobě,ty…“ Kluk s bambulí dal ruce v bok a zamračil se.“Tak já jezdím špatně, jo? Já jsem si asi nenamlel, viď. A co tříkolka, tolik let nic a teď odřená. Kdybych ti nevjel do cesty, tak jsi vběhl přímo pod auto, ty oslíku“
Udělal pár kroků ke Karlíkovi. „No nazdar, to je pěkné. To bude chtít ošetřit. Máš maminku doma?“ „Jo, je doma, proč?“ „ Protože ti to bude muset pořádně vyčistit.“ „Ále to bude dobrý.“ Jen si nemysli. Podívej, co tam máš nečistoty.“ „Tak já si to pak opláchnu.“ „ Bane, to by chtělo hned. Ať ti to maminka pěkně vydrbe kartáčem a pak vydesinfikuje. Třeba ti to může postříkat Septonexem“ „Ale to bude bolet“ protestoval Karlík. „To víš, že to trochu bolet bude. Ale kdybys vletěl pod auto, bylo by to horší. Já u pana doktora viděl pár dětí, které se nerozhlédly a porazilo je auto. A byly všechny potlučené víc než ty. Tak se neboj. A až ti to maminka vydrbe a vydesinfikuje, ať ti to zakryje gázou a zalepí.“ „My máme doma takovou tu zelenou pálivou vodičku, chlubil se klukovi Karlík. „Tak to je príma, tou ti to maminka může potřít a nemusí to lepit.“
Kluk sedl na trojkolku. „Ty, hele, ozval se Karlík, já vím, že to byla ode mne hloupost, tak se nezlob.“ „Vždyť se nezlobím, odpověděl kluk s bambulí. Karlík přešlápl z nohy na nohu. „Tak já jdu. Přijdeš ještě někdy?“ „Víš co, až budeš chtít, abych přišel, pískni pod oknem a já přijdu.“
Čarodějnice
Karlík a kluk s bambulí skamarádili. Od bouračky, při které se seznámili, uběhl nějaký čas. Karlík často zapískal pod okny ordinace a za chvíli kluk stál nad schody před domem. Dostal by se po nich sám, ale Karlík kamarádovi pokaždé pomohl. Nejdřív se procházeli kolem střediska a povídali si. Pak se jim zdálo nudné, takže začali chodit dál. Kluk s bambulí přeci jen měl menší nohy než kamarád a ani na tříkolce mu docela nestačil. Karlík ho bral do ruky a seběhl kopec do luk kolem řeky, která městem protéká. Tam na cestě zas kluka pustil Někdy šli proti toku řeky k fotbalovému stadionu a dívali se jak trénují ligoví hráči. Nebo šli na druhou stranu, kde je jízdárna. Když byli koně venku dívali se, jak pobíhají v ohradě. Občas se jim poštěstilo a viděli někoho, kdo se učil s koněm skákat přes překážky. Jednou vzal Karlík kluka dokonce až za sídliště, kde je plochodrážní stadion. Vylezl s ním na strom a dívali se, jak závodí motorky.
Jaro ubíhalo. Po jedné vycházce se kamarádi loučili. „Zítra večer se budou pálit čarodějnice. Půjdeš se mnou podívat?“ „Jaké čarodějnice se budou pálit? Nebude je to bolet?“ „Jejda, ty jsi přeci moula, smál se Karlík. To nejsou opravdové čarodějnice. Ty snad ani nejsou, alespoň táta mi to říkal. Tohle jsou takové ohně, které se pálí vždycky na jaře.“
Druhý den zapískal Karlík pod oknem a za chvíli již šli oba z kopce. U mostku přes řeku uviděli velikou hromadu dřeva. Bylo tu roští, které v nedalekých zahrádkách vyřezali zahrádkáři Byly tu nařezané stromy, které porazili pracovníci správy povodí, protože již bránily přístupu k vodě ale i prkna, která přinesla jarní velká voda..
Kolem hromady se motali nějací výrostci, opodál postávalo několik dospělých. Mladíci si brali lahve piva z několika přepravek, které měli položené opodál. Někteří se již smáli každé hlouposti, jeden se dokonce občas zamotal. Z nedalekého domku přivezl majitel na vozíku starou skříň, aby ji tu spálili. Jen několik zapomenutých kousků oblečení z ní vyndali.
„Máš pěkného panáčka“ ozvalo se vedle Karlíka. Otočil se. Stál tam kluk asi tak stejně starý.
„No, já si ho občas beru ven, aby se dostal na vzduch,“ vysvětloval klukovi. „Ty tady někde bydlíš? Že jsem tě tu snad ještě neviděl?“ „My jsme se přistěhovali nedávno, odpověděl kluk, bydleli jsme na druhém konci města. Na sídlišti za přehradou“ „Aha, a kam chodíš do školy?“
„Na novou, jako ty. Já tě už viděl ve škole. Ty jsi Karlík, viď, já jsem Jirka.“ Podali si ruce.
Oheň se nechtěl rozhořet. Mladíci pod dřevo nacpali spoustu papíru, který vyhořel, ale chytilo jen pár třísek, které nepatrně žhly. „Teda to jsou neumětelové.“ „ A ty bys to dovedl zapálit? zeptal se Jirky Karlík. „Tohle ne, to bych nedovedl“ „Tak vidíš, nekritizuj, když to taky neumíš.“ „Počkej Karlíku, já jsem řekl, že bych neuměl zapálit tohle. Ale neřekl jsem, že neumím zapálit oheň. Nejdřív se musí udělat malý ohýnek a na ten pomalu přikládat.
