Narodil se roku 1958 v Liberci, většinu života prožil jako ve Stráži pod Ralskem, kde pracoval jako horník při těžbě uranu. Protože je ranní ptáče, fotí kolem nádrže Horka a dalších vodních ploch kolem Stáže východ slunce. Kromě toho se zajímá o život na březích i na vodní hladině, ať ptactva nebo sportovců tyto plochy užívajících. V poslední době se v jeho tvorbě objevuje i dokument.
Pojďte si poslechnout příběh, který se možná stal, možná nestal, kdo ví. Sledujte cestu mladého indiána a plňte úkoly, tak jako on musel plnit úkoly své, aby splnil své poslání.
Před mnoha lety v údolí řeky Ohio, mezi Velkou vodou, které bílí lidé říkají jezero Erie a Alleghanskými horami žili indiáni kmenů Wyandot neboli Huroni, Leni Lenappové neboli Delawaři a Irokézové, neboli lid Dlouhých domů Říkali si tak podle domů, kde bydlelo vždy několik rodin pospolu.
Na svazích Alleghan, ve vsi nedaleko Solného pramene žil ve vesnici se svým dědečkem mladík Šingebis. Rodiče již neměl, oba zabil zlý medvěd samotář. Starému muži pomalu docházely síly, proto stále častěji chodil na lov Šingebis. Byl právě měsíc vran a muži se chystali na lov, když je šaman Awassin svolal do poradního domu. „Postavte se řady“, vyzval muže. „Každý pohladí tento kouzelný vak a bude myslet na zvíře, které by chtěl na zítřejší výpravě ulovit. To se mu také podaří. Pamatujte však muži, že nesmíte pojíst srdce uloveného zvířete, neboť by vak ztratil svou kouzelnou moc. To je podmínka kouzelníka Čokanipoka, od kterého ho dostal již můj otec.“ Muži slíbili podmínku dodržet a přistupovali se svými přáními k Awassinovi. Jeden toužil ulovit jelena wapiti, druhý si přál bobra, další zas medvěda.
Druhý den vyrazili na loveckou výpravu. Ten šel do údolí k řece Ohio, ten stoupal do kopců, onen se nořil do hlubokých lesů. Šingebis šel lesem, přešel jedno údolí, za ním druhé až se dostal na břeh potoka nedaleko bobří osady. Tu uviděl vlka, který dorážel na dva malé bobříky, které se chystal sežrat. Šingebis uchopil luk a již údolím letěl šíp. Vlk ani nezpozoroval nepřítele, který mu vzal život. Šingebis se zaradoval, neboť toužil po pláštěnce z vlčí kůže pro dědečka. Hbitě vlka stáhl a chystal se na cestu domů. Ucítil však hlad. Rozhlédl se po nějakém zvířeti, které by ulovil k jídlu. Uviděl pouze dva malé bobříka, které zachránil před vlkem. „ Když je nezabil vlk, mám je zabít já?“ řekl si a bylo mu jich líto. „Ale co, vlk je mrtvý, nikdo tu není, sním jeho srdce, nikdo to neuvidí“.
Úkol nultý
Já vím, že není zvykem, dodávat úkoly před ty již splněné. Ale když se mi naskytla taková příležitost, nemohl jsem Tě o ni připravit. Chtěl-li indián ulovit zvíře, musel je vystopovat. Proto musel znát stopy zvěře. Musel přeci vědět, čí stopu sleduje. Bylo by přeci špatné, kdyby omylem šel po stopě medvěda grizzli a z lovce by se stal lovenou kořistí. Výtvarnice paní Jitka Šobrová nakreslila pro společnost České Švýcarsko pracovní sešit Plšíkovy hrátky. V něm je obrázek, který mi dovolila použít. Dokážeš určit, která stopa patří kterému zvířeti na obrázku?
Šingebis se vrátil do vesnice u Solného pramene. Tam se již vraceli někteří z lovců. Byl to však smutný návrat. Jen málokterý nesl úlovek, který si přál. Šingebis ucítil úzkost. Co se s ním stane, až Awassin zjistí, že porušil Čokanipokovu podmínku?
Šaman svolal muže so společenského domu. :Slyšte, ó muži. Některý z vás porušil Čokanipokovu podmínku“. Těžce vstával Šingebis. „Já to byl Awassine“ pravil se sklopenou hlavou. A pak popsal celou příhodu. Šaman vzal dřevěnou misku, nalil do ní vodu z tykvice, pak uchopil krabičku z březové kůry, vzal z ní do špetky nějaký prášek a nasypal ho do vody Když se prášek rozptýlil, uviděl celou příhodu a hladině. „ Je dobře, že se Šingebis přiznal jako muž. Dopustil se špatného činu, za který budeme pykat všichni. Musíme opustit vesnici, neboť bychom se tu mohli stát terčem Čokanipokovy pomsty. Ty však s námi nepůjdeš. Tvým trestem bude vyloučení z našich řad. Protože jsi svůj čin ze snahy ušetřit život, smíš si vzít na cestu jídlo a své zbraně“.
Smutné bylo loučení Šingebise s dědečkem. Mladík se vydal do hor. Přes rameno nesl luk a toulec s šípy, v kabele nesl trochu pemikanu a několik sušených ryb, které dostal od dědečka. Toulal se v okolí Solného pramene, chodil lesy, úbočími hor a procházel údolí téměř celý úplněk. Jídlo dávno snědl, ulovil jen dvě veverky a několik svišťů. Byl již polomrtvý hlady, když se rozhodl vrátit do opuštěné vesnice. „Třeba najdu něco k jídlu“ pomyslel si. Procházel dům po domu, místnost po místnosti, až přišel do Awassinovy komory. Tam našel balíček zapadlý za lavici na spaní. Vyběhl s ním ven a na slunci jej rozbalil. V balíčku byl wampum psaný zvláštními značkami. Pouze jediné slovo Šingebis přečetl. Bylo to jméno Šavenis. Zklamaný mladík odhodil wampum do trávy. Tolik věřil, že nalezne něco k snědku. Když se slunce schovalo za Velkou vodu, ulehl hladový Šingebis do komory, kterou s dědečkem kdysi obývali. Již chvíli spal,když se mu do snů ozval hlas: „ Moudrou Šavenis najdeš na Krocaní stopě“. Ráno se probudil s vědomím, že se mu zdálo něco důležitého, něco, na co by si měl vzpomenout. Indiáni totiž věří víc tomu, co se odehrává ve snu, než bílí lidé.
Ať se snažil sebevíc, nemohl si nevzpomenout, co to bylo. S povzdechem pokrčil rameny a vykročil do ranního slunka. Protahoval si tělo ztuhlé nočním chladem, když něco ucítil pod mokasínem. Shýbl se a zvedl balíček, který včera odhodil. Znovu jej rozbalil a zahloubal se do tajuplných značek. „Šavenis“ vykřikl najednou. „Zdálo se mi o Šavenis. Ale co to bylo? Něco o tom, kde ji má hledat. Počkat, bylo v tom nějaké zvíře, wapiti, ne, urson ..ten také ne, ani medvěd“. Pomalu procházel vesnicí. V zamyšlení utrhl větvičku z buku, který rostl ve středu návsi a hrál si s ní mezi prsty. „Ta větvička vypadá jako stopa krocana“. Náhle jakoby slyšel opět hlas ze snu:“ Moudrou Šavenis najdeš na Krocaní stopě“. Tu si vzpomněl, že mu dědeček vyprávěl, že na horním toku řeky Yohoganie je místo, kde řeka vzniká soutokem tří potoků a tomuto místu se proto říká Krocaní stopa. Na nic již nečekal a rozběhl se k nedalekému Solnému potoku. V houštině na břehu měli s dědem uschovanou kanoi z březové kůry.
Pustil se dolů po proudu horské bystřiny až dospěl k vodám řeky Alleghany a po jejím proudu až k soutoku s Monongehelou. Zde otočil loď proti proudu k místu, kde se její vody mísí s vodami Yohoganie a dál, vzhůru proti proudu. Spěchal, plul od ranního rozbřesku do soumraku, ke břehu přirazil jen aby se vyspal či si opekl něco ryb, které ulovil. Po čtyřech dnech uviděl políčka s kukuřicí a slunečnicemi až dorazil k vesnici, která se rozkládala na břehu Krocaní stopy. Ve vesnici vyhledal Šavenis.
Vypověděl jí svůj příběh a ukázal wampum. Šavenis si wampum prohlédla a pravila:“ Nedivím se, že můj bratr nemůže přečíst tyto značky. Jsou to znaky tajného písma spolku šamanů a kouzelníků. Já je znám od svého otce, který k tomuto spolku patřil. Nelhal-li můj bratr, když říkal, že udělá cokoli, aby svůj čin odčinil, sdělím mu tajemství wampumu. Vaku vrátí jeho kouzelnou moc, když muži tvé vesnice zatančí Bizoní tanec a ty jim k tomu budeš bubnovat na Čokanipokův buben. Abys Čokanipokův buben získal, podstoupíš mnohá nebezpečí a útrapy. Nejprve ale musí můj bratr dojít k pramenům prostředního ze tří potoků, které se na Krocaní stopě stékají. Tam najde rozkvetlou růži, kterou mi přinese.“
Úkol první
Mnoho různých společností a spolků používá k předávání zpráv a uchovávání svých tajných informací různé druhy zápisu, kterému nezasvěcený člověk nerozumí. Tomu se říká šifra. Šifry používají i vojáci ve válkách a špioni k předávání zpráv. Takové šifry jsou hodně složité. Zkus si vyluštit následující zápis.
Ned ínraj ínvrp lyb arečv. Vidělajsemrozkvetlepetrklíce. Nas mrk uklep a ldate lap rele ta lysy korky. V parzpí kuval kos a vívotrněl remja
Nejen šifry se používaly k předávání zpráv, které kromě adresáta neměl nikdo znát. Používaly a používají se různé tajné inkousty. Mezi ty nejjednodušší patří například citronová šťáva nebo mléko. Můžeš si to vyzkoušet i Ty
Mezi řádky nějakého textu , třeba opsaného z knížky napiš citronovou šťávou nějakou zprávu. Když zaschne není vidět. Když ale zahřeješ papír, zpráva se objeví. Bude lepší, když Ti u zahřívání papíru pomůže někdo z rodičů. Nechceme přeci, abyste vyhořeli.
