Jak u vodopádu hořelo.
V Jizerských horách, tam, kde říčka Kamenice dělá oblouk kolem samoty Kristiánova, se nad jejími vodami klenou dva mosty. Po jednom vede silnice od Bedřichova, po druhém se jde k Josefodolské přehradě. Mezi oběma mosty je v lese ukrytý malý vodopád. U vodopádu bydlí v dutině mezi kořeny smrku Kořínek. Je to lesní panáček, tělíčko rostlé ze smrkového kořene, velký je tak akorát, aby byl vidět jen když chce, ale aby zastal svou práci. Má totiž na starosti lesní rostlinky. Stará se o borůvky a brusinčí, aby správně kvetly a včas nasadily plody, hlídá vstavače pod Liščí boudou, aby vystrčily své fialové hlavičky, aby rostl starček a zlatobýl, které lidé na Jizerských horách sbírají, aby se jimi léčili. Má toho na starosti Kořínek více, takže jednou běhá po Černé hoře, jindy obhlíží rašeliniště u Nové louky, zatoulá se nad Bedřichov, nebo až k Mariánské hoře.
Nedaleko od Kořínkova zemního bydlení přebývá vysoko v koruně smrku, který roste proti -Liščí boudě Smrčinka. Je to panenka, která má na starosti lesní stromy. Kontroluje, zda smrkům přibývá správně jehličí, zda nasazují dostatek šišek, stará se o jeřáby, aby co nejvíc ukazovaly jeřabiny sluníčku, protože na ně čekají ptáci, hlídá i kosodřevinu na sedle Holubníku a na Vánoční louce.
Smrčinka a Kořínek mají mnoho kamarádů, kteří jim v jejich práci pomáhají. Patří jim zajíc Pírko, jediný zajíc, který žije v téhle části hor, jelen Kopýtko, liška Eliška, která bydlí mezi Kamenicí a Josefodolskou přehradou, divočák rypáček od mariánské hory a další lesní zvířátka. Kořínek kamarádí i s hajným Hříbečkem z Bedřichova. To je vám hajný, flintu sice doma má, ale ani kale neví kde. On totiž Hříbeček střílí hrozně nerad a už vůbec ne na zvířátka. Naposledy vystřelil, když po něm kluci ze vsi chtěli, aby jim vystřelil do radosti. Raději než s flintou jde Hříbeček do lesa s dalekohledem, aby mohl pozorovat, jestli srnky vodí koloušky na paseky s nejlepší travou, jestli jeleni, když bojují v době říje, dávají pozor, aby si neublížili, jestli káně Rous od Hlubokého potoka nelétá daleko do kraje, kde by ho mohl střelit hloupý myslivec.
Jednou, bylo to v létě, kdy chodí horami spousty turistů, kontroloval Kořínek kýchavici a náprstníky, které rostou u Kristiánovského hřbitůvku. O tu kýchavici mel Kořínek zvlášť strach, protože tu byla jediná, další rostly až v lesích nad Josefodolskou přehradou. Když viděl, že je vše v pořádku, vydal se kopcem dolů, že si ještě natrhá chmýří ze suchopýrku, aby měl měkké poležení v posteli. Míjel právě smrk u Liščí boudy, když tu po kmeni sjela Smrčinka. „Kořínku, je zle. U vodopádu si lidé rozdělali oheň, neuhasili ho pořádně a odešli. “ Kořínek se o zlomkrk rozběhl k vodopádu. Když doběhl, malér na malér. Uhlíky doutnají, rozhořívá se jehličí. „Kořínku, co budeme dělat? Může chytit les. “ Kořínek se podrbal na hlavě. Teď byla rada drahá. Najednou se Kořínek ťukl do čela. Zastrčil dva prsty do pusy a zapískal tichým panáččím písknutím, které slyší jen obyvatelé lesa. V mlází to zadupalo a přiběhl zajíc Pírko, na cestě to zaklapalo a přiběhl jelen Kopýtko, od mostu to zafunělo a přisupěl divočák Rypáček, ze stráně za Kamenicí se neozvalo nic a přiběhla tichým liščím krokem liška Eliška. „Pírko, utíkej za Hříbečkem, že tu hoří. my se pokusíme něco udělat. „Pírko zadupal a zmizel. “Co máme dělat, Kořínku? „zeptal se Kopýtko. “ Eliško, ty máš huňatý ocas, zkus oheň uplácat. Rypáčku, ty umíš dobře rýt. Vidíš ty balvany ve stráni nad Kamenicí? Podkopej je, pak se do nich s Kopýtkem opřeme a svalíme je do vody. “ Eliška začala huňatým ocasem bušit do ohně tam, kde se chtěl šířit do suchého jehličí. Rypáček ryl pod balvany, které mu Kořínek ukázal. Když byl hotov, zavolal Kopýtka. Rypáček se opřel silným čelem, Kopýtko se zapřel parožím , Kořínek zabral rukama. „Hej rup, a už se kopcem valí balvan za balvanem, kameny padají do vody. Staví se jí do cesty. Voda stoupá. Již se valí z břehů, již se rozlévá k ohni. Jen to zasyčelo. Když přijeli lesáci vedení Hříbečkem, bylo již po ohni. „Děkujeme Kořínku, kdyby vás nebylo, shořel by les. A kde je vlastně Smrčinka, Pírko říkal, že je tu s vámi. “ „Nech se překvapit. Zatím můžete z Kamenice odvalit ty balvany, aby se voda mohla vrátit do koryta. “
Chcete vědět, kde byla celou dobu Smrčinka? Vběhla do svého stromového bydlení, do brašničky si nabrala prášek z kýchavice a zavolala káně Rouse. Rous vynesl Smrčinku do výšky, letěli nad horami až Smrčinka vykřikla „Tamhle jsou“. Rous se pustil níž, ještě níž až letěli nad těmi výletníky, kteří to vše způsobili. Tehdy Smrčinka obrátila svou brašničku a na lidi se snesl oblak prášku. Lidi zalechtalo v nose a prásk! kýchl jeden, prásk! kýchl druhý a prásk! prásk! kýchali další. A kýchali tak mocně, že lidé v Bílém potoce na druhé straně hor běželi pro hrábě a volali: „Honem musí­me shrabat seno! Od hor jde řácká bouřka!“
Jak královna Formica děkovala za pomoc a pak pomohla sama.
