1945-

Tadeusz „Tadek“ Bilozor je polský fotograf, přesahující významem svou téměř rodnou Jelení horu. Říkám-li téměř rodnou, je to důsledek pohnuté historie Polska v minulém století. Tadeusz se narodil v roce 1945 v polském Lvově, aby s ním ještě téhož roku rodiče opustili ukrajinský Lviv, který Stalin připojil k SSSR. Rodina se přestěhovala do pruského Hirschberku, který se mezitím stal polskou Jelení horou náhradou za ztracené východní území.

Tadeusz Bilozor fotí již od mládí. Před pár lety završil pátou desítku individuálních výstav. Padesátka v světle blesku, jak se jubilejní výstave jmenovala, proběhla v jelenohorské Galerii N. Kromě toho se účastnil kolem 360 společných výstav. Jeho práce mohli vidět diváci nejen v Polsku, ale i v Německu, Bulharsku, Litvě Japonsku, USA, a Rusku. V České republice vystavoval vícekrát, nejen v krkonošsko- jizerskohorském příhraničí (Liberec, Jablonec, Turnov, Rychnov), ale i v Českých Budějovicích, České Lípě a Děčíně. Za dlouhé roky svého působení na poli fotografie se stal členem Jeleniogorskiego Towarzystwa Fotograficznego (1978), Tvůrčí skupiny ART-FOTO, Fotoklubu Polské republiky, Sdružení Tvůrců ve Varšavě, česko- polsko- německého sdružení fotografů Euroregionu Nisa Kontakt. (Výroční výstava tohoto sdružení aktuálně putuje několika městy ČR.) Kromě vlastní tvorby je aktivní i jako organizátor soutěží, fotografických seminářů v přírodě (plenery) a je i spoluautorem řady katalogů a fotografických alb. Za svou fotografickou práci byl odměněn řadou medailí, čestných uznání a diplomů.

Hlavními tématy, jak již z účasti na pořádání plenerů je zřejmé, jsou krajina Krkonoš, dále architektura, reportáže, detaily a sakrální tématika. Mezi Tadeuszovými detaily lze nalézt jak staré tovární stroje s jejich archivní poetikou, tak například snímky automobilových veteránů,ale i liturgické štoly . Součástí zmíněné výstavy Padesátka v světle blesku byla mimo jiné i zajímavá reportáž z kurzu malování ikon.

Pokud vše dopadne dobře, mohli bychom v příštím roce vidět fotky Tadeusze Bilozora například v Jablonném v Podještědí.

[Ukázat prezentaci]

????????????????????????????????????

????????????????????????????????????

????????????????????????????????????

Výtvarník a fotograf, tedy kumštýř 2 in 1. Vzhledem k tomu, že jako výtvarník inklinuje k abstrakci a jako fotograf k makru, jen potvrzuje mou teorii, že výtvarná abstrakce je vlastně zachycení reálného, jen trochu jinak. Sám o sobě říká:

Narozen…už si ani nepamatuji. Ač profesí chemik, tvořím již od roku 1997. Čistý amatér (což může být provozování něčeho ze záliby, nikoliv z povolání a tedy amatérství, nebo profesionální nezpůsobilost k vykonávané činnosti čili neschopnost, můžete si vybrat), ale základy uměleckého snažení jsem dostával v ateliéru Šárky Krouzové v Mimoni (sám mezi deseti umělkyněmi) a následně v ateliéru Pavla Krause v České Lípě (super období, hodně inspirace a dobrá parta pod přísným zrakem Pavla). Zúčastnil jsem se několika symposií a výstav s řezbářskou tématikou, ale postupně vyhrála malba. Ta mě v průběhu uplynulých let dostala do několika společných a samostatných výstav. Nejdůležitější je však fakt, že radost z tvoření mě zůstala dodnes a považuji to ve spojení s dobrým vínem a dobrou muzikou za nejlepší prevenci proti pobytu v blázinci.

