Za komančů jsem nebyl disident. V ničem jsem jim nepomohl, v ničem jsme jim neublížil. No tak dobře, kecám. Měl jsem jedno extempore, které dokonce řešil krajský výbor jejich partaje. To když jsem narazil na dirku v zákoně a zveřejňoval necenzurované texty na téma ochrana přírody ve vývěsce vedle autobusové zastávky. Takže to lidé četli. No a tam jsem jednou zostudil lidové myslivce. KV partaje to posléze, asi jako nepříliš závažný prohřešek, přehodil na okresní výbor mysliveckého svazu, aby si mne pozvali na sexuální čtvrthodinku, neb jak se říkalo na vojně na pojeb. To skončilo humorně. Po myslivecku jsme se sešli v hospodě. Po třech hodinách debaty, kdy i argumenty, které jsem našel v jejich časopisu, byly prohlašovány za tendenčně zaujaté proti myslivcům, jeden soudruh dosáhl provozní hladiny v krvi. Začal se konečně zajímat, o jakém že to článku se vlastně ty tři hodiny bavíme. I dal jsem mu ho přečíst. Když ho přelouskal, odvrhl ho, jako kdyby držel exkrement se slovy, že je to pisálkovština a pisálkové jako já zavinili osmašedesátý. Tož jsem zabalil své saky a paky, omluvil se jejich předsedovi, že u osobních útoků nemusím být, takže odcházím. A pak jsem na rozloučenou dotyčnému soudruhovi vysvětlil, že v osmašedesátém jsem byl stár sedmnáct jar a nikoho jsem k nám nezval. Buď měli po zavlažené diskuzi okno, nebo jsem jim nestál za to, aby mne někde nahlásili.

Jako spousta lidí jsem si našel svůj modus vivendi. Chodil jsem do práce, v pětatřiceti či kolika přestal platit příspěvky SSM, z prvomájového průvodu, dokud jsem chodil, jsem odcházel po prezenci, nevyčkav obligátního buřta a pívem, na který chodili kolegové. Mimo práci jsem mizel na Jizerské hory mezi kamarády trampy. Dodnes za za to nestydím, neb to byli slušní lidé. Když jsme jednou dávali trachtaci při výročí nějakých narozenin, udělal jsem diskotéku. Gramofón na kliku a staré pětaseddesátky desky, jazz, pár amerických lidovek, které přivezl z Ameriky a nazpíval Jan Werich. Nic zlého netuše jsem pustil i tu, jak ovád kousl koně, kůň shodil pána a černí otroci si zpívají že už je to pryč a za námi, už je to pryč a za námi, náš pán je pod drnem. Po prvním refrénu přítomní explodovali. Vzhledem k tomu, že píseň nepatří k top ten humoru, nechápal jsem. Až na konci mi dokleplo kouzlo netušeného. Před necelým týdnem sledovali pohřeb Brežněva. Zas mne nikdo nenahlásil. A nahlásil-li, byl jsem pro ně nezajímavý.

17.11.1989 jsem nebyl na Národní, ale uprostřed lesů cestou z Desné na Souš. Měl jsem s sebou dvacet kluků z Fregatky, což byl nejmladší oddíl Flotily. (Vodní skauti pod krycí legendou, jak už to tak bývalo. Za měsíc už to byla smečka vlčat.) A viděli jsme polární záři . Druhý den nám hajný pravil, že ji viděl naposled v osmatřicátém a jaký z toho byl průs (švih). Devatenáctého jsme se vrátili do Liberce a někteří tatínci nám šeptali o mrtvých na Národní. Dvacátého jsme šli v poledne se ženou středem města a míjel nás průvod stávkujících studentů. Zvali kolemjdoucí na podvečerní manifestaci. Tehdy jsem si řekl, hochu, ne že jsi jim nepomohl. I tvé mlčení pomohlo k tomu, že tu byli tak dlouho. Máš dva malé kluky, jestli nechceš, aby ti je jednou někdo zmlátil, tak tam večer půjdeš. Ten první den jsem klukům na rozloučenou říkal, aby maminku nezlobili, kdybych se náhodou večer nevrátil domů.