Kořínek se Smrčinkou byli nedaleko zámečku, který stojí na Nové louce. On to původně nebyl zámeček, ale panský dům sklárny, která tu kdysi stála. Teď slouží lesákům a turistům jako restaurace. Nedaleko Nové louky je rašeliniště, které lidé vyhlásili za reservaci.
Kořínek česal chomáčky suchopýrku, Smrčinka rovnala šišky na kleči a při té práci si povídali, co bude třeba v lese ještě udělat, aby bylo všechno v pořádku. Nebe bylo bez mráčku, sluníčko svítilo jak o závod, z rašeliny to teple dýchalo vlhkým, rašelinovým dechem, mouchy bzučely jak telegrafní dráty ve větru. Do té pohody se náhle ozvalo kání zapíská­ní. Kořínek pohlédl vzhůru. Na obloze kroužilo káně Rous od Hlubokého po­toka, které sem zalétlo, aby se podívalo, zda tu není něco k snědku. „Kořínku, mravencům za cestou je ouvej. Pomoz jim, já nemohu. Můžu plachtit do daleka, ale mezi stromy se mi létá těžce. “ Kořínek vyběhl na cestu k Blatnému potoku. Na její druhé straně, blíže rybníku, mají svůj hrad lesní mravenci, kterým vládne královna Formica. Kořínek a Smrčinka pádili k mraveništi. Tam byla nouze nejvyšší. U mravenčího hradu stál kluk, prout­kem v mraveništi šťáral a měl radost, jak poděšení mravenečci běhají, přenášejí kukly aby je sluneční žár nespálil. Tatínek a maminka kluka seděli opodál, opalovali se a nestarali se, co jejich kluk dělá.
Smrčinka se rozčílila. „To jsou mi pěkné pořádky, sedí si tu a kdyby ten jejich nezdárník zboural celé hory, jim to vadit nebude. “ Kořínek řekl:“Však mi jim ukážeme, co jsou to hory. “ Zaběhl do mlází a zapískal na své kamarády svým tichým svolávacím písknutím. A hned přiběhl Pírko i Kopýtko, i liška Eliška. Jen divočák Rypáček přiběhl později, měl to přeci jen od Mariánské hory nejdále. “ Kamarádi, podívejte se, jak ten kazisvět ničí mravenčí hrad. Musíme mravencům pomoci. Pořádně je prožeňte. Chvilku se radili a pak se rozešli. Za moment se ozvalo káně, které z výšky pozorovalo, zda je vše v pořádku: „Už. “ V mlází za výletníky se ozvalo strašlivé zadupání. To Pírko se snažil předvést největší zaječí dupot. Pak to v mlází zapraštělo a vyběhla liška Eliška. Zavrčela, prskla a udě­lala zlý liščí kukuč, “ Liška, ta má určitě vzteklinu, “ vykřikli výletníci a pádili po cestě k Blatnému rybníku. Když doběhli celí udýchaní na křižo­vatku s cestou do Bedřichova, od leknutí málem omdleli. Uprostřed cesty stál jelen Kopýtko a se vztyčenou hlavou jim zatroubil do strachu mocným jelením zatroubením, které se nese horami, jen když se za chladných nocí svolávají jeleni k podzimním zápasům. Lidé nachali za zády Bedřichov i Novou louku a vyrazili k rybníku. Když doběhli tam, kde jde cesta po břehu nad rybníkem vyrazil jim z lesa do boku Rypáček. Teď se lekli tak velice, že se svalili břehem dolů do rybníka.
Kořínek se Smrčinkou se s kamarády vrátili k mraveništi, aby se podívali, zda mravenci něco nepotřebují. Z mravenčího hradu vyšel průvod mraven­čích vojáků, kteří obklopovali královnu Formicu. Průvod došel až ke Kořínkovi, vojáci se rozestoupili. Královna vyšla vpřed:“Jsem královna Formica. Děkuji vám, přátelé, že jste zachránili náš hrad. Kdybyste potřebovali, jen zavolejte my vám rádi pomůžeme. “ Pak se rozloučila, mravenčí vojáci ji opět obklopili a královna se vrátila do hradu.
