Kostel svatého Bonifáce stojí tak nějak stranou pozornosti Liberečanů. A přeci se tu v posledních letech děje mnohé. Tu koncert, tu výstava. Dnes zde například končila výstava paní Ilony Chválové. Když jsem dostal pozvánku, hovořilo se v ní o výrazném geniu loci. Protože jsem chtěl navštívit jinou akci v centru, omluvil jsem se. Přišlo druhé pozvání, ve kterém byl zmíněn inspirační zdroj vystaveného souboru. To jsem již odmítnout nemohl.

S paní Ilonou Chválovou se znám z dob, kdy ještě nebyla Chválová a zdaleka ne paní. Jelikož hovořím o dámě, nechci uvádět, jak dlouho se známe.Nikdy jsme nebyli intimně blízkými přáteli, a přeci se naše životy podivně prolínaly. Oba žijeme v témže městě, nevidíme se někdy i pár let. Leč při každém setkání mám pocit, že se setkávám s někým velice blízkým.

Naši otcové byli profesními kolegy. Její starší sestra Martina byla mou první láskou, kterou jsem (prý) chtěl v mateřské školce pojmout za manželku. Znovu jsme se sešli za gymnaziálních studií. V té době jsme se s Ilonou setkali prvně. O její dvě (dnes již hodně dospělé) dcery jsem se staral coby pediatr. Její první manžel, vynikající psychosomatik, mne hodně ovlivnil profesně. Když jsme v naší trampské osadě ženili šerifa a chtěli mu sehrát divadelní kus, Ilona nám namalovala kulisu. Dosud ji mám pověšenou na zdi. Tedy kulisu, ne Ilonu. Po letech se občas hrůzou zapotím, když si vzpomenu, kterak jsem jí u ní doma téměř hodinu tahal ze zad nitrokožní steh po operaci vážného úrazu. Steh, který krapánek zarostl. Zcela mokrý potem a hrůzou, jsem to vzdal a pokračovala má manželka. Otráven vývojem našeho zdravotnictví jsem odešel mimo obor a stal se na pár let čajovníkem. V naší čajovně jsme vystavovali nejen práce Iloniny, ale i její maminky paní Evy Kubínové a jejího druhého manžela Horsta. Tady jsem s ní dělal i besedu o výtvarném umění a jejích cestách za lidojedy na Nové Guinei nebo pobytu v nepálském klášteře.

Díky občasnému střetávání jsem měl možnost z povzdálí sledovat její tvorbu. Jelikož jsem ve výtvarnu nulově vzdělán, je do značné míry drzost, chci li se k Iloninu dílu vyjadřovat.

Je až s podivem, jak působily Iloniny obrazy osmdesátých let (pro mne) až brutálně depresivně. Vybavuji si například portrét jejího manžela, který drží na kolenou dceru. Převažují na něm odstíny šedi, pokud jsou použity jiné barvy, mají též šedý nádech. Podobně byl poměrně depresivní obraz, který jsem měl možnost pozorovat při seminářích na pracovišti manžela Vladislava. Dvojice poměrně bledých postav ležící na širokém lůžku, to vše na dosti temném prostředí. Dá-li se u někoho bez obav, že bude vyřčeno klišé, hovořit o křehké duši, pak je to Ilona Chválová. Takto se v její tvorbě odrážela doba končící normalizace.

V devadesátých letech se Iloniny obrazy rozsvětlily a nabraly barevnost. Zároveň alespoň to co jsem z nich viděl, ztratilo, byť i dříve mnohdy nezřetelný, tvar a Ilona vytvářela čistou abstrakci. Kolem přelomu milénia vlivem pobytů v exotice se součástí jejích prací stává nepálský ruční papír, který si díky jeho struktuře oblíbila v Nepálu.

Pokud v pozvání hovořila Ilona o geniu loci výstavního prostoru u sv. Bonifáce, nemluvila planě. Pro výstavy je to prostor ne úplně obvyklý. Schody do zvonice, v každém patře nevelká místnůstka. Popravdě je to pro výstavy naprosto nevhodné, navíc několik odložených kostelních plastik prostor zmenšuje. A přeci je to prostor, který diváka čímsi těžko uchopitelným osloví.

Aktuálně vystavený soubor je jakousi katarzí dvou let od smrti, která ukončila dlouhou chorobu autorčina druhého manžela. Jak v příhovoru při dnešním loučení s výstavou Ilona uvedla, při instalaci výstavy si teprve sama uvědomila, jak intensivně se s manželem souborem loučí. Po dlouhé době se na obrazech objevují figury. Není to realistické pojetí, jednotlivé postavy jsou  naznačeny. Jen jakési snové či možná podvědomé otisky bytostí, které rozdělilo to jediné, co je rozdělit mohlo. Rozdělilo, ale neoddělilo. A postava, jejíž těhotenství díky nezřetelnému zpodobnění lze spíše jen tušit, jakoby otevírala bránu naději, že koncem jedince nekončí vše. Velice příjemným překvapením pro mne bylo, že oproti výše zmíněným depresivním normalizačním obrazům je soubor, uzavírající velmi nelehké životní období při vší tragice námětu, vlastně velice optimistický.

Duše křehkou zůstala, ale Ilona Chválová se stala silnou. Čemuž jsem rád.

7.12.2017