Pracoval jsem ve skautingu, angažoval jsem se i jinde. Někdy jsem dělal víc, než bylo třeba. Měl jsem pocit, že musím, ne před jinými ale sám před sebou, odčinit své mlčení ke zlu. Klidně se přiznám, ač kávu čtvrt století nepiju, že patřím do kavárny. Dnes už tedy do té Liberecké. Jsem havloid, sluníčkář a pravdoláskař. Václava Havla považuji za prezidenta, k jehož odkazu se mohu hlásit. Ty dva, kteří přišli po něm, jsem nepovažoval a nepovažuji za své. Hodně mi vadí, že reprezentují moji zemi a díky nim její morální kredit jde do kopru.

Pochopitelně, Havel byl idealista. Byl to intelektuál, který věřil v to, že všichni touží po etické občanské společnosti. Nedocenil, že revoluce se dělá s lidmi. Se všemi jejich přednostmi ale i chybami. Že ne každý je ochoten přiznat, co on popsal v svém eseji o korumpující moci moci. Že i on má problém této moci moci vzdorovat. Ostatně té etické euforii propadli mnozí. Ale jistě, i já. Také jsem si myslel, že chceme-li vychovávat děti a mladé lidi k nějakým morálním principům, musíme je zastávat i my. A moc mi vadilo, když jsem v skautském prostředí shledával, že kromě idealistů v něm shledávám pragmatiky semleté životem. Bylo to pro mne v jedné době velké trauma. Postěžoval jsem si Gigantovi. Takto panu docentu psychologie Václavu Břicháčkovi. Doporučil mi, abych si přečetl některé konkrétní Masarykovy tituly a hlavně, abych přiznal lidem právo na jejich omyly a pochybení.

Jsme o dvacet osm let dále. Neměnila se jen naše republika, změnil se i svět kolem nás. Proběhlo a probíhá několik válečných konfliktů. Řádí globalizace, do Evropy proudí migranti. Mnozí říkají, že dochází ke střetu civilizací, který předpověděl Huntington ve své knize. Jenže on nevaroval před tou či onou civilizací, která nás ohrožuje. On říká, že hlavně ohrožujeme sami sebe svým chováním. A nevezmeme-li rozum do hrsti, nepřestaneme-li se považovat za nadřazené celému světu, bude naše civilizace rozkotána, jako ty předchozí. Kdyby si politici vzali jeho myšlenky za své, mohl dnešní svět vypadat jinak.

Lidé u nás žehrají na příliv zahraničních firem, na rozprodávání českých podniků a kladou to za chybu polistopadovým politikům. Jenže nechtějí vidět, že je to celosvětový proces, který podcenili politici a intelektuálové nejméně celého západního okruhu. Správně lidem vadí korupce a skandály politických stran. Jenže to je opět problém nejen český.

Změny, které probíhají v zaběhaných demokraciích, u nás navíc probíhají v stadiu přerodu společnosti. Postihují mnohé lidi nepřipravené a neschopné na tyto změny ve změnách reagovat. Proto se množí hlasy, které opěvují „jistoty“ minula, relativizují minulé zlo. Chyby z devadesátých let nesou své ovoce. Prostý volič je zklamaný, protože pečená drůbež pořád nelétá do úst. Vidí zboží, které mu vnucují reklamy jako životní nezbytnost, na které on ale nedosáhne. Zmanipulován reklamou si neřekne, že je to blbost, že to či ono nepotřebuje. Začne si naříkat, že se má špatně, protože si nemůže dovolit vše, co je mu nabízeno (anebo vnucováno?). Protože je složité se v současné době vyznat, lidé hledají viníky. Ty nejjednodušší, nejvíc po ruce. Romy, Vietnamce, současné migranty. Stoupá počet těch, kteří se obrací ke klasickému universálnímu viníku všeho zla, Židům. Množí se lidé, kteří jen pasivně hudrají, zas mají pocit, že na prostém člověku nikomu nezáleží, že nejlepší je sedět doma a nevyčnívat. Jestliže někde vystoupí nespokojená skupina, stačí aby ji prezident označil za sedlinu, místopředseda vlády aby pohovořil o placené kampani a většina voličů tomu ochotně věří, protože jsou zbaveni nutnosti se rozhodnout.

Jak dlouho ještě bude trvat, než naši spoluobčani pochopí, že právě teď máme na výběr mezi občanskou společností a autoritou. Že v demokracii je občan povinen si stát za svým názorem, i kdyby zdánlivě nic nedosáhl. Protože jen to je rozdíl mezi tím, jsme-li občani nebo lid. Proto jsem byl včera podruhé na náměstí v rámci akce Proč? Proto! a příští týden tam budu zas. Demokracie možná není ideální. Ale nic lepšího neznám