Brzy ráno následujícího dne Šingebis vyrazil proti proudu potoka a našel tam rozkvetlý růžový keř.Jednu růži utrhl, uložil do kabely a chvátal zpět.„Je vidět, že můj mladý bratr nemluvil do větru, když říkal, že chce svůj čin napravit. Málokterý z lovců se stihne takhle rychle vrátit od pramenů Růžového potoka“ Šavenis uchopila tykvici, která byla zavěšena vedle dveří a lektvarem, který byl uvnitř, postříkala růži. „Tuto růži nechť můj bratr uschová. Na dolním toku řeky Monongehelly, nedaleko jejího soutoku s Alleghenou je v lesích ukrytý wakan. Na něj můj bratr růži položí a uvidí, co se bude dít. Nechť mého bratra dobrý duch Owanyio provází“.
Cesta po proudu Šingebisovi utíkala jako voda. Když dorazil do míst, která mu popsala Šavenis, přirazil ke břehu. Kanoe schoval v hustém porostu na břehu řeky a vydal se hledat wakan. Chodil lesy křížem krážem až druhého dne k večeru ho konečně nalezl. Položil na něj růži od Šavenis a znaveně usedl na zem. Za chvíli spal posilujícím spánkem. Ve snu slyšel hlas, který již znal „U řeky Sasqehany je vesnice Luční břeh. Tam hledej Haientwuse“.
Sluneční paprsky mladíka probudily do nového dne. Pohlédla na růži a překvapením strnul. Na wakanu ležel váček, do jakého Indiáni ukládají různé kouzelné předměty a kterému říkají medicína. Šingebis si zavěsil váček na krk, spustil kanoe na vodu a zamyšleně pádloval po proudu Monongehely.
Úkol druhý
Indiány si představujeme nejčastěji, jak cválají na koních prérií, na hlavě čelenku z orlích per a bydlí v kuželovitých stanech, kterým se říká teee pee. To jsou indiáni prérijní. Ti o kterých hovoří náš příběh jsou indiáni lesní. Ti žili na východě USA zhruba v oblasti mezi Velkými jezery a Apalačskými horami.
V dobrodružných románech o indiánech, nosí indiáni na krku váček s kouzelnými předměty. Tomu se v těch románech říká medicína. Skutečná medicína vypadala jinak. To nám ale nevadí. Když jsme na táboře naší smečky vlčat (to jsou pro neskauty kluci mezi první a čtvrtou třídou, holkám se říká světlušky, nebo u vodních skautů žabičky), šili si vlčáci takovou medicínu. My si nebudeme šít váček na krk, ale jinou medicínu. Celý svět ohrožuje dnes infekce virem SARS 2, který způsobuje nemoc Covid 19 .Možná i Tvoje maminka šije roušky, kterými se lidé chrání před infekcí. Tak si teď ušij roušku. Nebude asi taková, aby Tě ochránila, to necháme maminkám. Asi máš nějakého plyšáka, kterému takový virus také hrozí. Tak popros maminku o střih a ušij roušku pro něj. A jen pro Tebe, rouška zdravotníci správně říkají něčemu jinému. Tohle je ústenka. Ale když budeš dál říkat rouška, každý Ti bude rozumět.
Pokud bydlíš někde u lesa, můžeš si zřídit wakan. To bylo místo, kam indiáni nosili zbytky jídla. Věřili, že to jídlo sní duchové, kteří se vtělili do lesních zvířat.
Zanedlouho byl u soutoku, odkud se pustil po Ohiu a po nějakém čase stočil příď do vod Sasqehany. Jak postupoval proti proudu, břehy se přibližovaly, řeka se nevalila líně jako na dolním, toku, objevovaly se prahy a peřeje, takže místy musel Šingebis přistát a loď přenášet. Konečně jednou v podvečer, když se již slunko klonilo do vln Velké vody, přistál na Lučním břehu. Vyhledal Haientvuse a přednesl svoji prosbu. Starý muž pokýval hlavou „Můj mladší bratr velmi pochybil, leč vidím, že to nebylo ze zlé vůle. Proto mu pomohu. Dnes si můj bratr odpočine v mém domě, nasytí svůj hlad a zítra vyrazí do okolních lesů pro ursoní ostny, ze kterých mu připravím kouzelný quil“.
Druhý den Šingebis vyrazil na loveckou výpravu.
Bloudil lesy, nohy si smáčel při brodění potoků, větve mu drásaly leginy i loveckou košili. Druhý či třetí den procházel listnatým hájem, když tu uviděl na zemi velikou šišku. „Jak se dostala taková veliká šiška mezi listnaté stromy?“ ptal se mladík sám sebe. Šišku uložil do kabely s tím, že se po návratu na Luční břeh zeptá Haientvuse, zda moudrý stařec neví k jakému stromu patří. Večer dorazil do podivného údolí. Bylo nehluboké, protékal jím potok, nikde však nerostlo stéblo trávy ani keřík či strom. Unavený Šingebis usedl na břehu potoka a zalovil v brašně, aby vyndal poslední kus pečeného masa ze včerejška. Když vyndal maso zabalené v listí všiml si, že ze šišky vypadala semena. Vyklepal si je na dlaň, prohlédl je a pak je pustil do vánku, který údolím vál. „Leťte semínka, třeba se některé z vás uchytíte a tohle údolí se zase zazelená“.
Když se mladík najedl a napil vody z průzračného potůčku ulehl a za moment již tvrdě spal. Zatím co spal, děly se v údolí podivuhodné věci. Ze semen,Šingebisem rozhozených vyrostly stromy, vykvetly, na místě květů se objevily šišky, ze šišek se vysypala semena, ta klesla k zemi a rostly z nich další a další stromy. Mezi stromy se objevila tráva, takže když se Šingebis ráno probudil, nevěřil svým očím. Místo pustiny viděl příjemné, travou porostlé údolí se skupinami stromů, na paloucích se popásaly srny a laně, kolem nich dováděli kolouši.
Úkol třetí
Pochopitelně kouzelná semínka nemáme. Ale to nevadí. Můžeme si zasadit něco jiného. Jenže to nám neporoste tak rychle, jako vzešla semínka v našem příběhu. Budeš se tedy muset o rostlinky starat. Nevíš, co zasadit? Inu, to záleží na tom kolik máš místa. Jestli máš zahrádku, truhlík na balkoně, nebo jen květináč za oknem. Pěkná je slunečnice, kterou jste možná v zimě sypali do krmítka, dobře klíčí a rychle rostou fazole, zelený hrách, čočka. Rychle rostou i ředkvičky (semena lze koupit v krámě, tedy je-li otevřený) a řeřicha. Když vypěstuješ kteroukoli z těchto rostlin, má to výhodu. Všechny jsou totiž jedlé.
V prostředku údolí rostl trs zvláštních rostlin, které Šingebis neznal. Prohlížel si je, přivoněl k jejich květu a podivil se zvláštní omamné vůni. „Jen si je natrhej. Jsou to léčivé byliny, zhojí každou ránu a nemoc“ ozvalo se za Šingebisem. Mladík se prudce otočil. Před ním stál bojovník v irokézské čapce se stříbrnými ozdobami. „Kdo jsi,neslyšel jsem tě přicházet.“ „Jsem duch tohoto údolí. Za to, že jsi přinesl kouzelná semena se ti chci odvděčit. Vezmi si proto léčivé byliny, mohou se ti na tvé pouti hodit.“ Duch domluvil a najednou jakoby tu nikdy nebyl. Šingebis utrhl několi stvolů bylin a vydal se dále.
U vchodu do údolí, narazil na ursoní stopu. Do svalů jakoby se mu vlila nová síla. Vyrazil po stopě. Netrvalo dlouho a zvíře doběhl. Teprve nyní si všiml, že urson napadá na levou přední tlapu. Dohonil zraněné zvíře, hodil na ně svoji pokrývku a ulovil je.
Prohlédl si zraněnou tlapu. Byla roztrhána a nesla stopy zubů. „S kým jsi to tak zápasil bratříčku? Mám využít tvého zranění ve svůj prospěch? Víš ty co, bratříčku? Já ti teď tlapu ošetřím, ale až budeš zdráv, dávej si na mne pozor“. Z kabely vyndal listy léčivé byliny, přiložil je na ursoní tlapu a řemínkem přichytil. Ošetřené zvíře pustil na zem. To se nahrbilo a najednou se začalo třást. Urson se klepal, třásl, poskakoval, až z něho opadávaly ostny. „Vím, že ostny potřebuješ pro Haientvuse. Protože jsi se zachoval velkomyslně a nevyužil mého zranění seber si mé ostny ať ti pomohou, jako jsi pomohl ty mně“.
Haientvus přijal ostny, obarvil je, ze surové kůže vyřízl kolečko a začal pracovat. Výsledkem jeho práce bylo quillové kolečko nebývalé krásy. Barvy ladily, ostny byly pevně omotány kolek kolečka. Haientvus předal kolečko Šingebisovi s tím, aby jej pečlivě uschoval, neboť ho bude na pouti za Čokanipokovým vakem potřebovat.
Úkol čtvrtý
Nejen indiáni, ale i naši předkové využívali při léčení nejrůznější bylinky. Dlouho bylo bylinkářství označováno za pověru. Bylo totiž spojeno s radami typu tuhle bylinu sbírej po svatém Jánu o půlnoci. Dnes ovšem víme, že tato doporučení vycházela z mnohaletých pozorování toho, čemu dnes říkáme biorytmy. Prostě babky kořenářky vypozorovaly za dlouhé roky, kdy má která rostlina nejvíc síly (= účinných látek). Dříve se hodně používal v určování času církevní kalendář, protože svátky svatých byly vždy v stejný den, proto tato označení používaly i bylinkářky.
Naše jaro ještě nepokročilo, ale přeci již lze najít některé léčivé byliny. Podívej se do herbáře nebo si najdi na internetu, které léčivé bylinky již mohly vyrašit a na procházce se po nich poohlédni. Může se Ti to při dalších úkolech hodit.