Když se dělá velký oheň, tak musí být vevnitř hodně suchého roští. Když jsme byli se smečkou na táboře, tam byly parádní ohně.““Co to povídáš, s jakou smečkou“ „S naší smečkou vlčat.“ „Co to jako má být?“ „Slyšel jsi o skautech? No, to jsou starší bráškové. My ještě nejsme skauti, to teprve budeme. Takže chodíme do vlčácké smečky.“ „To chodíte na výlety a u táboráku si opékáte buřty a tak?“ Jirka se pousmál. „Na výlety chodíme, ale říkáme jim výpravy. A kdyby chtěl někdo opékat buřty na táboráku, tak bychom ho hnali. To se nedělá.“ „Ty jsi nějak chytrej. Teda my když jdeme s mámou a tátou na výlet, tak bez buřtů na táboráku by to nebylo ono.“ „Jak myslíš, odpověděl Jirka.
„Franto , tenhle skomírák nemá vejšku. Voroštuj to trochu, křikl jeden z mladíků na nešťastníka, který se snažil foukáním trochu podpořit oheň. Franta vstal. Došel k přepravkám
s pivem. Stál tam i kanystr, kterého si Karlík předtím nevšiml. Z kanystru odlil Franta trochu tekutiny do prázdné plechovky. „Teda, snad tam nechce nalít benol? To se nedělá a je to
pořádná ostuda.“ „Jaký benol, co to zas povídáš?“ zeptal se nevrle Karlík. „Přeci benzín,“ „ A jak bys asi chtěl tuhle hromadu zapálit, ty chytráku? Vidíš, jak to nechce hořet. A jestli se ti to nelíbí, tak si klidně jdi někam, kde se dělá oheň bez benolu, odtáhl se od Jirky.
Franta chrstl obsah plechovky na hromadu. S táhlým hůůůůůůf se oheň rozhořel. Frantovým kamarádům to ale nestačilo. Vyžadovali hlučně, aby ještě přidal. Znovu odlil z kanystru a přiblížil se k ohni. Jenže ten již hořel více než před chvíli. Naklonil se, aby obsah vylil. Najednou však držel v ruce plechovku, ze které šlehaly do výšky plameny. Trhl s sebou leknutím a plechovku odhodil. Obloukem prolétla kolem míst, kde stál Karlík s Jirkou. Hořící benzín značil její trasu. Trocha benzínu skončila i na Karlíkových kalhotách, které hned vzplály. Karlík začal křičet. Jirka ho porazil. Z hromádky starých šatů, ležící opodál, sebral sako a Karlíka uhasil. V kalhotách byla díra jak dlaň a kůže nohy byla očouzená špinavá. Pod špínou již byla hodně červená a záhy se objevovaly puchýře. Bolelo to jako čert. Nějaká paní, která stála opodál se rozčilovala nad Frantovou neopatrností. Podívala se na Karlíka „ No ty vypadáš, utíkej domů, ať ti na to maminka dá máslo, nebo zasype moukou. To je taky dobrý.“ „ Pani, ozval se Jirka, tak se to ale nedělá. To by si ublížil. Nejdřív se spálenina musí hodně dlouho polévat čistou vodou a pak se na to dá čtvereček sterilní gázy a lehce převáže.“ „ Hele, cucáku, co si to dovoluješ? Takhle to dělala už moje babička, tak to asi bude správně. Ty snad bys ani nepropíchnul puchýře, aby se to rychleji zahojilo, že jo?“ „ To jste řekla správně, nedal se Jirka, to se nesmí, aby se do spáleniny nedostala nečistota a infekce.“
„ Viděla ste to pani, takovej fracek drzá, bude radit dospělejm otočila se paní k sousedce. Mladý muž, který celou debatu poslouchal, se sklonil nad Karlíkem. „ Bydlíš daleko? zeptal se zraněného. „Ne tamhle ve věžáku na kopci vedle parkoviště.“ „ Tak utíkej domů a udělej to, jak ti říkal kamarád. Je to šikovný kluk a umí to. Víte pani, otočil se k ženě, naše babičky dělaly mnohé věci. Některé dělaly dobře, některé špatně. A zrovna tohle ten chlapec umí lépe než vy. Trochu tomu jako záchranář rozumím.“
Výprava Dva dny po čarodějnicích zapískal Karlík pod okny. Měl trochu obavy, co mu kluk řekne. Již si zvykl, že kamarád občas měl námitky, pokud navrhoval nějaký nebezpečný podnik. Seděl na schodech a zamyšleně čekal. Trhl s sebou, když za sebou uslyšel zahrčení koleček
Až k řece šli mlčky. Teprve na břehové cestě se kluk zeptal: „Tak co, ještě to bolí?“ „Ani ne, maminka mi to ošetřila, jak radil Jirka a pomohlo to. Brzy to bolelo o hodně méně. Ještě to mám zavázané. Chceš se podívat?“ „Jen to nerozvazuj a buď rád. Co to Jirka mluvil o nějakých vlčatech? Víš o nich něco?“ „ Jen málo. Bratranec z Nymburka chodí do nějakého oddílu. Vyprávěl mu jednou, že jezdí na lodích, chodí na výlety a jezdí na tábory. Mají nějakou klubovnu, které říkají Tortuga. To bylo nějaké pirátské město, víš? A mají oddíly, které si říkají Sarančata a Ledňáčkové, nebo tak nějak, ale moc víc o nich nevím.“ „Možná, že by nebylo špatné, se Jirky zeptat ? Co víš, třeba by tě mohlo zajímat, co dělají. To málo, co Jirka říkal, mi připadlo docela fajn.“
Když se kamarádi sešli příště, hlásil Karlík, že se domluvil s Jirkou a půjde v sobotu s jejich oddílem na výpravu. Slíbil, že se pro kluka staví a vezme ho sebou, aby se také podíval někam do přírody.