Kořínek s kamarády se ještě chvíli potulovali po lese, než si řekli, že je čas jít domů. Napadlo je, že by se mohli podívat ke srubu na břehu Blatného rybníka. Do toho srubu jezdili trampíci, kluci a holky primoví, kteří hajnému Hříbečkovi vždy pomohli, když byla v lese nějaká práce. Když došli ke srubu, zůstali jako opaření. Před srubem se na trávě sušili výletníci, které vyhnali od mraveniště. Mokré oblečení rozložené kolem sebe. A všude se povalovaly slupky od pomerančů, skořápky od vajíček a mastné papíry. “ No to snad ani není možné, řekla Smrčinka, ti jsou nenapravitelní. “ Rypáček naježil Štětiny „Proženeme je zase? “ zachrochtal a chystal se vyrazit. Počkej chvilku Rypáčku, nebuď tak hrr. Ať se jim pomstí mravenci, řekl Kořínek. Zapískal a pak zavolal:“Královno Formico, přijd nám na pomoc. “
Hned se travou vine černá stužka a již je průvod mravenčích vojáků u Kořínka. “ Posílá nás naše královna, abychom udělali, co potřebuješ, Kořínku. “ Kořínek ukázal ke srubu. “ To jsou ti kazisvěti, kteří vám bourali hrad. Teď tu udělali takovýhle nepořádek. Vypořádejte se s nimi. “ „To uděláme s radostí. “ Mravenčí velitel se otočil k ostatním mravencům, něco jim po mravenčím řekl. Hned se rozdělili do skupinek, vlezli do každé košile, do bot, zalezli i do kalhot a čepic. Za chvíli se výletníci začali oblé­kat. Když byli hotovi, vyrazili mravenci k útoku. Každý kousal jak mohl a do každého kousnutí vložili notný kus mravenčí palčivosti. Výletníci se počali ošívat. Začali se škrábat, poskakovali, výskali, plácali se, nic nepomáhalo. Za chvilku měli tělo v jednom ohni. Když už výheň namohli vydržet, naskákali do rybníka, aby se ochladili. Když palčivost polevila, vylezli z vody a odcházeli. Na cestě po nich zůstávaly loužičky, jakoby tudy odcházela skupina vodníků.
Kořínek s kamarády vyšli z lesa. Rypáček vyryl jámu, do které snesli všechny odpadky, mravenci posbírali i nejmenší skořápky a Rypáček jámu zase zahrnul . Potom se teprve kamarádi vydali na cestu domů.
Jak hospodský Postl utíkal až do Hrabětic.
Myšák Zoubek bydlel ve skalách, co jsou na hřebeni mezi Hlubokým a Jelením potokem. Pod jedním balvanem měl své podzemní bydlení, kde žil se svou paní a kupou děcek myšátek. Toho roku, když začaly růst houby, byl Zoubek spokojený. Hub všude byla spousta a nejen těch, které sbírají lidi, ale i těch, které zůstávají v lese pro zvířátka. Zoubek si jen mnul tlapky v představě, kolik jich s paní Zoubkovou nasuší na zimu, aby netrpěli hlady, až hory zasype sněhová peřina. Špižírna se začala plnit k spokoje­nosti a vše se zdálo být v pořádku. Jednou Zoubek vyrazil do lesa pro další příděl hub. Šli s paní Zoubkovou prosluněnou plání, míjeli hromady klestí, které lidé zanechali v místech, kde káceli stromy. Vešli do lesa. Zoubek najednou vytřeštil oči jen koktal:“Po. . po. . dívej se. “ A ouha. Po lese spoušť, hrůza pomyslet. Všechny houby, které lidé nesbírají, rozkopané, rozšlapané, hrůza pomyslet. “ Co budeme dělat, plakala paní Zoubková, co budou naše děti jíst v zimě? “ Jak tak hořekovali a zlobili se, ani si nevšimli, že na větev nad nima přistálo káně Rous. “ Kruciš himbajs, nadával Zoubek, já kdy­bych dostal do tlapek toho rošťáka, který to udělal, já bych. . “ „Co bys, Zoubku? „písklo to nad ním po káněčím. Myš a myšák se podívali nad sebe. To co uviděli, Zoubkovou porazilo na záda jen hekla. Zoubka překvapení neporazilo jen proto, že pod ním povolily zadní packy. Seděl a nemohl se hnout. Podobný pocit zažil, když se na něj jednou podívala uspávacím pohledem zmije Lízinka. Ještě štěstí, že ji tenkrát vyplašil pytlák Jouza, který se vracel domů na Hraničnou se srncem v batohu. Rous se smál, když viděl, jak myši polekal. Po chvilce řekl:“Nebojte se, já už jsem po jíd­le. Co tě Zoubku tolik rozzlobilo? Takhle hudrovat jsem tě ještě neslyšel. “ Zoubek, když slyšel, že je káně po jídle pookřál. „Co mě rozzlobilo, to mě rozzlobilo. Lidi, co jiného. Podívej se Rousi, co tu někdo udělal s houbami. Co si máme teď připravit na zimu? “ „To věřím, že tě to nepotěšilo. Víte, kdo to udělal? Dnes tady chodil jen hospodský Postl z Josefodolu. Počkejte tu a já přivedu někoho, kdo si bude vědět rady. Rous mávl křídly a odletěl směrem ke Kristiánovu. Za chvilku byl zpět a přinesl na zádech Kořínka.