Z dobrodružných knížek máme představu indiánů jako vážných lidí, kteří se nesmáli, zamlkle seděli a mlčky hleděli do dálky. Nic není pravdě vzdálenější. Měli rádi legraci, rádi hráli hry (a to i hazardní), rádi tancovali a při slavnostech se dokázali vyparádit. Jednou z oblíbených ozdob mužů byla quilová kolečka, která si přivazovali na pramen vlasů. Nyní si takové kolečko, které Šingebis dostal od Haientvuse, vyrobíme. Asi budeš muset požádat rodiče o pomoc. Z pevného papíru (nejlépe krabice od bot) si vystřihni kolečko o průměru přibližně 5,5-6 cm. Nakresli do něj druhý kruh, asi o 5-7 milimetrů menší a kříž, jako je na obrázku. Pak vystřihni nebo vyřízni vnitřek. Dostaneš kolečko s křížem. Nojo, ptáš se asi, ale když nemám ursoní ostny, co teď? To je jednoduché. Maminka má určitě nějaké bavlnky. Těmi kolečko omotej místo ostnů. Ještě je můžeš vyzdobit nějakými korálky nebo pery. Do středu kříže nezapomeň přivázat šňůrku, kterou se kolečko přivazuje do vlasů
„Nyní nechť můj bratr odejde na břeh Velké vody. Tam najde zátoku, ve které nalezne dvanáct kamenů, na kterých jsou nakresleny znaky jednotlivých měsíců. Když můj bratr srovná kmeny ve správném pořadí, dozví se, co má dělat dál“.
Šingebis putoval z Lučního břehu dál za zapadajícím sluncem, až jednoho dne narazil na břehy Velké vody. Nevěděl kudy jít dál. Má jít směrem vpravo nebo naopak má jít vlevo? Na vodě uviděl pírko lysky, kterak se pohupuje v příboji. „Kam popluje pírko, půjdu. Je vlastně jedno, obejdu-li Velkou vodu tím či oním směrem“ rozvažoval Šingebis. Do břehu zapíchl proutek aby věděl, na kterou stranu se hne peříčko. Pak rozdělal oheň a pekl si rybu, kterou ulovil v nedalekém potoce. Když se najedl vstal a podíval se po pírku. Odplulo za tu dobu již notný kus jižně a tak se vydal za ním. Putoval po břehu, pátral v každé zátoce, až v jedné narazil na dvanáct pomalovaných kamenů.
Tenhle úkol považoval mladík za lehký. Srovnal kameny počínajíc Měsícem sněhu. Nestalo se však nic. I přestavěl kameny od Měsíce dlouhých nocí, ale ani tentokrát se nic nestalo. Šingebis přemýšlel, lámal si hlavu, zkoušel nejrůznější kombinace. Tu řadil kameny do čtveřic podle ročních období, tu dával dohromady první druhé třetí a čtvrté měsíce jednotlivých období. I pozpátku, všechno marné, až únavou usnul.
I zdál se mu sen, ve kterém se mu vysmíval potměšilec Wabasso, sněžný králík, duchové Kačinové jej štípali a pošklebovali se, že úkol nesplní. Tu se ozval známý hlas.“ Ve kterém měsíci začala tvá pouť, Šingebisi?“ „Přece v měsíci vran“ vykřikl mladík ze sna tak divoce, až se probudil. Že by tohle byl správný začátek? Znovu přerovnal kameny a zase nic. Znavený a zmatený Šingebis došel na břeh Velké vody. Když zavřel oči, jako by se vrátil sen dnešní noci. Wabasso panáčkoval,posměšně krčil nos, stříhal ušima nebo se otáčel zády a vrtěl krátkým ocáskem. „Ne, ne, ne,vykřikl mladík, neposmívej se mi. Uvidíme, kdo se bude smát naposled“. Hněv mu dodal novou sílu, takže se zvedl a rozběhl se k měsíčním kamenům.
Úkol pátý
Indiáni měli své měsíce pojmenované podle dějů v přírodě. Jejich jména napovídají, kdy kvetou prérijní růže, roste nová tráva, zraje kukuřice. Jak indiáni nazývali měsíce, lze najít na internetu.
Když půjdeš s rodiči na procházku, protože ani při vyhlášeném omezení pohybu nelze být pořád zavřený nebo zavřená doma, vyhledej dvanáct oblázků, nejlépe plochých. Pak si najdi na internetu indiánské názvy měsíců. U každého je i obrázek (říká se mu piktogram), který znamená psané jméno toho kterého měsíce. Ty obrázky (piktogramy) nakresli tuší nebo fixem na oblázky. Ty pak srovnej. Pokud by tenhle úkol byl pro některého prvňáka příliš složitý, stačí, když si vystřihne kartičky z tuhého papíru, na ně napíše naše jména měsíců pak na ně položí oblázky a srovná.
Pokud máš karanténu, popros rodiče o oblázky, nebo si nakresli piktogramy měsíců na kartičky.
Na kameni se znakem Měsíce vran ležela krásně vyřezávaná flétna“Vyřešil jsem úkol, vyřešil jsem úkol“ prospěvoval si Šingebis. Tančil a pískal si k tomu na flétnu veselou písničku. Když jej od tance bolely nohy, svalil se do písku na břehu Velké vody. Nějaký čas již odpočíval, když tu jej upoutal divný zvuk. Rozhlížel se, zvuk sílil, z původního šumu a nezřetelného hluku s začalo ozývat kejhání.
Po obloze se blížil šíp divokých husí mířících k severu. Mladík na hejno hleděl a cítil touhu letět s nimi. Husy se blížily. Tu celé hejno zakroužilo nad zátokou a ptáci přistáli na vodě. Šingebis si uvědomil sílící hlad. Uchopil luk, nasadil šíp na tětivu a vystřelil. Poryv větru změnil směr střely. Poplašený pták vzlétl a s ním celé hejno. Za několik okamžiků již celé hejno mizelo v dáli. Jen barevné pírko, které šíp vyrazil z husího křídla, se pohupovalo na vodě. Šingebis pírko vylovil a vložil do medicinového váčku. Poté znavený a hladový ulehl a usnul. Zdálo se mu, že stoupal do kopce, až nalezl jeskyni, která i nyní měla vchod uzavřený ledem. Hlas, který mu již několikrát poradil pravil:“Zítra hledej tuto jeskyni. Je v ní ukryta taneční hůlka, kterou budeš potřebovat“. Ráno si nalovil ryby a přemýšlel o radě, kterou dostal ve snu. Nalovené ryby upekl, zabalil do širokých listů a uložil do kabely. „ Kdybych tak uměl létat jako husy“ pomyslel si Šingebis a mimochodem pohladil váček s husím pírkem, doletěl bych k jeskyni“. Sotva domyslel, ucítil, že se zvedá a letí. Břeh mizel v dálce, mladík teď letěl nad rozlehlou vodní hladinou. Po nějakém čase uviděl před sebou opět břeh. Rychle se k němu blížil a za chvilku přistál na pevné zemi. Krajina mu připadala podivně povědomá. Takovou přeci viděl ve snu předchozí noci.
Kráčel do kopce, až přišel skutečně k jeskyni. Vchod byl uzavřen balvanem ledu. Mladík se rozběhl po lese, nanosil mohutnou hromadu dřeva a tu podpálil. Oheň se rozhořel, žár sálal. Na povrchu ledu se začaly objevovat kapky vody. Spokojeně pozoroval své dílo, občas přihodil několik větví. Tu se s vrcholu balvanu odlomil mohutný kus ledu a spadl na oheň. Uhasil jej. Šingebis vstal, nanosil novou zásobu větví. Tentokrát postavil hranici dále od ledového balvanu. Aby vyrovnal vzdálenost, nanosil více dřeva. Tentokrát to byla voda z tajícího ledu, která zalila oheň. Pokoušel stále znovu a znovu rozpustit led bránící vstupu do jeskyně. Bezvýsledně.
Úkol šestý
Tenhle úkol neplň raději sám. Popros rodiče, aby byli u jeho plnění. Indián, chtěl-li rozdělat oheň, neměl dlouho zápalky. Proto používal tření dřev a později křesadlo nebo ocílku. V tom bude Tvá úloha jednodušší. Máš zápalky. Dokonce smíš použit tři. Dobře, tři mohou použít zkušenější táborníci, prvňák se nemusí omezovat. S pomocí rodičů napni v metrové výšce provázek mezi kolíky alespoň jeden metr vzdálené. Připrav si pod provázkem ohniště, rozdělej oheň (venku, ne v obýváku) a přikládej, dokud provázek nepřepálíš. Pak jako správný indián zase ohniště zahlaď, aby nikdo nepoznal, že tu někdo tábořil.
Zmožený Šingebis usedl do trávy. Sáhl do kabely a vytáhl flétnu . Tentokrát jeho písnička zněla smutněji než včera. Zahrál jednu písničku, zahrál druhou a když začal třetí, ozvalo se prasknutí. Překvapeně se otočil. V bloku ledu se objevila puklina. Aniž by si uvědomil, co činí zahrál Šingebis pár dalších tónů. Prasklina se rozšířila. Nyní zazněla písnička veseleji. Hrál a hrál a v ledu se objevovaly další a další praskliny, až se celý kus ledu rozsypal na malé střípky. Ty okamžitě tály a voda se okamžitě vsakovala. Za chvíli nebylo po ledu ani památky. Rozdělal nový oheň, od něj zapálil smolnou větev a vstoupil do jeskyně. Prohledával jednotlivá zákoutí jeskyně až v jednom výklenku našel pěkně zpracovanou, rolničkami ozdobenou taneční hůlku.
Obrátil se k východu a ztrnul hrůzou. Oheň, který rozdělal, přeskočil na suchou trávu a blížil se ke vchodu do jeskyně. Vítr navíc hnal kouř do jeskyně. Šingebis začínal kašlat, pálily ho oči, slzely. „Musím okamžitě ven, nebo se tu udusím,“ pomyslel si. Několikrát se rozběhl proti ohni, ale na poslední chvíli pokaždé ztratil odvahu. vrhnout se do plamenů Jeskyně se plnila kouřem a Šingebis poznal strach. „Připni si Haientvův quill, pak projdeš ohněm“ uslyšel známý hlas. Sáhl do kabely, připnul si do vlasů quill a rozběh se. Proletěl ohnivou stěnou. Byl v bezpěčí. Dotkl se váčku na krku a pomyslel, kéž bych byl u Měsíčních kamenů.