Sraz byl v sobotu ráno na nádraží. Karlík se sešel s Jirkou na autobusové zastávce. „Jé, ty máš toho svého panáčka s sebou?“ ukazoval Jirka na kluka, který Karlíkovi vykukoval z kapsy kabátu.„To víš, to je takový můj kamarád. U nás ve věžáku jsou děti buď starší, nebo prťavky“ „Já mám v batohu plyšáka. To si nosí moc brášků. A na táboře skoro každý má do spacáku nějakého.“
Přiběhli na nádraží. Již tam běhalo několik kluků. „ To jsou naši vlčáci. A ten chlápek v parce to je Eskymák. Jen nemysli, my děláme někdy fakt drsňárny. Eskymák říká, že v naší smečce jsou pěkný rafani, mezi kterýma nějaká měkota nevydrží“ Došli ke skupině. „Ahoj Wimbledone, to je ten kamarád, o kterém jsi mluvil?“ „ Jo. On by se rád podíval co děláme, jestli by se mu u nás líbilo.“ „ Wimbledon říkal, že se jmenuješ Karlík, je to tak?“ „Ano, pane“ Přiběhl jakýsi mladík. „Eskymáku, to jsem rád, že jsem vás chytil, já myslel, že mi ujedete.“ „ Taky jsem se bál, Štráfku. Rychle nás spočítej a padej koupit lístky. My zatím půjdeme na nástupiště.“
Vystoupili na malinkém nádražíčku a hlubokým údolím došli pod hrad. Když stoupali nahoru, říkal Eskymák Štráfkovi : „ Štráfo, člověče, jsem docela zvědavý, jak to tam vypadá. Naposled jsem tam byl ještě když to patřilo vojákům. To jsem tu byl na manévrech. A byla to tehdy ruina, jen ji zbourat. Je dobře, že se to takhle dává do pořádku.“ „Temelíne, ozval se po chvíli Štáfek, co je tohle za kytky?“Oslovený vlčák se sklonil, „No to jsou ty, jak se to jmenuje….?“ „Správně to říkáš, fialky.“
Po prohlídce hradu opět seběhli do údolí. Eskymák jim cestou ukázal opadanou borovou kůru a doporučil, aby si každý kousek vzal. Za chvíli se zastavili u studánky. „ Koho tu máme ze šestníků. Pirát a Brhlík. Jo a Temelín. Tak panáčci, máte nádobu na vodu? Fajn, tak každý naberete vodu.“ „Eskymáku, budeme si vařit?“ „ Jseš šestník, Ztracenej? Nejseš. Tak se nezajímej, až přijde čas, vše se dozvíš.“
Pokračovali vzhůru strání na druhé straně údolí. Štráfek najednou dal do pusy píšťalku a začal krátce přerušovaně pískat. Pak začal počítat: „ Raz, dva, tři……“ Do vlčat jako když střelí.
Batohy odletovaly ze zad. Jirka chytil Karlíka za ruku a s výkřikem „Padáme“ vyrazil Utíkali mezi stromy „Osm, devět de..“ „Lehni přikázal Jirka a hodil s sebou za vyvrácený pařez. Karlík dopadl vedle něho. Po cestě chodil Štráfek s Eskymákem. Koho zahlédli, zavolali ho jménem a on k nim přišel. Nakonec Štráfek zapískal třikrát krátce a jednou dlouze. „Véčko, už můžeme vylézt“ řekl Jirka „ Co to bylo?“ „To je taková hra, říkáme jí bomba. Neboj, na to si zvykneš a na naše přezdívky také.“
Když došli na hřeben zastavili se. Každý šestník dostal od Eskymáka lihový vařič a sáček
polévky. Ze svých batohů pak vybalili ešusy a dali se do vaření. „Než se nám uvaří polévka, vezměte si každý kůru, kterou jste si měli dole sebrat a kudlu.“ Eskymák z batohu vytáhl také
kus kůry. Jenže do tohohle byla vyřezaná perfektní maska. „Páni, ta je.“ obdivoval kluk, kterému všichni říkali Světýlko. „ Proto jste si měli vzít kůru, abyste si zkusili podobnou vyřezat. Pustili se do práce. Karlík sice měl svůj zavírací nůž již druhý rok a občas se pokoušel něco vyřezávat, ale jak pozoroval ostatní, většina měla nejrůznější nezavírací nože, které vytahovali z kožených pouzder. Jirka mu vysvětlil, že Eskymák nemá moc rád, když nosí zavíráky. Pořád prý říká, že s nimi kluci dělají nejrůznější hlouposti. Takhle se prý jednomu klukovi sklopilo ostří a málem si uřízl prst. „ Vaříme, vykřikl Brhlík. Jeho posádka odložila kůru a nože a vytahovali lžíce. „Hliňáku, jak to, že jsi neuložil nůž do pouzdra,když s ním nepracuješ ?“ „Ale Štráfku až se najím…“ „Tak si ho zase vytáhnu“ doplnil Hliňáka Štráfek.
S nespokojeným brumláním Hliňák uchopil nůž a pouzdro. Rozzlobený spěch je špatný rádce.