Celý život, a tedy i ten výtvarný, mě provází fotografie. Reportážní témata byla postupně završena mou aktuální zálibou v makrofotografii. Tedy ve fotografickém postupu, kterým získáváme snímky podávající více podrobností předmětu, než jich na něm rozezná lidské oko ze vzdálenosti 25 cm. Co mě zaujalo? Kouzlo makrofotografie, spočívající v tom, že na rozdíl od jiných fotografických stylů, nemá žádné hranice. Tedy vlastně kromě jediné a tou je lidská fantazie. Určitě se na to hodí krásný citát Jana Wericha: „Lidé s fantazií nejsou nebezpeční. Nebezpeční jsou jenom ti, kterým fantazie chybí, takoví, co jdou jako kůň s klapkami na očích, kteří si neumějí představit, že může být ještě něco jiného, než oni myslí, že by mělo být.“

Při svých toulkách ve světě makrofotografie si nevybírám drobné živočichy či květiny, ale spíše drobné záběry materiálové struktury, kouzlo detailu, vypovídající o nádheře barevných a strukturálních kombinací.

[Ukázat prezentaci]

1940

Záběr tvorby letošního osmdesátníka Martina Votavy snad nejlépe dokumentují jeho fotografie z cest. Není klasický cestovatelský fotograf. Spíš se i na cestách zaměřuje na svá hlavní témata. Těmi jsou architektura, lidé, voda. Pokud Martin fotí lidi, není to je reportáž o životě v jiných, možná dost exotických zemích. Velice dobře zvládá i sociální dokument, čehož důkazem je neskutečně lidský cyklus z chráněné dílny při Jedličkově ústavu v Liberci.

V letech před migrační krizí fotograficky objevil Berlín. Jeho moderní architektura, památník šoa a Berlínská zeď se na několik let staly tématem, ke kterému se opakovaně vracel. Zejména zbytky zdi, částečně přeměněné v betonová plátna, která dostali k dispozici umělci z celého světa. Symbol diktatury změněný v téměř veselou galerii, kontrastuje s úseky, které byly ponechány v socialistické bezútěšnosti

Největším, možno říci životním, tématem je ovšem pro Martina Votavu voda. Klidná vodní hladina i tryskající gejzír, řeka i hladinky sintrových teras. Voda ztuhlá mrazem i spoutaná regulací břehů. Vodopád i kašna v slunné Itálii. Voda, voda, samá voda. Ostatně i je jeho tématem profesním, vždyť vystudoval obor vodní stavby.

Ovšem voda, ke které se vrací již mnoho let, není Otava v jeho rodném Písku, ani Bílina v podkrušnohorských Teplicích, ale Nisa. Tato nevelká řeka, v Liberci kde žije spíš říčka, má pro něho zvláštní genius loci. Svými fotografiemi ji mapuje kamenem u pramene počínaje po místo v Trojzemí, kde naši zemi opouští, aby činila hranici mezi Německem a Polskem. Nisa protéká průmyslovou oblastí bývalých Sudet, kde po jejích březích byly továrny, továrničky, dílny. Tak je tato přírodní vody spoutána ( místy až brutálně) trubkami, parovody, nevzhlednými kovovými můstky uvnitř továrních objektů. Tuto její spoutanost umocňují tmavé černobílé fotografie s až mysticky nazelenalým nádechem, které jakoby chtěly vykřičet autorův smutek nad znásilněnou řekou

Jakoby mimo Votavovo hlavní směřování je anekdotický příběh o Malíři. Z něj nelze zveřejnit jen část. Jasně ukazuje, že celek je někdy víc, než jen suma jednotlivých součástí

[Ukázat prezentaci]

12►

Moc o sobě nemluví. Alespoň pro potřeby Corogalerie nebyl moc sdílný. Je důchodce, žije několik let v Jablonném v Podještědí, dříve žil i v Praze. Za svého pražského pobytu patřil ke skupině kolem Kevina V. Tona, která si říkala Čtyři uličníci. Ne proto, že by tak moc zlobili, ale protože rádi fotili na ulici a nechtěli pro svou tvorbu používat moderní (či módní?) termín street photo. Snímky z ulice, fotky bezdomovců a lidí na okraji, tvoří velkou část Karlovy tvorby. Z jeho snímků je zřejmý zájem o člověka a jeho životní příběh. Ovšem ulice není jedinou oblastí zájmu Karla Šimona. Pokud divák nahlédne na jeho facebook, najde i fotografie přírody. I zde zůstává většinou věren své černobílé fotografii. Fotografičtí puristé by mohli mít námitky proti jeho zálibě v deformování přírodní skutečnosti větším či menším náklonem fotografie. Vnímavému divákovi, pokud si na tuto skutečnost zvykne, náklon ale přináší nezvyklý úhel pohledu na skutečnost a vede k zamyšlení. A o to přeci jde. Nebo alespoň má jít.

[Ukázat prezentaci]