Od zátoky Měsíčních kamenů se vydal stezkou zpět. Ani nevěděl, kolik dní uběhlo od okamžiku, kdy opustil Haientvuse. Mokasíny měl rozbité, ani košile nevypadala lépe. Vypadal dosti zbědovaně, když dorazil na Luční břeh. „Můj mladší bratr zažil již mnoho útrap a osvědčil svoji vytrvalost. Osvědčil rovněž i lítost nad neuváženým činem, kterým uvrhl svůj lid do neštěstí. Cesta mého mladšího bratra ale ještě nekončí. Nyní musí najít moudrou Waštevin, která žije ve vesnici Tuscarawas, několik dní proti proudu řeka Jelení oko. Protože mokasíny a košile mého bratra jsou již chatrné, má dcera mu ušije nové. Než budou hotovy, odpočine si můj bratr před další cestou.“
Cesta proti proudu ubíhala Šingebisovi rychle. Kromě nového oblečení dostal i zásobu potravy, takže se nemusel zdržovat lovem. Mocnými záběry pádla poháněl své kanoe proti proudu řeky. Netrvalo dlouho a spatřil ves Tuscarawas. Ale co to? „Ta ves je něčím divná. Neběhají tu děti, ze střešních otvorů se vine jen sporadicky proužek dýmu. Tamhle se pohybuje nějaká postava. Je to mladá žena, ale plouží se jako stařena. Zvláštní.“ Přirazil ke břehu a vstoupil. Z jedné chýše vyšla mladá žena či dívka a zvolala.“ Nasedni do své loďky a odpluj. Nezdržuj se tu ani chvíli.“
Šingebis se zarazil. Základním pravidlem mezi indiány je, nejsou-li na válečné stezce, pohostinnost. „Řekne mi má sestra, kde bych našel Waštevin? Potřebuji s ní hovořit.“ „Již jsem ti řekla, ujížděj, je-li ti život milý.“ „Zvláštní zvyk máte ve vaší vsi. U nás jsme vždy cizince uhostili, přespat nechali, poctu vzdali. A nikdy jsme je nevyhánělli.“
„V naší vesnici vypukla neznámá choroba. Náš šaman byl z prvních, kteří na ni zemřeli.Proto ti radím odpluj, než se nakazíš.“ „Jen se neboj, možná vám mohu pomoci. Řekni mi kde najdu Waštevin a pak se uvidí.“ „Jsi kurážný, s medvědem lze bojovat, i se smečkou vlků, ale s nakažlivou chorobou? Jak tedy chceš. Waštevin je moje matka, já se jmenuji Mašigosan. Matka je na tom zle, nevím, jestli ti rozhovor s ní bude ku prospěchu.“
Mašigosan dovedla mladíka do domu, kde ležela její matka. Na Waštevin byl truchlivý pohled. Tělo se zmítalo v horečkách, na rukou, obličeji i po celé těle spousta mokvavých boláků.“Takhle vypadá nemoc u všech?“ zeptal se Šingebis. Mašigosan přisvědčila. „Ještě, že jsem si nasušil byliny od ducha z údolí a Haientvus mi pomohl připravit z části z nich mast“ pomyslel si Šingebis. Požádal Mašigosan, aby v kotli uvařila vodu. Do vroucí vody vsypal část bylin. Pak vzal krabičku z březové kůry. „Má sestra nechť odebere část odvaru z bylin a dá jej nemocným pít. Zbytkem ať dělá obklady na boláky.“ Zde v této krabičce je mast, kterou po obkladech potírej boláky. Uvidíš, že se nemocní budou uzdravovat.“ „A co bude dělat můj bratr Šingebis?“ zeptala se dívka. „Vezmu luk a půjdu nalovit nějakou potravu. Ve vsi není téměř nic k jídlu a nemocní potřebují jíst, aby měli sílu na boj s chorobou.“ Mašigosan vzala váček s bylinkami a krabičku s mastí. Šingebis uchopil luk, toulec se šípy a vyrazil.
Úkol sedmý
–Indiáni žili v přírodě a předměty denní potřeby zhotovovali z materiálů, které v přírodě našli. Oděvy šili z kůží, teprve později kupovali od bílých obchodníků látky, z kůže dělali i různé váčky, ze surové kůže, která je tvrdá, dělali krabice. Menší krabičky dělali i z březové kůry. A právě takovou krabičku si vyrob. K spojování jednotlivých dílů indiáni užívali buď zvířecí šlachy nebo pružné kořínky. Ty můžeš použít tenký konopný provázek. Horní okraj je dobře zpevnit, třeba všitým tenkým proutkem. Spoje je možné natřít rozpuštěnou smůlou, pak jimi neprotéká voda. Březovou kůru pochopitelně nebudeme brát ze živého stromu, na procházce lesem si najdi padlý strom, ze kterého kůru sloupneš.
–Aby indián mohl ulovit potravu, musel zvíře vystopovat,to jsme si již zkusili podle obrázku.Ale musel se k němu i přiblížit na dostřel lukem. To není jednoduché. Na vycházce lesem požádej některého z rodičů, aby zůstal stát a pokus se k němu ze vzdálenosti čtyřiceti metrů přiblížit tak, aby Tě neslyšel
.
Večer se vracel ke vsi. Mašigosan mu běžela naproti. „Ulovil můj bratr něco? Nemocným je lépe“ volala již z dálky. „ Všichni mají velký hlad.“Uběhla doba, kterou bílí lidé nazývají týden. Šingebis se loučil s Waštevin a jejím lidem. Muži, ženy i děti ještě byli zesláblí po nemoci, ale od Šingebisova příchodu již nikdo nezemřel. „Lid z Tuscarawas ti je vděčný, bratře. Zde máš na památku ocásek bílého králíka Wabasso. Budeš-li potřebovat, pomůže ti zmizet, jako Wabasso mizí v sněžné pláni. Abys mohl získat Čokanipokův buben, musíš vyhledat Ahajuta ve vsi mezi pramenem Alleghany a Velkou vodou.“ K Šingebisovi přistoupila Mašigosan. „Buď zdráv a štěstí nechť provází na tvých cestách. Budeš-li unaven, přijď si odpočinout do Tuscarawas.“ „ Vrátím se, odpověděl Šingebis, a až přijdu, zeptám se Mašigosan, zda by mne nechtěla následovat do mé vesnice.“
Šingebis putoval lesy stezkou k Bobří řece. Když ji přebrodil, pokračoval podle Sovího potoka až k jeho pramenům. Tam překročil horský hřbet a pokračoval k pramenům Alleghany. Unavený putováním, mokasíny od Haientvovy dcery rozedrané od kamenů na cestě, tak dorazil do vsi na březích Velké vody.
Ahajute vyslechl Šingebisovo vyprávnění. „Vidím, že jsi vytrvalý, Šingebisi, pravil. I my však máme trápení. Muži z naší vsi odešli na válečnou výpravu proti Katawbům, čas již pokročila a my již měli vyrazit k Solnému prameni, abychom navařili zásobu soli na příští rok. Muži se však nevracejí. Ve vsi zůstali jen starci jako já a ženy.“ „Znám ten kraj, má vesnice ležela nedaleko od Solného pramene. Jestli chcete, půjdu s vámi a pomohu vám s vařením soli.“
Ahajute svolal obyvatele vesnice a seznámill je s Šingebisovou nabídkou. Ženy sbalily potřebné nářadí, pokrývky a zásoby, naložily je na nákladní koně a výprava vyrazila. Když dorazili do oblasti Solného pramene, s pohnutím se Šingebis rozhlížel kolem sebe. Tady ho otec učil jak se přiblížit k srnci, kterého chcete ulovit, tamhle na tom potoce mu dědeček ukazoval, jak nelépe pomocí oštěpu ulovit rybu, tady kladl první trasu pastí. Kde asi je dědeček a ostatní muži z vesnice?
U pramene nanosil dříví, chodil na lov, nosil vodu do kotle, aby z ní ženy mohly varem získat sůl. Po několika dnech práce měly ženy vaky plné soli. Přivázaly je opět na nákladní koně a vydaly se na zpáteční cestu. Doprovodil je až k vodám Ohaia. Na břehu řeky k němu přistoupil Ahajute. „Pomohl jsi nám. Teď se musíš starat o své záležitosti. Zde máš dráp z medvěda. Budeš-li v nouzi, dodá ti sílu.“
Úkol osmý
Přírodní národy jako indiáni neměly možnost dojít si do obchodu koupit sůl. Museli putovat někdy i několik dní k místu, kde ze země vyvěral pramen vody obohacené minerály. Tu pak vařili tak dlouho, až odpařili vodu a v nádobě zůstala sůl. To bude také Tvůj dnešní úkol. Nemusíš chodit nijak daleko. Požádej některého z rodičů, aby Ti odměřil do ešusu nebo kotlíku půl litru vody a v ní rozpustil deset lžic kuchyňské soli. Máš-li zahradu, nebo možnost rozdělat oheň v přírodě, tím lépe. Připrav si ohniště a vař vodu se solí, dokud Ti v nádobě nezůstane samotná sůl. Pokud tuto možnost nemáš vař sůl na sporáku, ale to je přeci jen velmi snadné
Šingebis se vrátil do rodné vsi. Na noc si lehl do místnosti, kterou obýval s dědem. V noci ho oslovil známý hlas: „Jdi za Alleghany do údolí řeky Juniaty. V kraji lidu Šóní, tam kde se Juniata stáčí k severu, žije Okteondo. V jeho jeskyni najdeš válečný štít, košili a kalumet. Ty budeš potřebovat, až půjdeš k Čokanipokovi.“
Opět putoval horskými lesy, zdolával stráně a údolí až konečně po tolikáté překročil hřbety Alleghan a sestupoval k řece. Kdo ví, jak dlouho putoval, než došel k místu, kde se řeka Juniata stáčí k severu. Tam v říčním oblouku začal hledat Okteondovu jeskyni. Již skoro začínal pochybovat, že se mu ji podaří nalézt, když uviděl mezi skalami proužek dýmu. Připlížil se blíže a uviděl velký balvan, kterým byl zavalen vchod jeskyně. Spárou jeskyni opouštěl dým, který viděl. Nějaký čas pozoroval jeskyni, když z lesa vyšel muž v leginách, kožené košili a s lukem přes plece. V ruce nesl párek kachen. Přistoupil k balvanu a lehce jej odvalil.
Týden trávil Šingebis téměř všechen čas pozorováním Okteondovy jeskyně. Vypozoroval, že Okteondo pravidelně vychází na lov v polovině odpoledne a vrací se těsně před soumrakem. Teď již jen, jak proniknout do jeho jeskyně.