Chlapec minul otvor pouzdra a nůž projel kolem prstů. Vytryskla krev. „Eskymáku, vykřikl Brhlík, Hliňák se říznul.“ Oslovený se otočil. „Pojď sem. Ty jseš mamlas, to nemůžeš dávat pozor? Posaď se tady.“ „To je dobrý, dělal ramena Hliňák, já zůstanu stát.“ „Sedni a nekveruluj, bestie“ Hliňák si sednul. Eskymák v batohu našel malou lékárničku. Vytáhl z ní balíček sterilní gázy a roztrhl obal.. Vytáhl dva, tři čtverečky a stiskl jimi ránu. Když povolil, chvilku krev netekla a Karlík viděl na hřbetu prostředníku červenou linii řezu. Znovu se objevila krev. „Máš štěstí, není to hluboké, ale když jsme tady venku, raději ti na to dám leukosteh.“ Sáhl do lékárničky pro náplast a malé, sklídací nůžky. Postříkal ránu a okolí Septonexem. „ To děsně pálí, syknul Hliňák. „ A to jsi velký kluk. Představ si, jak ta desinfekce musí pálit ty malé bacily.“ odpověděl mu Eskymák. Další gázou otřel okraje rány, to aby se chytla náplast, jak říkal. Pak z náplasti vystřihl mašličku, kterou stáhl okraje rány k sobě. Sáhl pro další lahvičku. „Jé, budeš zelenej, křičel Světýlko. Eskymák nazelenil ránu i s mašličkou. „To by mělo stačit, ale protože jsme na výpravě, raději ti to převážu.“ „ S tímhle se mi pan doktor díval do krku, když jsem byl nemocný,“ osmělil se Karlík, když Eskymák s obvazem vyndal z lékárničky i kousek dřívka. „ Protože Hliňáka znám, co je to za exota, prst mu nejen zavážu, ale raději mu ho dám ještě na dlahu, kterou udělám z tohohle dřívka.“ Chvíli motal obinadlo nejdřív kolem dřívka, pak kolem Hliňákovy ruky. „Hotovo, běž se najíst. Kdyby to bylo o trochu výš, na hřbetu ruky, museli jsme dělat tlakový obvaz“
„Nebo bychom mohli ruku zaškrtit.“ „ To raději ne Temelíne, se škrtidlem opatrně, můžeš s ním docela i ublížit, když ho uděláš špatně“ Hliňák vstal. Karlíkovi se zdálo, že se podíval na nebe. Pak jakoby nějak změknul a docela zvolna se začal hroutit k zemi. Štráfek vystartoval. Než chlapec dopadl na zem zachytil ho a uložil na zem. Pak mu zvedl nohy do výšky. Do Hliňákových očí se zvolna vracel pohled. „Co je?“ zeptal se mdle. „Klídek, lež. To bude dobrý. Jen se ti trochu neudělalo dobře. Prostě trochu mdloby. Proto jsem chtěl, abys při ošetřování seděl. Většinou ale lidi vadnou o něco dřív.“
Snakeston Karlíkovi se výprava moc líbila. A tak začal s Jirkou chodit každý pátek na schůzky smečky vodních vlčat. Již se tolik nedivil přezdívkám, které užívala většina kluků. Učil se, jak se drží pádlo, kde na pramici sedí háček či kotrč. A zahrál si tolik nejrůznějších her, že si je skoro všechny nepamatoval. Kluka s bambulí bral s sebou na schůzky, takže již na třetí schůzce, když přicházel ke klubovně, volal na něj Eskymák : „ Hele, bambulatý jdou..“ Pak ještě jednou stejným způsobem oslovil Karlíka při soutěži. To stačilo, aby nejprve Brhlík , po něm i další začali Karlíkovi říkat Bambulatej.
Dnešní schůzku zakončil Eskymák zprávou, že zítra pojedou na Snakestone, protože se blíží tábor. „Co to je za divný jméno? Jak to Eskymák říkal? zeptal se Karlík cestou domů Jirky neboli Wimbledona.
„Snakeston ? To je jméno našeho tábořiště. Ono je to anglicky a ještě nesprávně anglicky. Jednou, když ještě tábory byla na druhé straně jezera, jeli kluci na návštěvu za Šipkami, to jsou vodní skautky a žabičky. A jak tak chtěli přistát u skály nad jezerem, najednou se mezi lodě dostala užovka. Lekla a chtěla jednu loď sežrat. Tedy než utekla. No a had se řekne anglicky snejk a kámen stoun. Jenže se to píše snake a stone. Tak nějak se té skále začalo říkat Snakeston .Když jsme pak nemohli na původním tábořišti zůstat, tak jsme se přesunuli sem. A podle skály se říká i celému tábořišti. Ale na staré tábořiště se vždycky jedeme alespoň jednou podívat.“ „ To je škoda, já zítra nepojedu. My musíme k babičce.“ „ No co, za měsíc nebo tak nějak, je už tábor. Pak si to užiješ. Jen aby moc nepršelo, to by nebylo nic moc. Loni přišlo jen pár dešťů, ale řeknu ti, to byly plaváky. To bylo vidět, že Snakeston je lepší než Vydřák, teda Vydří břeh. Když přišel jeden takový plavák, tak normálně v kuchyni stále voda. Ale za půl hodiny už se vsákla. Tam je hodně písku a je to asi tři nebo čtyři metry nad vodou. To bylo dopoledne. No a odpoledne jsme jeli na vodu, tak jsme se stavili na Vydřáku a tam, kdy bývala na tomhle tábořišti kuchyně ještě stála voda.“. „ Jirko, a fakt jste si sami vařili a tak? Copak ty to umíš?“ „Ale houby, něco svedu, ale uvařit pro tábor bych neuměl. To je tam někdo z roverů, kdo řekne, co se bude vařit a jak. My škrábeme brambory, krájíme cibuli a děláme podobné věci. Většinou se ale každý snaží zašít ke kamnům a topit. To víš, jsou práce, které člověka docela baví, třeba něco krájet, ale nesmí to být moc na jemno. To je piplačka a skoro tam jde o prsty. Když se loupou brambory, to je docela legrace, protože těch je hodně, tak se rozdělí podle počtu na posádky. Admiralita, tedy Eskymák a roveři, co jsou s námi na táboře, dostanou také a loupe se o závod. Ale úplně hrozný je mytí nádobí. To nebaví snad nikoho.“ „ To tam je dřez a bojler na teplou vodu?“ „ Ty jsi dobrák. Houbeles. To se v brutaru ohřeje voda a pak se v takovém škopku umyje nádobí. Dřív se to vylívalo do vsakovačky, to je taková jáma, teď se to prý už bude dělat jinak. Tedy nevím jak.“ „ Řeknu ti Jirko, nádobí mě nebaví. To nebudu dělat..“