Kořínek, když viděl rozkopané houby, se nejprve rozzlobil, ale pak řekl: „Tohle nemůžeme nechat jen tak. Rousi, když si tak lítáš ve výšce, máš o všem přehled. Ty budeš hlídat a až se tu hospodský objeví, dáš zprávu lišce Elišce, která bude dávat pozor v lese, kam ty nevidíš. Když se bude dít nějaká nezdoba, pošlete pro mě Kopýtka a já zařídím další. “ Druhý den se Kořínek vypravil za vílou Rašelinkou na Bedřichovské rašeliniště. „Rašelinko, mohla bys udělat jedno kouzlo? „“Jde o to, jaké. Víš, že naše vílí kouzlení nemá dlouhé trvání. “ „Nevadí, stačí, aby vydrželo jen chviličku. “ Pak pošeptal víle, co potřebuje. Rašelinka se rozzářila vílím zasmáním, zatočila se na špičkách a řekla: „Kořínku, to nic nebude, tohle zvládnu snadno. Až budeš potřebovat, dej mi vědět. “ Po několika dnech seděl Kořínek ve svém kořenovém bydlení u vodopádu pod Kristiánovem, když přiběhl jelen Kopýtko. „Kořínku honem, lesem nad Jelením potokem chodí hospodský z Josefodolu a kope do všech hub, které nesbírá. “ “Doběhni pro Rašelinku a až se budeš vracet, stav se tu pro mě. “ Kopýtko byl od Bedřichova zpět coby dup. Kořínek přisedl k víle a vyrazili k Jelenímu potoku. Zastavili u mlaziny a nahlédli do vzrostlého lesa. Chodil tam chlap jak Hrombác, díval se jen po houbách. Funěl, suché větve mu pod nohama jen praštěly. Náhle zahlédl muchomůrku. “ Co tu děláš, potvoro? Místo tebe tu mohl vyrůst hříbek nebo masák. “ A bum, ukopnutý klobouk letěl tři metry daleko. “ Rašelinko, teď přišla tvá chvíle. “ Víla se zamračila, zatočila závojíčkem a zabrumlala zaklínadlo“Šutrlotrhoubaouha. “ Sotva to dořekla, z kamene, který se schovával v trávě nedaleko před hospod­ským Postlem se stala krásná muchomůrka. Jak ji uviděl, hned k ní: „Ty se mi snad vysmíváš, “ napřáhl nohu a kopl. „Auuuuuuu“ neslo se lesem. Postl poska­koval po jedné noze, druhou si choval v náručí. Na kamenou houbu vyskočil Kořínek. „Vidíš Postle, to máš za to, že kopeš do hub, které nesbíráš. Když je nejíš ty, neznamená to, že je nemůže jíst jiný člověk nebo zvířata. A abys zapomněl na bolavou nohu a byl z lesa rychleji, mám pro tebe ještě jedno překvapení. “ Pískl, v mlazině to zafunělo, jak když jde prase z bukvic, stromky se zavlnily. „Kanec!“ vykřikl Postl a uháněl, že se zastavil až na Hraběticích u Kapličky.
Jak se málem utopily kachny a potom hořelo, ale přitom vlastně nehořelo.
Kořínek byl na rašeliništi za Bedřichovem kontrolovat rosnatku, zda má dostatek lepidla. Tahle květina je totiž masožravá a na paličce má drob­né chloupky pokryté lepidlem, na které chytá hmyz. Protože je rosnatka vzácná, hlídal ji Kořínek obzvlášť pečlivě. Právě se vracel kolem Červené­ho potoka, když k němu přiběhla udýchaná Smrčinka. “ Kořínku, honem musíme něco udělat, nebo se stane malér“ křičela již na dálku. Kořínek se podíval vzhůru, na nebi ani mráčku, bouřka tedy nehrozí. Sucho v lese není, požáru se tedy taky nemusí bát. “ Copak Smrčinko, co se děje? “ „Honem Kořínku, nebo se utopí. “ „Kdo se utopí, Smrčinko? “ „Kachny na Blatném rybníce. “ No to je malér, pomyslel si Kořínek, Smrčinka byla dlouho na sluníčku a dostala úžeh. “ Ale Smrčinko, kachny přeci umí plavat, jak by se mohly utopit? “ „U Blatného rybníka je nějaký výletník, myje si auto šamponem a ten splachuje do rybníka. Pěna se zachytila na vodní trávě právě v zátoce, kde bydlí kachny. O kachnu s kačerem nemám strach, ti do té špinavé, vody nepůjdou, ale víš přeci, že minulý týden vyvedli malá káčata, ta jsou ještě nerozumná, jestli vlezou do vody, odmastí se jim peří. “ Ho to jde opravdu do tuhého. Když se kachně odmastí peří, voda ji nenese a utopí se jako Každý jiný pták. Kořínek se dal do běhu. Kousek po cestě, kus lesem, přeběhl jeden hřbet, přeběhl druhý a už je u Blatného rybníka. A je mu do ouzka. Na vodě mezi vodní travou chuchvalce bílé pěny, jako když na podzim se nad vodou valí mlha. Jenže ta neškodí. Kolem té spouště rejdí máma kačena a táta kačer a odhánějí zvědavá káčata. Tady je třeba něco udělat a to ihned. Smrčinka hořekuje, Kořínek se drbe na hlavičce, aby se mu rozběhly myšlenky. A už strčil dva prsty do pusy a lesem se nese tiché Kořínčí písknutí, které slyší jen ten, kdo slyšet má, i kdyby byl na druhé straně hor. A už dupe zajíc Pírko, kopýtky klepe jelen Kopýtko. Už funí divočák Rypáček od mariánské hory a tichým liščím krokem se mihne liška Eliška. Kořínek kamarádům pověděl, co se stalo. Rypáček byl se vším rychle hotov. „Já mu to auto rozbiju, já mu ho otočím na střechu. “ „Počkej, krotí ho Kořínek, nejdřív musíme pomoci kačenám. “ A vypráví kamarádům, co slyšel od hajného Hříbečka, že lidé