Následujícího dne počkal, až Okteondo opustil jeskyni, dotkl se ocásku z Wabassa, a stal se neviditelným. Došel k balvanu, kryjícímu vchod do jeskyně a pokusil se jej odvalit. Kámen se ani nehnul. Šingebis se zapřel patami o zem, zády se vzepřel o balvan, ale ten se ani nehnul. Uchopil tedy medvědí dráp a napnul svaly. Ucítil energii, která mu proudila končetinami. Vzepřel se znovu a zatlačil. Svaly napjaté k prasknutí, žíly na pažích mu vystoupily. Najednou se balvan pohnul. Nejdřív jen o píď, pak víc. Odsunul kámen, jen co by se protáhl dovnitř..
Úkol devátý
– Šingebis potřeboval medvědí dráp, aby odvalil kámen. Ty ale žádný medvědí dráp mít nebudeš.Takže chceš-li být silný nebo silná, nezbývá Ti než cvičit. Jenže cvičení jednorázové není k ničemu. Je třeba cvičit dlouhodobě. Jak dlouho budeš cvičit, záleží jen na Tobě. Tenhle úkol je na týden, jestli si zvykneš a budeš cvičit i nadále, bude to jen dobře.Takže každý den ráno si zacvič tyto cviky: 10 x dřep, 10 x podpor ležmo za rukami, kterému se říká lidově klik. Pokud ho neuděláš klasicky na podlaze, nevadí. Můžeš se vzepřít třeba o okraj postele, to je jednodušší. 10 x sed-leh. I tady je dobrá pomoc někoho, kdo Ti podrží nohy. Je také možné si je zapřít například o skříňku.
–Při našich tancích nepotřebuješ taneční hůlku. Co se Ti spíš může hodit, jsou počítací dřívka. Aha, Ty nevíš, co to je. No to je tak.Indiáni byli vášnivými hráči. Ale neměli hrací známky, kterým se u nás říká žetony. Místo nich používali počítací dřívka. To byly nařezané větvičky, silné asi jako tužka a různě dlouhé. Tobě bude stačit 20 dřívek dlouhých zhruba 15 cm. Dobře se pracuje s vrbovými proutky, ale lze použít jakékoli rovné větvičky. Můžeš si počítací dřívka vyzdobit vyřezáváním, můžeš sloupnout kůru a po zaschnutí si na dřívka udělat proužky podle vlastního nápadu. Budete-li si dělat dřívka se sourozencem, měli byste si každý vyzdobit dřívka jinak, abyste si svá posléze poznali.
Jeskyně byla rozlehlá, osvětloval ji oheň, který žhnul u stěny. V jednom ze skalních výklenků spatřil mladík vytoužené předměty. Visela tu košile, krásně zdobená výšivkou z ursoních ostnů, pevný štít ze surové kůže, zdobený kresbou hromového ptáka a kalumet z posvátné hlíny s překrásně řezanou troubelí. Vztáhl ruku a chtěl uchopit košili. „Stůj. Dotkni se nejprve taneční hůlkou každého z předmětů.“ uslyšel známý hlas. Učinil podle rady. Jako posledního se dotkl kalumetu. V tu chvíli na zemi pod kouzelnými předměty ležely košile, štít a kalumet k nerozeznání podobné od původních. „Vezmi kouzelné předměty a napodobeniny zavěs místo nich. Okteondo ztrátu zpozoruje později, když už budeš v bezpečí.“ Šingebis se zařídil podle rady , pak rychle opustil jeskyni . Než vyrazil na zpáteční cestu, zavalil vchod.
Unavený dorazil do rodné vesnice. Vešel do komory, kterou s dědem obývali, pojedl a ulehl na lavici. K ránu se mu zdál sen o mlžném oblaku nad řekou, který pravil : „Blíží se poslední úkol, kterým završíš svou pouť. Popluješ po proudu Ohia. až k ústí Sasqehany. Tam má na břehu řeky svůj dům Čokanipok. Musíš dostat jeho buben.“
Kanoe letěla po proudu jak pstruh. Dny i míle zůstaly za mladíkem, až spatřil osamělý dům na břehu řeky Ohia. Přistál a kanoe ukryl v hustém vrbovém porostu na břehu. Ukryt v houští pozoroval dům. Všude bylo pusto, ani proužek dýmu nestoupal kouřovým otvorem, na palouku kolem domu se nehnula ani travička.
Nedočkavý touhou splnit svůj úkol, dotkl se ocásku z Wabassa a vydal se k domu. Čokanipokův dům nebyl velký, měl pouze dvě místnosti, takže buben snadno našel. Rychle vyrazil k vrboví, kde měl ukrytu loď. Chvátal a proto si nevšiml, že jelenicový řemínek, na kterém měl zavěšenu medicínu , praskl a váček spadl na zem. Přestal být neviditelný. Byl již u vrbiček, když se za ním ozval hlas. „Stůj zloději“.
Otočil se. Na louce nedaleko domu stál Čokanipok. V jedné ruce držel luk, druhou sahal do toulce pro šíp. „Jak to že mne vidí“? blesklo Šingebisovi hlavou. Pustil buben a zajel pod Okteondovu košili, kterou si na cestu oblékl místo své rozbité. Horečně přejel pohledem prostor, který přešel od domu. Tamhle leží medicína, ale než se k ní dostane, založí Čokanipok šíp. Proto strhl ze zad Okteondův štít. Právě včas aby zachytil první šíp. Druhý, třetí, další a další vyletovaly šípy z Čokanipokova luku. Štít, kterým se mladík bránil, se ježil šípy jak rozlobený urson bodlinami. Když zachytil poslední šíp, štít se rozpadl.
Vyrazil k ztracené medicíně, ale než k ní doběhl, vylétl z Čokanipokovy ruky tomahavk. Opsal oblouk a ťal mladíka do hrudi. Rána to byla mocná, ale hrozná zbraň se odrazila od výšivek košile. Šingebis byl ranou otřesen, zůstal však nezraněn. Jen jeden steh na košili praskl a ostny z výšivky vypadly. Mladík udělal dva skoky k medicíně, ale Čokanipok se mu postavil do cesty s obnaženým nožem. Šingebis tasil svůj nůž a srazil se s ním. Rozpoutal se zápas. Oba bojovníci na sebe doráželi s urputností bachyně, která brání svá selátka. Šingebis zvolna umdléval a bylo mu jasné, že o mnoho silnějšímu Čokanipokovi již dlouho nebude vzdorovat. Snažil se proto nenápadně přesunout k ztracené medicině. Ještě jeden výpad odrazil a skočil do strany jak srnec. Udělal kotoul, uchopil medicinu a postavil se dalšímu výpadu svého soka.
Situace se nyní změnila. Posílen kouzlem, brzy začal získávat převahu. Čokanipok před útočícím mladíkem ustupoval. Šingebis zaútočil, Čokanipok jej uchopil za ruku. Mladík se se snažil vytrhnout, zakopl o drn a upadl. V pádu strhl i Čokanipoka. Oba zápasící soupeři se převalovali po zemi až Šingebis vyrazil soupeři nůž z ruky. Vzápětí jej zatlačil pod sebe, napřáhl ruku s nožem. Náhle strnul. Odhodil nůž a uvolnil sevření..
Úkol desátý
Šingebisova cesta se pomalu chýlí ke konci. Projevil odhodlání, odvahu, sílu, hbitost, ale i dobré srdce a ochotu pomáhat. Tvůj úkol bude zdánlivě jednoduchý. Požádej rodiče, aby Ti pomohli najít adresu nějakého domova důchodců a lidem, kteří tam žijí pošli obrázek, nebo alespoň pohled se vzkazem, který by je potěšil.
„Netoužím po krvi svého bratra. Raději bych s ním vykouřil kalumet. Nejsem zloděj, ale tvůj buben potřebuji.“ Přinesl z kanoe kalumet, nacpal jej tabákem a zapálil. Učinil šest tahů a podal dýmku Čokanipokovi. „Můj bratr nechť mi poví svůj příběh“ vybídl Čokanipok mladíka. Šingebis vyprávěl o lovu, o svých cestách, a dobrodružstvích. „Vidím, že můj bratr nespáchal svůj čin ze zlých pohnutek.Proto mu odpouštím. Může si půjčit můj buben. Až jej nebude potřebovat, přijdu si pro něj. Nyní se můj bratr vrátí do své vsi, já tam pošlu jeho lid.“ „Děkuji svému staršímu bratru. Byl bych potěšen, kdyby si na důkaz mého přátelství ponechal tento kalumet.“
Ač pádloval proti proudu, byl naplněn radostí. Vždyť mu zbýval poslední krok. Radostné bylo setkání s dědečkem a ostatními ze vsi. Šingebis požádal Awassina, aby svolal lovce na večerní slavnost. Když se muži shromáždili ve společném domě, předstoupil před ně. „Muži, vím, že jsem se provinil. Abych obnovil moc kouzelného vaku, podnikl jsem řadu cest a získal jsem Čokanipokův buben. Moc vaku se obnoví, zatančíte-li bizoní tanec a já vám budu bubnovat.“Domluvil a udeřil do bubnu. Muži se seřadili.Dali se do tance.
Ráno se Šingebis probudil. Jeho zrak padl na stěnu, kam večer pověsil buben. Byla prázdná. Vstal a odebral se k Solnému potoku. Odložil košili i legginy a vnořil se do vody. Když si zaplaval, vystoupil na břeh. Začal se oblékat, když tu uslyšel známý hlas. „Šingebisi.“ Otočil se. Na břehu seděl starý bobr. „Tys mi radil, dobře poznávám tvůj hlas. Díky tobě jsem splnil svůj úkol. Proč jsi mi pomáhal?“ „Pamatuješ na dva malé bobříky, které jsi zachránil před vlkem? To byly mé děti. Dluh jsem splatil a naše cesty se rozcházejí.“ Bobr se otočil, ponořil se do vody, ozvalo se plácnutí bobřího ocasu o vodu a byl pryč.
Před domem potkal dědečka. „Je dobře, že jsi již doma a vše je v pořádku, můj synu. Nyní se již nerozloučíme.“ Šingebis se zahleděl směrem, kde leží Tuscarawas. „Ještě jednu cestu musím vykonat, děde.“
Před domem potkal dědečka. „Je dobře, že jsi již doma a vše je v pořádku, můj synu. Nyní se již nerozloučíme.“ Šingebis se zahleděl směrem, kde leží Tuscarawas. „Ještě jednu cestu musím vykonat, děde.“
Vesnička v horách. Lidé v ní žijí obyčejný skromný, ale spokojený život. Ve vesničce kostel. Slouží těm obyčejným lidem. Pak se světa chce zmocnit ďábel, ale je poražen. Poražen? Nebo jen změnil kabát? Ale naděje zůstává….
