Tak máme za sebou další ročník soutěže novinářské fotografie. Výstava nejlepších snímků je aktuálně k vidění na Staroměstské radnici Pro libereckou fotografickou komunitu může být zajímavá skutečnost, že v širším výběru se opět ocitl snímek Šimona Pikouse. Letos neobeslal kategorii Sport, ale sobě více vlastní Lifestyle. Ač to tentokrát, řečeno sportovní terminologií, nebylo na bednu, i účast v širším výběru je cenná. Takže gratulace, Šimone.

Potěšil mne fakt, že na soutěžních fotografiích jakoby ubylo přímého násilí. Ano, jsou zde snímky z voleb v Keni, jsou tu snímky z demonstrací proti zasedání G20. Jsou zde i snímky z utečeneckého tábora případně osad zničených válkou v Sýrii a Iráku. Pochopitelně z nich je cítit zmar a tragika lidských osudů, ale objevují se jiskřičky naděje. Například na snímku mužů postávajících a posedávajících u čajovny, z nichž jeden drží v náručí mimino zabalené v dece. Snímek jakoby říkal ano, bylo to hrozné a bude to ještě hodně těžké, ale nový život se hlásí.

Ubývá-li přímého násilí, zaujala mne přítomnost násilí potenciálního. Fotografie či soubory z demonstrací různých radikálů či z výcviku paravojenských skupin. Pochopitelně zde nechybí snímek brněnské skautky a pravicového radikála, který obletěl svět. Tyto snímky jsou mementem, upozorňujícím na to, jak ošidné a nebezpečné je vypouštění džina nacionalismu z lahve.

Jedním z často citovaných protimuslimských argumentů jsou sňatky nezletilých holčiček. Že tohle není problém pouze muslimského světa ukazuje cyklus Martina Bandžáka V Nikaragui jsou matkami děti. Série těhotných či kojících dětí je velice silná a emotivní. Obličeje dívek, které již nejsou dětmi, ale ještě nejsou ženami nevyzařují štěstí z nastávajícího nebo již existujícího mateřství. Je v nich vidět zcela nedětská odevzadanost, ze které čiší cítit tragika jejich života bez perspektivy.

Kategorie Příroda, věda a životní prostředí je tématicky poměrně široká. Tak v ní může divák spatřit soubor z lovu na bažanty i lišky při námluvách, divoká prasata kopulující na skládce u průmyslové zóny bangaldéšské Dháky, působivý snímek pelikána chytajícího rybku vedle (pro mne) až banálního snímku labutí v raním oparu. Nejvíce mne v této kategorii zaujal cyklus Václava Šilhy Mizející Amazonie. „Běžné“ snímky ze života amazonských indiánů kmene Huoarani, podobné z amazonských pralesů přivezlo více autorů, Šilha vypointovává fotografií indiána oblečeného v tradiční bederní šňůrku s dlouhým oštěpem na rameni. který hledí na rafinerii nafty, která vyrostla na území jeho kmene. Tato pointa říká: Sakra lidi, nežijeme nějak blbě?

Šerm nepatří k nejvíce fotografovaným sportům. Nejen proto na mne zapůsobila série Filipa Singera z Mistrovství světa v šermu, které proběhlo v tomto roce v Lipsku. Zásahy, pád, emoce to vše v Singrově podání ilustruje dramatičnost tohoto nepříliš masového sportovního odvětví.

Z jiného soudku je soubor Jirka, devadesátiletý sportovec.Vojtěch Hurich vypráví příběh široké veřejnosti neznámého sportovního hrdiny Jiřího Soukupa, který se narodil v roce 1927. Ve svém věku se věnuje nejen rychlochůzi, ale i běhu, cyklistice a skoku vysokému.

Bylo by pochopitelně možno jít kategorii za kategorií a v každé lze nalézt snímek či soubor, který stojí za zmínku. Nakonec snad tedy fotografie, která mne v ročníku 2017 oslovila nejvíce. Je to portrét Soni Červené od Martina Veselého. Pěvkyně Červená je dáma, která něčeho dosáhla ve své profesi.Co je na ní ale neméně obdivuhodné, je skutečnost, jak jde hrdě proti proudu mainstreemové adorace mládí a krásy. Paní Soňa Červená, ač s tváří vrásčitou, v dvaadevadesáti letech svým šarmem dává na frak o dvě tři dekády mladším liftingovým diblíkům plným silikonu.

Co říci na závěr. Snad jen přání, aby trend upouštění od prvoplánového zobrazování násilí v dalších ročnících sílil.