nečistotu, která plave po hladině chytají do hrází, kterým říkají norné a pak ji sbírají. „Jenže kde ji vezmeme? “ ptal se jelen Kopýtko. „Tady nad rybníkem v mlází dělali lesníci probírku. Ty s Rypáčkem vytaháte pořezané smrčky z mlaziny, Smrčinka_ze suché trávy uplete provazy, těmi stromky svážeme, pustíme je po potoce do rybníka až ohra­dí celou zátoku, pak kačer s kačenou provazy donesou na břeh a celou hrázku vytáhneme. Husté větvičky s jehličím seberou nečistotu s vody a káčata se mohou prohánět dál, kde je napadne“. Pírko zatím doběhne pro Hříbečka, aby dal tomu lumpovi pořádnou pokutu. “ “A co já? “ zeptala se liška Eliška. “ No ty nám přeci pomůžeš, “ odpověděl Kopýtko. „Já nemám sílu, nebyla bych vám nic platná. Raději si po liščím zahraju s tím člověkem, řekla liška, skočila si přes ohon a nebyla. Kopýtko s Rypáčkem vyrazili k mlazině. Rypáček vběhl do houští, jelen, který by se parožím zapletl, zůstal venku. Divočák tahal pokácené stromky ven, nakládal je jelenovi na paroží, ten je nosil na břeh potoka, kde Kořínek se Smrčinkou stromky svazovali a pouštěli po vodě. Kořínek se při práci kradmo díval, co bude dělat Eliška. A najednou to uviděl. V suché trávě se mihl hustý, jako plamínek červený liščí ocas. Hned byl zde, hned tam, poskakoval z místa na místo. Člověk si toho všiml, strnul, pak vykřikl „Jejdanánky, hoří les, aby mi tak shořelo moje krásné autíčko. “ A jak byl bosý, s vyhrnutými nohavicemi skočil do auta a ujel k Bedřichovu. A jak se tak hnal ke Křižovatce u Červené vody, potkal se s Hříbečkem. „Tak, pane řidiči, kdepak jste byl, bez povolenky? A jak to, že má­te na autě pěnu od šamponu? “ Hříbeček se zamračil. Zahrozil sukovicí a šofér se přiznal. Zatím Kořínek se Smrčinkou měli svázané všechny smrčky, pomalu je pouštěli potokem dolů do rybníka, Kopýtko s Rypáčkem celou hráz přidržo­vali. Když byla celá ve vodě, kačer s kačenou vytáhli provazy ke břehu, Kopýtko s Rypáčkem oběhli rybník, každý chytil jeden provaz, kořínek a Smrčinka se postavili každý k jednomu z kamarádů a táhli, jak když dědek tahal řepu. Tahali, pot se z nich jen lil a najednou hup a celá hráz i s nečistotou je na břehu. Máma kačena prošmejdila trávu v zátoce, zda tam nějaká špína nezůstala a zvědavá káčata mohla zpět do vody.
Jak na stromech visely ozdoby do zlosti.
Jednou dostal kořínek sojčí poštou psaní na březové kůře, Smrčinka byla u něho právě na návštěvě a hned se zvědavě ptala „Kdo ti to píše, Kořínku? “ „Bratránek Kořenáček, co bydlí na Jizerce u safírového potoka. Píše mi, jestli bych nechtěl k němu přijít na návštěvu. “ „A půjdeš? “ „Teď nemáme nic na práci, takže bychom si mohli udělat výlet, jestli chceš. “ Zavolali své kamarády, poprosili je, aby dali pozor na les a šli. Dali se Kristiánovskou cestou, kolem rašeliniště Na Čihadle a dále kolem Klečová loučky, kolem říčky Smědé a již se blížili k Jizerce. Bývala to slavná osada v lesích, kde bydleli dřevaři a skláři. Nyní však již nemá stálé obyvatele. U téhle osady se do říčky Jizery vlévá safírový potok, kde měl mezi kořeny smrku své bydlení Kořenáček. Když byli skoro na Jizerce, podíval se Kořínek na hřeben, který se táhne nad osadou, tam, kde jsou Pytlácké kameny. „Podívej, Smrčinko, tamhle na těch stromech něco visí. “ „Opravdu, Kořínku, vypadá to jako vánoční ozdoby, co když to udělal Kořenáček na slávu k naší návštěvě? “ „No to snad ne, kde by sehnal tolik fáborků? „Šli dál až přišli ke Kořenáčkovu bydlení. “ To jsem rád, že jste přišli. Alespoň mě potěšíte. S naším lesem to jde do špatného. “ „Co se děje, Kořenáčku, co máte s lesem?“ „Napadl ho obaleč modřínový. Jeho housenky žerou mladé jehličí, až je sežerou, stromy zahynou . Pokoušel jsem se je vyhnat, ale nepovedlo se mi to. Naopak jich přibývá čím dál víc. Než se otočíš, je jich dvakrát tolik a napadají nový kus lesa. “ „A to tě nebudeme jen těšit, my ti pomůžeme. “ „Tady už není po­moci. “ „Jen nebuď smutný, my už něco s Kořínkem vymyslíme, řekla Smrčinka, a vůbec, pojďte se na ty housenice podívat, třeba nás něco napadne. “ Šli Jele­ní strání a po Lasiččí stezce a bylo jim ouvej. Housenky se cpaly jak divé, jejich chroustání a mlaskání bylo slyšet do daleka. Některé se spouštěly po tenkých vláknech z větviček dolů. “ Tak to jsou ty ozdoby, my mysleli, že jsi to vyvěsil na slávu. “ „Jo na slávu, na zlost je to. Ty potvory neposlech­nou, když je napomínám. “ Kořínek se zastavil mezi stromy, zaškaredil se a křikl „Jedete pryč, vy nenažranci nenažraní. Vždyť zničíte celý les. “ „Nejedeme, zničíme. Abychom se mohly zakuklit, musíme být nažrané jehličí. A až se zakuklíme, vylíhnou se z nás