1940
Záběr tvorby letošního osmdesátníka Martina Votavy snad nejlépe dokumentují jeho fotografie z cest. Není klasický cestovatelský fotograf. Spíš se i na cestách zaměřuje na svá hlavní témata. Těmi jsou architektura, lidé, voda. Pokud Martin fotí lidi, není to je reportáž o životě v jiných, možná dost exotických zemích. Velice dobře zvládá i sociální dokument, čehož důkazem je neskutečně lidský cyklus z chráněné dílny při Jedličkově ústavu v Liberci.
V letech před migrační krizí fotograficky objevil Berlín. Jeho moderní architektura, památník šoa a Berlínská zeď se na několik let staly tématem, ke kterému se opakovaně vracel. Zejména zbytky zdi, částečně přeměněné v betonová plátna, která dostali k dispozici umělci z celého světa. Symbol diktatury změněný v téměř veselou galerii, kontrastuje s úseky, které byly ponechány v socialistické bezútěšnosti
Největším, možno říci životním, tématem je ovšem pro Martina Votavu voda. Klidná vodní hladina i tryskající gejzír, řeka i hladinky sintrových teras. Voda ztuhlá mrazem i spoutaná regulací břehů. Vodopád i kašna v slunné Itálii. Voda, voda, samá voda. Ostatně i je jeho tématem profesním, vždyť vystudoval obor vodní stavby.
Ovšem voda, ke které se vrací již mnoho let, není Otava v jeho rodném Písku, ani Bílina v podkrušnohorských Teplicích, ale Nisa. Tato nevelká řeka, v Liberci kde žije spíš říčka, má pro něho zvláštní genius loci. Svými fotografiemi ji mapuje kamenem u pramene počínaje po místo v Trojzemí, kde naši zemi opouští, aby činila hranici mezi Německem a Polskem. Nisa protéká průmyslovou oblastí bývalých Sudet, kde po jejích březích byly továrny, továrničky, dílny. Tak je tato přírodní vody spoutána ( místy až brutálně) trubkami, parovody, nevzhlednými kovovými můstky uvnitř továrních objektů. Tuto její spoutanost umocňují tmavé černobílé fotografie s až mysticky nazelenalým nádechem, které jakoby chtěly vykřičet autorův smutek nad znásilněnou řekou
Jakoby mimo Votavovo hlavní směřování je anekdotický příběh o Malíři. Z něj nelze zveřejnit jen část. Jasně ukazuje, že celek je někdy víc, než jen suma jednotlivých součástí