Miminko, holčička, dívka, matka, babička, vdova. Narodí se, roste, prochází obdobím zmatků, prvních i druhých lásek, studií. Rodí, vychovává, věnuje se profesi. Stárne, ovdoví, umírá. Ale v posloupnosti rodu je další, jsou další. Takže je tu pořád. Cyklická Žena
Čtyři roky jsem sledoval činnost ochotnického souboru, který si říká Kateřinské sousedské divadlo. Je to parta lidí, kteří žijí v Kateřinkách, dříve průmyslové vsi u Liberce, nyní okrajové městské části. Již geografie místa, hluboké údolí a strmé stráně Jizerských hor z Kateřinek činí zvláštní osadu. Je sympatické, že se tu našla parta lidí, kteří nežehrají na odloučenost od městského centra, ale sami si hledají vyžití a zábavu. Že svou činností baví desítky či stovky diváků, které jejich představení do Lesního divadla přilákají, je samozřejmý bonus.
První představení souboru, které jsem viděl byl Krvavej tyátr. Temné až hororové váchalovské téma se v podání kateřinských změnilo rychlý sled gagů, jejichž výsledkem byla ukrutná sranda. Ano, moralista by mohl poukázat na hovorovost tohoto výrazu. Krvavej tyátr ovšem nebyla pouhá legrace. Byla to čirá sranda, ať se komu nelíbí.
V příštím roce si troufli na „velkého Alžbětince“ a inscenovali jeho hru pod pozměněným názvem Sen noci kateřinské. Každý jsme viděli mnohou inscenaci Shakespearových her. Sám si vzpomínám na jedno převzaté představení, kde se šlechtici veronští oslovovali rytíři rytíři, aby následně fechtovali příborovými vidličkami, mužně tasenými z holínky. To kateřiská transpozice do stylu hippíelife dala příběhu zvláštní poetiku.
Posledním představením byl artušovský Excalibur. Představní ságy o cti, lásce, přátelství a smrti bylo tentokrát posunuto do pozdních hodin, aby použité pyroefekty a jednoduché, leč nápadité nasvícení přírodní scény podkreslily atmosféru tajemna. Osobně musím zmínit postavu Merlina. Kateřinský Merlin nebyl jen oním moudrým kouzelníkem, který ví či tuší, že nastává střídání epoch, kdy mágové jako on budou nahrazeni čímsi či kýmsi novým, mocnějším. Ve své moudrosti změnu chápe, akceptuje, ale to mu nebrání, aby jí byl neskonale zpruzen.
Na třetí představení jsem nezapomněl. Celý soubor uzavírá. Nevymyká se jen převedením do černobílé podoby. Byla to pro mne zvláštní příležitost. Jednak jsem měl možnost sledovat zrod představení od první čtené zkoušky po premiéru, jednak to byly Rychlé šípy. Z mé trampsko skautské anamnezy je zřejmé, že tahle parta patřila k mým klukovským hrdinům a nezastírám, že si jejich příběhy, ať komiksovými či knižními, dosud listuji. Mělo by se mne tedy dotknout, dělá-li si někdo z mých hrdinů legraci. Nejen, že se mne to nedotklo, zkoušku co zkoušku jsem brečel smíchy, takže jsem měl chvílemi problém, sledovat dění hledáčkam aparátu. Nedotklo se mne to, neboť v podání kateřinských nešlo o zesměšnění, ale zlidštění, o humor laskavý, chápavý.
Letos si soubor dal tvůrčí pauzu, částečně pro pracovní zatížení principálky, držitelky Thálie a herečky divadla F. X. Šaldy paní Markéty Tallerové. Nezbývá než doufat, že v příštích sezonách vzniknou další nové inscenace. Bylo by škoda, kdyby Lesní divadlo v Kateřinkách opět osiřelo.
Je malá vesnička na hranicích. V té vesničce je kostel ve stavu odpovídajícím péči bývalého JZD a nevelkému zájmu obyvatel. Těch stálých je tu pár a věřících zanedbatelná hrstka z onoho páru. Konečně se ale začalo něco dít a jablonnská farnost sehnala prostředky, aby začala kostel dávat do pořádku. Je to pochopitelně běh na dlouho trať, protože se nevrátí k stálé duchovní službě. Sice je zájem, aby sloužil jako kulturní centrum, jenže živte kulturu ve vsi, která neuživí ani hospodu.
Leč i tak se tu občas něco odehrává. V sobotu 7.9. proběhl pátý ročník divadelního Festiválku, který pořádají lidé sdružující se kolem farnosti a Centra svaté Zdislavy. Doprovodným programem Festiválku byl první ročník výstavy nazvané Petrovický Salon Tolerance
Z vlastního Festiválku bych jmenoval alespoň trio Runzl +Knajtsch+Bassl. Excelentní muzikanti. Zde se Festiválek nejvíce protnul s doprovodnou akcí, Petrovickým Salonem Tolerance. V české vesnici hráli a zpívali němečtí muzikanti v katolickém kostele židovské písně v jidiš. I na kdysi velmi oblíbenou Bei Mir Bistu Shein, kterou jako hot swingovku nazpívaly mimo jiné i Andrew Sisters jako Bei Mir Bist Du Schön, došlo.
Inspirace výstavy sahá nějakých deset let zpět k akci zvané Blaupunkt. Liberecký fotoklub 7.65 vedený Šimonem Pikousem tehdy pořádal punkové výstavy v poslední budově, která zbývá po bývalé Textilaně.Ve vybydlených prostorách stejnojmenné budovy vystavovali členvé zmíněného klubu a fotografové s nimi souznějící. Po dvou či třech ročnících byly veškeré otvory do budovy vedoucí zazděny.Tím padla i fotoakce. Její myšlenku však převzalo sdružení Fotošálek. To přeneslo výstavu do prostoru hráze libeŕecké přehrady, která se stala spolu s okolím výstavní plochou. Protože členové sdružení zastávají myšlenku, že fotografie je mnohotvárné médium, kde každý najde to, co jemu konvenuje, dodal Fotošálek i motto Toleruj druhé, neprožívej sebe a nové jméno. Salon Tolerance
Jelikož jeden z členů Fotošálku zakotvil v Petrovicích, rozhodl se, že rozšíří akci i do Lužických hor. Oslovil kolegy ze sdružení i několik výtvarníků, zda by byli ochotni se akce zúčastnit. A nebyl poslán, řekněme, do háje.
V Petrovicích se již prvního ročníku zúčastnili dva výtvarníci. Začněme jimi. Jitka Šobrová je děčínská výtvarnice a pedagožka, která se v posledních letech pohybuje mezi Děčínem a Kytlicí. Protože je i ilustrátorkou, poslala na Salon tři ilustrované kalendáře. Kromě nich několik didaktických materiálů pro děti, které ilustrovala pro NP Česko-saské Švýcarsko. Pohled, kterým Šobrová na svět hledí, je dětsky křehký a průzračný jako křišťál, který vychází, či vycházel z lužickohorských skláren.Ne nadarmo jeden z kalendářů tvořily ilustrace ke knize Kytlický vodník od Jana Rysky Dívčí jemnost je navíc zvýrazněna tlumenou barvou pastelů, které Šobrová užívá.
I Luboš Brett z Jablonného je malíř s dětským viděním světa. Na rozdíl od křehkosti Jitky Šobrové má v sobě razanci, se kterou kluk hledá dobrodružství v uličkách svého města. Ale nejsou to ponuré uličky foglarovských Stínadel, spíš rozzářený svět,ve kterém za rohem vykoukne Tom Sawyer s Huckem a z uličky vyjde Péťa Bajza s Čendou Jirsákem, následováni Zilvarem. Klučičí razance je v Brettových obrázcích zvýrazněna výraznými, jasnými barvami. Měl-li bych Luboše Bretta typově někam zařadit, bylo by to někde mezi Kamilem Lhotákem, Emou Srncovou,Celníkem Rousseau a Toyen (ovšem bez její smyslnost).
Leč Salon Tolerance zatím stojí i v Petrovicích na fotografech. Místní byli dva, nejvíc bylo libereckých. Začněme těmi, kteří patří k sdružní Fotošálek. Anička Nováková vystavila abstraktní pohledy na konkrétní věci. Pohled na ulici skrze průhlednou igelitovou fólii, gumové rukavice, ve kterých někdo laminoval a ony zamrzly v kaluži. Z abstrakce vybočily dva spíše surrealistické snímky. Jeden s dvěma postavami či spíše siluetami v milovickém vybydleném objektu opuštěném ruskou armádou. Druhý byl snímek bouraného domu, kde ze šedi rumiště zářil plakát s aktem, který zůstal na zbytku jedné ze stěn.
Doyen Fotošálku se po dlouhých letech, kdy profesně i fotograficky věnoval vodě ve všech podobách snaží zobrazit genia loci znovu spojeného Berlína. Tentokrát nevystavil svůj pohled na zbytky Berlínské zdi, ale modernistickou berlínskou architekturu. Členem sdružení Fotošálek je i Ibrahim al Sulajman, Syřan který má více než dvacet let české občanství. Ibi, jak mu spousta lidí říká, je jediný profesionální fotograf Fotošálku. Ve své volné tvorbě se věnuje hlavně sociálnímu dokumentu. Své, převážně černobílé, fotografie nevytavuje jen v rámci společných výstav sdružení, ale i s kolegy z jiných spolků. Naposledy na společné výstavě Dva muži ve městě s dalším excelentním libereckým fotografem Petrem Šimrem v liberecké, nově otevřené Městské galerii Míra Pažout se sám Petrovického Salonu nezúčastnil, poslal ale několik fotografií, které odrážejí jeho oscilaci mezi street foto a zachycováním atmosféry hudebních festivalů. Díky počasí jediný, kdo své fotky vystavil venku, byl Ivan Brabec. Rovněž člen Fotošálku, který se však dnes počítá spíše za Petrovičáka představil své snímky z cyklu Fotohaiku.