noví motýlci, nakladou další vajíčka, z nich budou nové housenky, jenže jich bude víc a ty housenky sežerou stromy na celých horách“, volaly housenky. Některé ještě vyplázly jazyk, jiné dě­laly na Kořínka dlouhý nos a pak se pustily znovu do mladého jehličí. „A tak to teda ne, pažravky pažravé, na just to tak nenechám! “ dupl si nožkou Kořínek. Strčil prsty do úst a horami se neslo Kořínčí svolávací písknutí. Kamarádi tu byli za chvilku. Kořínek se Smrčinkou jim ukázali tu spoušť. Kopýtko, ty a rypáček máte síly dost, pokuste je setřást. “ Jelen se zapřel svým parožím a třásl stromem. Nic. housenky drží moc pevně. A ty které spadly byly tenkým housenčím vláknem připoutané k větvičkám, takže vyšplhaly hned zpět. Divočák rypáček zafuněl: „To chce jinačí třesení. “ Rozběhl se a silným čelem udeřil do kmene. Byla to rána tak mocná, že boule jak kachní vejce naskočila hned a ještě tři dny pak rostla. Jenže housenky jen dělaly pošklebky a žraly dál. Teď byli s rozumem v koncích. „To chce opravdu pořádné třesení, řekla liška Eliška, a pořádně zatřást stromy na celých horách naráz dovede jen Noční lovec. “ Noční lovec vládne na Jizerských horách jako Krakonoš na Krkonoších, jen mezi lidi moc nechodí, proto o něm mnoho nevědí. Bydlí v temných údolích Malého a velkého Štolpichu pod horou Ořešníkem. Za temných nocí loví po horách lišky a jezevce, ve dne však vychá­zí jen málokdy. „To je nápad, řekl Kořínek, musíme ho zavolat. Tady opravdu nepomůže nikdo jiný než pán hor. “ A hned volal:“Noční lovče, voláme tě, přijď horám na pomoc. „Od Ořešníku se zvedl silný vítr a ozval se hlas:“Kdo mě ruší, nevíte, že denní světlo nemám rád?“ „To jsme my, Smrčinka, Kořínek a Kořenáček. Pojď, než housenky sežerou všechny lesy na horách!“ Přihnaly se mraky, setmělo se, a najednou před nimi stál Noční lovec zahalený do větrné­ho pláště. Kamarádi mu ukazovali co napáchaly housenky. „Setřes je Noční lovče, než bude pozdě“ prosili všichni. „Dobrá, pokusím se, řekl Noční lovec. Držte se, ať vás neodnese vítr. „Zatočil větrným pláštěm a hned tu byl vichr, že se stromy ohýbaly až k zemi. Jenže když vítr zmizel, housenky žraly jehličí klidně dál. „Tady i má moc končí, řekl noční lovec, lidé oslabili stromy kouřem z elektráren, které pod horami postavili, a ty se teď nemohou bránit. Proti tomuhle zlu já nepomohu. Když lidé zlo způsobili, ať pomohou je odstranit. “ „To je nápad, volala Smrčinka, děkujeme ti za radu, Noční lovče. “ Noční lovec jim pokynul, zahalil se do větrného pláště a byl pryč. “ Kopýtko doběhni pro Hříbečka, ať pomůže. “ Jelen vyrazil nejrychlejším jelením tryskem a za krátký čas byl zpět i s hajným, „No to je nadělení, “ řekl Hříbeček, když tu spoušť viděl. Kopýtko, zanes mě zpět do mé hájovny, tam mám telefon, zavolám o pomoc. “ Doběhli do hájovny, Hříbeček zavolal na polesí, z polesí zavolali na lesní závod do Liberce. Z lesního závodu zavolali na letiště a za chvíli starto­vala letadla, zakroužila nad městem a nabrala směr k horám. Na housenky se snesl oblak prášku. Housenky přestaly žrát, snažily se utéci. Nebylo jim to vsak nic platné, padaly se stromu jak zralé hrušky. Druhý den přišel Hříbeček k Safírovému potoku a děkoval kamarádům, že ho na pohromu upozornili. „Nebýt vás, mohly, housenky opravdu zničit lesy na celých Jizerských horách. “
Jak potrestali chalupáře Bernáta.
Kořínek byl na rašeliništi nedaleko cesty, které se říká Vládní. Učesal neupra­vený suchopýrek, překontroloval, jestli rašeliník správně přirůstá a pomalu se chystal, že se vypraví k domovu. Když procházel posledním cípem rašeliniště, zaslechl, jak někdo tence pláče, vzdychá, ba dokonce natahuje moldánky. Rozhlédl se kolem a ejhle, u mlází sedí jedna se sestřiček Rašelinek. To jsou víly, které bydlí na Jizerskohorských rašeliništích. „Co se ti stalo, Rašelinko?“ zeptal se Kořínek plačící víly. „Bolí mě nožičky, odpověděla ví la, byla jsem si zatancovat a když jsem dotančila ke kraji rašeliniště, o něco jsem klopýt­la a zvrtla jsem si kotník. Je celý oteklý a moc mě bolí a to bych měla cvičit, protože mámě se sestřičkou z Klečové loučky předtančení na slavnosti, která bude po příštím úplňku u rašelinových jezírek nás Čihadlech. “ Kořínek se až posadil nad tou smůlou, která Rašelinku potkala, předtančení na vílí slavnosti, to je pro každou vílu to největší vyznamenání. Kořínek zapískal signálem na káně Rouse. Za chvilku se ozval tichý svist křídel Rous usedl na větev nad Kořínkem. „Co potřebuješ Kořínku?