Je malá vesnička na hranicích. V té vesničce je kostel ve stavu odpovídajícím péči bývalého JZD a nevelkému zájmu obyvatel. Těch stálých je tu pár a věřících zanedbatelná hrstka z onoho páru. Konečně se ale začalo něco dít a jablonnská farnost sehnala prostředky, aby začala kostel dávat do pořádku. Je to pochopitelně běh na dlouho trať, protože se nevrátí k stálé duchovní službě. Sice je zájem, aby sloužil jako kulturní centrum, jenže živte kulturu ve vsi, která neuživí ani hospodu.

Leč i tak se tu občas něco odehrává. V sobotu 7.9. proběhl pátý ročník divadelního Festiválku, který pořádají lidé sdružující se kolem farnosti a Centra svaté Zdislavy. Doprovodným programem Festiválku byl první ročník výstavy nazvané Petrovický Salon Tolerance

Z vlastního Festiválku bych jmenoval alespoň trio Runzl +Knajtsch+Bassl. Excelentní muzikanti. Zde se Festiválek nejvíce protnul s doprovodnou akcí, Petrovickým Salonem Tolerance. V české vesnici hráli a zpívali němečtí muzikanti v katolickém kostele židovské písně v jidiš. I na kdysi velmi oblíbenou Bei Mir Bistu Shein, kterou jako hot swingovku nazpívaly mimo jiné i Andrew Sisters jako Bei Mir Bist Du Schön, došlo.

Inspirace výstavy sahá nějakých deset let zpět k akci zvané Blaupunkt. Liberecký fotoklub 7.65 vedený Šimonem Pikousem tehdy pořádal punkové výstavy v poslední budově, která zbývá po bývalé Textilaně.Ve vybydlených prostorách stejnojmenné budovy vystavovali členvé zmíněného klubu a fotografové s nimi souznějící. Po dvou či třech ročnících byly veškeré otvory do budovy vedoucí zazděny.Tím padla i fotoakce. Její myšlenku však převzalo sdružení Fotošálek. To přeneslo výstavu do prostoru hráze libeŕecké přehrady, která se stala spolu s okolím výstavní plochou. Protože členové sdružení zastávají myšlenku, že fotografie je mnohotvárné médium, kde každý najde to, co jemu konvenuje, dodal Fotošálek i motto Toleruj druhé, neprožívej sebe a nové jméno. Salon Tolerance

Jelikož jeden z členů Fotošálku zakotvil v Petrovicích, rozhodl se, že rozšíří akci i do Lužických hor. Oslovil kolegy ze sdružení i několik výtvarníků, zda by byli ochotni se akce zúčastnit. A nebyl poslán, řekněme, do háje.

V Petrovicích se již prvního ročníku zúčastnili dva výtvarníci. Začněme jimi. Jitka Šobrová je děčínská výtvarnice a pedagožka, která se v posledních letech pohybuje mezi Děčínem a Kytlicí. Protože je i ilustrátorkou, poslala na Salon tři ilustrované kalendáře. Kromě nich několik didaktických materiálů pro děti, které ilustrovala pro NP Česko-saské Švýcarsko. Pohled, kterým Šobrová na svět hledí, je dětsky křehký a průzračný jako křišťál, který vychází, či vycházel z lužickohorských skláren.Ne nadarmo jeden z kalendářů tvořily ilustrace ke knize Kytlický vodník od Jana Rysky Dívčí jemnost je navíc zvýrazněna tlumenou barvou pastelů, které Šobrová užívá.

I Luboš Brett z Jablonného je malíř s dětským viděním světa. Na rozdíl od křehkosti Jitky Šobrové má v sobě razanci, se kterou kluk hledá dobrodružství v uličkách svého města. Ale nejsou to ponuré uličky foglarovských Stínadel, spíš rozzářený svět,ve kterém za rohem vykoukne Tom Sawyer s Huckem a z uličky vyjde Péťa Bajza s Čendou Jirsákem, následováni Zilvarem. Klučičí razance je v Brettových obrázcích zvýrazněna výraznými, jasnými barvami. Měl-li bych Luboše Bretta typově někam zařadit, bylo by to někde mezi Kamilem Lhotákem, Emou Srncovou,Celníkem Rousseau a Toyen (ovšem bez její smyslnost).