„Ale budeš, kamaráde. Kdyby ses chtěl ulejvat, tak by tě tvůj šestník srovnal. Každá posádka má jeden den službu v kuchyni a o poledním klidu musí uklidit a předat posádce, která střídá.. To jdou šestníci, prohlížejí, jestli je zásoba dřeva na topení a jestli je drobné na podpal, jestli někdo neuklidil mezi čisté nádobí něco neumytého a tak. No a když je to v pořádku, tak nová služba přebere. Většina šestníků je rozumná. Ale třeba Kecal, ten už je teď u Závitníka
v oddíle, ten pokaždé dusil jak mohl. Jednou bylo málo třísek, pak nebyl dobře setřený pult v kuchyni, prostě pokaždé něco.“ „A nebál jsi se, když jsi měl v noci hlídku?“ „Tedy řeknu ti, úplně volně mi nebylo. To tedy ne. První rok to šlo. Nováčci mají obvykle pozdější hlídku, kdy už začíná být vidět, Nejhorší jsou tak ty první dvě. To je všude ticho,tma občas zakřičí racek, nebo nějaký jiný pták. Někdy proběhne kuchyní myš. Jednou nám do kuchyně chodil několik dní táborem ježek. Teda ten dělal čurbinec, toho se fakt pár kluků leklo. Tak ho Štráfek chytil a odnesl na vedlejší louku. A dokonce nám táborem proběhla kuna“ „ Fakt, jo? Ale to je prý šelma, nemohla někomu ublížit?“ „ Nebuď jak malej. Šelmy, které žijí u nás ti nic neudělají, protože se tě bojí možná víc, než ty jich. Většinou je ani neuvidíš. To je jen náhoda, nebo by musely mít vzteklinu“ „ Jó a co když přijde medvěd?“ „Bambulatej, ty jseš fakt jak navedenej. Ty žijou jen na Slovensku, k nám se nedostanou. To by ses mohl ptát, jestli o hlídce nemůže přijít tygr, který utekl ze Zoo?“ „ No vidíš, to by mohl. Nebo z cirkusu.“ „Já se z tebe picnu. Tedy jestli chceš něco vědět, tak nejnebezpečnější zvířata se objevují na táboře pokaždé ve dne. V noci totiž nelítají. Tam kolem toho jezera žije docela dost sršňů. Když nějaký přilítl, tak byl pokaždé vyhlášený letecký poplach. Všichni museli do dřepu a čekalo se, až zase odlítnul. Jen Světýlko né, však víš, co je to za cvoka. Jednou, to jsme uklízeli nádobí po obědě a byl letecký poplach, Světýlko měl zrovna v ruce pánev a tou toho sršně vzal jak míček při tenisu. Ten spadnul na zem a Světlo na něm skákal jak na trampolíně. Úplně ho rozdupal na kaši. Pak taky dostal od Eskymáka dílo, protože kdyby píchnul vlče, tak by to prý mohlo být nebezpečné. Dospělýmu prý to tak nebezpečné není. Štráfka jednou jeden píchnul. Zalezl mu do spacáku a když si tam sáhl, tak ji chytil. Ale to bylo ještě na starém tábořišti. To si nepamatuju. Co já jsem ve směčce, tak pár kluků chytilo klíště. Jo a loni dostal Hliňák žihadlo.“ „ Já už jsem taky dostal žihadlo od vosy. A potvora mi ho nechala v ráně.“ „To nebyla vosa.“ Jo,jo.“ „Ale houby, to byla včela. Ta má na žihadle takové háčky, že ho nemůže vytáhnout. Když tě píchne, tak si ho vytrhne z těla a umře. Vosa ho má hladké, takže tě píchne klidně několikrát.“ „ Tak to byla včela. Ale bolelo to teda hodně.“ „To jo , bolí to a otéká to. A Hliňák, když ho ďobla, měl ruku celou červenou. Ten dostal taky včelí. Eskymák si ho posadil v kuchyni na barel s vodou. Na těch se v kuchyni docela často sedá, víš? Pak vzal pinsetu a opatrně vyndal to žihadlo. Říkal, že se musí opravdu jemně, protože ta včela nevystříkne všechno a tak by se mohl do rány vymáčknout ještě nějaký včelí jed. Pak mu to postříkal Septonexem, protože prý tou dirkou by dovnitř mohla infekce. Nakonec mu dal na ruku ručník namočený ve studené vodě. A ptal se ho, jestli není alergický“ „Táta říká občas, že je alergický na politiky.“ „To se jen tak říká. Alergie je nějaká nemoc. To nesmíš nějaká jídla, nebo nesmíš v létě na louku a tak, protože by si mohl otéct, udělaly by se ti pupínky, nebo by se ti špatně dýchalo. Tak nějak to je. Vím, že když jsem byl na prvním táboře, tak můj šestník Šmirgl měl hloupou alergii. Ten byl alergický na, mák a rybičky. Nesměl makovaný housky, když některá maminka poslala buchty s mákem, tak nesměl. Nebo rybičkovou pomazánku.“ „ Jirko a jsou tam škvoři? Moje babička říkala, že když ti škvor vleze do ucha, tak se prokouše bubínkem až do mozku.“ „Teda já to taky slyšel, ale loni se na to někdo ptal Eskymáka a ten říkal, že je to nesmysl. Že když vleze škvor, můra nebo prostě hmyz do ucha, je to nepříjemné, může prý dupat na bubínek, ale nic víc. To prý stačí nalít do ucha trochu oleje na vaření a ta breberka se v tom udusí. Jé, hele vystupujeme. Tak ahoj, já se v neděli večer stavím a budu ti povídat co se dělo na výpravě
Tábor
Také jste byli na prvním táboře? No jasně, jestli jste byli na druhém a třetím, tak musel být nejdřív nějaký první. Tedy ne, že by druhý, třetí, nebo moctý tábor nebyly bezvadné. To se již člověk těší na známá místa. Na studánku, kam se chodí pro vodu, na táborové ohně, na hry, jestli pokladovka bude alespoň tak dobrá jako loňská. Ale první hlídku má člověk jen jednou.
