S jistými problémy se mi podařilo navštívit Letohrádek královny Anny na Pražském Hradě. Kvůli přiznanému kapesnímu noži jsem nebyl do areálu vpuštěn. Tak jsem ho u jiné brány nepřiznal

Sebastiao Salgado je celosvětově uznávaný brazilský fotograf. Narodil se v roce 1944 v Minas Geras. V dětství a mládí se několikrát stěhoval. Nějaký čas prožil na rodinné farmě, kde rodiče pěstovali kávové boby a cukrovou třtinu, další část mládí prožil v jednom z nejlidnatějších měst světa Sao Paolu. Vystudoval sice ekonomii, ale zkušenosti z mládí v něm probudily velmi levicový pohled na svět. Kvůli konfliktu s vojenskou diktaturou musel rodnou Brazílii v roce 1969 opustit a usadit se v Paříži. Od roku 1973 se živí jako fotograf. Kromě řady ocenění obdržených za svou tvorbu se stal i členem prestižní agentury Magnum. Tu ovšem v roce 1994 opustil a založil vlastní agenturu Amazonas Images.

Salgadova tvorba se vyznačuje silným humanisticko sociálním cítěním. Od počátku pracuje na větších cyklech, které vznikaly na nejrůznějších místech planety. Věnoval se životu dělníků v chudých zemích, fotografoval bezzemky v Jižní Americe či oběti hladomoru v Africe. Dlouho před dnešní migrační krizí se věnoval problematice celosvětové migrace a uprchlíkům.

Soubor Genesis je výsledkem sedmileté práce. Vznikal mezi roky 2004-2011 a Salgado pro něj sbíral materiál v Jižní i Severní Americe, Africe, Antarktidě, v arktické části Sibiře, na Papui- Nové Guinei a dalších ostrovech jihu Asie.

Podle Salgada je soubor Genesis hledání světa, jakým byl. Podoby, ke které se vyvíjel od svého počátku. Moderní svět a způsob žití toto království, kde vládne příroda a prostá, přirozená pravidla přežití, ničí. Ale stále ještě jsou. Autor za nimi necestoval sám. Na cestách mu byli průvodci německý filmař a fotograf Wim Wenders a syn Juliano Ribeire Salgado. Jejich zásluhou o sedmileté Salgadově pouti za původním světem vznikl film Sůl země, promítaný v Cannes a nominovaný na Oscara.

Snímky cyklu Genesis jsou velkoformátové a černobílé. To dává vyniknout mimo jiné snímkům tučňáků na antarktických ostrovech Argentiny. Tyhle záběry Salgado ulovil z letadla či balonu, takže diváka neohromí pohled do tučňákových očí či zobáku, ale velikost ptačí kolonie, jdoucí do tisíců jedinců. Navíc úhel záběru mnohdy působí optické zkreslení pozadí snímku, kterým jsou vysoké hory. Tím se útesy přestávají nad ptačí kolonií vzpínat, ale jako by se nad ni překlápěly ve snaze ji ochránit před rušícím vetřelcem.

Některé snímky souboru, například suché sekvojové kořeny, stěna tropické džungle, nebo hra světla a stínu v písečných dunách mne jen utvrdily v tom, že abstraktní malíři jak Pollock a další neobjevili nic nového, jen na plátno přenesli motivy, které vnímavé oko najde v přírodě.

Salgadovy snímky mají namnoze výrazné zrno, které je mnohdy opěváno jako ztracený relikt analogové fotografie. Jako odchovanci digitální fotografie mi na několika snímcích ze souboru více než dvou set čtyřiceti fotografií právě toto zrno přišlo zbytečné a na úkor čitelnosti obrazu. Leč to je můj subjektivní pohled, který nejspíš nebude obecně sdílen.

Součástí výstavy je soubor barevných snímků Lélie Wanick Salgado a několika dalších autorů, které dokumentují projekt Instituto Terra, který Salgado se svou manželkou Lelií založili. Vykoupili pozemky bývalé farmy Salgadových rodičů a znovu zalesnili půdu, která se již začínala měnit v mrtvou, prázdnou pustinu.

Jsem rád, že jsem překonal potíže při vstupu do areálu Hradu. Výstava Genesis rozhodně stojí za shlédnutí a zamyšlení se. Lidí, kteří na problémy upozorňují je mnoho. Je dobře, že jsou i lidé, které dokumentace problému vede k snaze o jejich nápravu.