Nejmladší vystavující byla studentka liberecké Střední umělecké školy Kateřina Kalmárová. Ve škole se věnuje fotografii, což bylo zřejmé i z jejích portrétů Zejména snímek její sestry byl přítomnými fotografy hodnocen velmi pozitivně. Další fotografka Johanka Pokorná rovněž nepatří k Fotošálku, se kterým ji však spojuje příbuzenský vztah k Aničce Novákové. Také vystudovala střední školu zaměřenou na fotografii, profesionálně se jí však nevěnuje.Vystavila tři soubory, studiové snímky a abstraktní kresby kondenzačních čar, které na obloze kreslí letadla. Nejpůsobivější byl soubor třetí, což byly portréty romských dětí. Zde se dá velmi snadno usuzovat, že mentorem byl Ibrahim al Sulajman. Pokud tomu tak je, našel v Johance velmi nadějnou žačku.
Libor Zavřel je druhý místní fotograf, který vystavil své práce na Petrovickém Salonu. Jeho doménou je wild life foto. Sérii snímků vodních ptáků, které vystavil v petrovickém kostele pořídil na rybnících mezi Valtinovem a Stvolínkami Ač o své tvorě hovoří s notnou skromností, předvedené práce dokazují, že by si zasloužil větší prostor k její prezentaci. Někdo musí být uveden jako poslední. Což ovšem neznamená, že by jeho práce zasloužila menší pozornosti. Zdeněk Nigrín pracuje pro cvikovské kulturní středisko a dokumentuje tamní dění. Ve své volné tvorbě se jako správný patriot věnuje přírodě Lužických hor. Jeho snímky divákovi odhalují kouzlo a poetiku
regionu, který neoplývá vysokými vrcholy či délkou horských hřebenů a přeci i zde lze nalézt divokou a neporušenou přírodu. A tu umí Nigrín najít.
Petrovickému Salonu Tolerance se nepodařilo přivábit autory z nedaleké Lužice, což byl jeden z cílů akce. Pokud se ovšem podaří založit tradici výstav v petrovickém kostele, nezbývá než doufat, že se to splní v některém z příštích ročníků.
Film Dva muži ve městě je herecký koncert legend filmového plátna, Jeana Gabina a Alana Delona.Vypráví příběh mladého profesionálního zločince, který se kvůli dívce a s pomocí probačního úředníka snaží vrátit na správnou stranu zákona. Je ovšem natolik šikanován policistou,že ho v afektu zabije. Film končí poměrně expresivně podanou scénou jeho popravy gilotinou
Název filmu si vypůjčila dvojice libereckých fotografů aby jím pojmenovali společnou výstavu v nedávno znovuotevřené Malé výstavní síni.
Oba autoři, Petr Šimr a Ibrahim al Sulaiman, se ve svévolné tvorbě zaměřují hlavně na (sociální) dokument. Bývá zvykem, že fotografové s podobným viděním se sdružují v témže fotoklubu. Ne tak Petr a Ibrahim. Petr Šimr je zakladatel a spiritus movens libereckého klubu Obscura, zatímco Ibrahim al Sulaiman po řadě let, které prožil v libereckém Fomaklubu spoluobnovil činnost sdružení Fotošálek
Když
jsem , s drzostí sobě vlastní, recenzoval výstavu Petra Šimra
Pachuť a vůně žití ve cvikovském centru Sever, obdivoval jsem
empatii, se kterou vyprávěl příběh hromadného propouštění v
novoborském Crystalexu. Příběh dramatický, ale ne depresivní,
plný osobních tragédií a přeci ne úplně beznadějný. O to hůř
na mne působila beznaděj, kterou jsem cítil z fotografií v Malé
výstavní síni. Mnoho lidí na nich Petr nezachytil. O to víc je v
souboru snímků, které mi evokují píseň Mikiho Ryvoly Tereza
(Osamělý město)
Do
prázdnejch beden zotvíranejch aut
zaznívá
odněkud něžný tón flaut
a
v závěji starýho papíru
válej
se černý klapky z klavírů.
Vybydlené domy za drátěným pletivem, napůl servané bilboardy,dokonce ani ta auta, pokud lidé, pak jakoby ztraceni v osamění prázdného města. A přeci z jedné fotky jakoby probleskovala naděje, že vše není ještě ztraceno. Malá postava kráčí jakýmsi průchodem (oním tunelem na konci žití?) a vchází do světla. Ať tak či tak, jde ze tmy do světla. Je svým způsobem jedno, zda do lepších chvil tady nebo do bezbolestného světa tam. Prostě jde někam, kde se zbaví své trýznivé samoty.
Ibrahim, je Syřan který je snad již čtvrt století českým občanem. Jak s jistou nadsázkou říkám, pokud uvádím některou z výstav sdružení Fotošálek, pro řadu lidí je prvním živým Syřanem a současně dokladem, že Syřan nerovná se terorista. Ibrahim, vystudovaný žurnalista, absolvent Karlovy univerzity je člověk s nesmírně silným sociálním cítěním. Z jeho volné tvorby mám nejraději dvě fotografie z jeho rodného města. Na jedné je kurdskýprodavač oliv s možná
půlmetrovým knírem, na druhém jednooká stařena, snad Romka.
I v Malé výstavní síni Ibrahim vystavuje snímky lidí na okraji.společnosti A hlavně jejich.portréty. Lidská tvář popsaná vráskami příběhů, které její nositel prožil, je pro Ibrahima zdrojem inspirace. Něčím, co rád fotí. A co umí převědčivě vyfotit. Divák, ač nezná foceného či focenou, čte ty příběhy a chápe jejich bolestnou složitost.
Protože jsem nějakou tu fotografii také nasnímal a případně vystavil, vím, jak je někdy složité vysvětlit divákovi, co autor chce tím kterým snímkem říci. Proto se vždy, když hovořím o fotografiích druhých, nesnažím vyslovit nějakou obecně platnou pravdu, ale svůj subjektivní (a pochopitelně možná zcela mylný) názor. A tak prosím, aby bylo bráno i jakési shrnutí výstavy Dva muži ve městě. Zatímco ve filmu Gabinův probační úředník odchází z popravy a život se mu v podstatě hroutí, protože na jeho konci ztrácí víru ve spravedlnost, které se celý život snažil sloužit stejnojmenná výstava vyznívá optimističtěji. Pokud divák postupuje od Šimrova opuštěného města k al Sulaimanovým živoním ztroskotancům uvědomí si, že sice je současnost hodně odosobněná, doba řečeno s básníkem Vymknuta z kloubů bolestí šílí. Ale dokážeme-li i v lidech hodně na okraji vidět lidské bytosti (jako je v nich vidí Ibrahim) a ne jen nepotřebný odpad společnosti, máme šanci na obrodu.
A tak je i tahle, na první pohled velmi depresivní, výstava vlastně velmi optimistická.
Symbole wiary i….. (Symboly víry a…)
V sobotu 13.1.2018 proběhla v polském podkrkonoší v městečku Myslakowice vernisáž výstavy Tadeuše Bilozora Symbole wiaryi i …
Tadeuš Bilozor je polský fotograf, přesahující významem svou téměř rodnou Jelení horu. 
Říkám-li téměř rodnou, je to důsledek pohnuté historie Polska v minulém století. Tadeuš se narodil v roce 1945 v polském Lvově, aby s ním ještě téhož roku rodiče opustili ukrajinský Lviv, který Stalin připojil k SSSR. Rodina se přestěhovala do pruského Hirschberku, který se mezitím stal polskou Jelení horou náhradou za ztracené východní území.
Tadeuš Bilozor fotí již od mládí. Loni završil pátou desítku individuálních výstav Padesátka v světle blesku v jelenohorské Galerii N. Za dlouhé roky svého působení na poli fotografie se stal členem Jeleniogorskiego Towarzyystwa Fotograficznego (1978), Tvůrčí skupiny ART-FOTO, Fotoklubu Polské republiky, Sdružení Tvůrců ve Varšavě, česko polsko německého sdružení fotografů Euroregionu Nisa Kontakt. Aktuální výstava patří již do šesté desítky individuálních výstav, kromě toho se účastnil kolem 360 společných výstav. Jeho práce mohli vidět diváci nejen v Polsku, ale i v Německu, Bulharsku, Litvě Japonsku, USA, a Rusku. V České republice vystavoval vícekrát, nejen v krkonošsko- jizerskohorském příhraničí (Liberec, Jablonec, Turnov, Rychnov), ale i v Českých Budějovicích, České Lípě a Děčíně. Kromě vlastní tvorby je aktivní i jako organizátor soutěží, fotografických seminářů v přírodě (plenery) a je i spoluautorem řady katalogů a fotografických alb. Za svou fotografickou práci byl odměněn řadou medailí, čestných uznání a diplomů.
Hlavními tématy, jak již z účasti na pořádání plenerů je zřejmé, jsou krajina Krkonoš, dále architektura, reportáže, detaily a sakrální tématika. Mezi Tadeušovými detaily lze naléz jak staré tovární stroje s jejich archivní poetikou, tak například snímky automobilových veteránů. Součástí zmíněné výstavy Padesátka v světle blesku byla mimo jiné i zajímavá reportáž z kurzu malování ikon.
Jak název aktuální výstavy říká, je zaměřena na sakrální tématiku. V nevelkém výstavním 
prostoru myslakowické knihovny je vystaven soubor členěný do dvou částí. Podél stěn místnosti visí rámy s dvojicemi fotografií. Je to vždy kostel či kapli a jeho či její detail. Jde většinou o kostelíky venkovské, nikterak honosné. A k tomu pohled na oltář či nějakou sochu v interiéru. Ač jde o pohledy zajímavé, pro Čecha s více méně vlastním pohledem na duchovno, nejsou až tak dechberoucí. Osobně mne více oslovila druhá část, z které jsem řadu fotografií již viděl na jiných Tadeušových výstavách. A na kterou jsem se již dopředu těšil. Jsou to štoly. Detaily bohoslužebného odění (neplést s pekařským výrobkem), jehož význam nekatolíkovi nemusí být zcela zřejmý, kombinuje výtvarno a umělecké řemeslo. Podle barev a zobrazených symbolů se, pokud vím, používají v průběhu liturgického roku 
štoly různé. Bilozor je klade na kostelní lavice, zpovědnice, věší je na kostelní vrata. Podklad navíc v některých případech v popstprodukci zbavuje barvy a upravuje, aby vynikla jeho struktura. Staví tak do jakéhosi protikladu materiál (dřevo a láka), nové a staré, zdobné (načančané) a obyčejné (oprýskané). Tyto protiklady ale spojuje Tadeušova víra, která mu dává pevné ukotvení a jistotu v dnešním zmateném světě. A které (víru a s ní spojenou jistotu) můžeme Tadeušovi Bilozorovi jen tiše závidět. Stejně jako jeho fotografie.