No dobře, první hlídky jsou všechny na prvním táboře. Ale žádný táborák nebude takový, jako ten od kterého jste si odnesli definitivně svoji přezdívku. Žádný déšť už nebude jako ten slejvák na prvním táboře, ve kterém jste kopali stružky kolem kuchyně, aby nenamokly zásoby. Na plachetnici poplujete mnohokrát, ale jen jednou prožijete první náklon v poryvu, kdy vyjeknou strachy i staří psi.
Tohle prožíval Karlík. Tedy Bambulatej. Samozřejmě, kluka s bambulí měl s sebou. Bral si ho do spacáku, nebo na skálu nad jezerem, kde o poledním četla pohádky Šetrná, která také přijela na tábor. Nejdřív měl strach, co tomu budou kluci říkat. Přeci jen, když ho s sebou nosil ve městě, no to se snese, že? Ale hračku na tábor? Proto byl rád, když se potvrdilo, co mu říkal Jirka, že každý bude mít s sebou nějakého plyšáka, Světýlko si dokonce přivezl elektronickou hru. První dva dny s ní neustále někde pípal a nedělal nic jiného, až mu ji Eskymák sebral.
I když měl Bambulatej panáčka s sebou, neměl na něj moc času. Byl ve službě, chodil s posádkou na nákupy, s vozíkem pro vodu. Nebo hrál nějakou hru, luštil šifru, hledal po lese kameny s namalovanými obrázky. Někdy vyřezával, učil se něco z nováčkovské stezky.
Večer se sotva umyl a upaloval do spacáku. Někdy to chtěl ošulit, ale Štráfek a Šetrná na to dohlíželi a běda, když přistihli někoho, že si vlezl do spacáku neumytý. Když si jednou hodil Pepře ve spacáku přes rameno a na molu ho z něj vysypal do vody, dával si každý pozor, aby nebyl přistižen. A když Bambulatej zalezl do spacáku, sotva zašeptal klukovi dobrou noc a už spal.
Kluk se vysoukal ze spacáku. Přeběhl postel, přeskočil na sousední postel, kde spal Temelín. Vzbudil opatrně medvídka, který ležel vedle něj. Chvíli mu cosi špital, pak se vrátil na svou postel. Uchopil tříkolku, spustil ji na zem a zamířil k nedovřeným dveřím tee pee. Projel jimi a zamířil k stanům na horním okraji tábořiště.
Za chvíli bylo vidět drobné stíny, které se plížily od stanů k Snakestonu. Skála, od tábořiště oddělená pruhem stromů, byla zalita měsíčním světlem, které se třpytilo i v nehnuté hladině jezera. Jako poslední dojel kluk s bambulí. „Tedy pane kolego, volal na něho panáček v žlutě a modře kostkovaných kalhotách, to byl nápad. Já vám řeknu, škoda, že nás to nenapadlo již loni.“ Opička s půlkou plstěného čumáčku se protáhla: „ Je prima, když si jeden může popovídat s někým inteligentním. Řeknu vám, ten můj Světýlko je sice na druhém táboře. Ale že by si něco pamatoval, to ani omylem.“ „Moje řeč má drahá, odtušila černobílá plyšová koala, Koala si nepamatuje také skoro nic. Dneska, když přišel z koupání, hodil mokré plavky a ručník na spacák. Kdyby si toho náhodou Šetrná nevšimla, snad musel spát v mokrém spacáku.“ „ Mě budete něco povídat. Včera mě Světýlko omylem zavřel do kufru.
To mu maminka do omrzení opakovala, že špinavé věci má dávat do igelitové tašky. Ale to ne. Trenýrky, tričko jak topič z parníku, špinavé ponožky, všechno v jednom chumlu s čistým prádlem, mezitím nedojedené jablíčko, již s povlakem plísně, samozřejmě od večera mokrý ručník. Nebudete mi věřit, ale dotíralo tam na mě hejno bacilů. Měla jsem plné tlapky práce, abych je odehnala. A ten zápach, drahá kolegyně, ten bych vám nepřála. Ještě že byla kontrola a Šetrná mě odtud zachránila. Kdybych tam byla delší dobu, snad by se mi smrady začal párat ocásek“ „To bylo zajisté nepříjemné, milostivá, ozval se pejsek s očima z knoflíků. Pamatujete se zajisté, milé dámy, když jsme přijeli na tábor bylo ukrutné vedro a kluci se šli hned koupat. Představte si, že Čumbelinka, čuník jeden, si po koupání zapomněl svléknout plavky a natáhl si na ně kraťáky No dobře, říkám si, převlékne se později. Jenže on pokaždé, když se šli vyráchat, jen stáhl kraťasy šup do vody. Pak si je znovu natáhl . A večer, zviřátko jedno nečisté, si v nich vlezl do spacáku. Druhý den úplně stejně. Třetí den kolem poledního už ho zadeček pálil, kousal, svědil, takže šel za Eskymákem, co že se jako děje. Eskymák mu řekl, ať tedy zadeček ukáže.