“ „Neviděl jsi někde hajného Hříbečka? Potřebujeme doktora pro Kašelinku, má poraněný kotník a má tančit na vílí slavnosti. “ „Hříbeček je na Brdu, dohlíží tam na brigádníky, kteří sází stromky, už pro něj letím. “ Káně Rous několikrát mávl křídly a odletěl směrem k Brdu. “ Kde se, ti to stalo, Rašelinko?“zeptal se kořínek. „Tamhle na kraji, kde je ten zlomeny smrček. Kořínek se šel podívat, zda nenajde, o co Rašelinka klopýtla. Světe div se, v trávě leží pohozená stará kovová postel, rozebraná na jednotlivé časti. No to Kořínka rozčílilo do zlosti. No uznejte, copak se tohle dělá? Jak tak huboval, ani si nevšiml, že přišel Hříbeček. Když uslyšel, co se stalo, prohrábl dlouhé lesácké vousy a povídá: „Na vílí stonání neplatí doktor z města. Na to jsou nejlepší bylinky z hor. A v bylinách se nejlépe vyzná bába Hanýžka. Já pro ni dojdu, “ to už křičel přes rameno. Zanedlouho se vracel. Vedle něj rázovala starší žena, dohněda opálená sluncem, zelené kalhoty po kolena, na nohách pohorky, přes rameno chlebník. „To je bába Hanýžka, ta ti dá nožičku do pořádku, Rašelinko. “ Bába prohlédla nohu, pokývala hlavou a začla se přehrabovat v chlebníku. Na široký list nasypala špetku z jednoho sáčku, dvě špetky z druhého, štipec z třetího. Zavlažila to rosou, kterou setřásla z pavučiny, kterou našla mezi stonky trávy a jako obklad přiložila Rašelince. „Tak slečinko, teď pár dní dejte nožičee klid a na tý vaší slávě ještě zatancujete všem sestřičkám do radosti. “ Asi tak za čtrnáct dní přišel kořínka navštívit hajný Hříbeček. „Kořínku, potřeboval bych tvou pomoc. Představ si, že tam, kde si poranila nožičku Rašelinka, se objevila stará kamna, rezavé hrnce, rozbitý trakař, plechový škopek bez dna a další harampádí. Já nemůžu přijít na to, který lump nám nosí staré krámy do lesa, to bych mu to pěkně osladil. I za Rašelinku. “ Kořínek zapískal svolávacím písknutím a když se seběhli kamarádi, vysvětlil jim, co od nich Hajný Hříbeček potřebuje. Všichni se vydali k Bedřichovu. Když uviděli nepořádek na kraji rašeliniště, bylo jim smutno. “ Řekni, Hříbečku, proč nám to sem lidi nosí. nestačí, že les ničí těžké traktory a jak těm všem strojům říkáte?“ „Proč to dělají nevím. Ale když mi najdete, kdo to sem přinesl, já se s ním vypořádám. Kopýtko a divočák Rypáček obcházeli hromadu šrotu, pokyvovali hlavami a jelen řekl: „Nevím, Hříbečku, jestli ti pomůžeme, jak máme poznat, čí to je?“ „a co já, ozvala se liška Eliška, „víš, že mám nos, že se svého doupěte cítím, co vaří k obědu na Lesance, co je u Hrabětic. Stoupněte si stranou a moc mi tu nedusejte , ať nezašlapete stopy. Oběhla hromadu jednou, oběhla ji podruhé a šup, zmizela v mlází. Uháněla po stopě, že jí sotva stačili. Doběhla až k chatové osadě na kopečku nad Bedřichovem. „Tady odtud to všechno je, ukázala tlapkou na pěknou chatku. “ No to bych si nikdy nepomyslil, že to bude patřit Bernátovi. Kolem chaty má vždy nejlepší pořádek, trávu vždy posekanou, naštípané dříví poskládané a v lese bude dělat nezdobu?Já na něj vlítnu, a už se chtěl rozběhnout k chatě. Kořínek však hajného zastavil. Něco mu pošeptal, pak dali se zví­řátky hlavy dohromady. Když se domluvili, rozešli se domů. Nato v noci se v lese dály divné věci. Prapodivné stíny se blížily k Bedřichovu, zajíc se starým hrncem na hlavě, divočák, který vlekl na zádech stará kamna, jelen s děravou plechovou vanou, kterou nesl na paroží. Když ráno vyšlo sluníčko, leklo se až si zakrylo tvař mrakem a pak jen jedním očkem sledovalo, co se bude dít. Divočák Rypáček přeorával Bernátovu zahrádku již třetí brázdou. Když brázdu doryl, zafuněl a pustil se do další. Na Rypáčkovo zafunění se za rohem chaty objevil Hříbeček, připlížil se k oknu a zabušil na ně. Bernáte, pojď ven, někdo ti ryje na zahrádce“ zavolal a běžel se schovat, chalupář Bernát vykoukl z okna a málem vypadl ven z toho co viděl. Skočil do místnosti, popadl koště a dveřmi ven. Jak skočil na verandu, zakopl o starý hrnec, Když padal, dopadl do starého umyvadla, to s ním uklouz­lo a rozjelo se po schodech dolu s verandy. Cestou porazil stará kamna, která sem někdo postavil. Kamna se převrhla a zasypala ho spoustou sazí a popela. Pod schody dopadl na starou drátěnku z postele, ta ho odpérovala jako trampolína, až vylétl do koruny stromu, který rostl vedle chatky a zůs­tal viset za pásek. Když se Bernát vzpamatoval, začal nadávat, že na Ptačích kupách padaly nezralé borůvky. „Kdo mi to sem dal, křičel, vždyť to jsou staré krámy, které jsem odnesl do lesa, aby mi nedělaly nepořádek kolem chatičky. “ „Vidíš, Bernáte, les ti tvé věci vrátil. Aby ti to nebylo líto, já ti ještě něco přidám. Až s toho stromu spadneš, dostaneš ještě pokutu za znečišťování lesa“ řekl Hajný Hříbeček, který vyšel zpoza rohu chaty.