Nezbývá než doufat, že se pro něho zas jednou najde výstavní prostor na české straně Gór karkonoskich .
Liberecký fotograf Ibrahim al Sulaiman mne osočil, že v povídání o Czech Press Photo se málo věnuji Fotografii roku, která vzbudila velké diskuze. Mimo jiné i proto, že byla pořízena mobilním telefonem.
To je tak. Říkám-li že mne kolega osočil, neberte mne až tak vážně. S Ibrahimem se známe více než deset let, byli jsme členy téže fotoparty a nyní jsme členy jiné. A protože jsme kamarádi často se jedujeme. Ibrahim mne neskutečně vytáčí, když mne označuje za předsedu našeho sdružení. Já mu za to hrozím cizineckou policií. Ač dobře vím, že má nějakých dvacet let české občanství.
Fotoaparát v mobilu mne zajímá asi jako klimatizace v autě. Štve mne, protože si auto či telefon bez téhož dnes nemohu pořídit. I když ani klimatizaci ani foťák v mobilu nepoužívám. Fotografii mám rád a fotomobilní telefony vedly k její devalvaci. Díky facebooku máme možnost vidět záplavu snímků, které nebýt pořízeny, by neochudily svět.
Žijeme v době relativizace hodnot. Česká kinematografie, poté co se zbavila komunistických klišé, nabízí spoustu pseudotémat a prvoplánové řachandy. Skutečně kvalitních filmů není o tolik víc než za minulé éry, zdali vůbec. Televize nabízí na většině kanálů převážně jen plytkou zábavu. Do téhle mozaiky zapadá i většinová mobilní produkce.
Nepletu-li se, byl to Jan Šibík, kdo řekl, že mobilní telefon poškodil, ne-li zabil fotožurnalistiku. Respektive alespoň její část zaměřenou na problematiku válek a přírodních katastrof. Proč by agentura vysílala (a platila) do nejistého prostředí fotografa s drahou výbavou, když je od prvního okamžiku zaplavena snímky, které místní pořídili na mobilní telefon. Z toho množství si dva tři potřebné snímky vybere. Možná o něco horší než od profesionála, ale po tom zítra pes neštěkne.
Nechci být špatným prorokem, ale doba reportáží jako byly Venkovský doktor nebo Španělská vesnice od W.E. Smithe otištěných na přelomu čtyřicátých a padesátých let v magazínu Life, je pryč. V českém prostředí snad jen magazín Reportér k otištění podobného materiálu má dnes chuť, prostor a odvahu. Příkladem budiž poslední číslo a reportáž Jany Ašenbrennerové Jsem rád, že aspoň dejchám.
Ovšem týž Jan Šibík se netají, že fotí na mobil a (opět si nejsem zcela jist, nemýlím-li se, nerad bych mu škodil) dokonce dělá semináře o mobilním focení. V tom je pravděpodobně onen příslovečně zakopaný pes. Vezme-li mobil do rukou dobrý fotograf, dostane z něho kvalitní snímek. Středoformát v rukou neumětela vyprodukuje nanejvýš průměr.
A bude hůř. Narazil jsem na informaci, nevím nakolik relevantní, že Lytro končí s aparáty a svoji plenoptickou technologii chce coby licenci přenechat výrobcům mobilních telefonů.
Dobře a co obsahová stránka? Jakési „programové prohlášení“ libereckého Fotošálku říká, že fotografie je natolik mnohotvárné médium, že si každý může najít svůj šálek čaje.
V Libereckých Lidových sadech aktuálně vystavuje jablonecký fotoklub Balvan. Na odložené vernisáži jsme s jedním kolegou obdivovali zátiší v klasickém stylu typická pro tvorbu paní Lühringové. Přistoupil k nám Petr Šimr, jehož cvikovskou výstavu jsem tu zmiňoval před nějakým časem, s tím, že tohle ho tedy naprosto neoslovuje. To je přesně tak, jak by to mělo být. Někdo holky, jiný vdolky.
Delší dobu sleduji Prague Photo. První jsem viděl ještě v Mánesu, nyní na něj jezdím do Kafkova domu. Je to velká přehlídka fotografie, kterou obesílají jak galerie, tak i fotografické školy. Musím říci, že s řadou školních projektů nenacházím společný pohled na věc. Ze škol je jediná, která mne vždy potěší. Je to pražská střední škola Michael. Práce jejích studentů jsou moderní, ale ne prvoplánově buřičské. Studenti Michaela nehledají originalitu za každou cenu, což se mi zdá hlavním tématem mnoha vysokoškolských prací. Jiří Hanke, s nímž jsem se kdysi bavil v DOXu, řekl větu, kterou často cituji. Školy dělají umění, ale já mám rád fotky.
Říkám o sobě, že jsem nehodný žák starých čínských Mistrů Čuanga a Lao ć. Jedním z jejich principů je wu wej (konání nekonáním). Někdy se to zadaří i mně. Takže Ibrahime, svým nevěnováním se Fotografii roku jsem názor projevil. Dobrá ale nezaujala.
Kostel svatého Bonifáce stojí tak nějak stranou pozornosti Liberečanů. A přeci se tu v posledních letech děje mnohé. Tu koncert, tu výstava. Dnes zde například končila výstava paní Ilony Chválové. Když jsem dostal pozvánku, hovořilo se v ní o výrazném geniu loci. 
Protože jsem chtěl navštívit jinou akci v centru, omluvil jsem se. Přišlo druhé pozvání, ve kterém byl zmíněn inspirační zdroj vystaveného souboru. To jsem již odmítnout nemohl.
S paní Ilonou Chválovou se znám z dob, kdy ještě nebyla Chválová a zdaleka ne paní. Jelikož hovořím o dámě, nechci uvádět, jak dlouho se známe.Nikdy jsme nebyli intimně blízkými přáteli, a přeci se naše životy podivně prolínaly. Oba žijeme v témže městě, nevidíme se někdy i pár let. Leč při každém setkání mám pocit, že se setkávám s někým velice blízkým.
Naši otcové byli profesními kolegy. Její starší sestra Martina byla mou první láskou, kterou jsem (prý) chtěl v mateřské školce pojmout za manželku. Znovu jsme se sešli za gymnaziálních studií. V té době jsme se s Ilonou setkali prvně. O její dvě (dnes již hodně dospělé) dcery jsem se staral coby pediatr. Její první manžel, vynikající psychosomatik, mne hodně ovlivnil profesně. Když jsme v naší trampské osadě ženili šerifa a chtěli mu sehrát divadelní kus, Ilona nám namalovala kulisu. Dosud ji mám pověšenou na zdi. Tedy kulisu, ne Ilonu. Po letech se občas hrůzou zapotím, když si vzpomenu, kterak jsem jí u ní doma téměř hodinu tahal ze zad nitrokožní steh po operaci vážného úrazu. Steh, který krapánek zarostl. Zcela mokrý potem a hrůzou, jsem to vzdal a pokračovala má manželka. Otráven vývojem našeho zdravotnictví jsem odešel mimo obor a stal se na pár let čajovníkem. V naší čajovně jsme vystavovali nejen práce Iloniny, ale i její maminky paní Evy Kubínové a jejího druhého manžela Horsta. Tady jsem s ní dělal i besedu o výtvarném umění a jejích cestách za lidojedy na Nové Guinei nebo pobytu v nepálském klášteře.
Díky občasnému střetávání jsem měl možnost z povzdálí sledovat její tvorbu. Jelikož jsem ve výtvarnu nulově vzdělán, je do značné míry drzost, chci li se k Iloninu dílu vyjadřovat.
Je až s podivem, jak působily Iloniny obrazy osmdesátých let (pro mne) až brutálně depresivně. Vybavuji si například portrét jejího manžela, který drží na kolenou dceru. Převažují na něm odstíny šedi, pokud jsou použity jiné barvy, mají též šedý nádech. Podobně byl poměrně depresivní obraz, který jsem měl možnost pozorovat při seminářích na pracovišti manžela Vladislava. Dvojice poměrně bledých postav ležící na širokém lůžku, to vše na dosti temném prostředí. Dá-li se u někoho bez obav, že bude vyřčeno klišé, hovořit o křehké duši, pak je to Ilona Chválová. Takto se v její tvorbě odrážela doba končící normalizace.
V devadesátých letech se Iloniny obrazy rozsvětlily a nabraly barevnost. Zároveň alespoň to co jsem z nich viděl, ztratilo, byť i dříve mnohdy nezřetelný, tvar a Ilona vytvářela čistou abstrakci. Kolem přelomu milénia vlivem pobytů v exotice se součástí jejích prací stává nepálský ruční papír, který si díky jeho struktuře oblíbila v Nepálu.
Pokud v pozvání hovořila Ilona o geniu loci výstavního prostoru u sv. Bonifáce, nemluvila planě. Pro výstavy je to prostor ne úplně obvyklý. Schody do zvonice, v každém patře nevelká místnůstka. Popravdě je to pro výstavy naprosto nevhodné, navíc několik odložených kostelních plastik prostor zmenšuje. A přeci je to prostor, který diváka čímsi těžko uchopitelným osloví.
Aktuálně vystavený soubor je jakousi katarzí dvou let od smrti, která ukončila dlouhou chorobu autorčina druhého manžela. Jak v příhovoru při dnešním loučení s výstavou Ilona uvedla, při instalaci výstavy si teprve sama uvědomila, jak intensivně se s manželem 
souborem loučí. Po dlouhé době se na obrazech objevují figury. Není to realistické pojetí, jednotlivé postavy jsou naznačeny. Jen jakési snové či možná podvědomé otisky bytostí, které rozdělilo to jediné, co je rozdělit mohlo. Rozdělilo, ale neoddělilo. A postava, jejíž těhotenství díky nezřetelnému zpodobnění lze spíše jen tušit, jakoby otevírala bránu naději, že koncem jedince nekončí vše. Velice příjemným překvapením pro mne bylo, že oproti výše zmíněným depresivním normalizačním obrazům je soubor, uzavírající velmi nelehké životní období při vší tragice námětu, vlastně velice optimistický.
Duše křehkou zůstala, ale Ilona Chválová se stala silnou. Čemuž jsem rád.
7.12.2017