“ „ To byl takový ten řev před obědem, že ano? zeptal se modrý mončičák „ Zajisté, ale příště neskákejte do řeči, pane kolego. Kde jsem to.. Jo, sundal si tedy kalhoty a plavky. No řeknu, vám, zadeček měl rudý jak pavián. Dokonce se již objevovaly boláky. Eskymák říkal, že tak kvalitní opruzení dlouho neviděl.“ „ Tak proto chodí váš Čumbelinka dvakrát denně na obklady z hypermanganu a pak mu to Štráfek natírá tou fialovou vodičkou.“ zeptala se koala . „Přesně.“ „Ta vodička se jmenuje genciánová violeť, vmísil se do debaty kluk s bambulí. To je na zklidnění a na desinfekci.“ „A jak váš nováček, pane kolego, zeptal se pejsek. Vede si dobře?“ „Ale děkuji za optání, jde to. Jen jsem myslel, že udělá ostudu, když si vrazil třísku do prstu. Wimbledon ho musel přemlouvat, aby šel za Štráfkem, že to nic nebude.“ „ A jak? Zvládl to?“ „To víte, ten jejich strach je obvykle horší než co jiného. Štráfek vzal jehličku, postříkal Septonexem ji i prst a pak jemně tou jehličkou třísku vytáhl. Pak mu prst přelepil, sice říkal, že by to doma ani nedělal, ale na táboře to raději zalepí.“ „ Ten si třísku alespoň zapíchl omylem. řeklo žluté Kalimero. Jenže tuhle jsem myslelo, že z Čertíka ztratím tu svoji skořápku z hlavy. Kouslo ho klíště. No prosím, řeknete, to se stane každému. Máte pravdu. Čertík dokonce na klíště přišel poměrně brzo, jenže ho napadlo, že když klíště přenáší infekci, nechá si ho, protože slyšel, že ta infekce se projeví až za měsíc, nebo déle. No a ten můj truhlík si myslel, že nemoc přijde až začne škola a bude se ulejvat.“ „A jak to dopadlo?“ „Ten večer byla prohlídka klíšťovka a Šetrná ho objevila. Postříkala ho Septonexem, protože po něm prý to klíště umře jistěji, než když se zakape olejem nebo pomaže zubní pastou. Pak vzala sirku a s klítětem kývala ze strany na stranu až se pustilo.“
Kapr, který měl asi živý sen, vyskočil nad hladinu. Při dopadu plácl o vodu, že probudil několik racků, kteří na něj rozzlobeně pokřikovali. Protější břeh jezera se nořil ze řídnoucí tmy. Pejsek se protáhl a zívl. „ Drahá společnosti, nějak na mě jde spaní. Půjdu ještě na chvíli zalézt. My máme zítra službu, takže budeme i hlídat.. Moc rád jsem si tu s vámi poklábosil. Pokud budete chtít posezení opakovat, vzkažte. Budu se těšit. Tak dobrou noc.“
Basebal
„Kobliho homerun!!!!!! křičel vzrušením rudý Skuláč. Hrál se totiž zápas v basebalu. No baseballu. Spíš kříženec mezi softballem a českou plácanou. Koblížek je na pálce. Nadhazuje Hliňák. Hliňák se napřahuje, rána jak hrom a … promach. „Kobliho , ty jseš. Dávej přeci majzla, pokřikoval na bratrance Brhlík. Druhý Hliňákův nápřah., rána. Vysoko. Tentokrát Koblížek situaci ustál, takže nerozhodně. Nápřah, míč vylétl jak dělová koule. Pálka hvízdla vzduchem a potkala se s míčem. Energie, kterou do hodu vložil Hliňák se zvýšila úderem pálky. Míč se vznesl, profičel nad Hliňákovou hlavou a odebral se směrem k bráně. Za druhou metou vartoval Světýlko. Ohromeně sledoval odpálený míč. Teprve, když míč dopadl a Wimbledon zařval jak tur „Světlo, padej pro něj“ vyrazil. Doběhl k míči, sebral ho a rozběhl se s ním. „Hoď!“ křičel Temelín. Světýlko se napřáhl a pak zapomněl míč pustit, takže dopadl zhruba metr před něj. Světýlko pro něj skočil, zamotal se a upadl. Z leže míč hodil Wimbledonovi na druhou metu. Jenže tu Koblížek již před chvílí minul a nyní trochu posměšně poklusával do cíle, obě ruce nad hlavou sepjaty a kynul přihlížejícím. Domácí meta…Ááááááááááááááááááááááá! Mužstvo složené z Delawarů a Huronů křičí nadšením. Koblížkův homerun znamená vítězství. Hrdina zápasu zatím skáče radostí do výšky a nekřičí o nic méně než spoluhráči. Výskok, dopad na pálku, kterou po úspěšném odpalu odhodil, pád.