Leč Salon Tolerance zatím stojí i v Petrovicích na fotografech. Místní byli dva, nejvíc bylo libereckých. Začněme těmi, kteří patří k sdružní Fotošálek. Anička Nováková vystavila abstraktní pohledy na konkrétní věci. Pohled na ulici skrze průhlednou igelitovou fólii, gumové rukavice, ve kterých někdo laminoval a ony zamrzly v kaluži. Z abstrakce vybočily dva spíše surrealistické snímky. Jeden s dvěma postavami či spíše siluetami v milovickém vybydleném objektu opuštěném ruskou armádou. Druhý byl snímek bouraného domu, kde ze šedi rumiště zářil plakát s aktem, který zůstal na zbytku jedné ze stěn.

Doyen Fotošálku se po dlouhých letech, kdy profesně i fotograficky věnoval vodě ve všech podobách snaží zobrazit genia loci znovu spojeného Berlína. Tentokrát nevystavil svůj pohled na zbytky Berlínské zdi, ale modernistickou berlínskou architekturu. Členem sdružení Fotošálek je i Ibrahim al Sulajman, Syřan který má více než dvacet let české občanství. Ibi, jak mu spousta lidí říká, je jediný profesionální fotograf Fotošálku. Ve své volné tvorbě se věnuje hlavně sociálnímu dokumentu. Své, převážně černobílé, fotografie nevytavuje jen v rámci společných výstav sdružení, ale i s kolegy z jiných spolků. Naposledy na společné výstavě Dva muži ve městě s dalším excelentním libereckým fotografem Petrem Šimrem v liberecké, nově otevřené Městské galerii Míra Pažout se sám Petrovického Salonu nezúčastnil, poslal ale několik fotografií, které odrážejí jeho oscilaci mezi street foto a zachycováním atmosféry hudebních festivalů. Díky počasí jediný, kdo své fotky vystavil venku, byl Ivan Brabec. Rovněž člen Fotošálku, který se však dnes počítá spíše za Petrovičáka představil své snímky z cyklu Fotohaiku.

Nejmladší vystavující byla studentka liberecké Střední umělecké školy Kateřina Kalmárová. Ve škole se věnuje fotografii, což bylo zřejmé i z jejích portrétů Zejména snímek její sestry byl přítomnými fotografy hodnocen velmi pozitivně. Další fotografka Johanka Pokorná rovněž nepatří k Fotošálku, se kterým ji však spojuje příbuzenský vztah k Aničce Novákové. Také vystudovala střední školu zaměřenou na fotografii, profesionálně se jí však nevěnuje.Vystavila tři soubory, studiové snímky a abstraktní kresby kondenzačních čar, které na obloze kreslí letadla. Nejpůsobivější byl soubor třetí, což byly portréty romských dětí. Zde se dá velmi snadno usuzovat, že mentorem byl Ibrahim al Sulajman. Pokud tomu tak je, našel v Johance velmi nadějnou žačku.

Libor Zavřel je druhý místní fotograf, který vystavil své práce na Petrovickém Salonu. Jeho doménou je wild life foto. Sérii snímků vodních ptáků, které vystavil v petrovickém kostele pořídil na rybnících mezi Valtinovem a Stvolínkami Ač o své tvorě hovoří s notnou skromností, předvedené práce dokazují, že by si zasloužil větší prostor k její prezentaci. Někdo musí být uveden jako poslední. Což ovšem neznamená, že by jeho práce zasloužila menší pozornosti. Zdeněk Nigrín pracuje pro cvikovské kulturní středisko a dokumentuje tamní dění. Ve své volné tvorbě se jako správný patriot věnuje přírodě Lužických hor. Jeho snímky divákovi odhalují kouzlo a poetiku

regionu, který neoplývá vysokými vrcholy či délkou horských hřebenů a přeci i zde lze nalézt divokou a neporušenou přírodu. A tu umí Nigrín najít.

Petrovickému Salonu Tolerance se nepodařilo přivábit autory z nedaleké Lužice, což byl jeden z cílů akce. Pokud se ovšem podaří založit tradici výstav v petrovickém kostele, nezbývá než doufat, že se to splní v některém z příštích ročníků.