Jak myslivec Čumpelík vystřelil na Rouse a trefil slepice. .
Kořínek ležel ve svém kořenovém bydlení a bylo mu do lenošení. Bylo léto, květiny kvetly správně, nebylo ani sucho, ani mokro, borůvčí zrálo, slunko svítilo jako z partesu a z lesa to horce dýchalo vůní dřeva a smůly. Jo je pravý čas být, jak lidé říkají, líný jak vandrák v červenci. Kořínek ležel na lůžku měkce vystlaném chmýřím suchupýrku a vychutnával klid letního odpoledne. Náhle to na břehu Kamenice zašustilo a ve dveřích Kořínčího bydlení stála Smrčinka, celičká udýchaná. „Kořínku, stalo se neštěs­tí. U mě na smrku sedí káně Rous a má poraněné křídlo. Ani domů na Hluboký potok už nemůže doletět. Letěl nad Bedřichovem a někdo po něm vystřelil. “ Doběhli k smrku u Liščí boudy, kde bydlela Smrčinka, šup a byli v koruně. Vysoko nad zemí seděl na jedné větvi Rous. Jedno svěšené křídlo, krev z něj kape v rubínových kapičkách. Jak to Kořínek uviděl, nezaváhal. Sjel rychle dolů k patě stromu a zapískal. A hned se tu objevili všichni kamarádi, Kořínek jim řekl, co se stalo. „To byl Čumpelík, co bydlí pod Kalinovým vrchem, ozvala se liška Eliška. „Co budeme dělat?“ zeptal se zajíc Pírko. Kopýtko, ty vezmeš Smrčinku na záda a poběžíš ke skalám nad Josefodolskou přehradou a přinesete zlatobýl, co mu lidi říkají kycol. Ten hojí rány, Hlavně musíme Rouse vyzdravit. Co dál, to se uvidí. „Kopýtko se Smrčinkou byli za chvilku zpátky. Kořínek připravil hojivý obklad na poraněné křídlo, Rous usnul a kamarádi se dole radili co dál. „Proč to asi Čumpelík udělal?“ ptala se Smrčinka. „Protože je hloupý, odpověděl Kořínek, někteří lidé si myslí, že káňata a vůbec dravci jsou škodliví. Jenže nevědí, že dravci žerou nej­více hraboše na polích, kde by jinak sežrali lidem úrodu obilí. A když sežere bažanta, tak je to nemocný kus, který by nemoc šířil dále. Někteří tvrdí dokonce, že káňata kradou i slepice, to už vůbec není pravda. “ „Co mu za to uděláme? ptal se. divočák Rypáček, mám mu přerýt zahradu jako Bernátovi?‘ „Já bych mu mohla vybrat všechny slepice, ozvala se liška Eliška. “Kamarádi, to nejde, ozval se jelen kopýtko. To by pak měl pravdu, kdyby řekl, že mu ško­díme. Co kdyby na vás vzal flintu, stačí, že postřelil Rouse. Na to musíme jinak. “ „Ale jak“ zeptala se Smrčinka. Jenže teď už nemluvil nikdo. myšlenky jim běhaly dokola, ale žádná nebyla ta pravá. Až řekl Kořínek teď nic kalého nevymyslíme. Vy můžete jít domů, my se Smrčinkou budeme Rouse ošetřovat a uvidíme, třeba někoho z nás něco napadne. „Tak se kamarádi rozešli, Ale o zraněného Rouse se starali společně. Kořínek se Smrčinkou mu vyměňovali hojivé obklady, liška Eliška mu lovila myši, aby neměl hlad, Pírko s kopýtkem nosili zlatobýl na obklady. Rána se hojila dobře a po čase Rous mohl křídlem hýbat, pomalu zkoušel létat a konečně nastal den, kdy byl zcela zdráv. Kama­rádi se sešli na louce pod bývalou Kristiánovskou sklárnou. „Kamarádi, už jsem na to přišel, řekl jim Kořínek. Budeme potřebovat pomoc od víly Rašelinky. Víte co, půjdeme hned za ní. Kopýtko vzal Kořínka a Smrčinku na záda a všichni vyrazili. U rašeliniště za Bedřichovem Kořínek zavolal:“Rašelinko, kde jsi? Potřebujeme tvoji pomoc. “ Nad mechem se to zatočilo a před kamarády stojí víla Rašelinka. „Co potřebujete, Kořínku?“ Vypověděli jí, co se stalo káněti. Rašelince se stáhlo obočí do hněvu. „Tohle mu nemůže projít jen tak. Jak vám mohu pomoci?“
Čumpelík stál na zápraží. Na dvorku se popelily slepice, v ohrádce před chlívkem se povaloval čuník, již pěkně vykrmený, Čumpelíkovi se sbíhaly sliny, když si představil, jaká z něj bude pečínka. Dvorkem náhle přelétl stín, za okamžik znovu. Čumpelík pohlédl vzhůru. „Káně!Chce mi určité ukrást mé slepice. Honem pro flintu. „Skočil do chalupy a už je venku s flintou brokovnicí. Nabil patrony, zamířil a prásk! Čuník zakvičel, vyrazil, porazil ohrádku a zmizel k lesu. Čumpelík se rozčílil, namířil znovu a prásk! Ze slepic jen lítá peří. Čumpelík nevěří svým očím. „Já snad mám začarova­nou flintu. “ V prachu na dvorku se to zatočí, Čumpelík kouká a před ním stojí víla. „Máš, Čumpelíku, máš. To abys věděl, že nesmíš vystřelit na vše, co vidíš ve vzduchu nebo na zemi. „Rašelinka zatočila závojíčkem a byla pryč.