„Kobliho, nestalo se ti nic“, staral se Brhlík. Ale vidí, že je zle. Koblížek se sice drží silou mocí, ale slzy jsou na krajíčku. Drží se za kotník a vůbec se mu nechce vstávat. „Kluci, odneseme Koblížka do Dlouhého domu.“ Přiběhl Skulláč. „Nám úča říkala při tělocviku, že se dá nosit na sedačce z rukou. Brhhlíku, dej si ruce takhle,“ a chytil se jednou rukou za zápěstí druhé. Teď se takhle chytíme a Koblížek si na tu sedačku sedne. Počkej, musíme do dřepu, tak Hliňáku, pomoz Koblížkovi vstát. Dobrý, a teď si Koblížku opatrně sedni. Dobrý, Brhlíku nahoru a jdem“. Koblížek se držel brášků kolem krku a sykal bolestí. Do přístřešku, kterému se na táboře říká podle obydlí indiánů kmene Irokézů Dlouhý dům, měli třicet, čtyřicet metrů. Když tam došli, funěl Skuláč jako divočák . Posadili Koblížka. To již Wimbledon přiváděl Štráfka a Šetrnou. „Štráfku, takhle bych Koblížka o moc dál neunesl“ „ Bodeť jo, tohle se sice pořád učí, ale kdo si zkusil takhle nést někoho své váhy, dobře ví, že je to parádička, jinak nic. Na odnesení skutečně zraněného jsou trochu jiné způsoby. Co tady máte?“ Podíval se na Koblížkovu nohu . Kotník již utěšeně otékal „ Tedy tys to srovnal, jak vítr pastoušku. Až přijde Eskymák, bude vysloveně štěstím bez sebe. No nic, teď nemáme moc na vybranou. Šetrná, prosím tě namoč nějaký ručník, dáme na to studené a pak se uvidí.“ „ Štráfku, nákupčíci se před momentem vrátili ze vsi. Já jsem jim do seznamu psala hrášek do polévky, třeba moc nerozmrzl.“ „Bingo, ty víš přesně, kdy co uvařit. Hoď s sebou“. „Je to v pořádku. Ještě že jezdíme nakupovat na kolech. Chytej“ řekla Šetrná, když se vrátila z kuchyně a hodila Štráfkovi dva sáčky s mraženým hráškem. „Holka ty jsi hlava, já bych si nevzpomněl, že jsme večer mluvili o tom, jestli hrášek v plechovce nebo mražený“. Vzal šátek , vložil do něho oba sáčky a přivázal je Koblížkovi na kotník. „Seď, moc se nehýbej a nohu nech spíš na nahoře, aby tolik neotékala. Když budeš potřebovat na záchod, houkni, někdo ti přijde na pomoc.“ „ Brhlíku, skočil bys mi k Bambulatýmu, jestli mi půjčí Čtyřlístky?“
Od přístavu se ozval úder bortu o molo a v zápětí hlas: „Háčku, ty spešťule, na co tě v lodi mám?Hraješ si snad na Titanik?“ Poté bylo slyšet píšťalku: krátce, dlouze, dlouze, krátce. P jako přístav „Štráfku, volal Koblížek, Eskymák je v přístavu a něco chce?“ „Už tam běžím“. Netrvalo dlouho a stezičkou od přístavu kráčel Eskymák, který kromě pádla nesl igelitovou tašku. Za ním se ploužil ještě nyní po uši rudý Čumbelinka a na konci Štráfek s kastrolem. „Šetrná, Šetrná, volal Koblížek, u Šipek zase neodhadly vaření, takže budeme mít večeři.“ Eskymák uváděl věci na pravou míru: „Na večeři to nevydá, ale sváča bude. Dělaly buchtičky s krémem. Koblížku, co ty se tady flákáš? Kde máš posádku?“ „Eskymáku, já se neflákám, já jsem uraženej“ „Co to plácáš? Proč uraženej“ „ No mám úraz, tak jsem uraženej“
„ Potěš nás Perun, pravil Eskymák, když rozbalil Koblížkovu nohu, která již pěkně modrala. Tak tohle ne, to by mohlo být zlomené. On se někdy rád odlomí tenhle kousek kosti“, řekl Koblížkovi a ukázal na zevní kotník. „Šetrná, vezmi si ještě někoho a trochu Koblížka omyjte, aby nám v nemocnici nedělal ostudu. Já se také zcivilisuji a pojedem do města. Nepotřebuješ něco v krámě?“
Celý zbytek odpoledne se vlčáci dohadovali, jestli se Koblížek vrátí, nebo ho se zlomenou nohou odveze Eskymák rovnou domů. Služba již odpískala nástup na večeři, když se ozval zvuk motoru. Na návrší na táborem se objevilo Eskymákovo auto a vzápětí projelo branou do tábora. Všichni napjatě pozorovali, jak zastavilo a otevřely se nejprve přední dveře, pak i zadní. Z nich se pomalu soukal Koblížek se sádrou na noze. Opřel se o auto a Eskymák mu podal dvě berle. Koblížek, zasádrovanou nohu pokrčenu, aby na ni nedošlapoval, poskakoval k Dlouhému domu. „Dobrý, není to zlomené, pozítří mi přidělají podpatek. Do lodě si na nohu budu dávat igeliťák.“
„Eskymáku, zeptala se Šetrná, co by s stalo, kdyby to měl zlomené?“ „ To bych asi neuhrál, aby tu mohl zůstat. V tom případě by bylo rozumnější, aby si to odstonal doma, protože by mohl mít komplikace.“ „ Jak bys poznal, že je to zlomené?“ „To bych asi nepoznal,. Když je zlomenina, kde nejsou hodně posunuté kosti i v nemocnici ji poznají až z rentgenu. Víš, otok a bolest může být, i když si nohu jen podvrtneš nebo narazíš,.“ „A co bys s Koblížkem dělal, kdybychom šli třeba na Ronov a cestou by se mu to stalo?“ zeptal se Wimbledon. „To by nebylo příjemné. Pokud by to vypadalo tak, jak to bylo, stáhl bych mu to elastickým obinadlem. Někdo občas říká, že lze použít třeba i osmička z poskládaného šátku, otočená kolem nohy a bérce. Jenže to je dobré v nouzi nejvyšší, když nemáš nic jiného. Není to pevné a neudrží to kotník v klidu, který potřebuje. Kdyby byl problém někde na bérci nebo v koleně, pokusil bych se znehybnit celou nohu. Třeba bych mu obinadlem stáhl obě nohy dohromady. Kdybych měl po ruce deku, stočil bych ji do takové tuhé role, které se říká bandalír a použil bych ji jako dlahu. Nebo nějakou rovnou tyč, kus prkna a podobně. Vždycky, když člověk používá tvrdou dlahu, musí ji omotat gázou a obinadlem, nebo alespoň podložit šátkem, aby nedošlo k poškození tlakem na nějaký nerv . Nesměl bych zapomenout, že k znehybnění končetiny, musím vyřadit kloub nad úrazem i pod ním. A hlavně, když je noha nějak divně ohnutá, nesmíme ji narovnávat, ale zafixujeme ji v té poloze, jak ji najdeme.“ Eskymák vstal. „ Povídáme, povídáme a nějak jsme zapomněli vydávat večeři. Tak šup, za chvíli je nástup.“